Gabriel & Maya

Na mojí otázku pohotově odpoví že se jí špatně prokrvují ruce... nijak moc jsem tu její odpověď neměl v úmyslu zpochybňovat a tak jsem jen přikývl. Ještě chvíli jsme se drželi za ruku, ale já pak začal jíst ten zákusek a nějak jsme se držet přestali... Byl moc dobrý a skvěle se hodil ke kávě která mi naprosto vyhovovala... strávili jsme spoustu času povídáním si o různých věcech a mě to moc bavilo. V jednu chvíli dokonce Mayina kolegyně přišla s nějakou kávou pro Mayu... Jen pak najednou přišlo víc lidí a Maya musela jít pracovat.
Než odešla tak se zmínila o tom že za půl hodiny končí takže jsem se na ní rozhodl počkat.
"Dobře... já na tebe počkám a pak někam třeba půjdeme..." odpovím s úsměvem, víc se opřu do židle a pozoruji Mayu při práci.

Když uběhla půl hodina čekání, tak jsem se pomalu chystal k odchodu a tak jsem šel zaplatit za kávu a zákusek, když už jsem byl v tom placení tak jsem zaplatil i Maye její kávu... přeci jen mi dělala velkou část mého pobytu tady v kavárně společnost... Pak jsem se jen připravil k východu a čekal až půjde i Maya.

Slíbí mi, že na mě počká a tak se pousměji a přikývnu. Sotva se k němu otočím zády, objeví se mi na tváři vítězoslavný úšklebek, který ale po chvilce raději schovám. Pustím se do práce a jednou za čas se ujistím, že tady Gabriel pořád je. Když skoro uběhla půl hodinka, všimnu si, že šel zaplatit a kolegyně mi sdělí, že zaplatil i mou kávu. Šlo na ní vidět, že chce vědět víc a tak se raději omluvím s tím, že spěchám a skočím se převléct, než zamířím k východu. Po cestě však omylem narazím do nějakého muže, který měl na hlavě kapuci, na rukou rukavice a byl o dost vyšší, než já. Rychle se mu omluvím, ale když se na něj otočím, neunikne mi, že se mu oči rudě zaleskly. Dojdu ke Gabrielovi a zeširoka se na něj usměji, než ho chytím za ruku.
"Můžeme," řeknu zvesela a i když jsme odcházeli, stále jsem na sobě cítila pohled toho muže.
"Nepůjdeme se ještě projít?" zeptám se a upřu na svého společníka můj nejlepší prosebný pohled. Sice se už stmívalo, ale to mi vůbec nevadilo.

Maya chvilku mluví s kolegyní a pak se dojde převléct... když už jde ke mě tak omylem narazí do nějakého může, kterému se omluví a přijde ke mě s širokým úsměvem, pak mě chytí za ruku a řekne že můžeme jít... když uděláme pár kroků z kavárny tak se mě zeptá jestli se nepůjdeme projít... Zapamatoval jsem si že má ráda procházky. Navíc měla tak krásný prosebný pohled že jsem nemohl odolat.
"Proč ne ?" odpovím s úsměvem "Kam by jsi se chtěla jít projít?"
Zadíval jsem se jí do očí... byli krásné a já je mohl konečně pořádně vidět z blízka. Celý dnešek byl takový jiný než mé normální dny, až jsem úplně zapomněl že jsem si kufřík s tyčí nechal u Mayi doma...

Souhlasil, že se projdeme a tak se vesele usměji, než se rozejdu ulicí.
"Je mi to jedno, hlavně, že jdeš se mnou ty," vydechnu a zamrkám na Gabriela. Bavilo mě si s ním hrát, byl vážně milý a... Jak já mu chtěla zlomit srdce. Rozejdeme se ulicí, stále jsem držela jeho ruku v té své a začnu mu vyprávět nějaké vtipné historky z práce. Snažila jsem se ho rozptýlit, aby si tolik nevšímal okolí. Sice se teprve stmívalo a bylo ještě trochu světla, neuniklo mi však, že nás někdo sleduje. Nejspíš i víc osob. Nic jsem však nedávala najevo a už jsem se těšila, až udělají první krok. Byla jsem zvědavá, co sakra chtějí... Měla jsem pocit, že mezi nimi bude i ten muž z kavárny, byla jsem si celkem jistá, že je to upír a... No, mohla by z toho být opravdu zajímavá situace. Nakonec zatočím do jedné z temnějších, postranních uliček, kde se o pár metrů dál zastavím a otočím na Gabriela.
"Víš... Je to zvláštní, známe se teprve chvíli, ale je mi s tebou opravdu dobře, Gabrieli," vydechnu a upřu na něj svůj pohled, než si lehce skousnu ret.

Když jsem souhlasil, tak se na mě usmála a rozešla se po ulici... byl to krásný úsměv a já si ho užíval pak mi řekla že je jí jedno kam půjdeme hlavně že s ní budu já... byl jsem z toho všeho trochu zmatený, protože takovéhle zkušenosti jsem neměl. Tak jsme šli a Maya mi vyprávěla různé vtipné historky z práce, které mě moc bavili... soustředil jsem se na Mayu a na to co mi vyprávěla.
Po chvíli chůze Maya zatočila do temnější postranní uličky a díky tomu že jsme se drželi za ruku tak jsem jí ihned následoval. Po pár metrech se zastavila a otočila na mě, přičemž mi zdělila že i když se známe jen chvíli tak je jí se mnou opravdu dobře... tohle jsem nečekal a nějak to se mnou otřáslo v základech.
Šlo to všechno nějak moc rychle... ale bylo mi sní taky dobře... kdybych řekl že ne tak bych lhal. Navíc byla krásná, vtipná a milá.
"Taky mi je s tebou opravdu dobře." dostanu ze sebe po pár chvílích "Tohle všechno je pro mě naprosto nový, protože jsem k tomu nikdy moc neměl prostor a čas. Ale s nikým jsem si nikdy takhle dobře nerozuměl." pokračuji pohotově s úsměvem na tváři... nemohl jsem skrývat svojí radost.

Všímala jsem si, že je mým chováním zaskočený, ale v momentě, kdy se zastavím a viditelně ho zaskočím, vzpamatuje se celkem rychle a sdělí mi, že i mu je se mnou dobře a je to všechno pro něj nové. Byl opravdu pohotový a měl na tváři opravdu radostný úsměv. Pobaveně se na něj zadívám, než pustím jeho ruku, přistoupím k němu a dřív, než stačí zareagovat si ho za límec mikiny přitáhnu blíž, postavím se na špičky a políbím. Po chvilce ho však pustím a ustoupím o kousek dozadu, zatímco si olíznu rty a hravě se na něj zazubím. Měla jsem chuť se do něj zakousnout, ale... Vzhledem k tomu, že koutkem oka zahlédnu nějakou postavu, která seskočila ze střechy budovy a v mžiku byla u mě... No, nebyl na to čas. Měla jsem čas zareagovat, ale nechám toho muže, aby mě chytil pod krkem a místo toho jen vyděšeně vyjeknu, když mě zatáhne kus dál od Gabriela, kde se však zastaví.
"Tuhle si beru já!" prohlásí a já si všimnu, že se za Gabrielem objevily další dvě postavy. V jednom z nich poznám muže z kavárny.
"Hej! To není fér! Viděl jsem ji první!" zasyčí podrážděně upír a všimnu si jeho rudých očí a dlouhých tesáků, které zlostně vycení.

Maya mi pustí ruku a přistoupí ke mě blíž, přičemž si mě přitáhne za límec mikiny k sobě a políbí mě.
C...Co se to právě stalo? Ona mě políbila? Vždyť se známe fakt hodně krátce...
Tímhle jsem ztratil celou svojí rozvážnost a nevěděl jak zareagovat. takže jsem tam jen stál... mezitím Maya ustoupila o kousek dozadu a zazubila se na mě... v tu chvíli jsem z toho všeho byl ještě trochu mimo... Maya vypadala že si to užívá. Vyrušil mě až pohyb, který jsem ucítil mihnout se okolo sebe a pak jsem to uviděl... postava stojící přede mnou a držící Mayu pod krkem, která sotva stihla vyjeknout.
Bylo mi jasné co je to za stvůru a tak jsem ihned chtěl vytáhnout svojí tyč, když jsem si uvědomil že jí u sebe nemám.*Sakra tohle je špatný... tohle je hodně špatný...Co budu dělat?... holými rukami mu nic neudělám... musím si najít nějakou zbraň, protože přeměna v tuhle hodinu by byla riskantní...* pomyslím si, zatnu ruce v pěst a začnu se rozhlížet po okolí, abych našel něco vhodného.
Pak si uvědomím že zamnou jsou další dvě postavy... Bylo mi jasné že pokud něco nevymyslím tak jsme mrtví a Maya si rozhodně nezasloužila zemřít.

Lovec bez své zbraně je bezbranný a mě až teď došlo, že Gabriel nemá svůj kufřík. Škoda, opravdu jsem ho chtěla vidět v akci a takhle... Se budu muset prozradit. No, alespoň se už nebudu muset přetvařovat a vážně jsem zvědavá na jeho výraz. Upír za mými zády pustí můj krk a chytí mě místo toho kolem pasu, zatímco se nakloní k mému krku, trhnu sebou, než ho od sebe začnu odtlačovat.
"Gabrieli, pomoc! Prosím! Udělej něco! Prosím!" začnu vystrašeně křičet a mrskat sebou ze strany na stranu. Upír na mě zavrčí a pevněji mě stiskne. Přestanu sebou škubat a místo toho se zcela uvolním a zůstanu bezvládně viset v jeho náručí.
"Sundej ze mě ty pracky pryč," řeknu mu po chvíli potichu, než zvednu hlavu, pootočím ji, aby viděl mé oko, které bylo rudé s černým bělmem. Druhé mi naštěstí zakrývaly moje vlasy, takže mi Gabriel nemohl vidět do tváře. Propálím ho pohledem a upír mě v mžiku pustí a poplašeně ustoupí. Vycením na něj ostré špičáky a ucítím, jak se mé nehty změnily na ostré, dlouhé drápy. Stála jsem ke Gabrielovi zády, zatím jsem nechtěla, aby mě viděl.

Upír, který držel Mayu za krk jí tě pustil a chytil kolem pasu... už to vypadalo že jí kousne a ona začala volat mě o pomoc... já byl naštvaný.... hodně hodně naštvaný... tyhle krvelačný pijavky mi chtěli sebrat znovu někoho na kom mi začalo záležet... to jsem nemohl dopustit.
Už jsem se připravoval na to že se změním, ale pak jsem si všiml že upír Mayu pustil a ustoupil...
Tuhle situaci jsem naprosto nechápal...
"Mayo jsi v pořádku ? Ublížil ti nějak" ptám se snažně rozzuřeným hlasem...
Mezi tím se zbylí dva upíři začali přibližovat ke mě a já si toho nevšiml... Když najednou mě strhli k zemi. *Sakra... co teď ?v téhle formě se jim v síle nevyrovnám... * pomyslím si a snažím se nějak dostat na nohy.

Propalovala jsem upíra pohledem, došlo mu, že jsem jedna z nich a nejspíš, i co jsem zač. Tedy tak jsem soudila alespoň podle toho, jak vykulil oči, když viděl mé drápy. Ušklíbnu se a zaslechnu za sebou Gabrielův hlas.
"Víc, než to, Gabrieli," odpovím mu zcela klidně a když za sebou zaslechnu ránu, otočím se. Zbývající dva upíři srazili mého společníka k zemi, kde ho drželi a sápali se k jeho krku.
"Nesahejte. Na. To. Co. Je. Moje!" zasyčím na ně, než proti nim prudce vyrazím a jednoho z nich kopnu do obličeje, zatímco druhý sám odskočí. Ze zad mi vyrazí magická křídla rudé barvy, která mi protrhnou tričko, ale to mě teď nezajímalo, s radostným, lehce psychopatickým smíchem se proti těm dvěma vrhnu s úmyslem je zabít.

Ze země jen slyším jak Maya vyjede na upíry, kteří mě sundali na zem... něco ve stylu aby nesahali na to co je její... v tu chvíli jsem to nechápal, ale za pár okamžiků jsem všechno pochopil, když Maya odkopla jednoho z upírů docela daleko a druhý odskočil... viděl jsem jí... ty oči a úsměv. T...to nemohla být Maya kterou jsem znal... měla tesáky a rudé oči...ta milá a krásná dívka... kam se poděla? Je možné že mi celou dobu lhala a hrála si se mnou ? Byl jsem jen její hračka a kořist... podle drápů které jsem zahlédl dokonce nebyla ani normální upírka... byl jsem tak nešťastný a zmatený... cítil jsem jako by se mi zastavilo srdce... byl to konec. Můj dosavadní svět se naprosto zhroutil.
"Mayo co jsi sakra zač? Neříkej mi že je pravda to co vidím..." zařvu na ní zmateně a naštvaně.
Pak se jen vyškrábu na nohy a čekám na její odpověď... teď to bylo jediné co jsem potřeboval... odpověď.

Skočím po nejbližším upírovi, kterému zarazím drápy přímo do krku, zatímco máchnu křídlem a vystřelím proti němu z křídel velké množství ostrých krystalů, které probodnou jeho tělo a přišpendlí ho ke zdi. Prvnímu upírovi oddělím hlavu od těla a nechám jeho tělo dopadnout na zem. Zaslechnu za sebou Gabrielův hlas. Zmateně na mě řval, co jsem sakra zač a tak se změním na stín, jen abych se o setinu vteřiny později objevila přímo před ním a srazila ho na zem. Vycením na něj své ostré tesáky v úsměvu, než ho přimáčknu k zemi a agresivně políbím na rty. Byl to krátký polibek, při kterém jsem mu prokousla ret a mohla tak trochu ochutnat jeho krev. Ihned jsem chtěla víc, ale také jsem si již byla jistá, že není člověk. Jeho krev byla jiná. Pro jistotu prudce máchnu křídly a díky tomu se od něj dostanu do dostatečné vzdálenosti, než se rozesměji.
"Hádej, Gabrieli! Také ses nepochlubil, že nejsi člověk!" křiknu na něj se smíchem.

Maya se najednou přeměnila na stít a objevila se přede mnou... strhla mě k zemi a agresivně mě políbila... ucítil jsem bolest a všiml si že mi teče krev ze rtu. V tu chvíli Maya mávla svými křídly a dostala se ode mě o kus dál... a se smíchem mi předhodí to abych hádal a že jsem sám lhal o tom že jsem člověk... neměl jsem slov... pak už jsem si jen uvědomil že je to jen další hnusná zkažená pijavice v tomhle městě a vměstnal se do mě klid najednou... už bylo jasné jak to musí skončit. A když jsem si uvědomil že okolo mě stojí upíři a noční stvůra... vykašlal jsem se na sebekontrolu a díky agresi kterou jsem v sobě za tu chvíli měl nastřádanou jsem se začal měnit... hodně to bolelo, ale už jsem na to byl zvyklí a měnil jsem se dost rychle...
"Mayo... uteč pokud to dokážeš... lov začíná!" přecedím mezi zuby při bolesti z přeměny a hned po přeměně vyrazím zabíjet ty nicotné upíry...vypadali slabě tak jsem jednomu hned překousl krk a vyrazil po Maye... ta zbytečná pijavice zaplatí hlavou za to jak si se mnou hrála!

Jeho ublížený, smutný výraz se rázem změní a v jeho očích se objeví vztek. Oči mu začnou modře zářit a zcela mě uchvátí. Teď se mi zamlouval ještě víc! ještě více se usměji a sleduji, jak se začal měnit. Byl opravdu vlkodlak! Praskání kostí bylo pro mé uši trochu nepříjemné, i když mi to většinou nevadilo, když jsem kosti někomu lámala já. Procedí skrz zuby, abych utekla, jestli to dokáži, protože lov začíná.
"Uvidíme, kdo bude kořistí, vlčku!" křiknu na něj nadšeně a sleduji, jak zabil posledního upíra, než vyrazí proti mě. Natáhnu svá magická křídla před sebe a zpevním je, ale i přesto mě Gabriel ve své vlkodlačí podobě odsune o dost dozadu. Rozesměji se, než vyskočím do vzduchu, máchnu křídly a dostanu se mu za záda.
"Smím prosit?" zeptám se pobaveně, než proti němu prudce vyrazím a napřáhnu se drápy, zatímco svá křídla na konci zaostřím, abych mohla útočit i pomocí nich. Přeci jen byla z magie a mohla jsem s nimi libovolně manipulovat.

Útočil jsem na Mayu a ona se bránila... nevypadalo to že by jí to dělalo moc velké problémy... jen jsem jí odtlačil... najednou mě přeletěla a něco říkala... já to ale nevnímal... pomalu jsem se utápěl v zuřivosti, agresi a krvelačnosti... moc často se mi to nestávalo, ale dnešek byl výjimečný... tahle pijavice si zasloužila zemřít za každou cenu... ani jsem nechtěl myslet na to kolik mužů sváděla stejným způsobem... byl jsem naivní...to už teď ale nezměním a nezbývá nic jiného než ji roztrhat na kousky.
Začal jsem se otáčet, ale byla moc rychlá a zaryla mi drápy docela hluboko do zad... křídlům jsem se naštěstí vyhnul... cítil jsem jak se mi rány pomalu začali hojit... Do mě se vlévalo mnohem a mnohem více agrese a všech různých špatných pocitů... tuhle bestii přede mnou musím za každou cenu zabít.
Znovu se na Mayu rozeběhnu a tentokrát se snažím použít všechno co mám... od drápů až po zuby... na bolest nehledím... dokud tu potvoru nezabiji tak mě nějaká zbytečná bolest nezajímá... Kdysi jsem si dal slib... neukončím lov na upíra jen protože je o trochu silnější i kdyby mě to mělo zabít.

Zaryji mu drápy do zad, ale nevypadalo to, že by ho to trápilo. Spíše mi připadal čím dál agresivnější a čím víc ran schytal, tím byl rychlejší, hbitější, silnější. Chtěl mě roztrhat na kousky a já se mu nedivila. Stále jsem se nemohla zbavit úsměvu na rtech, i přesto, že jsem utržila několik ran od jeho drápů. Dávala jsem si pozor spíše na jeho zuby, moc dobře jsem věděla, co by se mnou jeho kousnutí udělalo a otravovat čarodějnici se mi opravdu nechtělo. Začnu se hlasitě smát a vyhnu se jeho ostrým zubů, než mu zaryji drápy hluboko do nohy a trhnu, abych mu způsobila co největší zranění, než se pro jistotu vzdálím. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem byla tak rychlá, hbitá a to, že jsem byla oproti němu o hodně menší mi také hrálo do karet. Jenže jsem ho nechtěla zabít a věděla jsem, že dříve či později budu muset utéct... Zatím jsem si však chtěla ještě hrát.

Způsoboval jsem Maye jen malé škrábance když se občas nestihla vyhnout mým drápům.. jen se mi nikdy podařilo zasáhnout nějaký pořádný zásah... najednou mi Maya zaryla drápy hluboko do nohy a trhla... měl jsem pocit že mi snad přerazila kost, ta naštěstí vydržela, ale kvůli bolesti jsem začal mocně výt... tohle asi nezvládnu sám ale musím pokračovat... i kdyby to byl můj konec musím tu zrůdu sejmout.. v tuhle chvíli mi bylo jedno zda to uslyší nějaký lidé... měl jsem před sebou kořist... zatracenou násosku, která čekala na popravu mými drápy... nemohl jsem se držet vůbec zpátky byla moc silná a já pomalu začínal naprosto podléhat krvelačnosti... začal jsem odstupovat od racionálního myšlení a začínal se spoléhat na instinkty... nejúčinnější způsob jak zabíjet monstra je stát se jedním a tak jsem začal běsnit... měl jsem zraněnou nohu která by se regenerovala dlouho a tak jsem začal běhat po třech... naštěstí záda už se mi pomalu regenerovala...Musím jí zabít,,, musím jí zničit.,, opakoval jsem si v hlavě s myšlenkami věcí co jsem s Mayou prožili... celé to byla lež... jen si se mnou hrála aby mě pak mohla zabít. Podléhal jsem tužbě zabít jí a tak jsem zběsile útočil... trochu mi to připomínalo souboj, který jsem jen tak tak vyhrál když zabili Jonase... s touto vzpomínkou jsem nabral ještě mnohem více zlosti vůči upírům a šel jsem tvrdě Maye po krku...

Byl čím dál zuřivější, silnější. Hlasitě zavyje a z toho zvuku mi zamrazí v zádech. Měla jsem pocit, že být nějaký slabší upír, zmrznu na místě strachem a on mě bez problému zabije. To však nebyl můj problém. Brzy mě ale donutil začít ustupovat, bránila jsem se pomocí křídel a neměla jsem moc prostoru k útoku. Byl úplně mimo a já si vzpomenu, že mi o tomhle při výcviku říkali. Nával adrenalinu, který dělá vlkodlaky na krátkou dobu mnohem silnějšími.
"Lovíš nás, máš nás za monstra! Ale sám jedním jsi!" zařvu na něj se smíchem a najednou uvidím jeho bílé zuby, které se nebezpečně přibližovaly. Sice se mi podaří odklonit jeho velkou hlavu, aby mě nekousl, ale zaryje mi drápy hluboko do těla. Podrážděně zavrčím, než se změním na stín a objevím se o kus dál. Okamžitě máchnu křídly a dostanu se na střechu budovy.
"Zatím sbohem, Gabrieli," řeknu mu s úsměvem, než se otočím na patě a co největší rychlostí se rozběhnu po střechách budovy pryč od rozzuřeného vlkodlaka.

Pořád se mi nedařilo kousnout jí... ale po serii rychlých útoků se mi konečně podařilo zasadit nějaký pořádný zásah a zaryl jsem do ní drápy... hned potom najednou zmizela a objevila se o kus dál kde máchla svými křídly a ladně se vznesla na střechu jedné z budov a s nějakými slovy se otočila na patě a zmizela... To snad nemyslí vážně...Ona si myslí že mi jen tak uteče ?... Právě teď začíná ten pravý lov...
Sice s jednou nohou zraněnou jsem v mžiku vyšplhal na budovu kde před chvilkou stála... a rozhlížel se kam mohla zmizet... viděl jsem jí poměrně v dálce skákat přes střechy a tak jsem se s adrenalinem v krvi vydal za ní...
*Nemysli si že mi jen tak utečeš... noc je ještě mladá!* pomyslel jsem si když jsem přeskakoval jednu z prvních uliček... byla hrozně rychlá ale věřil jsem že jí za chvíli doženu nebo jsem v to alespoň doufal.

Běžela jsem dál, skákala z budovy na budovu a po chvilce se otočím, abych věděla, jestli mě náhodou Gabriel nesleduje. Hnal se za mnou a tak se usměji, než se rozběhnu dál. Tentokrát pomaleji, aby mi stačil. Chtěla jsem si s ním trochu pohrát a tak zamířím k lesu. Vždycky zpomalím a když už mě skoro dožene, co největší rychlostí se rozběhnu pryč, nebo použiji svá křídla, abych se dostala z jeho dosahu. Byl ale opravdu vytrvalý a já po nějaké době začnu být unavená, zatímco... On vypadal že má energie dost. Rozhodnu se mu teda utéct úplně a tak se rozběhnu pryč co největší rychlostí a brzy se mu zcela ztratím. Ještě chvíli pobíhám po lese, abych si byla stoprocentně jistá, než zamířím zpátky k městu. Zamířím domů, kde se osprchuji, převleču, poberu pár věcí a ihned vypadnu z bytu pryč. Mířila jsem do domu Lei, mojí kolegyně a kamarádky. Věděla jsem, že mě u sebe nechá, i když jí na dveře zaklepu ve čtyři ráno... Stačilo párkrát zamrkat a nahodit smutné psí oči s dobrou výmluvou.

Hnal jsem se za Mayou... a vypadalo to že si se mnou hraje... i když byla o dost rychlejší než já tak na mě občas čekala... mě to bylo jedno já jí musel dohnat a zabít... Po nějaké chvíli se na to asi vykašlala a prostě zmizela úplně... neměl jsem šanci jí dohnat a někde v lese jsem jí ztratil... kde jsem nějakou dobu pobíhal a nakonec se i uklidnil pak jsem jen ve vlkodlačí formě doskákal k hotelu, kde jsem potají vešel do svého pokoje a tam se přeměnil zpět na člověka... měl jsem ještě rozdrápnutá záda a nohu takže jsem jen ležel a odpočíval než se to zregeneruje... mezi tím jsem usnul vysílením...
Probudil jsem se okolo poledne naštěstí má zranění byla již zregenerována a ihned jsem se oblékl... věděl jsem co musím udělat... získat svůj drahocenný kufřík zpět a tak jsem se vydal do Mayinina domu...

Lea mě nechá u sebe "přespat" a tentokrát jsem opravdu hodinku spala, protože jsem byla unavená. Má kamarádka se zbytečně moc neptala a nechala mi gauč. Opravdu bylo fajn mít lidi, co vás považují za kamarádku a pomůžou vám, když potřebujete. Proto jsem na ně byla hodná a tvářila se jako neviňátko. Kolem desáté se rozhodnu jít domů, včera jsem byla už unavená a tak jsem se nechtěla strachovat, že přijde ke mně domů, chvíli jsem dokonce zvažovala, že se odstěhuji, ale nakonec to zavrhnu. Bude to tak větší legrace a navíc... Nepotřebuji spát, takže mě nepřekvapí. Dojdu domů a mou pozornost ihned zaujme Gabrielův kufřík. Ušklíbnu se, než ho vezmu a postavím ho do obýváku. Začnu doma trochu uklízet, abych zabila čas a nakonec se posadím na gauč s knížkou v ruce. Hned vedle sebe jsem měla kufřík, věděla jsem totiž, že si pro něj jeho majitel přijde.

Přišel jsem před Mayin dům a i když jsem nechtěl... tak jsem jí zavolal... musel jsem získat svůj kufřík zpět protože výroba té zbraně je pracná, drahá a zdlouhavá... dlouho to ale nebrala a tak jsem ztratil trpělivost a prostě šel zaklepat na dveře... byl jsem z toho otrávený a měl jsem extrémní chuť jí zabít... ale musel jsem to vydržet alespoň do doby než budu mít svůj kufřík zpět...
"Hej, pijavice jsi doma ?" zavrčím před dveřmi... když čekám než přijde.
Už mi nepřišla jako mladá, krásná, nevinná dívka, ale spíš jako manipulátor a odporné stvoření co si hraje se svojí kořistí aby se pobavil... nečekal jsem že to bude noční stvůra a vážně mě to ranilo... dokonce jsem si myslel že bych se do ní mohl zamilovat časem, ale po tomhle dost pochybuji... je to jen další zbytečná bestie co musí z povrchu zemského.

Už nějakou dobu jsem si četla, když mi najednou začne zvonit mobil. Byl však v jiné místnosti a já byla příliš líná, na to abych vstala a zvedla ho. Dál jsem si teda četla a poslouchala své vyzvánění, které nakonec utichne. Brzy se však ozve zaklepání na dveře a Gabrielův hlas. Nazve mě pijavicí, což mě rozesměje. Odložím knihu na stůl a spustím nohy na zem, než si dám kufřík na gauč vedle sebe.
"Je otevřeno, hafane, pojď dál!" houknu na něj pobaveně a přitáhnu si kufřík blíže k tělu.
"Víš, už se mi začínalo stýskat, vážně jsi mi začínal chybět... Navíc bych ráda znovu ochutnala tvou krev... Byla vážně lahodná," řeknu a mé oči na chvíli zčervenají, už jen když si vybavím tu lahodnou chuť. Neměla jsem jí však dost a...Věděla jsem, že teď mě určitě nenechá napít se.

Když na mě houkne ohledně toho že je otevřeno... tak vejdu do vnitř.. Jak mě to nazvala? Hafane ? Ty pijavice jsou čím dál víc drzé... když vstoupím tak vidím že můj kufřík má u sebe a začne mi vykládat o tom že se jí začínalo stýskat. nevěřil jsem jí ani slovo do té doby dokud nezmínila to že by ráda ochutnala znovu mojí krev... to mě dopálilo.
"Nechtěla by jsi místo mojí krve radši abych ti prokousl hrdlo já ? zavrčím na ní.
Pak se natáhnu pro svůj kufřík a celou dobu se dívám na její odporné, rudé nebezpečné oči.
Měl jsem vážně špatnou náladu protože jsem byl po té honičce a regeneraci vážně unavený a boleli mě svaly...
Rozhodně jsem neměl v plánu nechat si sát krev od nějaké pijavice co si se mnou jen tak hrála jako s hračkou...