Herní Místnost

Nejsem si jist v jakém poměru hrály v mé obraně roli štěstí, skill a pomoc ostatních a snad to ani nechci vědět, hlavní je, že jsem nebyl zasažen ani jednou šipkou a tak se rozhlédnu kolem a všimnu si, že Ezekiel už zamrazil přitékající vodu. Když se zeptá jestli jsou všichni v pohodě, jen kývnu hlavou a ujistím se, že i Blackey unikl bez zranění. Když si uvědomím, že sedí Fen'linovi mezi nohami řeknu si, že usoudil, že držet se poblíž něj bude bezpečnější než poblíž mě. Bylo to logické a nemohl jsem mu to vyčítat. "Co teď, dokáže někdo z vás prorazit stěnu před námi?" zeptám se a popojdu směrem k ostatním.

Místnost se neustále plnila vodou a už po chvilce ji měl Elias někde nad koleny. I tak zapřemýšlel nad tím, jak zastavit tekoucí vodu, která neustále naplňovala zavřenou místnost. S takovou se tady za chvíli všichni utopí... V další chvilce si všiml šipky, která letěla jeho směrem a proto uskočil stranou, což se ukázalo být špatným rozhodnutím, když ucítil šiplavou bolest na krku, noze a následně i na několika místech v oblasti hrudníku a zad. S tichým zavrčením sebou trhl a zapřel se hůlkou o zem. Když už se zdálo že jsou v bezpečí, zrušil své trny, které se mlhavě rozplynuly, až po nich nezůstalo jediné stopy. Jeden z jejich spojenců byl naštěstí užitečný a zmrazil díry ve zdech, kterými ještě před chvíli protékala studená voda, jenže dříve než se Elias nadál, celé tělo mu ochablo a držel se na nohách jenom díky hůlce a vodě, která jeho váhu ještě částečně udržovala, než mu pod rukou sjela a on sebou nehybně a ochromeně pleskl do vody.

Fen'lin se postaral jak o zeď před námi tak o jediného zasaženého člena naší skupiny, otočil se a s normálním výrazem, jako by na nás právě zaútočilo jen hejno otravných komárů a nic víc se zeptá, pokračujeme? a aniž by čekal na odpověď se otočí a pokračuje chodbou dál. Když vyrazíme dál, raději požádám Blackeyho aby se zviditelnil pro všechny a posvítil nám na cestu, vážně už totiž nehodlám šlápnout na další past a nechci aby se to stalo ani nikomu jinému. Pro jistotu také vyvolám dva Essence Eatery a dva Flesh Eatery, kteří mi začnou kroužit nad hlavou, kdyby na nás někdo zaútočil. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych pomocí Memory Eatera všem vymazal vzpomínku na to, že jsem to byl já kdo aktivoval onu past, ale vzhledem k jejich ostražitosti sem neměl sebemenší šanci na úspěch a tak se jen zahledím do země a pronesu tiché "omlouvám se" než přidám do kroku a zařadím se znovu těsně za ostatní.

Bylo nepříjemné sledovat jak se pomalu potápí ke dnu a nemůže se ani pohnout, přestože si byl jistý že byl dostatečně opatrný na to, aby se nic takového nestalo. Jeho hůlka šla okamžitě ke dnu a tak ji chvíli sledoval, než se k němu natáhly něčí ruce, které ho vytáhly ven. Okamžitě zalapal po dechu a očima roztěkaně prolétl místnost, alespoň co mu to poloha hlavy dovolila, než si ho démon přitiskl k sobě a začal mu vytahovat šipky z těla. Dostane se mu vysvětlení že bude v pořádku a jen to musí chvíli vydržet. Sám se krátce zmateně zadíval na Fen'lina, který si ho hodil na záda. Hlava mu dopadla na jeho záda a pohledem teď mohl sledovat mladíka v kapuci, který přecchizí past zaktivoval. Fen'lin se o zeď brzy postaral, ale najednou si Elias uvědomil že mu něco chybí.
"Hůlku.... mou... mou hůlku... prosím!" vydechne s menšími obtížemi kvůli ochablému tělu a kdyby mohl, bylo na něm jasně vidět, že by dost vyváděl. Ta hůlka pro něj byla velice důležitá, obsahovala obrovské množství tisíce duší, které sbíral v podsvětí aby je mohl využít pro jeden mocný rituál. Nemohl všechny ty roky ztratit jenom pohou neopatrností, za kterou se teď proklínal, ne teď a ne tady, čekala ho ještě dlouhá cesta než jich bude mít dostatek pro naplnění svého cíle. Mladík na nějž měl teď omezený výhled, vytvořil několik párů magických ptáků, kteří mu plachtili nad hlavou a tak je se zájmem tiše pozoroval a přemýšlel o jaký druh magie by se mohlo jednat. Zároveň si nemohl nepovšimnout omluvy, kterou spíše odezřel z jeho rtů, než aby ji ve čvachtající vodě slyšel. Kdyby mohl, zavrtěl by hlavou ale takhle jenom lehce rozevřel rty a zabodl do něj svůj pohled.
"Není třeba se omlouvat, je to má blbost, že jsem nebyl schopný ochránit sám sebe. Příště budu opatrnější," pronese tiše ale dostatečně nahlas, aby ho mladík opodál slyšel a znovu panicky zamrká kvůli hůlce, kterou stále nedostal, až mu pramínky vlasů spadly přes oči a nic moc teď neviděl. Jenom při ráznějším kroku jeho společníka, se mu na chvíly odhrnuly z obločí, než se vrátily zpět. Jestli by se s tou hůlkou něco stalo, těžko říci jak by se Elias zachoval.

Nikdo mě ze spuštění té pasti zdá se nevinil a když na mě promluvil Elias, všiml jsem si jak se snaží upozornit svým pohledem na hůlku, kterou upustil a tak se pro ni sehnu, ale než ji stihnu chytnout, jakoby sama vyletí z vody rovnou do Fen'linovi natažené ruky. Když se přidám k ostatním, Mirys kolem nás vyčaruje magický štít a zmíní se o vytvoření magické vrstvy na podlaze, čehož se chytí Ezekiel a navrhne zmražení podlahy. "S tím bych mohl pomoct zase já" řeknu, když podotkne, že by ho to stálo velké množství magické energie, položím mu ruku na rameno a vyšlu k němu část své magické energie, která by mu měla na nějakou dobu vydržet. "Stačí?" zeptám se a aniž bych čekal na odpověď znovu vyrazím dál. Pak se ale zarazím, otočím se na něj a dodám "snaž se ale spíš zmrazit zem jako takovou místo vrstvy ledu na ní, poslední co tady potřebujeme je kluzká podlaha pod nohama" a jen to dořeknu, vzpomenu si na první moment kdy jsem se potkal s Ireth.

Chvíli sledoval Kaela ale nevydrželo mu to moc dlouho, když obrátil pohled k vodě pod jejíž hladinou ležela jeho drahocenná hůl. Teď proklínal to, že se nemůže pohnout... natáhl by se pro ni totiž sám, jenže dříve než se vůbec nadál, udělal to jeho společník za pomocí magie. Ostatní se ihned začali domlouvat na nějaké te spolupráci a tak si jenom povzdechl a protože nemohl nic udělat, zůstal mlčet. Když viděl, že je hůlka v pořádku, uklidnil se a už se nezdál tolik rozrušený.
"Díky," odvětil k bělovlasému démonovi, na jehož zádech byl bezvládně připevněný a že by to bylo zrovna nejpohodlnější, to říci nemohl. Při výraznějším pohybu se mu drátky odíraly o oblečení a nemít ho, asi by šly otlaky vidět i na jeho kůži. No nemohl se ani držet, takže celou jeho váhu držely jenom magické drátky, které pomalu ani nešly vidět.
"Pokud to netrefilo tebe, pak jsem spokojenej," řekne Elias k Fen'linovi a nadechne se. Nelíbilo se mu, že je neschopný pohybu a tak musí všechno nechat na ostatních, ale nezbývalo mu nic jiného než poslouchat a když mohl, odpovídat nebo dohazovat nějaké poznatky.
"Co máš vůbec v plánu až tam dorazíme?" zeptá se nakonec Fen'lina.

Když už byl kolem nás magický štít a Ezekiel se právě sklonil k podlaze aby ji zmrazil, usoudil jsem, že je zbytečné nechávat kolem sebe kroužit své havránky a nechat vytažené křídlo. Jen co jsem obojí nechal zmizet se však dostavila ironie osudu, podlaha pod celou obrovskou místností do které jsme před chvílí vstoupili zmizela. Nemít na svém obličeji tak dokonalý pocker-face právě bych ho použil. Okamžitě tedy znovu vyčaruji čtyři Flesh Eatery, kteří mě chytnou za rukávy a udrží mě ve vzduchu. Jen co si oddychnu, že jsem to nějak vychytal se však kolem nás objeví obrovské množství tvorů, které jsem nikdy neviděl a vůbec nevypadají, že přišli na pokec. Přeletím je očima a hned je mi jasné, že i kdybych vyvolal nejvíc havranů kolik jen dokážu, stejně by jich nebylo dost. Tak tedy vyvolám bezpečný počet u kterého jsem si jist, že ho dokážu ovládat a nebudou úplně slabý což je padesát Flesh Eaterů a padesát Essence Eaterů a pošlu je na levou část nepřátel. Jejich úkol byl jednoduchý, zneschopnit křídla aby spadli do propasti, nebo jim vysát dost magické energie aby tam stejně spadli... a pokud by se jim podařilo obojí, o to lépe. Poté se zasoustředím na všechny své spojence abych je nezasáhl a aktivuji auru strachu v plné síle proti všem ostatním. Nemyslel jsem si, že by se mohli otočit a začít utíkat, ale pokud se alespoň na moment pozastaví dá to ostatním a mojím havranům čas k útoku.

Po celou dobu se nechal nést na zádech a byl rád, když ho Fen trochu podepřel, bylo to o něco lepší a tak se jenom zamyslel nad jeho slovy. Byl rád že to jeho společník nebere na lehkou váhu a chtěl mu pomoci co nejvíce mohl, zatím se ale prokázal spíše jako přítěž něž nějaká pomoc a tak se zadíval do země a sledoval podlahu, kterou nechávali za sebou. Chvíli přemýšlel nad tím, co dělá špatně ale ať se snažil jak chtěl, nedokázal na to přijít a ptát se na to teď nebylo vhodné, kor kdyř mezi sebou debatovali ostaní. Elias se tedy rozhodl pro taktické mlčení a akorát se díval někam pod sebe. Zanedlouho se dostali do nějakého velkého sálu a tak očima prolétl okolí co mohl. Dokonce si všiml že lehce pohnul hlavou, což znamenalo že se mu do těla pomalu vracel cit. Zhluboka se nadechne, ale v tom zaslechne smích a nějaká slova, kterým nerozuměl. Chtěl se otočit, ale v tom ucítí poryv cizí magie a než se nadá, podlaha pod jejich nohama zcela zmizela. Párkrát nechápavě zamrkal, ale najednou se drátky, které ho ještě před chvíli držely na zádech zpřetrhají a začne padat dolů. Pohled mu chvíli padl na bodce pod ním, ale ješt předtím vystřelil očima k hůlce, které odletěla někam do vzduchu. S vypětím veškerých sil se mu podařilo k ní natáhnout ruku, ale byl prostě příliš moc daleko na to aby ji mohl čapnout a tak se ji sotva dotkl, než ji akorát roztočil a odrazil prsty ještě o kus dál. V duchu si zanadával a až po chvilce si uvědomil že letí přímo dolů. Okamžitě kolem sebe vytvořil pár trnů, ale byl příliš daleko od veškerých stěn, aby se jich stihl chytit a tak je akorát stačil vystřelil k drátkům, které držely nějakého magického tvora. Když tak ale udělal a uvědomil si, že by je akorát strhl dolů se sebou, rozhodl se nechat trny zmizet. Kromě toho neměl navybranou... protože se párkrát přetočil a i přesto, že se dokázal trochu pohnout, pořád to nebylo nic úžasného. I kdyby si teď vytvořil křídla z temnoty, nestihl by pád srovnat a stejně by se na bodce nabodl. Zeširoka rozevřel oči a v další chvilce na vrcholcích bodců vytvořil hned několik pevných stinných vrstev, které pospojoval, až pod nimi vytvořil pevnou stinnou plochu, o kterou se rozplácl a doufal že je dost široká na to, aby pokryla i místo, kde by mohla jeho hůlka spadnout, jinak se opravdu nasere.
Za malou chvíli se opatrně posadil, než se ohlédl nad propast na jejich společníky. Zdálo se, že to zvládají bez sebemenších problémů a tak se prostě postavil a rozešel se dál po spodu propasti, kterou pokrývaly jeho stíny, až narazil na stěnu na druhé straně místnosti, odkud cítil magickou energii toho démona, který celou tuhle past zaktivoval. Okamžitě se změnil na stín a doplazil se po stěně až na její vrchol, kde se zhmotni la dříve než se démon nadál, ho probodl stíny skrz na skrz ze všech možných stran co mohl, než doskočil nohama pevně na zem. Stíny na spodu propasti ještě držel a ihned se začal rozlhížet po svojí hůlce, jejíž zdroj cítil někde u čtveřice bytostí. Bylo uklidňující se zase moci hýbat.

Essence Eateři mizeli jeden po druhém velkou rychlostí a tak se zbytek, který ještě nezničili nechám zmizet, vyvolám místo nich pár dalších Flesh Eaterů a pozoruji jak zabíjejí jednu příšeru za druhou. Ostatní zdá se taky nenarazili na větší množství problémů ikdyž někteří měli pár drobných zranění. Já jsem vyvázl bez zranění a nevypadalo to, že by se mi mohlo ještě něco stát. Jen si to pomyslím, ucítím prudký náraz něčeho tvrdého přímo mezi očima a tak se jednou rukou chytnu za pulzující čelo a druhou rukou chytnu... Eliasovu hůlku. Zajímavé, vypadalo to, že je pro něj velmi důležitá a on ji ztratil podruhé během ani ne hodiny. Když se moje prsty pevněji sevřou kolem hůlky ucítím velký nápor na svou mysl, jak ke mě promlouvá jedna duše za druhou a naříkají. Urychleně vyhodím hůlku jednomu z havranů co mě držel do zobáku abych se jí už nemusel dotýkat a ty nářky poslouchat. Když se pak znovu rozhlédnu všimnu si jak na mě dívá Ezekiel a volá, že mi je někdo podobnej. Chvilku nechápu co má na mysli, ale když si všimnu, že ukazuje přímo na jednu z příšer, která letěla k zemi s useknutým jedním křídlem hned je mi to jasné. Otočím se tedy na jednu z příšer, která byla podrápaná podobně jako Ezekiel a promluvím na ni "velice vtipné Ezekieli, možná by ses ale měl více starat o sebe než o mě jinak by si mohl přijít k dalším šrámům" pak se zarazím, přehnaně naznačím zaostřování zraku na příšeru a otočím se k pravému Ezekielovi se slovy "ježiši promiň, když on ti byl tak podobnej, že jsem vás vůbec nerozeznal" poté nechám dalšího ze svých havránků onu příšeru dodělat a otočím se od Ezekiela směrem k místu, kam právě chtěl přistát Fen'lin aby mě tam moji havránci také donesli.

Zamyšleně se otočil nad propast a zadíval se na čtveřici spojenců, kteří si docela hravě poradili s blížícím se nebezpečím. Jejich spolupráce nebyla vůbec hrozná, ale co až se dostanou k cíli, který byl stále někde před nimi? A proč se vůbec staral? Mělo by mu být jedno co bude s ostatními, jemu taky nikdo nepomáhal. Tedy až na démona který se vznášel nad propastí, byl vlastně jediný ke komu choval nějakou úctu, respekt, už jenom protože ho tehdy osvobodil z temnoty, zachránil mu život, dal mu místo a nějaký cíl... když ho všichni ostatní považovali za nemyslící bestii, monstrum... stvůru. Tehdy, tehdy ho nazval přítelem a rodinou a i když by mu do očí nikdy nepřiznal co to pro něj znamená, vážil si toho. Znovu se nadechne a zadívá se na místo, kde cítil zdroj mnoha duší. Stačil si sotva povšimnout toho, jak ji Kael sevřel ve své ruce, než ji vyhodil někam do vzduchu. Lehce to s ním trhlo a udělal jeden ráznější krok k propasti, ale dříve než se nadál, ucítil poryv magie ze směru chodby která vedla dál a než se nadál, dostal do zad přímý zásah magickou mocí a nestačil se ji ani vyhnout, natož ji postřehnout. V téhle formě byl o dost zranitelnější než normálně a tak to s jeho drobným dětským tělem škublo natolik, že odletěl a po chvilce si uvědomil že ho zasažená místa magií trochu popálila. Útok démona ale za žádnou cenu nečekal a tak se ani pořádně nestačil rozmyslet co by měl udělat. Kdyby nebyl pokrytý štítem od Mirys, pravděpodobně by byl na tom hodně špatně a nejspíše by byl i v bezvědomí, takhle utržel jen pár malých popálenin. Schopnosti ostatních byly fascinující, nebylo to tak že by je neviděl, jenom nebyl ten typ, který by za někým přišel, poplácal ho po rameni a řekl: Hej čau, tvá schopnost je fakt hustá, jak to děláš? Ne, uznání prokazoval úplně jinak, jen to málokdo dokázal postřehnout. Teď by se měl ale zachránit, jenže mu zatím nedocházelo jak a tak jen zeširoka rozevřel oči a nechápavě hleděl někam před sebe, neschopen stále pobrat, co se teď vlastně vůbec stalo. Zároveň mu došlo, že dívka pro jeho ochranu obětovala část své magické moci, což mu předtím vůbec nedocházelo a tak doslova opařen touhle myšlenkou letěl dál nad propastí.