Ryeowook & Minseok

Seděl jsem zrovna na lavičce a užíval si výhledu na dnešní město které bylo plné lidí, děti a všemožných lidí. Necítil jsem se tu ale zrovna nejlépe a nejraději bych někam utekl, přeci jenom být mezi tolika lidma pro mě bylo obtížnější. Ani nevím jak dlouho jsem byl odvolaný do nebe, ale byl jsem rád že můžu být zase tady a nemusím řešit záležitosti tam nahoře. V nebi to bylo čím dál horší, můj domov se mi rozpadal pod rukama a nikdo s tím nic nedělal a král... nevypadal že by se tím zrovna trápil. Na chvíli zavřu oči a otevřu je až ve chvilce, kdy něco dopadne do mého klína. Sotva se podívám níž, spatřím malou chlupatou kouli a popravdě mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil že je to ... kočka. Kočka! Okamžitě vyskočím na nohy a rychle se rozejdu pryč. Měl jsem z koček hrůzu a tak jsme se po chvilce chůze otočil někam za sebe, jenže.... ona šla za mnou. Párkrát zamrkám a vyvalím na ni oči, ona mě snad pronásledovala?! Urychleně přidám do kroku, div jsem neběžel a bylo mi jendo že si to mířím přímo přes trh kdo ví kam. Stále jsem se ohlížel za sebe a brzy jsem se dostal někam na kraj města, jenže to zvíře šlo pořád za mnou a já chvíli dostal pocit že mě chce určitě zabít. Ach ano, je to sice tak desetkrát menší než já, ale třeba se to umí proměnit v dvoumetrovou vraždící bestii no... ne? *Jistě Minseoku, určitě tě to chce zabít, už jenom protože jsi anděl a ty nikdo nemá rád,* zasměje se mi mé vlastní svědomí a na malou chviličku se zastavím abych si oddechl. Sotva se opřu o lampu, otře se mi o nohu a já v tu chvíli málem vyletím z kůže a hlasitě vyjeknu aniž bych si to uvědomil. Já vážně nesnášel kočky!

Vážně jsem netušil co mám dělat, to zvíře mě nechtělo nechat být a já nemohl za to že jsem měl panickou hrůzu z koček. Do očí se mi nahrnou slzy, sám jsem netušil proč, prostě jsem jenom zpanikařil a tak jsem se ohlédl okolo abych mohl někam vypadnout. Najednou mi dav lidí v dálce byl naprosto ukradený a byl to ten nejmenší problém co jsem měl.
"Čiči, běž pryč já... omlouvám se ale huš," vydechnu potichu a snažil jsem se to zvíře od sebe odehnat což se mi ani za mák nedařilo. Když jsem ale zaslechl hlasité zaržání koně, lehce jsem sebou cukl a na chvíli jsme ztuhl na místě, vzpamatoval jsem se až když se mi ta kočka zase otřela o nohu a já znovu vypískl s tím, že jsem uskočil do strany, jenže... to už jsem do někoho narazil a málem jsem ho strhnul k zemi. Takhle jsem se jenom zavěsil na jeho tričko a bůh ví jak jsem to vlastně ustál. Ani jsem se neodvážil zvednout pohled k muži do kterého jsem vrazil a už jsem od něj zase odskočil a omluvně sklopil pohled k zemi.
"O-omlouvám se," vykoktám ze sebe a až teď si všimnu že má po svém boku nádherného hřebce, jehož kopyta jsem si se zájmem pozoroval, než konečně zvednu hlavu a prohlédnu si ho celého. Brzy se můj pohled přesune na jeho majitele a v tu chvíli jsem měl pocit, že mi srdce vynechalo několik úderů a já přestal dýchat.

Netušil jsem jak dlouho jsem na dotyčného hleděl, ale ty oči, ta tvář... Nemohl jsem prostě uvěřit vlastním očím, nemohl to být on, nebo ano? Až když promluví, donutím se zhluboka nadechnout a párkrát jen tak zamrkám očima abych se ujistil že předem nou opravdu stojí.
"Wookie?!" vydechnu nejistě a stále jsem cítil jak mě od setkání s kočkou štípou slzy v očích. Když ale vyslovbil mé jméno, byl jsem si naprosto jistý tím že je to on. Ten hlas, ty nádherné oči... nemohl to být nikdo jiný než on. Paralizovaně jsem zůstal stát na místě a hleděl na něj jako na boží zjevení, jak to... ja kto bylo dlouho co jsem ho neviděl. Už jsem ani nedoufal, nevěřil že ho zase někdy spatřím a teď... teď tady stál přede mnou v celé své kráse.
"Tak dlouho..." vykoktám ze sebe ale nezmůžu se ani na celou větu, jak jsem byl stále omámen tímto okamžikem a touto chvílí. Byl to Wook, byl to on... Byl to můj okouzlující démon...

Stále jsem se nezmohl na nic než pár nádechů a flouhé, tupé zírání se slzami, které jsem držel jenom na krajíčku. Až teď jsem se nějak probral a odhodlaně si je setřel z tváře. Pamatoval jsem si, jak jsem mu slíbil že nebudu pořád jenom brečet, ale budu za něj bojovat,m za nás oba... a já svá slova držel. Nadechl jsem se v očekávání když udělal těch pár kroků pro to aby mě mohl objat a tak nějak automaticky se k němu přitisknu a obmotám mu ruce kolem pasu.
"Hrozně moc jsi mi chyběl Wooku," vydechnu potichu a sevřu v rukou jeho oblečení, zatímco jsem ho objímal a sobecky držel u sebe jako kdyby mi měl každou chvíli zmizet. Nechtěl jsem, nechtěl jsem být bez něj. Wookie mi dodával odvahu, sebevědomí a nepřipadal jsem si po jeho boku jako neschopná troska, která se všeho jenom bojí. Dokonce i kočka která seděla kousek od nás mi teď nepřišla tak děsivá, zvláště když jsem měl po boku svého démona, jehož objetí mě zavalilo tím krásným pocitem bezpečí. Sotva zašeptá mé jméno, ten nádherný zvonivý hlas se mi rozezní v uších a já si zkousnu ret, než ho pevně zmáčknu a odtáhnu se od něj tak trochu abych mu viděl do očí.
"Stále nemůžu uvěřit tomu že jsi to ty," vydechnu potichu a uculím se na něj co nejvíce jsem uměl. Byl jsem tak šťastý, najendou jsem si připadal tak nabitý energií a chtělo se mi křičet, brečet a smát samou radostí...

Nedokázal jsem slovy popsat své štěstí protože by to nejspíše ani nešlo. Užíval jsem si každý jeho nádech, tu blízkost a když mi sdělí že se mě snažil najít, povzdechnu si a zadívám se mu do nádherných čokoládových očí.
"Byl jsem v nebi... musel jsem odejít protože mě zavolali a trvalo to než jsem dokončil svou práci a mohl zase odejít, i když... i teď tu mám práci," vydechnu smutně, ale nakonec se opět pousměji. Teď na to nezáleželo, zeď jsem měl u sebe svého Wookieho a na ničem jiném nezáleželo. Kdyby v nebi zjistili že mám k někomu pro ně "nečistému" tak blízko, pravděpodobně by mě zabili. Ne pravděpodobně, určitě by mě zabili. Poté se ale zahledí do mých očí a tak zůstanu jenom stát a chvíli ho pozoruji, to jak zvedl ruku aby mě pohladil po tváři, kde mě lehce štípne a ujistí mě o tom, že se mi to nezdá. Zakřením se na něj a znovu ho pěvně obejmu.
"Neříkáš to jenom protože jsi ěm dlouho neviděl?" zasměji se a zhluboka nadechnu abych se od něj odtáhl a mohl si ho celého přeměřit pohledem. Když tam ale tak stál a já si vybavil jeho letmý polibek na čelo, nemohl jsem jinak než k němu udělat jeden rychlý krok se kterým jsem natáhl ruce k jeho ramenou a stáhl si ho blíž k sobě abych ho mohl políbit na rty. Nic se nezměnilo, pořád byl pro mě důležitou... ne, nejdůležitější částí mého vesmíru a já prostě musel cítit jeho rty na těch svých, musel.

Užíval jsem si jeho blízkost, jeho polaskání rtů a sám jsem se nemohl toho pocitu nabažit. Bylo to něco co jsem opravdu dlouho nezažil a toužil udělat znovu a znovu. Jeho blízkost byla opíjející a přitom jsem všechno vnímal tak jasně. Realita byla nádherná a jeho rty chutnaly tak výjmečně, že jsem se nechtěl odtahovat a udělal jsem to jenom protože mi jeho hřebec zašmátral ve vlasech a mě to rozesmálo. Na chvíli jsem Wookieho pustil a otočil se na jeho hřebce, kterému jsem také věnoval několik pohlazení a dal mu pusu na čumák.
"Chápu. Jezdíš s tímto krasavcem?" zeptám se po chviličce a zadívám se svému démonkovi do očí. Lehce mi při tom pohledu zčervenají tváře a tak se zadívám stranou a nervózně si prohrábnu vlasy. Byl tady... opět jsme se našli.

Sotva sem se otočil na Wokkieho, všiml jsem si jeho zvláštního výrazu, který mě rozesmál. Na mou otázku mi odpoví tím, že jezdí na více koních a že tohohle má na wester. Také mi představil jeho jméno a tak se pousměji sotva co se zahledí do mých očí. Stále jsem však cítil jak mě štípou tváře, ale to už mě osloví tím krásným sladkým způsobem a zeptá se mě co jsem chtěl dělat. Projede mnou vlna radosti, chtěl jsem s nim strávit co nejvíce času a tak přikývnu a nadšeně přešlápnu na místě.
"Půjdu s tebou... kamkoliv, to přeci víš," vydechnu a znovu ucítím jak mě štípou tváře. On byl prostě úžasný a já si nemoh pomoci, strašně mě rozptyloval a jeho pozornost pro mě byla opravdu důležitá. Když se ale opět natáhl k mé tváři a jemně mě políbil, chytil jsem jeho ruku dříve než ji stačil spustit dolů a lehce ho políbil na hřbet ruky. To už ale řekne že se stále čevrnám jako rajčátko a tak se na něj nasupeně zadívám a nafouknu tváře.
"Je to tvoje vina a od rajčete mám daleko," zavrčím na něj a složím ruce na prsou jako kdybych chtěl aby se mi omluvil teď hned a tady.

Když pronesl, že chce jít se mnou až na samotný kraj světa, zapomenu na všechno co jsem chtěl říct a roztáhnu koutky do spokojeného úsměvu. Ta věta byla nádherná a její význal ještě krásnější.
"Opravdu mě rozptyluješ," vydechnu spokojeně a znovu se zadívám do jeho očí. Sotva na to jsem se ale urazil nad rajčetem a tak jsem i nadále nafouknutě držel ruce na prsou a čekal co udělá. Jenže to co udělal... jsem opravdu ale opravdu nečekal. Nikdy by mě to nenapadlo. Se smíchem si odkašlal a uklonil se, zatímco si klekl na jendo koleno. Zamyšleně jsem k němu stočil svůj pohled a sledoval ho s nadzvednutým obočím. Vůbec jsem netušil co chce udělat, jenže když se kousek od něj objeví perníkové srdce, které mu po větru přistane v rukou, vyvalím na něj oči. Tohle prostě nebylo fér... stačilo se na něj podívat a to co udělal, ne to co... Úplně to pokazil! Já... nedokázal jsem se na něj zlobit po tom co udělal tohle a ten způsob jakým se na mě podíval... Úplně jsem mu podlehl!
"Awwwwww," zavrním spokojeně, než si od něj perníkové srdce vezmu a skloním se k němu pro oppravdu dlouhý polibek. "Jsi hrozný, tobě se prostě nedá odolat," zavrčím po chviličce a se smíchem se mu vrhnu kolem krku. Já z něj prostě nemohl, byl jsem úplně na větvy a... on to se mnou prostě uměl.

Musel jsem se zasmát nad tím jak reagoval a když mi zašeptal do ouška že mě miluje, blaženě jsem se pousmál a líp mu pusu na tvář. Jakmile mě zvedl do náruče, chtěl jsem zaprotestovat a při oslovení princezny trochu nakrčím nos a měl jsem nutkání se zase nafouknout. Přišlo mi že to trošičku přehání, ale to by nebyl můj Wookie, kdyby to nepřeháněl a já se za to na něj nemohl zlobit.
"Pako... jsi pako víš o tom?" usměji se jakmile mi sdělí že jsem jeho štístko a zeptá se mě jestli bych nechtěl vystřelit růži nebo plyšáka.
"Jsi si oravdu jistý že jsi démon? Posledních pár minut, o tom docela začínám pochybovat," vypláznu na něj jazyk a natáhnu se k jeho nádherným vlasům, které mu rozcuchám. Byly tak heboučké jako jsem si pamatoval...
"Ty jsi můj velký plyšák," usměji se nakonec a na jinou odpověď jsem se opravdu nezmohl.

Usmíval jsem se od ucha k uchu a když mě kousl do jazyka, zůstal jsem nějakou chvíli zamteně hledět před sebe a sotva jsem se otrkal, už jsem seděl na hřbetě koně a Wookie kousek za mnou. Spokojeně jsem se o něj opřel a na chvíli zavřel oči.
"Také jsem zamilovaný... a i kdyby jsi mi ublížil nevadilo by mi to, odpustil bych ti totiž úplně všechno," vydechnu a natočím hlavu tak abych mu ji mohl zabořit do oblečení, které nádherně vonělo.
"Se svým pakem pojedu kamkoli, navíc jsem zvědavý jak to vypadá u tebe doma," přiznám nakonec a dál jsem se spokojeně tulil k mému démonkovi, kterého bych samou roztomilostí nejlépe snědl. Samozřejmě že to bylo jenom obrazně řečeno, lidi se nejí... teda... *Jsi vážně pitomec... Minseoku!* zanadávám na sebe abych nad takovýma blbostma nepřemýšlel a jenom jsem si i nadále užíval přítomnost svého Wookieho. Ano svého, znělo to tak... krásně.