Fórum na zlepšení dovednosti v kategorii: SÍLA VŮLE

Tak jo, vím, že je těžké někoho ovládnout a dostat se mu do hlavy. Je to těžké, jako se dostat do Pekla a začít tam normálně žít. Nebo spíše, dostat se do podsvětí a žít tam v pohodě, protože tam se rozhodně v pohodě žít nedá! Agh! Nadechl jsem se zhluboka a vyšel ven ze svého fotografického ateliéru, kde jsem nyní pár měsíců pracoval. Musím si vybrat, jak to udělám. Já vím, co potřebuji. Potřebuji získat více Takumiho pod svoji nadvládu, tenhle zpropadený temný anděl mi pije krev, ale on je strašně tak sexy, když je nadržený… on je prostě rovnou k nakousnutí a ah! Sakra, moc na něj myslím, no, Kwane, to je dobré, to bude dobré, musíš se ovládat, jinak to prostě nevyjde. Já vím, já vím!
Ušklíbl jsem se sám pro sebe, aniž bych tušil, proč se vlastně šklebím, možná jsem snědl v práci moc citronu, ačkoliv si nepamatuji, že bych nějaký citron jedl. Takže, to je opravdu divný! Ušklíbl jsem se, ale pohodil si s brašnou na rameni a šel cestou dál, kdy jsem se kochal svým okolím do chvíle, kdy jsem spatřil velkou hordu lidí v parku. Co se to tady děje? Překvapeně jsem zamrkal očima. Lidé si zouvali boty a chodili po cestě, kde byly… žhavé uhlíky? Někteří pištěli, jiní pískali a další přes uhlíky prošli jako by nic. Pozvedl jsem obočí. Co se tady u všech čertů děje? Přišli sem snad démoni z podzemí? Kwane, ty si démon! A kdyby tu byl další démon, tak ho při nejlepším vycítíš, nebo on vycítí tebe. Rovnou se podívej do jejich duše, co jsou zač, abys nebyl vystrašené kuře. Já nejsem vystrašené kuře, jen mě zkrátka zajímá, co to tady dělají.
Olízl jsem si rty, ale přišel blíž a podíval se na plakát. Vyzýval lidi, kteří se nebojí přejít přes uhlíky. Byla to jakási zkouška dobré vůle a mysli? Takže to znamená jako… ovládat sílu vůle? To nezní ani trochu špatně, občas se setkám u obětí s dost velkým odporem, když je chci ovládnout. To jim přeci nemohu darovat! Zašklebil jsem se, ale podíval se na muže, který se u mě objevil.
,,Mladý pane! Nechcete si zkusit projít přes žhavé uhlíky? Stačí si vsadit na to, že projdete, pokud neprojdete, peníze nám zůstávají, pokud projdete, peníze zůstávají vám i s menší další odměnou,“ usmál se muž a mrkl na mě.
,,Ale jasné, proč ne, když trochu zábavy, tak zábava musí být,“ kývl jsem, ušklíbl se a zul si boty i s ponožkami.
,,Výborně! Jste tedy připravený? Pojďte!“ usmál se muž nadšeně a dovedl mě na začátek. Svoji brašnu jsem hodil více přes rameno a podíval se na terén. Vypadalo to lehce, ale také už většina lidí stála opodál, někteří fňukali a jiní se snažili jakkoliv se zbavit pálivosti či byli vysmátí z peněz, které dostali.
,,Provize je deset procent toho, co vsadíte,“ usmál se na mě muž, ale tentokrát jiný. Jen jsem kývl a dal mu tisíc atreiských peněz. On se nadšeně usmál a uschoval je. Tak jo Kwane, nenech se zahambit a jdi! ,,Kdykoliv můžete skočit do strany, tehdy jste skončil. Pokud dojdete na konec uličky, vyhrál jste, můžete se zastavit, ale jakmile obě vaše nohy minou uhlíky, je to pro vás prohra,“ oznámil mi další muž, kdy jsem kývl chápavě a nadechl se znovu.
Tak už jdi! Položil jsem jednu nohu na zem a stoupl si na uhlíky. Nepálí to… ne… roztáhl jsem ruce a podíval se před sebe. Je to moc dlouhý! Ne, není, nedívej se tam. Zavřel jsem oči a začal pokládat nohy před sebe. Dělej větší kroky, budeš moci pak přejít více místa, ale ne, takhle je to lepší! Sykl jsem, když mě jeden uhlík více spálil. Cítil jsem, jak mi rudnou nohy a podíval jsem se pod sebe, když jsem ucítil trochu spálené maso. Tak to už není ani trochu vtipný! Zasyčel jsem znovu a zavrtěl hlavou, ale podíval se před sebe a šel dál. Hlavně to přejdi… v klidu to přejdi… nedívej se tam, je to jen lechtivé peříčko… ale to tě nenutí se smát, to tě nutí bolestí syčet! Kwane… Kwane… ještě kousek a budeš v suchu! A nebudu spíše v mokru? Už takhle tu přihořívá! No, to je hlavní, že nehoříš! To by bylo vtipný, kdybych začal hořet, ne? Jo, vtipný by to bylo, kdybys tady chytnul jako nějaká pochodeň! Haha, už se směju! Ani jsem si to neuvědomil, ale najednou jsem šel už po pevné zemi.
,,Pane, úctyhodný výkon, nikdo takhle ještě v klidu nepřešel stezku,“ ozval se za mnou hlas a došel mě muž. ,,Ah… no… trochu jsem potřeboval udržet svoji vůli na uzdě a hlavně myšlenek byla spousta,“ zasmál jsem se, kdy on se usmál a dal mi obálku a moje boty s ponožkami. ,,Děkujeme, dodal jste odvahu ostatním,“ mrkl a vrátil se, kdy jsem se spokojeně usmál a obul se i s ponožkami. Jo, dodat odvahu jsi jim mohl, ale nikdo z nich není démon… ale kušuj, ty, ty lidské červy podceňuješ. Ušklíbl jsem se a rozešel se cestou domů. Já, že je podceňuji? No dovol, a kdo tady se bál celou dobu toho, aby prošel přes ten oheň? Hm? To nebyl oheň, ale žhavé uhlíky. To nevadí, pořád to bylo něco hořlavého! Víš ty co? Dej mi pokoj… potřásl jsem si hlavou, povzdechl jsem si a s úsměvem šel konečně domů po náročném dni, který vlastně ani nakonec tolik náročný nebyl a byl radostný.

//Originální trénink, takže schvaluji, Mirys. //

Dojel jsem do stáje dřív, než jsem předpokládal. Podíval jsem se na hodinky a pak kolem sebe. Kde asi je ten můj malý padouch? Minseokie. Mohl jsem sem přijít s ním a on by mi pomohl s tím, co chci provést. Zní to šíleně, ale já to potřebuji zkusit. No, bude to velká sranda, jestli se to nepovede! Já ale musím jinak… no přes to vlak nejede! Takže klid, nádech, výdech a ty to zvládneš sám, Wookie! Došel jsem až na jízdárnu, kde jsem si začal chystat věci. Byla to plachta, pak nějaké další šílené věci, které by koně mohly vystrašit. Takže plápolající praporky a oblíbený trpaslík pro Cherokee. Ona ho nenávidí. Navíc Cherokee není moje, takže o to více to bude legrační, protože já neznám ji a ona nezná mě, ale jsem rád, že mi ji její majitelka půjčí. Stačilo se na ni jen sladce podívat a ona mi hned podlehla. Dobře… možná jsem na ni trochu zapůsobil svoji magií, takže se nechala snadno uplatit, stačilo ji ovlivnit a ona dokonce se mnou podepsala papír, kdyby později chtěla nějak obvinit mě ze spáchání zločinu na jejím koni. Třeba jejímu koni nakonec pomůžu. Pokud ne, tak spíše skončím na zemi a kůň vezme čáru. Hlavně klid Wookie, ty to zvládneš, stačí nádech a výdech a ty budeš v největším klidu! Jo, jasně, v největším klidu, ve kterém mohu být, co? Ušklíbl jsem se sám pro sebe a zavrtěl hlavou.
Když jsem měl hotovo, vyrazil jsem do stáje, kde jsem si přichystal k jednomu boxu všechny věci. Z boxu mě sledovala palominská klisna. Bedlivě mě sledovala, co se chystám dělat. Podíval jsem se na ni a ušklíbl se. ,,Ahoj, španělská krasavice, chtěl bych ti říct, že tě mám rád, ale vím, že se neznáme, takže… dnešní den bude nádherný a ty si ho užiješ, věř mi, ale možná mě pak budeš nenávidět,“ pousmál jsem se a šel k ní, kdy jsem ji pohladil a políbil na čelo. Ona mi frkla teplý vzduch do rukou a stříhla ušima. Usmál jsem se a pohladil ji. ,,Hodná holka, budeme si rozumět, co ty na to?“ mrkl jsem a protáhl se. Koně mají svoji vůli a svoje myšlení, můžeme je ovlivnit, ale ne každý to dokáže, záleží na naší mysli.
Cherokee jsem nakonec vyvedl ven z boxu a pořádně ji vyčistil. Klisna se brzy celá vyjímala v celé své kráse a já ji mohl rovnou nasedlat a nauzdit, ale ještě jsem nedotahoval podbřišák. Vzal jsem si na hlavu helmu a šel spolu s ní na jízdárnu. Klisna zafrkala a napjala se. ,,Klid, nic tam není,“ řekl jsem jí klidně a pohladil ji, kdy jsem se s ní prošel po jízdárně a dotáhl podbřišník a stáhl třmeny. Jdeme na to! Nasedl jsem na klisnu a nejprve se s ní rozjezdil po obvodu, kde nic nebylo. Ona přesto hleděla kolem sebe, musel jsem ji hodně moc zaměstnávat, aby přestala koukat, kde co lítá.
,,Cherokee, nic tam není, klid,“ usmál jsem se a pohladil ji, kdy jsme brzy v kroku začali jezdit kolem prvního strašáku, což byly barevné fáborky. Ve své mysli jsem ke klisně promlouval a uvolnil se. Nebyl jsem napjatý a klidně seděl, nechal se unést rytmem koňského kroku. Klisna šla po chvilce klidněji a už tolik nefrkala. Usmál jsem se. Je to krásné vidět, jak dokážeme ovlivnit koně, když se soustředíme na něco jiného. Představoval jsem si přírodu a ke klisně mluvit. Dýchal jsem klidně a nechal klisnu jít kolem fáborků mnohem blíž. Popustil jsem otěže a vyndal nohy ze třmenů, kdy jsem je více přitiskl k tělu klisny, tedy holeně, kdy ona frkla a stříhla ušima zvědavě. Usmál jsem se spokojeně, ale obrátil ji kolem trpaslíka, kdy Cherokee více ztuhla a švihla ocasem.
,,Nic to není, jen plastelína, prosimtě,“ upozornil jsem ji a zavrtěl hlavou, kdy jsem se tím vůbec nezabýval, stiskl holeně a ve své mysli k ní promlouval. Chtěl jsem po ní, aby šla dál, aby se nezastavovala. Mluvil jsem k ní v myšlenkách o všem možném, co mě v hlavě momentálně napadlo. A že toho bylo!
Klisna frkala, nechal jsem ji dělat větší kroužky i kolem fáborků. ,,Dneska je nádherný den, ne, Cherokee?“ usmál jsem se a přivřel oči, kdy jsem absolutně vypadl z tohoto světa a přemýšlel nad něčím jiným, klisna přestala být tak tuhá a já ji více silou vůle přesvědčoval, aby šla kolem trpaslíka a nebála se ho. Usmál jsem se spokojeně, když klisna konečně kolem trpaslíka prošla bez zaváhání! Okamžitě jsem ji pochválil a spokojeně se usmál.
,,Tak vidíš, nic to nebylo a ani tě to nekouslo, ne?“ mrkl jsem na ni, ale nechal ji projet přes plachtu, znovu kolem trpaslíka, kolem fáborků a pak jsme konečně měli hotovo a já ji nechal ještě proběhnout, aby to měla jako odměnu, protože tahle španělská kráska miluje létání po výběhu, no, tak teď bude létat po jízdárně. Uculil jsem se, ale brzy skončil, kdy jsem ji nechal vydýchat a pak jsme konečně šli zpět do stáje, kde jsem se o klisnu postaral, odvedl ji do výběhu a šel na jízdárnu vše poklidit. Když jsem byl na odchodu přijela její paní majitelka… no, bude asi hodně překvapená. Ušklíbl jsem se, ale namluvil jí do mysli, že si nevezme dnes Cherokee ale někoho jiného, a pak jsem už raději zmizel, jinak bych byl moc moc nápadný a to jsem být nechtěl. Hlavně musím ještě vyřídit některé věci, které se týkají mě a mého miláčka!

// Také originální, schvaluji. Mirys //

Nervózně přešlápnu na místě a podívám se na všechny ty lidi na ulici, kteří procházeli pode mnou. Seděl jsem na střeše jednoho z domů a snažil se přesvědčit sám sebe, abych slezl domů a šel mezi ně. Nebyl to dobrý nápad. Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Neměl jsem tady Miriam, aby mě zastavila, pokud se něco pokazí a sám sobě a svému sebeovládání jsem nevěřil. Znovu se mi připomněl důvod, proč jsem před lety zahodil svou lidskost. Pomáhalo se se sebeovládáním. Emoce byly tehdy zbytečné a lépe jsem se vyrovnával s vražděním lidí. No... Vyrovnával. Bylo mi to jedno, takže se nebylo s čím vyrovnávat. Teď jsem však měl Miriam, můj důvod žít, cítit. Již jsem nechtěl zemřít, což tak trochu souviselo s tím, co se chystám udělat. Potřeboval jsem ovládat stvůru, protože pokud neudržím stvůru a zabiji polovinu města... Dříve či později si mě najdou Strážci a... Zavrtím hlavou a vydám se k požárnímu schodišti, které vedlo ze střechy do postranní uličky. Rychle po něm seběhnu dolů, seskočím na zem, přetáhnu si kapuci přes hlavu, aby mi nešlo pořádně vidět do očí a zastrčím ruce do kapes. Zhluboka se nadechnu a vydám se do ulic.
Bylo něco po poledni a tak to na ulicích Atreii opravdu žilo. Jen jsem se procházel po okolí, nutil se nezadržovat dech a vnímat vůni všech okolo. Jejich krev mě neskutečně lákala a stvůra se hned probudila. Zatím jsem ji však držel dost dobře na uzdě. Nakonec se octnu na náměstí plném lidí, konala se zde nějaká akce a tak se vmísím do davu lidí. Ze začátku jsem zadržoval dech, potom se ale na zkoušku nadechnu a hned mě do nosu udeří velké množství nejrůznějších vůni. Bude to dobré, udržíš se, no tak, nic to není. Nikdy tady nekrvácí. Začnu pravidelně dýchat a snažím se držet stvůru na uzdě, která teď doslova běsnila. Byla obklopená potravou, sladkou krví, která byla všude okolo a přesto jsem nechtěl lovit. Brzy mi zčervenají oči a narostou drápy. Skloním hlavu, aby mé oči nikdo neviděl a ruce zabořím hlouběji do kapes. Snažil jsem se odolat tomu pokušení, které stále narůstalo. Začnu se zarývat drápy do rukou, snažil jsem se soustředit na cokoliv jiného, než byla krev. Vybavím si tvář Miriam, její úsměv, hlas, smích... Lehce se pousměji a na chvíli zastavím a zadržím dech. Soustředil jsem se pouze na Miriam a brzy se mi podařilo uklidnit stvůru. Oddechnu si a s tím, že mám pro dnešek dost se vydám zpátky domů. Když se však dostanu na náměstí, malé dítě kus ode mě zakopne, rozplácne se na zemi a začne plakat. Všimnu si, že si rozbilo koleno o vteřinku později, než ji ucítím. Okamžitě zadržím dech, ale stvůra už nanovo běsnila po krvi silněji, než předtím. Chtěl jsem se na něj vrhnout, místo toho si však rukou s drápy zacpu nos a dřív, než si mě někdo všimne, rozběhnu se pryč. Běžel jsem ani nevím jak dlouho, až se dostanu na kraj města, vběhnu do lesa a až po několika desítkách metrů se zastavím. Ztěžka jsem oddechoval a nakonec si sednu na zem a schová hlavu do dlaní. To bylo těsné, až moc... Málem jsem ztratil kontrolu, ale nakonec jsem se udržel. Byl to úspěch a přesto jsem se sebou nebyl vůbec spokojený. Ale jako začátek to prozatím bude muset stačit.

// Hezky popsány pocity, takže schvaluji. Mirys. //

Byl to zase jeden z těch nudných dnů ve škole, když jsem při hodině přemýšlela nad tím, jak mi Mirys povídala o tom, že je lehčí magii používat než nepožívat. Tedy některou magii. A tak jsem přemýšlela nad svou schopností naprosto přesně rozeznat pravdu od lži. Zazvonilo a přišla přestávka. A pro mě to znamenalo čas na zkoušení. Seděla jsem stále na svém místě a poslouchala, jak si několik mých spolužáků povídalo o lavici dál. Samý kecy, ale to já vědět nechtěla. Snažila jsem se tedy jen potlačit svou schopnost. Uzamknout ji do truhličky a tu pohřbít hluboko v sobě. První přestávku se mi to nepodařilo. Ani o další hodinu se mi to nevedlo i když jsem se tak hrozně snažila. Nešlo to. Nešlo to tak lehce, jak jsem myslela a jak bych si přála. Ale další přestávku... Šla jsem na chodbu, za studenty, které neznám, ale stále jsem se držela stranou samozřejmě a při tom se soustředila na potlačení mé schopnosti. Byla jsem už dost vyčerpaná a začínala se mi trochu motat hlava, od toho soustředění bez přestávky, ale chtěla jsem toho dosáhnout. Po čele mi stekla kapka potu a pak najednou... Slyšela jsem jejich rozhovor, ale nebyla si tak moc jistá, jestli mluví pravdu či si navzájem lžou, jako bych si jistá byla, kdybych používala svou schopnost. Bylo to zvláštní a pro mě naprosto nepřirozené. Nelíbila se mi ani ta představa, že by to takhle mělo být celý můj život. Že bych nerozeznala, kdyby mi někdo lhal do očí. Znechuceně jsem nad tím zavrtěla hlavou a radši si zase zalezla do své třídy, do své lavice a svou schopnost jsem zase vypustila. Mirys měla pravdu. S některýma schopnostma je určitě lehčí si pohrávat, než je nevyužívat.

// Uznávám, Fen'lin //

*Trénink se odehrává v minulosti, když byla Mirys vychovávána "mistrem"*

Dvanáct let. Bylo mi tehdy pouhých dvanáct let, když mě přestali učit a začali mě cvičit. Rozhodli se ze mě udělat doopravdy zbraň, kterou nikdo nezastaví. Začátky byli těžké, ale o tom vám tu teď povídat nechci. Ne.  Tady jde o to, že jsem se musela naučit zacházet se všemi možnými zbraněmi oběma rukama. A mistr mi to řekl dost jasně: "Buď si tu ruku zlomíš sama, nebo ti ji zlomím já!" A já za ty čtyři roky věděla, že to myslí vážně. Místo toho, aby mi ruku, kterou jsem už zbraně ovládala, jen zavázal, rozhodl se ujistit, že ji nebudu moct použít ani kdybych chtěla. Ani v krajním případě. A taky jsem věděla, že to od něj bude horší, než když to udělám já sama. Nikdo jiný z učňů tak tvrdý výcvik neměl. Ten věnoval jen mě. Ostatní mohli používat jen jednu ruku, nemuseli umět bojovat tou druhou. A dnes ráno mi ji buď zlomí on, nebo já sama. Slzy by mi nepomohly, nepomohly mi nikdy a nepomůžou ani teď. To za ně spíš dostanu výprask. A tak jsem před snídaní přišla k otevřeným dveřím  a zlomila si ruku tak, že jsem vší silou zabouchla dveře, ve kterých jsem ruku nechala. V tu chvíli jsem křičela a plakala bolestí, což pro mě mohlo znamenat jediné. Pořádný výprask. Mistr se tvářil potěšeně, že jsem ho poslechla, ale zároveň se i krutě usmíval, jako by se těšil na to, až mě bude mlátit za to, že jsem křičela a brečela. Sice mi nechal ruku ošetřit a dát do sádry, ovšem předním mi zlomil ještě zápěstí. Prý proto, abych věděla, že nemám brečet. Že to stejně nepomůže a může to být ještě horší. Levou ruku jsem tedy měla naprosto nepoužitelnou a bolavou protože analgetika mi samozřejmě odmítl dát. Protože jsem křičela a brečela.
Byla jsem malá, ve světě, ve kterém přežijí jen nejsilnější a nikdo pro mě nepřijde. Nikdo mě nezachrání. Až v ten den jsem si to pořádně uvědomila. A kdy? Když dal mistr ostatním pěti učňům hůl, stejně jako mě, a nechal je, aby si na mně vybili svou zlost. A že jejich zlost byla velmi bolestivá pro mě. Byli na mě naštvaní, protože jsem byla jediná dívka, které mistr věnoval větší pozornost,  protože jsem byla mladší a přesto lepší než oni.Cvičila jsem víc než oni, ale to samozřejmě nevěděli. A teď měli šanci mi ublížit. Ani jeden z nich se nepozastavil. Ani jeden z nich neodmítl přesto, že já mohla používat jen jednu ruku a oni obě. Ani jeden...
Bolelo to a já, i když jsem se nejdřív bránila a snažila se, stejně jsem věděla jak to skončí a také skončilo. Ztloukly mě do bezvědomí a já, než jsem upadla do milosrdného bezvědomí, jen brečela a křičela. Snažila jsem se nebrečet a nekřičet. Bohové ví, co by se stalo, kdybych to zvládla. Třeba by přestali, ale já to nezvládla. Celé odpoledne jsem tedy byla v bezvědomí a nepoužitelná, ale další ráno se to opakovalo, jenže teď je už mistr zastavil, abych neupadla do bezvědomí. Nechal mi hodinu čas na odpočinek a následovalo to zase. Dokud jsem nepřestala křičet a brečet, protože jsem už víc nemohla. A pak, když do mě mlátili a já se jen na zemi choulila do klubíčka a snažila se to přečkat, jsem se rozhodla, že rozhodně budu lepší než oni. A že mi nebude ani na vteřinu vadit, kdybych to, co oni udělali mě, udělala já jim. Nikdo z nich nezaváhal, tak nezaváhám ani já. Mistr měl opravdu nelidské způsoby výcviku, ale u mě se prokázalo, že fungují. Narostl ve mě neskutečná nenávist i strach vůči mistrovi, ale i vůči ostatním učňům, že jsem nemohla jinak, než využít ty pocity k tomu, aby mě hnaly dál.

// Uznávám, Fen'lin //

Byla jsem s Mirys a protože to byl jeden ze dnů, kdy táta někam zmizel a nechal nás dvě doma, poprosila jsem Mirys, abychom dělaly něco zajímavého. Venku pršelo, takže na létání to nevypadalo. Byly jsme v obýváku a chvilku si jen povídaly, než jsme se dostaly k tématu magie a jak jsem na tom s ní já. Přiznala jsem, že jsem v posledních dnech cítila, jako by se něco změnilo. Jako by ve mě narůstala magická energie a já nevěděla jak ji vypustit. Měla jsem schopnost rozpoznat pravdu od lži, ale tím se země ta magie nedostala. Nevěděla jsem jak to pořádně popsat, ale Mirys mi slíbila, že přijdeme na to, co se děje. A pak nám šla udělat oběd, zatímco já jsem se odebrala do svého pokoje. Chtěla jsme si napsat úkol, ale nic mě nenapadalo. Stále my myšlenky bloudily a vířily kolem magie. Stálo mě to všechnu energii skoro, jen abych se začala soustředit a psala úkol.
Jeden úkol a měla jsem dost. Moje myšlenky se prostě nedaly ukočírovat a stále se vracely k tomu tématu. Magie. Ale proč? Co se dělo? Vzala jsem do ruky malý drahokam, ulexit, který podle někoho pomáhá se soustředěním a opravdu jsem se soustředila. Hledala jsem otázky i odpovědi a nesnažila se odbočit myšlenkami od magie. Když jsem si pak něco málo vyjasnila a nevědomky přenesla část své magické energie do toho kamene, seběhla jsem dolů na oběd. A při něm jsem Mirys zase povídala o tom, že jsem se nemohla soustředit na úkoly, což se mi vážně nestává a místo toho jsme stále myslela na magii a pak, než jsem sešla, že mě spadla jakási tíhla. Mirys si nejdříve myslela, že to je tím, že jsem o tom přemýšlela a něco si vyjasnila, ale pak to zachytila. Tu energii která ji vábila a přitahovala. Zadívala se na ulexit, který jsem přinesla s sebou a zlehka se ho dotkla. "Tys...přenesla jsi to, cos nedokázala využít, do toho kamene." Zamračila se na mě užasle a překvapeně. Nejdřív jsem nevěděla o čem to mluví, ale..dávalo to smysl. Takže jsme se najedly a šly zkoumat, co dovedukromě toho, že bych rozeznala pravdu od lži.

Trénink schvaluji, Alex

Ne, fakt nevím co mě to napadlo vracet se do podsvětí. Napadlo mě, že by bylo na místě zjistit, jak se tam věci mají, ale ukázalo se to jako příšerný nápad. Byl jsem v podsvětí sotva den a už si mě našlo pár démonů, kterým jsem kdysi dávno nejspíš nakopal zadek. Vážně si už nevzpomínám, co jsou zač, ale oni mě nejspíš poznali hned. Byl jsem ve své démonické podobě, ale stejně jsem byl sám proti pěti démonům. Nejdřív jsem se je snažil odradit, ale byli přesvědčení, že bude lepší mě hned na místě zabít. S prvním jsem se vypořádal celkem snadno. Podcenil mě a tak jsem mu dal pěstí mezi oči pěstí stejně tvrdou jako ocel, což stačilo na to, abych mu nalomil lebku a poslal ho k zemi v bezvědomí. Další čtyři už tak blbý nebyli a vrhli se na mě všichni najednou. Měl jsme co dělat, abych se vyhnul smrtícím ranám aurinských zbraní. Rozhodně jsem ale nebyl dost rychlý na to, abych z toho lehce vyvázl. Byl jsem po půl hodině pořádně zadýchaný a asi byl jen zázrak, že jsem byl ještě na živu. Ale už jsem nemohl. Byli čtyři a já dost ze své magie vypotřeboval ještě než se ukázali.
Klečel jsem vyčerpaný mezi nima a sledoval toho před sebou, který se už usmíval a napřahoval se, aby mi zasadil smrtící ránu. K tomu však nedošlo. Místo toho jsem se proměnil do bestiální podoby. Všichni najednou zbledli a během pár minut byli mrtvý. Jeden se pokusil utéct, ale neunikl. Hned, jakmile jsem se vypořádal s těmi třemi, jsem se vrhl za ním. Nejdřív jsem mu přetrhl šlachy na nohou, aby už nemohl utéct a tak se skácel k zemi a snažil se odplazit pomocí rukou. Ani to se mu nepodařilo. A křídla neměl. Jaká smůla. Jeho smrt si ta bestie, která teď převzala kontrolu, opravdu vychutnala. A já se na to díval. Bylo mi to jedno, chtěl mě přeci jen zabít. Ale když byl mrtvý i on, musel jsem zase převzít kontrolu já. Ta bestie mi to ale rozhodně neusnadňovala. Trvalo mi hodinu, celou hodinu, než jsem ji přiměl aby se stáhla a já zase převzal kontrolu. Děsilo mě, že to trvalo tak dlouho a že tak lehce převzala kontrolu nad mnou ona. A tak jsem se rozhodl zůstat v podsvětí, dokud se ji nenaučím alespoň trochu ovládat. Nehodlal jsem se nechat zabít jen kvůli tomu, že by nade mnou ta bestie převzala kontrolu ve světě lidí, kde by si pro mě došlo strážci.

Trénink scvhálen - Alex

Už jsem tak nějak tušila, co dokážu. Alespoň nástin jsem měla.Jenže co jsem si neuvědomovala bylo to, že mnohem těžší než zkoumat, kam mé magické dovednosti dosáhnout, je skrývat je před ostatními lidmi. Opravdu jsem netušila, že to bude tak těžké. Vždy, když jsem viděla něco rozbitého, zmačkaného nebo jinak poničeného, cítila jsem, jak se k tomu má magie natahuje, aby to spravila. Když jsem byla se sestrou, dalo se to udržet. Naše magie se vzájemně zaměstnávaly, nebo tak bych to alespoň nazvala já. Když jsme byly spolu, měly jsme nad sebou zkrátka větší kontrolu. Ale já teď byla sama. A musela jsem se naučit jak krotit svou moc, jak ji ovládat tak, aby mě poslechla když ji používat chci i když nechci. "Jen klid, to zvládnu." Vydechla jsem potichu a zhluboka se nadechla.
Někdy byla magie spíš na obtíž a tohle byla jedna z těch chvílí. Můj zbystřený sluch zachytával části rozhovorů, které jsem slyšet nechtěla, má magie se plížila kolem a prozrazovala mne a tomu všemu nasadila korunu paranoia, která se u mě usídlila. Čas od času jsem vídala ve snech upíry, kteří zabíjeli mé rodiče a málem zabili mého bratra. A čas od času jsem měla pocit, že je vídám mezi lidmi - upíry. Odporná stvoření! Ale k mé smůle jsem ještě nezesílila natolik, abych se jim mohla postavit. A proto jsem také musela ukrývat svou magii. Nejen abych se neprozradila před lidmi, kteří by se mě báli a označili by mě nejspíš jako čarodějku, ale také abych se neodhalila upírům, kteří by mě určitě zabili. A z toho pramenila moje paranoia. A vždycky když se stalo něco podezřelého, má magie chtěla přijít na to, co to bylo. Jako by mě chtěla prozradit. Stálo mě značné úsilí držet ji pod pokličkou, uzavřenou hluboko uvnitř mě a nenechat jí dělat si co chtěla. Bylo to zvláštní. Hodně zvláštní a vysilující. Když jsem po celém tom dlouhém strhujícím a únavném dnu konečně dorazila domů, vzmohla jsem se jen k jídlu a spánku.

Dnes jsem chtěla jen odpočívat, nic nedělat, netrénovat... Prostě se jen procházet, ležet, číst si ale nic náročného jsem v plánu neměla. Ale jak se zdálo, osud si pro mě přeci jen nějakou tu výzvu přichystal. Dopoledne se tedy řídilo mými plány. Vyspávala jsem dlouho, odpočívala, četla si a pak se naobědvala. Po obědě jsem se šla projít a v tu dobu vzaly mé plány za své a všechno se změnilo. Při procházce jsem nakonec došla dost daleko. Prošla jsme si celé město a skončila jsem nakonec u kraje lesa, kde se město zdálo být o třetinu menší než bylo, minimálně. A tam jsem také potkala tři temné anděli. Chtěla jsem kolem jen projít a jít dál, ale oni mě zastavili. "Ale ale, kampak běžíš? Chtěla bys snad abychom tě naháněli jako nějaké zvířátko?" Zeptal se mě jeden z nich. Hned jsem pochopila, že jsem sklonila štít a tak jsme ho rychle pozvedla. "Nevrtej se mi v hlavě." Zavrčela jsem na něj a postavila si kolem své mysli jakousi stěnu. Všichni se zasmáli a najednou se do mé hlavy chtěli dostat všichni najednou. Zamračila jsem se na ně a posílila svůj štít. Byli neukáznění a zjevně mladí. Neměli své schopnosti tolik pod kontrolou a jak se zdálo, štvalo je, že mé schopnosti jsou silnější. První z nich, který pochopil, že se mi do hlavy pomocí magie jen tak nedostane, vytáhl dýku a mrskl ji po mě. Jen tak tak jsem jí chytila, než mě stihla zranit a okamžitě jsem ji vrhla zpátky po něm. Nečekal to a já ho zasáhla do ramene, ale ostatním to bylo jedno, ti hrály dál nátlakovou hru. Postavila jsem tedy kolem sebe pevní štít, kterým neprojde ani zbraň a dál jsme jim vzdorovala. Vlastně mě zajímalo, jak dlouho jim vydržím vzdorovat. Byli dva a já byla sama. Třetí si vytrhl dýku z ramene a jeho rána se rychle zatáhla. Zase se k nim přidal a už byli zase tři proti mě. Ani nevím jak jsem z toho vyvázla. Po pár minutách jsem už cítila, jak mé štíty povolují. Musela jsem se rychle rozhodnout, jestli je mám zabít nebo jen prostě zmizet. Nakonec jsem se rozhodla pro útěk a jako puma jsem zmizela v prodlužujících se stínech lesa. Dali se do smíchu, což jsem ještě slyšela, ale neběželi za mnou a pak jsem běžela podél kraje lesa a pak se vrátila domů. Byla jsem ráda, že jsem je nezabila, zatím. Jenže teď jsem se ptala, jestli jsem neudělala chybu.

Přiběhla za mnou Aelin a chtěla pomoct poradit, jak trénovat svou magii. Tolik mě potěšilo, že šla za mnou, že jsem jí nabídla svou vlastní pomoc při trénování. Chtěla trénovat a vlastně i zjistit, jak dobře pozná pravdu od lži. A tak jsem jí na její otázky odpovídala různě. Někdy jsem lhala, někdy říkala pravdu, někdy jsem říkala pravdu jen z poloviny. Už v tu dobu jsem věděla, že se budu muset hodně snažit, aby nevěděla, jestli lžu nebo mluvím pravdu a chtělo to hodně sebeovládání, abych omezila jakékoli náznaky lhaní i mluvení pravdy. Nakonec jsem i zavřela oči a soustředila se jen na svůj hlas. Pevný jako vždy ať už lžu nebo mluvím pravdu. Tak jako tak jsem ho udržovala pevný a před Aelininou magií jsem kolem své mysli postavila zeď. Vysokou zeď, kterou jen tak neprorazí ani magie. Kámen po kameni jsem ji kolem sebe stavěla, abych se před ní skryla, abych před ní skryla cokoli. A dokonce se mi to i párkrát povedlo, ale Aelin byla na svůj věk silná. Skoro tak silná jako já, co se magie týče. A to mě už nyní znepokojovalo. Byla chytrá a vnímavá, ale jestli její magie poroste spolu s ní... Radši jsem na to nyní nemyslela a dál se soustředila. Po pár hodinách jsme byli už obě vyčerpané a hladové. To byl dostatečný příkaz pro nás obě, abychom přestaly trénovat a šly se najíst.

Schváleno, Kael

**Aneb podívání se do budoucnosti**
Protáhl jsem to své staré tělo a rozešel se rovnou do obýváku, kde jsem viděl líně rozvalujícího se Kwana. „Hej, co tu děláš, máš být dávno pryč!“ zavrčel jsem a švihl po něm polštář, který on chytil a podíval se na mě. „Odpočívám, nevidíš?“ zavrčel a probodl mě pohledem, kdy jsem cítil, jak se o něco pokouší. Sykl jsem a sevřel ruce v pěst, kdy mi ztemněly oči. „Kwane…“ zavrčel jsem a propaloval ho pohledem, kdy jsme si nyní hleděli temnýma očima jeden druhému do očí. „Ukaž se, bráško, co v tobě je… určitě víš, že nemůžeš jen tak uhnout… jsi slabší, než já… to já se narodil silnějšímu otci…“ usmál se a více zatlačil. Sevřel jsem ruce v pěst, cítil jsem, jak se měním do své bestiální podoby, alespoň zčásti. Odolával jsem, jenže on nepolevil. Ale já také ne, snažil jsem se vyvinout větší sílu a více myslel. Zavrčel jsem a znovu se pokusil ho setřást ze své hlavy, kdy jsem po něm hodil další polštář, rovnou do jeho obličeje. On vyjekl. „Tos přehnal… bráško,“ zavrčel jsem a ostře se mu podíval do očí, kdy jsem tentokrát začal já prostupovat do jeho mysli. „Teď buď hodný a dones mi vodu,“ ušklíbl jsem se, kdy jsem cítil, jak bojuje, ale nechal se ovlivnit a vodu mi donesl. Vzal jsem si sklenici a vypil vodu, kdy jsem se ušklíbl. ,,Hodný démonek, vidíš, porazil jsem tě,“ zasmál jsem se a pustil ho, kdy se nadechl, vydechl a propálil mě pohledem. ,,Ty jeden parchante!“ zavrčel a rozběhl se proti mně. Uhnul jsem a svalil ho na gauč. ,,Chceš druhé kolo naší hry, nebo co?“ zazubil jsem se nadšeně, poplácal ho po tváři a ušklíbl se. ,,Jsi jako malý chlapeček, co ztratil hračku, Kwane… příště si sílu vůle můžeš vyzkoušet ty, ale promiň, dnes jsem to vyhrál já,“ pokrčil jsem rameny a šel si udělat něco k jídlu.

Trénink schválen, Zeke

Zase pro jednou jsme se rozhodla navštívit Akademii Pěti Elementů. Napadlo mě, že bych se tam třeba mohla dozvědět něco zajímavého, navíc když Aelin byla někde - nejspíš s tím Aronem - a Alex byl zase v podsvětí, byl to vynikající způsob jak se odreagovat od zbytečných obav. Zamířila jsem do knihovny, což byla snad jediná místnost, kterou bych zde bezpečně našla. Jiné mě zatím tolik nezajímaly. Zašla jsem do mnou náhodně vybraného regálu a vytáhla jsem náhodnou knihu z police. Narychlo jsem jí prolistovala, ale nebyla to kniha, která by mě v tuhle chvíli zaujala a udržela mou pozornost od strachu o Alexe nebo Aelin. Uklidila jsem ji tedy zpět a sáhla po jiné. Takhle to šlo i s dalšími třemi knihami, než jsem najednou pocítila narůstající tlak ve spáncích. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Má magie se najednou vzepřela, ale i tak jsem ucítila další vlnu tlaku v hlavě. "Tak dost!" Zavrčela jsem na nikoho určitého a znovu se ohlédla. Ale nikdo se neozval. Sáhla jsem tedy po další knize a sedla si s ní. Jenže ten tlak přicházel ve vlnách dál a dál. A sílil. Probudila jsem svou magii a postavila ji kolem sebe jako hradbu, proti oné cizí magii, která na mě dál a dál tlačila. Dělala jsem, jako bych si jen četla knihu a jako by se tu nic nedělo. Jenže skutečnost byla úplně jiná. Na můj štít stále dokola tlačily vlny cizí magie ve snaze dostat se skrz až ke mě. Hodinu jsem se snažila si číst a ignorovat to. Ale po hodině mě to už nebavilo a mimo to mě z toho rozbolela hlava. "Dost srandiček!" Zavrčela jsem naštvaně a nechala svůj štít ve slabé vlně vybouchnout. Sice teď nebyl kolem mě, ale šířil se jako lavina magie okolím, aby mě přivedl na toho, kdo si tu se mnou celou dobu hrál. A taky narazil. Nic moc mu neudělal, ale já teď přesně věděla kde je. A nebyl tak daleko ode mě. Byl jen schovaný za dvěma regály. Došla jsem za ním - byla to nějaká holka. Vypadala mladá a jako by jí to bavilo. Jako by to vážně byla jen srandička. "To stačí. Pokračuj ještě chvíli a zakroutím ti krkem." Zavrčela jsem na ní, i když jsem moc dobře věděla, že tu je zakázané někomu ublížit. Stejně tak ona měla svou magii trénovat na jiném místě než je knihovna. Naštěstí jí tahle výhrůžka stačila k tomu, aby se smíchem utekla a nejspíš si šla hrát s někým jiným. Každopádně já měla konečně klid na čtení knih o magii.

Tekl ze mě pot proudem a sotva jsem popadala dech. Nohy mi ztěžkly a každý sval mě neuvěřitelně pálil. Už nějakou dobu jsem trénovala svoji fyzičku, ale pravý trénink začínal až právě teď. My lidé byli od přírody slabí, slabší než jiní tvorové, kterým kolovala v žilách krev. Aby jsme se jim mohli postavit, museli jsme najít jiné způsoby. Jiné způsoby jak zesílit, překonat své limity, překročit tu propast, která mezi námi byla. Naše zbraně nám to velmi ulehčovaly, ale... Museli jsme trénovat i svá těla. Nejdůležitější bylo překonat sám sebe. Prolomit limity vlastního těla, jak Connor sám rád říkával a s těmito myšlenkami se donutí znovu běžet. Už po prvním kolečku, kdy jsem jen klusala, mě začnou pálit žebra a v boku mě píchalo ještě víc, než předtím. Pokračovala jsem však dál, přestože jsem nohy sotva zvedala a dělalo se mi čím dál víc špatně. Setřu si pot, který mi stékal do očí a stisknu čelist. Ani jsem pořádně netušila, proč tohle dělám. Už dávno jsem nelovila, přesto jsem stále tajně trénovala. Byl to možná zvyk, nebo... Netušila jsem to, něco mě ale nutilo stále chodit do tělocvičny a trénovat svou fyzičku. Běžela jsem dál, síly mi ubývaly a už jsem se ani nezmohla na to pořádně zvednout nohu. Zakopnu, dopadnu na zem a několikrát se pokusím zvednou. Vždy však kvůli roztřeseným rukám spadnu zase zpátky na zem. Zůstanu tedy pár minut nehybně ležet, zatímco jsem jen prudce oddechovala a až poté se vyškrábu na nohy a rozejdu se do svého pokoje. Měla jsem opravdu dost.

//Uznáno//