Ryeowook & Minseok

Chvíli jsem se bál že změní názor a půjde pryč. Přece jenom jsem byl anděl,bytost světla a on byl démonem, bytostí temnoty. Ne že by na tom tedy až tak úplně záleželo... Vlastně nezáleželo, mě ne. Ačkoli bylo spoustu předpojatých názorů a myšlenek na démony a většina zazdila to dobré na nich... tak nějak jsem věřil že mluví pravdu. "Je spousta andělů co si nezaslouží vlastní duši," vypadne ze mě a sám neuvěřím svým slovům. Kdyby mě teď někdo z nich slyšel, označí mě za poskvrněného a zabili by mě takřka bez váhání. Byl by to rychlý proces. "Takže... tobě nevadí co jsem zač?" vydechnu po chvilce překvapeně a když hlesne že se šíleně zakoukal, trochu zblednu a zesmutním. Jenže to jsem ještě nevěděl co k té větě dohodí a když to dořekl, zase jsem zapomněl dýchat. "Je to divné? Protože mám dost podobné pocity," zaváhám ale nakonec větu pronesu nahlas. "Já byl také jiný ... a proto jsem skončil tady. Andělé běžně na zem nesestupují," vydechnu a když tam tak naproti mě stál, natáhl jsem k němu ruku tak opatrně, jako bych ho snad mohl dotekem rozprášit a zajel mu s ní do vlasů. Byly tak nádherně hebké, že jsem si musel skousnout ret.Tak příjemné na dotek, který ve mě vyvolával tolik pocitů. A ano, byl jsem ujetý na vlasy.

Anděl. Potkat jakéhokoliv jiného anděla, nejspíše mě zabije nebo spíše se mnou uspořádá jakékoliv bojovné cvičení. Na to bych neměl vážně náladu nikdy, ačkoliv se umím bránit, umím být nemilosrdný, ale přesto to dělám nerad. Překvapeně jsem zamrkal očima, když poznamenal, že spousta andělů si nezaslouží duši. ,,To ani spousta démonů..." zašeptal jsem a pousmál se. ,,Ne... mně to nevadí... záleží na tom, co máš tady... ne to, co jsi..." pousmál jsem se a zaklepal na místo, kde měl srdíčko. Zdálo se mi, že zbledl a zesmutněl, když jsem řekl, že jsem se zakoukal, ale dohodil jsem k tomu, že to je do něj... ano... a on měl ty... Samé pocity! ,,Doplňujeme se," usmál jsem se. ,,Démoni také běžně nevylézají zespodu... pokud ano, jdou si pro ty, co zradili nebo utekli... nebo ti, co utíkají, nebo odchází odtamtud..." zamyslel jsem se nahlas, ale pousmál se. Díval jsem se mu do očí a on najednou natáhl ruku, kdy mi s ní zajel opatrně do vlasů. ,,Seokie," usmál jsem se a pohladil ho šťastně po tváři. Druhou rukou jsem ho jemně chytil za pas a pohladil ho po boku.

Když tam tak krásně stál a povídal mi, musel jsem se celé té situaci zakřenit. Vážně jsem se zakoukal do démona? *Ach bože Seoku, ty jsi vážně bezbožný případ,* pomyslím si a na moment se začnu svým myšlenkám smát i nahlas. "Přijde mi to strašně... vtipné, neuvěřitelné... omlouvám se," dodám po chviličce a znovu se zahledím do jeho očí. "Wookie," zašeptám s úsměvem když pronese mé jméno a zhluboka zalapám po dechu když mě pohladí po tváři. Tahle chvíle byla dokonalá, jenže... i tu nám muselo něco překazit. Náhle zaslechnu další hrozivé zavrčení ale tentokrát nebylo jedno jediné. Lesem se dokonce rozezní jakýsi prapodivný ženský hlas:"Zabili jste mého mazlíčka, za to teď já zabiju vás, pocítíte mou bolest z žalu až do morku kostí!" dozní její hlas s hlasitým, ostrým a velice nepříjemně pisklavým smíchem, který mě donutil si zakrýt obě uši.

Uculil jsem se, když se začal smát. Zavrtěl jsem hlavou a usmál se, když mě tak nádherně oslovil. ,,Je to neuvěřitelné, to ano... neomlouvej se, hvězdo moje," usmál jsem se a jemně ho políbil na čelo, načež jsem se hlavou lehce odtáhl a nevinně zamrkal. Ovšem můj obličej se zamračil, když se ozvalo další zavrčení, které nebylo jen jedno. Zase nám to někdo musí kazit?! Zavrčel jsem, když jsem zaslechl nepříjemný smích a ten hlas. Seokie se chytil za uši a já se rozhlédl. ,,Jaká myš nám tady kazí naši chvilku?! Jdi do háje!" zaječel jsem a rozhlédl se kolem nás, kdy jsem Seoka pevně stiskl u sebe. ,,Andílku... asi budeš muset bojovat... i když... jsem schopný za tebe nasadit krk... hlídej koně..." podíval jsem se a mu do očí a pohladil ho po tváři, kdy mé oči začaly černat.

Ano bylo to neuvěřitelné, přímo proti božské ale nějakým záhadným způsobem mi to vůbec nevadilo. Byl jsem sice andělem ale boha a můj druh jsem neměl rád. Ukázali mi až mnoho nehezkých pocitů co se skrývaly v jejich duších a má nejistota rostla čím déle času jsem trávil v jejich přítomnosti. Tloukli mi do hlavy že démoni jsou špatní, že temnota musí být vymýcená bez odpuštění, bez slitování a zábran. Stále jsem si zakrýval uši a zadíval se na Wooka, který křičel pár slov na neznámou. Představa že bych mu měl ublížit jenom kvůli tomu čím je mi přišla tak nefér. Mohl v životě brát duší kolik chtěl, ale dělal to pro své vlastní přežití, pro to čím je. A za to čím jsme se narodili nemůžeme. Andělé tenhle fakt přehlíželi a jediné co jim bylo drahé byla jejich moc a světlo, které možná hřálo napovrch ale uvnitř bylo zkažené. A jejich srdce? Ta mi přišla mrtvá. Označil mě hvězdou a já se musel usmát když mě k sobě pevně přitiskl se slovy, že nejspíše budu muset bojovat. A pokračoval dál že je ochotný za mě nasadit krk. Opatrně jsem si sundal ruce z uší, ten divný pocit tu byl zase. Cítil jsem v okolí temnou magii, ale nebyla jenom Wookieho, ale i té neznámé. Možná čarodějky? Netušil jsem, zatím nebyla nikde k nalezení. Měl jsem hlídat koně, zadíval se mi s těmito slovy do očí,které se za chvíli začaly měnit. Byly plné temnoty, která mě na moment uchvátila. "Ne, já... ti pomůžu, budu bojovat," vydechnu trochu nejistě a pousměji se když mě pohladí po tváři a sjedu mu rukou po boku, kde se od něj lehce odstrčím a stoupnu si za jeho záda. Zamyšleně zvednu ruku vpřed a když se před námi zjeví čarodějka se svými vlčími mazlíčky, probodnu ji váhavýma očima a nechám si v ruce vytvořit svůj svatý Grál, který zářil opravdu jasným světlem. Neměl jsem sice boje rád, ale když šlo do tuhého, dokázal jsem vzít zbraň a bojovat. Wookie musel být vyčerpaný z posledního boje, měl bych bojovat co nejlépe dovedu. Musí být v pořádku, předtím chránil on mě, teď musím chránit já jeho. Za cenu krve i smrti.

Pamatoval jsem si na dobu, kdy jsem ještě co by malý démon byl s matkou, která mi říkávala Ryeoie... bylo to divné jméno jako přezdívka, ale zvykl jsem si. Měla mě ráda, otec i ona mě učili všemu, co jsem měl vědět. Spíše jsem více času trávil s knihami, než abych ho trávil na louce a trénoval své schopnosti, abych se přidal do armády Jeho Veličenstva. Jak vůbec mi to nešlo na jazyk, bral jsem to s odporem a jakmile jsem mohl, tak jsem podsvětí opustil. Ovšem, svého nevlastního bratra a ty dva... matka se po smrti otce dost změnila, a tak mě nic nedrželo. A jejich výchova mi nedokázala zabránit v tom, co jsem cítil. Měl jsem rád všechny rasy, nevadilo mi, kdo je ten druhý, tedy, pokud ten druhý nebyl špatný člověk. A já tu teď byl s andělem, s někým, kdo by měl být můj nepřítel. Ale sakra, jak takhle nádherný člověk má být můj nepřítel? Na rukou bych ho nosil... zulíbal ho celého, jen kdybych mohl. Je moje hvězda. Najednou si sundal ruce z uší a kolem se rozprostírala temná magie. Ve mně to bublalo a sice jsem cítil, že jsem už dostal zčásti do těla, rozhodl jsem se, že ho budu chránit. ,,Nechci, aby se-" nestačil jsem to doříct, protože se lehce ode mě odstrčil a stoupl si za má záda. Zamrkal jsem očima a podíval se na něj, když zvedl ruku vpřed. Před námi se zjevila čarodějka s vlčími mazlíčky. ,,Ježibaba bradavičnatá osobně..." zamumlal jsem a nadechl se, když se v Seokieho ruce začal tvořit svatý Grál, jenž se rozzářil jasným světlem. Cítil jsem, jako by něco obmotalo můj krk a dýchalo mi to za něj. ,,Věřím ti," šeptl jsem Minniemu do ouška a udělal krok zpět, načež jsem probodl čarodějku a vlkodlaky pohledem a listí na stromech zašumělo, kdy začalo létat kolem, protože je přeci jen podzim.

Zrovna ve chvíli kdy mi zašeptal do ouška že mi věří jsem se rozklepal. Ono bylo hezké že mi Wookie věřil, jenže já jsem nevěřil sám sobě! Měl jsem strach a vůbec jsem nevěděl co mám dělat. Jo ona ta nádherná věc v mých rukou vypadala opravdu hezky a dokonce i silně, ale nedržel jsem ji s takovou jistotou s jakou bych měl. Když se před námi zjeví ta čarodějnice a Woo to okomentuje, udělám jeden krok dozadu až mu lehce narazím do zad. Vlci kolem ni hrozivě zavrčí a rozestaví se kolem své majitelky. Každý z nich mohl mít tak metr a půl, vůbec se mi to nelíbilo! Ty jejich ostré zuby! "Woo? Mám... strach," vydechnu ztěžka a lehce sklopím pohled k zemi. Co když to nedokážu? Co když zakopnu nebo se stane něco horšího?! Cítil jsem jak se mi rozklepaly nohy a jak jsem ztratil veškerou sebedůvěru. Už tak jsem ji měl málo a teď už nejspíše žádnou. Trochu zavrávorám a více se zapřu do Ryeowookových zad, protože mé nohy vůbec neposlouchaly. *Vzpamatuj se, vzpamatuj se* křičel jsem na sebe, ale vůbec mi to nepomáhalo.

S obavami jsem se na něj podíval. Rozklepal se a mně se sevřelo srdce. Nemohu ho tak nechat. Udělal ke mně krok, kdy mi lehce narazil do zad. Vlci zavrčeli dost hrozivě a rozestavěli se kolem své paničky. Měli alespoň metr a půl. Měli dost ostré zuby a já se nadechl. Otočil jsem se a pevně objal Seokieho kolem pasu, kdy jsem ruce přitiskl na jeho břicho, když se natiskl na má záda. Přitiskl jsem ho na svoji hruď. ,,Seokie... neboj se... věř si... sáhni si do nitra duše... mysli na to, že to zvládneš a jsi silný..." pohladil jsem ho, ale podíval se na tu ženštinu a probodl ji pohledem, kdy jsem proti ní vyrazil svojí vlastní magií. Zkusím ji posednout, když jsem skoro posedl vlkodlaka, musím mít trochu energie ještě na ni také. Prosím! ,,Klidně si vezmu na starost vlkodlaky..." zašeptal jsem a vnucoval se do mysli čarodějnice. Chtěl jsem ji dostat, srazit ji na kolena, tak moc jsem chtěl vidět její porážku. Viděl jsem, jak jí moje černá temná magie obmotala krk a proplula jí do těla. Jako ostrý šíp.

Snažil jsem se lapat po dechu, srdce mi tlouklo jako o závod a třásl jsem se. Ten třes,zatracený třes jsem nedokázal zastavit. Jenže náhle mě obmotaly jeho ruce a ucítil jsem na sobě teplo jeho těla. Na těžko vydechnu a doslova se mi zatají dech z jeho blízkosti a těch překrásných slov která následovala. *Vzpamatuj se nemůžeš přece všechno nechat na něm,* pomyslím si a když ucítím jak se opět pře s čarodějnicí, tiše vydechnu jeho jméno a pohladím ho po celé délce jeho hebké ruky. "-Áš pravdu, zakoktám se a úplně zapomenu na první písmenko a nakonec od něj odskočím a vyběhnu proti vlkodlakovi, který vyběhl naším směrem. Můj svatý grál projel jeho tělem jako máslem. Tělo vlkodlaka se ihned vzneslo do vzduchu a rozložilo se na malé jiskřičky světla, která zmizela ve vzduchu. Okamžitě se otočím na Wookieho a když uvidím vlkodlaka který mu skákal na záda, okamžitě máchnu rukou a přivážu ho pomocí drátu ke zdejšímu stromu. Nenechám ho ale čekat a prudce proti němu vyrazím abych mu zasadil smrtelnou ránu. "Nechej mého Wookieho ty hnusný pse!" zavrčím nahlas a zarazím mu meč přímo do boku a potáhnu do strany. Se zakničením se rozloží stejně jako ten první.

Stál jsem za ním a chtěl mu být oporou. Být mu tím, kdo mu pomůže v tom, aby našel sám sebe. Musí najít sám sebe, věřil jsem, že to dokáže. Musí být silný, je určitě silný. Můj Seokie, on to zvládne, věřil jsem mu. Usmál jsem se, když mě pohladil po ruce. Zakoktal, byl tak sladký, byl to můj milovaný a nejsladší, kterého bych nejraději zulíbal.... kolikrát to ještě dneska řeknu? Ach... pousmál jsem se a pak zamrkal, když ode mě odskočil a vyběhl směrem k vlkodlakovi, který po nás skočil. Pousmál jsem se, ale už se soustředil jen na čarodějčinu duši. Vzpírala se. Ona sama ví, co to znamená mít někoho ve své moci, však vlkodlaci patřili jen jí. Ona se chytila za hlavu a štval jsem ji. Věděl jsem o tom. Zašklebil jsem se, ale už si tolik nehlídal záda, proto jsem sebou cukl překvapeně, když slyším zavrčení Minseoka. Podíval jsem se na něj a na... vlkodlaka, kterého probodl. Netušil jsem, co se v něm skrývá! Ale byl úžasný! Zamrkal jsem očima a rychle se vznesl do vzduchu, když jsem zaregistroval pohyb od čarodějky, která se vzpamatovala. Přistál jsem na jiném místě a poslal proti ní prudké tornádo, které jí začalo hučet kolem uší a začalo ji to do sebe vtahovat. Vydechl jsem a vzal si dýku, kterou jsem po ní švihl a přerušil jakékoliv ovládání čarodějky, protože mě z toho začala bolet hlava a nejen z toho, ale i trochu z toho světla, ale musím to překousnout.

Zhluboka jsem dýchal a měl obavy o svého démona. Nechtěl jsem aby se mu cokoli stalo, bál jsem se o něj! Jenže když se budeš jenom bát a nepomůžeš mu, bude pravděpodobnější že se něco pokazí! Váhavě se rozběhnu proti dalšímu vlkovi, ale ten po mě skočí tak rychle že to ani nestihnu zaregistrovat a strhne mě k zemi. Obrovské tlapy zaboří do listí pode mnou a zacvaká zubama ve snaze mi ukousnout hlavu. Byl těžký, ale i tak moje myšlenky a pozornost spadla k Wookiemu, který vypadal unaveně a čarodějnice se k němu blížila! "Wooku! Pozor!" zavrčím na něj když to chvíli vypadalo že ztrácí koncentraci. Okamžitě ze sebe vlka skopnu a vydrápu se na nohy. Prudce jsem se rozběhl k němu a strčil do něj zrovna ve chvíli, když po něm čarodějnice vypálila kuličku černé hmoty tvořené z temného elementu. Jenže jsem si s ním v tu chvíli vyměnil místo a proto jsem stačil sotva zvednout do úrovně pasu meč, který pohltil náraz magie, který se vyrušil. Zatímco se mnou se zatočil svět a zastavil jsem se až o strom. Na chvíli jsem vůbec nevěděl co se děje a na moment se mi zatemnilo před očima a tak jsem si je promnul a zatřásl hlavou.Jenže to jsem netušil že proti mě vyskočil další z vlků, kterého jsem ze sebe předtím odkopl. Byl jsem na moment jako omámený, nejspíše jsem se praštil někde do hlavy.

Nelíbilo se mi to, opravdu se mi to nelíbilo a chtěl jsem, aby byl už konec. Jak dlouho ještě budu muset přežívat to, že prostě nám dnešní den přinesl jen smůlu? Bojoval jsem proti čarodějce, která využívala snad všeho, co měla po ruce! Babice jedna ošklivá a nedobrá! Já jí ukážu, zač je toho loket! Najednou jsem zaslechl jeho hlas. Pozor... na co si mám dávat pozor? Bylo toho na mě moc a já pěkně dlouho nebyl v přítomnosti světla. Cítil jsem náraz toho, jak do mě strčil a já spadl na zem po hubě, a tak jsem viděl, jak to on... schytal! ,,Minnie!" vyjekl jsem a vytřeštil oči, když dopadl na kmen stromu někde vzadu. Ke všemu na něj skočil jeden z vlků! Tak teď... nebo nikdy! Zavrčel jsem a chytil se za hlavu, kdy jsem se zhluboka nadechl a cítil bolest hlavy. Tohle trochu odnesu, ale nechci, aby mi zemřel! Ne! Přeměna byla rychlá, nebolela. A pak... už po plácku létal kostlivec s kosou v ruce. Rozmáchl jsem se a zabil vlkodlaka, který skočil po Seokiem. Duše vlkodlaka mě přeci jen dokázala nasytit a já se zavrčením letěl s třepotavými křidélky, které byly skoro jako motýlí, proti ostatním vlkodlakům, které jsem podťal pomocí kosy a pak probodl pohledem čarodějku, kdy se mi hlava otočila o několik stupňů. Miluju svoji druhou podobu, i když tohle moje tělo... vezme si za to daň. Poslal jsem proti čarodějce daleko větší vlnu i s tím, že jsem jí spíše uzavřel do větrné koule a v té jí ubíral kyslík. ,,Okamžitě nechte nás oba na pokoji... a mého Seokiho tuplovaně!" zachrčel jsem nepřirozeným hlasem a máchl kosou po dalších vlcích. Přišel jsem si jako houbař, který sklízí houby v lese.

Ani trochu se mi to nelíbilo, všechno se událo tak rychle. Snažil jsem se vzpamatovat ale před očima jsem měl mžitky a mlžil se mi celý svět. Co se stalo s Wookiem? Doufám že je v pořádku a ten vlk? Necítil jsem žádný náraz nebo bolestný úder, nějak jsem ztratil pojem o tom co se děje a cítil jak se mi ruce chvějí strachem. Nemůžeš se teď zase sobecky rozklepat, musíš se vzpamatovat a pomoct mu! Slyšel jsem vrčení, kňučení a další hlasy, slyšel jsem křik čarodějnice a nějaké zvuky které jsem nikam nedokázal zařadit. Pevně stisknu víčka k sobě a až teď se konečně vzpamatuji. Prudce je otevřu a zahledím se na situaci kterou jsem nechápal. Po lese se vznášel jakýsi kostlivec a ... Wookie?! Byl to on? Nikde jsem ho neviděl a na moment jsem začal jančit. Okamžitě vyskočím na nohy, ale zavrávorám a málem spadnu. "Woo?" hlesnu trochu vystrašeně, ale nakonec se upřeně zadívám na záda kostlice který sekal jednoho vlka za druhým.

Vlkodlaci odpadávali. Jeden po druhém padali jako zralé hrušky. Přemýšlel jsem, co se stane, když zabiju čarodějku a je ne. Budou někdy ještě myslící tvorové? Ne, možná by umřeli s ní nebo by po mně šli. Vlkodlak s duší ovlivněnou už nikdy nebude tím, čím byl, musel by být silný a to byl maximálně tamten, tihle ne. Ničil jsem jednoho po druhém, kdy jsem zaslechl vyděšený hlas Seokieho. Jsem stvůra, nezasloužím si ho, ale... musím nás zachránit... Nadechl jsem se, sevřel v rukou kosu a pak jedním máchnutím zabil čarodějnici i s jejím posledním vlkem a do kosy vstoupily poslední duše a do mě také. Létaly tu, ale už jsem je všechny spořádal a pak klesl na zem, kdy jsem se rozešel k němu. K mému blonďatému štěstí. Nedaleko od něj jsem se ale proměnil, protože už jsem vážně cítil vyčerpanost. Zmizelo všechno, všechna temnota a já se sesunul k zemi nedaleko u něj. ,,Minnie..." vydechl jsem, než se moje oči zavřely a já omdlel. Po dlouhé době jsem využil moc své energie a moje tělo si za to jednoduše vzalo daň, ale jedno jsem vyhrál. Tohle celé, dokázal jsem nás ochránit, zachránit a věřil jsem Seokiemu, že mě tu nenechá, ačkoliv mé mdloby nebudou dlouhotrvající.

Kolem nás bylo mnoho duší, netušil jsem jakou měly barvu pro ostatní, ale pro mne měla každá jinou. Jako anděl jsem viděl aury hodnot všech lidí, zvířat... a díky tomu jsem také dokázal posoudit kam patří a jak dobrý nebo špatný život vedli. To ale nebylo pro teď mou starostí, z nebe jsem "utekl" a tohle už nebyla moje práce. Teď mě zajímal démon který se vznášel na bojišti. Propaloval jsem ho starostlivýma očima a bál se o něj i když bylo po všem. I když před mýma očima čarodějnici zbavil života, stále ten hnusný stlačující pocit ve mě neustupoval. "Wookie!" doslova vyjeknu když se změní do lidské podoby a sesune se k zemi nedaleko ode mě. "Wooo!" vyhrknu a bez váhání se rozeběhnu k němu. Těsně před nim dopadnu na kolena a vezmu do klína jeho hlavu, kterou na ně položím. Okamžitě se skloním k jeho rtům abych zjistil jestli dýchá a když mi dojde že je pouze v bezvědomí, tak neskutečně moc se mi uleví! Jenže co teď? Byli jsme v lese a já ho neměl kam vzít... Nikde jsem... nebydlel... Neměl jsem dům... Ani nic tomu podobného. Nakonec mě nenapadlo nic jiného než ho vzít někam, kamkoli jen pryč z tohoto chladného místa. A moc jsem tomu nepomohl, nakonec jsem se rozhodl pro opuštěný kostel, do kterého jsem dosoukal jak sebe tak i jeho. Nezapomněl jsem ani na koně, které jsem uvázal pod stříšku někde venku, která ještě stála. Opřel jsem se o chladnou zeď kostela, vyhlédl jsem nějaké místo naproti zdobenému kostelnímu oknu, byl tam takový balkónek a tak jsem tam zůstal. Démon s hlavou v mém klíně byl stále v bezvědomí a já si ho hodiny prohlížel a přemýšlel nad tím co všechno pro mě dneska stihl udělat. A jak jsem tam s ním seděl, venku začalo pršet a místy foukal nepříjemně hlasitý vítr, to pro nás naštěstí neplatilo. Na moment jsem opustil svého démona a schoval koně někam dolů do budovy a pak se k němu vrátil. A nakonec jsem sám usnul, ruce jsem měl položené na jeho hrudníku a hlava mi po zdi padala lehce nalevo. Tiše jsem oddechoval a držel svého démona blízko u sebe.

Slyšel jsem jeho volání. Bylo plné strachu. Bolelo mě z toho srdce, ale nemohl jsem jinak. Veškeré duše se vznášely k oblakům. Ke mně. Do mé hrsti. Fialová vlkodlačí a zelená čarodějčina. Viděl jsem je dost jasně, jak se vznášely a pak přenášely do mé kosy, pomocí které jsem je mohl lépe pozřít. Bylo mi dobře, ale přesto jsem upadl do bezvědomí. Nedokázal jsem nic vnímat, jen mi hlavou běhaly vzpomínky a myšlenky. Pár vzpomínek bylo na mé žití tam dole, tam dole, kde vládne krutá ruka toho padoucha, kterému nemohu už přijít na jméno. Snad Mephisto? Nejspíše ano. Možná se tam už něco změnilo, ale pochybuju o tom.
Nevnímal jsem ni, nevnímal jsem ani to, že jsem byl v jeho náruči, nebo jsem u něj usnul. Staral se o mě a já mu za to někde v povědomí byl vděčný, ačkoliv jsem neměl přehled. Moc jsem se přetáhl, moc dlouho jsem nevytáhl ze sebe takové energie, měl bych začít trénovat, ale na kom budu trénovat? Není na kom a proti němu nebudu nikdy! Něco si budu muset vymyslet.
Nevím, kolik mohlo uběhnout hodin od mého kolapsu, ale začal jsem přicházet k sobě. Slyšel jsem rány, došlo mi, že to je asi bouřka a vichr. Co se to sakra děje? Zhluboka jsem se nadechl a otevřel prudce oči trochu úlekem a strachem o Mina, ale podíval jsem se na svůj hrudník, kde spočívaly teplé ruce a pak nahoru, kde jsem viděl jeho klesající hlavičku. Byli jsme... v nějaké budově? Kde jsou asi koně? Venku to vypadalo děsivě, viděl jsem jen tak matně a zhluboka se nadechl.
Moje zlatíčko mě zahřívá. Usmál jsem se, ale natáhl ruku a přejel s ní Seokiemu po tváři, chtěl jsem ho políbit, ale měl jsem pocit, že mi pohyb jen přitíží, proto jsem si prohlížel jeho roztomilou tvářičku, když spinkal. Vážně... je to roztomilý anděl.

Usnul jsem, vůbec jsem netušil na jakou dobu. Chvílemi jsem se z nervozity budil a ohlížel se okolo abych se ujistil o situaci a toho že u nás nikdo není. Vím že jsem tak nějak napůl ve spánku stále slyšel kapky dopadající na budovu a pár místy i ve střeše do ní. Venku foukal prudký vítr, který jsem nakonec ignoroval. Tedy do doby dokud nezazněl hlasitý hrom, který mě donutil se s lehkým škubnutím probudit. Hlasitě vydechnu, všechno bylo v pořádku. Ruce jsem měl stále položené na jeho hrudníku a cítil teplo které od démona sálalo. Až jsem ucítil jeho dotek na tváři a s pohledem dolů jsem si uvědomil že je vzhůru. "Ryewoo," zašeptám a směle se usměji. Prohlédnu si jej, vypadal unaveně a tak jsem zůstal sedět a nikam se nechystal, držel jsem ho u sebe a stejně bych ho nikam nepustil. V žaludku jsem cítil motýlky ale bylo to jeho blízkostí ze které jsem byl nervózní a to bylo tím jak moc mi u něj bylo dobře. Zvláštní co? Chvíli jsem ho sledoval, pozoroval a díval se do jeho očí, nic neříkal a ten pohled jsem si užíval. Dokud jsem uvnitř sebe nepocítil zvláštní touhu, se kterou jsem se k němu sklonil a s červenými tvářemi jsem ho políbil na rty, ale tak dlouze a s takovou vášní, že mi trvalo opravdu dlouho abych se od něj odtáhl.

Hlasitý hrom podtrhoval tuhle černou atmosféru asi nejvíce. Museli se venku ženit všichni čerti, nebo nevím, co se tam dělo. Ovšem, byl jsem rád, že jsme v bezpečí oba dva. Byl jsem rád za to, že nám dvěma nikdo a nic teď neublíží. Vlastně ani nemůže, už nikdo víc, jsme v pořádku. Hlavně on. Vítr jsem mohl ovládnout, bouřku ne, ale to nevadilo.
S úsměvem jsem se mu díval do tváře, když se s lehkým škubnutím probudil. Asi ho probudil hrom. Usmál jsem se, když mě oslovil. Nechystal jsem se k nějaké řeči, chtěl jsem si nerušeně prohlížet jeho nádherné oči. Nebyl to jen sen, opravdu. Je tak nádherný a mé srdce bilo zběsile rychle. Bylo mi u něj tak nádherně, nechtělo se mi vstávat.
Najednou se on sklonil a byl zase rudé rajčátko, které mě políbilo na rty. Ovšem, nikdy jsem se nesetkal s takovou vášní a délkou polibku! Nikdy jsem tedy nelíbal, ale... boha! Ale ne... ale jo! ,,Seokie," šeptl jsem a pohladil ho po tváři, kdy jsem vydechl a s úsměvem mu oplácel polibek se vší něžností, až jsem zkusil, jestli mě propustí dovnitř své pusinky. Lehce jsem mu zatlačil jazýčkem na rty a polaskal je.

Chtěl jsem se od něj odtáhnout když už mi přišlo hloupé jak dlouho mu kradu vzduch a přivlastňuji si jeho rty, ale o to víc mě překvapí a potěší když se naši chviličku on sám rozhodne prodloužit. Slastně jsem si vychutnával jeho rtíky kterých jsem se nemohl nabažit. Rukou přitom pomalu sjedu po jeho hrudníku až k blonďatým vlasům do kterých zajedu svými prsty abych je mohl opečovávat jemnými a hravými doteky. Zároveň v tom byla jakási sobeckost kdy jsem si prostě chtěl sáhnout. Líbal jsem ho s takovou vášní jakou jsem sám neznal a když mi polaskal rtíky svým jazýčkem, nechám ho. Sám se pokusím o to stejné a jazýčkem párkrát obkroužím ten jeho. Ještě více se k němu skloním abych prohloubil náš polibek a přitom si nepřestával hrát s jeho konečky vlasů. Sobecky jsem si ho držel u sebe a nevědomky jsem ho při tom všem pohladil po svalech na břichu které byly i přes všechno to oblečení co měl na sobě krásně cítit. Opravdu jsem upadl do jeho sítí a vůbec mi to nevadilo, byl jsem s nim jako zmámený.

Spokojeně jsem zavrněl, když pokračoval v polibcích a jeho ruka sjela po mém hrudníku a k mým vlasům, do kterých mi zajel prsty. Spokojeně jsem přivíral oči a doslova se jím rozžhavil. Kdybych měl nějakou moc ohně, tak asi hořím, ale naštěstí se nic takového nedělo. Dělo se jen to, že mě dostával do varu. Dostával mě do něčeho, v čem jsem nikdy nebyl, ale já byl za to rád. Je první, on je ten, kdo bude navždy první a poslední. Nikoho jiného nechci, chci mít jen jeho.
Možná já sám jsem sobecký tím, že si tady kradu každou chvilku a jeho rty, hnedle jsem ho nenechával ani nadechnout, ale nakonec mu polaskal rtíky. Usmál jsem se, když mě nechal a jeho jazýček udělal to samé. Vydechl jsem a proklouzl jazýčkem do jeho pusinky, kdy jsem mu polaskal jazyk a přejel po zoubcích a horním patře. Lehce jsem naklonil hlavu, aby to měl snazší a jednou rukou jsem vyrazil na průzkum jeho těla. Hladil jsem ho po bocích, jemně ho tam šimral a pak přejel po jeho hrudi ke krku, kde jsem ho lehce pohladil, načež jsem sjížděl zase níž. Tiše jsem vydechl, když jeho ruka brouzdala po mých svalech. Co on nenašel, byl to hotový Sherlock! Jo, můj Sherlock, kterého už nikam nepustím, bude jenom můj a já budu tak arogantní sobec, že ho nikomu nepůjčím!

Stále jsem sledoval jeho tvář, jeho jemné rysy v obličeji a ze všeho nejvíce ty jeho oči, překrásné oči, které mě dokázaly uchvátit. Už párkrát jsem viděl jejich černotu a přesto mě stále uchvacovaly. Miloval jsem je všechny, ať už jeho oči měli jakoukoli barvu, byl to můj démon. Temnota byla pořád jeho součástí a ani tak mi to nevadilo. Chladná zeď o kterou jsem se už jen lehce opíral nebyla tak chladná jako předtím, z jeho přítomnosti jsem blbnul. Držel jsem si ho tak blízko až jsem ztrácel dech a přesto jsem se nesnažil vzdorovat ani odbíhat od polibku, který byl neskutečný. Nedokázal jsem najít ani vhodná slova kterými bych vyzdvihl tuto chvilku a zdálo se mi že veškeré logické myšlení jde pro tuto chvíli do postranní. "Ryeowoo," vydechnu mu do polibku když vycítím příležitost a nechám se opečovávat jeho jazýčkem. Byl to hypnotický pocit a já mu zcela propadal. Párkrát jsem si dominantně pohrál s jeho jazýčkem, než jsem ho opět pustil k vedení, zatímco má ruka sobecky proklouzla na jeho kůži, po které jsem konečkem prstů začal kroužit. Ten dotek byl o tolik intenzivnější než přes oblečení a vyvolal ve mě touhu prozkoumat ho víc. Dal se na průzkum mého těla a já se pod jeho doteky doslova třásl. Nebylo to nervozitou. Na chvíli vášnivě zesílím náš polibek, než se mu s lehkostí zakousnu do rtů a pomaličku se odtáhnu abych se mu mohl podívat do očí. Na tváři se mi objeví úsměv, šťastný úsměv který doprovázel pocit štěstí že jsem ho našel.

Kdybych byl démon, který má v sobě ten šarm, nevím, jak se jmenuje, protože tu splácaninu všeho nemám rád, věděl bych na sto procent, že ho uchvátím, protože bych byl nádherný. Ačkoliv jsem byl nádherný i jako Xaphan. I ty egoisto! Ušklíbl jsem se v duchu, ale užíval si jeho polibky. Jeho přítomnost. Jedině slovo anděl vypustím ze svých úst něžně a jen pokud se bude týkat jeho.
Spokojeně jsem se usmál, když vydechl moje jméno. ,,Minniesku..." zavrněl jsem a pečoval o jeho pusinku se vší něžností. Když na malou chvilku si pohrál dominantně, tak jsem ho nechal, jen jsem lehce zamručel a užíval si jeho doteků. Přimhouřil jsem oči, když se jeho ruka dostala až na moji kůži.
Unikl mi vzdech, když zesílil polibek, načež zamručím, když se mi zakousne do rtů, ale pak se spokojeně zašklebím a olíznu si rty, když vidím na jeho tváři šťastný úsměv.
Posadil jsem se velice opatrně a přitiskl ho k sobě. ,,Tak... a teď tě nepustím... budeš jenom můj... nikomu tě nedám a nikomu nedovolím, aby ti zkřivil jediný vlásek," zašeptal jsem, usmál se a políbil ho krátce na čelo. ,,Protože bych mu pak já ještě předtím zkřivil vaz..." dodal jsem a podíval se do jeho nádherných očí s roztomilým úsměvem.

Neměl jsem slov, opravdu a s hlubokým pohledem do jeho očí jsem se jenom uchechtl, na nic jiného jsem se totiž nezmohl. Byl nádherný, líbil se mi a každá sekunda v jeho blízkosti mě neskutečně vzrušovala. Když několikrát spokojeně zamručel, vydechl jsem a užíval si tu blízkost, do doby než se opatrně chtěl posadit. Okamžitě jsem ho sjel starostlivým pohledem, chtěl jsem aby odpočíval, vyplýtval dost síly a i když se vracela tak ne zrovna rychle. Nechám ho a o to více mě překvapí když mě natiskne na sebe, znovu mě přepadne ten zvláštní pocit a chvíli na něj hledím jako bych spadl z višně. Jeho slova... mluvil na mě, poslouchej ho! Bože! Začal jsem se soustředit na to co říká a sledoval jeho jemné rysy v obličeji, nádhernou kůži a úsměv který se tam po chviličce objevil. S polibkem na čelo se mi poté zadíval do očí a já sjel pohledem na jeho rty, ale nakonec se natáhl k jeho krku na který jsem ho lehce políbil. "A já přísahám že jestli se mezi nás někdo postaví, bude to poslední chyba kterou udělá," vydechnu na jeho teplou kůži a poté se znovu odtáhnu a opřu se zády o stěnu. Opravdu jsem to tak cítil. "Ryeowoo?" vydechnu a vzlétnu k jeho očím. "Příště tolik neriskuj, omlouvám se.. za to že jsem byl tak zbytečný," vydechnu a smutně odkloním oči na stranu. Chtěl jsem říci že se příště budu více snažit, ale nevypadlo ze mě ani slovo.

Vím, kdo z nás dvou má tady navrch, ale nijak jsem na to nebral ohledy. Já ho budu chránit, je to moje povinnost, ale chci to dělat. Budu to dělat, protože jinak by to nedopadlo dobře a oba dva bychom asi umřeli. No, měl jsem v něj důvěru, ale nechtěl jsem, aby cokoliv dělal, byl to můj blázínek a já ho miluju! Usmál jsem se nad jeho starostlivým pohledem, když jsem se opatrně posadil a přitáhl ho k sobě.
Už mě nebavilo ležet, chtěl jsem ho mít u sebe blíž a taky mu něco říct. Hleděl na mě chvilku, jako by snad právě spadl z višně. Doufal jsem, že si neublížil! Bože, Wooku, žádná višeň tu není! Ne? Vážně? To je dobře!
Vydechl jsem, když jsem cítil jeho dech na svém krku. Bylo to příjemné a hřejivé. Nádherný pocit něčeho nádherného. ,,To bude.." usmál jsem se a kývl, kdy jsem se usmíval a spokojeně se opřel o zeď, kdy jsem byl u něj a chytil ho za ruku, když mě oslovil. Podíval jsem se na ně a vyslechl ho.
,,Ale nebyl jsi zbytečný... jsem tu od toho, abych tě ochránil... je to moje povinnost... jsem silnější... ne rasově... ale jinak... už kvůli tomu, že jsem démon, mám v krvi risk... žijeme oba dva... a já jsem rád, že se ti nic nestalo.. ty jsi mi pomohl, zachránil jsi mě u z toho místa... kdybych tam zůstal, tak mám dost silný zápal plic, pokud bych tedy to přežil," vydechl jsem, ale usmál se, kdy jsem vzal jeho bradu do prstů a políbil ho na rty. Vložil jsem do toho lásku a taky to, aby se nestresoval a netrápil.