Zareth // Crystal

Crystal:
Zoufale jsem zůstala zírat do další prázdné chodby. To snad není možné, tolik chodeb tu být přeci nemůže!
Byla jsem tak zabraná do naříkání, že jsem si nevšimla když se za mnou Zareth připlížil. Když promluvil malém jsem vyskočila z kůže jak jsem se lekla a jen stěží zarazila výkřik deroucí se z mých úst.
'Budu na něj muset přidělat rolničky jestli mě bude takhle děsit.' prolétlo mi hlavou a položila jsem si ruku na svůj prudce zvedající hrudník. Ještě že už mi nemůže číst myšlenky když je venku z mé hlavy...doufám.
„Počkej, jakou práci?" došlo mi se zpožděním a více na něj zaměřila svou pozornost. Rozdíl mezi námi byl poměrně zřejmý. Mezitím co on vypadal jako by se chystal na firemní večeři, já vypadala jako otrhaný bezdomovec. Podvědomě jsem chytila lem svého trika a trochu za něj zatahala jako by to mohlo zakrýt fakt, že bylo pomačkané a špinavé. Na radosti mi to ovšem tolik neubralo protože už jsem se nemusela bát, že bych se v těhle tmavých chodbách motala do konce svého života.
„Tohle je tvoje..sídlo? S kolika lidmi tu bydlíš že potřebuješ tolik místností? Dneska jsou všichni pryč? Protože jsem tu ještě nikoho nepotkala. Měl jsi vždycky takhle dlouhé nehty? Líbí se mi, ale nepřekáží ti? Mě máma zakázala mít delší nehty, prý že na to jsem moc mladá..." zarazila jsem se když se mé myšlenky dostali ke mně domů. „Máma bude šílet až se vrátím domů. Ve které části města vůbec jsme? Jak dlouho jsem spala? Jezdí sem taxíky? Nemám peníze na taxík budu muset pěšky. Když o tom teď tak přemýšlím tak raději nebudu říkat kde jsem byla protože by mohli začít kontrolovat jestli beru prášky a jestli se dozví, že je splachuju, tak v lepším případě dostanu jen domácí vězení." to celé mě vrátilo k otázce jestli je pan Zareth skutečný, ale to jsem raději nezmínila nahlas. Prozatím se zkusím soustředit na reálné a vymyšlené věci. Normálně mi nedělalo takový problém v nich najít rozdíl ale tohle všechno se zdálo více než skutečné. Přeskočilo mi už nenávratně nebo se všichni mýlili?

Trochu opovržlivě jsem si ji přeměřoval pohledem, dokud nepřišla její otázka. "To poznáš, určitě tě bude bavit." Čekal jsem záplavu otázek, proto mě to nijak nevyvedlo z míry a vyrazil jsem do jejího pokoje, zatímco jí tak nějak poslouchal. "Ano moje. To záleží jak velký mám zrovna hlad. Ne...všichni jsou přesně tam, kde být mají. HRRR!!! To jsou drápy a jo, vím že jsou stylový. Ne, nepřekáží, jsem na ně zvyklý. Tvoje máma mě nezajímá." Oznámil jsem jí, aniž bych se na svoji návštěvu byť jen podíval. Na malou chvilku, jsem dostal naději a už se veledůležitě nadechoval k vlastnímu proslovu, když v tom mě opět přerušila. Otráveně jsem mávl rukou. "Hele už jsem řekl, že mě tvoje máma nezajímá, jdi s ní otravovat život někomu jinýmu. Třeba hadům nebo nějakejm velkejm šelmám v ideálním případě." Uchechtl jsem se při představě, jak ji ty věci trhají na kusy a ona se hájí maminkou. "Jme...v utajení. Tenhle dům je pro obyčejného pozorovatele neviditelný, víc tě zajímat nemusí." Senzace, ona bere prášky. No na druhou stranu jsem docela rád, že takovéhle existence netolerují ani mezi lidmi. No...snad na práškách neskončím za chvíli já z ní. Je ale hned několik způsobů, jak se dá tenhle poznatek využít. "Tak to tě uklidnit. Protože domácí vězení ti určitě nehrozí. Hrozí ti v lepším případě to opravdové, taky smrt, no a v tom nejhorším nějaký pěkný blázinec, nebo andělská cela. No jo...to máme za naši dobrotu." Přímo v pokoji jsem se zastavil a ukázal na velkou vyřezávanou almaru. "Najdeš tam něco na sebe. Řekl bych, že ti to docela dobře bude sedět, je to po rodině, která tu žila kdysi." Vysvětlil jsem obratem. "Tohle je důležité, tak si to zapamatuj. Pokud se vrátíš domů dřív, než všechno vyřešíme. Tvoje rodina bude celkem určitě brzy po smrti jasné? Vystavit takovému riziku je přeci nechceš. Pletu se?"

Crystal:
Poslušně jsem hopsala za Zarethem ať už mě vedl kamkoliv. Sice jsem úplně nerozumněla všem jeho odpovědím, ale přesto jsem je všechny pozorně poslouchala protože mi přišli zajímavé.
'Tady jsou hadi?' zvědavě jsem se rozhlédla po chodbě jako kdybych čekala, že se odněkud připlazí hromada hadů.
Celý dům je neviditelný...vtip nebo skutečnost?
Když zmínil léčebnu přejel mi po zádech mráz.
„Raději se nechám dobrovolně zavřít do vězení než aby mě drogovali v léčebně." lehkomyslně jsem mávla rukou nad jeho varováním. „Co je vůbec andělská cela? Nějaké vězení s vysokou ostrahou?" odpovědi jsem se však nedočkala protože to už jsme vešli zpátky do pokoje kde jsem se ráno probudila.
Zareth ukázal na velkou zdobenou skříň, které jsem si předtím nevšimla a začal mi podávat instrukce.
„Nechci." poslušně jsem zakroutila hlavou a důvěřivě se na něj podívala „Jen nerozumím proč by jim chtěl někdo ubližovat. Naštvala jsem někoho?" nadzvedla jsem obočí. „Bude jim stačit když se omluvím?"
Dobře asi by bylo lepší kdybychom delší konverzaci nechali až se převléknu. Vzala jsem jeden ze svých pramenů do rukou a začala z něj vymotávat stéblo slámy.
„Kde tu je koupelna?" zeptala jsem se když jsem stéblo konečně osvobodila, ale bylo mi jasné že to nebylo poslední které jsem našla. Pomalu jsem se přesunula ke skříni a zvědavě jí otevřela. Překvapivě byla úplně plná oblečení všemožných barev. Můžu si tu skříň nechat?

Poměrně zaujatě jsem pohlédl Crystal do očí a chvíli přemýšlel, jak svoji větu zformovat. Nakonec jí však s ledovým klidem oznámil pravdu. Tedy ehm...svoji verzi té pravdy. "Zamysli se. Že neudělala? V té stáji jsi zabila rovnou dva anděli. Božské bytosti, představitele dobra na zemi. Jasně...jsou to kreténi, jenže tomu nikdo nevěří, přestože se nás samozřejmě naháněli neprávem. Ať už tvojí rodinu zabijí oni, jakmile si tě s ní spojí nebo to uděláš ty sama, protože se nedokážeš ovládat a už vůbec ne tu sílu, kterou v sobě máš, výsledek bude vždycky stejný...Ublížíš jim." Následně jsem se na ni samolibě zašklebil. "Ale klid...pomůžu ti napravit tvoji lehkomyslnost, ty na oplátku pomůžeš mě přečíst jednu starou, docela důležitou věc. Než tě zase napadne nějaká blbá otázka tak ano...číst umím." Jakékoli námitky jsem přerušil zdvihnutím ruky a káravě pokračoval. "Stejně nechápu, proč jsi je musela provokovat. Vážně by ses měla nad sebou zamyslet a hlavně...snažit se, aby se to už nikdy neopakovalo. Naštěstí pro tebe, mám s nimi i tvým konkrétním magickým problémem bohaté zkušenosti. Uhm jo...koupelna je dvoje dveře nalevo od tvého pokoje. Voda nejspíš poteče chvíli krapet špinavá od jílu, nelekni se krev to opravdu není. Jen se dlouho nepoužívala." Kochal jsem se nádherou svých drápů a kdybych byl ve své pravé podobě, poklepal bych si uznale ocasem na rameno...no co...zasloužím si to, někdo to udělat musí. Teď už jen scházela poslední informace. " Až se dáš dohromady jen to řekni nahlas. Někdo tě tu uslyší a dojde pro tebe." Následně jsem trochu znejistěl, protože už malinko věděl, co čekat. "Mám se vůbec ptát, jestli je něco nejasnýho nebo radši ne a ušetřit si čas i nervy?"

Crystal:
„Zabila?" zeptala jsem se nevěřícně. „Takže to byli...skuteční andělé? Jak to zastavím, nechci nikomu ubližovat? Nikdo mi nikdy nevěřil, že občas kolem mě něco zmrzne!" začala jsem panikařit. „Říkali, že magie neexistuje." zoufale jsem se podívala na své bledé ruce a zatnula je v pěst. Nevěřila bych tomu kdyby mi bolest v noze nepřipomínala co se stalo předchozího dne. Stále jsem měla před očima jak skoro podemnou explodoval balík slámy.
Emoce se ve mně mísily, ale z nějakého důvodu jsem cítila...úlevu?
Chvíli jsem přemýšlela ale nakonec se odhodlaně podívala na Zaretha a pousmála se.
„Pomůžeme si navzájem." pomalu jsem přikývla a vrhla se ke skříni. Vzala jsem náhodné oblečení a bez dalších slov odkulhala do koupelny.
Koupelna byla stavěna ve stejně tmavém, starém stylu jako zbytek domu. Největší radost mi však udělalo zrcadlo...dokud jsem se do něj ovšem nepodívala. Řasenka se mi lehce drolila, ale linky překvapivě stále držely na místě. Pleť jsem měla bledou a vlasy rozcuchané.
Rychle jsem si alespoň vodou smyla kousky řasenky pod očima abych tolik nepřipomínala pandu a po prohledání skříněk pod umyvadlem kvůli šampónu a ručníku jsem se přesunula k velké vaně.
Přesně jak řekl Zareth, voda nejdříve nevypadala nejpříjemněji se svou cihlovou barvou, ale po chvíli čekání a vystřídání několika barev začala téct čistá.
Samotné mytí mi zabralo přes půl hodiny než jsem si byla jistá, že jsem se zbavila veškeré slámy i prachu.
Vlhké vlasy jsem si zapletla do volného copu který jsem si přehodila přes rameno a až teď si začala prohlížet co jsem si vůbec vzala ze skříně. Byly to tmavě zelené kalhoty připomínající cargo kalhoty. Černé tričko s dlouhým rukávem jsem si zastrkala do kalhot a své staré oblečení rovnou hodila do koše protože už by k ničemu lepšímu stejně nebylo.
S posledním zkontrolovaním se v zrcadle jsem se a vrátila se zpátky do pokoje.
Co to Zareth říkal, že mám říct nahlas až budu?
Nadechla jsem se s tím, že zavolám, ale v tom jsem si všimla svých černých kožených bot vedle postele. Předtím jsem si jich nevšimla protože byli na druhé straně než jsem vylezla. Překvapilo mě že byli poměrně čisté tak jsem si je bez zaváhání oblékla a naposledy se ještě podívala do skříně. Oblečení sice nebylo nejmodernější, ale Trasher nebo Off-white jsem ani nečekala. Po chvíli přehrabování se jsem však našla klasickou koženou bundu a s tím jsem byla zcela hotová.
„Haló...už jsem. Kde někoho najdu?" zavolala jsem do prázdného pokoje a nejistě přešlápla na místě abych odlehčila zraněnou nohu.

Než se ta bláznivá holka nějak zušlechtila, sám jsem si dal menší svačinku a krapet připravil tréninkovou místnost ve sklepení, aby mohla nadále sloužit svému účelu. Halekání té holky nezůstalo dlouho bez povšimnutí a kousek od ní se ve stínech začal zhmotňovat kouř do podoby velkého černého psa, jehož přední polovina byla relativně dobře patrná, zatímco ta druhá přecházela více více v černou mlhu. Zářivé oči zabodla do té cizinky a zuby hladově roztáhla do nepřirozené, děsivé grimasy. Chvíli se nechala obdivovat, dokud neusoudila, že už toho Crystal viděla dost, začala z mlhy tvořit obrazy, až krátké scénky. Nejprve jí do tváře vmetla šišku, která rázem vzplanula a okřídlená postava, ji naráz rozdrtila v pařátech. Byla to pochopitelně narážka na nás dva. Poslouchat se musí nebo bude ta holka trpět! Další krátká scénka ukázala holčičí postavu, jak následuje psí přízrak ven ze dveří, což přesně žádala od Crystal. Zyra elegantně i značně povýšeně zamířila ke dveřím jako první a čekala, zda ji bude Crystal následovat.

Crystal:
Chvíli se nic nedělo. Nejistě jsem se rozhlédla po pokoji a málem překvapením vypískla. V rohu pokoje se zničeho nic objevil černý pes...vlk?...psovitá šelma?...připomínal psa z nočních můr...nebo možná trochu Siriuse Blacka, ale jenom trošku.... Stíny se kolem něj přelévaly a tvořili tak velké, hubené tělo, ale jen přední část. Svítivé oči na mě škodolibě zářily, jeho tlama se pomalu začala protahovat do nepřirozeného úšklebku jako by se mi vysmíval, že před ním nemám kam utéct. Zůstala jsem jako přimražená.
„Ahoj." špitla jsem nejistě když v tom mi málem v obličeji přistála kouřová šiška-šiška?-hořící šiška!
Vykřikla jsem a chtěla uskočit dozadu, ale místo toho jsem spadla přímo na zem.
Moje nohy doopravdy přimrzly k zemi!
Ne, vůbec ta noha nebolí děkuji za optání. Ani trochu...to nejsou slzy bolesti!
Díky bohu na mě ta kouřová šiška vůbec nedopadla protože jí ještě ve vzduchu chytil stínový démon s křídly.
'Naznačuje mi snad, že mě Zareth zachránil? Nejspíš. Ale před čím?' přemýtala jsem mezitím co jsem sledovala kouřovou show jak démon šišku rozdrtil. Hned na to se scéna změnila na dívku následující psa. Tohle se splést nedá.
„Rozumím." rychle jsem přikývla a sledovala jak se mlhovitý pes rozešel ke dveřím. Mlčky jsem rychle odloupla nohy ze země a ne moc tiše ho následovala. Noha mě rozbolela při každém dopadu ale nebylo to už tak zlé. Zvědavě jsem pozorovala cestu kudy jsme šli a snažila se trochu si zapamatovat cestu ale...nebudu lhát, už po druhé zatáčce jsem byla ztracená. Sešli jsme velké schodiště s hromadou obrazů po stěnách..nechtělo by se mi to všechno malovat..já vlastně malovat neumím, ale i kdybych uměla určitě by mi zabralo celé století namalovat všechny obrazy v tomhle domě.
Přízrak psa vplul do dveří za kterými jsem konečně poznala známou vysokou postavu. Jakože..byl takhle vysoký vždycky však to je snad dva metry proboha...jaké to asi je být tak vysoký. Zářivě jsem se na něj usmála a teď již hezky čistá začala shánět místo na sednutí abych odlehčila nohu.

Za malou chvíli se mi již naskytl pohled na pyšně se nesoucí Zyru, naprosto spokojenou s tím, jak svůj úkol splnila a čekající pochvalu. Jen jsem obrátil oči v sloup. No gratuluju...dokázala jsi někoho někam dovést. Přízrak se jakoby na malý okamžik stal trochu více nestabilním a vztekle zapulzoval, načež se mi v mysli okamžitě objevil obrázek šišky. Jen jsem se nad tím ušklíbl, na to nechal přízrak se uvelebit u mých nohou. "Všechno v pohodě? Ubytovaná?" Nadhodil jsem, aby se neřeklo, ale odpověď mě ani v nejmenším případě nezajímala. S očekáváním jsem se naklonil směrem k mému novému hostu, jejím směrem po stole přisunul skleničku s vodou a vysvětlil. "Tvůj první úkol. Zmraz to." Musím přiznat, že jsem byl v tu chvíli zvědavý, jako mále dítě. Zvládne s tou vodou vůbec něco udělat? Zmrazí ji nebo mi pro jistotu zničí celý dům. To snad už za malý moment zjistím. "Prostě se pořádně soustřeď. Možná se naštvi. Vzpomeň na trama nebo naopak. Vyzkoušíme více věcí a uvidíme, co z toho ti pomůže." Navrhl jsem. Má nedočkavost byla jasně patrná na Zyře, která nadšeně pohazovala ocasem, jako by právě byla na lovu. "Tak dělej!" Vytvořila z mlhy živý obraz, představující kouzlící Crystal.

Crystal:
Spokojeně jsem se uvelebila na tmavém křesle nedaleko Zaretha a sledovala jak si kouřový pes lehl k jeho nohám. Fascinovaně jsem sledovala jak se kouř přelévá a tvoří její obrys aby se následně rozplynul. Připomínala takovou živoucí lávovou lampu.
Na Zarethovu otázku jsem vesele přikývla ale než jsem stačila odpovědět už pokračoval dále a přisunoval ke mně sklenici. Chvíli jsem se na ní jen dívala.
„Ale já nevím jak. Vždycky to přijde tak nějak samo." zamrmlala jsem, ale nechtěla jsem aby byl na mě nějak naštvaný, tak jsem vzala rychle sklenici do rukou.
No tak Crystal, tohle zvládneš. Nedopadne to jako posledně.
Před očima se mi objevili nevěřícné obličeje doktorů a zklamané výrazy mých rodičů.
Nejsem blázen.
Zavřela jsem oči a představila si jak sklenice v mých rukou zamrzá. Cítila jsem silný příval síly. Už jsem chtěla vítězně slavit, jenže když jsem otevřela oči, trochu se to vymklo kontrole.
Sklenice v mých rukou byla zmrzlá, to ano...jenže polovinu místnosti nyní zdobila námraza.
„Promiň...ale...povedlo se to...nikdy předtím se mi nepovedlo něco zmrazit protože bych chtěla." radostně jsem vyjekla a šťastně se usmívala na skleničku v mých rukou. Měla jsem takovou radost až ze stropu začalo sněžit čehož jsem si úspěšně nevšímala. Byla jsem tak pyšná na svůj malý úspěch, že jsem si ani nevšimla změny mých vlasů na černou kterou narušovaly bílé prameny.

Stále jsem byl více a více přesvědčený o tom, že by mi ta holka přeci jen mohla k něčemu být, neboť se zdálo, že má sama chuť svůj potlačovaný talent rozvíjet. Magie, jež naplnila celou místnost byla téměř hmatatelná až do momentu...kdy opravdu hmatatelná byla. Brzy jsem se celý ocitl pod ledovou krustou a rozzářil tetování na svém těle, načež se led rozlétl do všech stran a já si smetl neviditelné smítko ze svého ramene. "Je mi fuk, ž to nebylo schválně, mrazit mě nebudeš jasný?" Opáčil jsem naprosto klidně místo pochvaly a pozorně si prohlédl svůj zprzněný dům...Na to jsem si jen povzdechl a pokračoval, přičemž důkladně pozoroval její malou proměnu. Své zmražené víno jsem vzal do ruky, která se lehce rozzářila temně fialovým světlem a víno rozehřála, aby se dalo znovu pít. "Hrhrmrhm...zničilas tu chuť. Zas tak to s tou radostí nepřeháněj...čeká tě ještě fůra práce než budeš použitelná." Sotva jsem to dořekl podal jsem ji láhev s rozmražený vínem. "Fajn...Znovu...a líp." Rozkázal jsem odměřeně a čekal nějaké výsledky. Můj dobře skrytý údiv prozrazovala Zyra která si našeho hosta nanejvýš zvědavě prohlížela a svoji dobru náladu se vytrvale snažila převést i na mě. "Pak si dáš nějaký jídlo, buď klidná, vedl jsem armádu a hlady mi pošel jen první oddíl, takže se umím o člověka postarat." Dodal jsem ještě nanejvýš pyšně.

Crystal:
Trochu jsem sebou trhla když se kousky ledu rozlétly a z pod nich se objevil Zareth. Trochu rozpačitě jsem se zavrtěla na místě s omluvným úsměvem.
„Omlouvám se." zamumlala jsem tichou omluvu. Přesto jsem byla pyšná na svůj úspěch. Teď ještě vědět jak jsem to udělala..
Je to jen led určitě roztaje. Ale pak bude všechno mokré. Jak se suší koberce? Možná by bylo lepší koupit nové. Ale to by jsme museli do města. Zarthovi se do města nebude chtít mohli by nás tam zase přepadnout. Sakra..já slíbila paní Petersonové že jí pomůžu s obchodem.
Přerušila jsem svůj proud myšlenek než se zase dostane tam kam by neměl. Použitelná...
„Chci být pro své přátelé užitečná. Jestli ti můžu pomoct tím, že se to naučím ovládat rychleji, pak to udělám." zazubila jsem se na něj šťastně a podívala se na láhev. Přisunula jsem ji blíž k sobě a přičichla si k jejímu obsahu. Neubránila jsem se kyselému úšklebku, když mi došlo, že je to víno.
„Ty jsi vedl armádu? Páni, to je hustý...ale už to muselo být dávno. Nepamatuji si že by v posledních letech nějaká válka byla." hlavou mi začali proplouvat řádky z učebnice historie. „To by znamenalo, že jsou už všichni mrtví..muselo to být těžké.." smutně jsem stiskla láhev v rukou. Od mých prstů se po láhvi rozlétli bílé provazce ledu a ihned po ní začali kreslit všelijaké obrazce. Zmateně jsem zamrkala a pozorovala co se s ní děje.
„A hele něco dělám." poznamenala jsem už o něco veseleji.

Její omluvu jsem přešel bez povšimnutí, přesto už se mi hlavou honily představy o tom, jak by se její přehnané oddanosti i dobrosrdečnosti dalo využít. Horší to bylo se slovy o přátelství, neboť u těch mi už koutky úst pobaveně zacukaly, jako bych říkal. "No to určitě." Nespokojeně však mlaskl, když ohrnula nos nad mým vínem. "Žádné lepší ve známém světě nenajdeš. Možná proto, že není ze známého světa. Heh...ty jsi vážně ještě neopeřený kuře" Dál už jsem se nad tím nepostavoval, jen litoval trochy vína, kterou bez špetky úcty ničila tahle holka. Nejhorší byl ale fakt, že jsem jí to sám nabídl. To jsem tedy sám dost klesl. "Plácáš nesmysli i když tentokrát jsi v tom nejspíš trochu nevině. Vlastně ne, protože by ses mohla pokusit potlačit svoji ignoranskou lidskou povahu." Opáčil jsem. "Války se vedou neustále, jen mimo zraky lidí. Nebe proti peklu, upíři proti vlkodlakům, zrůdy proti lovcům. Nikdo z vás ale nestojí o to, tyhle věci vidět, vzpomeň si na sebe. Kdybych tě nekopl do zadku ani by sis neráčila všinout, že máš nějaký magický nadání." Pak jsem se zarazil, načež líně mávl rukou tak lhostejně, jak jsem to přesně cítil. "Jo v tom máš pravdu, až na pár případů, jsou všichni mrví." Mou plnou pozornost si opět Crystal vysloužila tím, jak na skleničce vytvořila stříbrné nitky. "Hmmm...jak už jsem říkal. Primitivní forma života, jako jsi ty, je očividně hodně upjata na emoce. Budem s tím pracovat." Již nemalou chvíli se v mé hlavě hlásila o slovo Zyra, která mi neustále cpala před obličej vzpomínku na velice pohlednou bytost, celou oděnou v bílém. "No jo furt...vždyť já vim." Zvedl se z křesla oznámil té holce. "Mám teď ve městě jedno zatraceně důležitý jednání...obchod. Takže tu nebudeš dělat žádný kraviny, jasné? Zyra tě pohlídá." Oznámil jsem ji bez otálení a chystal se vyrazit pryč. Však ona to tu chvíli přežije.

Crystal:
„Páni tam venku je opravdu hodně...ras...takže vážně všichni existují!" pořád mi to přišlo tak nereálné, ale jestli je to sen, tak se nikdy nechci probudit. „Třeba se vá-nás lidi jen bojí? Protože jsme silnější, tak raději sebe přesvědčují, že nikdo jiný není." to zní jako zápletka z filmu, zase přemýšlím až moc. Najednou se Zareth z ničeho nic zvedl z křesla.
„Neříkal jsi, že je to ve městě moc nebezpečné? A teď tam jdeš sám? Co když tě najdou ti co po nás šli? Co když tě zabijou a já tu zůstanu sama! Budu do konce života na útěku jako nějaký štvaný pes." do očí mi málem vyhrkli slzy. „Myslíš že kdybych jim poslala dárkový koš tak by mi odpustili to co se stalo s jejich přáteli tam ve stáji? Byla to nehoda! Třeba by odpustili i tobě!" začala jsem se zase usmívat plná naděje.
„Počkej! Kdy se vlastně vrátíš?" rozběhla jsem se za jeho mizejícími zády.

Jediný důvod proč jsem pokračoval v trpělivém vysvětlovaní naprosto samozřejmých věcí, byla vidina naší blízké spolupráce, která jak doufám, bude jednorázová a já si pak v klidu pochutnám na pořádné večeři. Mágové mě totiž dokáží zatraceně dobře dobít baterky. "Nah...záleží, kdo jsou podle tebe všichni kuře. Ale vzhledem k tomu, jak zatraceně nekreativní je lidský myšlení, pochybuju, že zvládnou vymyslet něco lepšího, než sami uvidí." Po její další otázce jsem ji věnoval nebezpečný úsměv plný ostrých zubů. "To si piš, že se nás bojí a zatraceně dobře dělají." Jen jsem otráveně obrátil oči v sloup v momentě, kdy se mě začala vyptávat na město. "Pro tebe je to nebezpečný, protože vyhrožuješ démonům koštětem, já se o sebe ale postarat umím.Jo krom toho. Kdyby něco Zyra ti dá určitě vědět. Navíc, mě si představují spíš nabodnutého na kůl, než s dárkovým košem." Odvětil jsem a už už si to kráčel ke dveřím ani jsem se neobtěžoval s otáčením. "Vrátím se podle toho, jak to všechno půjde. Nejpozději ráno." Moje trpělivost se výrazně tenčila, proto už nehodlal poslouchat žádný její další plky a práskl jí dveřmi před nosem. Snad není tak blbá a uhne. Rychle jsem mířil do města, kde na mě již čekala Lillia na smluveném místě, zatímco Zyra naštvaně likvidovala koberec, připravena svést to na našeho hosta.

Crystal:
Jen těsně jsem se vyhnula dveřím, které se s hlasitou ranou zabouchly přímo před mým nosem. Chvíli jsem ještě setrvala na místě dokud neodezněl i zvuk jeho vzdalujících se kroků. Připadala jsem si jako pes když jeho pán odejde do práce, ale doufala jsem, že má pravdu a nic se mu nestane. Váhavě jsem tedy poodešla ode dveří a nemohla si odpustit letmé poohlédnutí zpět kdyby se náhodou vrátil. Venku je to nebezpečné, alespoň teď když se vše událo teprve včera. Vrátila jsem se zpět do místnosti kterou stále ještě na některých místech pokrývala lesklá vrstva ledu. Asi bych mohla začít tím, že se toho ledu zbavím než se vrátí. Zyru jsem nechala dělat co jí baví a posadila se na koberec doprostřed ledové spouště. Nevěděla jsem ještě sice jak to udělám, ale rozhodla jsem se, že začnu malými úspěchy.
Dlaně jsem přiložila k zemi a pro větší soustředění zavřela oči.
Snažila jsem se uchopit příjemnou energii kolující uvnitř mě. Nesnažila jsem se jí potlačit, ale naopak aby volně plynula po mém těle. Najednou když jsme nebyli proti sobě jako bychom okamžitě splynuli. Nesnažila se obrátit proti mě, jako to udělala mnohokrát předtím, naopak se okamžitě podvolila mé vůli. Pootevřela jsem oči a všimla si jak led mizí. Netál, neboť po něm nezůstávala voda. Prostě jednoduše mizel bez jediného důkazu své předchozí existence. Bylo to fascinující sledovat, dlouho však má pozornost nevydržela. Ohlédla jsem se na Zyru, která byla stále zabraná do likvidování staře vypadajícího koberce, avšak se nezdálo že by jí cokoli chybělo. Jinka řečeno Zareth byl zatím v nejlepším pořádku, takže jsem mohla bez problémů pokračovat se své práci. Chtěla bych vyzkoušet víc než jen zmrazování a rozmrazování vody. Rychle jsem se znovu postavila a rozhodla udělat něco složitějšího.
Pomalu jsem od podlahy nechala vyrůst vysoký ostrý rampouch a ihned ho začala tvarovat. Čas ubíhal, ale já byla zabraná do své práce tvarování dokud vše nebylo perfektně tak jak jsem si představovala. Velmi brzy se přede mnou začala formovat ledová socha...lépe řečeno ledová scéna toho jak ledová dívka stojí s koštětem v rukou a poplašeným výrazem ve tváři naproti démonovi s mohutnými křídly na kterých jsem si dala obzvlášť záležet. Peří mi dalo trochu zabrat ale nakonec jsem přišla na to jak nejlépe vytvořit příhodný tvar každého pírka.
Nakonec jsem ustoupila abych se na vše podívala s větším odstupem. Sochy byli skoro v životních velikostech jen o pár centimetrů menší avšak rozdíl mezi našimi výškami jsem se snažila ponechat.
„Co myslíš? Líbí se ti?" prohodila jsem spokojeně směrem k Zyře a skočila na pohovku abych mohla obdivovat své dílo, zabírající většinu místa v obývacím pokoji.

Zyra: Bez zdánlivého smyslu jsem procházela bytem. Tohle prostě nenávidím. Klidně si odejde, mě tu nechá a ještě ke všemu s jednou nemožnou holkou. Jistě, mám ji na starosti, jsem důležitá, proč ale nemůžu jít s ním, hlídat mu záda? Vím přesně, proč to tak je. Důvod je úplně jednoduchý, ten prevít je na záletech! Normální hořící šiška! Jen ať se těší, já mu ukážu, proč máš být hezky doma a drbat přízrak za ouškem. Zničím tu šišku co mu krade jeho pozornost. Najednou jsem se zarazila, když uprostřed domu, začala růst hrouda ledu a nabývat náš tvar. Tedy...skoro. "HRRRRRR!!!!" Rozezlila jsem se na ni a odhalila řadu ostrých zubů. Následně z mlhy vytvořila pravou podobu Zaretha, který měla pochopitelně křídla blanitá. Snad to té šišce dojde. Má jedinečnou možnost napravit svoji hloupost. Mé stínové divadlo se následně sesypalo jako domeček z karet, protože mě zaplavily pocity mého nezodpovědného a nedočkavého protějšku. Chvíli jsem přemýšlela, jak mu celou tu věc pořádně vytmavím, protože jsem určitě neměla v plánu poslouchat tyhle věci...což jde špatně pokud s někým sdílíte vědomí. On se teď ale na to mé dvakrát nesoustředí, tudíž mám volné pole působnosti. S tragickým zděšeným výrazem jsem skočila před tu ledovou holku a začala jí prostřednictvím své mlhy ukazovat jak je náš nejoblíbenější démon v ohrožení. Jeden, dva...ne alespoň deset andělů ho chytilo! Přízrak a ledová holka mu prostě musí jít na pomoc. Příznak zná cestu, stačí jej sledovat. Rychle!

Crystal:
„Já vím že má úplně jiná křídla, ale tyhle by mu třeba slušely víc. Vypadá teď náhodou o dost mileji." rozesmála jsem se ale nakonec přeci jen začala malá peříčka nenápadně zahlazovat. „Mnohem více lidí by se s ním určitě chtělo přátelit kdyby se pořád přestal na všechny tak mračit...děje se něco!?" okamžitě jsem přestala se vším když přede mě najednou přiskočila Zyra s velmi starostlivým výrazem. Z mlhy se opět začali tvořit všelijaké tvary, ale hlavní smysl jsem pochopila. Zareth byl v nebezpečí.
„Já mu říkala aby nechodil sám, ale poslouchá někdy někoho? Ne! Samozřejmě, že ho chytili to je prostě zákon schválnosti! Co budeme dělat? Zaveď mě k němu! Musíme mu pomoct než bude pozdě!" celá nervní jsem nechala křídla křídly a už se hnala ke dveřím. „Hlavně nás nesmí chytit jinak mu už moc nepomůžeme! Rychle Zyro!" snažila jsem se jí ještě popohnat i přesto že byla rychlejší než já. Rychle jsme se dostali do města, Zyra mě vedla směsicí uliček ve kterých jsem nikdy předtím nebyla.
'Co když už jdeme pozdě?' začalo mi prolétat hlavou. 'Ne určitě není!' snažila jsem se ignorovat rušivé myšlenky nejhorších scénářů.

Zyra: Spěchala jsem spletitými uličkami města, dokud nedošla až k onomu místu. Místu kde se ta šiška rozhodla strávit večer a protože mi lhal, nemám jinou možnost, než to vyřešit tímhle způsobem. Však on si ještě rozmyslí, jestli bude lézt za cizíma ženskýma, krom toho vždycky znamenají jen další problémy. Zastavila jsem se u dveří velkého domu. Zareth byl moc zaneprázdněný na to, aby si všiml toho, že se za ním chystáme, takže jsem mu ještě stále měla možnost dopřát pořádně studenou sprchu. Vytvořila jsem z mlhy obraz toho, jak Crystal vykopává dveře, abych jasně naznačila, jak si má počínat a sama se změnila v černý kouř, načež zmizela pod prahem. Věci v jinak luxuní místnosti byly poničené, nepomáhalo tomu ani poházené oblečení těch dvou. Nechtělo se mi zjišťovat, která část těla patří komu a jednoduše čekala v úkrytu dokud se i ta holka nedostane dovnitř. Jak něco podobného může vůbec dělat? je to tak nedůstojné. Jistě, Zareth Crystal vynese ven v zubech, to už ale není můj problém. Když bude o dvě ženské méně, v naší domácnosti se hned bude lépe žít. Prevít...obchodní jednání, to jistě.

Crystal:
Přiškrceně jsem lapala po dechu, mírného kulhání, které se mi vrátilo kvůli mému nejnovějšímu zranění jsem se snažila nevšímat. Sakra, doufám že v Zarethově plánu v tom mi pomoct s magií bude i nějak vyřešená fyzická kondice která v mém případě pobývala pod bodem mrazu. Ale byli jsme na místě.
„Zyro, počkej..!" zachroptěla jsem a opřela se o zeď. Srdce mi bušilo jako kdyby mi mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a rozběhnout se pryč.
Zyra se na mě však ani neotočila, zavlnila nějakými obrázky ve vzduchu a v podstatě hned na to proletěla dveřmi.
„Stůj!" zaskřehotala jsem bezmocně, ale bylo pozdě.
Vykopnout dveře?! Vypadám jako kdybych to někdy dělala?! Hlavou mi začalo prolétat video které jsem někdy náhodou zahlédla na sociálních sítích. Bylo o hasiči co vysvětloval jak správně vykopávat dveře.
Tak jo pro Zaretha to musím udělat! Nádech, výdech, nádech, výdech...
Klopýtla jsem o dva kroky blíže ke zmiňovaným dveřím a cvičně jen zvedla nohu do úrovně kliky.
'To zvládnu...to zvládnu...to zvládnu...'
Vyskočila jsem do vzduchu a kopla do dveří co nejvíc jsem dokázala. Dveře se však jen otřásly a nic víc se nestalo.
'Sakra to muselo být slyšet!! Tak jo rychle ještě jednou!' znovu jsem vyskočila a kopla do dveří ale místo toho aby povolili dveře tak povolil můj kotník. S hlasitým křupnutím a tichými nadávkami jsem utekla zpátky do vedlejší uličky kde jsem se přikrčila.

Zrovna když jsme byli v nejlepším se dům téměř otřásl v základech a ráda přehlušila dokonce i náš hlasitý projev. "Co to sakra bylo?" Zarazil jsem se, očekávajíc nejhorší, ideálně vpád andělů, to by byla senzace. Mohla by mě snad Lilliah zradit? Tahle možnost mi příliš pravděpodobná nepřipadala. Odtáhl jsem se od ní a chtěl co nejrychleji zamířit ke dveřím, místo toho se ale s tichým zasténáním prohnul v zádech, když se ta šílená magorka nejspíš rozhodla stáhnout z mých zad i ten zbytek kůže, co tam ještě zbyl. "HRRR!!! Zatraceně Lillio!" Zavrčel jsem na ni polohlasně a zle se na ni podíval. Můj rozzuřený pohled však oplácela rádoby nevinná očka nadpozemsky krásné ženy, která se zcela nahá vystavovala podobně, jako zboží ve zlatnictví a její perfektní rty, jež se zlomkem vteřiny dovedou změnit v tlamu predátora...nějak si je vždycky musím vybavit v kontextu toho, kdy pojídá srdce nepřátel a jen se hemží ostrými zuby...zajímavý, ostatně taky to svedu. Kdyby mě neodradila tahle myšlenka, snad by se o to mohly postarat černé, mou krví zbrocené drápy, které jaksi zapomněla uklidit, když se nadchla. "Myslím, že tu máš něco rozdělaného." Zavrkala na mě sladce a já jen obrátil oči v sloup. "Hoď po mě laskavě ten ručník, na rozdíl od tebe se neplánuju nechat tou bandou opeřenců znovu zavřít." Lilliah vyhověla mému přání a při tom si mě nepřestávala prohlížet potměšilým, téměř hladovým pohledem. "Ty jsi mi ale plachá ještěrka." Konstatovala nakonec a líně se převalila na posteli, přičemž rozhodila své bílé vlasy po polštářích. Jen jsem si spěšně uvázal ručník kolem pasu, zatáhl své rovněž zkrvavené drápy a vyrazil obezřetně prohlédnout ulici. Neviděl jsem nic podezřelého, dokud nenarazil na pach známého masa a duše. "Crystal? Vylez. Doufám, že někdo nejmíň umřel." Ta slova jsem téměř zavrčel a čekal nějaký ale zatraceně dobrý důvod, proč mě to kuře ruší.

Crystal:
Sotva jsem zapadla do svého úkrytu tak se dveře rozletěly a z nich k mému překvapení vylétl polonahý Zareth. Teda ne doslova, spíš tak.. rychle vyběhl.
Malém jsem se neudržela a rozběhla se samým štěstím za ním, ale jeho výraz mě o jeho dobré náladě moc nepřesvědčil a tak jsem se rozhodla na chvilku zůstat ještě ... V povzdálí jestli se neobjeví nepřátelé. Až odsud bylo vidět jak je zničený. Co mu tam proboha prováděli.
„...Tady..." řekla jsem opatrně. Pomalu jsem se k němu přišourala zpátky. „Jsi v pořádku? Vypadáš strašně! Co ti tam udělali? Říkala jsem ti abys tam nechodil sám! To je krev?!" honem rychle jsem na něj vychrlila i když se mi do hlasu potají vkrádala nejistota. Pokud ho tam tak hrozně mučili jak se tak jednoduše dostal ven?...ale ne určitě ho mučili...odkud by se jinak vzala všechna ta krev..?

Její snaha se se ukrýt, mě trochu vyvedla z míry, proto jsem na chvíli udusil vztek a došel až k ní, oči na stopkách. "O co jde..." Jakmile ale začala mlít tou svojí nezastavitelnou pusou, pochopil jsem, že nic vážného nehrozí a její chování mě pravděpodobně jen mělo rozčílit, což se taky povedlo. Zatnul jsem ruce v pěst, by nebyly vidět drápy deroucí se vzteky na povrh. Dokonce i tetování, které mám ve své pravé podobě se na okamžik objevilo na mé kůži, hned však zmizelo. V očích se mi nebezpečně zalesklo a se slovy "Čemu na slovech, "zůstaň doma" jsi nerozumněla?". Mou pozornost její otázky dokázaly udržet jen chvíli, neb byly naprosto irelevantní. "Co, tohle? Krev?...Jasně že ne...možná. Jednou pro vždy nic mi není...já jsem tady na obchodním jednání." Když jsem uslyšel z vnitřku domu smích, ještě jsem na Crystal zasyčel. "Všechno zkazíš! Cos to měla za debilní nápad a-" V ten moment se ve dveřích objevila Lillyah s lišáckým úsměvem na tváři. "Ještěrko...je mi tu smutno."

Crystal:
„Já vím, že jsem měla zůstat doma...." provinile jsem sklonila hlavu. Ale pořád jsem ze sebe nemohla setřást starost kvůli tomu jak byl celý zakrvácený. „Omlouvám se, bála jsem se že se ti něco stalo.." zarazila jsem se když se odněkud za Zarethem ozval smích.
„Kdo je to?" podívala jsem se nejistě na ženu která se najednou objevila ve dveřích a trochu se přikrčila za Zaretha. Na jejím úsměvu bylo cosi nebezpečného.
„To je tvoje kamarádka?" nadějně jsem se pokusila usmát, ale stále zůstávala schovaná. Ta paní byla velmi krásná, ale stejně jsem si jí nebyla moc jistá, něco na ní bylo zvláštní a nelíbilo se mi to, jen jsem nedokázala přijít na to co přesně. Usmívala se jako tehdy máma když se dozvěděla, že jsem rozbila urnu s babičkou. Mám pocit, že jejich úsměv by se dal srovnat jedna ku jedné. To co však následovalo hned poté bylo čiré peklo takže nejlepším řešením obou těchto situací bude hodně rychlý útěk.
„No já....nebudu rušit...ehm...já....zase půjdu...." nervózně jsem se ošila a chystala se odsud zmizet.

Hlavou se mi proháněly všelijaké myšlenky, nebyl jsem si úplně jistý, jak tuhle akci elegantně vyřešit. Vztek na tu malou průserářku mě ale neopustil, proto jsem rychle chytl, jen moment před tím, než se pokusila zmizet. "Jo, moje kamarádka, seznámím vás." Zasyčel jsem ji do ucha a vlekl Crystal směrem k spokojeně se usmívající vlkodlačici. Kdepak, ta malá holka rozhodně nezkazí to, kvůli čemu jsem sem přijel. Dotáhl jsem Crystal až dovnitř domu, vlastně by se jí tu mohlo i líbit. Všude hodně bílé, a blejskavých serepetiček, na které se Lilly potrpí. "Ne, že mi i poničíš, budu ji ještě potřebovat." Nejprve se pověsila ta potvora na krk mě, brzy se ale přesunula za vyděšenou Crystal. "Ahoj! Která ty jseš?" Hned na to ji zaterasila vlastím tělem únikový východ a začala ji velice důkladně zkoumat, zatímco ji občas lípla pusu. Rozhlédl jsem se po místnosti v marné snaze najít své oblečení, které bylo kompletně na cáry, rozházené všude možné po místnosti. Zatím se ale Lilly opravdu věnovala návštěvě a já se tak vypařil do domu hledat to, kvůli čemu jsem sem přišel.

Crystal:
Už jsem se začala pomalu plížit pryč ale než jsem se stihla dostat dostatečně daleko tak mě Zareth chytil. Vystrašeně jsem vypískla když mě začal táhnout směrem dovnitř. 'Pomoc! T_T'
Pokusila jsem se mu odporovat ale byl znatelně silnější než já. Ne! Jen klid! Vím že je na mě naštvaný, ale určitě by nedovolil aby se mi něco stalo!..?
Nechala jsem se dotáhnout až dovnitř a zůstala v krátkém překvapeném úžasu zírat na místnost kolem mě. Všechno vypadalo tak spořádaně, hezky a leskle. Nejdřív jsem se samozřejmě stáhla za Zarethova záda, nelíbilo se mi jak na mě ta paní kouká, ale hned na to jsem začala zkoumat všechno kolem sebe. Stihla jsem se zabrat do prohlížení si nějaké lesklé věci tak rychle jsem si ani nevšimla kdy se ta paní stihla dostat přes Zaretha ke mně.
Bleskově jsem se otočila když jsem jí ucítila za sebou a pohotově chtěla skočit za Zarethem ale ten byl najednou až moc daleko ode mě a ani ke dveřím jsem se přes ní už nemohla dostat.
„J-já já jsem..." proč byla tak hrozně blízko?
„Já jsem Crystal Leighton. A vy?" pokusila jsem se s chvějícím hlasem o navázání komunikace, ale v mé hlavě to znělo odhodlaněji. Byla vážně hodně blízko..pokusila jsem se víc natlačit na stěnu za mnou „Máte moc hezký byt." zkusila jsem to ještě jednou ale když se znova přiblížila začala jsem rudnout jako feferonka. Pomooooc T_T