Mirys & Zareth

Počasí: Zataženo, ale teplo
Místo: Bar
/ vlivem hry se může měnit
Pořadí: Mirys, Zareth

Zrovna jsem vešla do baru někde v městě. Byl zapadlí a do teď jsem si myslela, že o něm zase tolik lidí neví, ale když jsem večer vstoupila dovnitř, pochopila jsem, že je to bar jako každý jiný. V reprácích duněla hlasitá hudba, všude poskakovali a tančili lidé, ze kterých šel silně cítit alkohol a za barem chystali barmani drinky. Došla jsem k baru a usadila se na jednu ze židliček. Chtěla jsem jednu noc o ničem nepřemýšlet a jen si užít trochu zábavy. Proto jsme si objednala gin se sodou a rovnou ze skleničky upila.

Seděl jsem v baru a rozhlížel se kolem. Hledal jsem cíl. Konečně přišel někdo, koho jsem hledal. Mladá dívka, která se usadila u baru a objednala si něco k pití. Zamířil jsem k ní a nasadil široký úsměv.Doufal jsem že špatný pocit bude přisuzovat i zápachu potu který tu byl cítit.Tohle je skvělé místo a já mám výhodu. (Ve své podstatě jsem byl opravdu rád že ji vidím.) "Je tu volno?" Zeptal jsem se jí a ukázal na vedlejší židli.

Otočila jsem se pomalu a klidně, abych na sebe neupozorňovala tolik i když jsem věděla, že za mnou někdo stojí. Pak se ozval hlubší - mužský - hlas a ptak se, zda je vedle mne volno. "Ale jistě..." Odvětila jsem s mírným pousmátím. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Cítila jsme z něj magii a skoro jsem cítila jak se jeho magie sápala po mě. Byl to takový nepříjemný pocit, jaký jsem ještě nezažila, ale zároveň jsem cítila něco takového, jako by jeho magie se po mě sápala, ale nedosáhla.

Přisedl jsem si k ní "Dám si to samé." řekl jsem barmanovi. Z nějaké důvodu jsem nic necítil. Necítil jsem ani její krev. Jenže to nedávalo smysl! Pokusil jsem se na ni tedy trochu soustředit. "Mám se bát, že mě některý z tvých nápadníků přetáhne lahví přes hlavu?" Jediné co jsem z ní cítil, byla duše. Ano duši měla ale odlišnou. Byl jsem si jistý, že používá magii...A to i na svou ochranu. Ale jak? " Nebo tu dnes nemáš doprovod?" Podíval jsem se jí do očí, byl to neobvyklý odstín modré i já měl modré oči, přesněji čočky, jenže ty mé byly o mnoho tmavší. Možná bych se mohl tento odstín pokusit vyrobit. Přemýšlel jsem a dál se snažil prolomit její barieru.

Pousmála jsem se pobaveně při jeho zmínce. "No to já nevím, měl by ses zeptat jich, co jsou schopni ti udělat." Usmála jsem se a upila znova ze své sklenky. Pak jsem si olízla rty a pobaveně vydechla. "Ne, dnes tu svůj doprovod nemám. Ale ani bych ho nepotřebovala." Zmíním pobaveně a dopiji sklenku ginu se sodou. Trochu se zaksichtím a znovu si cizince prohlédnu. "Měl sis objednat něco jiného, tohle je hnusný." Zasmála jsem se a koukla na lístek, kde bylo vypsáno spousty koktejlů a vybírám, který bych ochutnala.

"O tom nepochybuji." zasmál jsem "Nevypadáš jako někdo, kdo se bojí vlastního stínu." Ta dívka mě začala přivádět k zoufalství. Copak na ni moje magie opravdu nepůsobí? Rychle jsem zkontroloval barmana, ale ten byl od nás co nejdál, což bylo normální. Pak tedy jen ona se nějak brání. "Abych pravdu řekl, já vypiju skoro vše, ale rád si nechám poradit." Usmál jsem se na ni "Je něco co mi doporučíš?" Stále se mi nepodařilo prolomit její obranu a tak jsem to vzdal. Nechal jsem působit tu část, kterou stejně nedokážu ovlivnit. Najednou jsem si připadal tak...obyčejný...při takovém pomyšlení se mi udělalo nevolno, ale ze své role jsem nevypadl a čekal jestli mi vybere nějaké pití. Ten gin byl opravdu odporný...

"Zrovna v koktejlech a alkoholu se dvakrát nevyznám." Zamumlala jsem a pak si objednala obyčejné mojito. "Ne, svého stínu se opravdu nebojím." Zasmála jsem se na jeho minulou poznámku. "Ty snad ano? Která ze slečen je tvůj doprovod a zároveň snad ochránkyně před tvými stíny?" Zeptala jsem se smíchem na rtech.

Zarazil jsem se" Emm...Takhle jsem to nemyslel...A doprovod tu nemám.Spíš tu čekám na starého známého.Měli jsme se tu sejít." Úsměv mi trochu povadl když jsem přemýšlel. Nebo snad myslel? Nemůžu s nikým navázat kontakt, protože by zemřel. Nemůžu žít bez krve a duší druhých což značně ovlivňuje můj společenský život. Ale mě to baví...a dělám to rád. Ujistil jsem jakoby sám sebe. Opět jsem nasadil svůj andělský úsměv a nechal si přinést Tequilu. "Pověs mi, jaké je vlastně tvé jméno?" Vybídl jsem ji.

"Hmm a já myslela, že cizinci se představují jako první." Pousmála jsem se sladce a napila se. Polkla jsem tekutinu, která nechutnala až tak moc po alkoholu. "Mé jméno je Mirys, a to tvé?" Zeptala jsem se obratem hned po té, co jsem mu odpověděla.

Protočil jsem oči nad její první poznámkou, ale neubránil jsem se úsměvu. Bude jí škoda. Pomyslel jsem si. "Pěkné jméno." pokýval jsem hlavou "Není sice moc obvyklé, ale za to pěkné. Já se bohužel nemůžu pochlubit stejnou zajímavostí jako ty." Na oko jsem se na ni zašklebil "Jmenuji se Alex." V tom jsem zahlédl odcházet jednoho mně velmi dobře známého muže. Čas jít. Kdybych neměl čočky jsem si jistý, že by mi oči zazářily jako vždy když cítím že začíná poslední etapa honu, ale s tímhle krámem v očích si nejsem jistý ničím. Jen doufám, že se tak nestalo.

"Alex? Mám takový pocit... Nesedí mi to k tobě." Zamračila jsem se, ale pak se zase usmála. "Ale Alexandr je docela pěkné jméno." Dodala jsem, když jsem si všimla, že se jeho pozornost přesunula někam za mě, nejspíš ke dveřím, které jsem za pár chvil zaslechla, jak s nimi někdo zabouchl. V jeho pohledu se cosi změnilo. Zajímalo mě co, ale nemohla jsem na to přijít ať už jsem se dívala, jakkoli pozorně jsem chtěla.

"Ne, prosím...jen Alex." Zamumlal jsem ještě s pohledem upřeným ke dveřím, ovšem pak jsem ji obrátil zpět k Mirys. Čas běží... Znělo mi v hlavě. "Moc rád jsem tě poznal Mirys, ale teď už musím jít. Opomněl jsem jednu moc důležitou záležitost. Doufám že tě tu zítra v tuhle hodinu opět najdu." Věnoval jsem jí poslední zářivý úsměv, nechal pití pitím, jen vedle plácnul na stůl peníze za nás za oba a bez zbytečného loučení, nebo jediného pohledu, vyrazil rychlým krokem za mužem do tmy. Teď už jsem neměl čas ani náladu hrát si na člověka. Sand příště. Nehty se mi prodloužily v dlouhé ocelové drápy zatímco jsem dál svižně sledoval jeho stopu. Ten muž měl v sobě prokletou krev a bude jen na mně kdy a jak zemře. Daleko ale nedojde.To mu slíbit můžu.

"Zde? Tady v baru mě nejspíš nenajdeš, ale uvidíme." Mrkla jsem na něj, než bez dalšího loučení odešel. Kopla jsem do sebe mojito a pak se vydala za ním. Dávala jsem si velký pozor, aby mě neviděl a schovávala jsem se v temných stínech budov. Teď už vůbec nevypadal jako člověk. Pousmála jsem se pobaveně a sledovala ho dál tam, kam mířil.

Muž se zastavil a chytil se za hlavu. Pomalu jsem k němu přišel,několikrát ho obešel aby si mě dobře prohlédl. Mé oči nyní byly temně fialové a lehce ve tmě zářily. Olízl jsem si dlouhým jazykem tesáky a sladce zašvitořil "Uděláš pro mne něco člověče?" Muž jen tiše zakvílel. Došel jsem až k němu a vyzvedl ho za krk."Zemři."V tu chvíli z mužova těla vylétlo několik dlouhých temně rudých až fialových bodců. Vypadaly jako zbraně ale já dobře věděl,že je to jeho vlastní krev. Muž naposledy zasýpal. Měl jsem takový nezvladatelný hlad a radost že jsem mu do ucha málem zapředl. "Byl jsi prokletý víš?" Muž otevřel ústa ze kterých mu pomalu vylétal modrostříbrnný kouř, zatočil se nad námi a změnil barvu na temně rudou až fialovou. Pak jsem otevřel ústa já a v nich kouř zmizel. pocítil jsem takovou sílu.Přesně to jsem po dnešku potřeboval. Nechal jsem ho tam. Zůstal vyset ve vzduchu nabodnutý na vlastní krev. Vypadá trochu jako ježek v kleci. pomyslel jsem si pobaveně a odcházel vedlejší uličkou. po chvilce se krev zhroutila i s mužem a on zůstal ležet jen v obrovské tmavě rudé kaluži.

Schovala jsem se a potají sledovala, jak Alex, démon jak jsem se domnívala, zabil toho muže. Na chvíli jsem zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a zase je otevřela. Alex už odcházel a muž tam chvíli visel ve vzduchu, ale pak se zhroutil a jeho krev byla zase tekutá kaluž, ve které tělo leželo. Zamračila jsem se a šla dál za Alexem. Zajímalo mě, kolik lidí ještě dnes kvůli němu zemřou. A jak jsem slyšela, zabíjel je on, jejich vlastní krví.

Zastavil jsem se v ulici a rozhlédl se kolem. O nikom jsem nevěděl a starosti jsem si nedělal. Přece bych je cítil. Ještě by tu měla být jedna mladá dívka s prokletou krví, kterou jsem poznal nedávno v baru.Možná jí tam dnes potkám. Je přesně ten, čas kdy ji tam potkávám. A já chci víc. Vracel jsem se do baru (tedy jinou cestou) a trochu otráveně se vrátil do své úplné lidské podoby.Na mém plášti byly stále stopy krve. Ta se zvedla a chvilku přede mnou levitovala v malé rudé bublině. Dokud jsem z kapsy nevytáhl malou lahvičku a krev do ni sama "vlezla". Vrátil jsem lahvičku do kapsy a otevřel dveře baru.

Zamračila jsem se když nechal krev stéct do lahvičky a tu si pak schoval. Zkoumavě jsem ale vešla za ním do baru zase. Nechala jsme si dost velký odstup a hned se vmísila do davu, než mě stihl zahlédnout, ale ani na vteřinu jsem ho nespustila z očí. Stále jsme ho sledovala.

Sedl jsem si k baru a na jeden hlt dopil svou Tequilu, která tam zůstala. Pozorně jsem se podíval po místnosti. Někde tu byla, cítil jsem to. Konečně jsem ji zahlédl.Elis, drobná blondýnka s nezdravě popelavou barvou pleti. Bývala krásná, pamatuji si to. Teď mi, ale víc připomínala nějakého upíra. Byla obklopena skupinkou svých přátel, na které jednou také přijde řada. Vesele jsem na ně zavolal a oni mi naznačili abych se k nim připojil. Sedl jsem si vedle Elis a pohladil ji po hedvábných vlasech. Povídal jsem si s nimi ani nevím o čem, postupně se skupina rozpadla jak se jednotlivci omlouvali že jim není dobře, až jsme zbyli jen já a Elis.

Sledovala jsem, jak si Alex přisedl k celkem hezké dívce, jen byla nezdravě bledá. Zamračila jsem se, ale držela se zpátky a jen potichu sledovala, co se asi bude dít tentokrát. Zabije ji tady, všem na očích? Ne...takový hlupák snad nebyl...

Jestli někdy byla žena na které mi záleželo, byla to právě Elis. To ovšem dnes nehrálo roli. Pomalu jsem zamezoval její krvi příchod do mozku až mi téměř usnula (omdlela) na rameni "Nevypadáš dobře." Zašeptal jsem jí do vlasů. Odvedu tě domů chceš Elis?" jen něco zamumlala... Vzal jsem ji do náručí a vynesl z baru ven.

Překvapeně jsem celou tu situaci sledovala a pak je sledovala i ven. *Co to vlastně ten démon dělá?* Ptala jsme se sama sebe v duchu. Ale odpověď jsem pořád nemohla najít. Dívka vypadala ještě bledší a to jsme si myslela, že víc bledá už být snad ani nemůže. Schovala jsme se za roh budovy a sledovala je zase.

Pomalu jsem s ní došek k blízké řece. Zastavil se a pohlédl jí do očí.Naposledy když jsem pozřel dvě duše v jeden den nějakou dobu jsem o sobě vůbec nevěděl. Měl bych se tedy co nejdříve dostat na nějaké bezpečné místo. Věděl jsem kde Elis bydlí, snad to jako prozatím postačí. "Pravda je taková" řekl jsem jí "že bez tebe nemůžu žít." Dořekl jsem a dlouze ji políbil. Tím jsem pomalu pozřel její duši, dokud mi Elis v náručí zcela neznehybněla.Rozklepal jsem se po celém těle, jak mi moc proudila žilami. Cítil jsem se jako opilý. Její bezvládné tělo jsem hodil do řeky, když tu se za mnou ozval mužský hlas. Nevěděl jsem co říká, ale zněl rozzuřeně. Posunul jsem plášť a odkryl jím kapsu. Z lahvičky vylétla tmavá krev a jako kulka muži prolétla hlavou načež se vrátila zpět. Došlo mi co sem udělal. Brzy ho tu najdou. Musel jsem se dostat do bytu.

Sledovala jsem celý ten proces, kdy jsem si byla jistá, že Alex té nebožačce vysál duši stejně, jako tomu muži v uličkách města. A pak ji hodil do řeky. Zachvěla jsem se nejistotou. Pak přišel muž. Dost rozzuřený a něco pokřikoval na Alexe, ten však s klidem a s úsměvem jakoby opilce otevře lahvičku a tekutina vevnitř prolétla muži hlavou jako snad kulka vypálená ze zbraně. Vyděšeně jsem na to všechno zírala a nevěděla, co dál.

Vyrazil jsem, ten dům byl o jen dvě ulice vedle. Jenže já si připadal stále méně přítomný, jako bych vše sledoval z jiného úhlu. Ani nevím jak jsem se dostal k jejímu domu a nepotkal ani jediného člověka. Vyrazil jsem dveře, vešel do obýváku, kde jsem si sedl na koberec a nechal jsem své nehty přejít v dlouhé ocelové drápy. Krev vylétla z lahvičky, kroutila se ve vzduchu do nejrůznějších útvarů. Byl jsem připravený tam zůstat jak dlouho bude potřeba než ze mě ten šílený pocit nevyprchá a já budu moct zase normálně uvažovat. Kdyby mě v tomhle stavu venku potkal anděl,nedožil bych se dalšího dne. Proto jsem jen seděl a pozoroval vlnící se krev, která mi připomínala tančící lidi v baru.