Gabriel & Maya

Naštvaně na mě zavrčí, jestli bych místo jeho krve nechtěla spíš prokousnout hrdlo od něj, což mě rozesměje a v momentě, kdy se natáhne po kufříku, dám ho pryč z jeho dosahu a postavím se na gauč, který následně přeskočím tak, aby byl mezi námi.
"Myslíš, že ti ho jen tak dám? Co za něj?" zeptám se hravě a přitáhnu si stříbrný kufřík blíže k tělu.
"A prosím, Gabrieli. Nezačni být nudný, je s tebou opravdu legrace..." zasměji se a zadívám se do jeho uchvacujících modrých očí, ve kterých žhnula nenávist a o to mi připadaly krásnější.
"Líbíš se mi. Máš v sobě tolik nenávisti... Muselo tě to vážně zasáhnout, když jsi přišel o smečku," řeknu mu provokativním tónem a ušklíbnu se.

Když jsem se natáhl pro kufřík... tak si ho vzala k sobě a stoupla si na gauč, který pak přeskočila. vysmála se mi jestli jsem si vážně myslel že by mi ho jen tak dala a že za něj něco chce... zase jsem byl naivní že jsem si myslel že bych ho mohl získat jednoduše...
Pak mě prosila o to abych nezačal být nudný... že je se mnou legrace... nakonec mě dorazila tím že mě muselo vážně zasáhnout když jsem přišel o smečku...
Rychle přeskočím gauč za ní a chytím za ruku ve které nemá kufr kterou hodně pevně zmáčku... pak k ní přiblížím vážně hodně obličej.
"Má nabídka zní... když mi dáš ten kufřík teď... dám ti 3 vteřiny náskok před tím než tě začnu lovit." řeknu naprosto klidně a přesto v mém hlase byla cítit nenávist... Abych pravdu řekl někde hluboko ve mě... mě takhle hra bavila... bylo to někde hluboko kam má nenávist nedosáhla... tam byl ještě čistý Gabriel který si moc rád hrál... a hrál by si s kýmkoliv... tahle má část byla ale zablokovaná spoustou zloby a nenávisti vůči zbytečným pijavicím.

Přeskočí gauč a pevně mě chytí za ruku, ve které jsem nedržela kufřík, než mě propálí naštvaným pohledem a skloní se ke mně. Nabídne mi, že když mu dm kufřík, dá mi tři vteřiny náskok, než mě začne lovit. Ušklíbnu se, než se postavím na špičky a vlepím mu pusu na rty. Hned na to ho od sebe odstrčím a uskočím do něj o trochu dál.
"Ne, ta nabídka se mi nelíbí," řeknu mu hravě a zamyšleně se na něj zadívám. Bavilo mě ho popichovat a napadne mě, co bych mohla říct.
"Víš Gabrieli... Nic o mně nevíš a přesto mě nenávidíš. Neznáš mě, ani mé důvody. Myslíš, že jsem si tohle vybrala? Byla jsem kdysi jako ty. Lovec, lidský lovec nadpřirozených tvorů," řeknu mu zcela klidně, ale tentokrát jsem víc na pozoru. Už jsem se od něj nechtěla nechat znovu chytit, navíc jsem měla pocit, že příště zaútočí.

Když jsem se k ní přiblížil a chytil jí za ruku jen si rychle stoupla na špičky a políbila mě... v tu chvíli mě to ani už nepřekvapovalo... čekal jsem že se to stane a bylo mi to jedno... pak se ode mě odstrčila a vyjádřila jasný nesouhlas s mojí nabídkou.
Najednou mi začala vykládat o tom že o ní nic nevím a přesto jí nenávidím... prý neznám jí ani její důvody... a prý jestli si myslím že si to vybrala, že byla lidský lovec.
To mě vážně rozesmálo...
"A jak mi dokážeš , že to není další z tvých lží ? proč bych ti měl věřit...? Celou dobu jsi mi lhala... a teď by jsi po mě chtěla pochopení ? Navíc jsi krvelačná bestie co zabíjí lidi a tím ničí rodiny to je důvod proč tě nenávidím... sama víš jak špatný je žít v rozvrácený rodině teda pokud to taky nebyla jedna z tvých lží... Jmenuješ se vůbec Maya ?" začnu na ní řvát... byl jsem z toho všeho hrozně dopálený.

K mému překvapení se začne hlasitě smát a hned na to po mě řvát několik otázek. Nevěřil mi a já se mu nedivila. I přesto se nafouknu a hodím na něj naštvaný pohled.
"Ano, jmenuji se Maya!" zavrčím na něj a ani jsem netušila, proč mě to dopálilo. Nejspíš proto, že to byla jediná věc, z mého lidského života, která mi zůstala.
"Co jsem ti měla říct? Že jsem upír? Když jsi mi sám řekl, že je lovíš?" zavrčím na něj, ale moc dobře jsem věděla, že má pravdu. Lhala jsem mu, ale teď jsem pro jednou byla upřímná.
"A co mám sakra dělat? Chci žít, Gabrieli! Nepřežiji bez krve, tak co mám sakra dělat?" křiknu na něj.
"Mám se zabít kvůli tomu, že mě na jedné pitomé misi kousl upír? Vlastní otec se mě pokusil zabít! Nevybrala jsem si to dobrovolně!" zavrčím na něj a hodím po něm jeho kufr. Bylo mi to už jedno.

Maya na mě hodí naštvaný pohled a zavrčí na mě, že je Maya, taky na mě začala vrčet ohledně toho co mi asi měla říct ? že je upír? když jsem jí řekl že je lovím... v tom měla pravdu... kdyby ke mě přišel nějaký lovec tak bych mu taky neřekl že jsem vlkodlak a i jí jsem v tom lhal.
když pak na mě začne křičet ohledně toho co by měla dělat když chce žít a potřebuje k přežití krev...
Nakonec na mě začne vrčet s tím jestli by se měla zabít kvůli tomu že jí jednou na misi kousl upír... upřímně v tuhle chvíli by mi to udělalo největší radost... taky jsem chápal ale stránku toho že je lovená jako všechny nadpřirozené bytosti... a když jsem slyšel o tom že jí její otec chtěl kvůli tomu zabít tak mi došlo že v teď asi mluví pravdu...
"Ach božeeee..." vzdychnu si na hlas a pořádně otráveně...
"Proč teda nejsi v nějakém ústavu kde by ti podávali krev v balíčcích ?... tam by jsi mohla žít a nikoho neohrožovat.." řeknu jí s naštvaným tónem v hlase... byl jsem vytočený z toho že jsem ještě nezískal svůj kufřík zpět...
Nebyla šance abych jí to vše věřil, ale začali mě zajímat její odpovědi a tak jsem se tuhle konverzaci rozhodl prodloužit před tím než si vezmu svůj kufřík a pak jí zabiju...

Něco v jeho pohledu se změní, teď mi věřil, alespoň trochu. Po chvilce si hlasitě povzdechne a osloví boha.
"Marná slova, ten neexistuje a pokud ano, je to pořádnej bastard," procedím skrz zuby a založím si ruce na prsou. Po chvilce se mě zeptá, proč nejsem v nějakém ústavu, kde by mi podávali krev a já se na něj nevěřícně zadívám, než se hystericky rozesměji.
"Myslíš, že něco takového existuje? Myslíš, že by nám lidé dobrovolně dávali krev? Myslíš, že se o to někdo zajímá? Jsme pro vás jen monstra, nikoho nezajímáme a podle mnohých bychom měli zemřít! Jen proto, že se tak někteří narodili, nebo je nějaký bastard kousl! Proč nemáme mít právo na život, zatímco vy ano?! Jen protože jsme jiní!" zařvu na něj rozčileně a byla jsem opravdu naštvaná, pro jednou jsem neovládala své emoce.
"Nestala jsem se monstrem, když mě kousl upír! Monstrum ze mě udělali takoví, jako jsi ty!" zařvu na něj rozčileně a do očí mi vyhrknou slzy. Co to se mnou sakra je? Tohle nejsem já... Proč se chovám... Lidsky?

Když si povzdechnu a oslovím boha tak mi jen sdělí že bůh neexistuje nebo to je pořádný bastard... s tím jsem nemohl než jen souhlasit...pak se hystericky rozesměje když se jí zeptám na věci ohledně ústavu a vyvrátí mi můj nápad tím že by jim lidé dobrovolně krev nedávali a že je stejně všichni chtějí mrtvé... ptala se mě proč na rozdíl od nich my máme právo žít a oni ne ?... sám jsem to nevěděl a ani neřešil, protože jsem vždy ve svém srdci držel zášť vůči těmto tvorům... sám jsem byl monstrum...
Když mi řekla že se z ní stalo monstrum kvůli nám lovcům a vypadalo to že začne brečet... tak jsem nevěděl jestli jsou to její pravé emoce nebo jen hodně propracovaná lež... ale... ale něco se ve mě zlomilo... nenáviděl jsem upíry za to že mi zabili rodinu, ale k ní jsem se už nemohl přinutit jí nenávidět... nic mi neprovedla a jen se snaží přežít... mohla by to být jediná upírka ke které jsem už moc necítil zášť... už jsem si nebyl jistý tím co je správné a co ne... ale věděl jsem že jí nemůžu nechat jen tak běsnit ve městě když má zrovna hlad...
Z mých očí se vytratila nenávist...
"Takže kolik krve potřebuješ aby jsi přežila ?" zeptám se naprosto klidným hlasem a začal jsem se přibližovat.
"Po tomhle všem už sám nevím co je správné... a pokud chceš přežít... tak ti snad můžu pomoct...
jen doufám že toho v budoucnu nebudu litovat..."pokračuji mezi tím co se k ní pomalu přibližuju...
Jakmile jsem u ní tak jí obejmu... a pronesu "Už se nemusíš bát, už ti nechci ublížit..."

Byl čitelný jako otevřená kniha, emoce mu hrály jak na tváři, tak v jeho očích. Viděla jsem, že se něco změnilo, stejně jako v tu chvíli ve mě. Vytáhl na povrch mou lidštější část, o které jsem si myslela, že ji dávno nemám. Nejspíš jsem se jí nezbavila, jen pohřbila někam hluboko do sebe. Povzdechnu si, nelíbilo se mi to, připadala jsem si zranitelná a ucítím, jak se stvůra sápala po kontrole nad mým tělem. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila a silou vůle stvůru potlačím. K mému překvapení se Gabriel zeptá, kolik potřebuji krve, abych přežila. Zamračím se, mluvil klidně a absolutně jsem netušila, kam tím míří... Aby přesně věděl, kolik životů mám na krku, to tak!
"Není tvá věc," zavrčím, ale co mě překvapí ještě víc je, když se začne přibližovat s tím, že už sám neví,co je správné a nabídne mi pomoc. Vykulím oči, když mě obejme a zůstanu nehnutě stát na místě. Řekne, že už mi nechce ublížit a já dostanu chuť ho prudce odstrčit. Nakonec to však neudělám.
"Pitomče, já se tě nebojím! Zabila bych tě, kdybych chtěla," zavrčím na něj a chvíli opravdu nemůžu uvěřit, že to myslí vážně.
"Proč bys mi pomáhal, když nás tak nenávidíš? Navíc jsem stvůra, nebo obyčejný upír... Chce mě mrtvý i vlastní druh, protože jsme nebezpečné a neumíme se ovládat... Očividně to ale jde," poslední část věty spíše zamumlám a když si uvědomím, že mě stále objímá, odstrčím ho.

Když se Mayi zeptám kolik potřebuje krve k životu zavrčí na mě že to není moje věc a když jí obejmu tak mi řekne že jsem pitomec, že se mě nebojí a zabila by mě kdyby chtěla... pak se mě zeptala proč bych jí pomáhal, když nenávidím upíry... navíc je prý stvůra po který jde i její druh... o těch stvůrách jsem slyšel.. jsou prý vážně hodně nebezpečné a agresivní, ale tenhle případ mi nepřišel zrovna takový...
Najednou mě Maya ale od sebe odstrčila, ale ustojím to
"Ano, nenávidím upíry za to co udělali mojí smečce...ale už mi nepřijde správné tě zabít za něco co sis nevybrala... přesto tě nemůžu nechat jen tak pobíhat po městě a zabíjet lidi... navíc díky mojí regeneraci se mi krev obnovuje dost rychle... proto ti nabízím že můžeš pít krev když budeš mít hlad...pak ale nebudeš zabíjet lidi." řeknu v klidu "Myslím si že oba jsme si prošli mnohým...ale ty jsi zažívala jen nenávist od ostatních... proto jsi jaká jsi a já chci věřit tomu že můžeš být hodná, takže ti nabízím tuhle pomoc." pokračuji klidně a pak se pomalu přiblížím a chytím jí za ruku, ale jen tak jemně.
"Už nemusíš skrývat své emoce...tady jsi teď v bezpečí." řeknu klidně a zadívám se do jejích očí ve kterých vidím slzy...Opravdu jsem nevěděl jak se to vyvine, ale věřil jsem že tohohle rozhodnutí nebudu litovat. Věřil jsem že je to dívka, kterou kousl upír a přestala používat emoce aby přežila když jí lovil i její vlastní otec... dívka, která si prošla něčím horším než já... nenávistí vlastní rodiny a lidí na kterých jí záleželo... nikam nepatřila a pořád se musela bát o život... ta představa mi zabraňovala v tom jí zabít... nemohl jsem jí nenávidět a chtěl jsem jí nějak pomoci.

Jeho slova mě zcela vyvedou z míry, nabídne mi vlastní krev s tím, že se ta jeho rychle obnovuje a nebudu pak muset zabíjet lidi. Pohled mi sklouzne k jeho krku a oči mi chtě nechtě zrudnou. Začínala jsem mít žízeň... Ztěžka polknu a zadržím dech, pomáhalo mi to zklidnit se. Hned na to mi klidně řekne, že se už bát nemusím, že jsem v bezpečí.
"Kdo se bojí, pitomče. Mám teď sílu na to se bránit... Nepotřebuji ochranu," zasyčím na něj podrážděně, než si s povzdechem dám ruku na čelo a na chvíli zavřu oči. Povzdechnu si, než se na Gabriela znovu podívám a ruce svěsím podél těla.
"Nevím, jestli tě nezabiju, když se více napiji... Normální stvůra by se ani nemohla pohybovat mezi lidmi, aniž by způsobila masakr... To, že já můžu neznamená, že je má sebekontrola dobrá," zamručím zamyšleně a poté se na něj pobaveně usměji.
"Navíc nevím, jestli chci být po zbytek života na krvi jednoho vlkodlaka!" zasměji se, než se k němu rozejdu a položím mu ruce na hrudník.
"Jsi blázen, že jsi tohle nabídl, nemůže to fungovat," zavrčím a propálím ho pohledem. Přesto to část mě chtěla... Část mě chtěla věřit jeho slovům a chtěla, aby to fungovalo. Protože to znamenalo, že by zůstal.

Po mých slovech Maye zrudli oči... věděl jsem co to znamená... asi už měla hlad. To kde jsem teď stál byl tenký led, který se kdykoliv mohl pode mnou protrhnout... už nebyla cesta zpět.
Když se Maya uklidní tak mi poví že se nebojí a má sílu se bránit... nepotřebuje ochranu. pak si povzdechne a řekne že neví jestli by mě nezabila pokud by se víc napila a že ostatní stvůry ani nemůžou být v blízkostí lidí protože by způsobili masakr. Pokračovala tím že její sebekontrola není dobrá...
Pak se na mě usmála a řekla že neví zda chce žít jen na mojí krvi... pak mi položí ruku na hrudník a zavrčí že jsem blázen a nemůže to fungovat... tohle všechno mi přišlo jako pravda... ale mělo to všechno cenu riskovat... život jsem riskoval skoro pořád a tak jsem se smrti nebál.
Naklonil jsem se k Mayinýmu uchu a potichu zašeptal: "Když jsem tedy takový blázen... tak ti nebude vadit to jak zariskuji... Tak honem zakousni se a napij se mojí krve... vím že to chceš."
Věděl jsem že tohle je možná moje poslední chvíle života, ale mělo cenu zachránit tohle děvče za každou cenu...

Byl to opravdu blázen, odhodlání v jeho očích bylo opravdové, chtěl to zkusit a když se ke mně školní a zašeptá mi do ucha, že ví, že to chci, málem se neudržím. Zavrčím a sebere to veškeré mě sebeovládání, abych ho nekousla.
"Blázne," zavrčím, než ho chytím za ruku a odtáhnu před gauč, kde se na něj otočím a opět mu položím ruce na hrudník, než se na něj namáčknu.
"Ale to se mi líbí," zavrním než ho odtlačím ke gauči a donutím ho posadit se. Ihned jsem byla na jeho klíně, každou nohu jsem měla z jedné jeho strany a přimáčkla jo k pohovce. Rychle mu odhrnul vlasy na stranu než se mu hladově zakousnu do krku a v ústech se mi rozlije Gabrielova lahodná krev. Spokojeně zamručím a dávám si pozor, abych neztratila kontrolu a neejspíš se moc. Nakonec mu olíznu krev na krku a odtáhnutí se. Zůstanu na něm však sedět se spokojeným výrazem.
"Vážně si blázen," zasměji se vesele a nemohla jsem uvěřit, že to opravdu udělal. Dalo mi to ale naději, že by jeho plán mohl opravdu vyjít.
"Krmím se většinou jednou týdně, ale potřebovala bych tak velké množství krve, které by tě zabilo... Navíc moje sebeovládání jde ke konci týdne do háje... Pokud to opravdu chceš zkusit, bude pro nás oba nejlepší, když tvoji krev budu pít co tři dny v menších dávkách... Tak jako dneska," vydechnu a nemohla jsem uvěřit, že jsem s jeho plánem zrovna souhlasila.

Po tom co to Maye zašeptám do ucha tak mě nazve bláznem a odtáhne mě ke gauči... na který mě se slovy že se jí to líbí posadí... já se tomu nebránil a šel dobrovolně.
Pak si mi obkročmo sedla na klín a odhrnula mi vlasy z krku... já jen lehce nastavil krk a zavřel oči...
Její tesáky se mi zabořili do krku, ale bolelo to jen trochu oproti tomu jak moc bolela proměna, takže jsem neměl žádný problém s tím to vydržet.
Po chvilce byl konec a ona se odtáhla od mého krku... díky bohu neztratila kontrolu... takže mi bylo jasné že tohle můžeme zvládnout. pak mi jen řekla že jsem opravdu blázen... už byla veselá. Nemohl jsem uvěřit že dobrovolně pomáhám upírce a že jsem jí dokonce nechal vzít si část mojí krve...
Díky ztrátě části krve jsem se cítil trochu slabý ale v tu chvíli mi to nevadilo.
Maya mi pak začala vysvětlovat jak by jsme to s tou krví měli udělat a já jen přikývl na souhlas.
Pak jsem se Maye podíval do očí a usmál se.
"Jsem rád že jsi to zvládla a neztratila kontrolu." řekl jsem v klidu a přivinul si jí blíž k sobě.
"Tak vidíš, že to fungovat může." pousměji se a začnu Mayu hladit po vlasech.

Byla jsem spokojená, někteří upíři mi říkali, že je krev vlkodlaků nechutná a že oni sami smrdí jako mokrý pes. Nemohla jsem s nimi souhlasit, právě naopak, Gabriel mi opravdu voněl a jeho krev byla jedna z nejlepších, ne-li přímo ta nejchutnější, kterou jsem kdy měla. Přivine mě k sobě s tím, že je rád, že jsem neztratila kontrolu a že to můžeme zvládnout.
"Já vím, že jsem úžasná," zasměji se, ale nechám ho. Příjemně hrál a tak mi to opravdu nevadilo.
"Víš... Jsi fajn přenosná lednička," řeknu a hned na to se rozesměji, než z něj slezu a svalím se na gauč vedle něj. Chvíli zamyšleně hledím do stropu, než se na něj pootočím.
"Víš... Co se takhle nastěhovat ke mně? Není tu moc místa, ale nepotřebuji spát, takže mi nebude vadit nechat ti můj pokoj a hodit si věci do obýváku... Nechci tě hledat, pokaždé, co budu mít hlad a když už jsme zakopali válečnou sekeru, mohlo by to vyjít," navrhnul zvesela, ale tak nějak jsem nepředpokládala, že by moji nabídku přijal. Přeci jen... Vlkodlak a upír v jednom bytě... To znělo jako bláznovství, ale stejně tak to, že mě nabídl vlastní krev a... Chtěl to dělat napořád. Stále jsem však počítala s tím, že se mě jednoho dne pokusí zabít.

Maya se zasměje že ví že je úžasná a pak mě nazve úžasnou přenosnou ledničkou... asi mě to mohlo urazit... ale z nějakého důvodu mi to přišlo vtipné a tak jsem se rozesmál taky. Maya se pak svalila na gauč vedle mě a chvíli hledí do stropu, než se na mě pootočí a nezeptá jestli u ní nechci bydlet... čekal jsem že se na to zeptá, přeci jen bylo to logické když jsem jí nabídl tohle všechno. Nechtěla mě hledat pokaždé, když by měla hlad a když jsme zakopali válečnou sekyru tak to mohlo vyjít...
Já se zamyslel... vzhledem k tomu co jsem jí nabídl byla jediná možnost a to přijmout... i přes pocit že by mě mohla někdy ve spánku zabít.
"Jo to zní fajn. Rád s tebou budu bydlet..." řeknu vesele "alespoň tě budu mít pod kontrolou aby jsi nikomu neublížila." pokračuji trochu provokativně.
"Mám ale jednu podmínku... už si nebudeme lhát jo ?" navrhl jsem a podíval se na Mayu.

Nevypadalo to, že by ho má nabídka překvapila a nakonec jí přijme. Překvapeně zamrkám a chvíli ho sleduji, jako bych snad hledala náznak toho, že si ze mě dělá legraci, ale nakonec přikývnu.
"Fajn... Uvolním ti pokoj, stačí mi přestěhovat si věci do jiné skříně a posbírat pár věcí," řeknu nakonec stále trochu mimo a až po chvilce mi dojde jeho provokativní poznámka.
"Leda tak tobě," řeknu s andělským, nevinným výrazem na tváři. Po chvilce však řekne, že má podmínku a to, že si nebudeme lhát.
"Fajn, fajn... Už stejně nemám důvod se před tebou přetvařovat, když víš, co jsem zač... Ale ne že mě prozradíš před ostatními! Jestli mi budeš kazit legraci, spočítám ti to!" zavrčím na něj výhružně. Mohla jsem být před ním sama sebou a... Věděla jsem, že mu hrozně polezu na nervy.

Maya z přijmutí té nabídky lehce překvapená, pak mi ale řekne že si přendá věci do jiné skříně a já přikývnu... neměl jsem moc věcí a tak jsem nepotřeboval moc prostoru.
Na mojí poznámku o tom že jí budu mít pod kontrolou jen odvětí že ublíží leda mě... ten výraz který u toho udělala byl tak krásný, nevinný a naprosto neseděl k významu jejích slov... přišlo mi to vtipné až jsem se rozesmál...
"Umíš udělat vážně roztomilé výrazy když chceš..." řeknu pobaveně. Nevím proč ale měl jsem teď trochu hravou náladu. Chtěl jsem jí vrátit to jak si se mnou hrála a nechtěla mi vrátit kufřík.
Jen jsem nevěděl jak jí provokovat a tak jsem improvizoval...
"Klidně si nemusíš vyklízet pokoj... v klidu můžeme sdílet stejnou postel... přeci jen jsi mě už párkrát políbila." řeknu klidně a sleduji její reakce.

Začne se smát, pochybovala jsem, že je to kvůli mým slovům, ale spíše výrazu a to mi hned potvrdí v momentě, kdy mi řekne, že umím dělat vážně roztomilé výrazy, když chci.
"Jsem skvělá herečka," odvětím s úsměvem a zadívám se mu do očí, ve kterých šlo opravdu dobře číst. Vypadal teď... Hravě? Bylo to zvláštní, ještě včera večer mě chtěl zabít... Tedy spíš před několika desítkami minut přišel, aby mě zabil a teď... Se mu na krku hojil můj kousanec a povídali jsme si jako... Přátelé. Ušklíbnu se, když mi sdělí, že nemusím vyklízet pokoj, že v něm můžeme být spolu s tím, že jsem ho přeci jen párkrát políbila. Při té vzpomínce si olíznu rty a lehce se k němu nakloním.
"Líbilo se ti to? Můžu to udělat znovu," zašeptám, ale byla jsem připravená se odtáhnout, kdyby se nějakou čirou náhodou rozhodl, že to opravdu zkusí.
"Ale není to nejhorší nápad, alespoň nemusím stěhovat... Navíc mám úžasnou manželskou postel," zavrním s šibalským úsměvem.

Maya se ke mě lehce naklonila a zeptala se jestli se mi to líbilo a že by to klidně mohla udělat znova...
"Kdybych řekl že se mi to nelíbilo tak bych lhal..." odpověděl jsem a jen trošku přiblížil svůj obličej...
Pak začala mluvit o tom že to není nejhorší nápad a že má úžasnou manželskou postel.
Měla šibalský úsměv a tak jsem se rozhodl... co udělám dál.
Svižně jsem si stoupl a vzal Mayu do náruče se slovy: " Když je tedy tak úžasná, proč jí rovnou nevyzkoušet..." a vyrazil jsem i s Mayou do ložnice.
Maya byla opravdu lehká a o proti mě malá... takže se mi skvěle nesla. Jen byla hrozně studená na to jsem si již pomalu zvykal. Celou dobu jsem pozorně sledoval jak bude reagovat.

Odpoví mi, že kdyby řekl, že, se mu to nelíbilo, lhal by. Ušklíbnu se, když se trochu přiblíží, ale nepokusí se mě políbit a tak nahodím zklamaný výraz. K mému překvapení se však najednou postaví a než stačím reagovat, vezme mě do náruče s tím, že jí můžeme rovnou vyzkoušet. Překvapeně vypísknu, ale byla jsem opravdu zvědavá, co chceš dělat a tak se nechám odnést do ložnice. Opravdu jsem netušila, co chce dělat a... No, mohla by to být zábava, rozhodně mi to nevadilo, měla jsem však jisté meze, přes které bych nešla. Mohla bych ho však dost dobře potrápit. Místo jakýchkoliv protestů mu omotám ruce kolem krku a víc se na něj natisknu.

Když jí vezmu do náruče tak vypískne ale nijak neprotestuje, dokonce po chvíli omotá svoje ruce kolem mého krku a začne se na mě víc tisknout... nečekal jsem že jí to nebude vadit... ale nedával jsem to na sobě znát... musel jsem vymyslet něco co by jí vadilo... ona se přeci ráda baví... tak bych jí mohl schválně jen trochu navnadit...
Donesu jí do ložnice a položím jí na postel... pak jí jemně políbím na krk a lehce vzdálím svůj obličej, jen tak abych jí viděl přímo do očí...
Následně se přiblížím k jejímu uchu a zašeptám:"Dobrou noc..." a svalím se na postel vedle ní, zavřu oči a začnu dělat, že usínám...

Čekala jsem, co udělá, nejdříve mě opatrně položí na postel a poté se skloní k mému krku. Instinkty na mě zařvou, abych mu to nedovolila, že je to vlkodlak a zakousne mě, ale potlačím je a zůstanu nehnutě ležet. Jemně mě políbí na krk, zachvěji se a ucítím jeho horký dech na krku. Lehce přivřu oči, chtěla jsem ho navnadit a poté odejít, ale ten bastard mě předběhne ve chvíli, kdy zašeptá dobrou noc a svalí se na postel vedle mě. Pohotově se posadím a zadívám se na jeho klidnou tvář. Měl zavřené oči a vypadalo to, že hodlá spát.
"Zmetku," vyprsknu na něj podrážděně, než ho nakopnu do břicha. Nepoužila jsem však moc síly, ale i tak by ho to mělo zabolet. Hned na to vyskočím na nohy a nasupeně odejdu z místnosti. Zkazil mi zábavu! Dojdu ke gauči, kde ležela má kniha, kterou jsem předtím četla a tak ji zvednu a rozhodnu se pokračovat ve čtení.

Maya mě nazvala zmetkem a nakopla do břicha a odešla zpátky... naprosto jsem to nečekal a pěkně to bolelo... chvíli jsem jen tak ležel na posteli a potichu bědoval na bolest břicha kterou jsem právě prožíval. Bolest pomalu začala ustupovat a já se cítil jako vítěz že jsem jí to alespoň trochu vrátil... pak mi to ale začalo být blbý a rozhodl jsem se jí omluvit... takže jsem vstal z postele a vydal se za ní...
našel jsem jí na gauči jak si čte... přišel jsem tedy zezadu ke gauči, ohnul se přes něj a Mayu objal s tím že jsem jí položil mojí hlavu na rameno.
"Nezlob se na mě... byla to jen sranda ne ?" zašeptám jí omluvně do ucha a zadívám se do textu knížky...
"Co to vlastně čteš?" zeptám se zvídavě s úsměvem na tváři.

Znovu si začnu číst, ale myšlenky mi odbíhaly jinam, proto mi ani nevadilo, když zaslechnu otevírání dveří. Nepohnu se, jen očima sleduji Gabriela, který se mi brzy vytratí ze zorného pole, když dojde za gauč. Znovu se zadívám na text, ale opět mě vyruší, když mě obejme a položí si hlavu na mé rameno, zatímco se omluví.
"Musel by ses snažit mnohem víc, abys mě naštval," odpovím mu chladně a když se mě zeptá, co čtu, otočím knížku tak, aby viděl její název. Nepředpokládala jsem, že by ji znal, já neznala ani jméno autora. Byl to prostě další tuctový romantický román. Knížku znovu otevřu, ale po chvilce mi dojde, že to nemá cenu a tak si povzdechnu a odložím ji stranou.
"Co chceš?" zavrčím na Gabriela, který mě stále objímal.