Fen'lin & Miriam & Nathaniel

Procházel jsem skoro prázdnou ulicí a obezřetně se rozhlížel okolo. Ve městě zrovna řádila vánice a z oblohy padaly tisíce sněhových vloček. Zima mi nevadila, přesto jsem na sobe měl černý kabát a šálu, abych nepoutal pozornost. Tiše si povzdechnu a zadívám se na zem pokrytou sněhem, přičemž mi do očí spadnou pramínky vlasů stejné barvy jako sníh. Jak ještě dlouho, než ji najdu? Můj život se obrátil k lepšímu, poté, co jsem našel Ireth, ale i tak jsem byl stále odhodlaný najít svou malou sestřičku. Která teď nejspíš nebude už tak malá. Chyběla mi a každý den jsem proklínal našeho otce, byla to jeho chyba! Přeběhne mi mráz po zádech, při myšlence, že ji už získal, ale to bych o tom určitě věděl. Vyptával jsem se démonů a nikdo o ní nic neslyšel. Zavrtím hlavou, nesmím na tohle myslet, bude to v pořádku. Stále jsem pokračoval v chůzi, ale byl jsem tak zabraný v myšlenkách, že jsem nevnímal kam jdu, ani to, jestli se kolem mě někdo nachází.

Začínala jsem být unavená, dneska jsem se vracela od přátel kterým jsem vypomáhala s vánoční výzdobou na náměstí, ale nějak mě zkrátka nenapadlo že se může počasí během dne takhle pokazit. K čemu teď a ta vánoční výzdoba? Doufala jsem že nám jenom tak neodletí když jsme se s tím tak pracně štvali. Byla mi zima, venku foukal opravdu studený vítr a přes sněhové vločky které se mi lepily na řasy jsem ani neviděla kam jdu. Ulice ozařovaly pouliční lampy a já už si přála být doma nebo nanejvýš někde zalezlá v teple. Přitáhla jsem si bílou čepici s bamublkou trochu více na čelo aby mi neuletěla a zkřížila ruce na prsou v jakémsi pomyslném gestu že mi to pomůže. V tu chvíli se do mě opřel opravdu prudký vítr až jsem se musela zastavit. Svaly trochu protestovaly ale nebylo to nic hrozného, dokonce jsem začala uvažovat nad tím že se z trucu posadím na lavičku a nehnu se odtud. Jenže to bych měla promočené oblečení a to jsem nechtěla. Myšlenky mi ale nedaly, tak moc jsem se těšila až se konečně hodím do klidu a budu relaxovat o  to více mě těšila myšlenka na to, že nikam zítra nemusím jít. Měla jsem jenom hodinu tance a to až večer, jenže na rozdíl od dne pracování jsem se tam těšila. Byla jsem tak zabraná do myšlenek a do té nádherné představy jak sedím doma při teplé kávě a chroupu u toho nějaké chutné sušenky, že jsem nedávala pozor kam jdu. Aby toho nebylo málo, vítr mi nehezky podemlel nohy a když jsem to nečekala, svezla jsem se po sněhové pokrývce na chodníku a už letěla k zemi. Nebyla jsem ale sama, stihla jsem se chytit jakési černé látky, nejspíše od kabátu který mi rozhodně nepatřil a jak jsem tak padala, vzala jsem po poryvu větru dotyčného sebou. Dokonce ze mě vyšel jakýsi divný zvuk který oznamoval překvapení nad mým pádem, bylo to asi nějaké Uáá, Yééé nebo Íííík, sama jsem pořádně netušila co to bylo a přes hučící vítr jsem se pomalu ani neslyšela. Chtěla jsem vzhlédnout k dotyčnému ale ještě jsem se ani neprobrala z prvotního šoku nad svým pádem.

Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem si nevšiml dívky, která šla přede mnou. Probral jsem se, až když jsem letěl k zemi, protože mě někdo stáhl za kabát sebou. Naštěstí stačím před sebe natáhnout ruce a tak na dívku nespadnu celou svou váhou. Ležela pode mnou na zemi na zádech a já se zapíral rukama vedle její hlavy. Tahle pozice musela být pro kolemjdoucí vážně divná, ale... Já za to nemohl! Párkrát zamrkám a zadívám se na onu dívku. Bílé, dlouhé vlasy, pronikavé, nádherné oči, bledá kůže.
"Ireth?" zeptám se a nakloním hlavu na stranu. Byl jsem tak rád, že jí vidím. Usměji se a jednou rukou ji pohladím po tváři, než se vyhoupnu na nohy a vytáhnu i ji sebou.
"Co tady děláš, myslel jsem, že máš práci?" zeptám se jí zvědavě a těžko skrývám nadšení, že bych mohl strávit nějaký čas s ní. Neobtěžoval jsem se jí zeptat, jestli je v pořádku, přeci jen byla upírka a takový pád jí nemohl nic udělat. A taky jsem se jí nechtěl ptát na pád a ani raději nepoukazovat na to, že vyjekla. Bylo to snad poprvé, co jsem jí takto viděl, většinou všechno dělala elegantně a s jistotou.

Zahnala jsem všechny myšlenky na to jak jsem nemotorná protože tentokrát to nebyla moje vina. Byl to vítr co mi podemlel nohy a zbytek, řekněme že už to šlo samo. Je to přeci jenom instinkt ne? Chytit se něčeho co má člověk před sebou když padá a ten dotyčný mi zrovna přišel do cesty. Ne že by tedy chtěl.  Až teď jsem se odhodlala k tomu abych vůbec otevřela oči a zadívala se na mladíka který byl nade mnou a zapíral se rukama o zem. Tváře mi lehce zrůžověly od mrazu ale i od té divné pozice ve které jsme oba dva byli. Chtěla jsem se omluvit, ale dotyčný mě okamžitě zvedl a oslovil mne. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla když se mě zeptal co tu dělám a že mám práci, myslel si. Přemýšlela jsem nad tím a tápala v paměti, buď si mě dotyčný s někým spletl nebo..ah, magie, jasně... já to dneska tak trochu vypustila z hlavy. "J-jo, tedy ne, tedy ano ale..." zasekla jsem se a až teď si ho pořádně prohlédla i když jsem toho moc neviděla přes sněhovou vánici která o sobě dávala tím prudkým větrem dost jasně znát. "Promiň ale spěchám domů, to počasí se nedá vydržet! Tak snad příště!'" řeknu rázně a doufala jsem že mluvím jenom s nějakým známým a nevyzní to tak divně jak mi to hned poté co jsem vyslovila přišlo. Rozešla jsem se tedy ulicí a s úsměvem mávla na dotyčného abych se s nim rozloučila, poté jsem se vydala cestou k hotelu. Ale sotva jsem se stačila otočit narazila jsem do další osoby která to ustála, zatímco se mnou se znovu protočil svět a letěla jsem na záda. "Au, to snad není možný! Buď jsem dneska tak levá já nebo se svět staví proti mě," vydechnu ale dotyčný se ani neomluví nebo že by mi pomohl? Proč by, byla to moje vina a tak si prošel kolem dál. Chtěla jsem se mu omluvit ale nejspíše pospíchal tak jsem nic neřekla a akorát se pomalu začala sbírat na nohy. Skvělé, začala jsem cítit jak se mi mokré kalhoty lepí na, kůži a tak jsem sklopila pohled k nohám a oprášila se. Ta skutečnost mě vůbec nepotěšila.

Upřeně jsem se na ni díval a chtěl jsem jí obejmout a políbit na rty, než jsem se však stačil pohnout, začala zmateně koktat. Nadzvednu obočí a zadívám se jí znovu do očí. Co se stalo? Provedl jsem něco? Byla naštvaná? Nebo... Můj mozek běžel na plné otáčky a vytvářel nejrůznější teorie. Nemohl jsem se však zbavit pocitu, že se na mě dívá, jako by mě viděla poprvé v životě.
"Ireth?" zašeptám potichu, zrovna když mi řekne, že spěchá domů a že se uvidíme příště. K mému ještě většímu překvapení se vydá přesně opačnou stranou než tam, kde byl náš společný domov. Zůstanu stát na místě jako opařený a proberu se, až když narazí do dalšího člověk a znovu skončí na zemi. Dobře... Tohle... Není... Moje... Ireth... Párkrát zamrkám, než se k ní zmateně vydám. Když jsem míjel onoho člověka, vrazím do něj ramenem, až málem spadne na zem.
"Hej! Dávej po-" vykřikne na mě, ale když se pootočím a probodnu ho pohledem, sklapne a rychle se otočí k odchodu. Zavrtím hlavou a dojdu k Ireth, která se zrovna oprašovala. Chytím ji pod loktem za ruku a vydám se k blízkému podchodu, potřeboval jsem pár odpovědí. Jakmile jsme byli k v podchodu, kde nesněžilo a ani nefoukal tolik vítr, otočím se na Ireth a zmateně se na ni podívám.
"Ireth..." začnu a pak se párkrát nadechnu a znovu vydechnu, než si prohrábnu vlasy.
"Co se stalo? Provedl jsem něco?" vydechnu zcela zmateně. Celá tahle situace nedávala smysl...

Chtěla jsem se zase vydat domů, chytila mě zvláštní nálada a najednou jsem začínala být přešlá a chtěla jsem prostě jenom zalézt do tepla a nic víc. Dokonce jsem se chvíli odvolávala ke všem svatým jenom abych už byla doma, jenže v tom za sebou zaslechnu nějaký hlas, byl rázný a naštvaný takže nejspíše patřil tomu muži který do mě vrazil.Ale nemluvil na mě, to by měl hodně opožděnou reakci, přece by křičel hned co jsem do něj narazila ne? To už ale ucítím něčí dotek a byla jsem překvapeně a nechtěně zatáhlá do podchodu jednoho z domů. Byl to zase ten mládenec, tentokrát jsem mu ale za ten chvilkový únik od větru a sněhu byla vděčná. To co ale následovalo mi vůbec nepomáhalo. Znovu mě osloví tím jménem které mi nepatřilo ale konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Měl sněhově bílé vlasy, rudé oči a jakési prazvláštní značky na obličeji. Přišel mi jako nějaká animovaná postavička, byl... zvláštní a tak nějak neobvykle vypadal, odlišoval se a to mě zaujalo. Měla jsem ráda originalitu a on byl originální až to bolelo. V tom zmatení se mi na tváři na chvíli zjevil úsměv, možná kvůli průchodu vlastních myšlenek. Prohrábl si sněhové vlasy a položil mi otázku na kterou jsem mu nemohla odpovědět. Měla bych být k němu upřímná, pokud mě vidí jako nějakou známou, mohlo se stát že někomu prostě budu jenom podobná ne? I když jsem v hloubce moc dobře věděla že mé prokletí funguje bezchybně. Trochu mě to vykolejilo ale nakonec jsem na malý moment sklopila pohled k zemi než jsme zase vzhlédla do jeho očí. Byl vysoký o dost vyšší než já ale přesto jsem měla divný pocit, jako bych ty jeho očí už někde viděla. Ale bylo to nejspíše jenom zdání a ty značky na jeho obličeji se pojily s nějakou vzpomínkou kterou jsem si nedokázala vybavit. Divné co? I přes všechny myšlenky které se ve mě mísily jsem se zhluboka nadechla a ovinula si rukama hrudník. "Mám pocit že jste si mě s někým spletl, neznám vás a vy neznáte mě," vydechnu trochu nejistě a pohled upřu od jeho očí někam do ulice. Znovu si upravím čepici na hlavě a v tichosti vyčkám na jeho reakci. Prudký vítr kolem roznášel sněhové vločky a pomalu nešlo vidět ani na protější stranu silnice, počasí dneska opravdu řádilo.

Ireth si mě se zájmem prohlížela, jako by mě viděla poprvé v životě, vypadala trochu překvapeně a mimo. Dívala se na mě jako na cizince a ten pohled se mi na Ireth vůbec nelíbil, po tom všem, co se stalo... Podívá se na zem a vydechne, že jsem si jí nejspíš s někým spletl. Chvíli jsem se na ni zaraženě koukal, co to má znamenat? Je to snad nějaký vtípek? Ne, tohle by Ireth neudělala, leda by něco hrála? Rozhlédnu se, ale nikoho jsem neviděl, lehce se zamračím a tiše si povzdechnu. Kdyby si ze mně chtěla udělat legraci, udělá to jinak, takže... Takže jsem si ji vážně spletl?
"Takže potkám dívku, která vypadá na chlup stejně jako moje upí-" vydechnu spíše pro sebe a na konci trochu zakašlu, tohle mělo zůstat v mojí hlavě!
"Moje přítelkyně?" dokončím a znovu se na ni zadívám, napůl jsem doufal, že mě neslyšela, ale s mým štěstím... Znovu si ji prohlédnu od hlavy až k patě a něco zaujme mojí pozornost. Bezmyšlenkovitě se natáhnu k přívěsku, který byl zčásti schovaný za jejím oblečením, ale při jednom ze dvou pádů se jí nejspíš trochu rozepnula bunda a teď jsem na něj viděl. Lehce ho vezmu do ruky a prohlédnu si ho. V momentě, kdy ho poznám zcela ztuhnu neschopen odtrhnout oči ani se jakkoliv jinak pohnout. Je možné, že je to ona?!

Dívala jsem se někam do ulice kde se sněhové vločky neúnavně hromadily. Světlo z nedaleké pouliční lampy vyhazovalo do podchodu jakési nehezké přítmí které nás zahalovalo do stínu domu. Cítila jsem jak mi začínají mrznout konečky prstů. Neměla jsem ani rukavice, nechala jsem si je v kavárně když jsem se loučila se zbytkem známých a přála jim příjemně strávené vánoční svátky. Po cestě už nebyly myšlenky a když jsem byla kousek od hotelu, nechtělo se mi vracet. Obzvláště ne v takovémto počasí. Ani nevím odkdy jsem na něj tak háklivá, ale čím déle jsem žila mezi lidmi jsem si jednou z nich přišla. Když zaslechnu mladíkův hlas, obrátím k němu svou pozornost a modrýma očima si ho  prohlédnu. Tvářil se hrozně zmateně až mě z toho bodlo u srdce. Jeho slovům jsem se vůbec nedivila, takže nakonec to nebyla jen známost ale dokonce ve mě viděl svou přítelkyni. Nedivím se že poté reagoval tak jak mi odpověděla taky to co udělal. S povzdechem jsem se zadívala do země a prohlédla si jeho boty na kterých jsem ještě nějakou chvíli nechala své oči, než jsem je vůbec dokázala zvednout k těm jeho. Úplně přejdu jeho zaražení na konci věty které zakončí zakašláním a ucítím na sobě jeho pohled. Byl dost přímý a já se na chvíli začala cítit divně, trochu lekle. Ten rozhovor mi přišel tak divný, přitom jsem ho zažila několikrát, jenže dotyčný přede mnou svůj protějšek nejspíše opravdu miloval protože to ještě před chvílí nevypadalo, že by mě chtěl nechat odejít. A co se ode mě očekávalo? Že mu řeknu že jsem succuba a moje podoba je zapříčiněná magií? To by mi neprošlo. Najednou se ale zasekne skoro jako kdyby byl duchem nepřítomný a natáhne se k vršku mé bundy. Chvíli jsem ho pozorovala do té doby, než vzal do ruky můj přívěsek který vykoukl z pod bundy, nejspíše když jsem sebou tak škaredě hodila o zem. Takřka ihned a instinktivně jsem zvedla ruku a dala mu facku přes zápěstí aby mou drahocennou věc pustil. Byla to rázná facka která měla ukazovat na to že se na cizí věci bez povolení nesahá. Co já vím co kdyby to byl nějaký zloděj? Zamračím se na něj a ustoupím o krok dozadu ale dál už jsem nemohla, byla tam stěna. Bezmyšlenkovitě se zahledím do jeho očí. "Omlouvám se ale... jdu domů," vydechnu a vyjdu zpoza vchodu vstříc hotelovému domu. Na chvíli jsem ucítila jakousi úzkost která ihned zmizela. Ten přívěsek, proč jsem kvůli němu reagovala tak přehnaně? A proč mi byl tak drahý když jsem ani netušila odkud ho mám? Do očí se mi na malý moment vehnalo několik slz. Huh? Vůbec jsem tomu nerozuměla, akorát jsem si stáhla čepici více do čela ale než jsem se nadála, uletěla mi. Ani tak jsem se nezastavovala, místo toho se mi vybavil obličej toho cizince který ve mě vyvolával tolik otázek. Byla jsem jediná komu to střetnutí připadalo tak zvláštní?

Ještě vteřinku jsem se díval na přívěšek dívky přede mnou, než se zadívám na její obličej. Ani si nevšimnu, že mě pleskla po ruce, abych její přívěšek pustil. Fascinovaně jsem se díval, jak se mi její rysy mění před očima. Měnila se na dívku, kterou jsem znal a zároveň pro mě byla cizí. Ano, její oči jsem poznával, byly stejně modré, jako tehdy, i její vlasy byly stejného odstínu, ale... Vyrostla, co jiného jsem měl říct. Stála přede mnou mladá žena, která bolestivě připomínala moji malou sestřičku. A také to byla ono. V tom šoku, že jsem ji konečně našel, jsem dokonce zapomněl dýchat a vzpamatoval jsem se, až když přede mnou nestála. Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se za ní, zrovna když mi zmizí za rohem.
"Miriam!" zavolám na ni naléhavě a prudce zabrzdím na rohu ulice, byla jen několik málo metrů ode mě, upřel jsem pohled na její záda neschopen slova.
"Miriam?" zašeptám potichu a hlas se mi na konci zlomí. Musí to být ona. Ten přívěšek, to jak vypadá... Viděl jsem ji jako Ireth, protože je pro mě ideál, miluji jí, je pro mě vší. V momentě kdy jsem si však uvědomil, kdo to je, změnila se a znovu to byla moje sestřička, větší, dospělejší, ale stále ona. Jen... Mě nepoznala... Nic jsem si z toho však nedělal. Alespoň zatím ne. Vždyť moji lidskou podobu viděla jen jednou, či dvakrát. Byla zvyklá na mé démonní já.
"Konečně jsem tě našel..." vydechnu spíše pro sebe a udělám k ní několik kroků. Cítil jsem se lehce malátný, byl to jako sen. Chvíle, po které jsem tak dlouho toužil, na kterou jsem tak dlouho čekal.

Byly to nepříjemné pocity které mě akorát mátly. Neměla jsem je pod kontrolou a to je něco co mi začínalo vadit a díky čemu jsem najednou nevěděla jak se mám k celé situaci postavit. Prostě jsem odešla, chtěla jsem domů na všechno z tohohle divného pocitu zapomenout a dát si horkou koupel s Nathanielem. Tedy pokud vůbec bude doma. Poslední dobou byl pořád v práci a já o něj začínala mít strach. Někdy se vracel domů pozdě z práce a jindy jsem ho neviděla třeba i dva dny dokud nepřišel uprostřed noci a neprobudily mě jeho ledové ruce. Zbytečně jsem se neptala, nechtěla jsem mu přidělávat starosti ale bála jsem se. Chtěla jsem s nim strávit vánoční svátky ale teď jsem se trochu bála že nebude mít čas. Konečně jsem myšlenkami na chvíli utekla někam jinam, ale netrvalo to moc dlouho když jsem i přes prudkou vánici zaslechla své jméno. Někdo mě volal a já se zastavila. Pomalu se ohlédnu, byl to ten mladík z před chvílí a jenom tam tak postával a koukal mina záda. Úplně mi uniklo že mě oslovil pravým jménem, ale rozvzpomenu si na to zrovna ve chvilce když pronese poznámku o to že mě konečně našel. Zvědavě jsem k něčemu zvedla pohled a prohlížela si ho, znovu a znovu. Ježe ač mi přišel povědomí a snažila jsem se rozpomenout - nic, všude jen prázdno a žádná vzpomínka která by mou paměť nějak oživila. Toho muže jsem neznala i když si byl dost jistý tím že zná on mne. Možná z tanečních nebo z nějaké akce, koncertu? Ne, vůbec nic, jakoby neexistoval a přitom se ve mě něco tomuto pocitu protivilo. "Je mi líto ale já vás opravdu neznám," vydechnu váhavě ale zůstanu stát na místě. Ani si to neuvědomím a vezmu do ruky přívěsek který pevně stisknu a zůstanu na něj hledět. "Jak se jmenujete?" zeptám se po chviličce a váhavě se na cizince se sněhovými vlasy pousměji. Proč jen mi tak neskutečně někoho připomínal?

Hlavou mi létaly snad miliony myšlenek, ale na žádnou jsem se nemohl soustředit. Dlouho mě takhle nic nerozhodilo, ale divil by se mi někdo. Po tolika letech. Znovu si svoji sestřičku prohlédnu, spokojen že už nevypadá jako Ireth. Upřímně.... Kdyby tak zůstala bylo by to hodně, hodně divné. Pousměji se, ale úsměv mi zmrzne na rtech, když vydechne, že mě nezná. Pevně stiskne přívěšek, který jsem jí před mnoha lety dal.
"Pořád ho máš..." vydechnu a udělám k ní pár kroků, poté se ovšem zastavím, jakmile se zeptá na mé jméno.
"Fen'lin von Nóliel," odpovím tiše. Bylo zvláštní slyšet své celé jméno po tak dlouhé době. Vždy jsem se představoval jen jako Fen'lin, nebo si vymyslel jiné, byl to tak lepší. Ale tohle byla Miriam, moje sestřička.
"Vážně si mě nepamatuješ, sestřičko?" zašeptám smutně a znovu se k ní rozejdu, zastavím se až kousek před ní a zkoumavě se zadívám do jejích modrých očí.

Sledovala jsem a se zatajeným dechem čekala co mi odpoví, vypadal zamyšleně a zároveň jakoby se svým myšlenkám ani nevěnoval. Znala jsem ten pocit, zažila jsem ho hned několikrát a nikdy mi k ničemu nijak nepomohl. Sledoval mě svýma rudýma očima až mě z toho na chvíli zamrazilo, ale zároveň jsem na jeho pohledu cítila cosi známého, jako kdybych na jeho pohled byla zvyklá. Něco mi to připomnělo, něčemu jsem se chtěla zasmát, ale ihned jsem se zarazila a místo toho jsem na něj hleděla jako opařená když prohlásil že ho stále mám. Chvíli mi trvalo než mi došlo že mluvil o přívěsku který jsem pevně svírala v rukou. Můj pohled byl zase o něco zmatenější. Že by mi ho dal? Ne, nepamatovala jsem si toho člověka, nikde jsem ho ve svém životě nedokázala zařadit a proto mě zcela rozhodí když se představí s příjmením které nese naše rodina. Osloví mě sestřičkou a rozejde se ke mě. Zůstanu stát s očima otevřenýma dokořán a když se mi zadívá do modravých očí, úplně ztuhnu. "Nóliel?" vydechnu ale neočekávám odpověď jenom jsem sama sebe ujišťovala o tom jestli jsem slyšela dobře. "Ne, je to divné, opravdu nemám žádného bratra a jméno Fen'lin mi opravdu nic neříká," vydechnu překvapeně a zklamaně. "Je mi líto," dodám a přesto mě najednou přepadl lživý pocit, jako bych právě řekla tu největší lež v životě. Znovu stisknu přívěsek, než ho opatrně pustím a zadívám se k zemi když se mezi námi rozhostí nepříjemné ticho. "Kdybych měla bratra, pamatovala bych si ho..." vydechnu smutně ale znovu mě to donutí pozvednout oči a zadívat se do těch jeho. Ty mé se znovu zaleskly slzami a znovu jsem se nemohla zbavit toho pocitu že mi nelže ale říká pravdu. Jenže jak jsem mu mohla věřit? Jak jsem sobě mohla věřit když jsem v sobě měla tolik protichůdných pocitů? Opravdu je ten neznámý člověk přede mnou mým bratrem? A pokud by byl mým bratrem, nejspíše to nebude ani člověk. Ne?

Její překvapený výraz se mi nelíbil ani to, když řekla, že si mě nepamatuje. Chápal bych, kdyby nepoznala moji lidskou podobu, ale že si ani nepamatuje moje jméno? To bylo zvláštní. Tiše zavrčím na jakoukoliv příčinu toho, že si mě moje malá sestřička nepamatuje, než se opět zklidním a opatrně se k ní natáhnu. Chvíli zaváhám, než se jí dotknu, jako by mi měla zmizet před očima, poté jí však jemně nadzvednu hlavu a zadívám se do jejích očí, ve kterých byly slzy.
"Jmenuješ se Miriam Sofia Zoe von Nóliel, dcera Violet a Mephistophela," zašeptám, zatímco jí stírám slzy z tváří, ale jméno našeho otce nenávistně zavrčím.
"Jsi succuba se vzácnou schopností jménem Mirall Veritat, kvůli ní jsem tě viděl jako Ireth, ženu, kterou miluji," zašeptám, rozhodl jsem se jí říct, co vím, aby mi věřila. Věřila, že s ní opravdu mám něco společného.
"Vyrostla jsi, ale v momentě, kdy jsem tě poznal... Začal jsem tě znovu vidět takovou, jaká jsi... Moji sestřičku," pokračuji a na chvilku se s úsměvem odmlčím a rozcuchám jí vlasy na hlavě tak, jak jsem to dělával, když byla malá.
"Mephistopheles je tebou posedlý, to proto jsme od něj utekli i s tvou matkou, nějakou dobu jsme byli u královny Nearry, ale poté... Jsi s Violet musela utéct do lidského světa a já s vámi ztratil kontakt. Od té doby tě hledám," dokončím a zvědavě se na ni podívám. Napjatě jsem čekal na její reakci a děkoval jsem všem bohům, že ještě neutekla. Nedivil jsem se, věděl jsem, že jí celý život loví poskoci našeho šíleného otce.

Netrpělivě jsem čekala nějakou omluvu s tím že se opravdu jenom spletl a že je to pitomá shoda náhod, jenže nic takového se nestalo.Místo toho na mě vysypal tolik informací, že jsem byla zbavena veškerých slov a místo toho abych se zmohla na nějakou odpověď jsem akorát těžce vydechla a musela přehodit váhu na druhou nohu. Překvapilo mě kolik toho o mě ví, dokázal mi snad číst myšlenky? Ne, nad tím jsem vůbec nepřemýšlela, i kdyby je dokázal číst nevěděl by to jenom od prvního pohledu. "K-kdo jsi? vykoktám ze sebe zmateně když mi nadzvedne tvář a začne mi stírat slzy ze tváře. Byla jsem zmatená a tak jsem ustoupila o krok dozadu. Znovu jsem cítila jak se mi po tváři kutálí další várka slz, ani jsem nevěděla proč pláču.Rychle zvednu ruce a začnu si je hřbetem ruky stírat z očí ale nechtělo to přestat. Do zad mi foukal studený vítr a pohazoval si s mými vlasy které jsem měla sepnuté v culíku. Znovu jsem koukla na mladíka přede mnou který se mi představil jako Fen'lin. Byla jsem zklamaná, sama ze sebe nejspíše. "Tolik toho o mě víš ale nebyl jsi tam," vydechnu a znovu mě přepadne ten nepříjemný pocit. Věřila jsem že mluví pravdu, ale pořád jsem nenacházela žádné vzpomínky které by mě dovedly na správnou cestu. "Tak moc bych si chtěla vzpomenout ale nemůžu,"  vykoktám ze sebe i s dalšími slzy a tak si tvář raději schovám do dlaní. Bylo to nesnesitelné a o to horší to muselo být pro něj, jak se asi cítil? Co se mu honilo hlavou? Mohla bych vůbec... ne byla bych vůbec schopná zapomenout na člověka který tvořil část mého života? Ale nelhal mi, jeho pohled byl upřímný a i kdyby pravdu schovával za sebe tlustější masku, byla jsem si jistá že mi teď nelže. Věděl o tom co jsem, kdo jsem kdo je má matka, můj otec a dokonce i o tom prokletí. Navíc mi vysvětlil věci jak se mají a byl ke mě upřímný. Na moment mě přepadla neznámá slabost ale hodně rychle jsem posbírala sílu abych se nenechala strhnout větrem. "Tak ráda bych přiznala že si tě pamatuji, ale lhala bych. Cítím že nic z toho co mi říkáš není lež, ale ať se snažím jak chci, nedokážu si tvou tvář vybavit," řeknu trochu roztěkaně a hlas se mi u toho až nepřirozeně třásl. Ani jsem si nevšimla že jsem mu začala tykat.

Vykoktá další otázku, byla tak zmatená... Po tvářích ji tekly slzy a možná se mě i bála, ustoupila o krok dozadu a já se neubránil ublíženému výrazu. Hned se však opět zatvářím neutrálně, už tak toho na ni bylo moc a... I přesto, že si mě nepamatovala, vypadalo to, jako by jí něco našeptávalo opak. Zkoumavě nakloním hlavu na stranu a pozorně si ji prohlédnu.
"Démon, stejně jako ty," zašeptám potichu, sice tady s námi nikdo nebyl, ale jeden nikdy neví. Zašeptá, že jsem tam nebyl, což mě donutí se opět zamračit a lehce zavrtět hlavou. Byl jsem tam, moc dobře si to pamatuji. Ale ona ne.
"Vždycky jsem si myslel, že sklerózu dostanu první já," ušklíbnu se nad mým pokusem odlehčit situaci. Tohle mám určitě od Alexe. Byla to totální blbost, démoni většinou nezapomínali. Dobře, pokud neměli amnézii... Ale vypadalo to, že to není její případ, pamatovala si to, jen ne mě. Zamračím se, nedávalo to smysl, někdo jí musel něco provést....
"Violet," zasyčím a nenávist a zloba z mého hlasu doslova sršela. Nevěděl jsem, jestli něco udělala, ale když jsem přemýšlel nad viníkem, byla první, na koho jsem myslel. Veškerá zloba mě však přejde v momentě, kdy Miriam zašeptá, že by si ráda vzpomněla, ale nemůže, alespoň mi ale věřila, to je začátek.
"To je v pořádku, jsem rád, za tvou důvěru... Nemusíš si vzpomenout hned, ale pokud chceš... Slibuji, že najdeme způsob," usměji se na ni a udělám k ní pár kroků, poté se však zastavím. Tak moc jsem ji chtěl obejmout, ale bál jsem se, že ji zase vyděsím, nebo mi uteče. Nakonec k ní jen natáhnu ruce, jako bych ji chtěl obejmout a s nadějí v očích se na ni podívám. To, jestli ustoupí, nebo se rozhodne přijít blíž a obejmout mě, jsem nechal zcela na ni.

Dýchala jsem přerývaně ale najednou jakoby mi snad bůh vrazil facku jsem se otřepala a při jeho gestu k nabídnutí objetí jsem neváhala a udělala k němu krok blíž. Bylo to uklidňující i když mě v podstatě objímal úplně cizí muž. Jenže mi tak cizí v hloubi duše nepřipadal. Kdybych neměla takový chaos v hlavě, bylo by to lepší ale slzy se zastavily. Alespoň tím jsem si pro teď byla jistá. Zabořila jsem obličej do jeho kabátu a chvíli tak zůstala. Vůbec se mi nechtělo ji dát pryč a vůbec, byl oproti mě dost vysoký a muselo to vypadat legračně. Nic jsem neříkala a mlčela, jenom bořila hlavu do jeho oblečení, nic víc. Nechala jsem zimu zimou, chladný a studený vítr větrem a sníh sněhem. Dokonce mi hlavou proletělo mnoho myšlenek na našeho otce a matku, když mi je tak připomněl. Něco ve mě popíralo že je mým bratrem, něco mi napovídalo že ho znám, ale ve směs se ve mě mísily různé pocity. O tom zda je důvěry hodný, nebo není otcův špeh, i to byl důvod jak by toho o mě mohl vědět tolik. Váhala jsem a nevěděla co říci, co udělat, jak mu odpovědět a proto jsem neudělala vůbec nic.

Ani nezaváhá a okamžitě ke mně přijde a obejme mě. Spokojeně se usměji a přitisknu ji k sobě. Byl jsem však připravený ji kdykoliv pustit, jestli si mě nepamatuje, můžu být rád, že mi vůbec věří. Spokojeně vydechnu, zavřu oči a lehce si opřu bradu o její hlavu, kterou měla zabořenou v mém kabátě. Připadal jsem si jako ve snu, na tuhle chvíli jsem tak dlouho čekal.
"Chyběla jsi mi," zašeptám Miriam do vlasů, a na vteřinku ji k sobě trochu víc přitisknu. Tiše začnu přemýšlet nad tím, jak bych jí mohl pomoct, aby si vzpomněla. Nechtěl jsem, aby mi zase zmizela z života, ale pokud si začne myslet, že jí chci ublížit, nebo jsem někdo od našeho otce, určitě mi bude chtít zmizet... Proud mých myšlenek přeruší kroky, které se mi ozývaly za zády. Pustím Miriam a prudce se otočím. Směrem k nám kráčela menší skupina lidí a já doufal, že opravdu lidmi jsou. Z krku se mi vydere tiché zavrčení a stále je obezřetně sleduji.

Trochu vyplašeně od něj odstoupím když zaslechnu něčí hlasy a jakmile se prudce otočí, jeho nečekaný prudký pohyb mě trochu vyděsí. Udělala jsem ráznější krok dozadu jako bych od něj snad odskočila a probodla skupinku pohledem. Bylo to zvláštní, cítila jsem se v jeho objetí bezpečně ale teď to všechno odpadlo a já si uvědomila kým vším může být. Zašeptal že jsem mu chyběla. Moje myšlenky byly tu a tam. Cítila bych se jistěji kdyby tu byl se mnou Nathaniel ale nebyl tu a tak jsem si musela vystačit sama. Fen'lin tiše zavrčí, to jsem postřehla velice dobře. Byl přece démon, sám mi to přiznal a já se tak trochu hned poté vyhecovala ke strachu. Démon... s jistě destruktivními schopnosti, jako měla většina z nich a tak jsem se nad tou představou ošila ještě více. Na malý moment jsem mu chtěla zmizet z dohledu a tak jsem se schovala do stínu budovy jako bych s ní snad chtěla splynout. Zůstala jsem tam stát se zatajeným dechem a sledovala jeho záda, sněhové vlasy a černý kabát který mu seděl přesně na těle.

Sledoval jsem skupinku lidí, která si nás vůbec nevšímala a nakonec se vydala jiným směrem. Povzdechnu si nad svou paranoiou, že všichni lidé ve městě jsou skrytě démoni, co jdou Miriam po krku, a otočím se k ní. Nestála tam kde předtím a tak zapátrám očima a všimnu si jí schovávat se ve stínu budovy.
"Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil," řeknu omluvně a prohrábnu si sněhově bílé vlasy. Připadal jsem si teď jako na jehlách. Uprostřed ulice, kam moc lidí nezavítalo a s mnoha menšími uličkami, kam se dalo schovat před zraky lidí, nebo zahnat tam svou kořist. Lehce se zamračím a nervózně přešlápnu na místě.
"Možná bychom mohli pokračovat v rozhovoru někde jinde?" zeptám se s nadějí v očích, nepokusím se však k Miriam přiblížit. Chtěl jsem nechat výběr místa na ní, bude lepší, když to bude někde, kde se cítí bezpečně.

Sledovala jsem ho a nespouštěla z očí, měla jsem z něho takový zvláštní pocit, už jenom jeho vzhled mě děsil. Ne že by vypadal špatně to ne, velice mu to slušelo ale za všechny ty roky co jsem si zvykla na život mezi lidmi a měla jsem alespoň trochu klidu, když tedy nepočítám Nathanielův vlkodlačí problém, pro mě působil jeho vzhled zvláštně tak nelidsky až démonicky. Omluvil se mi jestli mě vyděsil a tak jsem jenom přikývla a pozorovala ho dál. Moje oči na něj zkoumavě hleděly jako na hrozbu, ale po chviličce jsem se uklidnila a když skupinka lidí konečně zašla za roh, oddechla jsem si. Mladík se mě zeptal zda bychom mohli pokračovat v rozhovoru někde jinde a to mě donutilo se zamyslet. Nikam daleko se mi nechtělo, navíc jsem byla na nějakou kavárnu nebo restauraci promočená a tak mě napadalo jedno jedné místo kde jsem se cítila bezpečně.
"Chystala jsem se zrovna domů, myslím že když tě pozvu na kafe, čaj, koktejl... nic se nestane," řeknu trochu ostražitě ale nakonec se na něj pousměji a vyčkám na jeho odpověď. Snad nebude nic namítat protože nikam jinam bych s ním nešla a byla jsem na chození a nějaké plánování až moc unavená.

Ostražitě mě sledovala, snažil jsem se působit co nejklidněji a nejmírumilovněji. Nechtěl jsem, aby se mě bála, ale... Nedivil jsem se jí, byl jsem skoro o dvě hlavy větší, než ona a nevypadal jsem zrovna jako typický člověk. Díky bohu, že jsme se nepotkali v démonické podobě... Nakonec navrhne, že bychom mohli jít k ní domů a že by se nemělo nic stát, když mě pozve na čaj, nebo kafe. S úsměvem přikývnu a udělám k ní pár kroků, než se zastavím. Asi nebude nejlepší nápad přibližovat se moc blízko. Nakonec se v tichosti rozejdeme směrem k jejímu domovu. Překvapí mě, když si uvědomím, že jdeme k hotelu, ale nijak to nekomentuji. Dává to celkem smysl. Mir se asi pořád musí hodně často stěhovat. Tiše si povzdechnu a dále ji následuji hotelovou chodbou, dokud nezastavíme před jedním z mnoha pokojů.

Stála jsem u dveří s Fen'linem za zády a hledala klíče od pokoje, které jsem nakonec vyhrabala z kabelky. Otočím klíčkem a s cvaknutím zámku vejdu dovnitř, nechám však odemčené a pozvu jej dovnitř. Konečně se spokojeně vyzuji z bot a sundám si bundu kterou odložím na věšák. "Tak vítej u mě," podotknu a potom si odložím věci na skříňku kousek od botníku a věšáku. Nakonec se po plovoučce vydám do kuchyně. "Tak co si dáš?" vydechnu s úsměvem a nakonec se natáhnu pro dvě skleničky. I tak dám do konvice více vody a nachystám sama pro sebe čaj, chtěla jsem se ohřát a stále jsem byla lehce promrzlá. na moment se otočím do místnosti a nakouknu do obýváku. Nathaniel tady nebyl ale jeho věci byly položené na gauči a pár tašek naskládaných v rohu kousek od okna. Nejspíše tady byl, ale očividně se nezdržel moc dlouho, dokonce jsem nenašla žádný vzkaz nastole, nic. Jen jsem se smutně stáhla ze dveří a zacouvala zpátky do kuchyně. Neměli jsme tu skoro nikde dveře, jen obloukové průchody ve stěnách což bylo naprosto super a proto šlo všechno po celém bytě slyšet. Kdyby tu někdo byl,jistě bych to postřehla.

Nechá mě vkročit do hotelového pokoje, který ale plně nahrazoval byt a rozhlédnu se okolo. Sundám si kabát a pověsím ho na věšák, než se rozhodnu se trochu porozhlédnout kolem.
"Čaj, prosím," odpovím, jakmile se mě Miriam zeptá, co si dám a ještě jednou se rozhlédnu po obýváku, než si s povzdechem sednu na gauč, který byl z poloviny zaházený nejrůznějšími věcmi. Znovu se zamyslím nad tím, co mohlo způsobit to, že si mě Miriam nepamatuje, ale nic nového mě nenapadalo. Kdybych měl hádat, řekl bych, že to má na svědomí naše matka. Nedivil bych se, moc dobře jsme spolu nevycházeli...
"Miriam... Nemůžu se zbavit pocitu, že to, že si mě nepamatuješ, má na svědomí Violet... Neudělala něco, nebo nepoužila nějakou zvláštní magii?" zeptám se zamyšleně a zadívám se směrem do kuchyně, kde má sestřička právě byla.

Odpověděl mi že si dá čaj a tak jsem vytáhla jahodový se smetanou a když cvakla konvice, zalila jsem sklenici jak sobě tak jemu. Obě vezmu a položím je na stůl před gaučem na kterém seděl Fen'lin. Přiznal mi že se nemůže zbavit pocitu že za to že si jej nepamatuji může moje matka. Donutilo mě to přemýšlet, ale i tak jsem odběhla do kuchyně a vzala krabičku s cukrem se kterou jsem přešla zpět do obýváku a postavila ji na stůl před Fen'lina. "Bohužel nevím, nevšimla jsem si že by na mě používala magii, nějak výjimečně jsme spolu nevycházely a poslední roky vůbec," přiznám a poté se zadívám na gauč zaskládaný Nathanielovými věcmi. Byla to pravda s matkou jsme se neustále hádaly o mém bezpečí a o tom co je pro mě vhodné a co ne. S povzdechem se k nim rozejdu a shrábnu je aby tam bylo místo. "Omlouvám se, přítel je... trochu nepořádný když spěchá," vydechnu a odnesu je do ložnice, kde je jenom hodím na postel a vrátím se ke své společnosti. Uklidit můžu i potom. Nakonec se posadím vedle něj a natáhnu se pro horký čaj který si položím na stehna a ovinu kolem něj své ruce abych se ohřála.