Ryeowook & Minseok

Počasí: Krásný podzimní den, svítí poslední sluníčko před zimou / během hry se bude měnit
Místo: Atreiské stáje / během hry se bude měnit
Pořadí: Wookie & Seokie

Podíval jsem se na hodiny. Je opravdu nádherné počasí, mohli bychom jet k vodě! Zasněně jsem se podíval ven z okna. Hele, Wooku, jestli tu budeš takhle stát a hledět do blba, tak nikam nepojedeš! No jo, však už jdu! Odfrkl jsem si, ale sedl na kolo a jel do blízké stáje, kde jsem dal kolo stranou a vešel dovnitř. Koně pořehtávali a já šel k jednomu z boxů. ,,Ahoj, krasavče," pozdravil jsem s úsměvem Honestyho a pohladil ho. On do mě strčil a začal mi šacovat kapsy. Musel jsem se zasmát, ale vzal jsem si ohlávku s vodítkem, kdy jsem vešel k němu do boxu a lehce mu zatlačil na prsa, když se na mě cpal. ,,Ustup si... ták je hodný," usmál jsem se, nasadil mu ohlávku a připl vodítko. Šel jsem ho uvázat před box, kdy jsem se vydal do sedlovny pro věci. Jenže já ťululum zapomněl na to, že Honesty je vynalézavý kůň! Já jsem blbec! Když jsem se vrátil, zrovna koňská prdel opouštěla stáj s nadšeným zařehtáním! Rychle jsem dal věci stranou a rozběhl se ven. ,,Honesty! Vrať se!" zavolal jsem a doufal, že se mi neztratí. To by nebylo ani trochu dobré!

Byl jsem ve stájích poměrně brzo a tak jsem mohl se svou klisnou v klidu zamířit na jízdárnu za stájí, kde jsem jí nechal běhat na volnosti. Dneska jsem plánoval vyjížďku díky hezkému počasí které se už nemusí opakovat a proto jsem si řekl že jí tohle neškodné prohnání neublíží, když už dneska žádný trénink nebude. S úsměvem švihnu bičíkem do země a klisna se rozběhne po jízdárně jako splašená, bavilo jí to, nohama vykopávala vysoko a u toho si odfrkávala. Úmyslně jsem jí hnal na překážky aby z toho taky něco měla, ale tam povětšinou běžela sama. Já pouze udržoval směr a dělal jakousi stěnu kdyby se rozhodla obrátit nebo to vzít obloukem, to jsem to slečně nehodlal ulehčit! Čekaly nás soutěže a já potřeboval abychom byli v dobré kondici, oba dva! Zrovna jsme si dávali pauzu a tak jsem popošel na kraj bílé ohrady a zadíval se na krásné Atreiské stáje. Zničeho nic se ale ze stájí vyřítí kůň, zpozorním a lehce sebou trhnu jakmile zaslechnu něčí hlas. Do volnosti jsem se musel zažrat více než jsem myslel, ani jsem netušil že tu někdo je! Byl to nějaký mladík kterého jsem si ani pořádně neprohlédl. Místo toho jsem se přiřítil k Mirage kterou uprchlík vyhecoval a bez váhání na ni naskočil. Nechal jsem sedlo sedlem a rozvázal svázanou uzdečku abych měl koně alespoň trochu pod kontrolou. Silně pobídnu koně do cvalu a s lehkostí přeskočíme ohradu která nám stála v cestě. Okamžitě vyrazíme za koněm, který se hnal po polní cestě někam k lesům. Podařilo se nám srovnat vzdálenost a já se tak mohl v klidu natáhnout pro uzdečku kterou měl cizí kůň. Myslel jsem si že u toho každou chvíli spadnu když jsem se pro ni natahoval ze zad vlastní klisny, ale nakonec jsem to ustál a dostal celou situaci pod kontrolu. Ale že jsem se u toho tedy zapotil! Lehce zatáhnu abych koně zpomalil a dal mu na vědomí že už není tak volný jak si myslí a k mému překvapení opravdu pomalu zvolnil, až jsme zastavili. Byl jsem rád že se u toho oba nepokopali a že se nikomu nic nestalo, proto si úlevně oddechnu a seskočím dolů. Oba koně čapnu za uzdečky a po vlastních se vydám zpátky ke stájím vrátit koně majiteli. "Ty jsi mi to uličník," zasměji se a pohladím ještě udýchaného koně po velkých nozdrách. Zíral na mě velkýma očima a určitě mi to vyčítal.

Vážně jsem se nemohl dočkat, až toho potvoráka vyvezu někam ven. Bylo nádherně a on jako sportovní kůň si moc často neužívá takových vymožeností jako jsou vyjížďky. Snažím se to střídat, to ano. Slíbil jsem mu, že ho v zimě vezmu na více vyjížděk, ale kvůli tomu mi nemusí utíkat!
Stačil jsem ho jen vyčistit, aby se jeho medvídkovská srst leskla. Nikdy si ho nestříhám, mívám tedy stále svého medvídka, jehož srst je nejhebčí na celém světě. Tedy, možná se najde kůň, který ji má více hebčí!
Když jsem Honestymu nasadil i uzdečku, rozhodl jsem se, že půjdu pro sedlo s dečkou, protože se nehodlám přizabít na jeho hřbetě, i když bez sedla už jsme párkrát jeli taky, ale teď je přeci jen skoro zima a on hřebec. Pomoc! Mít hřebce je někdy o nervy, ale mám ho rád, alespoň do chvíle, kdy neprovede nějakou lumpárnu, jako udělal teď! Jednoduše mi zdrhnul.
Rozběhl jsem se za ním a mohl si všimnout někoho, kdo skočil ven z jízdárny s koněm a hnal se za ním. Huh? Jsem si ho ani nevšiml! Kdybych měl křídla, doletím ho, ale to by bylo trochu blbé a nevkusné, nesmím se prozradit... a navíc nejsem anděl ale něco jiného!
Oddechl jsem si, když jsem spatřil mladíka vést oba koně. Zastavil jsem se a opřel se o stehna. Tohle je i pro démona záhul! Napřímil jsem se a došel blíž. ,,Zdravím... mockrát děkuji za chycení... tahle raketa je koňský Huddini... dostane se ze všeho," vydechl jsem ztěžka a podíval se na koně, který se zatvářil nezúčastněně. ,,No, o tobě mluvím, potvoro malá," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou.

Jo, už teď jsme mohl říci že ať patří komu chce nebude mě mít rád. Přece jenom jsme mu překazil tak krásný únikový plán a on by mu skoro vyšel kdybych tam nebyl. Tedy... majitel by si nejspíše poradil, ale náhoda je blbec a člověk nikdy neví. Naštěstí nestihl utéct tak daleko ale čtyři nohy uhnaly dost velkou vzdálenost a tak mi cesta zpátky nějakou chvíli zabrala. Nechtěl jsem riskovat že bych nasedl a vyhecoval koně k dalšímu útěku a nebylo kam spěchat. Za pochodu si olíznu suché rty od větru a pousměji se na mladíka, který kráčel naším směrem. Trochu zamyšleně zabodnu pohled do země a když promluví, koně mu předám. "Není za co, také zdravím," pousměji se a nakonec pohled od země zvednu abych se na dotyčného podíval. Jeho poznámce o koňském Huddiny se zasměji a krátce pohlédnu na koně kluka který stál přede mnou, než se obrátím na něj. "To teda! Nohy mu pěkně-," začnu a zarazím se v momentě když se na něj upřeně zadívám. Přísahal bych že jsem přestal i dýchat. Byl to vysoký, pohledný mladík. Jeho blond vlasy doslova zářily a mohl bych je srovnávat i se srstí mé klisny. Byl okouzlující a... já právě zapomněl co jsem chtěl říct. "Nohy... pěkný," vypadne ze mě po chvilce a měl jsem chuť si pořádně nafackovat. Co to tu melu?

Já si na toho koně pořídím něco, co mu nedovolí utíkat normálně! Nebo ho budu zavírat v boxe, protože on je schopný utéct i z ohrady! Je to prostě jeden velký potížista, ale mám ho rád! Uličník to je, kdyby jej ten kluk nechytil, tak nevím, co udělám. Možná tomu hřebci pošlu vítr do protisměru, komu by se chtělo běžet do protisměru, že? Podíval jsem se na kluka. Byl to takový roztomilý blonďáček, hotové ště- hele ty úchyle jeden! Ale nech mě! Doteď ses neozýval, tak pomlč! Převzal jsem si otěže hřebce a pohladil ho po lících, ačkoliv se tvářil ublíženě. Ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou, kdy jsem se podíval na kluka, který začal povídat něco o nohách? Eh? Překvapeně jsem zamrkal očima a naklonil hlavu na stranu. Lehce nervózně jsem se zasmál. ,,No... nohy má pěkně rychlé, jen co je pravda..." zamrkal jsem očima, usmál se a kývl.
Znovu jsem si ho prohlédl. Jak někdo může vypadat jako štěně, viděl jsem spoustu kluků, ale žádný z nich nevypadal tak štěněcky, jako tenhle...

Jindy bych si opravdu nafackoval ale před ním by to vypadalo blbě. Možná by mě zařadil do druhé kategorie duševně chorých. *A nechtěl by sis raději říct o telefonní číslo? Samozřejmě na léčebnu myslím!* Za tyhle myšlenky bych si měl nakopat, jednoduše a vyloženě nakopat. Byl jsem ale rád že se to rozhodl nijak nekomentovat a akorát se nervózně zasmál. Udělal jsem to naprosto stejné, vzhledem k tomu že jsem nevěděl jak se mám za svou větu umluvit. "Přesně to jsem chtěl říct, ale nějak jsem se zapomněl," dodám po chvilce už normálně a zapnu v hlavě takové to tlačítko: 'k dýchání potřebuješ vzduch debile', abych konečně dostal do plic trochu vzduchu. Tohle se mi stalo poprvé a to protože jsem měl co obdivovat. Rozhodně jsem nečekal že někdo takový může existovat. Mohl jsem fantazírovat jak jsem chtěl ale tenhle mladík předčil všechna má očekávání. Kdybych mohl, tak se asi rozteču,proto jsem děkoval za pevné skupenství ve kterém jsem byl stvořen. U všech svatých... ty jeho lícní kosti když se usmál, přísahal bych že se o mě pokouší mdloby! "Kwan... Minseok Kwan, moc mě těší," vydechnu po chvilce a nabídnu mu ruku k potřesení. Kobyla po boku se o mě na chvíli opře skoro jako kdyby se mi chystala vyčítat že ji nevěnuji dostatek pozornosti. Jenže jak jsem mohl když přede mnou stálo... tohle?! Ukázal jsem si v hlavě na celou jeho maličkost.

Díval jsem se na něj. Celkem trdlo to bylo. Takové mládě určitě! Awww to obejmout a nepustit! Ale nesmíš ho lekat! Já ho ani lekat nechci! Jen ho chci přivinout k sobě do objetí a už ho nepustit! Pohladil jsem hřebce a díval se na mladíka, kdy jsem si ho lehce prohlížel. Mohl jsem zkoumat jednotlivé jeho křivky, které nebyly vůbec ani trochu k zahození... ten úsměv... smál se jako sluníčko! On tak i vypadá... je blonďatý a je sluníčko... jestli pak je to nějaký klučík s magií... ale i kdyby ne, je mi to jedno, on je dokonalý tak jako tak. Nikdy jsem neviděl podobného tvora, někoho, kdo může vypadat tak dokonale. Když se mi představí, tak lehce zamrkám očima, ale usměji se a přijmu jeho ruku. ,,Ryeowook Kim... také mě moc těší, rád tě poznávám," usmál jsem se a jemně mu ruku stiskl, snad za účelem toho, abych mu ruku nezlomil, i když ne... kdybych mu ji zlomil, tak bych se snad šel dobrovolně zabít! Jak by někdo tak dokonalý měl utrpět nějakou újmu na zdraví!
Ten prevít vedle mě koulel očima a přemýšlel, jak by se ode mě mohl dostat, ale přesto nemohl, protože jsem mu v tom bránil já. Jemně jsem svíral otěže a pohladil ho po krku, kdy jsem se neodtrhával od mladíkových očí.

Usmíval jsem se od ucha k uchu, měl jsem opravdu dobrou náladu a to hlavně díky jemu a to jsem ho ani neznal, vždyť se na něj stačilo jenom podívat. Snažil jsem se skrýt své nadšení a tak jsem natáhl ruku a pohladil klisnu po plecích. Okamžitě zvedla hlavu a lehce do mě strčila když zaregistrovala mou pozornost. Chvíli si snad myslela že jí chci něco dát, ale to se holka pletla. "Ty jsi truhlík," zasměji se když do mně strčí podruhé a zamíří do kapsy od mé mikiny. S úsměvem se ale obrátím na mladíka, který se mi představil jako Ryeowook. "Jsi tady dlouho? Vůbec jsem si totiž nevšiml že tady někdo je a to tu straším už od rána," vydechnu a usměji se na jezdce i jeho hřebce. "Tedy... doufám že tykání nevadí?" hlesnu po chvilce trochu nejistě a na moment se ohlédnu někam ke stájím jako kdybych se snad snažil uhnout pohledu od mladíka. Ne, neměl jsem rád nejistotu a byl jsem si jistý že občas působím dost plaše. Mirage se zvědavě zadívá na hřebce po jejím boku a začne si ho zvědavě prohlížet, chvíli to snad vypadalo že se mu snaží domluvit! Proto jsem se usmál a raději se vrátil pohledem zpět na Ryeowooka, abych nepůsobil nezdvořile. Párkrát zamrkal a já mohl jít do háje... jak může být někdo tak dokonalý? Nechápal jsem. *Mine, měl by ses se svýma myšlenkami vypořádat jinak bude zle, yo.* pomyslím si.

Ten kluk přede mnou byl hotový smíšek a jeho kobylka dost živá, nebo spíše, taky taková bujarná a veselá. Usmál jsem se a projel rukou v kštici hřebce, který už se smířil s tím, že dnešní útěk mu nevyšel. Jo, má prostě smůlu! Usmál jsem se, když svoji kobylku označil za truhlíka, ale jakmile jsem zaregistroval otázku, tak jsem se mu podíval lehce do očí s přívětivým úsměvem. ,,Přijel jsem na kole z druhé strany asi před patnácti minutami, chtěl jsem si vyrazit na vyjížďku, když už je takhle pěkně, proč to nevyužít," lehce jsem se zazubil, ale pak se jen usmál jako hotový andílek, i když bych si za to označení nejraději nafackoval, protože slovo anděl bylo tam dole jako bomba... ,,Já si tě taky předtím vůbec nevšiml, asi jsem byl moc zaměstnaný do svých myšlenek, protože takhle krásně blonďaté hlavy bych si určitě všiml," uculil jsem se a pak po poznámce o tykání jsem zavrtěl hlavou. ,,Ne, nevadí, myslím si, že jsme tak nějak věkově stejně staří," uculil jsem se. Jo, možná jsi jen tak dvacetkrát starší milý Wookie, ale to je detail, ne? ,,Tak mě tak napadá... co máte v plánu? Mohli bychom... jet na vyjížďku spolu," usmál jsem se až docela sladce, ale přesto klidně a rozvážně.

Chtěl jsem po jeho boku strávit ještě nějakou chvíli ale vůbec jsem nevěděl jak to zařídit. Nechtěl jsem být vlezlý a styděl jsem se zeptat jestli by se mnou nešel na vyjížďku. *Přesně Mine, ty jsi ten ztracený případ co se raději bude kochat pohledem z dálky než aby udělal něco pro to, co chce...* pomyslím si a nervózně přešlápnu na místě. Obeznámí mě s tím že přijel z druhé strany na kole asi před patnácti minutami a přitom mi stihne pochválit ještě vlasy. Lehce zčervenám a na chvíli se nervózně zadívám na svou kobylu. "Eeh, nápodobně," zasměji se a nervózně si prohrábnu zlatavé vlasy. Pohledem zabloudím do jeho očí a ty mé se rozzáří nadšením když se mě zeptá jestli bychom spolu mohli jet na vyjížďku. Krotil jsem své nadšení a touhu vyjekout veškerým nadšením a místo toho jsem roztáhl koutky do širokého úsměvu a přenesl váhu na druhou nohu. "Moc rád!" vydechnu možná trochu nadšeněji než jsem chtěl, ale to jsem hned přešel když jsem zaregistroval jeho sladký úsměv. Ach bohové, za co mě trestáte? Já vím že je toho hodně... ale tohle je ...on je přímo k zhřešení....

Proč mi přijde, že je to dost energický kluk? Ah, první pohled někdy klame, ale on je vskutku tak vypadající! Už jen to, jak přešlapoval. Všímal jsem si jeho pohledů a nešlo to jinak, než se lehce usmívat. Byl doslova k nakousnutí, kdybych chtěl, tak ho asi umačkám v objetí. Je takový... nevinně vypadající. Takové krásné štěňátko by i stálo za hřích! Hele, brzdi se Wooku! Nemůžeš znásilnit každé druhé štěně, tedy, člověka! Ts, zoofile! Ale je nádherný, to musíš uznat! No jo... No tak vidíš! Nabídl jsem mu, jestli nechce na vyjížďku. Myslel jsem si, že vyletí jako čertík z krabičky. Ale místo toho se jeho úsměv roztáhl do větších rozměrů a nadšeně vydechl, až jsem se zasmál. ,,Dobře, tak... já si skočím pro sedlo, abych mu ho dal... nebo pojedu na něm bez sedla... no, jak se ti chce moc dlouho na nás čekat," usmál jsem se a pohladil hřebce, který napjal svaly a zafrkal, protože tušil, že někam půjdeme. Jo, ožil. Zasmál jsem se a poplácal ho po krku.

"Nechám to na tobě," usměji se jako sluníčko když začne přemítat nad tím jestli jed bez sedla nebo s ním. Mě to také bylo jedno, ale Mirage byla torpédo a měl bych ji raději pod kontrolou a po tom co předvedl jeho hřebec, bych se nedivil kdyby chtěl to samé. "Tak pokud tedy nevadí, došel bych si pro sedlo," odpovím zamyšleně a poté poplácám klisnu po plecích. "Co říkáš holka? Projedeme se?" pousměji se a odpovědí mi bylo jenom krátké odfrknutí a tak tedy bylo domluveno. Poté jsem se ohlédl na mladíka a vyšel zpátky ke stáji. Nebyli jsme zase tak daleko. Přivázal jsem koně k bílé ohradě a zaletěl pro boxík abych ji dal alespoň trochu do pucu a když bylo hotovo, zaběhl jsem si ještě pro sedlo, které jsem ji nakonec nasadil a vyčkal na mého společníka, který se zanedlouho objevil v mém zorné poli. Její zlatavá srst byla snad ještě zlatější než kdy jindy a zvědavě zvedala hlavu nad tím co se bude dít. Když jsem tam tak vedle ní stál, šlo vidět jak je oproti mě velká, skoro tak že by mě jedním skokem zadupala do země. Eh, to by nebylo moc příjemné, napadlo mě ale hned jsem se nad tím rozesmál a objal kobylu kolem krku, na kterém jsem chvíli spočinul.

,,Jo, bude to jistější... hádám, že tahle dvě torpéda si budou ráda užívat podzimní slunko," zasmál jsem se a projel rukou v kštici. Byl jsem rád, že nepojedeme sami. S tím štěnětem to bude bezva... nevím proč, ale asi mu budu vážně říkat štěně! Vzal jsem lehce otěže hřebce a zavedl ho do stáje, kde byly zbylé věci. Ještě jsem ho krátce přečistil, nasadil mu sedlo s dečkou a pro jistotu dal chrániče. Neriskoval jsem raději. Pak jsem pohladil hřebce po krku a usmál se.
,,Pojď, ty můj koňský huddiny," ušklíbl jsem se, ale vzal hřebce směrem ven ze stáje. Ten zvedl hlavu a zařehtal. Dost jasně dával najevo, že on jde ven a ostatní ne! ,,No, mají ti co závidět, jen co je pravda," ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou, kdy jsem ho pohladil a podíval se na mého nového společníka, který byl v objetí s klisnou. Kdyby takhle objímal... Hey! Klid! Ale já v klidu jsem! Pf! Rychle jsem zamrkal očima, ale usmál se a došel k těm dvěma. ,,Tak, můžeme jet," usmál jsem se a stáhl si třmeny, kdy jsem dotáhl podbřišák a pak jednoduše bez třmenů vyskočil nahoru do sedla, kdy jsem nakonec lehce vsunul nohy do třmenů a pohladil hřebce po krku, kdy jsem se usmál se na blonďáčka.

Usmíval jsem se od ucha k uchu a přemýšlel nad věčností.Na chvíli zavřu oči a nechám se konejšit tím tichem. Jen kobyla v pozadí tiše oddechovala. Opravdu jsem si přál aby se na chvíli zastavil čas a já si mohl užít tuhle chvíli ještě o něco déle. Jenže život šel dál a ani na nesmrtelné nečekal. Po chvilce odstoupím od Mirage, rozhlédnu se okolo a na moment se zahledím na vysoké kopce v dálce, dokud za sebou nezaslechnu dusot kopyt a proto se nadšeně zadívám směrem odkud vycházel Woo. Už jsem mu stihl dát dokonce přezdívku, ačkoli bude chvíli trvat než mu tak vůbec řeknu, zkrátka jsem se styděl! Poznamenal že můžeme jet a tak se co nejmileji usměji a přikývnu. "Tak tedy," vydechnu a sundám Mirage ohlávku. Okamžitě si přichytím otěže a dám nohu do třmenu. S jedním prudkým odrazem od země se vyhoupnu do sedla a zasunu nohy do otěží. "Kam jinak pojedeme?"zeptám se a pobídnu koně do kroku. Pomalu s ním po boku namířím na polní stezku směrem k lesu, odkud jsme se před chvíli vraceli.

To štěně bylo vážně dokonalé, nevím, čím mě tak přitahovalo. Možná... tím vším? Ta jeho energičnost, při které zůstává rozum stát. Je energický natolik, že by s ní mohl lámat stromy! Pousmál jsem se, ale brzy jsem již s nastrojeným hřebcem došel k němu a jeho kobylce. Usmál jsem se, oba dva byli nádherní a k světu. Hřebce by nejspíše spíše zajímala kobyla, než její majitel, ale tak... to je vedlejší! I on brzy seděl v sedle a mile se usmíval. Měl krásně upřímný úsměv, který se mi líbil, opravdu moc se mi líbil. Jemně jsem stiskl holeně a lehce pokrčil rameny. ,,Nejsem si jistý, ale můžeme to vzít kolem jezera a zpět, je to takový menší okruh, přes louky a lesní cesty," usmál jsem se, kdy hřebec zafrkal, ale já mu moc otěže volné nenechával, protože vím moc dobře, co je ten prevít zač, dám mu příležitost a on mi zdrhne! ,,Mám tu pár oblíbených tras," dodal jsem s úsměvem.

Byl jsem nadšený, bylo to už opravdu dlouho co jsem s nikým na vyjížďku nejel. Povětšinou sám, kochal se zdejší krajinou a tím vším co lidé ještě nezničili. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu, občas mi chyběl vítr ve vlasech a proto jsem si ho mohl dopřát alespoň na koňském hřbetu, nejlépe na dlouhé louce v trysku se svitem slunečních paprsků v zádech. Byl to vždy tak překrásný okamžik, ta volnost která byla nedocenitelná. "Jezero bude v tuhle hodinu nádherné, stojí za to se tam podívat,"usměji se na svého společníka a znovu se zadívám na jeho zlatavé vlasy. Byl krásný a na koni mu to slušelo dvakrát víc, spolu tvořili obrazec dokonalosti na který bych se mohl dívat i hodiny! Uculil jsem se pro sebe a raději pohled stočil před sebe aby to nevypadalo hloupě, že po něm neustále pokukuji. Chtěl jsem se zeptat na tolik otázek ale ani jednu jsem nevyřkl nahlas, snad ze strachu že něco pokazím a tak jsem chvíli mlčel, dokud jsme nedošli na kopec, za kterým se oddělovala cesta. Jedna z nich vedla do města ta druhá přes lesní okruh k jezeru, pokud jsem si to dobře pamatoval. "T-ty jak dlouho jezdíš?" houknu po chviličce sledování zelenkavé trávy pod námi a stočím pohled do jeho mystických očí.

,,To bude, má svoji magickou moc,“ usmál jsem se a kývl, kdy jsem se podíval na svého hřebce a zapřemýšlel krátce nad ním. Bylo mi líto, že zase jeden z mých koní brzy odejde za duhu. Na onen svět. Kolik koní jsem vystřídal? Někdy jsem nechtěl ani pomyslet na to, že bych neměl pojmenovávat nebo se sužoval tím, že bych raději měl přestat dělat svůj koníček. Jenže, to bych nesměl mít přátele a nic, můj život by nestál za nic a já bych se asi zbláznil. Nemohl mi neuniknout pohled na blonďáčka vedle nás na kobylce, který se mě koukal. Sledoval mě, ale tak nějak jinak, než třeba… mhm šelma svoji kořist! Ne, on by nebyl šelma. On je tvor, který se musí chránit, ba, on je přímo stvoření, které je stvořené pro mě, abych ho ochraňoval. A já štěňátka chráním rád… pousmál jsem se a přejel rukou ve hřívě hřebce. Minseok… Seokie a Minnie… jedno krásnější jméno než druhé… Seo… to by se dalo překomolit do Seuty a Seuta je hvězda… Moje hvězda? Podíval jsem se na něj. Ano, Seuta, má zlatavá krásná Seuta. Ty jsi hrozně majetnický, Wookie! Jo, protože si nemohu pomoct. Po chvilce jsme došli na kopec a tam se rozdělovala cesta. Stočil jsem to směrem k jezeru, bude to lesním okruhem. Podíval jsem se na svého spolujezdce, tedy, společníka. ,,Pár let, ale je stále se ještě co učit…“ usmál jsem se. Nemohl jsem říct, že to bude nějakých dvě stě let? Možná tomu tak bude, těžko říct… čert ví, ďábel odpoví, Satan zatvrdí a démon… démon obelstí. ,,A ty?“ usmál jsem se mile.

Zhluboka jsem dýchal, sledoval dění kolem sebe a culil se. Možná bych měl svůj zájem směrovat také k cestě před sebou nebo to nedopadne nejlépe a jak se znám, ztrapním se! Třeba sjedu s koněm do příkopu...nebo najedu do ohrady! Nebo z něj omdlím! Jo Mine, stát se mohlo opravdu cokoli. "Naprosto souhlasím,"odpovím s úsměvem na poznámku o jezeru které má svou magickou moc a zůstanu na něj chvíli viset pohledem. Ano už zase, nemohl jsem si zkrátka pomoci. Poté se ale zamyslím, vždyť jsem pro něj byl úplně cizí a proč by zájem stavěl někde tady? Určitě sahá výš vždyť... podívejte se na něj. Jak někdo tak krásný...jak by se vůbec mohl zajímat o mě? A silně jsem pochyboval že by se zajímal zrovnao muže.Vždyť byl ideálem jakékoli ženy a muže... očividně, Minne nebo jsi snad hermafroditní? Ne to jsem nebyl, i když si mě lidé párkrát spletli s dívkou, hah! Náhle zatočil k lesu a tak jsem ho následoval, těšil jsem se až uvidím ten nádherný koberec barev, tvořený spadlými listy z korun stromů. V tichu se znovu ozve jeho překrásný melodický hlas který mi odpověděl na mou otázku. "Já teprve rok a půl" odpovím s úsměvem a vycením na něj své bílé zuby ve vřelém úsměvu. On se mile usmíval a já jeho úsměvu nedokázal odolat a tak jsem se zničeho nic zasmál: "chmh," vyjde z mých úst s doznívajícím smíchem.Trochu mi zčervenají tváře a tak stočím pohled do lesa, ale úsměv na tváří mi zůstane, já ho prostě nedokázal sťat! Nešlo to, můj obličej mě vůbec neposlouchal! A mohl za to on!

Že by ho do těch rozpaků přivedla moje maličkost? Podíval jsem se na něj. Sledoval ho krátce. Mohl jsem si udělat menší obrázek, ale také nemusel. Měl bych sledovat jeho koně, z toho by se dalo taky dobře číst, jak se cítí jezdec. Jezdí rok a půl, to je krásné. Usmál jsem se a kývl. ,,To je taky dobrá doba,“ uculil jsem se, a když vycenil zoubky, musel jsem se lehce zasmát, ale přesto se na něj díval a nechal se unášet koňským krokem. Najednou se zasmál s jakýmsi slovem neznámého původu, kdy jeho smích dozníval a zčervenaly mu tváře. ,,Ty jsi stejně trdlo…“ zašeptal jsem, zasmál se a natáhl ruku, kdy jsem využil toho, že byl blíž, a já mu mohl rozcuchat vlasy. ,,Jsou tak hebké…“ zamrkal jsem, ale usmál se a zase ruku stáhl, kdy jsem se nevinně uculil a podíval se zase před sebe. Je to štěně a já jsem rozhodnutý… Pohladil jsem hřebce a podíval se před nás, kde se na cestě rýsovaly listy. Nádherně zbarvené listy stromů. Jeden byl hezčí než druhý.

Odpověděl mi že je to taky dobrá doba. Ano to byla, učil jsem se jezdit na koni už hodně dlouho dříve ale přece mu tady nevysolím na stříbrném podnosu že jsem andělem,jednou z božských bytostí světla. Jooo to bys viděl Minseoku jak rychle by hodil zpátečku a vyhýbal by se ti do konce života jako nějakému bláznovi co věří na pohádky. Znovu se nadechnu protože se mi zdálo že občas vynechávám. Samozřejmě že jsem se všechno snažil připsat jemu jako vinu, ale pravda byla ta že jsem si za to mohl sám. Stále mě pálily tváře a doufal jsem že to rychle přejde a ničeho si nevšimne, když v tom najednou poznamená že jsem stejně trdlo a co neudělá. Natáhl ke mě svou půvabnou ruku a rozcuchal mi vlasys poznámkou že jsou hebké. V tu chvíli se mé oči střetly s těmi jeho a já zčervenal ještě víc. No skvělé! A aby toho nebylo málo, hecnul se mi kůň. On prostě zastavil a já si uvědomil že ho nemám vůbec pod kontrolou. Chvíli jsem nedýchal a hleděl na něj trochu nepřítomně. Může vás vůbec něčí dotek tak rozhodit??? Přemýšlel jsem, ačkoli jsem dávno znal odpověď. "D-d-d," vydechnu ale v tu chvíli mi dojde vzduch a proto zmlknu. Náhle se ale vzpamatuji a ucítím jak se mi krev hrne do tváří, proto rychle zatřepu hlavou, silně pobídnu koně do klusu a předjedu ho s nutkáním nabrat trochu vzduchu o plic! Před ním to totiž nešlo.

Pár let se potloukám po světě. No, pár let. Jo, moc let! Byl roztomilý. Přál jsem si, aby se červenal ještě víc, kdyby se červenal více, byl by více roztomilejší, ačkoliv on byl už roztomilý teď. Takový andílek.. Ááá anděl! Ale kušuj, mohu to vyslovit, pokud vás anděl nehodlá zabíjet, tak se vám nic nestane. No, kdyby věděl, že jsem stvoření zla, tak asi tu se mnou takhle nemluví a nahlásil mě, aby ze mě vymýtili ďábla. Lidé věří čemukoliv. Lehce jsem mu rozcuchal vlasy, musel jsem, měl jsem nutkání. Jeho oči se střetly s těmi mými, kdy on snad zčervenal ještě více! Usmál jsem se, lehce pobaveně? Ne, roztomile… málem jsem se rozplynul nad jeho červeností a roztomilostí! Jeho kůň zastavil a hřebec lehce natočil hlavu ve stylu, co to ti dva tam dělají. Chvíli snad nedýchal a nepřítomně se na mě díval. Najednou něco vydechl, ale došel mu vzduch a zase zčervenal, kdy náhle pobídl koně do klusu a dostal se před nás. Vážně ho tak rozhodil můj dotek? To je blázínek. ,,Seokie…“ zasmál jsem se, ale stiskl holeně, avšak nepředjížděl ho, jen jsme ho následovali a já mu nechal čas, čas na to, aby se hodil do pohody.

"Jsem v pohodě, jen menší výpadek proudu!" vydechnu jako omluvu když zaslechnu jak vyslovil moje jméno a proto klisnu trochu přitáhnu a zpomalím, dokud s námi opět nesrovná krok. Co blbnu? Musím se dát do pohody a proto se zhluboka nadechnu a konečně se tak nějak uklidním.Připadal jsem si strašně napjatý, jako nějaké prkno, možná jsem své obavy až příliš řešil, jako vždycky... No asi bych... neměl. Snažil jsem se sám přesvědčit o tom abych se hodil více do pohody a tak jsem to zkusil. "Děkuji," usměji se na něj mile a poděkuji. Byl úžasný a hrozně sladký, až jsem na něj dostal chuť. Dobře Minseoku, teď se uklidni a nepřemýšlej, opravdu nepřemýšlej... Zanadávám si a poté se na mladíka znovu podívám. "Co říkáš na rychlejší tempo? Proženeme je trochu?" zeptám se s nadzvednutým obočím a zazubím se na něj. Už jsem se uklidnil a začínal jsem si tak nějak zvykat na jeho přítomnost. No,to ti to tedy trvalo! Svou plachostí by jsi ho akorát odehnala to přece nechceš! Ne to jsem tedy rozhodně nechtěl, byl jsem za něj bohům vděčný. No fuj, tohle už si nikdy nepomyslím! Většina bytostí pokládala anděli za namyšlené, a ano většina z nich taky taková byla, to byl další z důvodů proč jsem byl rád, že jsem byl mezi lidmi.

Výpadek proudu. Lehce jsem se zasmál, ale zpomalil s hřebcem do kroku, kdy jsem ho pohladil. Oni zpomalili, kdy jsme s nimi srovnali krok. Usmál jsem se a podíval se na něj. Byl docela napjatý. Zdálo se mi to? Nebo ne? ,,Nemáš za co děkovat,“ usmál jsem se. Taková roztomilá laskominka. ,,Rychlejší tempo? To beru!“ zazubím se a roztáhnu svůj úsměv do větších rozměrů. ,,Jelikož bude za chvilku menší louka, tu bych rovnou přetryskal,“ usmál jsem se nadšeně a pohladil hřebce. ,,Hřebec se rozhýbal tím rozcvičkovým útěkem,“ dodal jsem se smíchem a jemně ho pobídl do klusu, ale tak, abychom neujeli našim společníkům. Štěněti.. blonďáčkovi, který může konkurovat z fleku rajčatům a vyhrál by zaručeně první cenu, protože je už prostě celý dokonalý a bez chybičky!

Už jsem byl klidnější a beze stresu, přece jenom mi hlavu neukousne no ne? Tedy... alespoň jsem v to doufal! Musel jsem se v duchu ušklíbnout nad touto myšlenkou a o to mě více potěšilo, když souhlasil s rychlejším tempem. "No výborně, mi se zase rozhýbali na volnosti že?," zasměji se na kobylu a pohladím ji. Když pobídne do klusu, pobídnu tak rychle abych nabral jeho tempo. Na louku kterou by přetryskal přikývnu, byl to dobrý nápad a já ho uvítal s otevřenou náručí. "U jezera se na chvíli zdržíme nevadí?" zeptám se jej a párkrát na něj hravě zamrkám. S úšklebkem ještě popoženu koně a ohlédnu se na něj, když ho lehce nechám za sebou. "Wookie," hlesnu si pod nos a ušklíbnu se při tom. Jo,budu mu říkat Wookie, líbilo se mi to a sedělo to k jeho roztomaličkosti. No to jsi zase vymyslel slovo Seoku!