Inori & Nagash

Pomalu jsem se probíral a měl jsem pocit, jako by uběhlo velké množství času. Rozhlížel jsem se kolem a viděl nějaké démony, což mě překvapilo, ikdyž jsem si zatím nebyl jistý proč. Seděl jsem na zemi a opíral se o něco... co se hýbalo. Stále jsem měl spoutané ruce, ale nebyl jsem v takovém nepohodlí jako předtím. Kdy předtím... co se vlastně stalo...
Když se mi začala projasňovat mysl, pomalu jsem začal chápat co se děje a co mi přijde zvláštní. Zajali nás přece andělé, tak proč jsme najednou byli mezi démony a pokud nás zachránili, proč jsem byl stále spoutaný. Když za sebou uslyším své jméno, otočím se a zjistím, že to o co jsem se opíral byly záda Inori, která... vypadala jako by byla mimo. Prázdný pohled a i její hlas byl bez života, proto jsem ji nepoznal ihned po hlase. Ulevilo se mi však, když jsem si všiml, že nemá žádná zranění a v tom jsem si poprvé uvědomil, že i já jsem naprosto v pořádku a nic mě nebolí. Stále to ale nevysvětlovalo, kde to jsme a co se vlastně děje. Znovu jsem se rozhlédl a když se mé oči zastavili na našem otci, zavrčel jsem. "Okamžitě nás pusť!" zařvu na něj, ale on se dál jen vítězoslavně šklebil, což ve mě vyvolávalo strach víc než cokoli jiného. Když se mi nedostalo odpovědi, znovu jsem se rozhlédl kolem a všiml si, že sedíme s Inori uprostřed magického kruhu a vedle otce stojí Xaphan, kterého si tehdy pozval aby provedl ten nechutný rituál. Chtěl jsem roztrhnout pouta, která mě svazovala, ale jakmile jsem sebou škubnul, ucítil jsem jak to škublo i s Inori a tak jsem toho zase nechal.
"Proč se bráníš? Copak nechápeš, že až bude tenhle rituál hotový, budete něco víc, než jste teď... síla, které se žádný jiný démon nemůže rovnat" řekne otec a pak se znovu ušklíbne a dodá "a také už vás dva nikdy nic nerozdělí". Pak už jen kývl na Xaphana vedle sebe a ten začal nashromažďovat magickou energii ze sebe i ze všech přítomných démonů krom našeho otce. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat něco co by se dalo použít k uprchnutí, ale situace se zdála beznadějná. Seděl jsem v kruhu z krve a magických kamenů, spoutaný a kolem nás bylo asi deset démonů, kteří byli sice oslabení tím, jak odevzdávali magickou energii, ale i tak jich bylo dost. A co bylo nejhorší, Inori se celou dobu ani nepohnula a jen tam nepřítomně seděla a zírala do prázdna.
Zapojil jsem veškeré mozkové buňky, které jsem měl i ty o kterých jsem ani nevěděl, že je mám a přemýšlel jak se odtud dostat, nebo alespoň přerušit ten rituál. Stačilo by aby se jeden z nás dostal pryč z toho magického kruhu a bylo by. Vzhledem k tomu kolik magické energie bylo potřeba by se o něj nemohli pokusit okamžitě znovu a to by nám dalo nějaký čas. Když se krvavý kruh kolem nás rozzářil a obarvil do ruda magické kameny na něm, napadl mě konečně způsob jak bych se odtud snad mohl dostat. Neměl jsem moc času nad tím víc přemýšlet, nebo vymyslet něco lepšího a tak jsem se prostě převrátil i se sestrou na bok, svou paží přímo proti jednomu z magických kamenů. Jakmile jsem dopadl a ucítil teplou krev na ruce, věděl jsem, že se mi povedlo říznout o kámen a hned jsem pomocí té krve aktivoval tetování a proměnil se do své pravé podoby. Mé zápěstí se ale neuvolnila z provazu, který mi je teď silně stahoval a tak jsem ho přetnul rychlým pohybem drápu a během okamžiku jsem stál mimo magický kruh, který se právě v tu chvíli rozzářil až jsem musel odvrátit pohled a ucítil jsem v jeho středu, přesně tam kde ležela Inori silný výboj magie.

Když světlo zmizelo a magie ve vzduchu zmizela, okamžitě jsem chtěl vystřelit k Inori a utéct, ale tam kde ještě před chvílí ležela najednou stál někdo úplně jiný. Otec se vydal k té osobě, ale ta jen mávne rukou a odhodí ho vlnou magie. Nevěděl jsem kdo to je, ale ovládala silnou magii. Najednou se rozběhla směrem k východu a když jí ostatní démoni zatarasili cestu, povalila je a jednomu z nich dokonce udělala rukou díru do břicha. Okamžitě se chopím šance a vydám se za ní, jestli byla tak mocná a očividně nebyla spojencem mého otce, mohla by mi pomoci utéct a třeba i říct co se stalo s mojí sestřičkou. Proběhl jsem kolem ní, rozrazil dveře a naznačil jí, že nikdo další venku není a můžeme utéct.

Démonka se vydá za mnou a tak vedu cestu... Teď už jsem poznal, že jsme byli ve sklepeních pod naším sídlem a tak jsem znal cestu ven moc dobře. Byla tam tajná chodba, která nás provedla pod celým městem a za hradbami ven. Jakmile jsem byl venku, nebyl jsem si jistý kam jít... mohl jsem buď směrem k lesům, k dalšímu nejbližšímu městu a nebo do hor. Usoudil jsem, že hory budou nejlepší místo pro schování se a tak jsem běžel k nim. Po celou cestu jsem se nezastavil a až když jsem byl dost daleko a schovaný za prvními vyššími kameny jsem se otočil a... démonka za mnou neběžela. Dovolil jsem si se kousek vrátit a pohlédnout směrem k městu, ale nebylo po ní ani stopy. Byl jsem si jist, že se mnou vběhla do tunelu, takže se musela dostat ven z města aniž by ji chytili, ale musel jsem utíkat moc rychle a zmizet jí z dohledu, takže mě nemohla pak dál následovat. Netušil jsem co teď mám dělat, Inori zmizela, otec mi byl určitě v patách a moje jediné vodítko k nalezení sestry a ochrana byla teď taky pryč. Zatím jsem se rozhodl najít nějaké místo, kde bych se cítil alespoň částečně v bezpečí a budu si tam moct promyslet situaci a vymyslet co dál.