Zareth // Crystal

Crystal:
Bolelo mě břicho....a v krku...asi mi museli vyprázdnit žaludek. Co do toho pití proboha Zareth dal...
Nepřítomně jsem přejížděla pohledem po pokoji. Spolu se mnou tu bylo pět postelí. Postel po mé pravé straně byla obsazená nějakou paní. Spala...asi...byla připojená na nějaké přístroje které pípali. To musel být ten zvuk co mě probudil. Bylo tu i jedno okno, ale výhled z něj byl jen na nějaké nudné parkoviště.
Z přemýšlení mě vyrušil příchod dalšího lékaře. S pasivním výrazem jsem se podívala na postaršího muže v bílém plášti. Vypadal by jako typický doktor kdyby neměl podivně bílé oči. Vypadali až nelidsky.
„Je mi fajn." odpověděla jsem neutrálně. Jdeme. Jdeme kam? Zpátky do léčebny? Chtějí mě poslat zpět? Ale ty oči vypadají povědomě...nebo mám zase jen halucinace?
Můj pohled pomalu sjel na kanylu v mé ruce. Bez sebemenšího zaváhání jsem si jí odlepila a vytáhla. Jestli mi jí přiběhne vrátit zpátky je to doktor a já mám vidiny. Jestli ne...nejsem blázen...
„Vzali mi oblečení." poukázala jsem na mé nemocniční oblečení a přehodila nohy přes okraj postele s úmyslem se zvednout. Celou dobu jsem sledovala doktorovo chování. Je mi jedno jestli mám vidiny nebo ne, ale musím se odsud dostat pryč.

Nebyl jsem si docela jistý jestli mě poznala, ale než jsem stačil říct cokoliv dalšího, dotkla se té...věci...kanyly. Byl jsem schopný si ránu na bojišti zalátat kusy železa, které bych rozsekal na úzké spony, uškrtil jsem nespočet bytostí na vlastních střevech, ovládám krev tak mistrně, že se před mým uměním třesou mocní mágové a sám jsem provedl hromadu pokusů a operací na všemožných tvorech. Jeden z těch tvorů se dokonce prohlašoval, za moji dceru, to byl opravdu zajímavý případ. NIKDY! Jsem si ale nezvykl na něco tak nechutného, proradného a zbytečného, jako jsou jehly jim podobné...jehly. Žaludek se mi otočil na čtyřikrát, naštěstí byl prázdný. Tedy...můj žaludek byl prázdný, uvědomil jsem si, když ucítil žluč na jazyku. Lidi jsou odporní. S vypětím všech sil se mi povedlo vrátit obsah žaludku tam, kam patřil a jen proto, že jsem odvrátil oči, od její ruky, ze které kanyla vyklouzávala snad věčnost.
Působila jinak. Znal jsem některá lidská léčiva, ale tohle mi spíš připomínalo lektvar, který jsem podával svým mužům. Zdá se, že i lidé začínají chápat, jak zbytečné jsou některé emoce. Alespoň se s ní bude dát bavit.
"Mně oblečená přijdeš, navíc nahá prdel ještě nikdy nikoho nezabila. Pojď. Cestou ti něco seženeme." No nebyla oblečená, ale táhlo jí na ledviny zhruba stejně, jako v jejím běžném civilu. Kdo ví, třeba v tomhle bude brzy chodit i do práce.
Přistoupil jsem k oknu, abych ohlédl kolem nemocnice. Nechtělo se mi zpět na chodbu, ani trochu. Právě jsem došel k závěru, že se oblečení odkládá a trochu se proletíme. Už, už jsem chtěl tuhle schránku roztrhat, když v tom přejel prsty po škrtátku zápalek. No dobře. Ještě jednu.
"Víš co s tebou dělali?" ptal jsem se, mezitím, co připravoval kuřivo.
Brzy se nade mnou vznášel omamný oblak kouře, který přiliž nesvědčil nejbližšímu pacientovi. "Ptal se tě někdo na mě? Vím, že tu mají anděla." krátce jsem pokynul na její úbor. "A ne tohohle.

Crystal:
'Doktor' zbledl a vypadal že omdlí dřív než já. No myslím že to stoprocentně potvrzuje že to skutečný lékař není.
„Vypláchli mi žaludek a položili na postel pak mi píchli něco na uklidnění. Mluvili se mnou, ale na tebe se neptali. Jsou ti andělé od těch co na nás zaútočili?" přehodila jsem nohy na druhou stranu postele směrem k oknu abych zůstávala Zarethovi čelem. Můj výraz zůstával kamenný bez jediného pohybu svalu navíc. Proč mi jich nebylo líto? Přeci nemohli za to, že nás nějací jiní jejich druhu napadli.
Vypadal zamyšleně a najednou si z ničeho nic vytáhl z kapsy cigarety a zapálil si. Odporný smrd mi okamžitě uhodil do nosu a kouř mi zaútočil na plíce. Začala jsem trochu kašlat a tak jsem se radeji odvrátila směrem dál od kouře. Můj otec kouřil taky ale narozdíl od mých vrstevníků, a hlavně mého bratra, mě nikdy nelákalo se do kouření zapojit. Ten smrad byl otřesný, zůstával na oblečení a znám holku která kouří tak moc že jí ruce zežloutly.
„Ti zdravotníci vypadali, že mají v úmyslu se ptát podrobněji až příště přijdou. A co víc každou chvíli pravděpodobně dorazí i moji rodiče." poznamenala jsem. „Jsou kvůli mně pořád v nebezpečí?" váhavě jsem se podívala na Zaretha v lidském obleku.

Když jsem uviděl nelibost v jejím obličeji a především slyšel kašlání, koutky úst mi pobaveně zacukaly. To má za tu hnusnou jehlu. Je ať bere. I s úroky.
"Hmmm."  přikyvoval jsem a předstíral, že ji poslouchám trochu angažovaněji, než byla realita. " Jinak většina andělů je z jednoho velkého celku, nemusí to být konkrétně ti, co nás naháněli, ale rozhodně se o tom dozví a příště se do honičky zapojí. Ještě nějaké informace, které se můžou hodit?" Vyzval jsem ji, zatímco se bavil nad její snahou se vykroutit z modravého obláčku. Její nervozita, mě vlastně vrátila na zem. Já jsem tu ten nad věcí, prášky ti nepomůžou, tak se kruť jak žížala, červe. 
"Vrátil jsem se pro tebe ne? Nemusíš si s nimi dělat hlavu. Hned zmizíme." Byl jsem na koni, dokud jsem se vyhýbal pohledu na ruce ostatních pacientů se zavedenu jehlou do ruky, všechno se zdálo bez problému.
"Samozřejmě, že jsou v nebezpečí...nejdřív musíš dokončit to, kvůli čemu jsem tě přivedl. Jejich pronásledování nepřestane ze dne na den, ale na věky trvat taky nebude. Nejsi démon, nejsi dost zajímavá." Alespoň to jsem se jí pokoušel dostat do hlavy. Pro mě v tuhle chvíli na celé planetě neexistoval nikdo zajímavější, ať se mi to líbilo nebo ne.
Všiml jsem si podezřelého symbolu, který se u jednoho z pacientů objevil po stisknutí nějakého tlačítka a během chvilky prolétl mysl doktora, jehož tělo jsem nosil, abych se dozvěděl, co znamená. K mému rozhořčení, právě zavolal ošetřující sestru. 
S tichým vrčením jsem mu típl cigaretu o postel, ale ne dost na to, aby žhavé vyhaslo úplně. Ke stropu se vznášela slabá nitka kouře, pomalu se rozšiřující do tančící stužky. 
Doslova jsem vystoupil z těla toho muže a nechal jeho tělo sesunout se k zemi, šlo jen o bezvědomí. Budou mít dost práce s ohněm, nechci na sebe poutat pozornost odpolední svačinou, andělé by jistě poznali můj rukopis. 
Byl jsem ve své standartní lidské podobě, kvůli nedostatku místa. Otevřel jsem okno právě ve chvíli, kdy do pokoje vešla sestra.
"Hned skoč." Vyzval jsem ji. "Jsem za tebou"

Crystal:
Na všechno co mi odpovídal jsem jen němě přikyvovala mezitím co jsem houpala nohama, které byli příliš krátké na to aby dosáhly z nemocniční postele až na zem. Z tohohle skoro až tranzu kdy byla moje plná pozornost na Zarethovi mě vyvedlo až jeho nelibé zavrčení které však nebylo projednou směřované na mě.
Otočila jsem se směrem kterým se díval, ale nevšimla jsem si ničeho znepokujícího. Pokojem se ozvala hlasitá rána která mě donutila podívat se zpět.
Z ničeho nic přede mnou stál Zareth jako by měnění podob byla pro něj běžná záležitost. Cigareta z jeho ruky konečně zmizela a za ním na zemi ochable leželo tělo doktora které měl Zareth před chvílí na sobě.
„Bude v pohodě?" zeptala jsem se spíše proto, že mi přišlo že bych měla, než že by mě to zrovna dvakrát zajímalo. V nose mě začal štípat smrad jako kdyby se něco pálilo ale neměla jsem moc čas to řešit. Do pokoje vstoupila sestra a za ní na chodbě jsem zahlédla svoje rodiče.
„Crystal!" zvolala moje máma, ale sestřička se kvůli něcemu zarazila mezi dveřmi takže naštěstí nemohli dovnitř. Asi to bylo kvůli tomu kouři.
O moc víc jsem neviděla, Zareth za mnou otevřel okno a řekl mi ať skočím dolů. Postavila jsem se na nohy a trochu zavrávorala, ale přidržela jsem se postele pro lepší stabilitu. Stačili mi jen tři kroky abych stála na prapetu. Za sebou jsem ještě zaslechla křik před tím než jsem bez zaváhání udělala krok vpřed do prázdna. Asi jsem si to měla trochu víc promyslet, ale i kdybych se měla rozplácnout dole na parkovišti pořád bych byla radši než zůstat déle v té nemocnici. Vítr kolem mě svištěl velkou rychlostí a já jen s kamenným výrazem sledovala rychle se přibližující asfalt.

Její starost o moji bývalou schránku, byla na místě. Tomu chlapíkovi už mnoho času nezbývalo. Sice jsem neměl důvod, ji o tom lhát, ale zvyk je železná košile, proto jsem bez rozmyslu řekl. "Samozřejmě." 
Nebudu popírat, že její absence otázek a okamžité jednání, na mě udělalo docela dojem. Ne, že bych to dal na sobě znát, zas tak úžasný to nebylo, ale na nelétavce se z toho okna vrhla bez kňourání nebo donucovacích prostředků. Měl jsem si pro ni ty léky nabrat, jestli po nich tak pěkně spolupracuje. 
Mnoho času na setkání s jejími rodiči ani zdravotní sestrou mi naštěstí nezbylo, pokud bych nechtěl, aby se Crystal rozmázla na chodníku jako meloun. Věnoval, jsem jim jeden nebezpečný, zubatý úsměv a urychleně se vrhl za Crystal. 
Cestou jsem vytáhl křídla, která mi zničila košili...další. Krom křídel jsem ale zůstal v lidské podobě, nechtěl jsem, ji při svém manévru pořezat o drápy, ani žádnou z dalších čepelí. Krvácení řeším sice skvěle, ale na nějakou dobu se pokusím, nedostat ji zpět do nemocnice. Podpořil jsem svoji rychlost a ve správném okamžiku zachytil svoji oddanou služebnici. Abych let včas zabrzdil, máchl jsem křídly tak mohutně, až se prach listí i sáčky na parkovišti rozvířili kolem. Jiskry odlétly do všech stran, jak mé pokovované křídlo, jehož horní hrana byla až k druhému prsu křídla, posázena ostrými čepelemi, zaryla do asfaltu a prošla jím tak hladce, jako drápy tělem. Při druhém záběru, už jsme znovu stoupali výš. Vytáhl jsem Crystal k sobě do náruče, aby mi nepřekážela a zkoumavě si ji prohlédl. Nic neobvyklého ale nespatřil. "Vyrazíme domů, ale oklikou." Oznámil jsem ji a nabral rychlost sobě vlastní. Zrovna tak, bylo třeba nabrat i výšku. "Ne, že nastydneš." Upozornil jsem ji, zatímco jsme míjely první mraky. Výhledy jsem nikdy moc nechápal, ale vítr s deštěm, co za letu prověřují toho, kdo si troufá odlepit se od země, ty mám skoro až rád. ?Moment, může vůbec Crystal nastydnout? Nebyl jsem si jistý.

Crystal:
Země pode mnou se přibližovala nebezpečnou rychlostí. Když už mi to přišlo až příliš dlouho co letím dolů, zavřela jsem oči a čekala na dopad.
Ten však nepřišel. V okamžiku kdy jsem očekávala svůj nešťastný konec se kolem mě omotali něčí ruce a následoval prudký náraz směrem vzhůru. Náhlé zastavení z poměrně slušné rychlosti mi málem vyrazilo dech. Zarethova křídla se jen lehce dotkla země pod námi, ale překvapivě se ozval podivný kovový zvuk. Než jsem stačila zjistit co onen zvuk způsobil, Zareth nás jediným máchnutím křídel zvedl o několik desítek metrů výš.
Zareth naznačil že by nebylo dobré vyrazit domů přímo, asi kdyby se někdo vydal za námi.
„Dobře." naznačila jsem, že jsem slyšela ještě s pokýváním hlavy kdyby mě neslyšel přes ten vítr. Rychle jsme stoupali a ještě rychleji se vzdalovali od nemocnice pryč. Přišlo mi, že jsem v okně ze kterého jsme vyskočili zahlédla  siluetu dvou postav. Pravděpodobně mých rodičů, bohužel...možná bohudík jsme se však vzdalovali příliš rychle na to abych své podezření potvrdila či vyvrátila. Z přemýšlení mě vytrhl Zareth, který kdyby nemluvil těsně vedle mě, asi bych jeho slova přeslechla.
„Já nastydnout nemůžu." zavrtěla jsem mírně hlavou.
Jediné období kdy jsem byla nemocná skoro pořád bylo když jsem byla v léčebně. Připisovala jsem to množstvím všemožných léků které do mě rvali. Občas jsem v horečkách prospala i několik dní. S narůstající nechutí jsem vzpomínky zahnala a začala se soustředit na výhled pod námi. Ulice Atreii vypadali z vrchu úplně jinak. Vítr kolem nás byl chladný, chladnější než bych na začátky letních dní čekala, ale letěli jsme velmi rychle. K mému ohromnému překvapení jsem si ani nevšimla že se mé tělo začalo chvět. Snažila jsem se přestat protože to pro mě nebyla typická odpověď na chlad. Obvykle vím že je zima, ale nikdy jsem na ni neměla nejmenší reakci.
Najednou jsme proletěli mrakem a já se otřásla o něco vím. Náš stín minul oblak pod námi ale pak mi přišlo jako kdyby za ním projel další stín.
„Zarethe?! Jak poznáme jestli za námi někdo letí nebo ne?" z pozice ve které jsem byla jsem viděla jen před nás nebo pod nás.
Snad to byl jen nějaký pták...

Soustředil jsem se na cestu, alespoň do té doby, než si ta holka naprosto rozklepala. To mi jako lhala? Dokázala mi lhát a nepoznal jsem to? Jak je to sakra možný. Brzy se však dostavila její nervozita a překvapený pohled. Jak se zdálo, ona sama z toho byla překvapená. Tak ne, nedokázala mě obelhat, je jen blbá.
Nechal jsem to chvíli být, dokud si nevzpomněl na tu odpornou bílou chodbu. Asi...by bylo rozumnější pokusit se předejít další návštěvě nemocniční budovy. No dobře...pro tentokrát. Na těle se mi objevilo tetování, které mám ve své pravé podobě a fialově se rozzářilo. Šlo o temnou magii, kterou jsem ze sebe nechal vycházet. Je schopná spálit život na prach, rozbít skálu nebo sežehnout zem, ale...moje družka, když ji bylo chladno, vyžadovala trochu mojí magie, ve správném poměru prý nepálí, jen hřeje. No...zatím nehoří. Poměr bude asi správný.
Obrys, který se přibližoval, mohl sice vzdáleně působit, jako pták, ale vidím duše...tahle bílozlatomodrá mohla patřit jenom jediný bytosti. "No...ostatní už o nás budou taky vědět, tipuju ale, že nedorazí hned. Zbavím se ho, ale potřebuju volný ruce."
Po těch slovech, jsem temnou magii probudil na plno, až se mi opojně rozlila tělem a odrazila v očích. Hned na to, jsem vší, nadlickou, magii nadupanou silou vyhodil Crystal co nejvýš do vzduchu. Chvíli potrvá než dopadne. Do té doby se s ním snad stačím vypořádat. Vzal jsem na sebe svoji pravou podobu, jsem tak ještě daleko obratnější. Opeřená slepice bez ocasu mě nepřemanévruje.

Crystal:
Chlad mnou začal pomalu prostupovat. Jestli to takhle půjde dál tak vážně něco chytím a budu zase jen na obtíž...
Mou pozornost upoutalo fialové světlo vycházející ze Zarethových rukou. Chlad najednou pominul a já si připadala jako přikrytá teplou dekou. Pravda je že když jsem necítila zimu nikdy mě nijak zvlášť nenapadlo vyhledávat teplo, ale hned jsem si přišla o 200% příjemněji...pořád někde 10 kilometrů nad zemí, ale aspoň v teple.
Zareth něco začal říkat, ale slyšela jsem jen něco o tom že 'ostatní o nás už vědí' a 'volné ruce'....volné ruce?
Vše kolem mě najednou zfialovělo nenadálým světlem a než jsem se stihla vzpamatovat mířila jsem obrovskou rychlostí směrem vzhůru nic jsem přes rychlost zvuku neslyšela ani neviděla, ale až příliš dobře jsem si uvědomovala absenci mé jediné opory uprostřed nebe, Zareth byl pryč a já nevěděla ani kde jsem já. Oči mi začali slzet ale všechny slzy byli okamžitě sraženy směrem dolů. Teplo které mi Zareth propůjčil stále přetrvávalo, ale to podle mých předpokladů nemohlo vydržet dlouho. Srdce jsem měla až v krku, ale zklidňující injekce kterou jsem dostala v nemocnici stále držela můj adrenalin na uzdě i přes to jak moc se tomu moje tělo v tuhle chvíli bránilo. Vyplašeně jsem se pokusila vytvořit z ledu alespoň nějaký štít proti ostrému větru, ale kromě malých krystalků jsem se ničeho lepšího nedočkala.

Jestli je můj odhad správný, měl jsem něco kolem minuty a půl , než Crystal bude zpět tady a dvě  minuty a dvě sekundy než dopadne na zem. No...za takový čas bych se měl s touhle nepříjemností, známou jako anděl, vypořádat. K mé nevoli se, ale odmítal přiblížit, držel si svou vzdálenost a vyčkával. Hajzl opelichanej. To jsem si na rozdíl od něj nemohl dovolit. Nejspíš se mě pokoušel nasrat ještě víc, protože se otočil na místě a pokoušel se vzít do zaječích. Nechtěl na mě jít sám, ale to je jediná chvíle, kdy bych mu chtěl čelit. Navíc, s hlavou v oblacích si poletuje i můj společník, kterému ale výlet brzy skončí. S ní v náručí se mi magie bude používat opravdu mizerně. 
Vrhl jsem se za ním tak rychle, až se kolem ozývalo hlasité bušení křídel, která se opírala do okolního větru. Musím ho dostat, hned. 
Uznávám, že nebyl špatný letec, přesto jsem z jeho náskoku rychle ukrajoval. 
Možná až moc, stačila chvilka nepozornosti, a když jsem prolétal těžkým, dešťovým mrakem, čekala mě v něm dávka svěcené...rosy? Vlhkosti? Těžko říct, co s tím mrakem udělal, pálilo to jak debil. 
Tak moc jsem se těšil, až z něj sám nadělám odpolední přeháňku. Měl jsem problémy vidět, kouřilo se mi těla víc, než z tý smrdutý cigarety a jen jsem doufal, že mi křídla nepropálí skrz na skrz. To se prozatím nekonalo.
Anděl si všiml, že jsem mrakem prošel,i to jaké to na mě zanechalo stopy. V ruce mu zářilo zlaté kopí, zatímco druhá ruka žhnula bílou magií, která létala ve formě výbojů mým směrem. 
Potřeboval jsem se vrátit co nejrychleji na místo, kde se bude za malou chvílí...vyskytovat Crystal. A teď mi stíhaní tohohle potrvá ještě o trochu delší dobu, nemohl jsem to riskovat. Vyhnout se výbojům nebyl takový problém, ale nechat si od něj lehce popálit, dramatizovat zranění a fingovat ústup, chtělo trochu více  umu. Štít, který jsem vytvořil z temné magie jsem zformoval až docela na poslední chvíli, čímž určitá část bílá energie opravdu prošla skrz a moje rameno si opravdu moc přálo, aby ho někdo amputoval. Mohl jsem s rukou hýbat, ale byl jsem přesvědčený, že jakmile dosednu na zem, ruku si osobně useknu. Zlostně jsem hulákal, křičel a čertil se. Tentokrát o něco dramatičtěji, než bylo vzhledem k mému stavu nutné. To však nemusel vědět. K mé radosti spolkl celou návnadu a následoval mě při mém hraném ústupu zpět. Věřil, že mě dorazí. 
Je hele...Crystal. Tak to jsem nestihl a anděl furt žije. No nic, ještě mi zbývalo trochu času před tím, než dopadne na zem. 
Dovolil jsem anděli zasadit mi ještě jednu částečně pokrytou ránu, po které se odhodlal, přijít si ještě kousek blíž. Pro vlastní smrt. 
Zkusmo jsem se dotkl magii jeho krve. Ještě to nevěděl, ale bylo po něm. Hrozně rád bych si s ním trochu pohrál. Dost mě totiž svoji neochotou řešit věci napřímo a hlavně tou svěcenou lázní naštval. Chuť si ale budu muset zpravit až příště. V jednu chvíli se vznášel a čekal vítězství, zatímco v té druhé explodoval, jak jsem každou kapku jeho krve v těle donutil rozlétnou se jiným směrem. Oči mi rudě plály, prozrazujíce formu magie, kterou jsem použil k jeho usmrcení. Srdce se mi vášnivě rozbušilo, měl bych se vrhnout na další, tohle přeci nebyl boj. Chci trochu vzrušení sakra. To, co se dá cítit jen tehdy, když zaryju drápy nebo zuby do nepřítele. 
Pohled jsem stočil ke svým drápům, jejich rytiny rozzářila jediná zbloudilá kapka andělské krve a doháněla mě k neúnosnému hladu po masakru. Mohl bych je pak všechny sníst. Zvedl jsem drápovitou pracku, krev olízl a celý se otřásl. Pachuť, andělské krve mě navrátila do reality. Hnus, který je pro mě spíš kyselinou.
Měl jsem co dělat, abych se ze svého krátkého transu oklepal dost rychle na chycení své rozevláté pomocnice. Dostihl jsem jí s rezervou několika vteřin před dopadem, znovu ji chytil a když na můj popálený obličej dopadla sprška andělské krve, jenž tetelil jsem se spokojeností, přestože pálila, jako ďas.
S výrazem hladového šílence jsem roztáhl ústa do širokého, úsměvu plného ostrých zubů. Voněla a její duše zářila. Duše která by mi během jediného mrknutí oka napravila všechny relativně povrchové škody na těle. Neskutečně to pálilo, ale bolest je dobrá, znamená, že žiju.
I ona byla zaflákaná od andělské krve, což trochu snižovalo moji touhu uhryznout ji ksicht, ta věc totiž nejen hrozně chutná, především příšerně smrdí. 
S nepřirozenou grimasou úsměvu, jsem ji vyzval. "Otři si to z tváře, nebo tě zabiju.". Uznávám, nechal jsem se celou tou situací krapet unést. Ale co jsem těmi slovy myslel bylo spíš. "Otři si to, ať tě můžu zabít." Byla nejblíž a já měl hlad. Ale zadělanou od anděla ji jíst nebudu. Mohl jsem jí to stáhnout magii, ale chtěl jsem do sebe nasát emoce, které z ní budou prýštit, když ji to oznámím. Čím silnější emoce při posledním vydechnutí, tím lépe. Škoda těch hloupých léčiv, co jí kolují žilami.

Crystal:
Konečně jsem se dostala do bodu kdy jsem se zastavila, jen na okamžik ale i to byla vítaná změna. V uších mi něco křuplo už dávno a já dělala co jsem mohla abych vyrovnala tlak. Třeštila mi hlava a nemohla jsem moc dobře dýchat. Se zoufalstvím jsem sledovala jak se zase všechno rozmazalo a já se začala řítit dolů. S každou narůstající vteřinou která mi přišla nekonečně dlouhá jsem nabývala na rychlosti. Znovu jsem se pokusila o malinkatou ledovou plošinu, která by mě aspoň trochu zdrzdila, ale bohužel jsem nebyla schopná ani toho.
Když mě Zareth nechytí, moje šance na přežití se rychle blížili nule. Doufala jsem že aspoň budu mít hezký výhled před tím než dopadnu, bohužel to kvůli rychlosti a větru nebylo možné. Nechala jsem je tedy zavřené a už se o nic víc nepokoušela. Léky které mě blokovali teď ve mně vyvolávali směs neidentifikovatelných emocí. Jako kdybych je začínala cítit všechny najednou, ale pořád byli jaksi podivně tlumené.
Zarethova magie mě začínala pomalu opouštět a mě se dýchalo čím dál tím hůř stejně jako mi byla čímdál tím větší zima. Všechno kolem mě začalo černat když v tom jsem do něčeho vrazila...zastavilo to můj pád ale já byla stále naživu. Vyplašeně jsem začala dýchat jako o život. V uších mi zvonilo a všechny zvuky přicházeli z velké dálky. Rychle jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že mě Zareth zase chytil. Vypadal nějak jinak než předtím. Oba jsme najednou byli pokrytí červenou lepkavou tekutinou. Byla to krev? Doufám, že nebyla moje. Podvědomě jsem si začala třít ruce ve snaze se trochu očistit, ale jen se více rozmazala. Měla jsem pocit že Zareth něco říkal tak jsem se na něj otocila abych ho lépe viděla. Usmíval se. Trochu děsivě. Ale právě nás oba zachránil. Co mě však znepokojilo byl divný spálený smrad a viditelné popáleniny které na sobě měl. Chtěla jsem navrhnout aby jsme přistáli ale v krk jsem měla stažený tak že pochybuji že ze mě něco vyšlo. Snad brzy nepřiletí další.

Neposlechla. Taková drzost. Provokuje mě? Nebo přišla o sluch? Je to jedno, potřeboval jsem z ní vymačknout víc emocí, jestli si chci vážně pochutnat. Naštěstí pro nás, tady kolem je jen prázdno, nikdo nebude rušit naši hru. Pouhá myšlenka stačila k tomu, abych krev odlétla z její tváře pryč. "Řekl jsem, že tě teď zabiju. Slyšela jsi mě už dobře maličká?" Zavrněl jsem spokojeně a opravdu hodně dramaticky rozzářil své bílé oči. Není to dost, chci ještě trochu. Uměle jsem rozbušil její srdce tak prudce, div jí nevyskočilo z hrudi. Parádní. To je ono. Sevřel jsem ji v náručí o něco pevněji, aby mi nevyklouzla a já zároveň, ucítil na drápech její krev, která lákavě voněla. Nedíval jsem se jí do očí, ale rovnou do duše, ta mě zaujala. Úplně jsem zapomněl, proč jí tu vlastně zachraňuju, k čemu mi měla posloužit, kam jsem pro ni šel nebo kam ji potřebuju dostat. 
Oblízl jsem se dlouhým dračím jazykem a následně jí dal polibek smrti. Možná jsem byl trochu rozdováděný, protože krom energie z její duše jsem na jazyku ucítil i její krev. Hups...no co. Zatetelil jsem se blahem. Kdo nikdy duši nepozřel, nepochopí. 
Crystal chutnala báječně, a za pár vteřin mi její duše zhojí všechny, doplní energii a ještě zlepší den eheheh. MOMENT!!! Crystal! 
"Kurva!" Vyjekl jsem. Zabil jsem si pomocníka. 
Okamžitě jsem do ní duši vdechl zpět, bude trochu unavená, pokousaná a olíbaná , ale vstřebat jsem ji naštěstí nestihl. To rozchodí.
"Ehm kuře? Holka? Crystal? Hej vstávej, výborně." Tep jsem jí hlídal raději osobně. No...nevím úplně, jak se mi z tohohle podaří vymluvit. K mému štěstí je ta holka úplně máklá, mohla by mi snad na něco skočit.
Na místě jsem se už nezdržoval a mířil směrem k domovu. Samo o sobě byl zázrak, že během mého výstupu nedorazila andělská letka.
Aniž bych si to uvědomil, olízl jsem si tvář, aby se nepřipravil o zbloudilé kapky její krve. Ranky na jejím obličeji i těle jsem samozřejmě rychle zacelil strupy, to byla otázka vteřiny a jedné myšlenky. "Ehm...jsi v pohodě?" To by mohl být dobrý začátek konverzace.

Crystal:
Zase začal něco říkat, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Uši jsem měla stále zalehlé a zrak jsem pořád ještě zaostřovala po silném podráždění z větru.
Asi úplně nechápal, že ho neslyším. Zavrtěla jsem hlavou, ale pochybuju, že to pochopil.
Dostala jsem divný pocit, všechna krev která nás do teď pokrývala najednou zmizela. Musím uznat, že to bylo o dost příjemnější, navíc když vím, že Zareth nesnáší když se zašpiní.
Chvíli zase něco říkal, když v tom jeho oči najednou začaly bíle zářit. Moje srdce se zničeho nic rozbušilo tak rychle až jsem musela zalapat po dechu. Pohled mi na chvíli úplně zčernal z důvodu změny tlaku. Zareth mě začal přímo drtit v objetí a jeho drápy se mi zaryly do kůže. Nechápala jsem co se najednou dělo. Připisovala jsem to tomu, že mi musel říkat něco důležitého, ale nevěděla jsem co to bylo. Můj zrak se začal vracet zátky až po několika vteřinách černa s několika přetrvávajícími mžitkami, ale už jsem začínala Zaretha zase vidět.
Přímo přede mnou byli jeho bílé oči které vypadali jako kdyby se mi dívali až do duše. Instinktivně jsem sebou trhla když se začal přibližovat, ale držel mě tak pevně že jsem nemohla odporovat. Nadechla jsem se s tím abych se zeptala co se děje, ale v tu chvíli mezera mezi námi zmizela a tím pro mě všechno zčernalo. Moje tělo ochablo a začal se mě zmocňovat strašlivý chlad. Chlad který žádná zima nemůže způsobit. Srdce mi pořád bušilo rychlostí jako kdybych právě uběhla maraton, ale zapomněla u toho dýchat. Všechno kolem mě utichlo a já ztratila vědomí.

"Hej...no tak. To rozchodíš." Zatřásl jsem s ní trochu a stále hlídal srdce, aby správně bilo. S dechem měla ale stále problémy. Jasně...byla mrtvá, ale už to trochu dramatizuje, řekl bych. Naštěstí se místo našeho přistání rychle přibližovalo. Útulná jeskyně ukrytá v nedalekých horách s podzemním systémem tak komplexním, že se v něm téměř každý tratí. Jedna z jeho cest vede do samotného srdce atrei, odkud je můj dům jen kousek. 
Nezdálo se, že by nás sem někdo pronásledoval, proto jsem se rozhodl chvíli zdržet. Prostoru uvnitř jeskyně bylo dost na to, abych zvládla plné rozpětí mých křídel. Kamenná zem, by teď spoře oděné holce asi moc neprospěla, jakmile jsem se ale ujistil, že dýchá stabilně, zamířil jsem k velkému balvanu. Dalo mi trochu práce tu těžkou krávu odtlačit, ale brzy jsem za ním našel to, co jsem hledal. Stará truhla plná náhradního oblečení a teplých, měkkých kožišin na spaní. 
Já jsem v téhle podobě nový oděv nepotřeboval, rovnou jsem usoudil, že ona taky ne. Místo toho jsem k ní donesl několik kožišin. Na jednu ji uložil, a do druhé ji obalil, dokud nepřipomínala párek v rohlíku. Mňam...Ne už jí znovu nesmím sežrat. Přisedl jsem k ní, znovu zkontroloval její životní funkce a když pochopil, že jediné co teď můžu, je čekat, ovinul jsem ji křídlem propleteným zářivým tetováním, které díky temné magii vydávalo krom světla i teplo. 
"Stejně nakonec budeš muset vstát ty lemro." Zamumlal jsem, otráveně. Funkce osobní lampičky a topení, mi vůbec nevyhovovala. V dlouhé nudné chvíli jsem svoji pozornost upřel na svoje drápy stříbrné barvy. Dělal jsem pohyby, dramatická gesta a prohlížel rytiny na nich, o kterých nikdy nezjistil, co znamenají, nebo proč svítí, když přijdou do kontaktu s krví.

Crystal:
Všechno bylo v mlze. Občas jsem procitla a zahlédla že někam letíme, ale obraz byl jen vteřinový a velmi rozmazaný. Vzdáleně jsem si uvědomovala Zarethovu naléhavost v hlase ale nechápala jsem význam jeho slov.
Vnímala jsem jak mě někam položil. Chtěla jsem se vzbudit, posadit se, ale byla jsem tak příšerně vyčerpaná, že jsem místo toho znovu spadla do prázdného bezzesného spánku.
Nevím ani kolik času uběhlo když jsem se konečně začala cítit schopná otevřít oči.
Přivítala mě šedá kamenná stěna, netrvalo dlouho než jsem zjistila že jsme v nějaké jeskyni.
„Co se..." unaveně a poměrně zmateně jsem se pokusila zvednout do sedu. Neúspěšně, chlupatá deka do které jsem byla pevně zabalená překazila mou snahu. Místo toho jsem se tedy začala rozhlížet po jeskyni. Nebylo zde nic moc zajímavého kromě Zaretha který seděl vedle mě a zvláštní linie na jeho kůži prozařovali jeskyni kolem nás.
„Jak dlouho tu jsme?" dezorientovaně jsem se začala vrtět abych si uvolnila alespoň ruce. K mé nezměrné úlevě jsem si potvrdila že můj sluch je zase zpátky stejně jako můj hlas i přes to že zněl jako kdybych kouřila dvacet cigaret denně.

Konečně z ní vyšel nějaký zvuk. Už jsem jednou daroval duši démonce, která potřebovala nakrmit, ale ještě jsem nezkoušel vracet ji na půli cesty zpět do těla smrtelníka. Moje teorie...dedukované přání bylo naštěstí správné Je v pohodě...bude. 
Nevím, kolik si toho pamatuje. Doufám, že ne moc. Rozhodně na sebe neprozradím víc, než bude třeba. 
"Drž. Kontrola." Oznámil jsem ji a sevřel její bradu pevně mezi drápy. Pokud se nebude cukat, nic se jí nestane. Panenky ji pracovaly trochu pomaleji, než bych si představoval, ale na mrtvolu dobrý. Brzy se srovná. 
Zajímalo by mě, proč nezačala řvát hned po tom, co se probudila. Třeba ještě nemá sílu, je dezorientovaná nebo mám vážně z prdele kliku a nějakým záhadným způsobem neví, že za to můžu já.
"Co přesně si pamatuješ?" Zeptal jsem se, zatímco dobře monitoroval tep jejího srdce, dech a cokoliv by mi mohlo napovědět, že bude chtít pláchnout nebo vycouvat z naší dohody.

Crystal:
Na místo odpovědi mě najednou vzal za bradu a zadíval se na mě. Přestala jsem sebou vrtět a pohled mu opětovala. Po dvou vteřinách jsem mu však darovala úsměv kterým jsem se naučila krýt únavu.
„A jsem v pořádku?" hravě jsem se zasmála.
Zareth vypadal, že svoje otázky myslí vážně a tak jsem se jako lidská žížala o něco víc narovnala a skutecně se nad tím zamyslela.
„Nevím asi tak nějak všechno? Příště až tě napadne mě vyhodit do vzduchu tak je taky o dost příjemnější možnost mě prostě položit na zem!" trochu vyčítavě jsem se zamračila.
„Pak už si nejsem moc jistá. Potom co jsi mě chytil jsi pořád něco říkal, ale neslyšela jsem vůbec nic. Asi to bylo kvůli tomu jak rychle jsem padala. Malém jsem se srazila s holubem..." začala jsem se pomalu odklánět od tématu.
„Ehm..teda...a jo...nic jsem neslyšela a moc toho neviděla kvůli větru který mi foukal do očí, ale držel jsi mě tak hrozně silně že jsem se nemohla vůbec hýbat." konečně se mi podařilo uvolnit si ruce z kokonu přikrývek. Moje zápěstí nesli známky modřin a škrábanců. Zvědavě jsem si je prohlížela. Vzapomněla jsem si jak mě držel a pak se začal divně naklánět. Rychle jsem zatřepala hlavou abych vyhnala zbytečné myšlenky z hlavy pryč.
„Pak mi bylo nějak divně. Co se stalo potom co jsem omdlela? Šel po nás ještě někdo?"

V momentě, kdy pronesla, že si pamatuje vše, jsem odměřeně povytáhl obočí. Mluvila pravdu, ale ten konec byl jakože hoooodně výmluvný. Snad s se s tím bude dát pracovat.
Nemohl jsem uvěřit svým uším, ta holka opravdu neslyšela, co jsem jí říkal a ještě jí to já idiot zopakoval. Ale dokud je štěstí blbý, beru každou příležitost všema deseti.
Jakmile vytáhla ruku ven z pod přikrývky, nespokojeně jsem plaskl. Tak jestli se jí to nelíbí, můžu klidně přestat zahřívat, že jo. Tedy, pokud bych ji chtěl nechat podchladit. Není nic odpornějšího, než člověk s nudlí u nosu a nemocnice.
 "No jasně, pamatuješ si všechno krom toho, co si nepamatuješ. Já u toho naštěstí byl." Dal jsem se do vyprávění a dramaticky u toho gestikuloval drápy. "S andělem jsem se samozřejmě vypořádal, ale tvoje tělo, nejspíš pod vlivem léků, nebylo schopné odolávat tamějším podmínkám. Položit jsem tě nemohl, na to nebyl čas. Krom toho, nic nevydržíš, měla bys bejt na sebe trochu tvrdá." Líčil jsem barvitě. "Naštěstí pro tebe, jsem dokázal perfektně odhadnout situaci. Zachránil jsem tě, jak už sis asi všimla." Ve svém vyprávění, se nezmínila, o chvíli těsně před tím, než jsem ji duši vzal. Snad si teď to kuře nebude nic namlouvat. Mohlo by mi to sice hrát do karet, ale potřebuju, aby se soustředila na svoji práci, ne moji nadpozemskou dokonalost, to může někdy jindy. Proto jsem se její romantický sen rozhodl brutálně rozdrtit ještě v zárodku. "Neměl jsem na výběr, musel jsem ti vdechnout trochu temný magie, abych tě udržel na živu. Což pro tebe znamená, že se budeš muset naučit jeden protijed. Nic moc dramatickýho. Jo a samozřejmě taky to, že mi dlužíš životem." Každou další vteřinou vypadala čileji a čileji, proto jsem si celý lidský balíček, zabalený do kožišin, hodil přes rameno a vykročil do tmy jeskyně, kterou osvětlovalo zářící tetování. Mám hlad a už jsem se viděl doma.

Crystal:
Zaujatě jsem sledovala Zaretha. Za ty tři dny jsem si stihla povšimnout, že občas svoje vypravování trochu překrucuje. Ne že by lhal, nebo jsem si toho aspoň nebyla zatím vědoma, ale rád si hledal slova která co nejlépe obcházela skutečnost v závislosti na posluchači. Bavilo mě to poslouchat daleko víc než jen klasický nudný projev. Také to byla skvělá pomůcka jak udržet mou roztěkanou pozornost.
Čí tělo by dokázalo tohle vydržet, ne vážně. Kdyby mě vyhodil ještě výš skončila bych ve vesmíru. Nic jsem však radeji neříkala a jen poslouchala dál.
Ahaa teď mluví o té divné vzpomínce...takže se to vážně stalo?
Při té představě mi vyskočila na rukou husina a do tváří se mi nahrnula krev. Ještě že bylo moc velké šero aby to snad bylo vidět.
Jeho vysvětlení znělo velmi rozumně tak jsem jen odhodlaně přikývla. Chtěl mi pomoct a já se při procesu otrávila což se nedá úplně brát jako jeho vina.
„No hlavně že nějaký protijed je. Ale proč se ho mám učit? Je to navíc dávek?" zmateně jsem nadzvedla obočí. To musí být poměrně účinný jed jestli se to léčí delší dobu. Ach jo já mám zase štěstí.
Překvapeně jsem vyjekla když mě najednou Zareth zase popadl a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.
„Jdeme domů?" vesele jsem se zase začala usmívat. Už se těším až si lehnu do postele a půjdu spát!

Spolkla to i s navijákem, což mě náramně potěšilo. Teď ji ještě nějak vysvětlit, že je na mě do konce života závislá. No, všechno jí nepovím, ale dohraju si to, jak bude třeba.
"Je to na víc dávek. Třeba ti zabere, hned ta první, ale příliš bych na to nesázel." Začal jsem a jal se ke svému vyprávění připravit perfektní atmosféru. Máchl jsem volnou rukou, ze které nechal vylétnout malinkaté částečky temné magie, které se rozlétly jeskyní jako moje osobní, fialové hvězdy. Nepotřeboval jsem to, vidím perfektně, ale znám holčičí mysl, občas se konec konců v nějaké projdu. Tahle dech beroucí podívaná by se dala použít i na žádost o ruku, natož vyprávění srdcervoucího příběhu. Světélka nás následovala jeskyní a čas od času vytvářela různé obrazce. 
Nenávidím, když mě někdo lituje. Potřeboval jsem ale, aby zapomněla na své nebezpečí a trochu se ponořila do toho, co všechno jsem pro ni obětoval a riskoval. Že to nebylo pro ni a ještě jsem ji sežral? Tuhle část ze svého vyprávění vynechám, místo toho jsem si pohlídal, aby světélka odhalovala mé spáleniny, hrdinně utrpěné, při její záchraně.
Teď mě něco napadlo. To se posere. Kdybych ji neměl hozenou přes rameno, padne mi do náruče. Jedna část umělých hvězd utvořila obrazec, mladého démona, tedy mě utvářela se dál podle mých slov tak, aby mělo vyprávění ještě větší grády. První scéna byla můj hrdinský čin, při její záchraně.
"To, co se ti teď rozpíná žilami, je prokletí. Byla jen otázka času, než by se ti to v mojí blízkosti stalo, proto je můj pokoj v domě od tebe dost vzdálený. Být v mé blízkosti totiž zabijí. Přes noc máš čas znovu načerpat sílu a uzdravit se." 
Tak další "obraz" jak všechno umírá, všichni se odvrací, mají strach a osamělej démon. Perfektní!
"Nevím, kde jsem k tomu prokletí přišel. Patrně už jsem se tak narodil. Každopádně strávíš-li v mojí blízkosti moc času, nebo se dostane trochu mojí krve do té tvé, získáš prokletou krev také. Za týden tě bez protijedu zabije. Myslíš snad, že by někdo s takovýmhle tělem a schopnostmi zbyl sám? Pfff." Hej, zpět do role! 
"Je lepší si nikoho nepouštět k tělu, když víš, co to s nimi může udělat. Smrt na tohle prokletí není vůbec pěkná a po určitý době už nechceš riskovat. Mnoho let jsem se s tím pokoušel něco udělat, najít lék ale...neexistuje. Ne pro mě."
Mluvil jsem a pokračoval jeskyní dobře známým směrem, zatímco podporoval divadlo, které hrálo kolem nás. 
Ještě jedna drobnost, malinko, jen trošičku, jsem zrychlil její tep. Perfektní.

Crystal:
Pozorně jsem poslouchala všechno co mi říkal. Slyšela jsem že i hadí jed se léčí několika dávkami protijedu takže mě to ani moc nepřekvapilo. Překvapivě i přes to že jsem mu visela přes rameno se mi leželo docela pohodlně. Zareth neprojevoval sebemenší náznak toho že bych na něj byla těžká takže jsem se jen pohodlněji usadila ve své kožešinové tortile a poddala se houpání jeho kroků.
Vše osvětlovalo příjemné nafialovělé světlo ke kterému se brzy připojili malé fialkové jiskřičky které se roztancovali ve vzduchu. Fascinovaně jsem na ně hleděla jako smyslu zbavená. Můj mozek tím byl zcela pohlcen.
Shlukovali se a zase rozutíkávali, bylo to zábavné sledovat. Oči mi začali těžknout ale nechtěla jsem usínat i přes to jak vyčerpaně jsem se cítila.
Zarethův hlas se najednou rozezněl ztichlým jeskyním tunelem. Zareth chodil vážně potichu oproti tomu jaký hluk běžně nadělám já.
Spolu s jeho slovami se světlušky formovali do obrazců a mě bylo hned jasné že to co mi bude říkat bude důležité a neměla bych to prospat. Bojujíc se svou únavou jsem se tedy donutila dál vnímat příběh který mi vyprávěl.
Se zatajeným dechem jsem sledovala jak se obrazce měnili. Zareth kolem kterého všechno a všichni začínají skomírat. Ostatní se k němu otočili zády. Nerozuměli tomu a měli strach.
Celý ten příběh mě uvedl do stupňující se melancholie. Empaticky jsem přilnula k příběhu jako kdyby byl můj vlastní, jako kdybych sama dokázala pocítit ten strach a odpor ostatních. Snahu najít lék, ale vše marně..a nakonec jen odevzdání svému osudu. Únavu z věčné snahy se ho změnit, bezúspěšně.
„To muselo být hrozné." sama jsem se cítila hrozně a zároveň naštvaně za něj „Neměli se otáčet zády, nebyla to tvoje vina. Měli se víc snažit to pochopit a pomoct ti. Nebylo to fér".
Víčka mi těžkla, ale i tak jsem stále pobouřeně mumlala tiché výčitky směrem ke světelným lidem. Až nakonec ustaly i ty a já byla proti své vůli opět vtažena do náruče spánku.

Byl jsem poměrně slušně přesvědčený o tom, že ji dokážu přesvědčit. Některé části vyprávění byly pravdivé, jiné jsem byl nucen přikrášlit, aby měl můj příběh tu správnou energii. Nicméně výsledek, který mě čekal v podání naprosto uhranuté Crystal, mě téměř zaskočil. No...hlavně, že to fungovalo. 
Její slova mi byla tak proti srsti, že jsem je přešel mlčením. Hrozně mě vytáčelo, jak mě litovala. Proto jsem raději přikývl a tvářil se, jak je pro mě těžké jejich křivdy odpustit.
K mému překvapení, se její dech i tep ustálil na tempu, odpovídajícímu lidskému spánku. Nebylo pochyb o tom, že si dopřává odpočinek. Pobaveně jsem se ušklíbl, že vůbec netuší, vedle koho si troufla zamhouřit oči. Na druhou stranu jsem se ji dnes opravu ublížit nechystal.
Přestal jsem se světelným divadlem, které mi bralo energii a nemělo publikum. Přidal do kroku a netrvalo dlouho, než jsme se oba dostali domů. Už se nemůžu dočkat večeře. Ty spáleniny jsou vážně hodně nepříjemný. 
Crysral mi teď přišla adekvátně zabalena, měla správnou teplotu, proto jsem ji ani nebudil, aby si šla lehnout do postele a jen ji položil na pohovku, zatímco jsem šel hledat něco k snědku. 
Otevřel jsem skřínku, kde bylo několik lahviček naplněné zářivým světle modrým světlem. Jejich zář mě přímo oslňovala. Duše jsem dokázal vidět i na dálku v něčím těle, tohle byl přímo ráj.
Sáhl jsem po jedné z nich, otevřel a když ji pozřel, spokojeně jsem se zachvěl. Kdo není démon, nepochopí, jaká je to slast. Příval nové energie a síly se mi rozlil žilami. Rány od bílé magie se mi ale hojí ještě hůř, než jiným jedincům mého druhu, proto jsem znovu sáhl po lahvičce a spolkl i duši druhou. V tu chvíli jsem byl přesvědčený o své nepřemožitelnosti. Dobyl by svět a nikdo se mi nemohl rovnat, alespoň to jsem si myslel. Možná, kdybych si dal ještě jednu. Všechno by se tím perfektně vyřešilo. Už už jsem natahoval ruku po třetí duši, když jsem si všiml, jak žíly pod mojí kůží zářivě pulzují. Magie by mě roztrhala na cucky, už teď na tom pracuje. Proto jsem neochotně ruku stáhl zpět. 
Jediným máchnutím křídly se dostal dírou na střechu a ve formě mocno výboje nechal přebytečnou energii odejít ze svého těla. Stejně bych si ještě jednu dal.

Crystal:
Do očí mi začalo svítit nepříjemné světlo. Rozrušeně jsem zamrmlala nesrozumitelné nadávky a pokusila se otočit mimo světlo. To ovšem nebylo možné protože jsem se nemohla pohnout dostatečně daleko. S povzdechem jsem rozespale pootevřela oči. Krátkodobě oslepená a znehybněná jsem se začala převalovat ze strany a stranu až jsem nakonec s ránou skončila na zemi. Konečně jsem se mohla trochu rozkoukat. Přes mžitky před očima jsem rozpoznala obývací pokoj u Zaretha doma. Paprsek světla který mě vzbudil do místnosti pronikal skrz díru ve stropě a celý pokoj projasňoval svou přítomností.
S trochou šikovnosti jsem se konečně dostala z pevně zavinuté rolky přikrývek a rozhodla se zjistit kam zase zmizel Zareth.
Vyškrábala jsem se na nohy a protáhla se. Po dvou krocích směrem z místnosti mi však hlasitě zakručelo v břiše.
A sakra...kdy jsem jedla naposledy?
K mému zděšení jsem si uvědomila že má poslední strava skutečně byl chod smrti podávaný Zarethem samotným. Před jeho nalezením jsem se tedy znovu rozhodla pozměnit plány a nejdřív si najít něco k jídlu aby ho nenapadlo mi zase něco přichystávat. Nevím jak fungují démoni, za kterého se tak hrdě prohlašuje, ale očividně se moc v kulinářských oblastech neorientují. Bude proto bezpečnější, pro mě, když se o to postarám sama.
Začala jsem procházet pokoj po pokoji ve spodním patře. Dům byl obrovský proto mi to hodnou chvíli zabralo.
S radostí jsem konečně otevřela dveře do kuchyně a znovu se zarazila. Vypadala staře a nepoužívaně, s tím jsem samozřejmě počítala, ale fakt že si budu muset zapálit kamna abych mohla alespoň ohřát vodu mi vzal vítr z plachet.
„Aaaaach jo!! Co to je že nemá doslova ani plynovej sporák!!" uraženě jsem začala prohledávat každý kus kuchyně. Našla jsem základní vybavení jako nerezové hrnce všech velikostí, vařečky, příbory a mnohem víc. Nakonec samozřejmě i dřívka na roztápění tak snad se mi podaří to možná i zprovoznit.
Díky bohu, že na horské chatě mých rodičů byl i krb a já si pamatovala jak mě bavilo sledovat jak někdo zatápí. Nikdy jsem to samozřejmě nedělala, na to jsme měli lidi, ale všechno jednou poprvé.
„Doprčic proč moje super schopnost nemůžou být ohnivé ale NE!! Musí to být led který nepodpálí ani suchý listí!!" vztekala jsem se nad smutnou hromádkou dřeva v kamnech. Už už jsem to chtěla vzdát když v tom se to povedlo.
„Ano!" vyskočila jsem vítězoslavně jsem vyskočila na nohy a rozběhla se směrem kde jsem při prohledávání kuchyně objevila spižírnu.

Plný energie jsem se vydal do města. Za černým trhem a zábavou. Potřeboval jsem trochu andělské krve, kterou během dnešního vzniklého zmatku nevzal. Zyru jsem nechal doma s naším hostem, aby dbala na jeho bezpečí i zdravotní stav. Nebyla z toho nadšená, ale nakonec jsem ji dokázal přesvědčit i bez dramatické scény. 
Sehnal jsem, co bylo třeba. Dokonce i hromady a hromady listin, týkající temných andělů a bohů. Zdá se, že vždycky někde vypluje na povrch cosi nového, přestože už bych měl vědět vše. 
Z města jsem nespěchal, neboť mi Zyra poslala obraz stále ještě podřimující Crystal, proto jsem strávil ještě pár vcelku příjemných chvilek s významnou démonkou, která mi andělskou krev prodala.
Zábava byla fajn do té doby, než se ukázalo, že prodala i mě a já se musel probít ven několika dotěrnými upíry. Jednalo se o amatéry, kteří ani netušily kdo jsem, proto nebylo těžké je zpracovat. Zpět domů jsem dorazil až po několika dlouhých hodinách. Dokonce se mi dostalo informace o tom, že host už je vzhůru. Tím lépe, konečně vyřešíme můj problém s bestiální podobou. 
O tohle téma se na černém trhu nemohu ani příliš zajímat. Pouhé schraňování informací by mi vyneslo mnoho nechtěné pozornosti. 
K mému překvapení se kouřilo z komína. Neobdržel jsem o tom d Zyry žádné upozornění a v mé mysli se do popředí vydrala vzpomínka. Samozřejmě, nebylo pravděpodobné, že by se Tess vrátila, sám jsem ji zabil, ale...možná jenom. Já nevím. 
Našlapoval jsem tišeji, než obvykle, abych se ke kuchyni dostal a pln očekávání opatrně nahlédl. 
Sám na sebe jsem byl naštvaný. Co jsem jako čekal, že uvidím? Kde by se tu asi vzala.
"Co vyvádíš. Snažíš se to tu podpálit?" Pokáral jsem Crystal, která si dovolila ve mě vzbudit vzpomínky. A...možná to tu opravdu chtěla nechat shořet.

Crystal:
Nebylo tu bůh ví kolik věcí většina z nich spíš základní suroviny.
Nakonec jsem vybrala několik vajec a pár doplňkových věcí s velkým plánem udělat si úplně jednoduchou omeletu.
Kdybych byla doma, nebylo by nic jednoduššího než jen říct naší soukromé kuchařce aby mi něco připravila.
„Kdo se nesnaží nezaslouží si jíst. Jak těžké to může být?" zamumlala jsem si pro sebe a na mysli mi vyvstanula vzpomínka kdy si naše kuchařka vzala den dovolené a můj bratr mistrně zničil a spálil všechno čeho se dotkl. Spálil na uhel i vařené brambory. Ten hrnec se musel rovnou vyhodit. No, já doufám že budu mít víc štěstí.
Vše potřebné jsem si položila na linku...lépe řečeno drevenou desku kterou jsem povýšila na sektorku a začala s chaotickou přípravou. Mezitím se kamna rozpálila a já se během přípravy několikrát spálila protože jsem si nedala pozor. I když upřímně se pár spálenin už ztratí mezi mnohočetnými modřinami a řeznými ránami.
Do pánve mi spadlo pár kousků skořápky a nakonec jsem je i po okrajích trochu spálila a přilepila se na několika místech k pánvi. Při přesunu na talíř se potrhala ještě víc takže už jsem to pak ani neřešila a prostě to na ten talíř jen vysypala. Prezentace 2/10 ALE chuť.....5/10 snesla by víc soli.
Určitě to byla vina těch kamen, vařili až moc!
Dřepla jsem si před dvířka a opatrně je otevřela. Ven vylétlo trochu kouře a plameny jak jsem očekávala plály jako zblázněné.
Ani jsem si nevšimla že by někdo přišel dokud se za mnou neozval Zarethův hlas.
„Sakra!" vystrašeně jsem vyskočila na nohy a cestou se praštila o dvířka od kamen která se s ránou zabouchly a znovu mě popálili.
„Au" vyjekla jsem a chytila se za spálenou ruku a ani si nevšimla ledové námrazy která okamžitě pokryla povrch všech věcí okolo mě v okruhu dvou metrů.
„Neslyšela jsem tě přijít." vyčítavě jsem se zamračila a snažila se ochladit bolavé místo.