Gabriel & Maya

Maya mi řekla...že bych se musel snažit mnohem víc abych jí naštval... no mě předtím připadala docela naštvaná... hlavně když mě kopla. Pak mi ukázala tu knížku a díky tomu že jsem vždycky četl jen knížky o monstrech pro lovce, tak jsem ani neměl šanci vědět co je to za knížku nebo kdo jí napsal... zajímalo mě to jen abych se s ní možná trochu sblížil když teď budeme žít spolu a budeme na sebe spoléhat.
"Hmm... nikdy jsem tu knížku nečetl..." zasměji se a Maya jí pak zavře a položí na stůl se slovy co chci...
To jsem moc nevěděl protože jsem se hlavně přišel omluvit za tu mojí provokaci.
"Teď když už si nelžeme a žijeme spolu... co se něco o tom druhém dozvědět ?" navrhl jsem Maye, ale pořád jí nepouštěl, protože v tyto horké dny krásně chladila a mě se to líbilo.

Poznamená, že onu knížku nikdy nečetl, nedivila jsem se mu a tak pokrčím rameny.
"Další zbytečný romantický příběh se šťastným koncem... Alespoň v knížkách to tak funguje," řeknu a pokrčím rameny, stále mě nepouštěl, ani když navrhne, abychom si povídali a dozvěděli se něco jeden o druhém. Zamračím se a trochu pootočím hlavu, abych na něj viděla.
"Nejsi nějaký přítulný na to, že nenávidíš upíry a před hodinou jsi mě chtěl zabít?" zeptám se ho s neutrálním tónem a nakonec ho od sebe odstrčím.
"Až tolik jsem nelhala, jen upravila pravdu, abych ti neřekla něco, co jsi vědět neměl. Ale budiž, když to chceš, ptej se. Nehodlám se však s tebou přátelit, na takové věci nevěřím," řeknu mu zcela klidně a posadím se na kraj gauče, nohy zastrčím pod sebe a pohodlně se opřu. Pořád jsem se ale nemohla rozhodnout, jestli mě informace o něm opravdu zajímají, nebo je chci vědět jen proto, abych je proti němu využila.

Maya se mě zeptá jestli nejsem náhodou až moc přítulný na to že nenávidím upíry a před hodinou jsem jí chtěl zabít... Bylo mi horko a ona krásně chladila navíc mě políbila kdykoliv se jí to hodilo takže jsem si nemyslel že by jí to nějak zásadně vadilo...
"Sice nenávidím upíry... ale třeba mnou tvůj příběh trochu pohnul a tebe už nenávidět nechci nebo to může být i kvůli tomu že jsem si uvědomil jak krásně chladíš v tyto horké dny..." odpovím klidně a přeskočím na druhou stranu gauče kde se posadím.
Pak mi řekne že mi tolik nelhala a jen upravovala pravdu abych se toho moc nedozvěděl... a taky že se se mnou nehodlá přátelit, protože na to nevěří. Upřímně já jí chtěl pomoci... chápal jsem že z ní udělala monstrum ta nenávist které byla neustále vystavená... a tak jsem si myslel že pozitivní emoce jako láska a jiné emoce na ní budou mít dobrý vliv...
"Spíš by jsi mi mohla říct hlavně věci o tobě které potřebuji k dobrému soužití s tebou, aby nám tu nevznikali různé problémy když tu spolu budeme žít." řeknu a zadívám se do země mezi tím co čekám na odpověď.

Odpoví mi, že sice nenávidí upíry, ale třeba jím můj příběh pohnul.
"Pak si hlupák," odfrknu si a skočím mu tím do řeči. Jenže pak řekne, že příjemně chladím v horkém letním dni, což mě rozesměje a to jsem mu věřila o trochu víc. Posadí se vedle mě na gauč a chvíli vypadal zamyšleně, potom mi však řekne, že by rád věděl věci, které napomůžou našemu soužití.
"Vážně se je nechceš naučit za pochodu? Alespoň bych ti mohla dát dost jasně najevo, že jsi něco udělal špatně," řeknu s nevinným úsměvem a prokřupu si klouby na rukou, než se ušklíbnu.
"Jak vidíš, na pořádek si tak úplně nepotrpím.. Tedy, jestli tady necháš někde jídlo, přerazím tě, kdo to má čichat... Nepotřebuji jíst normální jídlo, budeš si muset nakupovat sám, sice tu nějaké mám, ale ne moc... Rozhodně nevařím a... Už mě nic nenapadá... Nespím, takže mě nebudeš v noci rušit, ať budeš dělat cokoliv, teplota mi je taky jedno..." řeknu zamyšleně a poté se zadívám na Gabriela.
"A ty?" zeptám se, ale zajímalo mě to spíš pro to, abych ho s tím mohla otravovat.

Zeptala se mě jestli ty věci nechci zjistit za pochodu a prokřupe si klouby. Bylo mi jasné že si bude užívat mlácení mě. Pak mi začala vyjmenovávat věci co jí vadí a co ne... já pozorně poslouchal a snažil se to všechno zapamatovat. Trochu mě zklamalo, že neumí vařit, protože sám jsem to neuměl. Většinu času co jsem cestoval a lovil jsem chodil do restaurací, hospod a fastfoodů abych se najedl.
"Hmm... je trochu škoda že neumíš vařit." odvětím zklamaně a Maya se mě pak zeptá co já...
"U mě to budeš mít lehký... stačí mi když mě nebudeš budit když budu spát... teda pokud nebude nějak pozdě nebo se nebude dít něco důležitého. A taky bych ocenil to aby jsi si sem netahala jiné upíry... ale to věřím že nebude problém." řeknu s úsměvem. Začal jsem být trochu unavený, asi to bylo kvůli té ztrátě krve kterou mi vysála a nepomáhalo ani to že jsem neměl od rána nic k jídlu...
"Jestli mě omluvíš... jsem docela unavený, asi si půjdu leh..." zasekl jsem se, nevydržel tu únavu a má hlava sklouzla Maye do klíne... usnul jsem.

Zklamaně mi řekne, že je škoda, že neumím vařit. Změřím si ho pohledem, než se ušklíbnu.
"Kdo řekl, že neumím vařit? Jen nehodlám vařit pro tebe," řeknu a vypláznu na něj jazyk. Poté mi sdělí, že to s ním budu mít lehké, že ho akorát nemám budit, když to nebude nic důležitého a abych se netahala upíry.
"To platí i pro tebe a vlkodlaky," řeknu mu. U mě to opravdu nehrozilo. S upíry jsem byla za dobře do doby, než zjistily, že nejsem až tak úplně jedna z nich a nepokusili se mě odstranit. Zadívám se na Gabriela, který vypadal opravdu unaveně, začne se omlouvat, ale ani nedokončí větu a najednou usne. Dopadne mi do klína a tak párkrát zamrkám, než dostanu tik do oka.
"Nejsem polštář!" zařvu na něj, než ho shodím na zem a vstanu.
"Jdi do postele, když jsi unavený a nespi na ostatních," vyprsknu otráveně, než se vydám do kuchyně.

Maya na mě zařve, že není polštář, pak mě shodí na zem a někam odejde... ještě tak na půl slyším jak říká ať jdu do postele pokud jsem unavený... Byl jsem naprosto bez energie... možná to byl i vedlejší efekt z toho včerejšího boje s Mayou kdy mě pořádně zranila... nemohl jsem se hnout, takže jsem znovu usnul, tentokrát už na zemi...
Mezi tím co jsem spal se mi v hlavě promítal celý dnešek a co všechno se stalo... Maya prostě nemohla za to čím je... byla nedobrovolně přeměněna a pak nenávistí vlastní rodiny, druhu a vlastně všech nucena bojovat o život což z ní udělalo to co z ní je teď.
Věděl jsem že tam někde uvnitř je ještě ta zranitelná holka kterou proměnil upír a sama nevěděla co s tím dělat... ta se mi na chvíli ukázala při naší hádce a přesně ta její stránka mě donutila k tomu částečně přehodnotit mé hodnoty a jediné jí odpustit... to ale neznamená že přestanu lovit... pořád je na světě nespočet upírů kteří si zasluhují zemřít.

Už to bylo něco málo přes tři týdny, co jsem naposledy zabila člověka. Zásluhu na tom měl Gabriel, který k mému překvapení stále bydlel u mě a co tři dny mě nechal pít jeho krev. Už jsem si tak nějak zvykla, ale pokaždé jsem měla pochyby, že se neovládnu. Naštěstí se mi to zatím dařilo a k mému překvapení mi lov a zabíjení ani nechybělo. Nemohla jsem si sice s nikým hrát a děsit ho, ale měla jsem mého vlkodlaka, kterému jsem neustále mohla lézt na nervy a hašteřit se s ním. Gabriel po nocích stále strážil město a lovil upíry, zatímco já byla zalezlá doma. Občas jsem vycházela ven, bloumala po městě a vzpomínala. To mě asi štvalo nejvíc. Přišlo mi, že jsem den ode dne lidštější a děsilo mě to. Zvykla jsem si, na to kým jsem. Byla jsem monstrum, tak proč... Mám tyhle zbytečné, lidské emoce? Zamračím se a vyskočím z gauče. Bylo něco kolem poledne a já dneska nemusela do práce. Gabriel ještě spal a já se potřebovala zabavit. Rozhlédnu se po místnosti, než můj pohled sklouzne na kuchyň. Přešlápnu na místě, dlouho jsem nevařila, ale kdysi mě to bavilo. Bez přemýšlení se tedy vydám do kuchyně a rozhodnu se výjimečně udělat Gabrielovi snídani. Měl rád sladké a tak vytáhnu ingredience na lívance a pustím se do práce.

Vzbudila mě krásná vůně, která přicházel z jiné místnosti... Ale byl jsem celý rozlámaný kvůli boji který jsem minulou noc zažil... narazil jsem na upíra, který se nechtěl jen tak vzdát svého života, ale nakonec jsem jeho život přeci jen ukončil. Byl jsem moc zvědavý co tu krásnou vůni způsobilo a tak jsem přes všechnu bolest vstal a oblékl se.
Musím uznat tenhle životní styl se mi líbil... měl jsem místo kam se vracet a dokonce i za kým se vracet... v noci jsem strážil město a část dne jsem vždy prospal... už jsem si dokonce i zvykl na kousnutí od Mayi... vůbec mi nevadilo a v některých případech mi již připadalo i příjemné... zatím se Maya ovládala při krmení takže bylo všechno v pořádku a já na ní byl hrdý protože už nezabíjela lidi... můj život se pro jednou zase stal šťastný.
Vyjdu z ložnice a všimnu si že ta vůně jde z kuchyně... tak se tam jdu podívat...
Maya tam něco vařila? vždyť upíři přeci nejí... byl jsem trochu zmatený.
"Dobré ráno Mayo, co to tu vyvádíš?" zeptal jsem se s úsměvem, protože jsem jí rád viděl... občas se stávalo že jsme se minuli a proto jsem jí třeba den neviděl, ale z toho důvodu jsem jí chodil navštěvovat do kavárny ve které pracovala.

Zaslechnu otevírání dveří a kroky, které signalizovaly příchod Gabriela. Dál jsem smažila lívance a začnu i připravovat svůj speciální ovocno-tvarohový přeliv. Brzy se ve dveřích objeví můj vlkodlak, který mi popřeje dobré ráno a zeptá se, co vyvádím.
"Lívance?" odpovím, nadzvednu obočí a zamávám ve vzduchu naběračkou, která byla od těsta. Sama jsem se divila, že jsem tímto pohybem nezašpinila celou kuchyň.
"Máš hlad? Jestli ano, sedni si, za chvíli to bude," zamručím potichu, než z pánve sundám další várku nadýchaných lívanců. Dosmažím je a rychle dodělám ovocný tvaroh, než vezmu velký talíř s lívanci, dva menší talířky pro nás, příbory, sklenici marmelády a hrnec s teplým tvarohem, než všechno odnesu na stůl a usadím se naproti Gabriela.
"Dobrou chuť," řeknu vesele a pousměji se na něj. V tu chvíli se mi vybaví, jak jsem mu tehdy před třemi týdny říkala, že vařit nebudu a začnu se tiše smát.

Maya udělala lívance... já se posadil a čekal jsem až všechno dodělá. Rozhodně jsem měl hlad, až by se dalo říct že jsem měl hlad jako vlk... Maya všechno připravila a donesla na stůl. Vypadalo to úžasně a nemohl jsem se dočkat až si to dám. Popřál jsem Maye dobrou chuť a pustil se do jídla.
Bylo to výborné... lívance jsem neměl již delší dobu a tohle prostě nemělo chybu.
"Udělala jsi to moc dobré."spokojeně zamručím a pokračuji v jídlu.
"Jen mě překvapuje že jsi mi něco uvařila, když jsi sama říkala, že mi nic vařit nebudeš." řeknu provokativně a usměji se na ní. Když jsem byl vzhůru takhle brzo a Maya měla volno tak jsem začal přemýšlet jestli bych jí neměl někam vzít aby jsme si užili společný den. Bylo to ale zatím jen v myšlenkách a sám jsem nevěděl kam bych jí vzal... tohle město jsem ještě neznal úplně celé protože jsem sem přišel před měsícem a něco.

Pochválí mi mé kuchařské schopnosti a tak se ušklíbnu a jen přikývnu, zatímco si sama vezmu jeden lívanec a pustím se do něj. To, že jsem jíst nemusela neznamenalo, že nemůžu. Začne mě provokovat a tak se jen mile usměji a více se k němu nakloním.
"Pokračuj a už ti vážně nikdy nic neuvařím," řeknu mu milým tónem a hned na to se zase pustím do jídla.
"Když jsem byla ještě člověk, vaření mě opravdu bavilo. Hodně jsem pomáhala mamce v kuchyni, předtím než ji a brášku... Heh, je to celkem ironie," řeknu a začnu se hlasitě smát.
"Jestli to otec ví, musí být vážně nadšený! Vlastně si myslí, že jsem mrtvá, no co! Třeba ho někdy navštívím a sdělím mu ty novinky," řeknu se smíchem, který ale nebyl nijak radostný. Po chvilce však svěsím hlavu a zadívám se na svůj talíř.
"Bože, bude mě nenávidět ještě víc," řeknu potichu, než se začnu opět tiše smát. Zároveň se mi však uleví, zase jsem to byla já, bez špetky lidskosti a soucitu.

Po mé poznámce mi Maya řekne že jestli budu pokračovat tak už mi nikdy nic neuvaří... její jídlo bylo výborné takže jsem byl rád za to že mi uvařila...
"Ano, promiň už mlčím." ihned odpovím. Pak mi řekne že když byla člověk tak jí vaření bavilo a hodně pomáhala její mamce v kuchyni teda než jí umřela i s bratrem... zatím mi neřekla jak zemřeli a ani jsem jí nechtěl nutit... přeci jen je to docela choulostivé téma. Pak se začala hlasitě smát a mluvit o tom že by její otec byl nadšený, ale že si stejně myslí že je mrtvá... všechno to bylo doprovázeno smíchem, ale bylo jasně poznat že to nebyl smích radosti a já to už nevydržel... vstal jsem a Mayu jsem obejmul... nemohl jsem jí takhle vidět... a nechtěl jsem aby byla smutná...
"Netrap se tím...i když máš své mouchy tak jsi úžasná dívka." zašeptal jsem... držel jsem jí pevně a přesto ne tak aby jí to bolelo... věřil jsem že za tím smíchem je smutek který za to skrývá.

Stále jsem se smála, takže jsem si ani nevšimla, že vstal, proto mě překvapí, když mě obejme. Ztuhnu a jen se dívám před sebe. Sotva však zašeptá ta slůvka, okamžitě vytáhne na povrch mou lidskost, byť jen částečně. Nahrnou se mi do očí slzy a tiše zavzlykám, než ho křečovitě chytím za oblečení a zabořím hlavu do jeho trička. Po tvářích mi začnou stékat slzy a začnu tiše vzlykat.
"Máme opravdu hodně společného, i mou rodinu téměř vyvraždili upíři... Myslím, že i něco v otci tehdy zemřelo, už to nikdy nebyl on... Nikdy se na mě stejně nepodíval, nevěnoval mi pozornost. I kdyby byl mrtvý, nic by to nezměnilo... Chtěla jsem být dobrou lovkyní, stejně jako on... Aby si mě všiml... Poprvé mě sám od sebe navštívil v den, kdy mě kousl ten zasraný upír," dostanu ze sebe mezi vzlyky a po chvilce se přestanu zcela hýbat.
"Nesnáším tě, Gabrieli," řeknu mu zcela bez emocí, odstrčím ho od sebe a zadívám se na něj prázdnýma očima.
"Potlačila jsem svou lidskost z dobrého důvodu, netahej ji na povrch," varuji ho chladně, než vstanu a bez dalších slov se vydám do ložnice.

Po tom co jsem Mayu objal tak se rozbrečela...a začala mi říkat o své minulosti...když jsem slyšel o tom že její rodinu z velké části vyvraždili upíři nahrnuli se i mě do očí slzy ale překonal jsem to.
Najednou mi ale Maya řekla že mě nenávidí... a její hlas byl naprosto bez emocí... i její oči mě trochu děsili. Pak mě ještě varovala že svou lidskost potlačila z dobrého důvodu a ať jí netahám na povrch...
Pak už jsem jen sledoval jak zmizela ve dveřích od ložnice.
Já si mlčky sedl k jídlu a dojedl co jsem měl na talíři, uklidil veškeré nádobí a umyl i věci které Maya použila na dělání našeho jídla... celou dobu jsem přemýšlel nad tím vším co mi řekla.
Nakonec jsem se vydal za Mayou, protože i kdyby mi milionkrát řekla že mě nenávidí neodradilo by mě to od toho abych se jí snažil pomoci...

Plesknu sebou do postele a setřu si slzy z tváře, než si k sobě přitáhnu polštář a zabořím do něj hlavu. Zhluboka jsem dýchala a bylo mi opravdu mizerně. Nesnášela jsem ten pocit a snažila jsem se ho zahnat. zavřu oči a zaposlouchám se do rámusu, který dělal Gabriel. Nejspíš uklízel a umýval nádobí, uklidňovalo mě to. Nakonec se mi podaří jakž takž uklidnit, ale zůstanu zcela bez hnutí ležet v posteli objímajíc polštář. Zaslechnu kroky, které se přibližovaly a ve dveřích se objeví Gabriel. Otočím se na něj a zavrčím, než se posadím a propálím ho pohledem.
"Co chceš? Nech mě být! Udělal jsi dost!" prsknu na něj zlostně a ještě víc se zamračím. Nelíbilo se mi, jak snadno dokázal vytáhnout mou lidskost na povrch. Tohle nebylo poprvé a já to tak nechtěla. Vždy jsem... Moc cítila, otvírala staré rány, bylo mi mizerně a... Nemohla jsem si dovolit být zranitelná, ani ztrácet kontrolu. Protože v momentě, kdy jsem ztrácela kontrolu nad svými emocemi, ztrácela jsem ji i nad stvůrou.

Když vejdu do ložnice uvidím Mayu která leží na posteli a objímá polštář... ihned se na mě otočí a posadí se... propaluje mě svýma očima a pak se mě zlostně zeptá co chci a řekne mi že jsem toho už udělal dost tak ať jí nechám být.
Trochu jsem svěsil hlavu protože mě mrzelo že se chovala jako bych dělal něco špatného. Ale bylo mi jasné že je vyvedená z míry a neví co dělat...
Já nevěděl jak přesně jí pomoci a tak jsem improvizoval... přišel jsem k posteli a povalil jí na záda při čemž jsem jí chytil obě ruce a zablokoval nohy svými. Tentokrát jí nenechám odejít i kdyby mě chtěla mlátit...
"Řekni mi proč se chceš zbavit svojí lidskosti... co tě tak děsí na tvých emocích?" zeptám se naprosto v klidu a koukám se jí přímo do očí

Sledovala jsem ho a čekala, co udělá, myslela jsem, že mě znovu obejme a proto mě překvapí, když mě povalí na postel, chytí mi ruce a zablokuje nohy těmi svými. Vyvalím na něj oči a začnu sebou škubat ze strany na stranu, byl ale silnější a já se vytrhnou neměla. Jelikož mě už držel, nemohla jsem se ani změnit na stín. Proto ho probodnu vražedným pohledem. Položí mi otázku, ale já odpovídat nechtěla a tak sebou znovu škubnu.
"Pusť," zasyčím nenávistně, ale po chvilce mi dojde, že to neudělá, dokud mu neodpovím.
"Jsou slabostí, nejsou k ničemu dobré. Jen se cítím mizerně a ztrácím kontrolu, nesnáším to," zavrčím na něj.
"Lidská Maya je slabá, podléhá emocím, nenávidí stvůru, protože ji nedokáže ovládat a nenávidí se, když někoho zavraždí," vydechnu a propálím ho pohledem.
"Když potlačím své emoce, svou lidskost, jsem silnější, nemám slabiny, myslím racionálně. Přijmu stvůru a dokáži ji ovládat. Když někoho zabiji, nic necítím," dořeknu a škubnu sebou. Nelíbilo se mi, že nic nezmůžu, že nemám situaci pod kontrolou.
"A teď mě pusť," prsknu na něj.

Maya se bránila a škubala sebou... z jejího pohledu bych měl možná strach kdybych mu věnoval pozornost. Když viděla že jí nepustím tak mi začala vysvětlovat proč nechce mít své emoce... prý je lidská Maya slabá, nedokáže ovládat stvůru a nenávidí se za to že někoho zavraždí...
Když mi to všechno pověděla tak jen vyprskla ať jí pustím... ale já nechtěl... kdybych jí pustil určitě by neposlouchala co říkám...
"Vždyť už zabíjet nemusíš...ani bojovat a strachovat o to zda přežiješ... protože podle mě si zasloužíš žít a proto tě budu i chránit pokud to bude potřeba... rodiče mi vždycky říkali že sebekontrola se přeceňuje..." řeknu klidně a usměji se na ní... pak si jen prokousnu ret a nechám kapky mé krve dopadnou na rty Mayi... chvilku počkám a jen snížím své tělo tak aby dosáhla na můj krk.
"Vím že se tam uvnitř své stvůry bojíš... já to měl stejný, klidně jí pusť na chvíli ze řetězu... vím že mě nezabiješ." zašeptám jí do ucha a zavřu oči...

Sklopím pohled, když mi řekne, že už zabíjet nemusím, že mě ochrání. Skousnu si ret a párkrát se nadechnu. Nechápal to. A já... Mu to říkat nechtěla. Nechtěla jsem mu říct, že tohle je jediný důvod, proč ještě žije, proč jsem ho nezabila. A to, že se děsím dne, kdy se neovládnu a udělám to. Jenže mi najednou dopadnou kapičky krve na rty a já vyvalím oči na Gabriela, který si prokousl ret. S hrůzou v očích jsem sledovala, jak se ke mně sklonil a nastavil mi krk. Věděla jsem, že se teď neovládnu, neměla jsem ani pod kontrolou vlastní emoce a ten blbec mi řekne, že ví, že se té stvůry bojím a ať ji pustím ze řetězu!
"N-ne," vydechnu a do očí mi vyhrknou slzy.
"Zabiju tě! Děsí mě to! Nechci tě zabít, nechci o tebe přijít, jsi jediný, koho mám! Proč tak riskuješ, tyi blbče!" začnu na něj křičet a mrskat sebou ze strany na stranu. Stvůra se drala na povrch, mé oči zrudly a na rukou se mi objeví drápy. Byl to boj, který jsem prohrávala a dřív, než si to uvědomím, se Gabrielovi zakousnu do krku víc, než kdykoliv předtím a začnu hladově hltat jeho krev. Vyprostím se z jeho sevření a zarazím mu drápy do boků, abych si ho přidržela. Stvůra ho chtěla zabít, chtěla vypít všechnu jeho krev až do poslední kapičky... Tentokrát to však bylo jiné. Nikdy předtím jsem netušila, co stvůra dělá. Teď jsem to viděla, věděla jsem, že ho chce při krmení roztrhat. Zachovala jsem si vědomí. A mohla jsem bojovat. Potlačím stvůru někam daleko do ústraní, až dokonce úplně přestanu cítit její přítomnost. Poprvé... Jsem měla v mysli klid. Šťastně se usměji, byl to osvobozující pocit. Zaplaví mě pocit naděje, že by se můj život mohl opravdu změnit, ale ten zmizí v momentě, kdy si uvědomím, že na mě Gabriel bezvládně leží. Okamžitě začnu panikařit a začnu ho kontrolovat. Naštěstí byl jen v bezvědomí, ale ztratil hodně krve. Servu z něj tričko a zaběhnu do koupelny pro obvazy. Ošetřím mu rány, než se alespoň trochu uklidním a lehnu si vedle něj. Kdyby byl člověk, už je dávno mrtvý. Ale nebyl, byl vlkodlak se silnou vůli žít a rychlou regenerací. Musela jsem doufat, že to přežije. Přitulím se k němu a opřu si hlavu o jeho hrudník. Zaposlouchám se do pomalého tlukotu jeho srdce a tento zvuk mě pomalu ukolébá ke spánku.

Když si Maya uvědomila co se chystám udělat začala panikařit... křičela něco o tom že mě zabije a že to nechce... že jsem jediný koho má. Když to říkala tak mě to moc těšilo. Pak se mi zakousla do krku... nebylo to jako normálně, ale mnohem víc a rychle jsem začal ztrácet krev... moc to nebolelo a tak jsem zůstal uvolněný nechával boj na Maye věřil jsem v ní jen jsem už ztrácel sílu kvůli ztrátě krve a tak se mi vysmekla. Najednou jsem ucítil silnou bolest v oblasti břicha... bylo mi jasné že to není moc dobré znamení, ale nechával jsem to tak... sám jsem riskoval, bylo to mé dobrovolné rozhodnutí a věřil jsem že to Maya překoná. Pak jsem ztratil vědomí a jen bloudil v temnotě.

Probudil jsem se s neuvěřitelnou bolestí hlavy a boků... věděl jsem že se ještě regenerují a tak jsem zůstal ležet a jen odpočíval. Pak jsem si všiml že na mé hrudi spí Maya... usmál jsem se.
"Tak vidíš že jsi mě nakonec nezabila." řeknu potichu a s bolestí jí pohladím po vlasech.

Ani jsem netušila, jak jsem usnula a spala bych nejspíš donekonečna, kdyby mě nikdo neprobudil. K tomu naštěstí stačil i sebemenší pohyb a tak když mě někdo pohladí po vlasech a zaslechnu tichá Gabrielova slova, zvednu hlavu a párkrát zamrkám. Jakmile si uvědomím, co se stalo, hrozně se mi uleví, že ho vidím vzhůru. Prudce se posadím, zatnu ruce v pěst a začnu mu lehce bušit do hrudi.
"Ty pitomče! Blbče! Kreténe! Nesnáším tě! Proč tak riskuješ! Málem jsem tě zabila! Jsi idiot!" začnu na něj křičet a celou dobu mu buším do hrudníku. Až po chvilce se uklidním a zadívám se na něj uslzenýma očima.
"Nesnáším tě," zamumlám, než si opřu hlavu o jeho hrudník a povzdechnu si.
"To... Už prosím nedělej," řeknu mu už klidněji, ale nepohnu se.

Maya se probudí a hned mi s nadávkami začne bušit do hrudi s otázkou proč tak riskuji...já se jen usmál a byl jsem rád že se to povedlo... pak jen něco zamumlá asi znovu že mě nesnáší a pak si položí hlavu na mojí hruď... a já jí znovu začnu hladit po vlasech. pak mě poprosí o to abych už takhle neriskoval...
"Chtěl jsem si ukázat že se nemáš čeho bát. víš záleží mi na tobě a proto když budu muset... klidně to udělám znovu." řeknu s úsměvem na tváři a mezi tím co Mayu hladím druhou rukou jí otřu slzy.
Pak si jí k sobě přivinu blíž a držím jí v objetí...
"Celou dobu jsem věřil že to zvládneš." zašeptám a rozhlédnu se po čase abych zjistil jak zhruba dlouho jsem byl mimo...

Znovu mě začne hladit po vlasech a jeho dotek byl opravdu uklidňující. Povzdechnu si a když mi řekne, že mi chtěl ukázat, že se nemám čeho bát a že to klidně udělá znovu, zavrčím.
"Opovaž se, příště takové štěstí mít nebudeš," zasyčím na něj, ale nechám ho, aby mi otřel slzy a objal mě. Zašeptá mi, že celou dobu věřil, že to zvládnu. Odfrknu si a víc se přitulím k jeho hřejivému tělu.
"Tak to jsi byl jediný," zamumlám s povzdechem a po chvilce se posadím a nakonec vstanu. Tričko a ruce jsem měla stále od jeho krve, ale to mě teď nezajímalo.
"Donesu ti něco k pití a jídlu, potřebuješ to. Zůstaň ležet," rozkážu mu, než se vydám do kuchyně, kde mu Gabrielovi usmažím vajíčka se slaninou, dám mu k tomu nějaké pečivo, skleničku vody a všechno mu odnesu, než zapluji do koupelny, sundám ze sebe oblečení a dám si sprchu. Bohužel si zapomenu vzít čisté věci a tak si to nakráčím do ložnice jen v ručníku.

Po chvíli objímání se Maya posadí a nakonec úplně vstane se slovy že mi donese jídlo a pití... já se posunu a nadzvednu tak abych mohl jíst a ona mi donese smažené vajíčka se slaninou, pečivem a sklenkou vody. Já jí s úsměvem poděkuji za jídlo ještě před tím než zmizí v koupelně odkud se začne ozývat tekoucí voda.
Začal jsem jíst... bylo to moc dobré a každým soustem jsem cítil jak mě to zaplňuje a hřeje zevnitř.
Byl to krásný pocit. *Hmmmm... to jsem potřeboval.* pomyslím si a vychutnávám si každé sousto a pak to zapiji vodou.
Po nějaké kdy už mám skoro snědené jídlo se v ložnici objeví Maya... jenom v ručníku ???? To jsem vůbec nečekal!!!
Trochu zrudnu ale usměji se... takovouhle šanci jsem si nemohl nechat ujít a chtěl jsem jí trochu poškádlit po tom co jsem předtím udělal.
"Ummm... takže ty plánuješ být dezert ?" řeknu provokativně a mile se na ní usměji.