Fen'lin & Miriam & Nathaniel

Jakmile se pohodlně posadíme na gauči, dám ruku Miriam kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. Nechtěl jsem, aby byla jakkoliv blízko k tomu démonovi, kdyby se rozhodl ukázat, co je doopravdy zač a napadl ji. Chtěl jsem protestovat, když vstala a rozešla se k němu, nakonec však zůstanu sedět a jen napjatě sleduji, co se bude dít. Když ho však usadí vedle mě, s tím, že jsme jako děti, upřu na ni zrazený pohled a nakonec založím ruce na prsou a upřu svůj pohled na Miriam. No, nakonec to bude možná lepší, kdyby po ní vystartoval, stihnu ho zastavit dřív, než se něco stane. Trochu víc se narovnám a posadím se tak, abych mohl kdykoliv rychle vyskočit, bylo mi jedno, že tím dávám najevo, že mu nevěřím, popravdě mi to ani nevadilo. Nelíbil se mi, nevěřil jsem mu a nechtěl jsem ho tady. Ještě víc mě naštve, když přesně odhadne, proč je Miriam roztržitá, pocítím jiskru žárlivosti, možná ji opravdu zná, nebo jen hádal. Začne vykládat o jejím dětství a musel jsem uznat, že pokud to na nás hraje, je opravdu dobrým hercem. Nakonec se ale přeci jen s odfrknutím pohodlně usadím do křesla. Neměl jsem jim k tomu co říct, což ale neznamenalo, že mě ta konverzace nezajímá. Bylo fajn poslouchat hlas Miriam, ten jeho ale už tolik ne, i když představa malé Mir, jak se snaží létat byla opravdu zábavná.

Byl jsem přesunut vedle Nathaniela a z mého výrazu šlo jasně vyčíst, že z toho nejsem vůbec nadšený. Nijak jsem však neprotestoval. To že si mě nepamatuje mě značně znevýhodňovalo. Neměli nejmenší důvod mi věřit a vlastně jsem tady seděl jen díky tomu, že měla Miriam pocit, že si mě pamatuje. Také jsem chápal nepřátelství Nathaniela, snažil se chránit ženu, kterou miluje. Ale když vedle mě seděl a doslova to vypadalo, že se po mně každou vteřinu vrhne, nebyl jsem z toho ani trochu nadšený. Povzdechnu se a podívám se na něj pohledem, který doslova říkal: 'To myslíš vážně?' než se znovu raději zaměřím na Miriam. Chtěl jsem s nimi vycházet, ale on mi to moc neulehčoval. Zeptá se mě, jestli jí čtu myšlenky, což mě trochu rozesměje.
"Jsem Aurin, magie mi není moc blízká, prostě tě až moc dobře znám... Kdo myslíš, že tě vychoval?" zasměji se, ale poté mi úsměv trochu zmrzne na tváři, když si uvědomím, že si to vůbec nepamatuje. Řekne, že si pamatuje jen naše rodiče, což mě donutí lehce zavrčet.
"Také s nimi nevycházím zrovna nejlépe," poznamenám potichu a zatnu ruce v pěst. Když se mě však zeptá na přívěšek, znovu se pousměji.
"Dal jsem ti ho, když jsme se museli rozdělit při útěku od Mephistophela. Musel jsem zůstat, abych zdržel naše pronásledovatele a vy měly šanci utéct. Nechtěla jsi mě tam nechat a zároveň jsi měla obrovský strach. Dal jsem ti ten přívěšek a řekl, že tě ochrání a dokud ho budeš mít, tak vás zase najdu a vrátím se. Jen tak jsi mě nechala odejít a šla jsi dobrovolně s Violet," odpovím a povzdechnu si. Pohledem přejedu jak Miriam tak Nathaniela, než se pohodlně opřu na gauči a na chvíli zavřu oči.
"Vím, že mi nevěříte a pořád je tady pravděpodobnost, že jsem otcův špeh... Chtěl bych vám nějak dokázat, že nejsem, ale netuším jak. Jediné, co vám můžu nabídnout je, aby jste se ptali na cokoliv chcete a dali mi šanci dokázat, že mluvím pravdu," řeknu se zavřenýma očima, než je opět otevřu a odhodlaně se zadívám na Miriam.

Byl jsem rád, že se démon necítí moc příjemně v mojí blízkosti. Už jen pohled, kterým se na mě díval to dával jasně najevo. Po jeho slovech o tom, že Miria vychoval mi neunikne mi, jak jí to vzalo. Měla ruce sevřené do pěstí a dívala se do země až do doby, kdy začal mluvit o jejím přívěsku. Začne se lehce třást a viděl jsem, že mu jeho slova věří. Tahle situace se mi čím dál méně líbila. Nakráčí sem, tvrdí, že je její bratr, kterého si nepamatuje a co bude chtít příště? Aby s ním někam šla? To tak. Nevěřil jsem mu ani slovo a když řekne to, co si oba myslíme, ušklíbnu se. Nevěřil jsem mu to. Bylo vidět, že je moc dobře informovaný a tyhle informace mohl dokonce z někoho i vypáčit. Když Miriam pronese, že by bylo hezké věřit někomu z rodiny, ale pokud vykládá lži, zaplatí za to stejně jako Violeta, po tom, co udělala. Byl jsem neskutečně zvědavý, co jí ta ženská provedla, ale teď jsem se na to nehodlal ptát. Místo toho vyskočím na nohy a ochranářsky se postavím vedle Miriam.
"To, co nám tady vykládáš je sice hezké, démone. Ale nevěřím, že máš dobré úmysly. Informace jsi mohl vytáhnout z kohokoliv, nebo si tady vymýšlet a využívat situací," zasyčím na něj nepřátelsky a přitáhnu si Miriam trochu víc k sobě.
"Klidně bys mohl být další poskok Mephistophela, který jen čeká na vhodnou příležitost. Jedno mi ale věř, jakmile se o něco pokusíš, zabiju tě," zavrčím.

Pokaždé, co jsem vzpomínal na minulost s ní, bylo to, jako bych jí tím ublížil. Pokud ji zradila i Violet, dokázal jsem si představit, že touží po členu rodiny, který by ji miloval nezradil. A myšlenka na to, že jednoho takového má, staršího bratra, ale nepamatuje si ho, musela být hrozná. Tedy, alespoň jsem si myslel, že tohle je to, co ji trápí. Když mi trochu vyčítavě sdělí, že jsem jí s Violet neměl nechávat, trochu překvapeně zamrkám. Zamračím se, netušil jsem, co jí mohla provést, vždy ji tak chránila, nedala na ni dopustit. Zacházela i až moc daleko, že ji zamykala v pokoji a pustila ven jen se mnou, s maskou a zahalenou do pláště. Proč by toho nechala? V momentě, kdy mě napadne, že ji mohla opustit pro vlastní pohodlí, mě polije studený pot a málem se neubráním naštvanému zavrčení. Už tak byli oba jako na jehlách, hlavně ten upír a projevy mého vzteku by určitě nepomohly. Chtěl jsem jí nějak utišit, ale než to stihnu, vyskočí na nohy, vypije celou sklenici vína a sdělí mi, že pokud jí tady vykládám lži, zaplatím za to stejně, jako za to zaplatí Violet. Zadívám se na Miriam, která mě pohledem doslova prosila, abych mluvil pravdu, pomalu se také postavím na nohy a chci k ní natáhnout ruku, když upír vyskočí na nohy a ochranářsky se postaví vedle ní. Okamžitě ho trochu naštvaně probodnu pohledem, ale když mě obviní z toho, že jim tady lžu do očí, jsem špeh Mephistophela a začneme vyhrožovat smrtí, trochu mi rupnou nervy.
"S tím démonem nechci mít nic společného, chce mě mrtvého a to nic nezmění. Zradil jsem ho, vzepřel se mu, dal informace nepříteli, bojoval proti němu ve válce, zabil mnoho jeho vysoce postavených bojovníků a všechno jen pro mou rodinu. Nevyhrožuj mi smrtí, kdybych byl opravdu váš nepřítel, byl bys dávno mrtvý," zavrčím na něj nepřátelsky. Měl jsem stále čerstvě v paměti, co se stalo, když jsem zkřížil cestu Mephistophelovi. Celý pobyt v jeho žaláři, měsíce mučení, ztrátu křídel... Prošel jsem si u něj peklem a už jen při vzpomínce na to všechno se lehce zachvěji. Už jen představa, že bych pro něj opět pracoval se mi neskutečně hnusila.

Pobaveně jsem sledoval, jak démonovi ruply nervy a začne mluvit o Mephistophelovi a co všechno udělal. Jeho nenávist v očích byla pravá, ale jeho další slova se mi vůbec nelíbila. Prý by mě zabil, kdyby byl opravdu nepřítel. Odfrknu si, než však stačím říct, ať to zkusí, Miriam promluví a odstrčí mě od sebe, než se na mě osočí s tím, že to neulehčuji a že setkala s mnoha špehy, ale tohle je jiné. Neovlivňovala ho svou magií. Odstoupí ode mě, proti čemu jsem chtěl hned protestovat, nakonec si však jen povzdechnu a sklopím hlavu. Možná jsem to vážně přeháněl, ale bál jsem se o ni. Nechtěl jsem, aby jí kdokoliv ublížil, ale teď jsem to tak trochu dělal já.
"Promiň," zašeptám směrem k ní a upřu na ni svůj pohled. Nechtěl jsem jí rozčílit, ale ten muž... Se mi prostě nelíbil!

Čekal jsem, že mě Nathaniel bude dále popichovat, nebo mě rovnou napadne, když však Miriam zakročí a poprosí mě, abych jí to nevyčítal a že ví, že to s Mephistophelem není nejjednodušší. Povzdechnu si a pomalu přikývnu. Poté se osočí na upíra s tím, že to neusnadňuje a že na mě nepoužívá svou magii. Pousměji se a když se mladík omluví, natáhnu k Miriam ruku.
"Nemusíš se omlouvat, plně chápu, že mi nevěříte, ale... Hledal jsem tě tak dlouho, nemůžu si pomoct, mám hroznou radost, že jsem tě konečně našel. Že jsi naživu, v pořádku. To já bych se měl omlouvat, že jsem tě neochránil, že jsem tady pro tebe nebyl, když jsi mě potřebovala. Omlouvám se, porušil jsem slib..." vydechnu a přistoupím k ní trochu blíž. Chtěl jsem jí obejmout, ale... Netušil jsem, jestli mě nechá a jestli je to dobrý nápad.

Nate se mi okažmitě omluví a byla jsemráda, že zůstal stát tam, kde jsem ho odstrčila. Připadala jsem si mezi nimi teď jako nějaká závora, u které se čeká jenom na to... až se otevře. S povzdechem se obrátím na Fenn'lina, který ke mě natahoval ruku. Nevěděla jsem co tohle jeho gesto znamená, ale když přistoupil s dalími slovy blíž, najednou jsem dostala chuť ho obejmout. Vlastně potřebu... cítila jsem že můžu, že se nic nestane.
"Objala bych tě ale věřím že by po tobě můj upír vystartoval," vydechnu upřímně a trochu omluvně za mě i za Nathaniela. Poté ale zavrtím hlavou.
"Slib který se ienpamatuji pro mě přestává být slibem, nelam si s tím tolik hlavu," odpovím mu s letmým úsměvem a prohlédnu si jej. Ty značky na obličeji mi byly tolik povědomé... on celý, ačkoli mi jeho démoní podoba byla ještě povědomější. A to jméno... 'Fenny' mi znělo tak známě, jako kdybych ho říkala pořád. Tiše zasyčím a potom si povzdechnu. 
Omlouvám se,  zřejmě ti to neulehčuji. Musí to být hrozný pocit, když si tě někdo nepamatuje," povzdechnu si a potom se ohlédnu na Nateho. "Omlouvám se za něj, ale je příšerně majetnický. Ale chce pro mě jenom to nejlepší, chránit mě a má to z minulosti, bere tě jako cíl ohrožení, proto se chová tak jak se chová," hlesnu ještě než dojdu ke skleničce a nelji si do ní víno.

Stál jsem sice opodál, ale připraven se na démona v každé vteřině vrhnout. Miriam ale jaksi stále mezi námi, takže tohle možnost nebyla. Tiše si povzdechnu a když k ní ten démon natáhne ruku, tiše na něj zavrčím, abych ho varoval, ať nic nezkouší. Jenže to vypadalo, že ji jen chce obejmou a Miriam chtěla taky. Naštěstí to neudělá se slovy, že chce, ale nejspíš bych vystartoval. Znala mě až moc dobře. Pousměji se a dál je sleduji. Nevěřil jsem mu, ale zároveň se mi také nelíbilo, že jsem něco jako třetí kolo u vozu. Démon se očividně zajímal jenom o ni a nedivil jsem se mu. Pokud byla vážně jeho sestra... Co když opravdu je? Miriam si očividně přála rodinu a já se zase choval jako majetnický idiot, přesně jak to řekla. Nakonec se s těžkým srdce rozhodnu jim dát trochu prostoru a tak si s povzdechem sednu na gauč, pohodlně se opřu a založím ruce na prsou. Snažil jsem se působit uvolněně a méně nepřátelsky. Možná bych mu měl dát šanci.

Chvíli to vypadlo, že mě obejme a na tváři se mi objeví úsměv, hned na to se však omluví, že by to udělala, ale Nathaniel by po mě vystartoval. Povzdechnu si a chápavě přikývnu, než ruku zase spustím podél boku. Uklidní mě s tím, že si ten slib stejně nepamatuje a poté se začne omlouvat, že mi to neulehčuje tím, že si nic nepamatuje a musí to být pro ni těžké. Pousměji se a zavrtím hlavou.
"Nic si nepamatovat je horší... Po boji s démonem jsem na rok a něco ztratil paměť... Pamatoval jsem si jen své jméno a pořád jsem měl pocit, že musím něco hledat," pousměji se a trochu překvapeně se podívám na Nathaniela, který se posadí na gauč, ale ocenil jsem tohle jeho malé gesto. Když Miriam začne mluvit o tom, jak je Nate majetnický, rozesměje mě to.
"Nemusíš mi to vysvětlovat, chovám se tak také. Zvláště když se k mojí upírce přiblíží cizí chlap," řeknu se smíchem.

Seděl jsem na gauči a poslouchal ty dva, když však Miriam poznamená, že tohle je jiné, že s bratrem by si nezačínala, vyprsknu smíchy. Ani jsem netušil, proč mi to přišlo tak vtipné, ale... Prostě bylo. Další slova mě však uklidní a zahřejí u mého ledového srdce. Chtěl jsem si Miriam ihned stáhnout k sobě, políbit ji, ale nakonec obejme toho démona a tak je jen sleduji. Jak jsem řekl, zkusím mu dát šanci. Začne démonovi něco šeptat do ucha a když se zasoustředím, díky svému upířímu sluchu a tomu, že nebyli ani tak daleko, jsem jí rozuměl. Ušklíbnu se a začnu se natahovat pro svou skleničku vína, když mi ji Miriam vezme přímo před nosem, napije se a osočí se na nás, že jsme suchaři, protože nepijeme. Zasměji se a stáhnu si ji do klína. Pevně jí obejmu kolem pasu a zhluboka se nadechnu její vůně.
"Já nevím kdo tady naráz vypil své víno a teď ho krade ostatním!" zasměji se, ale z mého tónu bylo poznat, že mi to vůbec nevadí.
"Abych se nezakousl do tebe," zašeptám jí potichu do ucha, poté ji posadím vedle sebe tak, aby byla mezi mnou a démonem, než se natáhnu pro láhev vína, doliji do prázdné skleničky, vezmu si ji a napiji se z ní. Viděl jsem, že byla Miriam utahaná, ale očividně do postele ještě nechtěla.

Moje přirovnání bylo pochopeno úplně jinak, než jsem myslel a když Miriam poznamená, že s bratrem by si nic nezačala, začnu se trochu dusit a uklidním se až po chvilce kašlání, zatímco Nathaniel se nahlas smál.
"Tak jsem to nemyslel," vyhrknu, jakmile se uklidním a poté poslouchám slova Miriam. Opravdu ho milovala a dle pohledu upíra, i on ji. Byl jsem za to rád, nebyla už sama, měla někoho po svém boku, kdo ji ochrání. Ale i přesto mi myšlenka, že je má malá sestřička s nějakým mužem se mi příčila. Byla to přeci moje malá sestřička! Tiše si povzdechnu, ale hned se uklidním, když mě Miriam obejme a tak ji i já k sobě přitisknu a spokojeně se usměji. Zašeptá mi do ucha, že doufá, že jsem její bratr, aby mě potom mohla nakopat. Tiše se zasměji, než ji pustím a znovu se posadím na gauč. Miriam nás nazve suchary a tak nad tím jen pobaveně zakroutím hlavou a natáhnu se pro svou skleničku vína. Trošku překvapeně se podívám na upíra, který Miriam usadí mezi nás a tak se na něj vděčně pousměji a natočím se trochu bokem, abych na oba viděl.
"Mir, pokud jsi unavená, klidně už půjdu, není to naposledy, co se vidíme," pousměji se na ni.

Zašklebím se, když mi připomene, co se stalo. Stále jsem si to trochu vyčítal, ale na druhou stranu jsem mohl být rád, že jsem jí nezabil a... Vlastně se díky tomu vyléčil a oba jsme v pořádku... Pousměji se a když Miriam zaprotestuje, že není unavená, jenom trochu bolavá, ušklíbnu se. Cítil jsem se za to lehce zodpovědný. Tedy spíš jsem za to určitě mohl já a... Byl jsem na to hrdý. Tiše se začnu smát mým vlastním myšlenkám, potom ale rychle zmlknu a jen se pobaveně dívám na ty dva. Démon se tvářil trochu nechápavě, zatímco Miriam vypadala trošku mimo a měl jsem lehkou představu o čem přemýšlím, podle lehkého zčervenání jejích tváří. Po chvilce si však začnu připadat jako třetí kolo u vozu, netušil jsem, o čem s démonem mluvit. Neznal jsem ho a on mě, navíc tu byl jen kvůli Miriam. Zvednu se tedy z gauče a vydám se k oknu, které otevřu, pustím dovnitř čerstvý vzduch a vykloním se. Chvíli jen tak sleduji ulici pod námi, než si všimnu nějakého stínu, který ovšem po chvíli zmizí. Pomaličku zavřu okno a nespouštím oči z ulice.
"Někdo nás sleduje," řeknu potichu a hledám jakékoliv známky dalších nepřátel.

Byl jsem rád, že Miriam ještě nechtěla, abych odešel, ale reakce těch dvou na to, že není unavená, ale jen trochu bolavá mi nedávala moc smysl. Nebo jsem si jistou možnost spíše nechtěl připustit. Zadívám se na svou sestřičku, než se napiji vína a poté překvapeně sleduji upíra, jak šel k oknu. Pousměji se, vypadalo to, že je ochotný mi dát šanci. Troufnout si říct, že mi věří jsem ještě nemohl. Využiji tedy příležitosti a začnu se ptát Miriam na různé věci. Rozhovoru o naší matce a otci jsem se však vyhýbal. Byl jsem rád, že jsem si po dlouhé době mohl se svou sestřičkou jen tak promluvit víceméně o ničem, ale po pár minutách nás přeruší Nathanielův hlas. Sdělí nám, že nás někdo sleduje. Okamžitě mi zamrzne úsměv na tváři a pomalu přikývnu. Doufal jsem, že další nežádanou pozornost jsem k Miriam nepřivedl já.
"Kolik jich je?" zeptám se tiše a očima přelétnu všechny únikové východy.

Bylo fajn, že nám dal Nate trochu prostoru a byla jsem mu za to vděčná. Sledovala jsem ho jak jde k oknu, když se zahleděl do ulice. Ihned jsem se vrátila pohledem k Fennymu a když mi začal pokládat různé otázky, odpovídala jsem mu. Byla jsem ráda že situace kolem nás tří se trochu zvolnila a atmosféra byla rozhodně lepší, dokonce bylo fajn si s někým takhle popovídat a když jsem si všimla, že se vyhýbá konverzaci ohledně našich rodičů, byla jsem spokojená. Ne že bych mu to nechtěla říci, jistě mu to řeknu ale až na to bude vhodnější chvíle, teď to nějak postrádalo smysl a pořád jsem mu nemusela věřit, akčoli jsem tak nějak cítila, že mu věřit můžu. Mít pokrevního bratra by bylo, užasné... Doufala jsem tedy že si s námi jenom nezahrává, ale to byjeho troufalost musela být opravdu velká, ačkoli jak reagoval na Mephistophela, nepřišlo mi to jako hranná nenávist ne, tahle byla... skutečná. Zrovna jsem odložila skleničku, když nám Nate sdělí, že náš někdo sleduje. Tiše zasyčím a přeběhne mi mráz po zádech. Fenn se ihned zeptá kolik jich je a tak se otočím na Nata a změřím si ho pohledem. Také jsem to chtěla vědět, ale ihned jsem se postavila na nohy a rozešla se k němu, zrovna v moměntě, když někdo proskočil oknem přímo k nám do bytu. Ihned jsem byla na durhé straně místnosti a hledala nepřítele, nebezpečí, cokoli...

Sledoval jsem naše nepřátele, když se mě démon zeptá, kolik jich je. Začnu Je počítat, ale byl jsem si celkem jistý, že nevidím všechny.
"Vidím šest, bude jich víc," odpovím, aniž bych spustil pohled z ulice. Zaslechnu za sebou tiché kroky, které se přibližovaly, ale věděl jsem, že je to moje Miriam. Najednou však koutkem oka něco zahlédnu a tak uskočím dozadu směrem do místnosti. Někdo nám proskočil oknem a hned se vrhl po Miriam, která stála na opačné straně. Se zavrčením se mu vrhnu do cesty a podaří se mi ho srazit stranou. To už ale okny dovnitř skákaly další a další postavy, na rukou se mi objeví drápy a oči mi zrudnou. Vrhl jsem se proti nim, musel jsem ochránit svou démonku! Snažil jsem se k ní nikoho nepustit, ale jeden z démonů se mi dostane za záda, srazí mě k zemi a napřáhne se mečem, v tu chvíli ho však odhodí bělovlasý démon a pustí se i do ostatních, zatímco já se posbírám na nohy.
"Jestli jsi je přivedl ty..." zavrčím na něj nepřátelsky a stále bráním jedinou osobu, na které mi záleží, aby se k ní ani jeden z těch hajzlů nedostal a nemohl jí zkřivit ani jeden vlásek.

Díval jsem se na Nathaniela a jakmile se sestřička postaví na nohy, udělám to samé, držel jsem se blízko ní, abych jí mohl ochránit. Nepřátel bylo šest, tedy alespoň těch, co viděl, mohli tam být i další. Něco proletí oknem a v tom momentě Miriam uskočí na druhou stranu místnosti, než se však osoba stačí dostat dál, upír ji srazí na zem. Nepřátel bylo ale víc a stále jich přibývalo. Ruce se mi změní v ostré drápy a hned se dám do boje po boku upíra. Kryl jsem mu záda a když ho srazí na zem, okamžitě démona odhodím a pokusím se i ostatním zamezit, aby se k němu dostali. Jednoho z nich připravím o hlavu, zatímco druhého nabodnu na své drápy. Zaslechnu tiché, nepřátelské zavrčení od Nathaniela a krátce se na něj zadívám.
"Jistě a proto je teď zabíjím," zavrčím na něj podrážděně a zkontroluji Miriam, jestli je v pořádku.

Ihned jsem nepřátelsky zasyčela a sledovala jak Fen strhl démona k zemi, zrovna když se vrhl po mém upírovi. Zamračila jsem se a když jsem prolétla očima okolí, napočítala jsem jich zatím jenom šest, tak jak řekl Nate, ačkoli jsem pochybovala, že by jich bylo tak málo. Kdo byl jejich cíl? Jenže v tom zaslechnu ty dva, jeden druhému zachránil život a ... Zacukalo mi v levém víčku a když jsem se ocitla v blízkosti Nathaniela, dala jsem mu pěstí do hlavy.
"Jste jako puberťáci co se rvou o jendu ženskou, vzpamatujte se už!" zavrčím na něj a i na Fenlina, na kterého sep osléze otočím. V tu chvíli zacouvám ke dveřím a uvědomím si, že slyším kroky z chodby. Jakmile dveře někdo rozrazí, chytím do ruky první věc, což bylv tuhle chvíli železný věšák a oženu se po démonoci, který proskočil dveřma a bylo vidno že tohle absolutně nečekal a proto dostal takovou pecku, že skončil na zemi. Neváhala jsem, mé ruce okamžitě pokryla hnědá srst až po lokty a na rukou se mi objevily nelidské drápy, se kterýma jsem démona chytila pod krkem a vzala meč který mě v rukou, abych ho do něj mohla zarazit. Když se na mě oba dva podívají, trochu mi ujedou nervy.
"Nečumte na mě, já se o sebe umím postarat," řeknu uraženě a od mrtvého démona odskočím stranou s nafouknutýma tvářema. Věšák v rukou si však ponechám, byla to... dobrá zbraň a dlouhá, delší jako jejich meče.

Démon na mě něco sarkasticky zavrčí, ale než stihnu dopovědět, dostanu dost silný pohlavek a tak se otočím na Miriam s ublíženým výrazem, který doslova říkal: Za co? I když jsem to moc dobře věděl. Ještě dostaneme seřváno, ale hned na to jsem se musel bránit před dalším démonem a skočit na stranu. Podaří se mi zabít prvního z nich zrovna ve chvíli, kdy se rozrazí dveře a první démon dostane do hlavy železným věšákem. Zacukají mi koutky a když Miriam řekne, že se o sebe umí postarat, ať nečumíme, zasměji se a zavrtím nad tím hlavou, než se vrhnu na dalšího démona. Pomalu ale jistě se stvůra probouzela k životu a dožadovala se krmení.
"Mir? Stvůra..." procedím skrz zuby, abych jí varoval těsně předtím, než ztratím kontrolu a vrhnu se na první živou věc, co je v mém dosahu.

Koutkem oka zahlédnu, jak upír dostal pohlavek a zacukají mi koutky. Měl jsem pocit zadostiučinění a byl jsem rád, že jsem ho nedostal já. Slova Miriam byla však mířená na nás oba. Jen přikývnu a dál si všímám našich nepřátel, když se mi za zády rozrazí dveře. Prudce se otočím a nejbližší démony odhodím stranou, než... uvidím jak Miriam jednoho démona složila věšákem. Znovu mi zacukají koutky a chvíli se na ni pobaveně dívám, než nás znovu okřikne a tak se dám do boje. Když jsme bojovali všichni tři, byli jsme sice v početní nevýhodě, ale byli jsme mnohem silnější a efektivnější. Nate sice ztratí kontrolu, ale naštěstí se nevrhne po mně. Brzy bylo po všem a zbyl už jen upír, který na mě podrážděně vrčel a díval se černýma očima, zatímco se držel u Miriam. Ale vypadalo to, že na mě nezaútočí a Mir ho má pod kontrolou. Rozhodnu se jí proto věřit. Najednou však koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb na protější střeše a hned na to ucítím velké množství magie. Obrovskou rychlostí se k nám blížily douhé, temné oštěpy a Mířily přímo na Miriam. Dřív, než si cokoliv stačím rozmyslet, skočím jim do cesty a ucítím, jak se mi zabodaly do těla. Zavrávorám, než ztratím zcela rovnováhu a začnu padat dozadu.

Musela jsem si dávat pozor na démony a raději jsem se ohlížela po těch dvou, když mi Nate najendou sdělí, že se stvůra probouzí. Tiše si povzdechnu ale pousměji se na něj a v momentě, kdy ztratí kontrolu, uvolním část své magie a okamžitě se zaměřím na upíra, který skočil po prvním živém démonovi a začal ho trhat na kusy. Stvůra okamžitě zaregistrovala mojí přítomnost a byla jsem ráda, když můj jednoduchý příkaz k tomu aby pokračoval dál, až na bělovlasého démona pochopil. Zároveň se instintkivně přiřítil ke mě a bránil mě před vším, co se mě pokusilo byť jenom dotknout. Tiše zavrčím, když už bylo po všem a oddechnu si, byli v přesile ale kvůli tomu že jsme spolupracovali, bylo za chvíli po nich. Už už jsem se natahovala k Natovi, abych ho uklidnila, ale v tom ucítím nával magie, jenže jsem ani netušila odkud... a koutkem oka zahlédnu jak se Fennyho prošpikovaly oštěpy tvořené temnou magií. Vyvalím oči a srdce mi doslova vynechá několik úděru. Rychle udělám krok dopředu a natáhnu se pro démona padajícího k zemi. Podaří se mi sjet po podlaze a chytit ho tak, že dopadl přímo do mého náručí. V tu chvíli jsem ale ztratila kontrolu nad stvůrou, která se zmateně rozhlížela okolo, než se zabodla očima přímo do nás. Okamžitě se zadívám na tělo démona, jehož rány, začaly okamžitě krvácet.
"Fenny!" vyhrknu starostlivě a lehce se začnu třást. Ty rány ypadaly ošklivě a prošly celým jeho tělem. To... to snad ne... Nemůže tady umřít, on prostě nemůže, ještě jsem ani nezjistila jestli to co říkal, byla pravda. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale v tu samou chvíli si všimnu Nathaniela, který se nám chystal skočit po krku. Pevně sevřu víčka k sobě a ztěžka polknu. "Nate!" zařvu nahlas, že mě to smaotnou překvapilo. V tu samou chvíli se do okolí rozletí vlna mého vlivu, která zasáhne stvůr, což ji donutilo jako v šoku ustoupit. Zároveň jsem pocítila mě velice známou magii mé matky, která se prolomila. Okamžitě se zadívám na tvář démona, jehož jsem svírala v náručí ale poslední co jsem stačila bylo vyslovit jeho jméno, než jsem přepadla dozadu a ačkoli jsem nechtěla, začala jsem ztrácet vědomí.