Zoufale jsem zůstala zírat do další prázdné chodby. To snad není možné, tolik chodeb tu být přeci nemůže!
Byla jsem tak zabraná do naříkání, že jsem si nevšimla když se za mnou Zareth připlížil. Když promluvil malém jsem vyskočila z kůže jak jsem se lekla a jen stěží zarazila výkřik deroucí se z mých úst.
'Budu na něj muset přidělat rolničky jestli mě bude takhle děsit.' prolétlo mi hlavou a položila jsem si ruku na svůj prudce zvedající hrudník. Ještě že už mi nemůže číst myšlenky když je venku z mé hlavy...doufám.
„Počkej, jakou práci?" došlo mi se zpožděním a více na něj zaměřila svou pozornost. Rozdíl mezi námi byl poměrně zřejmý. Mezitím co on vypadal jako by se chystal na firemní večeři, já vypadala jako otrhaný bezdomovec. Podvědomě jsem chytila lem svého trika a trochu za něj zatahala jako by to mohlo zakrýt fakt, že bylo pomačkané a špinavé. Na radosti mi to ovšem tolik neubralo protože už jsem se nemusela bát, že bych se v těhle tmavých chodbách motala do konce svého života.
„Tohle je tvoje..sídlo? S kolika lidmi tu bydlíš že potřebuješ tolik místností? Dneska jsou všichni pryč? Protože jsem tu ještě nikoho nepotkala. Měl jsi vždycky takhle dlouhé nehty? Líbí se mi, ale nepřekáží ti? Mě máma zakázala mít delší nehty, prý že na to jsem moc mladá..." zarazila jsem se když se mé myšlenky dostali ke mně domů. „Máma bude šílet až se vrátím domů. Ve které části města vůbec jsme? Jak dlouho jsem spala? Jezdí sem taxíky? Nemám peníze na taxík budu muset pěšky. Když o tom teď tak přemýšlím tak raději nebudu říkat kde jsem byla protože by mohli začít kontrolovat jestli beru prášky a jestli se dozví, že je splachuju, tak v lepším případě dostanu jen domácí vězení." to celé mě vrátilo k otázce jestli je pan Zareth skutečný, ale to jsem raději nezmínila nahlas. Prozatím se zkusím soustředit na reálné a vymyšlené věci. Normálně mi nedělalo takový problém v nich najít rozdíl ale tohle všechno se zdálo více než skutečné. Přeskočilo mi už nenávratně nebo se všichni mýlili?