Herní Místnost

*Mine, ty jsi vážně dílo Satana, opravdu ses musel převléct zrovna za klauna? Víš, kolik lidí nemá rádo klauny? Bojí se jich? Však... od toho to je Halloween ne? Strašidelné kostýmy! Mohl jsem jít ještě za Samaru! Tak klid!* Zašklebil jsem se v duchu a urovnal si čupřinku na hlavě. *Jako, dalo mi práci, než jsem vymyslel správný lektvar a kouzlo! Škoda, že Minnie nejde. Ale chápu ho... snad mě tam nikdo nepozná, budu se chovat nenápadně! To mi jde!* Ušklíbl jsem se a protáhl se v ramenou. Pak jsem se zadíval na budovu a přimhouřil oči. Tam bude lidí... a těch... co když tam bude upír?! Klid... klid Sangie... klid! Vydechl jsem a šel dovnitř, kdy jsem se nadechl vůně a usmál se, avšak šel se projít a zadíval se na sebe do okenní tabule. Jsem dokonalý klaun! Zašklebil jsem se a nasál vůni. Ach.. příroda, škoda, že tu nemám hřebce... Posmutněle jsem si povzdechl, ale opřel se o jeden ze sloupů v menším stínu. *Hlavně nikoho nevyděs k smrti, i když... byla by sranda!* Zašklebil jsem se v mysli a potřásl hlavou.

Zrovna jsem se vydala na cestu na ten bál. S Alexem jsme se dohodli, že se sejdeme až uvnitř, takže bude vážně zábava, až ho budu hledat mezi těmi všemi lidmi ještě k tomu v masce. Byla jsem celkem nervózní. Už dlouho jsem nebyla v tak velké společnosti, ale zároveň jsem se těšila. Byla jsem nedočkavá jako malé dítě, už jen kvůli tomu, že zase uvidím Alexe. Mimo něj jsem se ale těšila na celý ten bál a prostě na všechno! *Musí to být úžasné!* Problesklo mi hlavou a tak jsem nasadila bezstarostný úsměv a vešla do budovy, ve které se bál konal. Jen co jsem přišla do sálu, byla jsem ohromena tou výzdobou. Vypadalo to tu opravdu překrásně, tedy trochu strašidelně, ale téma Halloween vystihly pořadatelé opravdu báječně. Zkontrolovala jsem si rychle kostým a pak se už vmísila mezi hosty. Zaujatě jsem si prohlížela kostými ostatních a v duchu je obdivovala. Zahlédla jsem i kostým klauna v menším stínu a musela jsem uznat, že ten byl obzvláště povedený, jako kostým určitě. Ovšem já moc klauny nemusela, nebála jsem se jich, to rozhodně ne. Ale neměla jsem je ani ráda. Celé jsem si to tu prošla a pak zamířila k občerstvení, abych zjistila, jak se vypořádali pořadatelé s jídlem. Celá nadšená jsem zjistila, že připravit tématické jídlo zjevně nebyl vůbec problém a tak jsem si dovolila ochutnat sušenku, která vypadala, jako by na sobě měla pavouka. Byla výborná a tak jsem ji snědla rychleji, než jsem měla původně v plánu a pak si vzala sklenku pití, ve které bylo něco podobnému oku. Pobaveně jsem se nad tím usmála a napila se.

Byl jsem zrovna na cestě, když mi došlo že jsem se měl možná obléct trochu jinak. Mohl jsem si vzít na sebe něco ehm více viditelného? Jak pak má kdo poznat toho co je pod maskou? *Ano Alexi ty jsi vážně umělec, naprosto k ničemu!* zanadávám si a poté se zhluboka nadechnu velice příjemného vzduchu. Na kožený černý kabát mi dopadaly sněhové vločky a už jsem se těšil až tam budu. Zima mi v tomhle kostýmu rozhodně nemohla být ale těšil jsem se až konečně dorazím a uvidím cosi vzala na sebe. Muhaha třeba půjde za smrtku smrtící nebo za křiklouna? Vlastně jsem byl zvědavý na všechny známé i neznámé, protože mě bavilo sledovat výtvory ostatních. Navíc strávit večer ve společnosti zněl jako dobrý nápad a tak jsem přidal do kroku abych tam byl co nejdřív. A že mi to netrvalo zase tak dlouho, vzhledem k tomu že se přede mnou za chvíli rozprostřela obrovská budova který byla zdobená již v tématickém duchu. Usměji se a když se přiblížím ke vstupu, vrazím hlídači do ruky nějaké vstupné, přece jenom jsem nebyl až takovej sobec. *Možná bys měl být!* pomyslím si a s ušklíbnutím se rozejdu do sálu, kde zamířím k nejbližšímu stolu a začnu se rozhlížet po okolí. Přece jenom jsem si to tu chtěl prohlédnout a ne že ne, byl jsem na podobné akci poprvé a ještě s někým koho jsem... neviděl. Tak jsem si řekl že nějakou chvíli počkám a poté se pustím do hledání, třeba tu ještě není.

Dneska jsem skutečně neměla v plánu někam jít, ale jako vždy mi to nedalo a rozhodla jsem se zavítat do společnosti. Zprvu jsem si práci s kostýmem chtěla usnadnit, ale netuším jak rychle jsem skončila u zrcadla se štětcem a barvami na obličej. Pro tentokrát jsem zvolila něco, kde jsme mohla plně využít svou fantazii krapet elegance a zároveň děsivosti, jak to považovali lidé. Děsivé? Pro mnohé nejspíš, ale pro bytost jako já tohle byl jako každý den, lidé časem z toho udělali divnost, není divu, že už ani nepoznají, když se mezi nim prochází pravý démon.
Nakonec než jsem si uvědomila ocitla jsem se před místem dění, ale skutečně mi byla zima, šaty jež jsem si oblékla byli dost vzdušné a neočekávané sněžení mi taky bylo překvapením zahalená pod rukou kápy opatrně vystopuji po schodech nahoru a jako vždy po mém boku byl Gray, kterého se asi jen tak nezbavil. Byl jako dítě držejíc se máminé sukně.
Ale co mé oči při vstupu nespatří, démon jehož jsem spatřila před delší dobou v kostele. Jak že se jmenoval.. Jo Alex! Jako podzimní bouře odložím své věci a zaplatím vstup, al mé oči se upírali na dnešní drobek zábavy.
Přistoupím k němu tiše a s úsměvem na tváři, chytím jeho ramena, jako bych byla dravec, chytajíc svou kořist. "Podívejme se, i přes kostým je lehké tě poznat, vypadáš ted o něco lépe" utáhnu si z něj, ale pravdou bylo, že nebýt jeho aury vůbec bych ho nepoznala, možná po hlase.

Šla jsem už nějakou dobu a když jsem spatřila onen dům, zastavila jsem se. Vydechla jsem a z pusy mi vyšel obláček páry. *Bude zábava.* Pomyslela jsem si a s úsměvem na rtech jsem se vydala dovnitř. Vešla jsem a rozhlédla se po ostatních. *Zajímavé.* Pokračovala jsem ke stolům s občerstvením. "Pane jo," vydechla jsem tiše. Váhavě jsem si rukama přejela po indiánských šatech, aby byly urovnané. Po té jsem si upravila ještě čelenku ve zrzavých vlasech. Vzala jsem ze stolu jednu jednohubku a snědla ji. *Mňam," pochválila jsem to v duchu. *Tak kohopak tu znám?* Rozhlédla jsem se a rozešla se přes sál na druhou stranu. *Aspoň to tu pořádně prozkoumám.* Usmívala jsem se a sebejistým krokem kráčela dál.

Držel jsem v ruce kosu a prohlížel si ji. *Kdybych si vyvolal svoji opravdickou... bylo by to srandovnější, tohle je ubohá replika čehosi.* Ušklíbl jsem se a šel pomalu k místu konání bálu. Kápi jsem si více přehodil přes hlavu a občas využil kosu jako takovou hůl. Někdy mě vážně baví děsit lidi, zrovna nějaký člověk se mě lekl, tedy, pak poznal, že jdu asi na ten bál. *Jo, měl by se možná začít bát.* Zašklebil jsem se a upravil si masku. V podstatě jsem tu masku měl namalovanou na obličeji, pod plastem bych se asi udusil. Po chvilce jsem došel ke dveřím bálu a svýma pronikavě černýma očima se zadíval do očí toho, co byl u dveří. Zašklebil jsem se a dal mu minci. ,,To si nech od cesty," poznamenal jsem tiše a vešel dovnitř, kdy jsem se krátce rozhlédl kolem sebe. *Nádhera! Takových duší tady!* Zabránil jsem tomu, abych se celý neolízl. Místo toho jsem se rozešel ke stolu a v černé rukavici si sáhl po jednohubce, která měla tvar srdce. *Duše by byla lepší...* Tiše jsem si zamručel, ale snědl to a olízl se, kdy jsem se podíval kolem sebe. Na všechny ty masky a všechny ty obličeje, které mi byly doslova neznámé. Mé oči byly černé jako bych v nich měl čočky, ale ony to byly oči démonické, ale to nikdo vědět nemusí, rovnou jsem mohl jít ve své démonické podobě. Vzal jsem si pohárek s mini tlapičkou, co ve skutečnosti chutnala jako nějaká... divná mrkev? Ale bylo to dost dobré! Pak jsem se rozhlédl kolem a opřel se o kosu. *Možná jsem ji vážně měl nechat doma... ale tak co už... to je jedno... Takhle si mě mohou lidi plést... a to bude nejlepší zábava na světě!* Protáhl jsem se v ramenou. *Je možné, že tu najdu nevlastního bratra...* zamyslím se hluboce a sleduji všechny ty do masek oděné bytosti lidí.

Ani moc nevím, proč mě napadlo na Halloweenskou akci jít. Nikdy jsem nijak extra neslavila Halloween, ale to bylo asi proto, že ani rodiče ho neslavili a já neměla dalších několik desítek lidí, abych za nimi šla a slavila Halloween. Ale dnes, sedmnáctého, jsem opravdu nic na práci neměla, vlastně jsem se docela i nudila, tak jsem se rozhodla to prostě zkusit. Navíc - když tam nebudu chtít být, odejít mohu asi kdykoli, ale zase bych se mohla seznámit i s jinými lidmi, pořádně znám stejně asi jenom Coru, Maxe, Daleho a... to je všechno. Ne, že by pro mě tři lidi neznamenali, to rozhodně ne, ale ani je jsem neznala úplně 100%, když se nad tím tak zamyslím. Takže jo, víceméně jsem tam šla s tím, že možná potkám někoho nového.
A co se týče masky? To jsem hodně dlouho hledala na internetu nějaké návody. Moje úroveň fantazie by ještě šla, ale malování nebo kreslení, ať už na papír či jinam, to ne-e. A posléze, když jsem něco vytvořila, jsem se konečně pěšky vydala na bál. Šla jsem rychlejším krokem, i přes to, že jsem měla přes sebe ještě kabát, tak i tak se do mě vehnala zima.
Po pár chvílích jsem tedy dorazila, něco málo dala na vstupné a vešla. Dlouho jsem se jenom rozhlížela, protože kouzelná a zároveň strašidelná atmosféra výzdoby, jídla i pití mě ohromila. Snad dnes večer uvidím autory, chtěla bych je vidět. Potom, když jsem konečně vykoukala všechno, co jsem chtěla, tak jsem si šla pro pití.

Dneska konal ten bál. A ja som najskôr nevedela či tam ísť alebo nie. Aj keď kostým som mala ale samej sa mi tam nechcelo ísť. Ale ak tam pôjdem tak možno stretnem niekoho. A tak som sa obliekla a vyšla som z domu a dvere som zamkla a potom som šla na bál. Vedela som že môj kostým neni vôbec strašidelný ale to mi bolo jedno. Cesta netrvala dlho a po chvíľke som bola pred budovou kde sa to konalo. Vošla som dnu a videla som že je tu veľa ľudí. A tak som si to namierila rovno k barovému pultu. Tam som si dala víno a sadla som si na stoličku a popíjala som a pritom som sledovala okolie. V tom som si všimla že vošla Reily. Ju by som spoznala všade aj v tej maske. Pousmejem sa a bola som rada že aspoň niekto známi tu je a nebudem sama. Preto som sa postavila a aj s pohárom som sa vydala smerom k nej. "Ahoj." Pozdravila som ju keď som prišla k nej. "Máš peknú masku." Pousmejem sa.

Sledoval jsem všechny ty lidi ze svého úkrytu. Nádherný úkryt, který mě skryje před zraky nepovolených osob. Mhm, ale měli by mě vidět všichni, třeba si dají na mě pozor, když jsem klaun! Rozešel jsem se směrem ke stolu, kde jsem si vzal pohárek skvělého vína a rozhlédl se kolem sebe. Sledoval jsem všechny ty masky a bezstarostně se usmíval, ačkoliv klaunský obličej měl úšklebek. Všiml jsem si povědomé dívky, ale možná se mi to jen vážně něco zdálo. Pokrčil jsem si sám pro sebe rameny a vybral si jeden chlebíček. Chtěl bych tu mít China a zatančit si s ním, nejspíše zůstanu na ocet! Ale ne, hlavně, aby už tahle akce začla. Zašklebil jsem se a díval se kolem sebe s úsměvem, kdy jsem se rozešel po parketu a všímal si výzdoby. Měl jsem oči jen pro ni, pro nic jiného. Nic jiného mě neupoutalo jako právě tato výzdoba. Znovu jsem lehce upil z pohárku a rozhlížel se dál s úsměvem. *Je tu nuda, když tu nikoho nemám.* Pomyslím si suše, ale nakonec se přeci jen zašklebím. *Určitě se něco stane, bolí mě čelo... hlava... vize chtějí se mi ukazovat před očima jako na běžícím pásu, ale já jim nedovolím mi kazit překvapení, teď ne!* Vydechl jsem tiše, upil z pohárku a zastavil se u baru, kdy jsem naklonil hlavu na stranu a na mé tváři se objevil škodolibý úsměv, načež jsem se usadil na barovou židli a nechal si nalít skotskou, kterou jsem do sebe vyklopil.

Poodešla jsem od stolku s občerstvením a rozhlížela se, zda nezahlédnu Alexe. No v těch maskách to bude těžké, ale snažila jsem se koukat nenápadně, aby on nenašel mne. Přeci jen, chtěla jsem ho najít první! Jenže do místnosti vcházely další a další hosté. Bylo těžké zaměřovat se na určité rysy, které by mi mohly prozradit, v jakém kostýmu se schovává Alex. No místo něj jsem ale zahlédla Ytiu. Ty její zrzavé vlasy jsem si nemohla splést. Byla to určitě ona, tím jsem si byla jistá, také proto, že na tváři neměla masku. Bylo tedy snadné poznat ji. Ale nešla jsme za ní. Přeci jen, když jsem ji viděla poprvé, a do teď naposled, tak to odnesla kousancem do ramene. Rychle jsem se napila a otočila se zády. Já měla vlasy nabarvené, tak by mě nemusela poznat. Jako další jsem u baru zahlédla Coru. Opravdu jsem netušila, že tu budu někoho znát, ale jak se zdá, dnešek je plný překvapení. Ani Cora neměla masku, která by mi nějak moc bránila v jejím rozpoznání. Ale jak Coře tak i Ytie to velice slušelo. I když mi to přišlo jako masky na maškarní a ne halloween, ale to je jedno. Také se tu objevilo dost zajímavých masek, které hodně zakrývaly tváře a u nich tedy bylo vážně obtížné posoudit, zda to není Alex. *No třeba ještě nepřišel... Nebo... No na to nebudu ani myslet! Ukáže se! Jen bude trvat, než se najdeme. Měli jsme si dát místo setkání přesnější.* Zamračila jsem se na skleničku, ale ani jsem si to neuvědomila. Když mi to konečně došlo, radši jsem do sebe kopla zbytek nápoje a odložila sklenku na tác číšníkovi, který odnášel sklenky umýt a poděkovala mu.

Přemýšlel jsem nad tím jak bych ji tady mohl najít. Pochyboval jsem že tady někoho kromě ní budu znát, moc jsem do společnosti nechodil, ne že bych ji neměl rád ale ani jsem ji nevyhledával. Vždy si mě tak nějak vyhledala sama a proto jsem ze začátku působil trochu nezaujatě až zamyšleně. Byl jsem dost skrytý v podstatě mi nešel vidět celý obličej a tahle maska se navíc od mé skutečné podoby moc nelišila. Takže kdo mě znal jako démona by si mě rozhodně nespletl. Na chvíli jsme zavřel oči a když jsme je otevřel, objevila se v mém zorném poli známá postava. Chvíli jsem si ji zkoumavě prohlížel ale když mě ujistila že mluví o mě, přivřu oči a lehce zavrčím. "Ah, opravdu?" vydechnu pobaveně a nakonec se natáhnu pro sklenku kterou... položím protože mi došlo že senemám jak napít. No Alexi... ty jsi teda číslo! S úšklebkem který nešel vidět se obrátím na Shannon. "Je milé tě tu vidět, nečekal jsem že by se tu objevil někdo koho jsem potkal natak prazvláštním místě jako byl kostel," vydechnu a očima prolétnu místnost. Bylo tu chladněji a to jsem připisoval počasí tam venku, rozhodně ne někomu. I když se mohlo zdát že s jejím příchodem místnost trochu ochladla. Haha! "Nicméně ti to... sluší," vydechnu když si prohlédnu její masku. Půlku obličeje měla nabarvenou ve stylu smrtky a to její sněhové oko, není divu že mě poznala, i tehdy přišla na mou přítomnost aniž by mě viděla. Pozornost u ní ale příliš dlouho nenechám, protože jsem měl v plánu najít Mirys. Neviděl jsem ji tu a když jsem se rozhlížel...nemohl jsem ji najít. "Když mě omluvíš, mám tu někde společnost, rád bych ji našel co nejdříve," odpovím a opatrně se rozejdu dál od stolku. Cestou minu bar a zahledím se na postavy u něj. Zdálo se mi že pár z nich poznávám, nebo minimálně od vidění a mohl jsem být rád že nikdo nepozná mě. Šetřilo to mnoho otázek, proč jsem na tak dlouho opustil město a nikomu nic neřekl. Najednou se zpoza rohu vynoří klaun, okamžitě ho probodnu nedůvěřivýma očima. Jak já nesnáším klauny! *A klauni nesnáší mě* pomyslím si a v duchu se tomu zasměji. Naposledy jsem jednoho takového vyčelil na náměstí, ale bylo to proto že jsem se neskutečně lekl! Stoupl jsem si doprostřed místnosti, kde jsem zůstal stát. Zdálo se mi že tady budu mít nejlepší výhled, proto jsem si na chvíli vytáhl černé kožené rukávy a na moment jsem světu odhalil část krkavce na mé ruce, ani jsem si toho nevšiml.A po Mirys pořád nikde nebyly stopy. Prohlížel jsem si kolemjdoucí, ale nikdo se nerovnal osobě kterou jsem hledal...Věděl jsem že by mi dala vědět kdyby neměla v plánu přijít, ona tu byla. Určitě tu byla jenom jsem netušil kde.

Možná bylo zvláštní na takovou společenskou akci jít sama, ale pravdou bylo, že tohle se stalo tak nějak mým zvykem. Zvykla jsem si na samotu tolik, že mi to ani nepřišlo, vlastně jsem nikdy nebyla sama, asi nebýt Graye byla bych na tom jinak. Když se však spatřila Alexe probudila se ve mě má nátura jako vždy, bylo to smutné, ale zároveň zajímavé to jak mi utečete, ale kdybych chtěla mohla jsem jej zdržet, však mi nestálo o to, zdržovat jej a tak jen mile odpovím na lichotku. "Děkuji, tak at se ti večer vydaří, pokud se slečna bude nudit velice ráda jí zabavím." mrknu na Alexe pobaveně očkem.
Nakonec se se zajmeme vydám dále, podpatky se tiše rozezněli na podlaze z mramoru, jak zvláštní mít na sobě, něco tak ženského. Vraceli se mi tak trochu staré časy, když jsem ještě byla nucena chodit v šatech, spodničkách a kdo ví čím ještě. Po cestě jsem na jednom ze stolů spatřila Kousky avokada, jeden jsem si vzala a spokojeně sem zamířila k baru, proč by taky ne. První místo, kde se dá dobře napít a není zde zapotřebí druhé osoby pro zábavu. *Nudím se...* pomyslím si a objednám si vodku s leden a jak originalní. V kostkách ledu byli oči. *Škoda, že jsou jen cukrové.. Taková dušička by byla asi lepší, ale spokojím se i cukrátkem.* zakňourám si smutně v duchu a lehce skleničkou zatřesu,ze strany na stranu.
Gray si mezitím vyskočil na bar a upíral na mě svůj zrak. "Copak? Nic pro tebe nemám a pochybuji, že ty budeš se mnou tančit." dotknu se jeho nosu a usměji se, ten však nechápavě natočí hlavu na druhou stranu a snaží se pochopit, proč jsem v rozpoložení, které si neumí vysvětlit. Byla pravda, že jsem znuděná byla každý den. A dnes večer jsem očekávala něco, co mi nažene husí kůži, cítila jsem v to v kostech.

Obešla jsem celý sál a zastavila se u číšníka se sklenkami vína. Mile jsem se na něj usmála a vzala si jednu sklenku. "Děkuji," kývla jsem na něj vychovaně a s úsměvem jsem se rozešla do jednoho z rohu. Postavila jsme se tam a projela okolí znovu pohledem. *tady je, ale lidí a nikdo koho znám.* Ušklíbla jsem se v duchu. *Třeba tu potkám někoho novýho.* Poznamenala jsem ještě a usrkla si vína. Znovu jsem si jednou rukou přejela po šatech. S úsměvem jsem pozorovala nějaké páry, které si na parketu zkoušeli nějaké kroky. V zelených očí se mi zalesklo a již prázdnou skleničku jsem položila na tác právě procházejícího číšníka: "Je to tu velmi hezké." Usmála jsem se na něj. Přešla jsem k baru. *Achjo, proč nikdy nedokážu chvilku postátna místě,* Zanadávala jsem na sebe v duchu. Někde kousek ode mě jsem zahlédla někoho v klauní masce. Otřásla jsem se odporem a strachem zároveň. Donutilo mě to zastavit na místě. *Brr, jak já se bojím klaunů!* Otočila jsem se a šla zpět. *Kolem toho klauna prostě nepůjdu!* Rozhodla jsem se vduchu a rozhlížela se po tom kudy ho obejít. Bohužel pro mě byla všude okolo spousta lidí. *Tak se uvidí co dál.* Zastavila jsem se v tom samém rohu a snažila se stále nezírat na onoho klauna. *Uklidni se, Ytio! Pod tou maskou je jen člověk!* Snažila jsem se uklidnit. Místo toho moje tváře nabraly jemnou nachovou barvu. *Bože, sem neskutečně..hrozná.* Snažila jsem se vyhnat rumněnec z tváří. *Proč vždycky, když se začnu bát, tak se začnu i červenat?!" Zlobila jsem se v duchu dál a rozhlížele se okolo sebe jen abych znovu nemusel pohlédnout na onoho klauna.

S úsměvem jsem šel pomalu k baru, kde jsem viděl klauna. Jako vážně? Klaun? Tady? Podíval jsem se kolem sebe a pobaveně se nahlas zasmál některým tvářím ustrašených lidí... ty jejich duše. Odkašlal jsem si, abych ten smích nějak zakryl. Sakra, jsi démon, tak se tak chovej! Více jsem si urovnal kápi. Nikdo nemusí vědět, co jsem zač, ne? *Kdybych si mohl s někým pohrát...* zamyslím se a kloužu pohledem po jednotlivých osobách, které se tu nacházely. Někoho posednout a hrát si s ním celý večer. Mám asi dobrou náladu, nebo spíše... *Wooku zklidni se! Nebo dostaneš přes tu tvojí tlamičku!* zavrčel jsem na sebe v mysli, přitom se ušklíbl a přejel rukou po plastovém noži na kose. Já chci opravdovou kosu. Jsem smutný! Já chci svoji kosu! Ale ne... raději ji vyvolávat nebudu, ještě by se mě všichni lekli. Zašklebil jsem se a rozhlédl se. Jo, kdyby tu byl Seokie, tak mě pozná hned... nejspíše, štěně moje... pousmál jsem se a posadil se na stoličku vedle stoličky, kde seděl klaun. Podíval jsem se na něj a musel se zašklebit. ,,Dobrá maska pro odhánění lidí," ušklíbl jsem se. To se mi líbí! Ale já je raději spíše přitahuji a beru jim duše, ale pořád jen těm, kteří si nezaslouží být na tomto světě, protože škodí ostatním... ne že bych já jim neškodil, ale tak co... Objednal jsem si panáka a napil se, kdy jsem si přetočil sklenku v ruce a vydechl.

Mířila jsem k baru, přičemž jsem si po cestě ještě prohlížela všechny masky ostatních. Byly opravdu různorodé, hodně jich bylo přesvědčivých a hlavně strašidelných, nikdy jsem nic takového neviděla, bylo to strašně zajímavé a bývala bych o tomhle asi přemýšlela ještě dál, ale to už jsem opravdu byla u baru, takže jsem tentokrát musela zase přemýšlet o tom, co si dám a jelikož jsem se nechtěla hned nějak střískat nebo tak, tak jsem se rozhodla pro něco slabšího, ale výběr už jsem přenechala na přívětivém barmanovi.
A když jsem později, spíše po menší chvilce, dostala svoje pití, hned jsem se napila. Nedokázala jsem úplně rozpoznat co to bylo, jelikož v alkoholu nejsem přeborník, i přesto, že piju, ale spíš příležitostně, než pravidelně, tak se ani není čemu divit. A když jsem zase na chvíli sklenku položila, uviděla jsem jak ke mně přicházela Cora. Měla takový vtipný, ale hezký kostýmek, bylo to roztomilé. "Ahoj," odpověděla jsem jí nazpět a pousmála jsem se. "Díky, ty taky." Zazubila jsem se na ní, pohledem sjela okolí, nikoho známého jsem tu jinak neviděla a očekávala jsem, že asi ani neuvidím, Max se možná někde ještě zotavoval a u Dalea jsem si nebyla jistá tím, jestli by na takovou akci šel, to jsem neviděla. Ale vzhledem k tomu, že je tu i Cora, do které bych to neřekla, tak asi nejsem moc dobrá na tipovaní. "Nečekala jsem tě tu, jak se vůbec máš?" Oznámila jsem tázavě a nadzvedla obočí. *Tys tu nečekala ani sama sebe, Reily.* Docvaklo mi. No jo, teď jsem na to kápla, ale to bylo jedno, alespoň nebude stát řeč, snad.

Všiml jsem si probodnutí nějakého... čehosi? Mělo to masku... čehosi? Nevypadalo to, jako byly posvátné masky faraonů v Egyptě? Sangie! Ty jsi hlava! Jo! To bude ono! Ti psi! Ale počkej ty blbče, co by tady dělaly tyhle masky? Jasně, je to jen převlečený člověk. Vzpamatuj se. Ušklíbl jsem se a vyplázl jazyk, kdy jsem se smíchem došel ke své stoličce, kde jsem se usadil a s úsměvem pil. Měl jsem dobrou náladu, dokud se tedy nezasmál ten dotyčný a neobjevil se na stoličce vedle mě. ,,Třeba to má všechno své důvody... rozhodně nejsem jediný, kdo se tu schovává pod maskou," pronesu klidně a s úšklebkem, načež upiju a zadívám se do očí mladíka... smrtky? Jo, smrtka i s kosou! Teď tě s ní zabije, Sangmine! Ale prdlajz! ,,Bacha, aby ti tu kosu neukradli," ušklíbl jsem se, ale lehce sebou trhl, když někdo uvedl celý bál. Stočil jsem pohled na parket a sledoval to, když začaly ty tři divné postavy, měl jsem pocit zvláštního mravenčení.
Začal jsem se cítit úzce, vlastně ani nevím proč. Nemohli být obyčejní... ne... tohle přeci jinak nejde... nemohou být obyčejní ani koutkem oka! Jsou divní a ty hlasy jsou ještě divnější! Neměl jsem sem lézt! *Zbabělče! Vzchop se! A nepřehrávej si scénáře smrti ve své kebuli!* Okřikl jsem se v mysli a zhluboka se nadechl a zase vydechl. Konec... konec! Ne, to chce klid. Fascinovaně jsem se zadíval na růži a naklonil hlavu na stranu. A tohle je jako co? Vydechl jsem.

Ještě chvíli jsem hledala mladíka, který by mohl odpovídat Alexovi. Dokonce jsem jednoho takového i zahlédla. Rozešla jsme se tedy za ním, ale když jsem byla blíž a slyšela jeho hlas, hned mi bylo jasné, že to Alex není. *Těsně vedle!* Usmála jsem se pobaveně a rozhlédla se zase, jenže to už sálem zazněl hlas pořadatele nebo kdo to byl. Každopádně to tu uvedl. Odsunula jsem se hned stranou, jako ostatní, jakmile nastoupili tanečníci. Už už jsem se chystala zatleskat za jejich umění. Konec konců se mi jejich představení líbilo. Ale nikdo netleskal. Zmocnila se mě neblahá předtucha a tak jsem se prosoukala blíž k místu, kde před chvílí tančili tanečníci. Nyní tam ale byly tři postavy. Ta hudba...A jejich hlasy - slova, která pronášeli. Zamrazilo mě až v morku kostí. Zachvěla jsem se a svůj pohled upírala jen na ně. Něco mi říkalo, že tohle nedopadne dobře. A pak to jméno! *Neran...* Někde jsem ho slyšela, někoho toho jméno jsem znala. Koho? Ale od přemýšlení mě vytrhla další slova těch neznámých. Než jsem si stačila dát dohromady spojitost slov, už bylo po všem a na zemi krvavá růže. Zůstala jsem viset pohledem na té krvavé malbě a nepříjemně se ošila. Tohle se mi vážně nelíbí.

Zmatený, to jsem tedy byl. Dost jsem se bál že jí tady jednoduše nenajdu, jenže ne...Alexi ty musíš! Zhluboka se nadechnu a na chvíli zavřu oči. Stál jsem tam uprostřed místnosti jako nějaký pitomeček. Jenže zrovna jsem se chystal odebrat dál, když se místností roznesl hlas pořadatele, který uváděl celou akci. Tiše si povzdechnu a nakonec odstoupím stranou tak jako všichni a nechám se chvíli unášet vystoupením které se kolem odehrávalo. Zároveň jsem se ale prodíral mezi hosty a snažil se najít tu kvůli které jsem tady vůbec šel. Ne že by se mi vystoupení nelíbilo, ale chtěl jsem ji vidět. A nejenom ji, potkat tady Shann bylo příjemné jen bych si s ní více povídal až vyřeším svůj problém se ztracenou společností. Tedy co ztracenou, vůbec nenalezenou! S povzdechem se ani nevím jak dostanu do druhé řady a zastavím se abych mohl celou tu situaci sledovat. Hudba... náhle ustala a v místnost se zahalila v lehkém přítmí a to co následovalo předčilo všechna má očekávání. Co znamenala ta jména? Ta slova? Proč jsem měl pocit že nejsou lidských původů? Proč jsem se cítil tak divně? Jakoby ta slova směřovala na ty, kteří moc dobře věděli že oplývají nějakou magickou mocí? A poté co všechno ustalo,utichlo a na zemi se objevil ten znak. Znak krvavé růže...se lidé okolo dali do potlesku. Skoro jakoby tohle bylo součástí vystoupení. A bylo? Jedna má část byla na pochybnostech a ta druhá... Náhle mě ale udeří silná vůně přímo do nosu. Ta vůně... Byl jsem si tím opravdu jistý. Lehce sklopím zrak na dívku která stála přede mnou. Její vlasy byly ještě o něco tmavší než na které jsem byl zvyklý a ten kostěný kostým co na sobě měla. Šibalsky jsem se ušklíbl ačkoli to nikdo nemohl vidět, lehce se k ní skloním a obmotám ji ruce kolem pasu. "Baf," vydechnu s úšklebkem když tam tak soustředěně stála a kdyby to mohla vidět, křenil jsem se pod maskou jako nějaký idiot.

Stejně jako ostatní hosté jsem se přesunula ke straně sálu a pozorovala dění. Spokojeně jsem poslouchala pořadatele a vzala si ze stolu s občerstvením další jednohubku. Když se pak náhle objevili ony tři postavy, zarazila jsem se. Napjala jsem se a v botě ucítila jak mě tlačí moje schovaná dýka. *Klid, Ytio, klid.* Uklidňovala jsem se v duchu a rozhlédla se po zmatených tvářích některých hostů. *Co to mělo znamenat?* zamýšlela jsem se. *Jsem Neran strážce světla, nositel cti a zkáza pro ztracené,* opakovala jsem si některá pro mě zajímavá slova: *Jsem Ruby, jsem ohněm ve tvém srdci, jsem jiskrou tvých tužeb, tvá noční můra a světlo které se nikdy neztratí.* A pak ta třetí postava: *Jsem Nail, oheň který pálí, vítr který řeže, voda která dusí... * Snažila jsem se v duchu přeložit ony hádanky. Pomalými kroky jsem se přesunula o kus dál, kde jsem měla lepší výhled. *Snad součást vystoupení?* Zamyslela jsem se, ale moje magie se mi v hlavě již bouřila. *Dneska se něco stane. Otázkou zůstává co?* Ptala jsem se sama sebe v duchu a vmísila se více mezi hosty.Později jsem se váhavě rozešlak růži uprostřed sálu. Prohlédla jsem si ji: *To je..to je krev.*Konstatoval jsem a obešla ji, při tom jsem si ji bedlivě prohlédla.

Nakonec má konverzace blázna byla přerušena jakmile si podivným vystopením a tak jsem se lína otočila k účinkujícím, když byla řeč o touze a vášni věděla bych kam tohle přesně směrovat, ale bohužel ani jeden objet mého zajmu nikde nebyl a že se jich za tu dobu objevilo, nejprve jsme si myslela, že nejdivnější z nich je Fen lin, či ten parchant z knihovny, co jsem s přála mít na stole přešpendleného za tu hnusnou magii, ale jak se ukázalo nejpodivnější byl ten fotograf z nedávno, jeho aparáty měli jména. Nespíš by vyhrál výhru děsu, ale nemohu říct, že mě to nepobavilo. Připomínalo mi to, kdy děti pojmenovávali své oblíbené objekty jako Madagaskar, Alex svůj hadr fufíka. Musela jsem se usmát, aspoň to mi za dnešek zvedlo náladu.
Když představení tak nějak vyšumí velice ráda se vracím zpět ke svému drinku s myšlenkou, že pokud mě dneska nikdo nepozve zrujnuji svůj plat knihovnice jen tak asi na dvě měsíce.
Nakonec upiji svého napoje a pohledem dál zkoumám lidi, kolem a jak jinak mě zaujal muž s černými vlasy, zelené oči, na jeho tváři spočívala škraboška.
*Ne.. tady ne..* pomyslím si, ale když jeho duše vypada tak chutná a já měla hlad" NE, TAK MOC JSME JÍ CHTĚLA!