Ryeowook & Minseok

Uklidnil se, škoda, už nebudu mít rajče vedle sebe, ale stále je to štěně. Moje roztomilé štěně, které si již přivlastňuji a to není ani zdaleka moje! Achjo, jsem hrozný, vážně bych se měl jít dát na nějaký druh léčby! Ušklíbl jsem se a pohladil hřebce, ale nechal ho naklusat. ,,Rád se u jezera zdržím,“ usmál jsem se a přikývl, kdy jsem se podíval na něj ve chvíli, když se kolem nás prohnali. Zasmál jsem se. ,,Tak na závody se ti chtělo zahrát?“ zamumlám a zkrátím otěže. Hřebec pode mnou nesouhlasně zaržál, kdy jsem se zasmál, ale pískl a ten vystřelil jako nadopovaný králíček duracell. Zafrkal a vyhodil si zadními kopyty. ,,Klidni hormony, mladej,“ zasmál jsem se, ale přejel rukou po jeho srsti a podíval se na Minnieho. ,,Seokie…“ usmál jsem se sladce a tiše. Sedělo to k němu, ale Sueta přeci jen více. Ta jeho kštice tomu odpovídala. Zářila a já bych se neztratil ani v té nejhustější tmě, kdybych ho měl u sebe.

Energie jsem měl na rozdávání a cítil jsem že i kůň pode mnou. Udržoval jsem si tempo v klusu a musel se ohlížet na Wookieho jestli nás následuje. Hlasité zaržání jeho hřebce mě ujistilo o tom že nic proti klusu nenamítají a proto se zasměji. "To tedy," vydechnu a přitáhnu otěže abych měl koně ještě více pod kontrolou, nechtěl jsem skončit na zemi a sledovat jak prchá do dálky. Aby holka nebyla pozadu taky si zaržála a rozeběhla se ještě rychleji. Oba jsme minuli první část lesa a před námi se rozprostřela dlouhá louka. Tedy jistě to byla ta o které mluvil, nebo jsem v to alespoň doufal. *Krátká bude jen co ji profrčíme,* pomyslel jsem si a na moment zpomalil. "Tak jdeme na to," zasměji se a zničeho nic silně pobídnu kobylu do cvalu, ze kterého po pár cvalových skocích přejdeme do trysku. "Tak je šikovná holka," zasměji se a pozvednu koutky ve velký úsměv se kterým jsem se hnal po zelené louce. Hnaly jsme se loukou jako šílení a bylo mi fajn. Usmíval jsem se od ucha k uchu a byl jsem spokojený a to hlavně díky jeho společnosti.

Na ty dva byla radost pohledět. Oba měli v sobě velké množství energie, které zatím neměli kde vyventilovat ven z těla. Usmíval jsem se a nechal hřebce klusem jít vpřed za nimi. Byl trochu rychlejší, ale srovnal se po mých pobídkách a pomůckách. Již se před námi rozprostřela široká a dlouhá louka, kdy hřebec pode mnou zafrkal, napjal svaly a zvedl hlavu nahoru. Moc dobře věděl, co se bude dít. ,,Ale, nejsi plnokrevník, tak respektuj tento fakt," pronesl jsem směrem k němu a zasmál se, kdy jsem se podíval na Seokieho, který se zasmál a malinko zpomalil.
Jenže nebylo to na dlouho! Najednou se rozcválali vpřed! Hřebec se mi málem vzepjal, ale já ho krátce přidržel, abychom jim dali náskok. ,,Dáme si honičku jo?" zasmál jsem se, ale pak už stiskl holeně a hřebec se dal do pohybu. Velká hora masa a svalů se hnala vpřed. Zafrkal, dal uši ke krku a já mu povolil otěže, aby přeci jenom si prodloužil krk a chody.
,,Svoboda je nádherná!!" zasmál jsem se a roztáhl ruce. Nechal jsem vítr, aby mě tolik nemučil a nenarážel do mě. Byl jsem rád, že mám pod kontrolou vzduch! Alespoň na mě tak nenaráží!

Spokojeně jsem se šklebil do větru a nechal si pročesávat vlasy studeným větrem. Hnal jsem se s kobylou přes dlouhou louku a nelitoval jsem toho. Lehce povolím otěže a Mirage se rozeběhne ještě rychleji. Zaslechnu sebou Wookieho atak jsem se s důvěrou k vlastnímu koni otočil abych se na něj podíval. Měl roztažené ruce a usmíval se od ucha k uchu. Pronesl že svoboda je nádherná a to měl rozhodně pravdu! "Tak s tím souhlasím!!" vyhrknu tak nahlas aby mě slyšel a ušklíbnu se na něj. Raději se ale otočím zpátky abych viděl na cestu a v tom ucítím jakýsi prapodivný záblesk magie a najednou... už jsem nebyl na zelených pláních dlouhé louky, ale prudce jsme vletěly do lesa plného vysokých jehličnatých stromů. Prudce zatáhnu za koňské otěže a pokusím se co nejrychleji zastavit. A když se mi to podařilo, stál jsem před obrovským... polorozpadlým kostelem. Málem jsem při tom zabrždění přeletěl dopředu, ale ustál jsem to a kůň v pohodě ubrzdil. Co to sakra bylo? Vypadalo to jakoby nějaké teleportační kouzlo? Ale kdo ho seslal nebo spíše co? Vyjeveně jsem stál na místě a nervózně hleděl okolo. I Mirage pode mnou byla zmatená a nervózní, cítil jsme jak je napjatá a nebylo to zrovna od běhu. "Huh?" vypadne ze mě a mé oči spočinou na tmavé budově uprostřed lesa.

Zasmál jsem se a nechával se unášet cvalem. Hřebec nadšeně frkal a já ho nechal, aby šel vpřed. Odsouhlasil moji poznámku o svobodě. Kdo by ji neměl rád. Tam dole něco jako svoboda pro mě neexistovalo. Pokud jsem měl být démonem, měl jsem se stát pánovým psem, ale já takovým nebyl. Smál jsem se a užíval si jízdu, když jsme se oddávali cvalu na nádherné louce. Honesty zaržál a znovu zabral, ale následovali jsme kobylku, nenechal jsem ho, aby je předehnal. Nevadilo to, alespoň si trochu mákne vzadu.
Jenže najednou se zableskla magie! Nepatrně jsem sebou trhl a rychle se zachytil krku, ale pak otěží, když jsme se objevili na nějaké cestě uprostřed lesa mezi jehličnatými vysokými stromy! Co se to sakra děje?! Okamžitě jsem zasedl a hřebec, který snad uměl i westernovou pobídku na slidding stop, to parádně zapíchl a já pevně svíral jeho otěže. On se trochu vzepjal a zařehtal, zahrabal kopytem na místě a potřásl hlavou. ,,Počkej bráško..." zašeptal jsem a zamračil se, kdy jsem dojel k Minseokovi, který byl také dá se říct mimo. Jeho zásluhou to nemohlo být, leda by mě chtěl zabít, ale proč by to dělal? Zahleděl jsem se na polorozpadlý kostel. Kde jsme se tu vzali? Nějaká teleportace? Ale proč?! ,,Co to sakra bylo... co to má znamenat..." lehce jsem se podmračil a rozhlédl se kolem. V blízkosti kostela se mi ani dvakrát nelíbilo, ale ani hřebec nebyl v klidu, zašvihal ocasem a přežvýkl udidlo.

"Sakra! C-co to bylo?!" vydechnu nervózně a ani dvakrát se mi to nelíbilo. Stál jsem v nějaké blízkosti kostela a za chvíli mě dojel i Wook. Byl jsem zatraceně rád že je tady se mnou a dost mě to tedy uklidnilo. Lehce se zamračím a ohlédnu na svého společníka jehož kůň byl stejně neklidní jako mi dva. Něco takového, proč by to dělal a proč se mi magie zdála tak nelidská? Jenže kdyby na nás chtěl někdo zaútočit, proč by nás přemisťoval? V té rychlosti se mu to mohlo celkem pěkně podařit i za pomocí jiného druhu magie... Ne, opravdu jsem sakra netušil co se děje. "Tak... to bylo pěkně divný," vydechnu a otěže povolím. Teprve až teď se pevně posadím na zadek, ne však na dlouho. Hravě přehodím nohu přes koňský hřbet a seskočím dolů. Přivedu Mirage blíže k jednomu stromu kde ji přivážu a znovu pohlédnu na mého společníka. Zajímalo by mě cosi myslel on.

Je zvláštní, že není vyděšený víc. Možná to je přeci jen někdo z nadpřirozena a já bych si na něj měl dávat větší pozor, avšak... takové štěně mě mohlo zabít už dávno. ,,Sám nevím... ale rád bych to věděl," zamumlal jsem a rozhlédl se kolem sebe. Hřebec dost značně neklidně odfrkoval, přesto jsem mu nechal volnější otěže. ,,Já vím, že se ti něco nelíbí," zašeptal jsem směrem k hřebci a pohladil ho po krku. Jenže, co je tady tak nebezpečného, sakra? ,,Je to divné... nechápu to..." zavrtěl jsem hlavou a přivřel oči, kdy se stromy trochu pohnuly pod náporem větru, ale nebyl zas tak velký. Pak se větřík provanul kolem mě a šel hledat toho, kdo to zapříčinil. Využiji svoji moc k tomu, abych to zjistil, ale pokud to nezjistím... no, maximálně ucítím něčí smrad, to je taky možnost!
Podíval jsem se na Minnieho, který přivázal klisnu ke stromu, kdy jsem se protáhl v ramenou, ale ostražitě se díval kolem sebe. Jestli nás někdo sleduje... měli bychom se mít na pozoru. Nesmím ho nechat samotného. Seskočil jsem z hřebce a vzal ho k jinému stromu, kde jsem ho přivázal. ,,Nerad bych tě nechával samotného na zemi," podíval jsem se na Seoka a pousmál se, když jsem k němu přišel.

Zhluboka jsem se nadech, cítil jsem jakýsi knedlík v krku a vůbec se mi to nelíbilo. Byl jsem zmatený a rozhodně to na mě muselo jít znát ale ani Wookie nebyl v klidu. Byl jsem rád, no potěšilo mě když přivázal svého koně a došel ke mě blíže s tím, že by mě nerad nechal samotného na zemi, chtěl jsem se usmát, ale neudělal jsem to, na to jsem byl až moc rozptýlený tímto místem.
"Já jen že... mám vážně divný pocit," odpovím když se zadívám na částečně rozpadlý kostel. Moje zvědavost mi opět nedá a tak se pomalu rozejdu k tomu divnému místu. "Znáš to tu? Byl jsi tu někdy?" zeptám se poté Wookieho a tázavě se na něj podívám.Byl jsem nervózní a snad každý sval v mém těle mi říkal abych se nepřibližoval k tomu místu, jenže já se nezastavoval. *Bože, toho budeš vážně litovat, určitě... Už teď toho lituji, ale přesto se nezastavím, heh... Jsem fakt číslo,* pomyslím si a trochu sebejistěji vykročím vpřed, jenže má sebejistota zase rychle zmizí, když zaslechnu nějaké nepříjemné zavrčení. Prudce sebou trhnu a probodnu budovu pohledem, dost nevěřícným pohledem.

Co se to tady zatraceně děje. Nelíbilo se mi to, ale ani vítr mi moc nepomohl, přesto jsem spíše všechny pachy nechal směřovat k nám, než směrem k nepříteli. Bylo to tak lepší, ale přesto jsem netušil, co se děje. Díval jsem se kolem nás a šel k němu, aby nebyl sám na tomto divném místě. Ten kostel neměl zas takovou moc na mě, bylo to jedině dobře, jedině dobře pro mě, protože jsem nechtěl, aby se stalo cokoliv, co by mi ublížilo. Ale samozřejmě nechci, aby se stalo něco jemu.
,,Také mám divný pocit... ale nikdy jsem tu nebyl," zavrtěl jsem hlavou a podíval se na něj. ,,Nechoď tam tak blízko... nevíš, co tam může číhat," zamrkám a udělám pár kroků k němu, když se ozve zavrčení. Zamračil jsem se a ostražitě se podíval kolem sebe. ,,Něco tu je..." zamumlal jsem. No né, to by blbej neřekl! Zamračil jsem se a podíval se kolem. Mohu si zalevitovat, ale co on? A co koně?! Ti asi levitovat budou těžko! Zadíval jsem se na budovu a šel k němu, kdy jsem si lehce stoupl před něj a rozhlédl se. Vždy starší chrání mladší a slabší. On je slabší... určitě ano!
,,Něco tu je špatně..." zamumlal jsem a začal strkat Seoka dál od budovy.

Zatajil se mi dech, čím blíže jsem byl tím jsem na sobě cítil něčí pohled a tušil jsem že nepatří mému společníkovi. Ta magie... to vrčení, na chvíli zavřu oči a rozhodnu se přemýšlet, jenže mi to k ničemu nebylo. Dokonce jsem ani nedokázal rozeznat co za prapodivnou magii se vznáší v okolí. Co se to tu děje? Pomyslím si ale v tom se postaví přede mě a rozhlédne se. Nechal jsem ho a byl jsem rád že je tu. Jenže pak jsem si uvědomil že on je pouhým člověkem a já nesmrtelnou bytostí... tedy alespoň jsem si to myslel. Nedal mi najevo nic čím bych si měl myslet opak. *Ty jsi mi to ale zbabělej anděl*, vynadám si a když zaslechnu další zavrčení a uvidím něco mihnout se vzadu za kostele, zamračím se a prudce zastavím. Wook poznamená že je tu něco špatně a začne mě strkat dál od budovy. Křečovitě ho chytnu za levý rukáv a kdybych mohl skočím mu kolem krku.
"W-woo?Myslím že bychom měli utíkat," vydechnu ztěžka když za sebou zaslechnu těžké kroky a zároveň jakýsi železitý smrad připomínající pach vlkodlaka. Jo kdybych... ehm kdybych jen věděl že za mnou stojí vlkodlak, jenže měl tak tři metry! Ztuhl jsem a ani se nehnul, neotáčel se. Jenom jsem křečovitě držel jeho rukáv a lehce se třásl. No a zimou to rozhodně nebylo!

Ne, zatraceně se mi to nelíbí. Ta magie a tohle všechno kolem byla jakási hra někoho, ale koho. Málem se mi mihla temnota v očích, doslova jsem cítil tu chuť bestie uvnitř mě, že chce jít na povrch. On je zcela určitě smrtelník... nechci, aby mi umřel teď, když jsem ho potkal. Sevřel jsem ruce v pěst a díval se kolem, když jsem si stoupl před něj. Ochráním ho, musí to pomoct.
,,Neboj..." zašeptal jsem, když se mě chytil za levý rukáv. Podíval jsem se na něj a pak kolem sebe, kdy on poznamenal, že bychom měli utíkat.
,,To-" zarazil jsem se na začátku toho, co jsem chtěl říct. Utíkat... najednou ke mně vítr donesl pach... kroky... vlkodlak... Ztmavly mi oči a nepatrně si sáhl pravou rukou do kapsy. Rozdrolil jsem tam rychle suchý chleba, kdy jsem následně rychle čapl Minseoka kolem pasu, přetočil se s ním a vytáhl ruku, kdy jsem foukl do drobků na dlani a už pomocí větru dopravil drobky vlkodlakovi do očí. A že je měl zatraceně vysoko!
,,Máme společnost..." Sykl jsem, ale vytáhl si z vysokých kožených bot dýku a podal ji mému štěněti.
,,Na... vezmi si ji..." zašeptal jsem, ale začal se s ním rychle odsouvat stranou.

Nohy mi zdřevěněly a rozhodně jsem se nechtěl otáčet. Ne... nechtěl jsem se otáčet. Svíral jsem v ruce jeho rukáv a přemýšlel, měl bych něco udělat? Jasně že bych měl něco udělat. *Ty idiote! Jsi naprosto k ničemu!* zanadávám si ale Woo mě čapne kolem pasu, prudce se se mnou otočí směrem na toho vlkodlaka a poznamená že máme společnost.
"U všech svatých, jak máme společnost?!! Tohle není normální společnost!" vyjeknu na něj doslova s hrůzou v očích a přestanu dýchat když zvíře před námi hlasitě zavrčí a přešlápne na místě. Rozhodně se mu nelíbilo co můj společník udělal a já pořádně ani nevěděl co! Hned na to mi do ruky strčí dýku s tím že si ji mám vzít. Instinktivně ji uchopím do ruky a první co bylo mě překvapila délka zbraně která byla hrozně krátká a já na ni nebyl zvyklý!
"A-ale já to s dýkou neumím!!" vyjeknu podruhé lehce nerozvážně a zadívám se na ohromující zvíře před námi. Doprdele, doprdele, doprdele! Cítil jsem jak mě tahá dozadu, chtěl pomalu vycouvat a já dělal to samé co on, jenže v tom se vlkodlak vzpamatoval. "Toho budete litovat, zatracení malý šmejdi!" ozve se hlubokým hlasem. Cože?! Mluvící vlkodlak?! No skvělé bože, skvělé! "Asi se o mě pokouší mdloby, spím... tohle je jenom zlej sen," vydechnu ale to už se vlkodlak proti nám rozběhne a napřáhne se obrovskou tlapou k prudkému útoku.

Dýchal jsem lehce zhluboka a žíly na rukou se mi začaly ukazovat víc. Stoupala v nich temně rudá krev. Naštvanost, bestie vevnitř mě je dost naštvaná. Zhluboka jsem se nadechl, ale připravil se k útoku a pak se rychle otočil, abych foukl drobky do očí vlkodlaka. Tomu se to zjevně nelíbilo, kdy Seok vyjekl, kdy patvar před námi hlasitě zavrčel a přešlápl. ,,Nelíbí... já vím... ale ne u svatých, u těch jenom ne, prosím," zamrkal jsem a podíval se na Minnieho, kdy jsem se pousmál, ale rychle se s ním začal dávat na ústup.
Uchopil dýku, ale překvapilo mě, že s ní neumí zacházet. ,,Drž ji, kdyby byl moc blízko, jednoduše ho bodni... kamkoliv," zašeptal jsem, kdy jsme se vzdalovali, ale najednou vlkodlak promluvil! Ups, tak to je v háji!
,,Ty toho budeš litovat," zabrblal jsem a držel pevně u sebe Minseoka. ,,Neboj se... vysvětlím ti to třeba později, arraso?" pousmál jsem se, pohladil ho po hlavě, ale vytáhl další dýku, kdy akorát vlkodlak vystartoval.
Zavrčel jsem trochu nelidským hlasem, v očích se mi mihlo více temnoty, kdy jsem vzal štěně do náruče a rychle s ním vystřelil z povrchu zemského nahoru.
,,Vedle..." probodl jsem vlkodlaka pohledem, když jsem levitoval s ním v náruči. Udělal jsem z větru na zemi menší tornádo a to poslal proti vlkodlakovi dost silně. Začal mu vítr hučet kolem uší a narážel do něj vší prudkou silou. Ovládl jsem temnotu v sobě a utlumil ji. Pevně jsem držel Minseoka. ,,Neboj se... pak ti to vysvětlím..." zašeptal jsem a podíval se do jeho očí.

Několikrát zběsile zamrkám, u všech svatých tohle je vážně blbej vtip! Sledoval jsem vlkodlaka před námi a zároveň vnímal i Wookieho který mě prosil, abych nevyvolával všechny svaté. J-jo Woo to půjde ztěžka, zvyk byl zvykem, ehm. Poté na mě ale vyhrkneže ji mám držet v ruce a bodnout ho kdykoli se moc přiblíží kamkoli. Jako... účel zbraně chápu ale nikdy jsem s dýkou nebojoval, je na mě moc krátká a já jsem zvyklý na meč! Tak šestkrát delší a těžší meč! "U všech svatých," dostanu ze sebe zrovna v momentu, kdy zvednu ruku s dýkou v obrané gesto jakmile se vlkodlak proti nám napřáhne. V tom se ale vzneseme do vzduchu a já akorát vyvalím oči, nejprve pod sebe a potom na zvíře na zemi. No nakonec na mého společníka který mě držel v kolem pasu a ... levitoval?! U všech svatých, už dlouho jsem nebyl ve vzduchu a takhle jsem si návrat na oblohu rozhodně nepředstavoval! "Cožeeeeee?!" vyheknu možná trochu hystericky a doslova se na Wookieho nalepím. Držel jsem se ho křečovitě a čuměl pod sebe. T-to bylo zatraceně divný! Viset ve vzduchu a nemáchat křídly! Brrrr! Náhle jsem ucítil poryv magie, která mi vběhla až pod kůži. Srdce se mi sevřelo strachem který jsem ani neovládal. Byl zcela přirozený a rozhodně jsem ho necítil poprvé. Ta magie byla temná a hrozivá, cítil jsem jakoby mi srdce svírala neviditelná stěna. Okamžitě se ošiji, ale v tom Woo vyhrkne že mi to potom vysvětlí. "No to teda doufám!" vydechnu šokovaně a probodnu ho pohledem. Byl to pohled plný otázek a zmatení. "Ale řekni mi jak se mám sakra nebát třímetrového mluvícího vlkodlaka?!" vyhrknu znovu hystericky a poté uchopím dýku pevněji do rukou. Sledoval jsem vítr, který vlkodlaka zatlačoval zpátky a snažil se zaměřit jeho krk. Když jsem vycítil příležitost, napřáhl jsem se a prudce vyšvihl rukou dopředu. S precizní přesností jsem se trefil do jeho krční tepny. Jenže dýka nebyla až tak dlouhá a proto se mu do ni zasekla jen částečně což vlkodlaka rozčílilo a bolestně zavyl. Rána byla dobře mířená, ale ne dost hluboká, sakra! Nebyl tak hloupý jak jsem si myslel, dýku si nevytáhl věděl že by ho to uzemnilo. Náhle nás znovu obklopila magie a ocitly jsme se na zemi. takže to on ovládal teleportaci? Jenže to už byl před námi a blížila se k nám jeho obrovská tlapa. K úskoku bychom nebyli dostatečně rychlí a proto nezbývalo nic jiného než ránu zablokovat. Jenže to se snadno řeklo ale hůře udělalo a tak nás během vteřiny smetl z cesty jako listí. Dostal jsem takovou facku že se semnou zatočil svět a nebyl jsem jediný. Chvíli jsem vůbec neměl ponětí kde je nebe a kde zem, dokud jsem nepřistál v chomáči lesního listí.

Jako, ne že by bylo pro mě utrpení slyšet o všech svatých, ale pořád jsem stvoření temna. Podal jsem mu dýku a musí s ní bodnout. Věřil jsem, že to k něčemu bude, no, snad. Případně ho to malinko zpomalí, musí. Vydechl jsem a podíval se na vlkodlaka, který byl dost naštvaný. On byl asi i hlavně hladový. Vlkodlak se napřáhl, ale já vyletěl do vzduchu s ním v náručí. Sice jsem neměl křídla, ale levitace mi stačila. Usmál jsem se na něj nevinně a slíbil mu, že to vysvětlím. Teď nemohu, když visíme tak vysoko nad zemí!
,,Klid, hlavně sebou nemel... nerad bych tě pustil," usmál jsem se, když se na mě nalepil. Pak se podíval dolů a já taky. Lehce jsem sebou pohupoval nahoře, ale narážel na vlkodlaka svojí vlastní magií.
Pak mě probodl pohledem, který byl plný otázek a zmatení. Zakňučel jsem a povzdechl si. ,,Já tě chápu, ale víš, co je nadpřirozeno, nebo nevíš? To stvoření na zemi se umí přeměnit do člověka, pokud tedy to ještě dokáže a není to slaboch, co se uzavřel před světem," vydechl jsem snad i ve snaze vlkodlaka srazit na zem.
Povzdechl jsem si, ale podíval se dolů, kde vítr zatlačoval vlkodlaka zpět. Povedlo se to, alespoň trochu. Najednou Seok napřáhl ruku a vyšvihl nůž.
,,Wau... to byla přesnost," usmál jsem se, když se dýka zasekla do krční tepny, jen ho to rozčílilo. Nevytáhl si ji. Musím mu to nějak vytáhnout! Pak nás ale obklopila další magie a my jsme se objevili zase na zemi!
,,Sakra!" zavrčel jsem, ale nestačil zareagovat. Ten parchant ovládal teleportaci dost dobře, to byla nevýhodná věc a jeho obrovská tlapa se k nám blížila. Nebyl čas k úskoku. Smetl nás do listí. Zatočil se se mnou svět a byl nucen Seoka pustit, abychom si neublížili spolu víc. Dal jsem instinktivně ruce přes obličej. Dopal jsem ne měkce do listí, i když na rozdíl od pádu do kamení to bylo lepší. Zavrčel jsem. Jak moc půjde posednout vlkodlaka... Zavrčel jsem znovu, ale začal útočit na jeho mysl.
*Pust mě k sobě... já ti neublížím, tedy možná... možná ti neublížím..* Sledoval jsem vlkodlaka, postavil se rychle na nohy a zabodl se očima do těch jeho. Ty mé ztmavly... už delší dobu jsem neměl možnost si udělat z nikoho loutku. ,,Hele... uděláme si z něj loutku na hraní... malinko... to by mohlo jít..." zamyslel jsem se, ale nepodíval se na Seoka, jen jsem útočil na vlkodlaka a chtěl se mu víc a víc dostat do podvědomí, do mysli... do duše. Začal jsem se s ním rvát. Tak moc jsem chtěl vlastnit jeho tělo... jeho duši a jeho celého.

Stále jsem letěl vzduchem a čekal dopad který přišel až po notné chvíli. To byla taková rána? Hádá mže kdybych byl člověk něco by mi zpřelámal ale já cítil jen lehkou bolest na boku. Skutálel jsem se po zemi v chomáči listí které jsem měl všude. Zastavil jsem se až o strom, ale nebyla to taková rána, jen přibrzdění. Opatrně se posadím a zatřepu hlavou. Trochu se mi motala hlava, ale za chvíli to bylo v pohodě. Okamžitě začnu pátrat pohledem po nepříteli a byl docela daleko. To nás vážně odhodil až sem?Jenže to už byl Woo na nohách a se zavrčením se postavil a začal vlkodlaka propalovat pohledem. Nelíbil se mi, byl nepřirozeně velký a mluvil, vypadalo to že se ovládá ale jakoby byl posilněný nějakou magií. Možná magií čarodějky nebo jiné bytosti, sám jsem nedokázal říci jakou, nerozpoznal jsem ji. Bože, vyšel jsem ze cviku, dlouho jsem s nikým a s ničím nebojoval, nerad jsem používal násilí ale když bylo potřeba, bránil jsem to co mám rád a to čemu jsem věřil. Jenže teď jsem byl zmatený, sledoval jsem vlkodlaka a Wookieho který... sálala z něj temná energie a mohl jsem cítit jeho vliv který se roznášel do okolí. Byl mrazivý, ledový a děsivý. Cítil jsem jak prostupuje i mým tělem a magie ve mě se začala bránit. Skoro se mi zdálo jako bych slyšel jeho myšlenky, cítil jak se mě snaží pozřít a přitom mi nevěnoval ani kapku pozornosti. Byl to snad...démon? Na chvíli jsem se odmlčel a jenom tam stál, pozoroval je. Vlkodlaka který se vzpíral a jeho. Démona, který se chystal pozřít jeho duši, ovládnout ho. Nebo to tak alespoň vypadalo. Moje domněnky potvrdil tím co řekl. Úplně bez váhání a bez krytí jakoby na chvíli ztratil přehled o situaci. Takže to byl démon. Stál jsem opodál jako paralyzovaný a neodvážil se přiblížit. Dokonce jsem párkrát ucouvl zpátky. Chvílemi jsem měl pocit jakoby mi trhal duši na kousky. *Notak vzpamatuj se,* pomyslím si a pohledem stále těkám mezi Ryeowookem a tím vlkodlakem.

Řekl si o to, nechtěl jsem děsit Seokieho, ne teď, ne nikdy, byl štěně a já chtěl, aby má temná stránka byla zakopaná někde hluboko ve mně, ale bestie chtěla jíst. Ne, nebyl jsem upír, stvůra noci ani nic podobného, jsem jen démon, který má svoji druhou podobu žíznící leda po duši. Sledoval jsem vlkodlaka. Propaloval jsem ho pohledem a vyskočil na nohy. Nic mi ta rána neudělala, jen jsem potřeboval trochu možná vyléčit? Jo, potřebuji duši. Jeho duši.
Duši vlkodlaka. Díval jsem se na něj. Bude v moci mága, někoho, kdo ho ovládá? Možná... těžko říct, ale nelíbí se mi to. Jenže nechci se přeměnit do své druhé podoby, je to zbytečné a navíc vysilující, co když je jich tu více? Musím se mu dostat pod kůži... alespoň trochu.
Přibližoval jsem se k němu a utahoval kolem něj smyčku. Dýchal jsem zhluboka, ale na jeho duši jen narážel. Čekal jsem, až shromáždím trochu více energie.
Sykl jsem. Takhle to nejde, Wooku! Ublížíš i jemu! Zavrčel jsem, ale natáhl ruku před sebe, vyskočil pár čísel nad zem a pustil vlkodlačí duši, avšak v mé ruce se objevila obrovská kosa, která měla dvě ostří. Jedno delší a druhé kratší. Mám přesně šedesát vteřin. Rozpřáhl jsem se a zasekl kosu do vlkodlaka, který zařval a zavyl. Viděl jsem jeho duši, zmítala se, ale přesto jsem ji lákal k sobě. Ještě chvíli a bude moje. Když jsem ji pozřel zcela nenápadně, kleslo zvíře bezvládně k zemi a kosa v mé ruce zmizela. Seskočil jsem zpět na zem a zajel si rukama do vlasů. Uklidnil jsem se, dýchal jsem zrychleně a netroufal si otáčet se... styděl jsem se... možná bude lepší, když uteče... na míle daleko... kdo by chtěl být po boku takového stvoření? Svezl jsem se na kolena a popadal dech.

Sledoval jsem celé to dění které se mi odehrávalo před očima. Rozum mi říkal, uteč, odejdi a už se nikdy nevracej. Zapomeň na něj a zmiz... Jenže já svůj rozum nikdy moc neposlouchal a to bylo možná mou osudovou chybou. On bojoval s tím vlkodlakem, neutekl ale postavil se mu, oponoval mu. Zatímco já tam stál nerozhodný v tom co udělám. Magie v okolí byla silnější a silnější a já cítil jak se šíří. Lehce jsem se zamračil když se v jeho rukou objevila obrovská kosa která byla zcela a čistě démonického původu. Takže to byl skutečně démon... Seoku, ty máš v životě ale pořádnou smůlu... Úplně jsem zapomněl na ten fakt že i démoni mohou být dokonalý, jenže on byl více než dokonalý. Nervózně jsem si skousl ret, když vlkodlačí tělo dopadlo na zem. Magie v okolí zvolnila a zdálo se že je po všem. Ty jeho pohyby také nebyly lidské, tím jsem si mohl být jistý. Seoku proč ti to tak trvá? Proč stále váháš? Vždyť je to jasný démon! Proč se z toho snažíš vykroutit? Máš ho snad rád? To sis ho vážně natolik oblíbil? Za tak krátkou chvíli? Hlavou mi plynula jedna myšlenka za druhou, bylo jich tolik a přesto jsem tam pořád stál a sledoval ho jak si zajel rukama do vlasů a neotáčel se. Svezl se na kolena a chvíli jsem měl pocit že slyším jak popadá dech. Přesto jsem byl pořád daleko. Stál jsem tam na pochybách a nevěděl co bych měl udělat, co je správné. Můj původ mi přikazoval abych ho zabil, ale mé já... ho chtělo poznat. Mnohem více poznat. Vždyť jaký byl úsudek na anděli? Laskavé, štědré bytosti světla které pomohou nesobecky každému člověku v nesnázích a nouzi? Kdepak, andělé byli čím dál více sobečtí, zaslepeni mocí, už se nepletli do cizích záležitostí, ale starali se pouze o své životy a pohodlí... Já byl jiný. Mé nohystále protestovaly, každá maličkost v mém těle křičela ať vypadnu ale přesto jsem se po chvilce odvážil a pomalu přistoupil blíže. Šel jsem tak lehce a potichu, až jsem se dostal za něj. Stále jsem v okolí cítil doznívající magii a duši jejíž zbytky visely stále ve vzduchu. Zhluboka se nadechnu a opatrně k němu natáhnu ruku, kterou položím na jeho rameno. Mou ruku ovinula temná magie jejíž zbytky se mi snažily ukrást životní energii, ale nebyla už tak silná, slábla až pomalu vymizela. A já? Dřepl jsem si, jednou rukou ho pohladil po zádech a objal ho kolem pasu. "Děkuji Woo," zašeptám tiše a zabořím obličej do jeho zad.

Dřív nebo později by se stejně dozvěděl, že jsem démon. Možná bych mu to řekl já sám, možná by to poznal, ale začínal jsem věřit, že to není člověk, ale je to nadpřirozená bytost. Jen se neměl k boji. Možná to mělo své důvody. Zcela určitě ano.
Divil jsem se, že neslyším křik nebo že nesedá na koně a neujíždí na něm. Měl jedinečnou příležitost, když jsem stál proti vlkodlakovi, který začínal ztrácet jakoukoliv kontrolu. To já ji měl. Věděl jsem o sobě moc dobře, co dělám. Byl jsem v klidu, a kdybych měl pozřít jeho duši rovnou ústy, není to nic hezkého, poněvadž braní kosou je nádherné. Vidím vždy duši, jak klouže tím nástrojem smrti.
Wookie, jsi odsouzený možná k zabití, je ti to jasné? Ale kde že! Kdyby se cokoliv mělo stát, nejspíše se nějak z toho vysekám, ale i kdyby... Probodl jsem mrtvolu vlkodlaka pohledem. Tady to sežerou jiní vlci a šelmy. Sem lidé nepůjdou a pokud ano... tak budou toho vlkodlaka brát za přerostlého vlka... psa... pokud tedy nezmizí. Možná se změní zpět na člověka. Těžko říct, nemá duši.
Svezl jsem se na kolena a zaposlouchal se do zvuků, zamrkal jsem očima, když jsem slyšel jen něco, nějaké šustění? Do magie ve vzduchu, do těch částeček, něco lehce uhodilo, ale pak jsem ucítil ruku na svém rameni. Nepatrně jsem sebou cukl. Myslel jsem si, že je pryč a on byl stále tady. Podíval jsem se na jeho ruku, po které se plazila magie, temná magie, ale ta už mizela. Za chvilku bude pryč a taky že ano.
Překvapeně jsem se nadechl, když si dřepl, pohladil mě po zádech a objal mě kolem pasu s poděkováním. Ještě více překvapeně jsem vydechl, když zabořil obličej do mých zad.
,,Seokie... ty... ty se mě nebojíš?" špitl jsem překvapeně, zamrkal očima, ale lehce se otočil, abych ho mohl obejmout a spíše natisknout na svoji hruď.

Nepatrně sebou cukl skoro jakoby ani nečekal že tu ještě budu. Možná si opravdu myslel že jsem utekl, jako normální člověk bych mě, i když i lidé byli hloupí, mnoho z nich zemřelo kvůli zvědavosti. No a co? Ani já nepobral zrovna nejvíce rozumu a mimo jiné, já člověk nebyl a v tom byl rozdíl. Chtěl jsem zůstat, snažil jsem se sám přesvědčit že jsem rozhodnutý ho poznat, rozhodnutý aby mi ukázal že není tak špatný démon jako většina těch, které jsem za život potkal. Tělo mě od magie lehce brnělo, opravdu jsem nebyl dlouho v kontaktu s žádnou nadpřirozenou bytostí.Objímal jsem ho rukama a cítil na sobě jeho teplo. V klidu jsem mu vydechoval teplý vzduch na záda. Dokud se neotočil a s oslovením mého jména se překvapeně zeptal jestli se ho nebojím. Chvíli jsem mlčel a když mě natiskl na svou hruď, zčervenal jsem a raději sklopil pohled k zemi. "A mám se bát?" položil jsem otázku místo odpovědi a srdce se mi rozbušilo jako o závod. Byl jsem nervózní a lehce jsem se chvěl, ne ze strachu ale z jeho blízkosti. Z jeho objetí, líbil se mi a i přes ten fakt že to byl démon, jsem byl rozhodnutý ho poznat. Ale co on? Bude chtít trávit čas s andělem? Démoni nás nenáviděli a já byl divný anděl, uvažoval jsem jinak než zbytek mé rasy a možná proto jsem byl pořád sám. "Kdyby jsi mi chtěl ublížit, udělal by jsi to dávno. Možná se pletu a střádáš si zálusk na mou duši až bude silnější, ovlivnitelnější, všechno v životě záleží jenom na našich vlastních rozhodnutích. Buď a nebo. Buď půjdu nebo zůstanu a já..." na chvíli jsem se odmlčel a křečovitě jsem vzal do ruky jeho tričko, když mě tam tak objímal. "...ch-chci zůstat," vydechnu trochu nejistě a ucítím jak mě pálí tváře. Ach bože, jestli tohle vidíš, tak mě nejspíše teď proklínáš a budu mít navždy zakázáno vstoupit na naši svatou půdu, ale... ten kluk, já... cítím že mi za to stojí, nezlob se.

Začínal jsem si čím dál tím více myslet, že není jen tak obyčejným člověkem, že bude někým výjimečným, nějakou bytostí, která má v sobě ukrytý potenciál. Nádhernou duši, která se odvíjí svojí barvou tím, čím je. Tím, kým je. Pokud je to nějaká bytost světla, bude jeho duše bílá... Je to zvláštní, ale ten kluk mě vážně přitahoval a bylo mi všechno jedno.
Nečekal jsem vůbec, že ke mně přijde. A už vůbec ne to, že mě obejme. Lehce jsem se otřásl pod jeho dechem, ale otočil se a objal ho. Mlčel, sklopil hlavu, ale přesto jsem viděl, že zase může konkurovat rajčatům. Místo odpovědi mi položil ale otázku. ,,Ty? Nikdy... měli by se bát ti, co nám vkročí do cesty a budou chtít ublížit..." šeptl jsem a usmál se, když jsem ho u sebe více sevřel a pohladil po zádech.
Malinko se mi zaleskly slzy v očích, když promluvil několika slovy a křečovitě vzal do ruky mé triko. ,,Seokie... tobě... tobě ublížit bych nedokázal, musel bych si za to sám vzít život... jsi někdo, koho jsem tak dlouho hledal... jsi první, kdo se ke mně neotočil zády a to mě... sotva znáš," zamrkal jsem rychle očima a vzal opatrně jeho bradu do dvou prstů, abych mu pozvedl hlavu. Viděl jsem ty rudé tváře, až jsem se musel pousmát. Byl roztomilý.
Jemně jsem ho políbil na rtíky a přivřel očka... v tu chvíli ve mně zablikala varovná kontrolka a já v podvědomí viděl jeho duši... byla... byla tak čistá... byla tak bílá a nádherná... úchvatná on... on je...
,,Andílku..." vydechl jsem tiše, zamrkal očima a lehce se od něj odtáhl.

Sledoval jsem zem pod nohama a abych se uklidnil, počítal jsem listy pod námi. Já vždy jsem si něco našel, čím bych se zabavil a uklidnil. Styděl jsem se za to co jsem řekl, co když se mi vysměje a pošle mě do háje? Co když... ne Seoku, žádné co by kdyby... ať už se stane cokoli rozhodl ses a nepokaz to. Měl bych mu říct pravdu, o tom co jsem, kdo jsem. Měl by vědět do čeho jde, pokud bude tedy chtít a nebude nic namítat. Zrovna jsem se nadechoval že mu odpovím, tváře stále červené, styděl jsem se mu podívat do očí ale on... si můj pohled doslova vyžádal, když mě chytil za bradu, kterou mi pozvedl aby se mi podíval do očí. Myslel jsem že mi chce něco říct, ale to co udělal předčilo všechna má očekávání. Myslel jsem že "vypustím duši", ano pitomé přirovnání v přítomnosti démona ale já jsem to jinak říct nemohl. Znovu mě polilo horko a hora zimomravek mi přejela po zádech. On ... mě políbil. Bože on mě... vážně políbil?! Překvapením jsme vytřeštil oči a celou tuhle situaci dorazil tím když mě označil za andílka. "Ty... ty..." vydechl jsem překvapením až mi došel vzduch. Odtáhl se tak rychle, zmatením jsem úplně ztuhl. Jakmile mi došlo co se stalo, okamžitě se mi rozbušilo srdce a rozpačitě jsem od něj odskočil. Rukama jsem si zajel do vlasů a vyhoupl se na nohy. Co se to? Uklidni se Seoku! Dýchej, zhluboka dýchej! Zíral jsem na něj jako na zjevení. Co je to sakra za démona?! Proč se chová tak jak se chová? Tak mile, tak... dokonale? Proč mi z něj jde hlava kolem? Věděl že jsme anděl? Poznal to podle doteku? Polibku? Nebo to byl jen slovní převrat? Ne, to by bylo moc náhodné. On to věděl! A sám byl překvapený, viděl jsem mu to na očích. V těch mých se zaleskly slzy, ani jsem nevěděl proč.

Ta jeho zmatenost. Bylo to všechno roztomilé. Vážně jsem měl dobrý pocit... on mě asi vážně... má rád... Já si to jinak nedokázal vysvětlit. Kdyby tomu bylo jinak, uteče mi, ale on neutekl. Jen mlčel a nejspíše přemýšlel nad tím vším. Nenechal jsem ho ale znovu promluvit, protože jsem se rozhodl, že za mě promluví rty. Nejraději bych si vychutnával ty dokonalé rty delší dobu, víc a častěji. Byly sladké a nádherně voňavé. Od kdy rty voní?! Ty ses zbláznil! Ale prd zbláznil... Kdybys ochutnal jeho rty, pochopíš, ale nedám, moje!
Ukončil jsem polibek a podíval se mu do očí, nechtěl jsem ho pouštět, ale.. on se odtáhl a vyskočil na nohy. Vytřeštil oči a já lehce naklonil hlavu na stranu. Chtěl něco říct, ale vůbec jsem netušil co. Musel jsem ho dost překvapit. Díval jsem se na něj, jak na mě zírá jako na zjevení. Myslí si snad, že mu skočím po krku a vysaju z něj duši? Že mu ublížím? Je anděl... andílek...
Najednou se mu v očích zaleskly slzy. Měl jsem nutkání ho obejmout znovu. Musel jsem! Vstal jsem a udělal k němu opatrný krok, abych na něj dosáhl. Opatrně jsem položil ruce na jeho ramena.
,,Ty jsi truhlík... slíbil jsem, že ti všechno vysvětlím... tak zhluboka dýchej a buď v klidu," pousmál jsem se a hleděl mu do očí.

Byl jsem opravdu překvapený a cítil jsem uvnitř sebe jakousi nejistotu, strach ale také radost, štěstí a nadšení. Trochu jsem se třásl a ani jsem nedokázal říci který pocit z nich převládal. Možná jsem potřeboval chvíli na to abych si všechno urovnal v hlavě. A dneska toho bylo hodně co  urovnávat a nad čím přemýšlet. V tom ke mě ale opět přistoupí a taky to udělal. Opatrně položil ruce na mé ramena a potom mě k sobě přitiskl. Cítil jsem se tak nějak v bezpečí, jakápak to ironie že ano? Tiše vydechnu a na chvíli položím hlavu na jeho rameno, alespoň dokud se neodtáhl a nepohleděl mi hluboce do očí. Koukal jsem do nich tak upřímně jako nikdy ještě nikomu, přestože mě oční kontakt doslova děsil. Jenže teď to bylo jiné. Řekl mi že jsem truhlík a ať zhluboka dýchám, slíbil mi že to vysvětlí. Přikývnu a na chvíli zavřu oči. Zhluboka jsem se nadechl a opravdu dto pomohlo, možná protože byl blízko. "Dobře Woo," vydechnu a tázavě na něj pohlédnu. Čekal jsem na jeho vysvětlení, slova, cokoli.

Nechtěl jsem ho tak vylekat, nechtěl jsem, aby byl smutný nebo já nevím, jaký byl, ale rozhodně jsem nechtěl tohle udělat. Měl jsem mu to říct v lepší příležitosti a ne takhle. Navíc... je to anděl! Sakra! Ale vstal jsem a šel k němu, chtěl jsem ho uklidnit. A on se mi díval upřímně do očí. Řekl jsem mu, aby na chvíli zavřel oči a zhluboka dýchal. On kývl a udělal to. Doufal jsem, že se trochu uklidní. Pak se na mě tázavě podíval. Nadechl jsem se. ,,Ano... jsem démon... jsem Xaphan... ta rasa, která bere duše... ne... neberu duše těm, kteří jsou čistí... těm, kteří mají právo žít... to mají samozřejmě všichni, ale tací vrazi či prostitutky, nebo všichni tihle špatní lidé a občas i vražední upíři, patří mezi ty, co přicházejí o duše... jelikož jsem démon, mohu vidět duše a tvoje... je nádherně čistě bílá..." zamrkal jsem a díval se mu do očí upřímně. ,,Je mi už... několik set let... přestal jsem to počítat, když mi byl tisíc... pár let jsem si vytrpěl ty hrůzy v podsvětí a nikomu bych to nepřál..." zavrtěl jsem hlavou. ,,Nikdy jsem nechtěl být jako oni... byl jsem jiný... a teď... teď se to jen potvrdilo... protože jsem se asi šíleně zakoukal..." skousl jsem si ret, vydechl, ale pak se zase nadechl. ,,Do nádherného čistého anděla..." špitl jsem.