Zareth // Crystal

Hledání v jejím domě pro mě nebylo úplně snadné, konec konců celý barák, se jen hemžil věcmi z černého trhu, proto Crystal zůstala na vlkodlačici sama poměrně hodnou chvíli. Konečně se mi podařilo odemknout zámek od jednoho z trezorů a mohl jsem si odnést to, kvůli čemu tu doopravdy jsem. Cestou z domu jsem se ještě zastavil ve skříni, kde našel už připravené nové oblečení, jako ostatně pokaždé, když jsem tu na...obchodním jednání. Lilly je jednoduše příšerná ničitelka oděvů. Uschoval svitek a vyrazil znovu ke dveřím domu. Tam jsem se jen pobaveně ušklíbl nad tím, jak neodbytně vlkodlačice leze po hodně nesvé a Crystal. Ještě si u zrcadla řádně upravil vlasy i černou košili se stříbrnými ornamenty, načež zamířil bez dalšího otálení k těm dvěma. "Pro dnešek už musíme jít, zase se někdy objevím...možná i s ní." Lilliah se jako mávnutím kouzelného proutku octla okolo mého krku a se slovy. "Ráda bych si vás tu dneska nechala oba." Se začala vlnit a ještě před tím, než jsem ji stačil odbýt mě umlčela dlouhým polibkem při kterém, těžko říct...asi se mi snažila utrhout hlavu. Je to trochu nezbeda. Ne, že bych o ni snad neměl zájem, ale představa toho, jak zjistí, že jsem ji okradl, mě zase velice rychle vystřízlivěla. "Eghm...ta holka je moje...ale když mě bude štvát půjčím ti ji na hraní." Vysvětlit jsem spěšně, snažíc se dostat z Lilliina dosahu, přičemž si utahoval pásek, kterého mě ani nevím jak, stihla zase obratně zbavit. Nebo já? Těžko říct. Nečekal jsem už ani vteřinu, protože už odtud vážně potřeboval vypadnout, znovu popadl Crystal za ruku a táhl ji pryč z domu za doprovodu nenasytných očí toho šílence. "Kde je Zyra? Roztrhnu ji vejpůl, měla tě hlídat." Zavrčel jsem na Crystal a pokoušel se upravit si znovu rozcuchané vlasy.

Crystal:
Snažila jsem se dostat z jejího dosahu ale to nebylo možné. Jako kdyby byla ta paní úplně všude. Hravě mi zamezovala veškerému úniku o který jsem se pokusila. Mé tváře hořeli studem a nervozitou.
Nemám tušení jak dlouho jsem se s ní prala aby mě nechala být ale po tomhle seznámení mi přijde že ví o každé jizvě co se na povrchu mé kůže nachází.
Až když konečně zazněli kroky a Zareth, můj zachránce, se konečně vrátil. Tím naštěstí přitáhl pozornost té paní a ta se okamžitě nalepila zpátky na něj. Konečně jsem mohla zase dýchat. Horečně jsem si začala rovnat oblečení na své místo a jen po Zarethovi střílela zamračené pohledy když navrhoval, že mě sebou vezme i příště. Najednou se na Zaretha vrhla jako by mu chtěla ukousnout obličej. Trhla jsem sebou a pohotově vzala nějakou vázu za sebou na sebeobranu ale naštěstí to nebylo třeba.
Nakonec se Zareth z jejího dosahu dostal i bez rozbité vázy. A než jsem stačila mou provizorní zbraň upravit zpátky na původním místě tak už mě Zareth tahal zase ven. Nebudu lhát dost se mi ulevilo když jsem ucítila vítr ve svém obličeji.
'Svobodaaaaa!!!!'
Než jsem se však stačila dostatečně uvolnit tak Zareth začal zase naštvaně brblat.
„Tam za dveřmi." ukázala jsem za sebe. Byla jsem stále ještě rozhozená z nedávného zážitku.

"Za dveřmi? Jak za-poslala tě sem ona?" Zeptal jsem se spěchajíce městem zpět ke svému domu. Ten plesnivej přízrak nemá ani představu, jak s ním zatočím. "Hrrr jedna horší, než druhá. Varuju tě, jestli nepřečteš ten svitek, zatočím s tebou. Takhle mě rušit při...pracovním jednání. Jak ke kruci vůbec mohlo napadnout lézt dovnitř? Jsi tak naivní, že si snad myslíš, že bys ji porazila...pfff vážně neskutečný." Nadával jsem cestou, konečně se před námi objevil i můj dům, před kterým spokojeně odpočívala Zyra. "TY! HRRRR!!!" Na mé ruce se objevily kovové drápy, kterými jsem Zyře uštědřil pořádný drápanec. S tichým kničením zmizela v domě a i mě se stejné zranění objevilo na obličeji. "Zapluj dovnitř a modli se, ať to dokážeš přečíst, nebo ty i Zyra špatně skončíte."

Crystal:
Vlála jsem za Zarethem jako papírový drak. Městem jsme v podstatě prolétli.
„Proč tak spěcháme?" začala jsem pomalu přicházet zase k sobě.
„Nepotřebovala jsem nikoho porážet, ale kdyby ti vážně něco hrozilo stačilo by kdybych na chvíli odvedla pozornost." hrdě jsem se vypnula jako kdybych zachránila polovinu města před zkázou.
'Proč má Zareth tak strašně dlouhé nohy?! A proč proti němu musím být tak malá...s takovouhle mi ty nohy brzo upadnou!' přemýtala jsem mezitím co jsem vrávoravě klopýtala za ním. Ještě, že mě Zareth držel jinak bych ne jednou skončila na zemi.
V duchu jsem se začala radovat když jsem z dálky uviděla Zarethův dům. Chvíli mi přišlo jako kdybych měla vidiny, přišlo mi, že se přede dveřmi vznáší nějaký dým....hoří nám snad dům? Vyjeveně jsem se dívala na tmavou šmouhu, která však když jsme se přiřítili blíž nabrala tvar psa...Zyry. Zrádkyně jedna si tam pelešila mezitím co mě poslala přímo do průšvihu.
Než jsem se však stačila opravdu naštvat tak na ní Zareth naběhl a drápy jí seknul přes čumák. Vyděšeně jsem sebou cukla a sledovala jak se mu tržné rány objevili na obličeji. Chtěl jsem něco říct, ale Zareth mě sjel tak mrazivým pohledem, že jsem raději rychle secvakla zuby zase k sobě a pro jednou se poslušně protáhla zpátky do domu bez jakýchkoliv námitek.
Zamířila jsem zpátky do obývacího pokoje kde se pomalu rozpouštěla moje ledová socha Zaretha, dneska bylo opravdu horko. Zajímalo by mě jestli bych dokázala vytvořit led který by se nerozpouštěl...rozhodně by to ušetřilo spousty práce.

Obě příšerný ženský se jednou kupodivu držely dost stranou, což bylo zatraceně moudré rozhodnutí. Nechal jsem Crystal bezeslova v místnosti a sám se vydal prozkoumat svitek. Tak nějak jsem doufal, že jej dokáži rozluštit sám, jak už jsem si ale ověřil, je zabezpečený proti bytostem vládnoucím temnou magii. Jen těžko říct, kvůli čemu? Na rozdíl od ostatních mrzkých tvorů a bezvýznamných pytlů střev, já si alespoň zasloužím být nejmocnější bytostí planety. Nechci přeci tolik. Ještě před tím, než jsem se vydal zpět za tím neopeřeným kuřetem, nalil jsem si trochu červeného vína, bych se alespoň nějak připravil na její neutuchající otravování. V jedné ruce jsem měl, víno, ve druhé svitek i kus papíru na který přesně přepsal symboly, kterými se pyšnil mrtví anděl, jenž skončil v popelnici. Paměť mám perfektní, jinak mi to však nepomůže s rozluštěním téhle pitomosti. "Tohle...Podívej se na to a modli se, ať to dokážeš přečíst." Oznámil jsem ji, snad ji trochu překvapil, když byla myšlenkami zase v jiném světě. "Nevyslovuj ta slova. Chci jen vědět, jestli to dokážeš přečíst. Musím všechno připravit, než se změním."

Crystal:
Možná kdybych změnila strukturu samotného ledu dokázala bych vytvořit takový který se neroztéká!! Už existuje suchý led ten se přeci neroztéká! Záleželo by tedy na rozsahu mých schopností manipulace na molekulární bázi, jinak řečeno bych potom dokázala tvořit různé druhy ledu které....
Můj tok myšlenek přerušil příchod Zaretha. Než jsem se stihla zcela probudit ze svých myšlenek už jsem měla v obličeji nějaký kus papíru. Rychle jsem po něm hmátla a zmateně se podívala na rozsypané symboly po papíře. Chvíli jsem ony symboly zkoumala, párkrát jsem papír pootáčela na různé strany jako bych hledala východ na mapě a nakonec se podívala zpátky na Zaretha.
„Eeeeemmmm a na co se to přesně dívám? Vypadá to jako malé obrázky. Jak to mám přečíst?" zmateně jsem se na něj podívala „Hieroglyfy číst neumím. Počkej na co se chceš měnit, je to nějaké staré kouzlo??? Co když to změní i mě? Já se chci měnit..."

Její zmatení bylo tentokrát na místě. Ostatně kdyby to bylo tak jednoduché, udělám to sám. "Vysvětlím, sedni." Oznámil jsem, už trochu lépe naladěný a ukázal na zdobenou židli. "Tahle legrace je chráněna kouzlem, můžeš ji přečíst jen ty...nebo alespoň z nás dvou." Mezitím, co jsem vysvětloval, průběh, vzal jsem do ruky další čistý papír, řízl se do prstu a nechal krev rozběhnout se ve vlně po papíru. Nechala za sebou perfektně jasnou abecedu tohohle podivného jazyka. "Naštěstí pro tebe, já ten jazyk znám a naštěstí pro mě, ty to dokážeš přečíst. Tohle by ti mělo pomoct. Shoduje se to s tím co vidíš?" Zeptal jsem se a se zájmem sledoval, jestli v jejím obličeji odhalím, co si o tom myslí nebo se mi bude snažit například lhát. Mezi tím jsem na stůl připravil i kalich, do kalichu nalil svou krev a nakapal do ní tři andělské slzy. Na ruce se mi objevila černá dračí šupina, s chladným výrazem jsem si ji vyřízl a očistil od nežádoucí tkáně. Pak už ji jen stačilo temnou magii rozdrobit na jemný prášek a přidat do kalichu. "Tak co? Vyznáš se v tom?"

Crystal:
Když mi ukázal židli nadšeně jsem si odhopskala sednout. Nějaká nová hra? Já ráda hry!!
Rychle jsem přikývla když mi vysvětloval mojí část úkolu.
„Tak jo! To zní jednoduše!" nadšeně jsem se pošoupla blíž k papíru, který přede mě položil a následně nějakou magií vyčaroval hromadu znaků. Tyhle ale byli oproti těm na tom mém papíru za sebou.
„Jak poznám odkud se to čte?" zaujatě jsem znovu začala papír otáčet dokud se znaky nezačali více podobat těm na papíru s abecedou.
„Co to děláš?" zaraženě jsem se ohlédla za pohybem zrovna ve chvíli kdy si Zareth co si vyřezával z ruky. Vyděšeně jsem sledovala jak nehnul jediným svalem v obličeji když si doslova řezal do ruky. „Nebolí to?" smutně jsem sledovala jeho ruce.
„Ehm no...jo...asi ano...ale...ty symboly jsou zvláštně vysypané na tom papíře, nevím kde začít... Navíc jsou ani za sebou ani pod sebou. Některé jsou i na stranu.." natočila jsem hlavu směrem kterým se symbol začal více přibližovat k symbolu na druhém papíře...možné to není stejný symbol tenhle má nad sebou krátkou čárku kterou ten druhý nemá.
„...tohle asi chvíli potrvá." podotkla jsem vzhledem k nepřehlednosti těch všech obrázků.

Na jednu stranu jsem necítil vyloženě potřebu, udělat z předložku před dveře díky tomu, jak aktivně se zajímala o to, co jí říkám. Na stranu druhou mi její otázky přišly naprosto banální a zbytečné. Ale dobře...jednou jsem profesionál, vysvětlím tomu nevzdělanci, jak se čte. "Poslouchej. Je to úplně jednoduché." Začal jsem. "První řádek čteš podle toho, jestli začíná samohláskou nebo souhláskou. Samohláska zleva, souhláska zprava. A pak se to odvíjí podle toho, jak vycházejí verše a slabiky. Lichý počet znamená, že další řádek čteš zprava, opačně z leva. No a pak už jen banalita, pokud další řádek začíná souhláskou, pak všechno napsáno v něm je pravý opak. Další řádek zase musí začínat samohláskou, jinak se jedná o pravý opak. Vidíš? Je to úplně jednoduché. Hlavně to nesmíš pokazit." Vysvětloval jsem naprosto klidně a přitom popsal několik papírů při názorných ukázkách. "Jestli uděláš jedinou chybu...no řekněme slušně, že jsme úplně v prdeli a pravděpodobně nás to oba zabije, takže se koukej snažit. Všechno jasné?" Zeptal jsem se a netrpělivě čekal na její odpověď.

Crystal:
„Jistě...velmi jednoduché..." zopakovala jsem suše.
„A pak se celý proces opakuje nebo je tam zase nějaká vyjímka?" zamračila jsem se na hromadu papírů s názornými ukázkami.
„Na co vlastně ten papír vůbec slouží? Je na něm aspoň něco zajímavého?" přimhouřila jsem oči na prazvláštní symboly které se po detailním přezkoumání zdály jako kdyby z jejich okrajů vycházelo slabé namodralé světlo. Bylo to sotva viditelné, symboly však díky tomu působili jako kdyby nebyli součástí papíru ale jen připevněny k němu což mi přišlo velmi zvláštní.
„Tahle hra se mi nelíbí." zamručela jsem si pro sebe potichu při představě kolik práce tohle zabere.
Prosivě jsem se otočila zpět k Zarethovi s tichou prosbou abych to nemusela dělat. Došlo mi poměrně rychle že tohle není žádná hra ale trest za to ehm...přerušení před chvílí, ale třeba když se budu hodně snažit tak mi dovolí jít dělat něco jiného.

Nebyl jsem si docela jistý tím, zda by mi lépe neposloužil obyčejný kámen z ulice. Rozhodně by byl chápavější než ona a v případě potřeby se s ním dá alespoň někdo praštit. "Žádná další pravidla text nemá, stačí ho už jen rozluštit." Konstatoval jsem odtažitě. Její lidské uvažování a průměrnost byli přímo nesnesitelné. Musel jsem si prohlédnout své perfektní drápy, abych si trochu zlepšil náladu.
Zpět do její příšerné společnosti mě vhodila další otázka, kterou pravděpodobně uslyším ještě několikrát. "Zatraceně zajímavé. Rozlušti ho a andělé, kteří nás předtím napadli, už ti nebudou muset dělat starosti. Oba budeme mít klid." Bezděčně jsem přejel drápy po rukojeti dýky. Už jsem byl otrávený z věčného skrývání se. Možná už chvíli nemám řetězy na krku, ale abych mohl konečně zabít tu svini, je třeba zbavit se úplně všech pout, kterých by se mohla chytit. Nemám soucit, svědomí ani chuť odpouštět, ale rozum mám.
"Dej se do práce, donesu ti zatím něco, čím nakrmíme tvůj mozek." Opáčil jsem stále ještě ponořený do svých myšlenek.
Jakožto bývalý generál a velitel mám samozřejmě dost informací o nutnosti stravování tohoto tipu těl. Namíchám ji přesně to, čím jsem krmil své vojáky, abych jejich výkony maximalizoval. Tedy...namýchám jí tu variantu, která je nezabila. Variantu čtvrtou.

Crystal:
Smutně jsem se dívala jak odchází pryč. Tak to asi nevyšlo...znuděně jsem se otočila zpátky k papíru s neznámým textem a jen při pohledu na něj mi začali písmenka tančit po papíře.
Deset symbolů v prvním řádku, dvanáct řádků pod sebou a každý druhý řádek má o dva symboly méně...je to jen 108 symbolů celkově, to přeci nemůže být tak těžké, ne? Cože to říkal o výbuchu? Jak by mohli písmenka vybouchnout určitě jen přeháněl..
Vzala jsem do ruky pero a začala obmalovávat strany spodní řady symbolů čímž jsem je udělala 3D.
Tenhle symbol trochu připomíná letícího ptáka, že by to přeci jen byli hieroglyfy? Vzpomínám si když jsme byli se školou v muzeu na egyptské přehlídce..
Ehm...měla bych se vrátit k práci...hned jak to domaluju teda samozřejmě.
Z hlubin domu se najednou začaly ozývat zvláštní rány. Pootočila jsem se za zvukem.
Zareth říkal, že mi půjde udělat jídlo ale..umí vůbec vařit? Vždyť neumí ani jíst... A proč při tom zní jako kdyby tam mordoval celou krávu?
Možná bych se měla začít bát..? Neee on to zvládne určitě má hodně zkušeností jinak by se do toho tak nehrnul.
Vrátila jsem se zpátky k prvnímu symbolu.
Táák kde jsme to byli?

Mé kroky mířily do chladného sklepa. Kde jinde bych také měl uchovávat náchylnou potravu pro smrtelníky, které tu skladuji jako vlastní zdroj energie? Ne, že bych zrovna já nějak často sklep doplňoval, ale Lilly, jenž se tu ráda stavovala, měla smysl pro dobře živenou kořist, s něčím takovým se dokážu ztotožnit i proto mi bylo fuk, co se v téhle časti domu nachází.
Několik kusů odleželého masa vyselo ze stropu na silných hácích. Bez mrknutí oka jsem zamířil k hovězímu a s chirurgickou přesností sobě vlastní z něj uřízl půl kila vysokého roštěnce. Má být užitečná, nebudu na ni tedy šetřit. Kus masa jsem vzal a donesl jej do kuchyně, kde k němu přihodil další užitečné ingredience, kterými má šílená milenka zamořila můj dům. Vejce, čočka, kráva, arašídy, ovesné vločky, tvaroh, droždí, cottage, jablko, borůvky, banán, tmavá fazole, zelený čaj, olivový olej, tuňák, špenát vlašské ořechy a samozřejmě sůl. Vše jsem za sirova usadil na kuchyňskou linku, kde se se do ingrediencí pustil svými drápy, dokud nevznikla jednolitá, kaše. Supersměs pro každého válečníka a má specialita. Démonův mls. Vaření opravdu není žádná věda, přestože se jedná o špinavou práci.
Mlsu bylo opravdu dost, kus jsem slil do velké sklenice a zbytek do nádoby na později, aby můj nový zajatec prosperoval. Jakmile jsem se očistil, po kuchařské práci, zamířil jsem zpět k ní. Vsadím se, že nic podobného ještě nejedla. Naštěstí se vyznám.
"Kuře. Měla bys něco sníst. Tohle je démonův mls...tedy verze čtvrtá. Bomba, která vzkřísí i mrtvého. Sám jsem ji vynalezl." Pravil jsem a nijak neskrýval to, jak se dmul pýchou. Nejsem člověk ale jejich tělu rozumím očividně daleko lépe, než oni samotní.
"Do dna." Upozornil jsem ji, když s všiml, že ve svém snažení příliš daleko nepokročila. No nic. Tohle ji zaručeně nastartuje.

Crystal:
Aah už je zpátky!
Bleskově jsem začala předstírat, že hrozně moc usilovně pracuju. Když zmínil jídlo nadšeně jsem se otočila k němu ale když jsem si všimla zvláštně zbarveného milkshaku v jeho rukou trochu jsem znervózněla. Sklenici postavil přede mě a poručil mi abych to vypila celé. Nikdy jsem neviděla nic co by dokázalo nést stopy zelené, oranžové i hnědé barvy zároveň.
„Co je to...smoothie?" opatrně jsem si přičichla. Vonělo to jako bratrovi proteinové milkshaky...poté co na ně dva roky zapomněl. Mělo to i podobnou konzistenci.
Už jsem se nadechovala abych odmítla, ale když Zareth vypadal tak spokojeně že jsem dokázala jen dlouze vydechnout.
„Snad to bude chutnat líp než jak to voní.." zamumlala jsem a uchopila sklenici pevně do ruky.
'To zvládnu...' zhluboka jsem se nadechla a rychle začala pít abych necítila podivnou pachuť s ještě horší mazlavou texturou. Když jsem polkla poslední lok skoro jsem sklenici zahodila zpátky na stůl a se zatnutými zuby se snažila všehno nevyzvracet zpátky.
Nechutnalo to lépe než to vypadalo...
Se slzami v očích jsem si dala ruku před pusu abych pomohla zahnat stále vracející se dávivý reflex.

To, že do teď s prací nepohnula, jsem přisuzoval nedostatku živin, který jsem se chystal napravit. K mému potěšení svoji pozřela dávku prakticky okamžitě a to bez nutnosti použití donucovacích prostředků. Dokonce ji má práce dojala k slzám, které se přede mnou snažila skrýt. Není první, na koho měli mé kulinářské schopnosti takový efekt. Věnoval jsem jí široký výjimečně nezákeřný úsměv a se zaujetím si prohlížel její tvář. Ne, že bych stál o to, být člověkem, vůbec ne, chutě mě však vždy fascinovaly, jaké to asi je? "Dáš si ještě? Jsou v tom samé prvotřídní suroviny." Ptal jsem se, přičemž zvědavě naklonil hlavu na stranu.
Zaujalo mě, jak rychle její kůže změnila barvu. její tělo patrně zápolí s nějakou nemocí. Jakožto zkušený lidský chovatel jsem šlehl pohledem k oknům, abych se ujistil, že má Crystal vyhovující proudění vzduchu. Vlhkost v této místnost dle mého přesného odhadu dosahovala osmdesáti procent. Doplnil jsem jí všemožné důležité složky, také trochu tekutin. Na okamžik jsem se zamyslel, naklonil jsem se až úplně k ní, abych si mohl prohlédnout její skelné oči a ujistil ji. "Donesu další, udělá ti to dobře. Potřebuju, abys byla schopna fungovat."

Crystal:
Naštěstí Zareth nepoznal jak moc je mi z toho špatně. Dokonce se i tak hezky usmál, že jsem si až říkala že to za ten hnus stálo..dokud ovšem nezmínil že toho má víc.
Pokusila jsem se odporovat, ale jakmile jsem malinko odklonila ruku od pusy a otevřela jí abych promluvila hned se mi natáhlo znovu.
Tiše jsem skrz zavřenou pusu zaskuhrala ale nechtěla jsem být ještě nápadnější než do teď. Zareth nevypadal že by mi věřil, že je mi dobře. Nahnul se ke mně blíž a já se snažila celou svou existencí mu nepozvracet boty. Mou nevolnost si však vyložil trochu jinak a už se hnal pro další nálož toho pochybného nápoje. Jakmile zmizel za dveřmi okamžitě jsem vystřelila k oknu a málem jsem ho ani nestihla otevřít jak rychle to ze mě všechno vyletělo ven.
Po několika nekonečných minutách jsem okno zase zavřela a vyčerpaně se svalila na židli. Čelo se mi orosilo potem a žaludek se mi svíjel v křečích. V ústech jsem měla kyselou pachuť a stále se mi chtělo zvracet, ale už o něco méně než předtím. Jestli přijde ještě s jednou sklenicí nemyslím že to dokážu udržet.

Z nějakého důvodu mi má schopnost bezchybně jednat v rámci péče o tu lidskou holku ohromně zlepšila náladu. Neváhal jsem ani na vteřinu odlil další díl démonova mlsu, který nezapomněl protřepat.
Jakmile jsem se však vrátil do místnosti, praštil mě do nosu zápach žaludečních tekutin skoro tak odporný, jako při neopatrné vraždě. Přimhouřil jsem oči a probodl bledou Crystal pohledem, kterým ji dal jasně najevo, že vím jaké ohavnosti se u mě v domě dopustila.
Znechuceně jsem se dopravil k oknu poslal k odpornému fleku na zemi trochu temné magie, která okamžitě spálila jak zeleň, tak nechutné zvratky na ni.
"Tohle se tu pokus už nedělat. Jsi nemocná, ale musíš jíst. Na, probudí to i mrtvého." Opáčil jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky a postavil před ni další dávku.
Přistihl jsem se, jak se ve mě probouzí zvědavost i očekávání, jestli ji chuť i tentokrát dojme k slzám. Jsem vážně skvělý kuchař. Tahle holka je toho důkazem.

Crystal:
„Promiň" kníkla jsem přes ruku. Sakra, co když mu dojde že to chutná naprosto otřesně a je mi špatně z jeho...výtvoru. Přece mu to nemůžu udělat!! Co když bude smutný!!
Když mi však podal další várku skoro jsem cítila jak jen při pohledu na ní zelenám. Znovu se mi navalilo a já měla co dělat abych udržela i to nic co ve mně zbylo.
„Já už nemám hlad." zahuhlala jsem a odklonila se o kousek dál. „Jsem plná."
Vlastně jsem vyhodila všechno ven, ale to je jen detail. Proč mi jen nalil další druhou sklenici a navíc ještě k tomu úplně plnou!?
Jen při té vzpomínce na několik vteřin zpátky se mi znovu sevřel žaludek v křeči.

Přimhouřil jsem oči a důkladně si ji prohlédl. Nebylo pochyb o tom, že s ní není něco tak, jak má. "Provedu ti nějaké základní vyšetření." Oznámil jsem ji.
Ve vzdychu se zaleskly mé drápy a pak už se ke mě vznášel úzký pramínek čerstvé krve z její paže. Ránu jsem ji hned na to zacelil strupem, což nevyžadovalo prakticky žádné úsilí, až na jeden rychlý pohled.  
"Rozhodně vypij tu sklenici. Tělu to pomůže." Přikázal jsem jí hlase, který nepřipouštěl námitky a přísně ji přeměřil očima, čímž se ji pokoušel popohnat.
Pochopitelně mi tato situace nedělala radost. Nemocnice by nás zdržela, ale především je tam mnoho zvědavců, jenž by nám mohly situaci zkomplikovat. Andělé mají v povaze slepičit si zprávy mezi sebou rychleji, než ženský pracovní kolektiv. Měl jsem v úmyslu znovu se jim postavit teprve tehdy, až se vyřeší problém s dýkou. Snad nebudu muset měnit plány.

Crystal:
Bolestně jsem sykla a chytila se za ruku do které mi Zareth zaryl drápy. Byla to jen malá rána, ale alespoň mě mohl varovat. Nejdřív jsem se chtěla nesouhlasně zamračit, ale při pohledu na samozacelující se ránu jsem se nemohla ubránit slabému údivu. Nevěřícně jsem přeměřovala očima nově vzniklý strup když vzduchem zazněla další osudná věta. To ho to ještě nepřešlo, nebo mě vážně trestá..?
Se slzami v očích jsem se na něj podívala ale setkala jsem se jen s rezolutním výrazem odmítající námitky.
Zarmouceně jsem se tedy vrátila pohledem ke sklenici která stále stála přede mnou. Jen přitom pohledu jsem cítila jak se mi žaludeční štávy vrací do úst. S rozechvělou rukou jsem tedy znovu uchopila onu prapodivnou tekutinu. V duchu jsem si odpočítávala poslední vteřiny mého krátkého, nudného života. Ještě jsem ani nic nezjistila o svých pravých rodičích...ještě jsem ani nevrátila Darrenovi roky trýznění a dělání si ze mě poskoka.
Potichu jsem zakňučela a raději zavřela oči když jsem sklenici přiblížila k puse. S posledním hlubokým nádechem a posledními modlitbami pro mou rodinu jsem do sebe začala klopit druhou sklenici. Teď na podruhé jsem už necítila žádnou výraznou chuť jen podivnou lepkavo-slizkou konzistenci. V téhle várce bylo méně tuhých částí avšak to nebylo o nic lépe polykatelné. Již po druhém loku jsem část dávky vykašlala zpátky do sklenice ale i přes to jsem pokračovala dál. Stačí jen izolovat svou mysl a nevnímat podněty z vnějšího světa. Jen díky téhle technice jsem dokázala přežít v léčebně.
Ještě jeden...poslední...lok....
Všechno zčernalo a já byla zase sama.

Spokojeně jsem ji při pití mého speciálního nápoje sledoval. Jak vidět, jde mi jednoduše všechno. Slzy, které se jí tlačily do očí, jen potvrzovali mou hypotézu. Vytvořil jsem zcela perfektní volbu stravy pro jednoduchý organismus, kterým byla Crystal. Ostatně, měl jsem ji na starosti a pokud očekávám nejlepší výkon, zaslouží si i nejlepší stravu.
K mému překvapení začala vykazovat známky ztrácení vědomí. Tedy ne, že bych je nepoznal, ale ke chytání a nějaké záchraně před pádem, jsem se neměl, protože se jí na kůži leskly krůpěje potu. Fuj... Vzal jsem ji alespoň špinavou sklenici z ruky, protože nestál o to, aby mi tu někdo rozbíjel věci.
Jakmile k pádu došlo, zvědavě jsem se nad ni naklonil, abych mohl lépe určit příčinu.
Tělesná teplota se jí kvapem zvyšovala a srdce bylo tak divoce a nepravidelně, až mě to zaskočilo. Skoro se zdálo, že v nedávné době prodělala otravu jídlem. Někdy se to může stát, pokud lidé jsou zvyklí na mizernou stravu a začnu je krmit normálně, dochází k podobným komplikacím. Většinou je rychle sním, než se mi zkazí, ale tahle holka nesmí jen tak pojít, špatně by se mi hledala náhrada.
Neochotně jsem si přiznal, že podobné zdravotní problémy jdou mimo moji expertýzu a vzal toho zpoceného simulanta do náruče. Naneštěstí jsem byl nucen vyhledat lidského doktora.
Nemám rád nemocnice, spousta bílých plášťů a jehel, kteří ze všeho nejraději provádí lobotomii na všem, co projde kolem. Třeba elektřina sice někdy může být i vzrušující, ale pouze v rukou Lilly nebo jiný zábavný slečny, určitě ne lidských pseudodoktorů. K mému překvapení byla nemocnice daleko modernější, než při mé poslední návštěvě.
Sotva jsem prošel matoucími, posuvnými dveřmi, oslnilo mě ostré světlo a všudypřítomná bílá barva. V nose mě pálila zdejší vůně a v neposedném koutku mé mysli se rodily konspirační teorie o tom, co se tu odehrává za zavřenými dveřmi. Obezřetně jsem pokračoval chodbou a nedokázal pochopit, jak tohle nechutný prostředí může někoho z čehokoliv vyléčit.
Všude bylo dost lidí a podle síly duše i několik magických tvorů, oni všichni čekali, nevím na co. Proto jsem se rozhodl přitáhnout na nás trochu pozornosti, aby mohla co nejrychleji domů, vrátit se ke své práci i mým gurmánským skvostům. "Doktora!" Zvolal jsem a nechal Crystal z nosu vytékat slušný proud krve, abych trochu dokreslil dramatický obrázek.
Nebyl jsem připravený na to, co následovalo. K mému překvapení se objevily. Bílé pláště s podezřelými předměty po kapsách. Vsadím se, že tam měli i jehly.
Nevím, kdy naposledy jsem couvnul před člověkem, ale teď jsem se u toho přistihl. Pláště se ke mě nahrnuly hrozně rychle, měli tisíc otázek, chtěly mi vzít Crystal a co hůř, svůj zájem projevily i o mě. Srdce i bušilo až v krku, a má doposud lidská kůže začínala šednout, jako pokaždé, když jsem se cítil opravdu mizerně.
"Něco snědla. Ale už dřív, dneska jsem vařil já, mělo to být v pohodě."
Nemůžu tu zůstat, ani vteřinu.
Nevšiml jsem si momentu, při kterém mi vzali tu holku, měl jsem dost problémů, sám se sebou. Sevřené hrdlo i trhavé, nepravidelné nádechy se zjevily jakoby od nikud a já se jich nemohl zbavit. Otázky mi začaly splývat a že jich měli. Když se na mě jeden z nich pokusil sáhnou, prorval jsem se skrz ně z nemocnice ven. Vrčel na ně odstrkoval tak silně, až padali k zemi. Skoro jsem utíkal pryč.
Zastavil jsem se až o několik bloků dál, abych se vydýchal, srovnal si to v hlavě a dal se trochu dohromady. Tohle se mi nestává. Musel tam být někdo, kdo mi ty pocity způsobil. Možná i on chtěl mít Crystal pro sebe. Ale to ani omylem, ona je moje. Vrátím se pro ni.

Crystal:
Nejdřív jsem si začala uvědomovat vzdálené pípání. Nevěděla jsem odkud přichází, ale přibližovalo se. Připadala jsem si jako kdyby mě Zareth zase prohodil zdí.
Otupěle jsem se rozhlídla po pokoji ve kterém jsem byla. Všechno mi docházelo zpomaleně, ale jakmile jsem zaměřila přístroje vedle sebe a bílé zdi můj tep se zvýšil tak rapidně až jsem své srdce cítila až v krku.
„Kde..!" vydechla jsem vystrašeně a zvedla se do sedu. Bolelo mě břicho a při náhlém sednutí se mi na chvíli zatmělo před očima.
Musím pryč.
Odstrčila jsem se z postele ještě v poloslepu, ale nohy jsem měla jako z gumy. S ránou jsem přistála na zemi a strhla sebou nějakou hadičku vedoucí do mé ruky.
S vyděšením jsem jí vytrhla a nemotorně se vyškrábala do stoje.
Kde je Zareth?!
S těžkými kroky jsem se dostala až ke dveřím od mého pokoje a ani se nezamyslela nad tím, že nejsou zamčené. Prostě jsem je jen s trhnutím otevřela a tím upoutala pozornost rušné chodby.
Cítila jsem jak se mi krev vytrácí z oblečeje. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla chodbou pryč, ale dva muži v bílém mě okamžitě chytili.
„Nechte mě!" snažila jsem se jim bránit, celá bez sebe, ale táhli mě zpátky do pokoje.
„Ne prosím ne!" celý pokoj se začal otřásat. Muži v bílém na sebe začali něco křičet ale já neslyšela ani slovo přes to jak silně mi bilo srdce.
„Já nechci prosím!" začala jsem křičet a okna do pokoje najednou explodovali. Kousky střepů nás všechny zasypali. V tom jsem ucítila injekci v krku a během několika vteřin se všechno uklidnilo. Zem se přestala třást, můj dech se uklidňoval a panika ustávala.
„Jen klid!" zaslechla jsem hlas jednoho z těch mužů.

Mé přesvědčení o přítomnosti dalšího, neznámého narušitele v nemocničním komplexu se utvrzovalo, jak jsem si situaci stále dokola přehrával. Je třeba k tomu přistoupit chladně a především logicky. Ze svých vzpomínek jsem sice nedokázal vypátrat viníka své neobvyklé úzkosti, ale sama se rozhodně neobjevila. Rozhodným krokem jsem se vracel na místo. Crystal je pro mě klíčová. Touhle dobou by už alespoň mohla být při vědomí. Pokud ano, beru ji a odcházím pryč, než mě tvor, jenž má na mě tak neblahý vliv opět vypátrá.
Jen pár metrů od hlavního vchodu pokuřovalo hned několik doktorů, částečně ukrytých za kamennou zdí. Ani jeden z nich nebyl magického původu, to mi jejich duše prozradily rovnou, ale jako převlek se m budou hodit perfektně. Netrvalo dlouho, než na místě zbyl poslední z nich. držel se, kvůli telefonátu s ženou, jenž jsem ho nechal dokončit. Následně už jen stačilo zamířit k němu a v mžiku jej posednout. Zatlačit jeho myšlenky do pozadí nebyl problém. Většinou se jednalo o tradiční zmatek a strach. V kapse toho mladého doktora, jsem našel ještě několik cigaret a zapalovač. Nemám rád, když jsem kouřem nasáklý. Je-li má půjčená schránka ale kuřák a já vím, že to není mé oblečení ani ústa, které budou potřeba řádně vydrbat, někdy situaci využiju. Ta situace byla právě teď. Nabídl jsem si z jeho krabičky a natáhl štiplavý kouř, který mi pomohl se v tuhle vypjatou chvíli trochu uvolnit. Škoda, že se jednalo o obyčejný tabák.
Sotva jsem stanul v nemocniční chodbě, žaludek i krk se mi stáhly právě tak, jako by je někdo sevřel. Zdálo se, že bytost, která mi tyto pocity způsobuje je mocnější, než jsem si myslel. Patrně má pod kontrolou celou nemocnici. Když jsem zaslechl rozruch a známy hlas Crystal, konečně jsem se odhodlal pohnout z místa. Následoval jsem zvuk hlasu jejího i znepokojených doktorů, kteří se jí snažili pomoci.
"Pusť mě k pacientce." Přikázal jsem jedné ze sester hlasem toho muže. K mému překvapení, místo splnění rozkazu, zatočila klíči v ruce a se slovy. "Už nejsem tvoje žena Millesi, takže si odpusť ten ton, a tohle není tvůj pacient. Mimo to, očekává tě Kevlerová." Rázně odkráčela pryč, zřejmě hrdá na to, jak skvěle dokáže vykonávat práci v přítomnosti svého bývalého. To je mě ale úplně jedno. Chci dovnitř.

Crystal:
„Jen v klidu, nic se neděje." snažil se mě zklidnit jeden z mužů v bílém a obezřetně povolil svůj stisk na mojí ruce. Když jsem již nejevila žádné známky vzdoru, pustil mě i ten druhý.
„Kde to jsem." chtěla jsem aby to znělo jako otázka ale z nějakého důvodu jsem nedokázala do svého hlasu vložit žádnou emoci.
„V nemocnici svatého Charlese. Už jsme volali vašim rodičům." pronesl rázně. „Víte jak jste se sem dostala? Co si pamatujete jako první?"
Za jakékoliv jiné situace by mě zmínka o rodičích neklidnila, Zareth říkal že by teď v mé blízkosti byli v nebezpečí, teď však jsem jen dál nepřítomně hleděla před sebe.
„Překládala jsem..domácí úkol nic neobvyklého a najednou jsem byla tady." můj hlas byl neutrální s podtónem nezájmu přesto jsem si dobře promýšlela co jim řeknu. Nechtěla jsem aby řekli Zarethovi že by to bylo jeho vařením. Zdravotníci si mezi sebou vyměnili pohledy jako kdyby něco tušili ale nechtěli to říkat přede mnou.
„Za chvíli sem dorazí doktor a vše vám vysvětlí. Odpočiň te si trochu tady vám nic nehrozí." pousmál se na mě jako kdyby mě litoval a s tím oba rychle odešli.

Mé nutkání dveře prostě vyhodit do povětří nabývalo na síle. Bylo by to snadné a efektivní řešení, jenže jsem netušil v jakém stavu je Crystal. Jestli ji prostě drapnu a zmizím, klidně mi může cestou zdechnout. Potřebuju ji zkontrolovat, vyhodnotit, zda se můžeme vydat pryč. Netahal jsem se s ní jen proto, že bych měl málo pohybu.
Trvalo hodnou chvíli, než se mi podařilo přístup do pokoje získat. Snad mezi tím zabraly léky, které Crystal dostala a my budeme moct okamžitě odejít.
Klika cvakla a já konečně uviděl to děvče. Rozhodně žila, což byl přímo skvělý začátek, dokonce byla i při vědomí. Za mě, rozhodně zlepšení.
Tím, že jsem měl plnou kontrolu nad tělem doktora, mě prozrazovaly bílé oči. Jediná má část, jenž prosakovala skrz moji novou schránku na povrch. Předpokládal jsem, že mě podle nich Crystal pozná a pochopí, že si pro ni jdu. Netroufal jsem si s ní ale promluvit otevřeně. Technické vychytávky, které lidé vymýšlí často dokáží zachytit i obraz a zvuk v místnosti. Proto jsem začal trochu ze široka.
"Jak se cítíš Crystal? Jsi připravena vyrazit?" Zeptal jsem se cizím hlasem. A snažil se příliš nesledovat jehlu, která ji trčela z ruky. Krev mi nijak nevadila, ale tahle nechutná, úzká, ostrá věc, rozhodně ano.