Zareth // Crystal

Čas: Odpoledne
Počasí: Polojasno s mírným vlahým větrem
Místo: Ulice Atrei
Období: Začátek léta
Pořadí: Crystal, Zareth

Crystal:
Pomalu jsem procházela ulicemi Atrei a vychutnávala si dnešní den. Škola mi pro dnešek skončila a já nyní mířila do nedalekého malého obchůdku kde jsem slíbila výpomoc paní Petersonové. Byla již stará, ale odmítala se krámku vzdát a po smrti svého manžela jako by se v tom ještě utvrdila.
"Počkejte, pomůžu vám." přiběhla jsem k paní Hudginsonové, která se právě chystala vstoupit na přechod s dvěma velkými taškami s nákupem. Ihned jsem je odvážně převzala a málem se podlomila pod jejich vahou, ale předstírala jsem že je to pro mě hračka.
"Jsi moc hodné děvče Snow." usmála se a tím ještě prohloubila své vrásky na obličeji.
"To nic není." Zafuněla jsem se zatnutými zuby a s námahou jí následovala přes přechod k jejímu domu.
Úlevně jsem nechala tašku klesnout k zemi před jejími dveřmi a čekala než odemkne.
"Co bych si bez tebe počala, děvče. Tady, vezmi si alespoň sušenky, vždyť jsi strašně hubená." vesele mi do rukou vtiskla balíček sušenek a s rozloučením zmizela za dveřmi. Radostně jsem si rozdělala balíček a hopskala dál ulicí. 'Dnešní den už nemůže být lepší' spokojeně jsem se vystavovala teplým paprskům slunce když najednou nade mnou něco proletělo. Trochu mě to rozhodilo tak jsem zastavila a rozhlédla se po obloze. Stín který se mi svezl po obličeji byl rozhodně větší než od nějakého ptáka, ale i když jsem se rozhlížela do všech stran, nikde jsem neviděla jeho původce. Zmateně jsem se tedy rozešla dál a rozhodla se to ignorovat. Další stín se po mě svezl tak rychle že stačilo jen mrknout a byl pryč, ale tentokrát jsem měla pohled zabodnutý do země odkud jsem ho nemínila zvedat.
Jsou to jen halucinace. Nic takového není. Jen si se mnou má mysl hraje. Jsou to jen halucinace...
Tahle slova jsem si musela opakovat celou cestu až do obchodu.
"Snow, no konečně už jsem se bála že se ti cestou něco stalo!" uvítala mě přívětivě paní Petersonová a rychle mě šla obejmout. Zamyšlený výraz jsem rychle nahradila neviným úsměvem, ale i když jsem se opravdu snažila vnímat náš rozhovor tak jsem se stejně nedokázala ubránit myšlenkám na tajemné stíny.

Dnešek byl vlastně docela úspěšný den, vezmeme-li v potaz, z kolika zdánlivě bezvýchodných situací se mi podařilo dostat. Pravda, měl jsem sice spálenou téměř polovinu obličeje od bílé magie, ale to byla nezbytná daň, kterou jsem musel zaplatit za velice zajímavé informace. Řítil jsem se nad městem za doprovodu nyní už pouhých tří dalších okřídlenců. Jeden z nich nesl něco, co bych si milerád vypůjčil. Zbytek textu k MÉMU svitku. Jen je trochu nepříjemné, že ho doslova přenesl na svoji kůži, abych se k němu nedostal. Nu co...kůži stáhnu, svitek zabalím, tělo v lese pohodím a převezmu vládu nad celým městem. Po serii několika rychlých manévrů, se mi podařilo na okamžik dostat za jednoho z nich. Nečekal jsem ani vteřinu a okamžitě znovu otevřel čerstvou ránu na zádech, ze které začala vytékat krev. Ve vzduchu se roztříštila na desítky drobných úlomků, které se rozlétly proti nepříteli závratnou rychlostí. Několik z nich se brzy prodralo štítem z bílé magie. Tím bylo o jednoho méně. Má změna směru proběhla rychle a hbitě, tudíž mi nepřibyla žádná nová spálenina. Druhého z nich jsem doslova umotal mezi domy, řekněme, že mu pobyt v elektrickém vedení neprospěl. Poslední, který tu zbýval, se rázem stal z lovce kořistí. Snažil se ode mně jakýmkoli způsobem dostat, což mi vykouzlilo škodolibý úsměv na tváři. Vyrazil jsem za ním a vybušil z okolního vzduchu i svých svalů maximum. Jak se můj cíl přibližoval, nejspíš si začal uvědomovat bezvýchodnost své situace, proto se po mě rozhodl hodit vrhací zbraň. Ta šílená část mého já, která tolik toužila po krveprolití se spokojeně zatetelila, když jsem aktivoval tetování na svém těle, co se ve zlomku vteřiny změnilo v brnění, následně rychlým pohybem křídla odrazil letící dýku spět na svého vlastníka. Anděl si uvědomil svoji chybu dost brzy na to, aby své tělo ještě stačil zahalit do jakési mlhy, jež se ovšem minula účinkem. Čepel našla svůj cíl a opeřenec začal ztrácet rovnováhu i výšku. Přiřítil jsem se k němu, zaťal ostré drápy do masa, abych následně zahájil rychlé klesání, konec konců mám své brnění i polštář, o který se bude jistě skvěle brzdit. Za praskání kostí jsem spolu s andělem dopadl na zem...moc z něj nezbylo, raději jsem tedy krev na chodníku, která se slušně rozprskla po okolí pohybem ruky nechal zmizet, popadl svoji nejnovější mrtvolu a zatáhl ji do nedalekého skladu. Dalo mi sice dost práce nějak se protáhnout dveřmi ještě s tímhle v závěsu, nicméně menší šramot jak se zdálo, zatím nikoho nezajímal, neboť živé bytosti, jejichž energie ke mě doléhala se zdáli být zabráni do vlastního hovoru. Posily dorazí každou chvílí, takže i tenhle nechutný...co to je...bordel prostě...je lepší, než se potloukat venku. Otevřel jsem opravdu hodně velký mrazák, do kterého nacpal tělo anděla. Rozřízl jsem jeho zbroj na hrudníku a sundal ji. Nápis, který jsem hledal byl na místě, jenže když jsem se ho dotkl drápy, prostě zmizel. Vytřeštil jsem na to bílé, zářící oči. Kolik těch ochranných kouzel sakra mají? Zlostně jsem zabouchl mrazák i s tělem a při svém rozčilení omylem ocasem shodil jeden regál. Ten, jež se chystal spadnout pod náporem mého křídla, se mi naštěstí už podařilo zachytit. Blížící se kroky mne donutily, stáhnout se do stínů. Pravda, tohle by nepřeslechl ani hluchý. Jestli sem hodlá jít ale nějaký člověk, tím lépe pro mě. Byla to skvěl příležitost, jak opravit svoji spálenou tvář. Pohledem jsem zatěkal po místnosti. Co je tu zvláštho? Až teď jsem si uvědomil, že z mrazáku vykukují tří prsty. Kruci...No třeba jsou i slepí.

Crystal:
Zase tolik lidí sem za dnešek nepřišlo když nepočítám několik skautek a starší paní co si přišla popovídat s paní Petersonovou. Povídali si už asi čtyři hodiny a mluvili o všem drbech z okolí. Nelíbilo se mi jak mluví o někom za jeho zády, ale rozhodla jsem se to ignorovat a opět se pustila do přerovnávání plechovek v regálu.
Najednou jsem uslyšela směsici divných špoupavých zvuků, jako když něco těžkého táhnete po zemi. Zvedla jsem pohled a zaměřila se na dveře které vedly do skladu. Nic dalšího už se neozvalo tak jsem se rozhodla to za vinu připsat toulavým kočkám, které se občas prosmýknou dozadu. Věděla jsem o nich, ale nikomu jinému nic neřekla, vždyť se chudinky přišly jen najíst. Pohledem jsem zkontrolovala dvě staré dámy u pultu, ale byli příliš zabrané do rozhovoru co se dozvěděli v kadeřnictví než aby si něčeho všimli. S povzdechem jsem se chystala vrátit k práci, ale tentokrát se ozval hlasitější kovový zvuk při dopadu regálu na zem a následné dopadávání a sypání věci co byli v něm. Trochu vyděšeně jsem se celá napjala a trhla sebou směrem, kterým se sklad nacházel. Po očku jsem sledovala paní Petersonovou, ale ani teď se nezdálo, že by něco slyšela, já to ale nemohla dál ignorovat. Spěšnými kroky jsem se vrhla k těžkým dveřím od skladu a celá se do nich zapřela abych je otevřela. Doufám, že se kočičkám nic nestalo. Vtrhla jsem dovnitř a rychle se rozhlédla. Všechny regály stály vyrovnané v rovině až na jeden který byl posunutý křivo a pak taky samozřejmě ten který spadl. Nejistě jsem se přiblížila pár váhavými kroky k tomu nepořádku na zemi a snažila se najít jakékoli známky po kočkách. Páteří se mi prohnal nepříjemný pocit že tu nejsem sama.
"Kdo je tu?" snažila jsem o pevnější tón ale ten selhával na všech frontách. Rychle jsem proto zacouvala zpátky ke stěně a málem shodila koště za mými zády. Ani jsem nepřemýšlela nad tím co dělám a přitiskla si koště před sebou jako nějakou zbraň. V tom jsem ho uviděla. Vysoká postava s tmavými křídly a rohy. Při pohledu na něj mě všechen strach opustil, jen se mi to zdá a co není skutečné mi neublíží...přesto jsem byla trochu nervózní.
"Já se tě nebojím abys věděl." nervózně jsem se ošila a když to vypadalo, že chce udělat krok blíž hodila jsem po něm koštětem. Naneštěstí jen dopadlo k jeho nohám, ale aspoň ho to na chvíli zarazilo.
Co není skutečné mi neublíží. Co není skutečně mi neublíží...opakovala jsem si v duchu a snažila se tomu věřit. Když jsem si ho lépe prohlédla trochu mi to vyrazilo dech. Půlka jeho obličeje byla úplně spálená a nevypadalo to jako staré zranění. Najednou jsem zapomněla na to že vlastně neexistuje a přihrnula se k němu.
"Co se ti stalo? Bolí to hodně? Nepotřebuješ pomoc? Vypadá to zle, ve předu máme lékárničku. Co tady vlastně děláš?" už o něco veseleji jsem kolem něj začala pobíhat a shánět nějaké věci. Chtělo by to něco studeného aby to trochu schladil. Rychle jsem tedy došla k mrazáku a chtěla ho otevřít, když jsem si všimla, že z něj něco kouká.
'Co to...'

Ozval se podivně nejistý hlásek, což vedlo k mému pobavení. Holka, ty mě nechceš najít, věř mi. Ta věc, co se tu pohybovala, si však začínala získávat moji pozornost, neboť její energie, byla jakýmsi zvláštním způsobem blokována, ačkoli to téměř určitě nebyl obyčejný člověk. Zvláštní. Má pravá podoba mi nedovolovala, se v podobně nesmyslně malém skladu nijak zvlášť dobře schovat, proto jsem jen nehnutě vyčkával, jestli si nebude hledět svého. Už dávno ale vím, že štěstí pro mě nehraje, tudíž jsem nebyl nijak zvlášť překvapený, když mě našla. Co pokládám za překvapující, byla její....eeeeh...zbraň?kterou třímala v rukách. Ona má vážně koště? Cože? To si mám brát jako osobně? Co to sakra je? Nechápavě jsem svraštil obočí. Ta bruneta byla opravdu hodně podivná. V momentě, kdy jsem se jí chystal skočit po krku, na mě vybalila, že ze mě nemá strach. "No tak na tom zapracujeme." Usmál jsem se na ni a odkryl tak ostré zuby, jakmile jsem však udělal krok, hodila po mě tím kusem dřeva. Zmateně jsem zamrkal, přičemž ztuhl, uprostřed pohybu. "Co to sakra děláš?" Její ton hlasu, výraz, řeč těla, prostě všechno, se rázem změnilo a ona se hrnula ke mě. Na tohle prostě nejsem stavěný, co mám teď sakra dělat? Každý se mě snaží zabít nebo mě alespoň nesnáší, tohle chování je dost nové, netuším, jak reagovat. Tahle neznámá mě přiváděla do rozpaků. Zvedl jsem před sebe drápovité pracky, abych jí naznačil, že nechci, aby se ke mě přibližovala a začal couvat. Za mnou však nebylo mnoho místa, proto jsem brzy narazil na zeď, ruce však ponechával před sebou. "C-co to děláš? Ne-nech mě!" Byl jsem z toho tak vyjevený, že jsem pohazoval ocasem ze strany na stranu, což mělo za následek pád dalšího regálu. To se takhle jako chová kvůli tomu obličeji? No na tem mi ale sahat teda určitě nebude. Bezděčně jsem se drápem dotkl tváře, jako bych se chtěl ujisti, že mluvíme o tom samém. Při kontaktu mi svaly v obličeji trochu zacukaly. No jasně, že to bolí. Co je tobě ale po tom? "Nic to není, hleď si svýho." Vypadlo ze mě. Ona se fakt nebojí? Když začala pobíhat kolem, nezmohl jsem se na nic jiného, než ji jen naprosto zmateně sledovat, jakmile se však dostala k mrazáku, pokusil jsem se jí zarazit. "Tam bych na tvém místě nechodil. Chceš mi pomoct? Fajn kuře, sežeň mi nějaký lidský oblečení." Možná se přeci jen ještě chviličku vyplatí, nechat jí být, alespoň se odsud nějak dostanu.

Crystal:
Bylo legrační, když se na mě pan démon nejistě díval a měl ruce natažené před sebou jako by se mě bál. Přeci jen to byl on, kdo měl drápy a děsivý vzhled, ale nechtěla jsem ho nijak naštvat. Když začal mávat ocasem ze strany na stranu shodil další regál. Trochu jsem se přikrčila a hodila po něm vyjeveným pohledem.
„Hele, já to budu muset uklízet.“ zamrmlala jsem si pro sebe, ale doufala jsem, že to paní Petersonová neslyšela.
‘Proč nemám ten mrazák otevírat to tam na mě něco vyskočí?‘ zasmála jsem se pro sebe bohužel jen tím vším podmínil mou zvědavost. Tak teď to otevřít chci. Podívala jsem se na pana démona, který nejistě stál u zdi v dostatečné vzdálenosti ode mě. S pohledem na něm jsem mrazák otevřela ale zarazil mě zvláštní smrad, který se tím roznesl po celém skladu. Trhla jsem sebou směrem k tomu zápachu a zůstala zaraženě stát s otevřenou pusou. Všude byla krev a uprostřed zkrvavené zeleniny ležel muž. Asi bych začala křičet, ale naštěstí jsem si všimla křídel na jeho zádech.
‘Je to jen halucinace…‘ zhluboka jsem se nadechla a mrazák zase zavřela.
„To je tvůj kamarád?“ trochu jsem od mrazáku ustoupila a s kyselým výrazem se znovu otočila na pana děsivého. Při pohledu na něj jsem si vzpomněla na to, že jsem mu vlastně chtěla pomoct s tím obličejem.
„Oblečení…jasně…“ vyhrkla jsem a s úsměvem se vrhla ke dveřím. „Nikam nechoď, hned budu zpátky a pokus se tu nenadělat ještě větší nepořádek nebo to budeš uklízet ty.“ zazubila jsem se na něj a vrátila se do obchodu.
„Je všechno v pořádku, Snow? Slyšela jsem nějaký hluk?“ otočila se hned na mě paní Petersonová a starostlivě si mě prohlížela.
„Jen jsem vzadu něco vysypala, ale nic se neděje.“ ujistila jsem jí s úsměvem a pokračovala do denní místnosti kde jsem měla věci. Pan démon má štěstí, že se tu stavil Darren a chtěl abych mu hodila sportovní oblečení domů. Bratrova taška smrděla zaschlým potem, ale oblečení samotné na tom nebylo tak hrozně. No nic lepšího stejně nemám, takže to bude muset stačit. Rychle jsem popadla ještě lékárničku a vrátila se do skladu.
„Tady to je.“ vesele jsem mu hodila k nohám modré šortky s červenými pruhy na stranách a bílé tričko. Tenhle pán byl možná vyšší, než Darren ale za to na sobě neměl ani zdaleka tolik svalů, takže by mu to mělo být.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ prohodila jsem k mému novému kamarádovi s úsměvem.

K mému překvapení, ta podivná existence mrazák jednoduše zase zavřela. Pravděpodobně si neuvědomovala o co tady jde nebo je naopak až moc velký profík na to, aby to na sobě dala znát. Druhá možnost mi ale přijde dost nepravděpodobná...nebo je tak dobrá, že dokáže zmást i mě. Z přemýšlení mě vytrhl až její hlas. "Co tamto? No fuj...Teda jo...kámoš. Trochu přebral." Vyblekotal jsem o dost nešikovněji, než bylo v plánu. Nic jiného se ale čekat nedalo, když mě chtěla bratříčkovat s okřídlenou opicí. Ta bytost mě znovu vyvedla z míry, jakmile bez nějakých otázek nebo výhrad zamířila pro lidské hadry. Jedna věc se mi ale hodně nezamlouvala. Jestli si ta malá holka myslí, že mi může říkat, co mám, či nemám dělat nebo mi snad dokonce vyhrožovat úklidem, tak se plete. Protože jsem jí to nestihl vyčíst dříve než zmizela, nenávistně jsem se podíval na několik vyskládaných plechovek, stojící v druhém patře jednoho z regálů jedinou přesnou ranou je poslal k zemi. Tak! Až zlomek vteřiny po té jsem si uvědomil, jak hrozně dětinsky se právě chovám...no co...nikdo tu není. Brzy ke mě dolehly hlasy z jiné části budovy. Takže Snow. To bylo jméno mé nové schránky. Než se vrátila, zůstal jsem naprosto neslyšně stát přikrčený mezi směšně malými a nestabilními regály. Dorazila dříve, než jsem čekal. To co však měla s sebou, mě však znovu zarazilo. Však ona ji ta sranda přejde. Probodl jsem tu parodii na oblečení vražedným pohledem, ukázal na ni drápovitou prackou a výhružně se zeptal. "Co to má přesně znamenat?" Na její další otázku jsem odvětil se zákeřným úsměvem na rtech. "Řekl bych, že mi teď budou nejspíš chvilku říkat Snow." Následoval rychlý krok, po kterém jsem posedl osobu před sebou. Okamžik na to jsem se stáhl do jejího podvědomí, abych nepřebral kontrolu nad vypůjčeným tělem. Pokud si myslí, že tohle celé, se jí pouze zdá, čeká nás ještě spousta zábavy.

Crystal:
Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu.
'Proč by mu měli říkat Snow, to je přeci moje přezdívka. Na druhou stranu je přeci jen v mé mysli, takže je vlastně…já.‘ zamyslela jsem se a nevšimla si, když se ke mně blížil. Uvědomila jsem si to až když stál přede mnou, ale než jsem sebou stihla trhnout směrem vzad tak najednou zmizel. Párkrát jsem musela zamrkat abych se přesvědčila, že je vážně pryč. Doopravdy se znova neobjevil, překvapivě, ale nepořádek tady po něm samozřejmě zůstal. S povzdechem jsem se odvrátila od převržených regálů, ale pohled se mi zastavil na mrazáku. Pomalu jsem k němu došla a trochu ho pootevřela. Překvapeně jsem trochu vykulila oči, když jsem si uvědomila, že si tady pan Snow zapomněl toho mraženého anděla. Trochu znechuceně jsem dvířka zase rychle zavřela a pustila se raději do úklidu rozsypaných regálů. Chvíli mi to zabralo ale pořád jsem nějak tajně doufala, že mezitím to tělo zmizí stejně jako zmizel ten zvláštní démon…bohužel. Po uklizení všeho na zemi, a dokonce uklizení oblečení mého bratra i lékárničky jsem už ten mrazák nemohla dál oddalovat. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a začala ho celý šoupat k zadním dveřím. Teď lituji, že jsem nezačala posilovat už dřív.
„Konečně.“ Úlevně jsem si oddychla a odhrnula pár zpocených pramenů z obličeje, když mrazák narazil na zeď. Teď mi stačí už jen odejít předními dveřmi, nenápadně to oběhnout a vytáhnout toho…pána s křídly, zadními dveřmi a někde se ho zbavit v nejbližším kontejneru. Jednoduché a rychlé. Co by se mohlo stát?

Já jsem si posledních sto let myslel, že už jsem viděl a zažil lecos...Mýlil jsem se nepředstavitelným způsobem. Popravdě jsem měl v plánu, hned jak posednu tuhle holku, ovládnout její tělo, říct něco, co ji vyděsí a užít si její zmatení i pocit bezmoci, zatímco se bude dívat na ta jatka kolem. Z podobných nápadů však sešlo v momentě, kdy jsem se ocitl v její hlavě a její myšlenkové pochody se mi odkryly. Ughm...cože? Jakej...cože?! Kdože? Co to sakra je?! Vždyť ta holka je úplně blbá! Nebo možná jenom hodně divná...No dobře...To jsem zase někam vlezl... Můj údiv nestačil pominout, neboť se rozhodla jít odklidit mrtvolu, jež jsem po sobě zanechal, aniž bych se o tom slovem zmínil. Na druhou stranu byla vlastně perfektní pouzdro, ve kterém se jistě budu moct chvíli schovat. Na její další úklid už nezbýval čas, navíc na něm stejně nezáleželo. To tělo najdou, ať už tady nebo vedle v popelnici. Další jednotka nebude daleko. "Zdravím...prozradím ti, že máš menší problém, ze kterého se ale můžeš bez větších problémů dostat, když mě budeš dobře poslouchat." To, co jsem říkal pochopitelně slyšela pouze Crystal. "Vidíš to tělo? Během pár minut tu budou další takoví. Až přijdou a uvidí, cos provedla, nebudou se tě ptát, jak se to stalo, takže ty i celá tvá rodina budete vymazáni ze světa i jeho historie...takže to uděláme jinak... Jak jsi na tom se smyslem pro drama a pudem sebezáchovy?" Zeptal jsem se jí trochu pobaveně v momentě, kdy jsem se dostal k jedné velice užitečné informaci zapadlé v té její podivné mysli.

Crystal:
Trochu jsem poskočila když jsem zaslechla jak na mě někdo mluví. Rychle jsem se otočila a už byla připravená předstírat, že tu nic podezřelého nedělám, když mi došlo, že jsem neslyšela ani otevření dveří. Nečekaně jsem byla ve skladu sama.
'Třeba to byl duch..' přejel mi mráz po zádech až jsem se trochu otřásla. Když se však ten hlas ozval znovu, došlo mi, že jeho hlas zní jako toho démona, pana Snow.
'Já věděla, že jsem si ho jen vymyslela. Teď už ho ani nevidím.' zamyslela jsme se a ignorovala jeho mluvení v mé hlavě.
„Proč bych tě měla poslouchat?" nadzvedla jsem obočí „Nebylo náhodou jedno z pravidel ústavu, že nemám poslouchat hlasy v hlavě? Vlastně jsem hlasy nikdy neslyšela takže tohle pravidlo pro mě tak úplně neplatilo, ale spolubydlící Ella je slyšela." založila jsem si ruce na hrudi a na chvíli úplně zapomněla na toho chudáka v mrazáku.
„Promiň, co jsi říkal o historii a sebezáchově?" nervózně jsem se zasmála abych zakryla potupu z toho, že jsem nevnímala ani slovo co řekl. Máma mi vždycky říkala, že když někdo mluví mám ho vnímat a ne do toho mluvit svoje, ale stejně mi to většinou nějak nevyjde.

Zatím jsem si nebyl úplně jistý, jestli se mám radovat nebo naopak litovat toho, jak tupou bytost jsem to vlastně posedl. Pravda, nedalo by se říct, že je vyloženě hloupá, možná spíš jen zmatená...ačkoli...jo...je úplně blbá. Ten slimák, kterého kdysi rozšlápla na podlaze, jak jsem se právě dozvěděl, měl pravděpodobně daleko komplexnější myšlení než...tohle. Senzační...to jsem si vážně vždycky přál, někoho posednout abych poslouchal, jak spekuluje nad tím, jestli rozšlápl slimáka nebo psí lejno. Snažil jsem se tok jejích zmatených myšlenek nějak usměrnit, abych mohl najít informace, které budou klíčové ke komunikaci, vydírání a ostatním standardním postupům, jenže v momentě, kdy jsem tak udělal...všechno zmizelo. Stál jsem uprostřed bílého prázdna, nechápavě se rozhlížejíc kolem. Nic tu nebylo...ani záblesk....ČEHOKOLI! Vymeteno jako v nějaké laboratoři. Vlastně se možná skutečně jednalo o jakousi alternativu nemocnice, což pro mě, ač si nejsem jist proč, bylo značně znepokojující. Nijak zvlášť už mě nepřekvapilo, že nedokázala strávit má slova, proto se tedy rozhodl mluvit převážně ve větách jednoduchých, to by snad mohla zvládnout. Pokud bych v tuto chvíli měl fyzickou formu, nejspíš by se z mého hrdla vydral povzdech při představě, že s ní ještě pár minut budu muset nějak vydržet. "Proč poslouchat? To je snad jasný ne? Neřekl bych, že jsme zrovna teď v ústavu, ačkoli jsem zastánce toho, abys nějaký hned po mém odchodu navštívila. Jestli to tedy bude ještě proveditelné ehehe...No k věci. Vzhledem k tomu, že v okolí není nikdo na koho by se zrovna teď dala svést vina..." V půlce věty jsem ze zastavil a uvědomil si s kým vlastně mluvím...rozhodl jsem se to tedy říci jinak. "Zbav se těla, ať není problém....Venku je popelnice." Hrrr...to je úroveň tohle. Přesto mi na jednu stranu přišla zajímavá. Snad tím jak relativně klidně reagovala na mrtvolu v mrazáku nebo moji pravou podobu. Zůstal jsem právě proto zatím pouze u instrukcí, abych zjistil kam až její odvaha...pošetilost...tupost sahá. Je to přeci jen nenápadnější, než kdyby tu začala pobíhat se svítícíma očima, ale hlavně začala projevovat známky inteligence. No a pokud se situace hodně vyhrotí, převezmu otěže.

Crys
„No jo vlastně to tělo, zase jsem na něj zapomněla.." nervózně jsem se zasmála. Nebyla možnost to dál oddalovat navíc čím dřív to udělám tím dřív budu moct jít domů a dát si Tacos co mamka slibuje k večeři už několik dní. Dnes je ten den, budu čekat v kuchyni třeba celou noc, ale bez něj neodejdu. Při myšlence na jídlo se mi začali tvořit sliny a já už se skoro viděla doma s talířem voňavých placek naplněných masem a zeleninou.
Zase jsem se zabrala do myšlenek tolik, že jsem nedávala pozor a na cestě ze skladu jsem vrazila do dveří.
„Au!" vyjekla jsem a začala si mnout čelo.
„Ani slovo." vyhrkla jsem na démona v mé hlavě a rychle se rozešla do obchodu mezitím co jsem se snažila zakrýt své rudnoucí tváře.
„Kam se tak ženeš, Snow?" zastavila mě ještě paní Petersonová když už jsem byla se všemi svými věcmi skoro u dveří. Celá jsem zamrzla v uvědomění si proč mi jméno toho démona přišlo divné...on mi ukradl jméno!? Vlastně jsem si to uvědomila už předtím, ale došlo mi to až teď.
„Slíbila jsem doma, že ještě pomůžu uklidit. Přijdu zase příští týden jako vždycky." rychle jsem se na ní otočila a s lehce nuceným úsměvem opustila obchod.
„Takže jak se vážně jmenuješ, nemůžeš se jmenovat Snow to je moje jméno." zamumlala jsem vyčítavě a se sklopenou hlavou rychle proklouzla do postranní uličky která vedla až za obchod.
Jeho mluvení jsem však vnímala jen napůl, ostatně tak jako vždycky, víc starostí mi dělalo jak toho chlapa mám dostat o tři metry dál a ještě ho zvednout skoro nad hlavu. Jsou chvíle kdy by vážně bylo jednodušší měřit dva metry a mít sílu uzvednout alespoň samu sebe. S velkými potížemi se mi ho nějakým zázrakem podařilo vystrkat ven. Tělo následně s velkou ránou přistálo na zemi omylem mu část ruky upadla.
"Já to nebyla. Myslíš že to někdo slyšel?" Instinktivně jsem od těla odskočila a trochu vyjukaně se podívala na ruku o půl metru dál než zbytek těla.

Tady to je konečně něco! Byl jsem naprosto nadšený, neboť se mi po zatraceně nepřehledném hledání, podařilo nalézt vzpomínku, která by v této chvíli mohla být alespoň trochu užitečná. Když už jsem ji ale měl na dosah ruky a já se po ni nedočkavě natahoval, rozplynula se, načež celé to podivně prázdné místo, jež jen těžko může být považováno za něčí mysl, zaplavilo téměř nadpřirozené zlatavé světlo, v jehož středu jsem viděl talíř voňavých placek, naplněných masem a zeleninou. Kde to kurva jsem? Opravdu to vypadalo jako nějaký zatraceně ujetý druh náboženství, uctívající tacos. Znovu se mi v hlavě vydrala myšlenka, jež mě nabádala zmizet co nejdále od téhle podivné existecne, jejíž existence právě dost možná závisela na mé existenci. No...skvěle. Raději jsem se zdržel jakýchkoli poznámek, neboť mě již začala přecházet má vždy rádoby dobrá, značně sarkastická a výřečná nálada. Byl jsem přesvědčen o tom, že s touhle schránkou se zkrátka dalšího dne nedožiju. "Zareth...tak se jmenuju..." Odvětil jsem svému pouzdru na otázku značně podrážděně a raději nekomentoval její neomluvitelnou neschopnost. Jak ta ruka vůbec mohla upadnout? Ještě před půl hodinou s ní nic neměl! Chvilku jsem dokázal přetrpět ty šíleně pomalé pokusy o posunutí práce, načež už to nevydržel a proti všem svým životním přesvědčením i zásadám se odevzdaně zeptal. "Ehm...chceš s tím pomoct?"

Crystal:
Chvíli jsem se dívala na polorozpadlé, zmražené tělo. S mým štěstím se mi ho tak nanejvýš podaří rozbít na ještě víc kousků.
„Dobře, jo. Pomoz mi, prosím." odevzdaně jsem přikývla. Než však moje slova vůbec stačila doznít, dostala jsem pocit jako by mě někdo chytil zezadu za mikinu a strhl dozadu. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu, ale k mému překvapení se mi žádného vzduchu nedostalo. Cítila jsem jak se moje tělo začalo hýbat, ale ne mou vinou. Všechno mi najednou přišlo jako bych sledovala přes obrazovku televize.
„Páni..." vydechla jsem potichu, ale má ústa se ani nepohnula. Chtěla jsem se rozhlédnout kolem sebe, ale byla jsem nucená vidět jen to na co se momentálně díval pan dém...Zareth. Fascinovaně jsem sledovala jak mé ruce bez nejmenších potíží zvedly mrtvé tělo a hodily ho do popelnice jako by skoro nic nevážilo.
„Kde bereš tolik síly? Vlastně beru.." nejistě jsem se ošila. Je možné, že by se mi to opravdu všechno jen zdálo nebo to mohla být skutečnost..?
Rychle jsem svůj tok myšlenek přerušila a donutila se na to zapomenout. Jak by tohle mohla být skutečnost, to je směšné.
Ve chvíli když jsem nedávala pozor, jakoby do mě někdo zezadu strčil a celé mé tělo sebou trhlo.
„Jemněji by to nešlo?" utrousila jsem a podívala se na opět zcela moje a funkční ruce.
„Dobře, ale co budeme..." nestihla jsem doříct když mi po zádech přejel mráz. Nebyla jsem si jistá co to bylo, ale měla jsem pocit jako by někdo za mnou stál. Pomalu jsem se otočila směrem kde se ulička napojovala na ulici. Můj pocit byl bohužel zcela správný, o pár metrů předemnou najednou stáli dva lidé. Jeden z nich byl muž a druhá byla žena. Dívali se na mě chladně a nesoucitně jako kdybych jim podpálila dům a zabila dítě.
„Třeba si chtějí jen povídat." nadhodila jsem nadějně, jenže přesně v tu chvíli oba vytáhli nějaké zvláštně stříbrné zbraně. Zbledla jsem a instinktivně udělala krok zpět.
„ A nebo ne. Co teď? Nějaké nápady jak se jim vyhnout?" nervózně jsem přešlápla a sledovala jak se oba pomalu rozešli mým..naším směrem.

"Síly? Eheh...to je obchodní tajemství." Zasmál jsem se pobaveně hlasem Crystal. Brrrr...Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Vždycky je to divný...zvlášť posednout holku. Přes situaci ve které jsem se nacházel, na sebe kupodivu dobrá nálada nenechala dlouho čekat. "Zas tolik si nefandi slečinko, to je moje síla a ROZHODNĚ ne tvoje prcku." Usadil jsem tu dotyčnou, aby pochopila, kdo tu má opravdu navrch. "Není to tak složitý, čím míň se budeš bránit, tím jemněji to bude. Taky mě to stojí spoustu úsilí, tak laskavě spolupracuj." Na chvíli jsem se odmlčel. "Znělo to hůř, než jsem plánoval." V ten okamžik jsem je ucítil, byli tak blízko. Hned na to se vynořili z poza rohu. "To je zas den tohle." Postěžoval jsem si, tentokrát však pouze v hlavě Crystal, se kterou od teď hodlal komunikovat pouze skrz myšlenky. "Vím, že nejsi moc chytrá, tak se to pokusím zkrátit...ONI ŠPATNÍ...úplně se uvolni a užij si jízdu. Poděkuješ mi potom." Ruka ve které andělé nedrželi své zbraně, se rozzářila bílou magii a mě bylo jasné, že to není jejich první práce. U pasu každého z nich jsem zahlédl pouta s ďáblovou pastí a další hračky, které úplně nedovedu ocenit. Než jsem se stačil byť jen nadechnout, vlna bílé magie, které se v úzké uličce nedalo vyhnout, vystřelila mým směrem. Instinktivně jsem vymrštil ruku před sebe a z vlastní fialovo černé, temné magie vytvořil štít, který mě i moji schránku uchránil před jistou smrtí a bílá magie se přes něj nedostala. Z jejích úst mí unikla tichá nadávka, při které jsem se podíval na svojí...tedy její ruku. Pochopitelně měla spálenou dlaň, její tělo nebylo stavěno na používání téhle formy energie, přestože jistou magii oplývalo. Crystal tohle muselo zatraceně bolet. "Jejda...ehm...zmizíme odsud dobře? Možná to trochu štípne, ale musíš to nechat úplně na mě." Neměl jsem dost energie, abych se mohl měřit se dvěma anděli s této letky, ve svém poničeném těle vůbec ne a v tomhle, co se tak nešikovně ovládá...hodně nejistá sázka, proto jsem raději zvolil ústup a rozhodl se, těm dvěma zmizet z očí. Obrovskou rychlostí jsem se vyhl útoku jednomu z protivníků, načež se mohutným skokem, podpořený mírnou dávkou temné magie vymrštil na blízkou středu domu. Musím si dávat pozor, abych ji cestou někde nerozbil, stejně jako neupálil vlastními schopnostmi za živa. "Tak co zatím žiješ?" Zeptal jsem se, zatímco využíval zlomek času k tomu, abych se tu trochu zorientoval. Pronásledovatelé nám však byli v patách.

Crystal:
Nejdřív jsem chtěla trochu protestovat, ale nakonec jsem se uvolnila a přenechala mu plnou kontrolu nad mým tělem. Zdál se být sebou tak jistý, že by snad mohl mít nějaký plán. Snad toho nebudu lito...
Nestihla jsem ani dokončit myšlenku když mnou projela bolest.
„Sakra.." začala jsem ve svojí hlavě skuhrat. Tak trochu si začínám říkat jestli to byl dobrý nápad, ale tak už se stalo.
„Co jsi jim udělal, že se tak zlobí? Nebo že by byli naštvaní za to, že jsem je nepozdravila? Měla bych se jim omluvit? Jestli chceš vezmu tu omluvu i za tebe." sotva se mi nálada začala zase zvedat přišel další útok kterému se pan Zareth vyhnul...lépe řečeno se spíš teleportoval z jeho dosahu a najednou jsme byli ve vzduchu. Všechno se událo skoro najednou a má hlava to nestíhala zpracovávat. Přistáli jsme na střeše, nemám sice tušení jak jsem se u všech svatých najednou dostala na střechu, ale přesto jsem tam najednou stála. Celé tělo mi doslova hořelo, ale bylo mi jasné, že to budu muset chvíli vydržet. K rozptylování mi pomohl i samotný Zareth když se mě zeptal jestli jsem ještě naživu. Je hezké vědět, že mu na mě záleží natolik aby ho zajímalo jestli jsem v pořádku.
„Zatím ano, ale...nemohli bychom je nějak rychle setřást? Protože oni nevypadají že by nám chtěli zrovna nabídnout sušenky a tvoje 'půjčování' mého těla trochu bolí." zamumlala jsem potichu a doufala, že ho moc nenaštvu.

"Musejí si mě s někým plést, proto nás nahánějí, to je jisté. Nějak se mi ale nechce riskovat, že nás rovnou zabijí, raději bych se to tedy nesnažil riskovat. Očividně jim ten dotyčný už chvíli leží v žaludku." Poznamenal jsem, aby snad tuhle šílenou holku nenapadlo, hlásit se k nim a snažit se to jakkoli vysvětlit. Bylo celkem jasné, že uletět, se mi dnes nepodaří, vzhledem k tomu jak důkladně mám z minulé honičky ještě pocuchané křídlo. Nebylo čas na dlouhé rozhodování, nějakým zázrakem jsem se potřeboval dostat k jedné z chodeb, jež vede k mému domu. Vyběhl jsem v tomhle směšně malém těle vpřed a přeskakoval z jedné střechy na druhou, přičemž se snažil působit minimální škody schránce, kterou právě nosil. "Setřesu, ale nesmíš se bránit. Vydrž ještě chvilku a žádný kňourání." Šplhal jsem postupně stále výš, abych co nejdříve zahlédl jezero. Střecha starého skladu, po které jsem se právě řítil se mi však pod nohama rozletěla na milion kousků, protože ji zasáhla magie jednoho z pronásledovatelů. Svůj pád jsem přibrzdil pomocí magie, přesto prorazil dřevěnou střechu, městského hřebčína. Ohlušující rána vyplašila všechny čtyřnohé obyvatele no a Crystal...značně znehodnotila účes. "Už mám dost..." Zamumlal jsem sám pro sebe, když jsem se sbíral ze země a zamžoural po okolí. Za pár vteřin se usadí prach a uvidí na nás...jednat musím hned. "Většinou se ve výškách zdržím déle, ale náhodou taktika meteorit není špatná...je jednoduchá, úderná, rychlá." Zasmál jsem se a promnul nohu, do které měla má schránka zaražený kus kůlu nebo tak něco. Ve vteřině jsem ho vytrhl a zacelil ránu na které teď měla pouze staře vypadající plochý strup. Jistě chodit se s tím bude krapet hůř, ale mě to vlastně moc nezajímá. "Rychle pustíme ty koně, odvedou pozornost a přilákají lidi, slepice nebudou moct útočit." Polekaná zvířata pobíhala kolem více vyplašená, než v mé přítomnosti byla obvykle a jedné z těch potvor se podařilo vykopnout dveře. Jen jeden, očividně nějaký pomatené hřebec, co se snažil zahnat nebezpečí, přišel blíž a hrozil. "Dík za svezení, teď každý sám za sebe." Uchechtl jsem se a vyklouzl z těla té holky, načež přeskočil zrovna do té obrovité hrozící obludy. Musím uznat, pěkný koník. Tohle je naprosto ideální, způsob, jak je zdržet, andělé půjdou po ní do té doby, než se přesvědčí, že už tam nejsem já. To mi dává dostatek času. Holka si asi bude muset najít jiný kámoše, tihle ji nakonec zabijí, ostatně zrovna jako já.

Crystal:
Kdo by na tomhle světě mohl vypadat jako on? Navíc na mě trochu působil dojmem že kdyby potkal někoho kdo má na sobě stejné ponožky tak by ho usmažil namístě. Nosí vůbec démoni ponožky?
Pan Zareth chvíli utíkal náhodným směrem když se najednou střecha pod našima nohama rozlétla a my se propadli dovnitř nějaké budovy. Vyděšeně jsem vyjekla, když jsem si uvědomila že padáme, výkřik se však k mým ústům nikdy nedostal.
Dopad byl měkčí než jsem si představovala přesto to však nevynahradilo tupou bolest v mé noze. Doufám, že není zlomená. Zareth se však nejdřív začal zajímat o okolí, které stejně kvůli prachu nebylo moc vidět, ale zvuky vyplašených zvířat se okamžitě začaly ozývat úplně odevšad. Zareth se vyškrábal na nohy. Byla jsem celá zaprášená a od slámy, Zarethovi to ale asi zase tolik nevadilo. Sklonil se k mé noze a začal s ní něco dělat ale já odmítala byť jen vidět co se s ní stalo. Všechna bolest celého těla byla zvláštně otupělá, možná díky velkému množství adrenalinu.
„Kdo kňourá? Já teda ne?" zakňučela jsem roztřeseně když jsem si vzpomněla na jeho poslední větu než jsme se propadli a zaměřila se zpět na okolí.
'Nevěděla jsem že jsou v téhle části města nějaké stáje.' zamrkala jsem překvapeně.
„Nejsem odborník, ale jestli je vypustíš všechny najednou, tak nás dost pravděpodobně ušlapou." podotkla jsem přesto jsem se však neubránila tichému smíchu nad vidinou útočné slepice. Smích mě však hodně rychle přešel když jeden z koní vykopl dveře vystrašeně se nás pokusil zastrašit...no...na mě to zafungovalo když byl kůň skoro dvakrát vyšší než já a v jeho černých očí se výhružně zalesklo. Kdybych mohla, utekla bych před ním, ale pan Démon měl zřejmě jiné plány. Něco řekl, ale nebyla jsem si jistá jestli to je na mě nebo na toho koně, a následně jsem pocítila jako by z mého těla odpadlo závaží. Nečekala jsem že se tak najednou dostanu zase k řízení svého těla a oslabeně jsem spadla na kolena.
„Myslíš, že jim na koni utečeme? Vždyť mají křídla." dostala jsem ze sebe slabým hlasem a vyškrábala se zase na nohy ovšem málem jsem omdlela když jsem si všimla menší změny na koni přede mnou. Jestli byl předtím hrozivý co teprve teď...vypadala jsem taky takhle? Třeba na nás zaútočili protože se nás báli.
V tom se nade mnou ozvalo šramocení a dírou ve střeše proletěli naši pronásledovatelé a znovu rozvířili prach a slámu úplně všude. Uskočila jsem a schovala se za Zaretha, ale omylem mě švihl ocasem přes obličej což mě vyvedlo z rovnováhy a já skončila v balíku slámy.
„Díky." odfoukla jsem si vlasy z obličeje a podívala se směrem kde ještě před chvílí pan Zareth stál. Že bych tak rychle zapomněla který z těch koní to je?

Nějak jsem nerozuměl tomu, na co tady tak dlouho civí. No jo kůň s bílejma očima a divnou energii, toho si přece nikdo nemůže všimnout. Navíc jsem ještě ani nepoužil magii, takže úplně nenápadný. Rozhodně jsem ale nestál o to, aby mě našli podle ní, proto když se kolem mě nepřestávala ochomejtat, šlehnul jsem jí jednu ocasem se slovy. "Nedolejzej." Výsledek se dostavil už sám. Neměl jsem v plánu, čekat na to, až se to otravný Volání o pomoc zvedne a bude mě pronásledovat, proto jsem zamířil mezi panikařící koně, kteří se snažili protlačit ven. "Uhni! Ty taky uhni! Všichni uhněte!" Rozčiloval jsem se na ně a po chvilce se mi ke dveřím opravdu podařilo dostat, protože koně měli strach z temné magie, která ze mě sálala. Jindy je trochu nešťastné, že zvěř zlo odhalí, ale zrovna dnes se mi jejich chaotické pobíhání docela hodí. Koně po mě většinou kopali a utíkali na druhou stranu kolem balíku slámy, kde se povalovala ta ztracená existence směrem k díře ve střeše, kterou sem právě přilétli naši nezvaní hosté. Alespoň je na chvíli zabaví. Konečně jsem se ocitl u dveřích...velice pečlivě zamčených, zatraceně bytelných dveří. "HEJ!!!! Zvedni tu svojí línou zadnici a pojď to otevřít." Houknul jsem na ni, jakoby mi snad mohla rozumět. Na to jsem k ní svižným tempem doběhl. "Ty dveře musíš otevřít! Jinak tu pojdeme!" Andělé si nás všimli, ale postupovali velmi pomalu, neboť se jim zatím nedařilo, přes panikařící koně dostat. Dobře vím, že tyhle opeřené opice nesmí zabít nikoho, kdo si to dle jejich kodexu nezaslouží, což nám zajišťovalo ještě několik vteřin drahocenného času.

Crystal:
Pan Démon mi zmizel mezi ostatními koňmi kteří všude pobíhali jako smyslů zbavení. Poplašeně jsem ho hledala pohledem dokud jsem nezaslechla hlasité...cokoli ten zvuk byl...z druhé strany než jsem se dívala.
Díky tomu jsem si však všimla mohutných dveří na závoru. Jak jsem do teď mohla ty dveře přehlédnout?
Jeden z koní se zastavil před balíkem slámy a začal směrem na mně hýkat jako by mě chtěl popohnat k pohybu. Došlo mi, že to musí být pan Zareth. Síly mi rychle docházeli, přesto se mi podařilo rukama vytáhnout z balíku a protože mě nohy neunesly, tak jsem skončila rozpláclá na zemi. Díky bohu za to protože v tom nade mnou proletěla bílá koule a balík slámy se najednou rozletěl na všechny strany. Vyděšeně jsem vykřikla a odkulila se směrem k Zarethovi, bohužel jsem však úplně neodhadla kde přesně stojí a málem skončila pod kopyty panikařicího koně, který mě na poslední chvíli přeskočil, ale kvůli nedostatku místa vrazil do dalších koní za ním a vytvořili valnou hromadu. Strach ve mně rychle vzrostl a zvuky se začali míchat dohromady. Prach se mi usadil v nose a znemožňoval mi dýchat, vše kolem mě bylo rozmazané a já se cítila jako by se stěny kolem mě začali svírat. Měla jsem strach o svůj život. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb něčeho bledého a došlo mi, že je to ruka našich pronásledovatelů.
'Je po mně.' proletělo mi hlavou. Rukama jsem se pokusila zakrýt si hlavu, nohy jsem si přitáhla k sobě, strachy jsem zavřela oči a zakřičela.
Nic se však nestalo nebo jsem v to aspoň chvíli doufala. Pomalu jsem otevřela oči a všimla si, že země byla pokrytá tenkým ledem, který přimrazil kopyta koní a znemožnil jim dále nebezpečně pobíhat. Na druhou stranu na tom však oni okřídlení, andělům podobní pronásledovatelé tak dobře nebyli. Od ruky kterou ke mně žena nebezpečně natahovala se táhl pevný, čirý led, který oba nepřátele doslova pohřbil ve svém objetí.
Vykulila jsem na ně oči a chtěla se jim omluvit, ale místo toho jsem se rozkašlala kvůli množství prachu.
„Omlouvám se." vymáčkla jsem ze sebe po chvíli a s pomocí dveří od boxu za mými zády se vyškrábala na nohy. Až teď jsem si všimla že i stěny a všechno ostatní bylo pokryto námrazou. Výhoda však byla že alespoň prach ve vzduchu spadnul k zemi a aspoň trochu se mi uvolnilo dýchání. Svižně jsem se protáhla mezi frkajícími a řechtajícími koňmi přilepenými k zemi až jsem se dostala až k tomu s bílýma očima.
„Otevřu ty dveře." zachraptěla jsem potichu a jen přes něj přelétla očima než jsem pokračovala v cestě.
Můj dech byl zrychlený a přes tlukot srdce jsem slyšela jen napůl, přesto jsem se pomalu dala do otevíraní dveří. Takhle zadělané dveře bych si představila spíš někde na protiatomovém krytu než ve stáji, ale kdo jsem abych soudil.
Unaveně jsem se opřela do dveří a konečně je otevřela dokořán. Přivítal mě čerstvý vzduch a překvapený výraz muže, který běžel směrem ke stáji.

Musel jsem uskočit, před tou odpornou magii, která tu právě poletovala a dál se snažit naléhat na tu šílenou holku, která byla očividně na pokraji zhroucení. Brzy jsem měl co dělat, abych jí zůstal nablízku a nenechal se stáhnout tím šílenstvím, přesto jsem se však o něco vzdálil a vmísil mezi masu těl, abych zůstal chráněn před bílou magii. Tady bych snad mohl využít krev těch koní a zbavit se tak...Než jsem stačil dokončit myšlenku ta šílená holka se rozhodla použít magii, což mě překvapilo tak moc, že jsem si až po několika sekundách uvědomil, proč se nemůžu hnout. Byl jsem k zemi taky přimražen. Stačilo však mírné otřepání a led mě ve svém sevření nadále nesvíral. Přitom jsem už chvíli vím, že nějakým způsobem je na magii citlivá, navíc jsem byl v té její pomatené palici, tam ale neměl moc času na šmejdění. Za jednu bych ale ruku do ohně klidně dal, ta holka má v sobě služný množství sirové magie, kterou by stálo za to umět uchopit. Možná by se na tom dalo zapracovat, konec konců, ještě se mi bude hodit. Ne, že by se mi v její přítomnosti snad chtělo trávit více času, ten svitek ale vyřešit potřebuju. Únava v její tváři byla jasně patrná. Sám jsem byl vyčerpaný, nedokázal bych se ale dívat jak jen pomalu roztávají a proto, ačkoli jsem si byl dobře vědomý toho, že další na sebe nenechají dlouho čekat. Z nozder zvířete, které jsem si oblékl vylétl černý kouř, stejný jako ten, ze kterého je tvořena Zyra, rozpálil jsem tělo temnou magii až jemná kůže koně na některých místech popraskala a prosvítalo jí tmavěfialové světlo. Rozběhl jsem se vstříc těm dvěma nanukům, vyskočil a oběma roztříštil ty jejich zabedněný palice kopyty. Znovu jsem své tělo uvedl, do přijatelnějšího stavu, ale stopy krve a ran z použité magie na něm byly patrné, chtěl jsem k nim ale doběhnout za včasu...možná jsem se také nechal drobet unést. Další blížící se stín na obloze mi napověděl, že tady dnes ještě nekončíme, proto jsem se urychleně vrátil k tý šílený holce. A odstrčil jí stranou. Nechápu na co čekala, asi až jí ti koně převálcují, jen co se odlepí od země. To ostatně celkem určitě čekalo toho toho chytráka před vraty. Natočil jsem se k ní bokem a několikrát pohodil hlavou směrem k ní a ke svým zádům. "Dělej nemáme čas."

Crystal:
„Kdo sakra jste a co tady děláte?!" okamžitě na mě začal křičet.
„Omlouvám se, nechtěli jsme vám nic zničit, byla to nehoda." snažila jsem se udržet na rtech omluvný úsměv. Ten by mi za normálních okolností šel zcela přirozeně, ale kvůli únavě se mi začali koutky chvět. V tom se za mnou ozvala podivná rána načež i muž přede mnou zpozorněl.
„Kolik vás tam proboha je? Co provádíte mým koním?" začal zase nanovo.
Neměla jsem sílu se s ním hádat, hlava se mi točila a nohy se mi třásly. Když si muž všiml, že ho očividně neposlouchám, tak celý zbrunátněl a vypadalo to, že mě z těch dveří vyžene vidlemi. Naneštěstí ho však někdo předběhl. Zezadu do mě něco strčilo a donutilo ustoupit stranou. No dobře, spíš jsem spadla ke straně a nechala se chytit dveřmi mezitím co se podemnou nohy nějak zvláštně pomotaly.
Ale zůstala jsem na nohou!
Zareth kolem mě prošel a natočil se ke mně ve zcela pochopitelném gestu.
Ovšem i kdybych se natáhla tak sotva dosáhnu na jeho hřbet, alespoň tak mi to připadalo.
„Co to provádíš s mým koněm? Pipine! Padej zpátky do boxu!" zakřičel naštvaně muž a rozmáchl se rukama jako by chtěl Zaretha zahnat zpátky do stáje. Nejspíš si na něm žádných zvláštních věcí nevšiml. Než jsem si stačila uvědomit co se děje tak muž oddupal do stáje. Asi si šel pro provaz nebo něco čím Zaretha chytí. Raději si musím pospíšit. Rozhlédla jsem se a všimla si vedle dveří stoličky. Paráda! Ihned jsem k ní přiklopýtala a přitáhla si ji vedle Zaretha. Asi není nadšený, že na mě musí tak čekat. Co nejrychleji jsem se proto vyškrábala nahoru a trochu neohrabaně dosedla.
„Promiň, nikdy jsem na koni nejela." omluvně jsem se na něj usmála a poposedla si více dopředu. Neubránila jsem se zívnutí, oči se mi sami zavíraly, ale nedovolila jsem si usnout.
„Okamžitě padej z toho koně!" ozvalo se za námi. Propletla jsem prsty do jeho hřívy a už toho moc nevnímala. Oči se mi samovolně zavřeli a já jen věděla, že se musím držet.

To mluví se mnou ten bezvýznamnej pytel střev? Ehm jakže prosím? Já tedy rozhodně nejsem žádný zastánce práv zvířat, koně mi jsou dokonale volní ,ale tenhle kretén. Ten je daleko horší, než já a měl bych mu rozdupat ksicht jen za to, že to tomu koni provedl něco takového, jako je tohle jmé...nadávka...tahle nadávka. Nechápavě jsem na něj civěl když se začal ohánět, připomínal mi trochu Crystal s koštětem, opravdu zbraně na úrovni. Někdy opravdu pochybuji o důvodu jejich existence...no alespoň že jsou docela dobře poživatelní. Můj následný varovný pohled však stačil k tomu, aby ten chlap odtáhl někam dál mezi koně...co si asi pomyslí až uvidí tu spoušť? Ehehe to o mě zas budou psát v novinách. Mno jo sláva na sebe pravděpodobně nenechá zase dlouho čekat, očividně mě je tu stejně škoda. "Co tady okouníš? Nemáme celý den." Popohnal jsem značně porouchanou Crystal, protože mi přišlo neuvěřitelné, že si opravdu hledá stoličku, aby se jí lépe nasedalo. Nervozně jsem čekal, až se tedy madam uvelebí na svoji první a poslední jízdu, rozhodně jsem z tohohle totiž nebyl nijak nadšený a výrazy tváře to nezapomněl dávat najevo. Všemu dala dokonalou perlu, když se mi rozhodla oznámit, že na koni ještě nikdy nejela. "Mě už je to fuk, jdi pak skočit do zdi, zbičovat se, co chceš. Ale teď se budeš držet a přečteš mi ten svitek." Sakra já jsem mezi démony sotva dospělý, ale na koni umím snad od...vždycky mám pocit...Taky jsem byl vždycky vysoký, ne jako ty malý, hnusný...to je fuk. Hulákání té holé opice nešlo přeslechnout a já uznal, že je čas vyrazit. Nedal jsem Crystal luxus pozvolného zrychlování, stejně by v klusu spadla nejspíš daleko dřív a rovnou vyrazil docela slušným tempem vpřed. Její neohrabané drkání do mých zad bylo naprosto zanedbatelné a brzy se mi podařilo vymotat ze stísněných stěn hřebčína, s pomocí trochy temné magie nabudil své tělo a prorazil hlavou jako beranidlem, vrata na domnělou svobodu. "Ještě vydrž, ještě chvilku." Snažil jsem se jí nějak povzbudit, protože sotva cítil její sevření, zatímco se hnal městem směrem k jezeru a míjel plno uskakujících, nadávajících a jinak ječících lidí.

Crystal:
*Následující den*

Ze spánku mě probudilo vlastní kýchnutí.
Pootevřela jsem oči a zarazila se nad světlem vycházejícího z okna.
'Už je den? Proč mě nevzbudil budík do školy?' vyskočila jsem do sedu 'Ne počkat je víkend." spadla jsem zpátky do polštářů a se zavřenýma očima se snažila probrat z šoku. Nevím jak pomalé vedení jsem z rozespalosti měla, ale až teď jsem si začala uvědomovat nepříjemnou bolest mého těla. Podezřívavě jsem znovu otevřela oči a zadívala se na strop. 'Tohle nevypadá jako můj strop.'
S hlubokým nádechem jsem se posadila a opřela se o hromadu polštářů. Postel ve které jsem ležela byla velká a překvapivě pohodlná. Celý pokoj by se dal jednoduše popsat jako velký, tmavý a starodávný. Jen mé potrhané a špinavé oblečení mi dávalo najevo, že jsem se nepropadla v čase.
Zařízení pokoje mi připomínalo jeden ze zámků kam jsme se školou jeli na exkurzi. Spolužáci mě tehdy málem vyhodili z okna, ale učitelka si toho raději nevšimla.
Zatřásla jsem hlavou a pomalu vystrčila nohy zpod přikrývky abych je položila na chladnou zem. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Nohy jsem měla jako z želé a to ani nemluvím o tom jak mě v jedné z nich zabolelo. Důkladně jsem ji tedy prohlédla, ale našla jsem jen velký strup. Není přeci možné aby to všechno byli jen vidiny nebo sen. Jak je tedy možné, že byl pan Zareth v mojí hlavě? Asi bude nejrychlejší se ho zeptat, ale otázka 'Doopravdy existujete?' asi nebude jedna z nejlepších.
Pomocí postele jsem se pomalu postavila a odkulhala pár kroků než jsem získala rovnováhu i bez opory. Konečně jsem byla připravená dojít až ke dveřím, které se už nezdály tak nedosažitelně daleko i přes mezizastávku u krbu. Ovšem dojít k nim nebyl větší problém než je otevřít. Za kliku jsem se musela skoro pověsit a následně se do nich pořádně opřít aby se otevřeli. Zvuk otevírajících se dveří se roznesl po prázdné chodbě za nimi. Zem na chodbě byla jestě chladnější než v pokoji, ale to mi nevadilo. Vždycky jsem měla raději zimu než teplo.
Dveře jsem nechala jen přivřené abych pak věděla které to byli a pomalu se vydala náhodným směrem. Čas od času jsem se zastavila a zaposlouchala se jestli náhodou nezachytím nějaký hluk, ale kromě vlastního dechu a ozvěny mých kroků bylo slyšet jen ticho. Po chvíli bloudění strašidelnými, ztichlými chodbami jsem však začala být unavená, ale každá chodba a každé další dveře vypadali skoro stejně. Teď si tak říkám, že opouštět pokoj asi nebyl ten nejlepší nápad.

Ta mast od mága, kterým jsem musel naposledy léčit elfku, měla mimořádně dobré účinky i na mou novou návštěvnici. Dokud spala, odebral jsem jí vzorky tkání a důkladně je prozkoumal, tedy až poté, co dal sám sebe do kupy. Byl jsem vlastně docela rád, že se rozhodla zkolabovat, tak daleko od stájí, nebyl už žádný problém zbavit se koně, tuhle pomatenou holku si hodit přes rameno, doplavat do bezpečí a v neposlední řadě i dorazit domů. Teď už jsem naprosto spokojeně lenošil ve svém oblíbeném křesle u krbu, kde si lebedil v lidské podobě, ale ponechal si své drápy, abych se necítil, jako úplně nahý a vychutnával si sklenku...následně láhev prvotřídního vína, které mi poskytovaly stále obrovské zásoby tohoto domu. V krbech jsem se zatopit neobtěžoval, neboť stejně prakticky chlad necítil, Kiirah se o moji houževnatost zasloužila více než dokonale. Svraštil jsem obočí a pohlédl na díru ve střeše, která odsud byla poměrně dobře vidět, na okamžik se nechal unést vzpomínkami. Z myšlenek mě ovšem vytrhla Zyra, která měla za úkol našeho hosta hlídat, ne se však ukazovat. V podobě plíživé, černé mlhy se přelévala z místa na místo a informovala mě o každém jejím kroku. Hmotnou podobu jsem ji pochopitelně zatrhl, nebudu riskovat, že ji ta holka uvidí. Ještě by vzala nohy na ramena, což je to poslední, na co mám náladu. Líně jsem odložil skleničku a sám se volně vydal směrem k nyní již poněkud zmatené Crystal. Cestou jsem si stačil zkontrolovat svoji černou košili s rudými ornamenty, jestli se náhodou někde nepomačkala i perfektní stav svých vlasů, nemohl jsem si přeci dovolit dělat ostudu ve vlastním domě. Brzy jsem se neslyšně přikradl za záda dotyčné, která právě civěla na kdovíco a nezúčastněně ji oslovil. "To mě těší, že jsi mi usnadnila práci s prohlídkou. Takže vyspinkaná? Výborně...dáme se do práce." Oznámil jsem jí a přitom si nanejvýš znuděně prohlížel své překrásné lesklé drápy.