Fórum na zlepšení dovednosti v kategorii: SÍLA

Sama příliš netušila co bude celý den dělat. Už od časného rána byla neskutečně hyperaktivní, plná energie a začínala se neskutečně nudit. Jak se měla zabavit? Fen'lin byl pořád pryč a nevracel se, nebyla po něm žádná známka a i když si to nechtěla přiznat, byla z toho lehce nervózní. Zkoumavě sledovala jak po okně stékají kapky deště, seděla na židličce a opírala se o topení, s loktem položeným na parapetu. Tenhle velký dům byl bez něj tak prázdný, tichý a bylo to jako kdyby ase prožívala ty roky v osamění jako když byla ještě mladá. Tedy s tím rozdílem, že ji tentorkát nikdo nedržel doma. Mohla jít kdykoli ven a tak se po chvilce přemýšlení a sledování prudkého deště venku, rozhodla že si vyjde ven. Oblékla se a hodila na sebe nějaké to teplé oblečení, ne že by teda upírka mohla prochladnout ale její vkus a styl... prostě ta ženskost kterou v sobě měla nedovolovala ven vyjít jako vandrák. To ještě netušila co bude dělat. Původně to měla být jenom neškodná procházka. Nevzala si ani deštník, stačila jí čepice, teď když měla krátké vlasy nemusela se o ně ani tak moc starat. Držely totiž tak nějak přirozeně. Zrovna se ohlédla do výlohy, když ji najednou přešla a povšimla si jakési tělocvičny, ve kterých zahlédla pár týpků, kteří trénovali a zběsile tloukli do boxovacích pytlů. Na malý moment ji hlavou probleska myšlenka na to, že by to zkusila, jeden z lidských sportů... A zaboxovat si.... neznělo to tak špatně a tak se ani nerozmýšlela a vešla dovnitř. Prošla dlouhou chodbou až do šatny a sundala ze sebe věci, nechala si na sobě jenom šaty, ani si to neuvědomila a vešla dovnitř ke všem těm lidem tam. Okamžitě se na ni upřely pohledy všech v místnosti, neuniklo ji jak více než polovině zacukaly koutky, takže se prvne nafoukla, ale za chvíli ji to přešla. Našla si místečko a postavila se pri boxovacímu pytlu, jenže když do něj vrazila.... vrátil se ji zpátky s takovou vervou, že měla pocit, že ji tvrdý pytel právě vyrazil všechny zuby. Tak... takhle se to asi nedělá... Už se napřahovala k další pěsti, že to tedy zkusí jinak, ale v tom ji někdo chytil za zdravé zápěstí a tak se na něj otočila. Byl to nějaký mladý muž a Ireth okamžitě musela uznat že má hezký úsměv. Chvíli na něj hleděla, než ji vzal za obě ruce a postavil ji před pytel do pozice, která ji přišla nehorázně nepřirozená... Jednu ruku ji přitáhl k boku a druhou trochu více zvedl.
"Zkus to teď," hlesne a tak ho drobná upírka poslechne. V překvapení se pytel pohnul jenom o pár centimetrů a ani zápěstí jí tolik nebolelo když do něj nedala první vzteklou ránu. Vděčně se na něj otočila a pousmála se, zatímco si prohlížel její umělpu ruku, která ho očividně zaujala.
"Ireth," představila se a mladík ji pohled opětoval s představěním se jako Mÿrez.
"Rád jsem pomohl, ale měla by ses převléci, v tomhle cvičit... no nevím nevím... na, vezmi si tohle. Jsi tu jistě poprvé, takovou pěknou ženskou bych si v tělocvičně totiž pamatoval!" zasměje se a hodí ji štos oblečení, na který se zadívá. Nakonec se zajde převléci a volné tepláky s tilkem byly rozhodně pohodlnější. Měla u nich i obvazy na ruku ale přiliš se tím nezatěžovala, ačkoli po chvilce usoudila že tam nebudou jenom tak bezůvodně a tak se marně pokoušela ruku stáhnout. No i v tom ji musel mladík pomocí, protože na tohle byla opravdu nemehlo. Byla tak trochu ráda že se jí ujal a nakonec po chvilce rozhovoru přišla na to, že je trenér. Okamžitě se s nim domluvila na trénincích a že by tohle místo ráda navštěvovala, přece jenom se potřebovala zlepšit, aby dohnala všechny ty měsíce, co se poflakovala v lidském světě. M'yrez ji znovu chytil za ruce a nasměroval ji tak aby mohla dát správný úder, jenže na druhou stranu měla zase špatný postoj a tak byla donucena změnit i tenhle. Znovu prudce udeřila do pytle.. znovu a znovu, až se jí celkem dařilo střídat jendu ruku za druhou. Musela při tom krotit sílu a držet svaly napnuté... a překvapeně už po hodině cítila jak ji ruka začíná bolet. Jako upírka dokázala vyvinout sice mnohonásobnější sílu, ale takhle soustředěně a omezeně to bylo zase něco jiného. Kromě tréninku to byl teda i dobrý pokec, to musela uznat. Ale ještě se ji nechtělo vracet domů, nikdo tam na ni totiž nečekal a tak se s dalším nádechem prudce ohnala proti pytli, který se dal opět do pohybu. Své rány zesilovala ale ne příliš, stále se hlídala ale začalo ji to jít. Dokonce i její nový trnér to musel uznat, ačkoli některé pohyby neskutečně pokazila... Když se do toho několikrát zařrala, pytel se ji vrátil zpátky v nečekaném pohybu a tak vždy jen vyvalila oči a proklínala se za to. Asi po řtyřech hodinách to nakonec vzdá a spadne udýchaná na prdel. Obvaz na ruce se jí úplně odmotal a už v tom rozhodně nechtěla pokračovat. Ne dneska, pro tentokrát jí to stačilo. Bylo to odlišné než trénování s mečem, ale jestli ji to zajistí tvrdou ránu do obličeje pouhou pěstí... bude určitě spokojená. Až teď si všimla jak je zpocená a musela se ušklíbnout když zahlédla svůj odraz v zrcadle, nakonec se rozloučila s trnérem a odkráčela domů, kde si vyžádala teplou sprchu a nakonec jenom relaxovala. Bylo vtipné když si musela vymýšlet jak přišla o ruku, aby se neprozradila a že to mladík dokonce v pohodě vzal a neodmítnul ji učit box, za to byla opravdu ráda. Brzy však zalehla a poddala se spánku. No, nemohla popřít že se na další trénink netěší a vlastně i na společnost, kterou u něj má.

Dnešní dopoledne jsem neměl co dělat a tak se rozhodnu pro klidnou procházku lesem. Šel jsem rovnou za čumákem pryč od jakýchkoliv lidských obydlí, abych minimalizoval šanci, že na někoho narazím a mohl si užít nikým nerušený odpočinek. Poslouchal jsem okolní zvuky, které můj citlivý sluch zaznamenával, štěbetání ptáků, šustění listí ve větru, občasné zapraskání větvičky, na kterou šlápl nějaký tvor a brzy jsem se zcela ponořil do vlastních myšlenek a přestal vnímat okolí. Z přemýšlení mě vytrhne až rozzuřený řev nějaké šelmy. Čistě ze zvědavosti se vydám za tímto zvukem a nakonec vyšplhám na vysoký strom, abych lépe viděl. Naskytne se mi pohled na zraněnou pumu, která se snažila bojovat s obrovským černým medvědem. Překvapeně se podívám na agilní zvíře, které by snadno uteklo a až po chvilce si všimnu, že puma chrání své mláďata, které se krčily kousek od ní. Váhal jsem jen vteřinku, než pověsím svůj cylindr na větev stromu a vrhnu se proti medvědovi. Jindy bych využil své rychlosti a obratnosti, abych skolil tak velké zvíře, pokud bych ale teď ustoupil, znamenalo by to, že se dostane k pumě na pokraji sil a jejím mláďatům. Skočil jsem tedy přímo mezi ně a snažil se svou silou zastavit obrovského medvěda. Velké zvíře se postaví na zadní, než zařve a ožene se po mně tlapou, kterou zastavím a podaří se mi vyhnout drápům. Poté prudce vyrazím proti medvědovi a vší silou se do něj zapřu. Udělá krok dozadu, než ztratí rovnováhu a svalí se na záda. Hned byl však na nohou a tentokrát se na ke mně rozběhne po všech čtyřech. vyrazím naproti němu, než se do něj zapřu, zatímco dávám pozor na zuby. Byl však silnější a tak mě odtlačil ještě asi o metr dozadu. Ryl jsem nohama o zem a snažil se ho zastavit, což se mi také podaří. Jenže co teď? Neměl jsem šanci něco vymyslet, než se zvíře postavilo na zadní a zvedlo i mě. Raději se pustím a dopadnu na zem. Jenže co teď? Medvěd se po mě znovu začne ohánět a i když jsem dělal všechno, co jsem mohl abych ho udržel dál od mláďat, bylo to o to horší, že jsem se nemohl hýbat, tak jak jsem chtěl. Po chvilce frustrovaně zavrčím a když se medvěd opět postaví na zadní, aktivuji svou magii a zvýším svou váhu. Vrhnu se proti němu a tentokrát ho převrhnu mnohem snadněji, než předtím. Vyskočím mu na břicho a dřív než se překulí, vrhnu se mu po krku, do kterého mu vší silou zarazím tesáky. Párkrát sebou škubne, než se přestane hýbat úplně. Zadýchaně se narovnám, utřu si krev z tlamy a usměji se na zraněnou pumu s mláďaty, která si mě ostražitě prohlížela. Nehodlal jsem je dál rušit a tak se vydám zpátky ke stromu, abych sebral svůj cylindr, než zamířím domů. Dnešní procházka mi bohatě stačila a už teď jsem se cítil unavený.

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na obrovský kámen před sebou. Ihned jsem uvolnil svou magii a jak jsem tak udělal, bez větších obtíží jsem ho zvedl v rukách a nakonec se mi ho podařilo dostat až nad hlavu. Jenže tohle nebylo ono... potřeboval jsem něco jiného. I kdybych ten pitomý kámen zvedla snad stokrát, možná bych si trochu zvykl, ale pořád tam byl ten problém že tohle byla síla, které se nehýbala, neútočila a jenom stála na místě a já se mohl soustředit jen na jeden jediný bod. Spíše mi to přišlo jako trénink výdrže a tak mě napaldo, že by bylo chytřejší vyzvat nějakého Aurina na souboj. Zrpvu se mi to zdálo jako problém, ale když jsme náhodně narazil na Eliase,m který vycházel z království, odchytil jsem si ho stranou a poprosil ho, jestli by si se mnou nezatrénoval. Démon neměl nic na práci a tak souhlasil. Oba jsme vykročili na nádvoří a když jsem si v ruce vytvořil zlaté kopí a prudce proti němu vyrazil, překvapil mě hned svou silou, se kterou kopí prostě uchopil do ruky a než jsem se nadál, letěl jsem kamsi do prdele. Pomocí levitace se mi podařilo srovnat svůj let a tak jsme dopadl na nohy, ale to už proti mě Elias vyběhl a tak tak stihnu zablokovat jeho ránu. Rozčilovalo mě jak je silný a to používal jenom drápy. Zamračím se a znovu na něj zaútočím ve snaze ho paralizovat elektřinou, jenže se nezdálo, že by to mělo nějaké účinky. Že by byl na elektřinu zvyklý od Fen'lina? Znovu se zamračím a tak vpusít mvíce elektřiny do zlatého kopí, které se dotkne démonových drápů. jenže ho to pořád nijak neomezovalo a místo toho dostanu akorát ocasem do hrudníku a odletím zase stranou. Až teď jsem si všiml, že využívá trny jako vodiče a tak si akorát odfrknu a rozhodnu se jít na něj fyzickou silou, kterou jsem... se sn ím opravdu nemohl rovnat, ale i tak jsem ji potřeboval trénovat a nejenom ji. Znovu jsem si s démonem vyměnil několik ran a trvalo to už nějakou tu hodinu. Zatímco na něm nebyla jeidná známka unavenosti, já už sotva popadal dech a bolely mě obě ruce. Byl fyzcky opravdu zdatný a to nepoužíval ani magii. Rozhodně bych se s nim nechtěl střetnout v reálném souboji, ale tohle bylo jiné, by lto trénink a abych pravdu řekl... můj batr ho spolu s Ireth naučili jistým způsobům a tak jsem s nim dokázal vycházet i já.
Ještě několikrát zaútočím na démona ve snaze ho co nejvíckrát zasáhnout, ale nenchal mi jediné volní místo a co nevykryl rukama, vykryl trny nebo ocasem. Možná jsem se také mohl rozhodnout pro něco jiného, než pro lidskou podobu, ale to si nehcám hádám na později. Teď jsme byl rád za to, že mi neupadly ruce, i když jsem v nich jasně cítil bolůest a vyčerpání. Proto jsme démonovi jenom poděkoval a odešel si odpočinout, ruce budu totiž ještě potřebovat.

Brzy ráno opět vyběhl z paláce a rozhodně a první co udělal, byl rychlý úprk na bojistě, kde už stálo několik démonů, kteří mezi sebou bojovali. Okamžitě se změnil do své dětské podoby a chvíli je jenom sledoval, nepřetržitě a culil se jako nějaký pitomec. Byl pro boj nadšený, bavilo ho to a protože byl už tak dost silný a málokdo mu silově stačil a Fen'lin měl neustále nějaké povinnosti jako nový král, měnil se do dětské podoby, kde byla jeho síla poloviční a mohl bojovat s ostatními démony, aniž by je u toho omylem zranil nebo dokonce zabil. S úsměvem poklepával nohou a čekal až pár před ním dobojuje, těšil se až bude na řadě, vlastně se nemohl dočkat a tak si zatím vytáhl svou hůlku, kterou nakonec odložil stranou. Už pár dnů se učil s mečem a tak sáhl po jendom cvičném, který byl pomalu teď větši než on, jenže mu to nevadilo a brzy...byl na řadě. S jakýmsi potutelným úšklebkem vyrazil proti svému protivníkovi, jehož zbraň se zapřela o tu Eliasovu. Většina démonů dokázala jeho sílu odhadnout a proto nikdo nic nenamítal proti téhle podobě, v níž byla jeho síla sice omezená, ale i tak lámal rekordy a zvyšoval si ji. Jeden by řekl že se takto zbytečně omezuje, ale Elias to viděl jako příležitost se zlepšit a tak svému protivníkovi zasadil ránu do boku, než od něj odskočil. Nakonec se stejně rozhodl krýt a tak se soustředil na svou obranu, než zase přešel do útoku. Tentokrát nevyužíval magii, šlo mu čistě o fyzickou sílu, s magií na tom byl opravdu dobře a nepotřeboval ji trénovat, alespoň prozatím. Opavdu se soustředil na fyzickou sílu, takže magienebyla potřeba a i když dostal pár ran, akorát ho to pobídlo k tomu, aby je protivníovi vrátil, dokud před nim neklečel na kolenou, celý zpocený a udáchaný. Ihned si nechal zavoůlat dalšího a tak to pokračovalo i několik dalších hodin, než sám Elias mohl usoudit, že má dost a s tím odložil meč na stojan a posadil se s úmyslem ještě nějakou chvíli pozorovat zdejší démony a jejich styl bojového umění, hodně se dokázal přiučit i tímto způsobem.

Pevně jsem uchopil své kopí do rukou a zadíval se na něj. Jeho zlatá barva se zaleskla pod záplavou slunečních paprsků a na krátkou chvíli mě oslepila. Stál jsem na místě jako zamrznutý a sledoval svého protivníka, který mi před chvílí málem urval obě ruce. Byl jsem mimo, nesoustředil jsem se a dostal jsem pořádně nakopáno od Aurina, kterému mohlo být sotva tak sto let. Hodně jsem za tu dobu klesnul a nedokázal jsem se vzpamatovat z toho, co se stalo v paláci, co se stalo u Mephistophela a jediná myšlenka, která mi běhala hlavou byla na Mirys a její psychický stav. Nebral jsem to na lehkou váhu a trápilo mě to, ničilo... Byl jsem natolik mimo, že jsem si ani nevšiml meče, který se mi zaryl do boku a má démoní podoba byla rázem pryč. Okamžitě zaúpím bolestí a svezu se na kolena. Sotva dám ruce před sebe abych nezaryl obličejem do země a zadívám se na svůj stín, dokud mě Aurin naproti nenakopne do brady a nepřevrátím se tak dozadu. Rozjebal jsem se o zem jako nějaká moucha a když mu došlo že se vůbec nebráním, povzdechne si a zanedlouho se nademnou objeví jeho obličej.
"Co to s tebou kurva je? Chceš abych tě zabil?" vydechne podrážděně a párkrát zavrtí hlavou, než ke mě natáhne svou ruku. Vůbec jsem... ho nevnímal a až po chvilce se začnu trochu vracet do reality. Chvíli mi trvalo než jsem mu podal svou ruku, ale nakonec jsem to udělal a postavil se na nohy. Z děravého boku mi tekla krev a tak se na něj zadívám a pomocí run si ho vyléčím. Snažil jsem se na něm udržet svou pozornost a chvíli jsem s tím bojoval, než se mi to vůbec podařilo.
"Nechi, jenom... nech to být, jdeme bojovat," dodám tiše a sevřu kopí v ruce, než se opět přeměním do své podoby a vyběhnu proti Aurinovi. Už notnou chvíli jsem mu nezasadil ani jendu ránu, ale dařilo se mi odrážet i ty jeho a tak tomu bylo i po dalších deseti minutách. Celý zpocený uchopím kopí do ruky a zovu proti němu vyběhnu, jenže mě ocasem odmrští dozadu a mám co dělat, abych ránu ubrzdil a neskončil na zemi. Věděl že se nesoustředím tak jako obvykle, ale přesto mě nešetřil... za což jsem mu byl vděčný. Pořád jsem ale přemýšlel nad vším a zároveň nad ničím. Moje hlava byla jako jendo velké bezedné bludiště a tak jsem utržil hned několik bolestných ran, kterých jsem si nevšimal, dokud mě démon neudeřil pěstí přímo mezi oči. Po té ráně jsem se zapotácel a skončil na zemi. Moje kopí bylo tu tam a já chvíli nevěděl o realitě, než se mi obraz před očima konečně spojil. Dostal jsem pojeb za tenhle den a vůbec, když démon odkráčel s tím, že bych si měl najít cíl k tomu abych zesílil... možná... jsem nad tím začal uvažovat. Uvažovat nad tím, co musím a měl byh udělat, než mě tahle podělaná melancholie úplně pohltí a nakonec oddělá.

Už od tří hodin jsem nemohl spát a neustále jsem těkal pohledem od okna ke dveřím a na strop. Věděl jsem že dneska bude další z těch bolestných dnů, kdy dostanu nakopáno jenom za účelem, abych se stal silnějším a mohl ochránit svou sestru. S těmito myšlenky se pokusím usnout a i když jsem byl sám překvapen, podařilo se mi to.
Probudí mě až zuřivé klepání na dveře, se kterým okamžitě otevřu oči. Jeden ze stráží mého otce se dobýval do mého pokoje a já byl opravdu rád, že mě napadlo zamknout. Okamžitě jsem mu ale odpověděl a hodil jsem na sebe to nepohodlné brnění, do kterého mi chvíli trvalo, než jsem se vůbec nasoukal. Neměl jsem ho rád, nenosil jsem ho rád... Bylo těžké a nepohodlné, navíc mě brzdilo a bylo mi jendo že odolalo hrotu meče, prostě... jsem ho nerad nosil. Na trénincích byl však povinný a tak jsem s tím nic nenadělal. Brzy jsem vyběhl ven na nádvoří a už jsem se seřadil do řady mezi ostatní. Nechtěl jsem tu být, ale byla to má povinnost a proto jsem s tím nic nezmohl.
Trénink brzy započal a jak jsme přesně očekával, dostával jsem pěknou nakládačku. Můj nadřízený mě vůbec nešetřil a brzy jsem skončil na zemi s pěstí na oku. Tiše si zanadávám pod nos, než pozvednu svůj grál a vyběhnu proti staršímu, který můj útok zablokoval. Svůj pokus jsem několikrát opakoval, ale pokaždé to skončilo stejně. Brzy jsem pocítil únavu, kterou jsem na sobě nemohl dát znát a tak jsem se tlačil za své limity, tak jako každý jiný den. Pořád jsem měl pocit že se nezlepšuji, jenže opak byl pravdou a tu jsem jaksi přehlížel. Naučil jsem se spoustu věcí, co mám a nemám dělat, jak správně držet meč a postoj a hlavně jak nezemřít. Kdybych měl spočítat rány které jsem dneska dostal, strávil bych tu tak další dvě hodiny, ale to jsem nechtěl. Byl jsem rád že už to skončilo a já můžu jít domů.

Natěžko polknu když se má zbran zapře se zbraní jendoho z generálů. Bylo to... dlouho co jsem byl naposledy v téhle podobě a nemusel se skrývat. Díky Fen'linovi jsem přežil a tak jsem mu byl také mnoho dlužen. Mnoho démonů se mě ptalo jestli nejsem se svým životem nespokojen, ale já neměl jeden jediný důvod.
"Nevadí ti být takto omezován?" zeptá se mě mladší démon a probodne mě zvláštním pohledem, který mi trvalo nějakou chvíli někam zařadit. Přemýšlel jsem a znovu se napřáhl k další ráně, která jej odsunula někam dozadu, než se po mě znovu zuřivě vrhl.
"Nejsem omezován, žije se mi lépe než kdykoli předtím," odpovím mu a odrazím jeho ránu tak silně, že to skoro neustojím. No, démon předem nou takové štěstí neměl, vzhledem k tomu že se zapotácel a přepadl na zadek. Dal jsem mu chvíli aby se posbíral a zadíval se na něj rudýma očima.
"Jsem králi dlužen svůj život a to je to nejmenší, co mu mohu obětovat, navíc mě toho s královnou mnohé naučili," vydechnu a démon se zasměje. Vypadalo to, že je rád že slyší tahle slova a upřímně, mě to těšilo.
"To rád slyším," potvrdil mi a ušklíbl se, než se mě pokusil vlnou magie zatlačit zpátky. To se mu však nepovedo, všechnu jsem vykril svou temnou magií a rozhodl se mu menší dárek poslat zpátky.
"Bez nich bych nejspíše stále běsnil a zabíjel démony po podsvětí, nikdy bych se nenaučil s démony tolik jednat, o světě bych stále nic netušil," začnu ale když se démon nečekaně objeví za mými zády, urychleně odskočím dozadu a tak tak se vyhnu jeho ráně.
"Navíc bys tady teď nemohl stát a bojovat se mnou," ušklíbne se démon a znovu proti mě prudce vyrazí, zatímco se v duchu pousměji a lehce rozevřu tlamu.
"To máš pravdu," zasměji se a prudce narazím zbraní do té jeho. Byla to příjemná změna, konverzovali jsme, bojovali a vzájemně si opravovali chyby, které jsme oba dva udělali a že jich nebylo málo. Ne že by mě rozhovor trochu nerozptyloval, ale o to bylo složitější se soustředit a... bavilo mě to! Brzy začal být démon přede mnou unavený a tak se mi podařilo mu s poslední ranou vyrazit meč z ruky, než jsem se tak nějak oba dva shodli na tom, že to stačí. Už jsem se chystal odejít do zámku, když mě démon poplácal po rameni a ušklíbl se.
"Necheš zajít na jedno? Myslím že by tam měli být i ostatní ze stráže, přeci jenom oslavujeme náš velký úspěch," vydechne a tak ho chvíli jenom pozoruji. Myslel to vážně a i když jsem se ho zpočátku chystal odmítnout, nakonec si povzdechnu a jeho nabídku odsouhlasil. Démoni pro mě pořád byli zvláštní.

Už delší dobu jsem cestoval se svou společnicí a podsvětí mi nepřipadalo tak hrozné. Docela jsem si přyvykl na chod tohoto světa a mohl jsem říci, že většinu z toho co nás učili v nebi, by mohli ze svých lekcích vynechat a začít znovu. Kdybych jim povykládal o svých zážitcích a o některých územích, byli by překvapeni a nevěřili by mi, to byl taky důvod proč bych se o to ani nepokoušel. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na společnici, která se držela mé ruky a jako vždy vypadala tak nějak spokojeně. Pobaví mě to a tak si povzdechnu, než vyrazíme do našeho hostince.
Bylo už velmi pozdě a venku se stmívalo, proto jsem byl rád, že jsme dorazili tak nějak před setměním. Rozhodně jsem nečekal že sotva co otevřu dveře od hostince, zjistím že je celý vzhůru nohama. Démoni stáli po stranách a uprostřed na ně vrčel jakýsi démon. V ruce svíral meč a nevypadal zrovna přátelsky. Pohledem přelétnu bar a zadívám se až na barmana, který nám oznámí abychom okamžitě zmizeli, jenže to... nebyl můj způsob a společnice vedle mě to tak nějak věděla. Navíc, věděl jsem že to tady má ráda a nechtěla by aby se nikomu nic tady stalo. I já to tu měl rád a některé démony co v hostinci trávili většinu času jsem znal a tak jsem se z povzdechem rozešel za démonem a poklepal mu na rameno.
"Myslím že většina se tě tu bojí, navíc je tvé chování tak trochu nevhodné, mohl by jsi tedy odejít?" zeptám se démona slušně, ale sotva se otočí, pokusí se mě praštit. Odksočím tedy dozadu a pokynu Inori aby zaběhla k baru, rozhodně jsem ji do toho nechtěl zatahovat. Démon byl nepříčetný a i když jsem se s nim snažil mluvit, jenom zlostě vrčel a nedbal na má slova, proto jsem se to rozhodl vyřešit jinak než slovně. Okamžitě vytáhnu dýku a sotva se zapřu o jeho meč, tak nějak poznám že muselo jít o Aurina. Byl až nepřirozeně silný a na těle měl značky vitaaru. S povzdechem zavřu oči a prudce kopnu démoan do břicha. Nedržel jsem se zpátky, ohrožoval ostatní a ani majiteli baru se to nelíbilo. Navíc jsem tak nějak dostal svolení od všech a tak se mi ho brzy podařilo prohodit otevřenými dveřmi, které Inori zabouchla. Zatímco si prohrábnu vlasy, bar znovu ožije a všichni se dají do pití. Chvíli jsem pil s nimi, ale nakonec jsem se vydal do pokoje, kde jsem strávil pár hodin cvičením a na dalších pár jsem se do toho zabořil, dokud mě Inori tak nějak nepřesvědčila abych si dal pauzu, což jsem nakonec milerád udělal.