Mia + Zareth

Jenom jsem nad ním zakroutila očima, chutě nemůže pochopit, když to nezažije, nevím, jak bych mu to jinak měla vysvětlit. "Tak hele, žiju i bez očkování a pár let to ještě určitě vydrží." Stála jsem si za svým a zamračila se na něj. Nedostane mě k žádnýmu hnusnýmu veterináři! "A na rýmu se neumírá." Prohodila jsem jen tak mimochodem. Rozmysli se jak chceš, pff, já už jsem dávno rozhodnutá, nikam mě nedostane. Došli jsme až k restauraci, kde mi jako správný gentleman podržel dveře. "Jak galantní." Uchechtla jsem se a prošla kolem něj. Umím se chovat, ještě se tu za něj budu stydět. Rozhlédla jsem se a snažila se najít volný stůl. Taky jsem si prohlížela všechny lidi a jejich kostýmy, některé více povedené a některé...vůbec. Pohledem jsem si přeměřila servírku. Pěkně trapný kostým. U zdi jsem našla stůl pro dva, ke kterému jsem se vydala. Ještě jsem se ohlédla, abych zkontrolovala, jestli jde Zareth za mnou. Sedla jsem si tak, abych viděla na co nejvíc lidí a čekala, až nám servírka přinese menu. "Doufám, že mi tady neuděláš ostudu, já se mezi lidma chovat umím." Koukla jsem na něj vážně. "Tedy myslím, nikdy jsem mezi lidmi moc nebyla." Pokrčila jsem rameny a vzápětí poděkovala servírce, která nám přinesla menu.

Trochu zamračeně jsem si ji prohlížel.Nakonec jsem však jen přikývl. "Jestli, ale umřeš na rýmu, tak tě osobně vzkřísím a nechám naočkovat." Poznamenal jsem. Sotva si Mia sedla ke stolu škodolibá nálada mě přešla. Měl jsem dost práce, abych odolal náporu tolika duší v mé přítomnosti a nepřilepšil si tu na někom místo čekání na jídlo pro Miu. Zyra, která by nedělala nic jiného, než škubala věci a lidi na kusy, mi v hlavě dělala takový bordel, že mi situaci rozhodně neulehčovala. Takže, když přišla servírka ke stolu a zeptala se, co si dáme, až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem ji pochválil pěkně zranitelné hrdlo a požádal o dvě sklenice její ještě zahřáté krve. Když jsem si uvědomil svůj přestupek, bez jediného mrknutí oka jsem vyjeveně sledoval její reakci. Servírka se však jen zasmála, pochválila nám "kostýmy" a pronesla, že je ráda, jak se jeji Halloweenské menu chytlo, když to byl její nápad.Prý bychom si, ale měli dávat pozor na přehrávání. Než jsem stačil dostat z šoku ležely před námi dvě sklenice nějakého rudého lidského pití s modrým deštníčkem navrchu. Zvedl jsem ruku se zdviženým ukazováčkem a už se nadechoval, že to nějak vysvětlím. Nakonec jsem, ale ruku opět stáhl. Nejprve jsem se znepokojeně zadíval na Miu a poté si nedůvěřivě prohlédl sklenici s rudou kapalinou. Nakonec jsem jen dodal. "No...já už jsem mezi nimi celkem často, ale tohle se mi teda běžně nestává. Asi hodím řeč se Zyrou a hned poté zavedu permanentní Halloween.

Já ho zabiju. Vážně. Už jsem chtěla začít vysvětlovat servírce, že to myslel pouze ze srandy, ale naštěstí to i ona pochopila jako pouhý žert. Ještě, že tak. "On je velice dobrý herec. Já si dám prosím vodu a kuřecí steak." Když odcházela, tak jsem se na ní jen nervozně usmála. Jakmile se vzdálila hodila jsem po Zerethovi vražedný pohled. "Příště nic neříkej. Máš jediný štěstí, že je halloween. Já se mezi lidmi tak často nepohybuju, ale stejně se mezi nimi umím chovat líp." Ušklíbla jsem se na něj. Jo, permanentní halloween by to chtělo. Nechtěla jsem, aby tu bylo trapné ticho, ale ani jsem nechtěla začínat konverzaci. Naštěstí mě zachránila servírka, která nám přinesla pití. Bylo vtipné pozorovat jeho výraz, jakým rudý nápoj pozoroval. "Ono tě to nezbije." Uchechtla jsem se a sama se napila své vody. Po chvíli k nám znovu přišla usměvavá servírka a přinesla mi můj steak. Rozzářily se mi oči, protože jsem už hladověla a tak jsem chytla steak do rukou a zakousla se do něj. Všimla jsem si paní, která se na mě zvláštně dívala, ale ignorovala jsem ji a pokračovala v pojídání mého pokrmu.

Zmateně jsem sledoval Miu. "Cože?! Jak mě můžeš nazvat takovou podřadnou chátrou, jako je herec?! Já nejsem žádný...Jo počkej...Jsem herec!...ehm jo..." Servírka s poněkud křečovitým úsměvem odešla a nechala mě napospas Mie a tomu divnému pití. Opatrně jsem k tomu přičichl, vůně to nebyla nic moc. Jen nějaké ovoce s alkoholem. Trochu jsem ovšem upil, abych nevzbuzoval ještě více pozornosti. Chutnalo to přesně tak, jak jsem čekal. Vůbec nijak...Dokázal jsem sice rozpoznat prakticky jednotlivé atomy tohohle pití, ovšem chuť jsem z toho necítil téměř žádnou. Za což jsem byl tentokrát rád, protože jsem si opravdu nedokázal představit, že by tahle věc mohla vůbec někdy chutnat dobře. Po Miině poznámce jsem na ni jen přes stůl zavrčel. "Ve městě není jediný ples, na kterém bych neměl dobré jméno. Také se dokážu mezi tou lůzou chovat, podle jejich způsobů, ovšem je to poněkud pod mojí úroveň...a navíc mám teď trochu problémy co se třídění myšlenek týče, to je ovšem jen dočasná záležitost." To už jí ale na stůl přinesli slibované jídlo a já byl naprosto fascinovaný tím, jak je tím fascinovaná. Nepokrytě jsem na ni civěl, když jedla a přemítal nad tím, jaké to asi je. Když v tom se objevila servírka a vrazila mi do ruky nějaký letáček se slovy "Vedle se koná přehlídka masek, vítěz získá hodnotné ceny, měli byste to zkusit. Třeba vás najmou i do divadla, jste opravdu zajímavá dvojce."

Jenom jsem nad ním protočila očima a čekala až číšnice odejde. "Dobře, jsi vážně mizerný herec. Prostě říkej co oni chtějí slyšet a nepřijde jim to divné, jednoduché, ne?" Koukám, že nápoj mu chutná. Jenom jsem se nad ním pouchechtla. Jasný, dobrý jméno asi jako "největší zabiják zábavy na plese" nebo prostě jen "největší zabiják", i to by bylo možné. "Tak si buď ty myšlenky urovnej, nebo je neříkej nahlas." Pokrčila jsem rameny, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě. Jasný, všechno co dělají lidi je pod jeho úroveň, to radši ani nebudu komentovat. Na chvilku jsem přestala jíst a když jsem dožvýkala sousto, koukla jsem na něj pohledem "co čumíš?". "Můžeš na mě přestat civět? Je to dost nepříjemné." Řekla jsem, jakoby to byla ta nejotravnější věc ve vesmíru, což teď i byla. Pak jsem pokračovala v jídle a zrovna ve chvíli co jsem dojedla se u nás objevila zase ta servírka. Začíná být otravná. Dala Zarethovi letáček o přehlídce masek, jak nám řekla. Pak odnesla můj talíř a já jsem vytrhla Zarethovi letáček z ruky. "Dej to sem, beztak ani neumíš číst." Zabrblala jsem, ale beztak mě slyšel. Začala jsem si pročítat co se tam píše, ale pak jsem se zamyslela nad možnými riziky. Ještě by chtěli, abych pak sundala svůj kostým a to by tak úplně nebylo možný. A Zareth by tam začal mluvit o zabíjení, nebo by rovnou někoho zabil, to by bylo úplně perfektní. Zamítá se. S touhle myšlenkou jsem letáček odhodila na stůl a dopila zbytek svého pití.

"Nemluv se mnou, jako by mi bylo šedesát ano?! Já jsem tu z nás dvou dospělý ty štěně jedno, a nějaký ten čas už mi tu otravují život. Andělé by mě už dávno vyčmuchali,kdybych hrál tak špatně." Snažil jsem sám sobě namluvit, že se mě její poznámka nedotkla, ale copak já můžu za to, že mi v hlavě řádí pekelný pes, který je naprosto impulzivní a nevím, jak ho srovnat? Vytvořil jsem v hlavě klec do které jsem protestující Zyru zavřel a zahodil imaginární klíč. Konečně jsem měl trochu klidu a mohl jsem konečně zase být sám sebou. Po její otázce a zábavném pohledu, jsem se uchechtl. "Snažím se pochopit, jak funguje tvůj primitivní metabolismus. Proč využívat zdroj energie, ze kterého vznikají vedlejší produkty. Takže ne nemůžu." Zazubil jsem se na ni nakonec. Když mi sebrala letáček, vydralo se mi z hrdla temné vrčení. "Měla by sis dávat pozor na jazyk, nezapomínej, kdo je tady z nás necivilizované divoké zvíře." Trochu jsem se naklonil nad stůl a vydechl jejím směrem obláček temné magie, který jí vlétl do očí i nosu i úst. "Často jsem slýchal, že pokud vystavíš elina většímu množství temné magie, ukáže se jejich pravá podstata. Že zdivočí, jsem nanejvýš zvědavý, jak to funguje v praxi, žel bohu, nikdy jsem ještě neměl příležitost k tomu, si to ověřit." Mluvil jsem zatímco se z jejích očí vytrácelo bělmo i duhovka a všechno to postupně překrývala jen čirá temnota. "Aspoň ti lidé budou mít na co vzpomínat, ovšem ti, kdo tě přežijí." Zaklonil jsem hlavu a hlasitě s zasmál. Celý podnik se na mě otočil a já se zvedl od stolu a rozpřáhl ruce. "VESELÝ HALLOWEEN VÁM VŠEM!" Věnoval jsem jim široký a nebezpečný úsměv, skrývající příslib smrti a opět plný očekávání spočinul pohledem na nyní hlasitě a rychle oddechující Mie."

Jen jsem na něj koukla z poza letáčku a pak pokračovala v tom zajímavém čtení. Tak on bude vrčet jo? To umím taky. "Necivilizované zvíře? Tak to se omlouvám, ale já tu nikomu na rozdíl od tebe neříkala, že bych si ho ráda dala k večeři." Protočila jsem očima. Naklonil se blíž ke mě, nacož jsem se na něj zmateně podívala. Vyfoukl ke mě obláček temné magie. No to si dělá srandu, jasně, že vím co to dělá, milionkrát jsem o tom četla! "Ty hajzle." Vydechla jsem, než mě naprosto pohltila temnota. Teď to tu bude divoké. Zareth se postavil a něco vykřikl, ale nerozuměla jsem mu. Drápy a tesáky se mi prodloužily a zostřily, zrychleně jsem dýchala a mé tělo se na chvíli dostalo do křeče. Seskočila jsem na zem rovnou na všechny čtyři a temným pohledem jsem se rozhlédla po místnosti. Rozběhla jsem se k nejbližšímu stolu a ze židle jsem strhla postaršího muže. Číšnice upustila na zem tác se skleničkami, které se roztříštily na malé střípky. Lidé v okolí začali ječet, což mě ještě víc rozzuřilo. Celou svojí vahou jsem přitlačila muže na zem a zakousla se mu do krku. Rozdrásala jsem mu ho tak, že neměl jedinou šanci. Odhodila jsem ho pár metrů od sebe a pak jsem se otočila k jeho drahé polovičce, která rychle vstala a snažila se utéct. Jazykem jsem přejela přes svoje zakrvácené tesáky a skočila jí po noze, sotva udělala dva kroky. Urvala jsem jí kus končetiny a odhodila ho směrem k Zarethovi. To samé jsem udělala i se zbylými končetinami, které jsem rozházela různě po místnosti. Dál jsem téhle oběti nevěnovala žádnou pozornost, protože zbytek lidí z místnosti se začal hrnout ke dveřím, když jim došlo co se tu děje. Nebezpečně se mi zablýsklo v očích, s čímž jsem se propadla do země. Doslova. Plnou rychlostí jsem se rozběhla a rovnou ze země vyskočila před skupinku lidí, kteří na mě zmateně koukali a zase začali otravně ječet. Jsou vážně hlasití a to mi celkem drásá uši. Uši jsem sklopila až k hlavě a naštvaně zavrčela. Skočila jsem po nejbližší ženě, která měla na hlavě kočičí uši. Aww, jak roztomilé. Jednoduchým pohybem jsem jí zlomila vaz. Lidé zase začali utíkat na druhou stranu místnosti, jak kdyby neuměli nic jiného. Stejně mi neutečou. Zbývalo jich tu jen pár, ale i oni se připojili k mým předchozím obětem na zemi. Všude byla spoustu krve, končetin a těl, ale mě to vůbec nezajímalo. Jediný, kdo v místnosti zůstal bez povšimnutí byl Zareth stojící u zdi, vypadajíc, že si dnešní show náramně užívá. Nevypadal, že by se někam chystal utíkat, takže jsem se k němu blížila pomalým tempem s výrazem lovce, který si jde pro svou kořist. Při posledních dvou krocích jsem se rozběhla a skočila po něm.

Se samolibým úsměvem na rtech jsem sledoval jatka, která tu Mia rozpoutala. Přičemž jsem musel vynaložit opravdu velké úsilí, abych se k ní nepřipojil. Místo toho jsem však zamířil k bar, kde jsem musel překročit dvě mrtvoly, abych se vůbec dostal ke skříni se sklenicemi a vínem. Nalil jsem si to, co mému oku zrovna lahodilo nejvíce a opatrně, abych se neušpinil opět zamířil na své místo. Cestou jsem se sice musel vyhnout letící ruce, ale jinak cesta proběhla celkem v pohodě. Alespoň jsem se mohl na celé představení podívat zase z jiného úhlu pohledu. Najednou mi nějaký pomatený človíček s velkou tržnou ránou přes hrudník zkřížil cestu. Jakoby mimochodem jsem mu vyrval srdce a později i duši z těla, konec konců, zblbnout Miu mě stálo poměrně dost sil a já si chci tuhle jízdu taky trochu užít. Posadil jsem se do jediného ucházejícího křesla v téhle místnosti a upíjel své víno, zatímco Mia řádila kolem. Kdo by to byl řekl, že něco takového v sobě má. Když zmizela v podlaze a o kus dál napadla další lidi, nadšeně jsem zatleskal, abych ocenil přehlídku jejích schopností. Musel jsem si stoupnout o kus dál a opřít s o zeď, protože by mě byla trefila další letící končetina.Netrvalo dlouho a v místnosti nezůstal nikdo živý, v ten moment upoutala Mia svoji pozornost na mě. S mírným usměvem na tváři jsem jí oplácel pohled, a když se na mě rozeběhla. Znuděně jsem zvedl ruku. Temná magie, která jí teď kolovala tělem mi přeci jen patřila, takže když po mě skořila, doslova zůstala levitovat ve vzduchu. Ještě chvíli jsem se pokochal pohledem na jindy tak milou, nyní roztomile, ovšem skutečně nebezpečnou Miu, než jsem se ušklíbla a slavnostním gestem jí vychrstl zbytek vína do obličeje. Ne, že by to bylo úplně třeba, ale přišlo mi to jako zábavná varianta probuzení. Temnou energii jsem jí pohybem ruky opět vytáhl z těla a nechal rozplynout ve vzduchu, čímž Mia přestala být v mé moci. Jak psychicky, tak jsem ji nemohl udržet ve vzduchu, ani fyzicky. S tlumeným žuchnutím dopadla na zem a já ji nechal prohlédnout si tu krásu kolem. "Kdo by to byl řekl, nejspíš je v tobě přeci kus umělce." Zazubil jsem se na ni a odložil prázdnou sklenku. "Až se trochu uklidníš, navrhuji zajít na ten karneval, něco ti tam seženu. Za takhle dobře odvedenou práci si to rozhodně zasloužíš. Miiiio." Zasmál jsem se a pohybem ruky jí očistil kožich od krve.

Zastavila jsem se ve vzduchu a naštvaně vrčela na Zaretha, protože jsem se k němu nemohla dostat a nemohla jsem ho zakousnout, jako zbytek lidí v místnosti. Vychrstl mi víno do obličeje a následně ze mě vytáhl temnou magii a já se rozplácla na zemi. Když na mě promluvil, jen jsem se na něj zmateně podívala, pak jsem ucítila železnou chuť krve v puse. Od krve jsem byla potřísněná skoro všude, bylo to až nechutný. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti, kde jsem spatřila své "umělecké dílo, jak to sám pojmenoval Zareth. Pomalu jsem se postavila na nohy, jen abych měla větší rozhled, což jsem neměla dělat. Celá jsem se rozklepala a pohledem těkala mezi mrtvolama kolem sebe a svýma zakrvácenýma rukama. V očích se mi objevila, když jsem se prudce otočila na Zaretha. Z očí mi lítaly blesky, když jsem do něj strčila vší silou, dokonce se mi podařilo ho strčit až ke zdi, kde jsem mu do hrudi zapíchla svůj nehet a zavrčela na něj. "Proč jsi to udělal! Proč jsi mě donutil to udělat!" křičela jsem na něj, ale můj naštvaný křik se pomalu měnil v tichý šepot. "Já je zabila... Nevinné lidi." Sklopila jsem zrak a otočila se od Zaretha. Koukla jsem na svoje rozklepané ruce a svezla se k zemi, když se mi podlomily kolena. Dala jsem si ruku před pusu, abych nezačala křičet. Jak jsem to mohla udělat? Z očí se mi pomalu začaly hrnout slzy, když jsem zavřela oči, protože jsem se na tu hrůzu, kterou jsem způsobila nedokázala dívat. Zareth byl úplně v pohodě, jakoby se tohle dělo každý den. Nechápu ho. "Jak můžeš být tak klidný? Nemáš žádné svědomí. Nikam s tebou nejdu." poslední větu jsem zašeptala a zůstala sedět na zemi.

Ještě stále jsem spokojeně sledoval zmatenou Miu, jenže čím více si uvědomila, co se stalo, tím víc zničeně vypadala. Věděl jsem, že nejspíš bude trochu v šoku a když mě vztekle přitiskla ke zdi, nepřestával jsem jí opětovat posměšný výraz. "Udělal jsem to, protože jsem mohl a protože jsem to chtěl vždy zkusit. Navíc tvůj potenciál musel být trochu přikrmen, ale příště to jistě zvládneš sama. Udělala jsi mi náramnou radost." Najednou se ovšem celá roztřásla a málem předemnou omdlela. Zmateně a trochu starostlivě jsem na ni vytřeštil oči. Začala šeptat a blábolit nesmysly o zabíjení. V tom se svezla na zem. Chtěl jsem ji zachytit, ale byl jsem tak v šoku, že jsem to nestačil. Za celý svůj život jsem nezažil nic tak smutného nebo, mě to spíš nezasáhlo. Byl to zvláštní pocit. "Kdybys nezabila ty je, dříve nebo později by zabili oni tebe." Ano přiznávám jsem mizerný v utěšování a už se o to nikdy nepokusím, ale když jsem ji viděl na zemi uprostřed, dle mého názoru pěkného výsledku spolupráce, podle jejího noční můry, naprosto vystrašenou a zničenou, prostě jsem se musel pokusit alespoň něco říct. Její slova by nejspíš zasáhla kohokoli jiného, jenže mě je výraz svědomí pravdu poněkud cizí. "No já viděl už horší věci, takže mě zrovna tohle moc nerozhodí. Skrz emoce ostatních někdy dokážu něco cítit. A nejsnazší je u někoho vyvolat strach a bolest, navíc potřebuji k obživě duše těch tvorů, ale to je tak všechno." Opravdu hodně dlouho jsem s tím váhal ale, nakonec jsem položil Mie ruku na rameno. "Podívej já netušil, jaký to na tebe bude mít efekt, tak nepla4 protože nevím, jak to zarazit." Snažil jsem se jí zoufale domluvit a úplně vyjeveně hleděl na tu chlupatou hromádku neštěstí. "Navíc za to, že umřeli můžu stejně já a ne ty, takže si to nemusíš dávat za vinu. Já ti slibuju, že už na tebe podobnu magii nepoužiju, ale teď odsud musíme zatraceně rychle zmizet, než se tu objeví někdo, kdo se nás bude chtít zbavit. Nedopustím, abys ses kvůli tomuhle nedorozumění dostala do jakéhokoli druhu ohrožení." Opatrně jsem ji vytáhl na nohy táhl směrem k zadnímu východu. Už chápu proč se lidé často zmiňují o smutných psích očích...Je to strašlivá zbraň.

"A co kdyby ne? Co kdyby mě nezabili? I když co já můžu vědět..." Stále jsem seděla na zemi, i když už jsem se alespoň o trochu uklidnila. Ne, on rozhodně není normální. Nemá žádné emoce, ani svědomí a to je špatný. Když mi položil ruku na rameno a snažil se mě uklidnit zněl vážně...zoufale, což je divný. Odstrčila jsem jeho ruku a setřela si slzy. "Jo, to za to teda můžeš." Zavrčela jsem na něj. Ale stejně si to neodpustím... "Fajn." Nechala jsem se od něj vytáhnout na nohy a odtáhnout se. Ještě naposledy jsem se koukla na to, co jsem provedla a opět mi utekla jedna neposlušná slza, kterou jsem co nejrychleji setřela. "Jenom...můžeš mě, prosím, zbavit té krve, je to hnusný." Otřásla jsem se.

"Určitě by se tě chtěli ti lidé zbavit, že prý máš blechy a takové ty podobné starosti. Kdo ví kam by tě zavřeli." Trochu jsem se zamračil, když řekla, že je to má chyba, čímž vlastně jen zopakovala to, co jsem před chvilkou sám řekl, jenže když to řekl někdo jiný a obvzláště ona, musel jsem se dlouho snažit, abych potlačil nutkání se o tom s ní hádat. Nakonec sem to však nechal bez komentáře i když jsem si slíbil, že to bylo poprvé a naposledy co jsem byl nucen spolknout svoji hrdost...i když...možná jsem v tom měl tak trochu prsty. Na její jednoduchou prosbu, jsem se ani neobtěžoval odpovědět, jen jsem pohybem ruky donutil krev z jejího těla vzlétnout, proměnit se v dlouhou stužku, která nám zmizela za zády, kde jsme nechali místnost. "To je každý z tvého druhu takhle náchylný k emocem? Nebo jsi více vnímavá než ostatní. Pokud bys s tím souhlasila, určitě můžeme najít nějaký způsob, jak tě toho zbavit, aby se ti ulevilo." Zeptal jsem se jí naprosto vážně zatímco jsem pokračoval chodbou a po očku kontroloval, jestli se zase někde nesesype.

"Díky." Špitla jsem a pokračovala pár metrů za ním. Nejsem náchylná k emocím či co, jen ne každý je zabijácký psychopat jako on. Ale když se nad tím tak zamyslím... "No, nejspíš to je ta moje lidská část, ale ne, díky, já jsem s tím spokojená. To že ty jsi necita neznamená, že to je lepší. Svých druhů jsem potkala dost, ale tam na tom byl každý psychicky dost špatně, takže to nemůžu posoudit. A jsem spíš samotářka. Jen ty ses mi teď nějak přikradl do života." Poslední větu jsem zašeptala a zavrčela. "Kam teda teď půjdeme?" Zeptala jsem se, když jsem ho doběhla. Zrovna jsme procházeli městem kolem knihovny, bylo už dost pozdě, takže byla zavřená. "Jenom si někam odběhnu." Zaculila jsem se nadšeně a já se otočila a proběhla zdí knihovny. Znám ji už nazpaměť, takže jsem se vážně nezdržela na dlouho, pobrala jsem jednu fantasy knížku a za chvíli se zase objevila u Zaretha. "Tak a můžeme jít." Usmívala jsem se s knížkou v ruce. Aspoň mi to po dnešku snad zlepší náladu. Únik z reality do světa knih je vždy vysvobozením.

Trochu jsem se na ni zamračil, když začala zmiňovat lidské části. "Podívej se na sebe a pak na ně. Nemáš s lidmi nic společného, tak se tak nedegraduj. Máš přece na mnohem víc." Na chvilku jsem se odmlčel. "Navíc nejsem necita, když mi usekneš ruku, furt to budu cítit. Snad spíš realista...Ano to je lepší slovo." Zazubil jsem se na ni. Pff měl jsem téměř pocit, jako by neměla radost z toho, že mě potkala. To já o sobě rozhodně říct nemohl, tohle ušaté stvoření docela zlepšilo můj den. Na její otázku jsem odpověděl. "No...nejspíš ke mě domu, tam nás aspoň nikdo nevyčmuchá, navíc pro tebe potřebujeme koupit nějaké zásoby masa, abys neumřela hlady, to se prý někdy stane." Přemýšlel jsem nahlas, když v tom Mia zmizela ve zdi. Vyvalil jsem oči a chvíli na zeď vyjeveně hleděl. No tak to né. Nehodlám přijít o svoje štěně během prvních pěti minut. Ještě ji tam něco napadne a třeba...třeba jí uříznou uši! Jako...to už bych jí pak asi nechtěl takže tomu budu muset předejít. Shromáždil jsem temnou magii a přesunul ji do rukou, abych mohl zeď odpálit, ale to už Mia opět klidně vyšla ven s nějakou knihou. Rozčileně jsem rukama zamával ve vzduchu a magie je rozplynula, mezi tím co jsem přehnaně gestikuloval. "Nemůžeš přeci takhle mizet! Co když ti někdo zmuchlá srst! Nebo hůř!" Tohle není možný, pochybuju, že ji dokážu uhlídat. Dokud neprojde základním výcvikem, nechám ji nejspíš očipovat. Tak se to dělá no ne?

"Díky? Asi." Na chvilku jsem se zamyslela. "Co vlastně proti lidem máš?" To by mě totiž fakt zajímalo, většinou mi přijdou neškodný. Teda až na to, že by mě nejradši zkoumali ti lidi v bílých pláštích, fuj. Ale kdybych nebyla "Jiná" tak by mohli být i fajn, ne? "To, že cítíš bolest je něco jinýho. Nemůžeš srovnávat bolest psychickou a fyzickou." Ráda čtu psychologický knížky. Je zajímavý tomu rozumět. Ikdyž většinou mám trochu jiný přemýšlení, než je v knížkách no. "Hele, jídlo si zvládnu sehnat i sama." Ušklíbla jsem se a mávla naštvaně ocasem. Nejsem štěně přece. "Kliid. Já se o sebe dokážu postarat, sakra." Zavrčela jsem trochu. "Hele, kdybych chtěla, tak se mě nikdo ani nedotkne. Nepotřebuju tvoji ochranu a už vůbec ne žádnou tvoji temnou magii." Přitiskla jsem uši k hlavě. Přeci jenom už jsem zjistila, co to se mnou dělá. Vedl mě městem ani nevím kam, když jsem z postranní uličky uslyšela nějaký hluk. Přikrčila jsem se a pozorně se zaposlouchala. Přibližovala jsem se k popelnicím a začala vrčet. Něco tam je. A to se mi nelíbí. Byla jsem už dostatečně blízko, nebezpečně jsem švihala ocasem ze strany na stranu. Nepřítel mě nejspíš slyšel a z popelnice vyskočila černá chlupatá kočka, která se naježila a začala na mě syčet. Hrozivě jsem zavrčela a a skočila po ní, kočka se sebrala a utekla. Narovnala jsem se a vrátila se k Zarethovi. "Ehm...nekomentuj to. Kudy dál?"

To malý štěně se zdá docela zvídavé, což je zajímavé. Sice jsem na ni v první vteřině chtěl vyjet s tím, aby se jich přestala zastávat, jenže nakonec jsem se spíš rozhodl vysvětlit jí, jak to vidím s lidmi zase já. "Představ si to například jako s mravenci. Dokážou být i docela užiteční, pokud vědí, kde je jejich místo. Jenže tihle mravenci, nemají ani tušení, že existuje něco kolem jejich mraveniště, které ještě rozrůstají, a ukusují tak místo k životu vyšším druhům. Dalo by se to vyřešit jedním dobře mířeným kopem, abychom je dostali spět na své místo a nastolili tak nějaký řád, jenže místo toho se démoni a ostatní tvorové naučili brát na sebe lidskou podobu nebo dokonce zatajovat magii, aby si lidé náhodou nepřišli ohrožení, či méněcenní. Přitom jsou sami slepí k životům těch, kteří oni sami považují za jiné a méněcenné. Jako to bylo například s tebou." Zkoumavě jsem si ji prohlédl. "Popravdě mě překvapuje, že se jim nechceš třeba pomstít, to je náhodou skvělý způsob odreagování, nicméně, jestli ti někdy ublížili a přijdou mi do cesty ti konkrétní jedinci, jejich osud je už zpečetěn." Prohodil jsem jakoby mimochodem. Jen jsem pokrčil rameny. "Vzhledem k tomu, že psychická bolest, je většinou mým dobrým přítelem při přesvědčování jsem rád, že tímto jistým privilegiem neoplývám. Ale po teoretické stránce tomu docela rozumím." Vysvětlil jsem ji obratem a při zmíňce o mých přesvědčovacích metodách, se mi v očích nebezpečně zalesklo. Na její obhajobu jsem vůbec nic nedodával, nechtěl jsem se s ní dohadovat, zaprvé mi na jejích slovech nezáleželo, stejně ji nakrmím i ohlídám, rozhodně jsem nehodlal riskovat to, že ji někdo ukradne a zadruhé jsem měl zrovna příliš moc práce s pozorováním jejího rozlobeného výrazu, který doprovázely legrační pohyby uší a ocasu. Nebyl jsem si úplně jistý, čeho jsem byl zrovna svědkem. Ona opravdu měla zrovna potyčku s kočkou?! Smíchy jsem se zlomil v pase a chytil se za břicho. "T-t-ak teď jsi právě ex- ex-celentě dokázala vá-žnost, celé své osoby gra-tulu-ju ti." Vypravil jsem ze sebe, mezi tím, co jsem se nepřestával smát. Podivuhodné, ani jsem netušil, že jsem takové silné emoční reakce schopen.

Pozorně jsem ho poslouchala, chvilku přemýšlela jak zformuluju svoji větu a pak pomalu začala, "To je zajímavý názor. A vlastně ani nemůžu říct, že bych nesouhlasila. Vlastně máš pravdu. Úplně nesouhlasím s tvým dělením na vyšší a nižší druhy, to nebudu řešit. Prostě by bylo nejlepší, kdyby žili všichni v míru. Ale to se nestane." Pokrčila jsem rameny. Po chvilce jsem se zděsila. "Nejsem pomstychtivá. To asi ani nebudeš muset. Snad" otřásla jsem se. Zabíjení bylo už dost a to ho znám jen chvilku. Zkřížila jsem ruce na prsou, zuřivě máchala ocasem s ušima přitisklýma k hlavě a jemně vrčela. "Nesměj se mi!" Vyštěkla jsem. "O tomhle nikdy nechci slyšet, jako by se to vůbec nestalo." Ugh, jak moc mě štve. Tak jsem měla kratší slabší chvilku, to se občas stane každýmu, ne? Asi ne... Tak a dost. Ukážu mu, že jsem vážně naštvaná, protože můj vyhrožující výraz ho nejspíš vůbec nezajímá. Kvůli tý kočce jsem skoro zapomněla na knížku, co stále držím v ruce, položila jsem ji na zem a rozhlédla se, jestli není někdo v okolí. Probodla jsem Zaretha pohledem, "podplula ho" pod zemí a pak ho za ruku stáhla o něco níž, než jsem teď stála já. Ha, konečně jsem vyšší! "Už jsi se uklidnil?" Ušklíbla jsem se na něj a poplácala ho po hlavě, jak mi to dělá vždycky on.

Nepřestával jsem umírat smíchy, celé břicho mě už z toho bolelo. "Ale já se přece vůbec nebavím na tvůj účet M-m-m-Mii-ooo." Když se na mě ještě "rozzuřeně podívala, mé pobavené jen nabíralo na síle. Poté se ovšem stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Mia zmizela. Prostě Puf* a byla pryč. Ještě stále jsem úplně nechápal, jak přesně ta její schopnost funguje. V tom mě něco chytlo za ruku a já se z čista jasna ocitl o o několik stop níž, doslova zaražený v zemi. Nemohl jsem nohama pohnout ani o píď. "Co to sakra?" Zamumlal jsem. Pobavený úsměv mi na tváři ztvrdl, jakmile se mě zeptala, načež mě poplácala po hlavě. Z hrdla se mi vydral nelidský zvuk plný nenávisti. Zyra byla stejně rozzuřená, jako já. Nebo možná hlavně ona, zatímco ve mě se to odráželo, nebyl jsem si tím jistý. Ovšem, ten fakt, že se nemohu hýbat, ve mě vyvolal neskutečný vztek. Tohle si k nám nikdo dovolovat nemohl. Probudil jsem v sobě temnou magii, načež pomocí ní doslova nechal zemi kolem sebe popraskat a explodovat. Ano byl to energeticky poměrně náročný zákrok, ale nad tím jsem se nehodlal pozastavovat, alespoň teď ne. Ta malá ušatá věc přede mnou musí dostat lekci. Jakmile země kolem vybuchla, vykročil jsem z prachu a opět se tyčil nad ní, zatímco jsem nechával plameny z temné energie, aby mi olizovaly kůži. "Ty." Zasyčel jsem na ní, s výrazem plným nenávisti a ukázal na ni. Při čemž "uchopil" její krev. Nechal jsem ji proudit do její hlavy, zatímco s šíleným výrazem ve tváři čekal, kdy vybuchne. V tom mi to došlo. Pustil jsem její krev ze svého sevření právě v čas, nechal magii kolem sebe uklidnit se a pořádně si uvědomil, k čemu jsem se to chystal. Téměř smutně, možná až omluvně jsem se na ni podíval. "Promiň...tohle jsem nechtěl...trochu mi to ujelo." Prohlédl jsem si ji, možná až moc starostlivě. "Můžeš dýchat?" Zeptal jsem se dost nemotorně a nervozně přešlápl, abych si ji mohl lépe prohlédnout.

Jakmile použil magii, aby se dostal z mého uvěznění trochu mi ztuhl úsměv na tváři. Díval se na mě, jak kdyby mě chtěl zabít a byl opravdu děsivý, až mě to donutilo ustoupit o krok dozadu a skrčit se. Najednou jako by mě někdo začal dusit, snažila jsem se pochytat všechen kyslík kolem sebe, ale nemohla jsem se vůbec nadechnout. Chytila jsem se za krk, ikdyž jsem věděla, že mi to nijak nepomůže. Po chvíli se mi začaly dělat mžitky před očima a já klesla na kolena. A pak to najednou přestalo. Začala jsem zhluboka dýchat, jak nejvíc to šlo. Pak se mi začal Zareth omlouvat. Pokrčila jsem kolena, které jsem obejmula rukama a zklamaně se na něj koukla. Ještě jsem se párkrát nadechla, než jsem se pokusila zavrčet, ikdyž to byl takový slabý pokus, "Dokážeš jen ubližovat, nic víc." Zasípala jsem. Pomalu jsem se zvedla a prošla skrz Zaretha, ikdyž už jsem byla na pokraji svých sil. Takhle rychle za sebou jsem svoje schopnosti moc nepoužívala, takže mě to dost vysílilo. Nechtěla jsem to na sobě nechat zdát a sebejistě jsem se rychlou chůzí vydala směrem k lesu. Nohy se mi začínaly podlamovat, ale pokračovala jsem dál, chci od něj být co nejdál. Na tohle nejsem psychicky stavěná. Setřela jsem si slzu, co mi začala stékat po tváři. Už kvůli němu nehodlám brečet.

Nepřestával jsem ji pečlivě sledovat. Její stav, se ovšem jak se zdálo, zlepšoval, tudíž jsem se trochu uklidnil. Stále však vypadala dost otřeseně. Nebyl jsem si úplně jistý co mám v téhle situaci dělat...už zase...zatraceně! Jen jsem ji oplácel nepřítomný výraz a sepl rty do úzké linky, když mi, jako mnozí před ní řekla to, co už jsem dávno věděl. V tuhle chvíli jsem neměl žádné argumenty. Mia vypadala, že nejspíš během chviličky omdlí, přesto si však cestu zkrátila přezemne. Vyvalil jsem oči a zmateně se chytl za břicho, ve kterém zmizela. Tohle bylo divný. Otočil jsem za ni hlavu, možná jí to chtěl i vysvětlit. Nakonec jsem jen v duchu mávl rukou. Tohle přeci nemám zapotřebí. Je to jen nějaký elin, který se bojí snad všeho. Je pod moji úroveň, bavit se s takovou chátrou. Navíc si za to mohla přeci sama, neměla mě pokoušet. Udělal jsem krok hlouběji do města, jenže pohled se mi zastavil na knize, která musela Mie vypadnout, zatímco se snažila bránit mému sevřen. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik zavřel oči. Právě jsem se snažil hodit svoji vinu na něco, jako je Mia, které jsem před okamžikem slíbil, že ji ochráním, načež jsem ji vystavil nebezpečí. Zyra mě zaplavila pocitem zmatení. Neměla nejmenší tušení, kam mé myšlenky míří, tento způsob uvažování, jí byl cizí. Svůj slib jsem nejen porušil, ale ještě ji překazil jediný bezpečný večer v roce, kdy se mohla věnovat tomu, co má ráda. Ačkoli její poslední slova byla pravdivá a já pořádně nedovedu nic jiného, jenže ona ano a nezasloužila si, aby ji někdo jako já zkazil pohled na pro ni tak fascinující svět. Zyra se naprosto zhrozila a poslala mi do hlavy něco jako. To neuděláš. "Tak sleduj." Zamumlal jsem, vzal knihu do ruky. Rychle doběhl Miu a nejistě pravil. "Promiň...vážně jsem to nechtěl udělat...Jen jsi mě prostě tak trochu..." Kdo by to byl řekl. Slova jsou neskutečně zrádná věc, nikdy mi nepřišlo mluvení tak náročné jako teď, ale jestli budu chtít, aby mě alespoň letmo začala brát na vědomí, nejspíš se jí budu muset přiznat. "Nejspíš...si mě trochu vystrašila." Zamumlal jsem a podal jí její knihu. "Tohle je tvoje...řekl bych." Nejdivnější věc, jakou jsem kdy udělal...no myslím, že mám vybráno na 500let dopředu. Budu muset jít něco zabít, abych přišel na trochu jiné myšlenky. Zyra se mnou odmítala mluvit. Bylo mi jasné, že si to u ní budu žehlit ještě pěkně dlouho.

Slyšela jsem ho za sebou, jak mě dobíhá a během chvilky se objevil vedle mě. Prostě ho budu ignorovat, jo to udělám. Šla jsem dál, jakoby vůbec neexistoval a čekala, jestli z něj něco vypadne. Pak se mi začal omlouvat což mě celkem překvapilo. Jakože dost překvapilo, až jsem se na chvíli zarazila, ale pak jsem zase pokračovala dál a čekala až dořekne co má na mysli. Jeho další slova mě překvapilo ještě víc a to jsem si myslela, že už to není ani možné. Skoro jsem ho ani neslyšela, ale z jeho tonu hlasu jsem poznala, že to myslí vážně. Zastavila jsem se na místě a nevěřícně se na něj koukla. To byla ta nejupřímnější věc co jsem od něj zatím slyšela. Podal mi knihu, na kterou jsem úplně zapomněla a následně si ji od něj vzala a snažila se najít nějaká slova. "Já...um." Sklopila jsem pohled k zemi a na chvíli se zamyslela. "Děkuju...a taky se omlouvám, možná jsem to taky přehnala." a jemně jsem se na něj usmála, ale pak se zase tvářila neutrálně nejistá svojí odpovědí. Proč se mu omlouvám, snažil se mě zabít. Ale omluvil se mi a přinesl mi knížku a vypadá, že ho to vážně mrzí. Ale snažil se mě zabít! Myšlenky mi hlavou prolétávaly jedna přes druhou a zmateně jsem máchala ocasem ze strany na stranu. "No, děkuju za knížku a odpouštím ti." Začala jsem jemně. "Ale nezapomínám." Zavrčela jsem s přivřenýma očima a výhružně připláclýma ušima na hlavě. Pak jsem se jen otočila a šla zase do města. "Tohle je jediný večer v roce, kdy se nemusím bát, takže já si ho jdu užít." A odcházela jsem od něj. Nebyla jsem na něj až moc hodná? Možná trochu, ale když on se tvářil tak provinile. Ugh, občas se vážně nechápu.

V první chvíli jsem si myslel, že mě pošle do háje. Konec konců, to bych udělal já, jenže jak se ukazuje, ne každý má stejné smýšlení. Přesto, že se snažila vypadat nebezpečně, pochopil jsem, že mi do jisté míry odpouští, ještě dříve, než to vůbec vypustila z úst. Jenže ať byl tento způsob jednání sebeefektivnější, rozhodně se mi nezamlouval a nechtělo se mi na něj zvykat. Klopit před někým hlavu, prostě není můj styl. Přesto jsem jí nejistě úsměv oplatil. Zyra po mém boku nejistě tančila na místě. Přestávala být schopná udržet svoji úplnou fyzickou formu, přičemž její srst nepřirozeně pulzovala, jak se měnila v kouř a zase spět. Tato situace jí nebyla příjemná, kdybych tu nebyl, nejspíš, by po Mie už dávno vystartovala. Jen jsem zdvihl ukazováček, abych jí připomněl, že nic podobného se rozhodně konat nebude. Při zmíňce o jediném večeru, jsem se jen ušklíbl. "Tak to konečně vypadá, že máte se Zyrou něco společného." Moje...druhé já, mi jen připomnělo, že jsem šiška a pokračovalo ulicí za Miou, bez dalších řečí. Sám jsem se vydal za nimi. "No...ber to pozitivně. Já se tu ve své pravé podobě nemůžu prohánět ani o Halloween... prostě příliš extravagantní řekněme." Zasmál jsem se a navázal další dotaz. "Co tedy teď plánuješ? Čím v tenhle zvláštní den trávíš čas?" V tu chvíli můj pohled zakotvil na dalším plakátu.

Pohledem jsem sklouzla k Zyře. Ne, my dvě rozhodně kamarádky nebudeme. "To je asi tak to jediné co máme společné." Přihmouřila jsem na ní oči. Jo a ještě možná to, že se navzájem nemáme rády. Příliš extravagantní, to zní zajímavě. "No, tak to mi někdy budeš muset ukázat, extravagantní věci já ráda. Ale aspoň máš tuhle podobu, ve které se můžeš pohybovat všude i normálně. To mně něco takového chybí." Prohodila jsem za chůze. Na chvilku jsem se zamyslela nad jeho další otázkou. "To je moc dobrá otázka. Každý rok chodím do kina. Dostanu se tam bez problému a občas tam dávají fakt zajímavý věci. Nebo jdu občas do divadla, podle toho, kde je zrovna nějaký dobrý program. " Pokrčila jsem rameny. A většinou nikoho nezabíjím, ani se skoro nenechám zabít, že jo, ale ne vždycky jde všechno podle plánu. Můj každoroční klidný večer Halloweenu strávený v parku s knihou, s tím, že občas zajdu do restaurace a zakončím to kinem se během pár chvil úplně překazil. Co dokáže jeden démon v mém životě změnit je zvláštní. Na chvíli jsem se zastavila a otočila se na Zaretha. "Byl jsi vůbec někdy v kině?" Zeptala jsem se ho, protože si fakt neumím představit, jak někdo jako on tráví své dny. Nebo to spíš nechci vědět.

Celkem zjevně se Zyra s Miou nemusely, takže jsem se zdržel zbytečných komentářů, které by je mohli maximálně tak naštvat. Dvě na sebe nabroušený holky mi tu bohatě stačí, nehodlám dneska řešit žádnou další šarvátku. Zyra mé myšlenkové pochody pochopitelně zachytila, téměř bych řekl, že se mě snaží právě přirovnat ke srabovi. "No tak to prrr!" Odvětil jsem Zyře nahlas, při čemž další odpověď už nepřišla. Zamyšleně jsem Miu sledoval, když zmínila, že by mě někdy ráda viděla v mé pravé podobě. Docela dlouho jsem o těch slovech přemýšlel, protože to nebyla úplně běžná reakce. Nakonec jsem však jen pokrčil rameny. "Nah...třeba se ti někdy poštěstí. Nic si z toho nedělej, dělat lidem šaška mi nepřijde o nic lepší, než když se na tebe dívají, jako na příšeru." V to mě něco napadlo, netušil jsem sice, jak je to pravděpodobné, ale třeba by se to dalo sehnat. "Poslyš, samozřejmě to záleží na tobě, ovšem je docela dobře možné, že existuje nějaká látka, která by mohla na určitý čas u tebe navodit lidskou podobu, aby ses nemusela furt schovávat." Uvažoval jsem nahlas, ale byl to spíš takový výstřel naslepo. Když zmiňovala způsob trávení svého volného času, moc jsem ji nevnímal. Má pozornost se stále motala kolem záhadné látky, která by podle mě klidně mohla existovat. Z přemýšlení mě vytrhla až její další otázka. Trochu jsem svraštil obočí. "Ehm...co?...No...nebyl...Nějak netuším k čemu by mi to mělo být." Přiznal jsem s trochu nechápavým, možná až zmateným výrazem. Pak mi to došlo. Zvedl jsem ukazováček a tak trochu ožil, když jsem se jí to snažil vysvětlit. "Ale byl jsem jednou v divadle. Měl jsem tam zakázku." Zaraženě jsem ukazováček, zase stáhl, když jsem si uvědomil, že vražda asi není její představa pobytu v kině, či divadle. "No dobře...tak spíš ne. Proč tě to zajímá?"

Látka na změnění...? S nadšením v očích jsem se na něj prudce otočila a tak nějak nadšeně poskočila. "To vážně? To existuje? To by bylo boží! To musím mít!" Skákala jsem nadšeně. "Ale první," Zvedla jsem ukazováček, "Musíme jít do kina." Zase jsem se od něj otočila a nasadila rychlé tempo směr: kino. Jasně, že nikdy v kině nebyl. Bude se mu to líbít, určitě. "Zakáz..? No to je jedno." Radši se nebudu ptát, nejspíš bych úplně nesouhlasila s tím, co v tom divadle dělal. "Tohle bude daleko lepší, věř mi" Zastavila jsem se před plakátem, kde byly vypsané filmy na celý měsíc. "Za pár minut začíná film, to jsme si to hezky načasovali. Je to nějaká..." Pozastavila jsem se, abych si přečetla na co to vlastně jdeme. "Jo, je to animovaná pohádka, takže to bude určitě super." Zase jsem se rozzářila. "Teda... Nevím, jestli to je něco tvého vkusu, ale tak třeba to bude dobrý." Pokrčila jsem rameny. "Juu a dokonce to je 3D. Ikdyž asi nevíš co to znamená. No to je jedno, jdeme si najít místa." Mluvila jsem rychle, že ani nevím, jestli stihl všechno pochytit. S úsměvem od ucha k druhému uchu jsem se na něj otočila, ale pak se zase zarazila při pohledu na Zyru. "Ale je tu menší problém. Zyra asi úplně nemůže dovnitř, leda, že bys ji nějak schoval." Ukázala jsem na ni. Teda ne, že by mi vadilo, že tam nebude, akorát by po mně ještě skočila, no to určitě. "No nic, jdeme." Chytila jsem ho za rukáv a doslova ho táhla za sebou. V místě, kde se nachází zapadlý kumbál jsem i se Zarethem prošla zdí. Skrz dveře jsem prostrčila hlavu, abych zjistila, jestli je čistý vzduch a pak nás dostala ven do zatím prázdné chodby. Je to tu celkem malý a moc lidí sem ani nechodí, takže si místa najdeme snadno. "A takhle jsme se vyhli frontě a kupování lístku. Jdeme si najít místa." Zavelela jsem a vydala se směrem k jedinému sálu co tady je.