Fórum na zlepšení dovednosti v kategorii: MAGIE

Byla další krásná noc, kdy měsíc nebyl vidět, když jsem se vykradla potichu z domu. Alex spokojeně spal stejně jako Aelin, ale já spát nemohla. Byla jsem nabitá energií, kterou jsem ze sebe potřebovala dostat. Oblékla jsem se a v tichosti se vyplížila z ložnice i z domu. Pak jsem prošla městem, přes louky a ponořila se do hlubokého lesa. Všechno bylo ponořené do tmy o to větší když ani měsíc nesvítil. Jen hvězdy tu tmu prolamovaly. Jako vždy na ně byl přenádherný pohled. Ale kvůli němu jsem dnes ven nešla. Proměnila jsem si oči v oči pumy, abych lépe viděla a zašla jsem raději hlouběji do lesa. Nepřála jsem si přeci, aby mě někdo viděl. Po chvilce jsem našla malou mýtinku - jako stvořenou na mé hrátky s magií. 
Došla jsem doprostřed mýtinky a otočila se kolem dokola, abych se ujistila, že tu jsem sama. A pak už jsem si mohla začít hrát! Nejdříve jsem kolem dokola utvořila dvoumetrovou hradbu z různých krystalů. Prohlédla jsem si své dílo a pousmála se. Hradba byla hladká, jednolitá, ale přesto z různých nerostů a měla tedy i různé barvy. Někde byla modrá jako safír, jinde rudá jako rubín a nechyběla ani zelená barva smaragdů či fialová ametystů. Hrdě jsem se napřímila a pak jsem se zaměřila na své štíty. Vytvořila jsem kolem sebe neviditelný štít a snažila se ho rozšiřovat a zvětšovat. Bylo to těžké, ale pomalu se zvětšoval. Cítila jsem to, jako bych se zvětšovala já sama, jako bych sama byla tím štítem. Ano, to byla další věc, které jsem se chtěla trochu zbavit. Když tedy štít dosáhl až k mé hradbě, což znamenalo že měl v průměru tak deset metrů, přestala jsem ho zvětšovat a zaměřila se na jeho posílení. Nafoukl se jako balónek, ale měl o to tenčí stěny, takže jsem chtěla, aby byl silnější a pak jsem se snažila od něj jaksi odpoutat. Nevěděla jsem, co přesně dělám, ale chtěla jsem dosáhnout toho, aby, kdyby na něj někdo zaútočil, jsem to necítila, jako by zaútočil na mne. Jenže jsem si nemohla ověřit, že to funguje. Budu muset poprosit zase Fen'lina nebo Alexe, aby se mnou někdy trénovali a učili mě. Nechala jsem tedy štít, štítem, ale stále jsem ho udržovala. Jen jsem se zaměřila znovu na krystalovou stěnu kolem mýtiny. Vytrhla jsem pár částí, takže v hradbě byla najednou 'okénka! a ty kusy, velké asi jako pěsti, jsem přiměla poletovat kolem sebe. Jeden z nich jsem si vybrala a zkoušela ho upravit tak, aby vypadal jako krásný briliant. Bylo to těžké, hodně těžké - bylo to něco, co jsem doposud nezkoušela. Vytvořila jsem krystaly surově, ale nikdy jsem se nesnažila je vytvarovat do přesně daných tvarů, když už měly jiný tvar. Po čele mi steklo pár kapiček potu, ale nakonec jsem spustila do ruky překrásně vytvarovaný safír. Bylo to tak úžasné! Udělala jsem to samé i se zbylými krystaly a po takové půl hodince jsem měla dlaně plné krásně nabroušených různorodých drahokamů. Byla to taková nádhera! Jako bych v dlaních držela pár malých hvězdiček, ale já se radovala nad tím, že jsem zvládla, co jsem chtěla. A radostí bez sebe jsem drahokamy rozhodila po mýtině. Až nyní mi došlo, že můj štít stále stojí a to bych si myslela, že se už dávno rozpadl. Ale ne, nerozpadl. Držel. Chvíli jsem si myslela, jak úžasné to je. Než mi došlo, že vůbec netuším jak ho strhnout. Do dneška jsem se na něj musela soustředit alespoň maličko a jakmile jsem přestala, prostě zmizel. Jenže teď... Nejdříve jsem se postarala o hradbu z krystalů. Rozletěla se, jako by v ní něco vybuchlo. Bylo zajímavé to sledovat, těžké to zapříčinit a ještě těžší vyhnout se kusům tvrdých krystalů, které teď lítaly všemi směry. Naštěstí ke mě nedolítaly tak velké kusy a vyvázla jsem jen s několika šrámy. Teď ale přišel na řadu štít. Chtěla jsem s ním udělat to samé co s tu hrabou, ale nebyla jsem si jistá, co by to udělalo s ním a jestli by to nebylo mnohem smrtelnější než kusy hradby. Přišla jsem ke straně, odkud jsem i přišla a posadila se na kus bývalé hradby. Dotkla jsem se štítu prsty prsty a přemýšlela. Ani jsem si neuvědomila, že nejsem moc zadýchaná, přitom bych už dávno měla být vyčerpaná - vlastně jen kdyby byl úplněk. A pak mě to napadlo. Když jsem ho nafoukla, mohla bych ho i vyfouknout, nebo ne? Zase jsem se tedy postavila a zhluboka se nadechla. Zavřela jsem oči a představovala si, jak se štít zase zmenšuje, až obklopil jen mé tělo a nakonec se mi nalepí na kůži, jako upnuté oblečení. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Po štítu nebylo ani stopy. Natáhla jsem ruku a ani jsem ho necítila. Potěšeně jsem se usmála a rozhodla se, že to by dneska mohlo stačit. Únavu jsem cítila a jen díky měsíci, jsem už dávno neležela vyčerpaná na zemi neschopná se pohnout. Takže jak se říkalo, v nejlepším přestat. 
Proměnila jsem se ještě na pumu, abych lesem proběhla rychleji a nakonec jsem se do lidské podoby proměnila až v půlce louky mezi lesem a městem. Ale nikdo mě neviděl - snad. A pak jsem už došla domů, kde jsem si lehce zmrzlá lehla zase k Alexovi pod peřinku, natiskla se na jeho hřejivé tělo a brzy jsem usnula tvrdým spánkem.
// Uznávám, Fen'lin //

Přišlo další nudné ráno a já zase neměl co na práci. Život v lidském světě byla hračka. Nemusel jsem skoro nic dělat a žil jsem si jako v bavlnce. Uměl jsem si to všechno zařídit, to jo. Jenže to taky znamenalo nudu. Rozhodl jsem se tedy zase si trochu procvičit schopnosti. A kde jinde by to bylo vhodnější než v muzeu. Byla tam zrovna sbírka nějakých starých tretek, takže jsem se toho rozhodl využít. Život mě už naučil, že se vyplatí být stále ve střehu, hlavně když se tu najednou objevil můj bývalý generál. Jak já ho nenáviděl! 
Ale zpět. Protáhl jsem se tedy a vydal se rovnou do muzea. Všichni, zdá se, ještě spali a tak jsem dveřmi prostě prošel, jako vzduch. Bylo to tak lehké a přitom nikdo o téhle mé schopnosti nevěděl. Ušklíbl jsem se nad tím a procházel chodbami do sálů, kde byly vystaveny všechny ty věci. Jedné po druhé jsem se jich dotýkal a viděl co se kdysi dávno dělo, kdo je používal a na co. Bylo zajímavé vidět jak jedna žena zabila svého muže právě tím svícnem, kterého jsem se dotýkal a pak ho darovala své sestře. Pro další příběh jsem si vybral vázu, dívka si do ní dávala květy od chlapce, až jednou, když květy zvadly protože jí chlapec nové nepřinesl ve vzteku vázu zahodila do moře. Další byl na řadě hřeben, kterým česala matka své dceři vlasy. A tak to šlo dál. Plno obyčejných předmětů, které mi ukazovaly své příběhy. Některé obyčejné, jiné až nudné, pár z nich i možná zajímavé. Ale pak jsem došel k prstenům. Byly dva a naprosto stejní kromě drahokamu - jeden byl rudý a druhý černý. Dotkl jsem se rudého drahokamu a spatřil něco, co bych v držení smrtelníků rozhodně nečekal. Oba prsteny patřily k sobě a byly artefakty. Jeden ovládal ten druhý a tak jeden člověk mohl ovládat jiného. Vytřeštil jsem oči, když jsem viděl, co všechno může jeden tomu druhému přikázat - a tedy co už se stalo, jenže magii prstenu se zřejmě nelíbilo, že jsem se dívat a četl si, co se s ním dělo. A tak mě najednou odhodil náraz magie z prstenu stranou, což znamenalo, že jsem pár stojanů shodil a spustil se alarm. 
Stejně jsem už notnou dávku magie vyčerpal a tak jsem se rozhodl, že to pro dnešek stačí. Posbíral jsem se ze země a rozeběhl se proti zdi, kterou jsem prošel zase jako vzduch, jako pouhý stín a pak jsem se vydal pomalu najít si oběť pro dnešní den se samolibým úšklebkem na tváři.

Nebylo to tak dávno, co jsem zjistila, že dokážu čít informace z předmětů. Ne jako to, co mě naučil mistr, šlo o něco naprosto jiného. Dokázala jsem přesně zjistit cokoli, co jsem o daném předmětu chtěla vědět. Komu patřil, jak byl vyroben, cokoli... Ta schopnost mi přišla zvláštně cizí a přesto jsem ji mohla využívat. Třeba ani nebyla má, třeba byla Darrena. Uzavřela jsem s ním kontrakt a sama vlastně ani nevím, co všechno dokáže. Proč by tohle nebyla jeho schopnost? Kdo ví? Ale to neznamená, že se ji nesmím naučit využívat. Dokud můžu, budu se učit používat jakoukoli schopnost.
A s tím jsem si také sedla na gauč, kam jsem si přinesla pár věcí. Mezi nimi byly i tři magické klíže. Vzala jsem do ruky první, který otvírá bránu do podsvětí a zavřela oči. Soustředila jsem se na něj a na to, jak byl vyroben, ale bylo to, jak bych si četla jen půlku toho příběhu. Ale když jsem do druhé ruky vzala klíč, který otvírá bránu do nebe, příběh byl celistvý. Najednou jsem si mohla číst jako v knize, jak se démon a anděl zamilovali ta hluboce, že jim nestačil omezený čas v lidském světě. Celý ten příběh jsem prozkoumala tak detailně, jak to jen šlo. I to, jak se klíče ztratili, když démon a anděl zemřeli v náručí jeden druhého na bojišti, jak se pak klíče zmocnil jiný démon a chtěl proniknout do nebe, aby anděli sám vyhubil, ale bílá magie ho strávila. Bylo toho tolik. A čím víc jsem chtěla zjistit, tím víc jsem si uvědomovala, že se mi to vymyká z rukou. Rychle jsem klíče pustila a snažila se rychle popadnout dech. Kapičky potu mi stékaly po čele a hlava mi začínala třeštit bolestí.
Sotva jsem popadla dech, podívala jsem se na všechny tři klíče a vzala do rukou poslední. Ten, který odemkne jakýkoliv dveře a zámky. Nechtěla jsem o něm nic zjišťovat, chtěla jsem ho jen držet, ale to se mi moc nepovedlo. Zjistila jsem, že se s ním dá i teleportovat, zjistila jsem že byl vyroben obyčejnými lidmi než se ho zmocnily postupně bytosti všech možných ras. Chtěla jsem ho pustit, než mě to vyčerpá, ale ruce mi zdřevěněly, že jsem s nimi nedokázala pohnout. Zatla jsem zuby a vzpomněla si, jak mě Darren učil potlačit mou schopnost. Zatlačila jsem tedy pomyslně i na tuto schopnost, až jsem ji zatlačila někam hluboko a tak jsem ji zamkla. Přišlo mi, že to muselo trvat tak měsíc, byla to silná magie, ale já byla nakonec silnější. Pustila jsem klíč zase na stolek a opřela se o opěradlo gauče. Rozhodla jsem se, že ty ostatní věci budu zkoumat jindy. Ne teď. Teď jsem si chtěla odpočinout a vstřebat všechny ty informace.

// Uznávám, Fen'lin //

Jeden z mých prvních dnů v lidském světě, když už jsem se trochu otrkal, skončil v baru - no vlastně bych měl říct, že tam začal i když až večer. A proč by také ne? Měl jsem chuť trochu si pohrát s těmi lidskými loutkami, byla to zábava. Usadil jsem se tedy k baru, kde jsem měl dobrý výhled na většinu baru a vybral si nejhezčí barmanku u které jsem vytvořil touhu mě obsluhovat. Přeci jen proč si nepohrát i s nimi že? Objednal jsem si tedy whiskey a otočil se trochu víc k parketu a ostatním. Bylo tu dost lidí, což pro mě mohlo znamenat jediné - plno zábavy. Upil jsem ze své sklenky a vyhledal pár hezkých holek. Jedné po druhé jsem do hlavy vkládal touhu tancovat tak, abych na ně měl krásný výhled - tancovat pro mě. Byl to vážně krásný pohled, ale kvůli tomu jsem tu dnes nebyl. Chtěl jsem vědět, kam až můžu zajít. Nechal jsem je tedy tančit pro mě tak, že se snažila jedna druhou předčit. Tu touhu jsem u všech přiživoval, dokud mě to bavilo, ale to bylo jen pár minut. Pak to zašlo moc daleko, když jedna blondýnka popadla brunetku za vlasy a odstrčila. Jen jsem se tomu zasmál a ohlédl se zase. Všiml jsem si několika žárlivých pohledů od několika mužů. Takže další zábava. Vybral jsem si dva silnější a vytvořil u nich touhu porvat se jeden s druhým. Chvíli mi vzdorovali a tak jsem přitlačil, ale moc dlouho jim to vzdorování nevydrželo. Už po deseti vteřinách se začali hádat a pokřikovat na sebe. Po dalších patnácti vteřinách, co jsem jejich touhu po rvačce přiživoval, se už začala postrkovat a zanedlouho se opravdu začali prát. Zasmál jsem se a dopil svou první sklenku whiskey. Byla to vážně zábava. Našel jsem tedy pohledem vyhazovače, který k nim už mířil, ale zarazil jsem ho a místo toho, aby je chtěl jen vyhodit, jsem u něj vytvořil touho přidat se k nim. Když mi podlehl, byla to ještě větší zábava. Mlátili se hlava nehlava a nejen pěstmi, ale i zuby a nohama. Využívali zkrátka všechno, co měli po rukou, dokud vyhazovač nevyhrál a ti zbylí dva neskončili v bezvědomí. Přestal jsem tu touhu prát se přiživovat a místo toho jsem ji odstranil. Bylo zajímavé sledovat ho, jak si zmateně prohlíží své ruce, jako by netušil, co se to děje a pak oba dva vyhodil, ale byl venku dost dlouho na to, abych s jistotou řekl, že zjistil jak na tom jsou a popřípadě jim zavolal záchranku. Ale to jsem se už zaměřil zase na barmanky. Teď jsem vytvořil postupně u každé touhu zalíbit se mi, obsluhovat mě a vůbec... Dělat cokoli co řeknu. Nebylo tedy žádnému divu, když o pár minut později byl bar skoro prázdný protože hostům se nikdo nevěnoval a já dostával drinky na účet podniku. Co dodat? Svou magii prostě miluju.

// Uznávám, Fen'lin //

Byla jsem u babičky docela dlouho. Nevěděla jsem, že to bude trvat tak dlouho a bála jsem se, že se mi táta nevrátí. Ale on se přeci musí vrátit. Slíbil mi to. A zatímco jsem den za dnem trávila s babičkou nebo někým, kdo mě měl hlídat, začínala jsem se nudit víc a víc. Ale dnešek byl jiný. Po té, co babička vyřídila několik věcí, byla se mnou. Nechala mi vyrobit překrásnou příčnou flétnu a dnes mi ji dala s tím, že by si ráda poslechla jak hraji. Takže jsem asi hodinu hrála a hrála a hrála. Z flétny šel přenádherný zvuk a já se ho nemohla nabažit. Byl vážně jako kouzelný, ale po hodině jsem si řekla že bych si mohla dát chvilku pauzu. A babička mě s úsměvem provedla částí paláce, abych se nenudila pořád. Zřejmě to na mě musela poznat hned. A když jsme se tak procházely a povídaly si, napadlo ji, že by mě naučila ovládat magii, kterou jsem bla obdařena. No a komu by se ten nápad nelíbil?
Hned jsem nadšeně souhlasila a tak mě zavedla někam, kde by nás neměl nikdo otravovat a ani bych nikomu neměla ublížit. Zaměřili jsme se na elementární magii. Sama mi radila co a jak mám dělat, jak v sobě najít, co dokážu a jak to použít. Bylo to jako bych poznávala sama sebe, znovu. A když jsem se soustředila na to, co mi řekla, na sebe a na svou magii, začali mi jakoby jiskřit prsty. Byla to nádhera! A i Lilith byla nadšená a povzbuzovala mě, abych v tom pokračovala. Dávala mi rady, jak tu magii rozšířit, jak ji naplno rozvinout. A já ji poslouchala. Brzy mi na dlaních tančili malé blesky. Větvily se, tvořily se nové a nové a zvětšovaly se. Babička mi stále nějak radila, ale pro mě bylo čím dál tím těžší soustředit se na ní i na blesky v mých rukou, které rostly a sílily. Najednou byl blesky velké jako já, pak dvojnásobné, trojnásobné a pak se napínaly místností a rostly dál.
"To stačí!" Zazněl mohutně a přísně hlas babičky celou místností, až jsem vypadla ze soustředění a všechny ty blesky zmizely. Byla jsem zadýchaná a zpocená. Ale všimla jsem si toho až nyní. Lekla jsem se, že jsem udělala něco špatně kvůli tónu hlasu babičky, ale ta se na mě teď usmála. "Vedla sis dobře, ale v nejlepším přestat. Nemůžeš to přehánět, jinak tě to vysílí až moc a mohla bys i zemřít. Pokračovat budeme příště." Rozhodla a zase mě pomalu odvedla do pokoje, který byl pro tu dobu, co tu budu nejspíše můj. A já se sotva vykoupala, než jsem padla do postele a usnula.

// Uznávám, Fen'lin //

Nachází se v lese kousek za městem, upřímně má radost že se už blíží jaro i když někdo by řekl, že Jaro už je Ezekiel by nesouhlasil, protože dle toho jaké je počasí by řekl, že to tak úplně ještě není pravda. V lese se nachází z jediného důvodu, aby procvičil svou vlastní magii a to přesněji ledovou magii, kterou disponuje. Zima mu rozhodně být nemůže za použití právě ledové magie, snižuje svou tělesnou teplotu na úroveň jaká, je zdejší teplota, aby mu zima nebyla. Sice na dotyk by byl ledový, ale jemu díky tomu aspoň není zima. To ovšem není to hlavní, co tu chce trénovat. Dorazí k jednomu menšímu jezírku, které ještě nedávno bylo zamrzlé, ale už vrstva ledu roztála. *Fajn tak jdeme na to. *Pomyslí si a položí dlaň pravé ruky na hladinu vody a za použití své ledové magie začne tvořit vrstvu silného ledu na hladině jezera. Sice to není okamžitě, ale postupně je opět hladina jezera zase zamrzlá. Následně si prsty přejde po svých botách a vytvoří si na podrážkách bot brusle z ledu. Následně začne celkem zábava a tou je bruslení po ledu, který vytvořil na jezírku. Bruslit moc neumí, takže to je dost nemotorné, ovšem to není všechno. Ze vzdušné vlhkosti si v pravé ruce vytvoří ledový meč a s tím tam doslova do prázdna útočí svým mečem. Dlouho mu to tak ale nevydrží, meč pak prostě pohodí stranou a začne si ze vzdušné vlhkosti tvořit všemožné věcičky tvořené ledem ať už obyčejné koule, nože nebo krásné ledové labutě a podobně. Ovšem jak tvoří všemožné ledové věcičky a pohazuje je kolem tak se mu stane, že na jednu z nich najede a hodí držku přímo do ledu a ještě se po něm po tváři trochu projede (takovej ten vtipnej držkopád). „Sakra to bolí jak svině!“ Postěžuje si pod nos, když se pomalu zvedne ze země/ledu a posadí se na zadek. Promne si tvář, která je celkem dost od krve, mračí se u toho a aktivuje svou schopnost Sanus a použije stíny, které vrhají stromy a jeho zranění se ihned vyléčí. Po nějaké chvíli se opět zvedne a pokračuje v tom, co dělal celou dobu i když, ho to po takovém častém opakování celkem vyčerpalo, tak se třech, hodinách používání magie sbalil a odešel, sice zničit brusle na podrážkách bot bylo, trochu problematické ale nakonec to zvládl. Klidným krokem si to pak zamířil domů, kde žije, společně s Corou i když radši by spíš bydlel jinde, nebaví ho to s ní, ale, kde sežene tak pěkné bydlení.

// Uznávám, Fen'lin //

Nebylo to tak dávno, co jsme spolu s mou sestrou a Lukasem přišli na to, jaké máme my dvě schopnosti. Stalo se to, když vařila Ariana oběd. Byla rozrušená a nesvá, a bylo to na ní dost poznat. Lukas to poznal také a tak jsme se jí nepletli ani jeden do cesty a doufali jsme, že se uklidní. Ale ten den se jí prostě nic nedařilo a vygradovalo to až v to, že použila svou schopnost a dalo by se říct, že obrátila kuchyň vzhůru nohama. My zaslechli jen ránu a tak jsme hned přiběhli. Má sestra tam ležela na podlaze a nevěděla vůbec co se stalo. Ale celá kuchyň byla...v troskách. Lukas Arianu odnesl do pokoje a postaral se o ní. A já zůstala v kuchyni. Už pár dnů jsem pozorovala, že dokážu zvláštní věci, že dokážu spravit, co jsem rozbila. Nejdřív to byli maličkosti jako roztržený papír nebo zlomená tužka.
Ale tohle... Ariana prostě zdemolovala celou kuchyň. A mě něco říkalo, že to zvládnu napravit, když se budu snažit. Ale na druhou stranu jsem o tom trochu pochybovala. Chvíli jsem se jen rozhlížela, co všechno mé dvojče zničilo, než jsem se rozhodla tu výzvu přijmout. Chtěla jsem vědět, co všechno dokážu a tak jsem se soustředila a natáhla ruku k poničené lince. Zavřela jsem oči a představovala si, jak se zpravuje, jako by nikdy nebyla zničená. Když v tom se za mými zády ozval mužský hlas: "To je úžasné! Jen tak dál, vedeš si moc dobře!"
Znala jsem ten hlas, ale přesto jsem se lekla a s vyjeknutím uskočila. Lukas, kterému hlas patřil se omluvně usmál a přišel mě  obejmout. "udělej to znovu." Vybídl mě pak a hlavou naznačil, ať tentokrát zkusím spravit třeba rozbité nádobí, jehož kousky byli všude kolem. Natáhla jsem tedy ruku k zemi a zase zavřela oči. Představovala jsem si, jak se celá kuchyň vrací do původního stavu, jako by se nic nestalo. "Úžasné!" Vydechl za mnou Lukas, který to celé sledoval, zatímco já se bála, že když si nepředstavím dostatečně, co chci dělat, tak se to nestane. Proto jsem měla zavřené oči. Ale když jsem je otevřela, byla celá kuchyň v původním stavu. Než jsem však stihla zajásat, podlomila se mi kolena, ale Lukas mě pohotově chytil a vzal do náruče. "Neboj, držím tě. Je to v pohodě, tohle se stává. Je to jen tím, žes použila moc magie, ale brzy budeš v pořádku." Ujistil mě s potěšeným i když maličko starostlivým pohledem a odnesl mě ke stolu, aby mě posadil na židli a nechal nabrat síly.

V nedávné minulosti jsem se dostal do situace, kde jsem si musel sundat svůj amulet a použít veškerou svou sílu bez ohledu na následky a ikdyž se mé schopnosti ovládání té síly zlepšili jsem stále nedokázal ovládnout ani zdaleka všechnu a tak jsem se rozhodl místo trénování svých kouzel spíše trénovat kolik své magie dokáži využít. Znovu jsem tedy šel do opuštěného kostela, kam jsem věděl, že nikdo nechodí a sedl si do jeho středu. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a sundal si svůj amulet. Obrovské množství magické energie, které se ve mě začalo tvořit bylo neuvěřitelné. Když jsem si amulet sundal naposledy bylo to v zápalu boje a tak jsem si to pořádně neuvědomoval, ale množství magické energie bylo mnohem větší než jsem si myslel. Nejdřív jsem se zasoustředil na onu energii abych přesně věděl co dělá a jak se chová aniž bych se ji snažil jakkoli ovládat. Mé magické jádro se třáslo pod tíhou magické energie a ikdyž se většina ukládala v mém těle, taky jí velké množství unikalo z mého těla ven a zaplňovalo místnost kolem mě. Dokonce reagovala s pozůstatkem magické energie, který tu už byl a ikdyž jsem měl zavřené oči jsem v mysli viděl barevné záblesky jak do sebe ty dvě energie narážely. Když jsem si byl jistý, že vím vše o pohybu mé energie jsem ji pomalu začal ovládat, nejprve jsem jí postupně zabránil v unikání ven z mého těla. Když se mi to podařilo, pocítil jsem ještě větší tíhu, jak se teď všechna ukládala v mém těle. Pak jsem ji začal stahovat z mého těla do svého jádra, ale hned jsem zase přestal, když jsem viděl jak se mé nekompletní a slabé jádro začne třást o to víc ve strachu, že bych ho nadobro zničil a už nikdy nebyl schopen používat magii. Pokud mé jádro není schopno udržet mou magickou moc a mé tělo ji taky není schopno ustát po delší dobu, zbývá tedy pouze jediné řešení a sice použit všechnu energii, kterou nemůžu mít uvnitř svého těla a tak aktivuji všechny své schopnosti v plné síle a směřuji přebytečnou magickou energii do nich. Chvíli to vypadá, že budu schopný svou magii alespoň udržet v hodnotách v jakých je, když už ji nedokáži používat rychleji než se regeneruje, ale v tom ucítím, jak znovu ikdyž o hodně pomaleji roste. Stále nedokáži využít dostatečné množství své magie na to abych ji používal rychleji než se regeneruje. Odvolám veškeré své schopnosti a místo toho se zasoustředím na magickou energii jako takovou a začnu ji odčerpávat, když mám dostatečně velké množství před sebou začnu si s ním hrát, chvilku má tvar koule a snažím se ten tvar udržet co nejdéle a když se její tvar poruší, znovu ji chytnu a přetvořím do jiného tvaru. Když už jsem si jist, že dokáži udržet pevný tvar jak dlouho budu chtít, přejdu na pohyb a tak z magické energie vytvořím ruku, kterou sbírám a pohazuji vše co najdu kolem sebe. Zprvu nejsem schopný udržet tvar ruky při pohybu a jak se s ní snažím pohnout se někde zdeformuje, ale brzo přijdu na to jak to dělat a narazím na nový problém. Nedokáži svou magickou energií uchopit předměty a zvednout. Po další době trénování už ode mě létají všemožné předměty a když se mi nějakým způsobem podaří mrštit celou dřevěnou lavici proti stěně se zarazím. Chtěl jsem trénovat, ne ničit věci a tak svou energii rozdělím na více kusu a začnu od začátku, nejdříve tvary, pak pohybující se věci a poté interakce magie s prostředím a znovu přidám více částí na které jsem magii rozdělil. Když už tak trénuji snad půl dne však mé soustředění zakolísá a magie, kterou jsem ovládal mi unikne a já když ucítím horko v mém těle si uvědomím jak dlouho už nemám amulet na sobě a nechávám svou magickou energii aby se ve mě hromadila. Okamžitě otevřu oči a začnu kolem sebe hledat svůj amulet, který si potřebuji co nejrychleji nasadit. Není tu... NENÍ TU!!!
Rozhlížím se všude kolem a nikde ho nevidím, ikdyž jsem si naprosto jistý, že jsem ho nechával ležet vedle sebe. Začíná se mi motat hlava a bolest v ní je neuvěřitelná, teplota mého těla musí být snad 40°C a začínám si uvědomovat, že pokud si urychleně svůj amulet nenasadím tak už nebudu ve stavu v jakém bych ho dokázal jít hledat a prostě tu omdlím a umřu v explozi magické energie jakmile dojde do bodu který mé tělo nedokáže udržet. Pokusím se tedy zvednout na nohy abych se mohl po svém amuletu podívat pořádně, ale když se zvednu moje nohy mě zradí a já znovu spadnu na zem. Když se podívám na zem pod svým obličejem, všimnu si tam červené tečky... a najednou další a pak mi dojde, že to je krev a tak si sáhnu pod nos a zjistím, že mi už začala téct krev z nosu z toho přepětí. Díky bohu, nemám emoce a tak nezačnu panikařit a místo toho přemýšlím co kam se mohl ztratit můj amulet. Sice jsem si nevšiml, že by někdo přišel a mohl ho vzít, je faktem, že jsem si nevšiml ani toho, že už skoro umírám díky své vlastní magické energii, ale stejně jsem si nemyslel, že by ho někdo vzal. A tak znovu popřemýšlím co se asi mohlo stát a v tu chvíli mi to dojde... a když si uvědomím co se stalo mám pocit, že si vážně za takovou blbost zasloužím tady umřít. Vždyť já jsem si ten amulet sám zahodil když jsem pomocí ruky z magie začal odhazovat vše co jsem jí nahmatal kolem sebe. Pootočím hlavu směrem jakým jsem věci házel a uvidím jak si tam leží mezi kamínky a kusy dřeva ze zničené lavice. Skoro jako by se na mě díval, smál se mé hlouposti a říkal pojď si pro mě jestli to dokážeš. Trošku jsem se nadzvedl a začal se plazit směrem k amuletu, ale rychlostí jakou jsem se plazil jsem neměl šanci se k němu dostat dostatečně rychle. Znovu tedy zavřu své oči, ze kterých už pomalu také začíná odkapávat krev stejně tak jako z mých uší a vyvolám malou část magické energie, kterou se snažím zformovat v nějaké zvíře, které by mi ten amulet přineslo, ale ať se snažím o jakékoli, vždy se při prvním kroku rozplyne a musím začít znovu. Pak si ale vzpomenu na svou schopnost a usoudím, že pokud budu chtít vytvořit zvíře, které důvěrně znám bude to asi mít větší šanci na úspěch a tak vytvořím z magické energie havrana, který se vznese do vzduchu a nezmizí, místo toho se rozletí směrem k amuletu, který chytne a rozletí se s ním směrem ke mě. Když už je pouhé dva metry ode mě se mi však zatemní před očima a havran se rozplyna. Amulet dopadne na zem a ikdyž ještě chvilku jede po zemi, zastaví se asi metr ode mě. S vypětím všech sil se přinutím zůstat při vědomí a pokusím se natáhnout k amuletu ruku, ale ikdyž se mi to po nějaké chvíli podaří stejně na něj nedosáhnu. V dalších momentech se marně snažím pomocí magické energie svůj amulet pošťouchnout směrem ke mě, ale nemám dostatečné soustředění abych to dokázal jak se celou svou myslí soustředím už na to abych neomdlel.
Pak najednou jen černo... černo, prázdno a ticho...
Pomalu otevírám oči, všude kolem je modré světlo a já si říkám jestli jsem umřel. Pak ale ucítím jak mě tlačí tvrdá zem na které ležím a sáhnu si na krk kolem kterého mám zase pověšený svůj amulet. Pomalu se otočím na zdroj světla, který pomalu pohasíná a spatřím Blackeyho, jak má jednu packu na mé ruce, neuvěřitelnou rychlostí ze mě odsává temnou magickou energii a vypouští ji ze sebe jako záři jasnější než samo slunce. Když zhasne úplně zjistím, že už je noc a dojde mi, že musel mou magickou energii odčerpávat několik hodin a tak mě vůbec nepřekvapí, když pak okamžitě zmizí ve stínu aby se zotavil z vypětí, které to pro něj muselo být. Kdyby na poslední chvíli nepřišel, nenasadil mi amulet a neodčerpal magickou energii, která ve mě už byla byl bych mrtví. Nebyl jsem schopen cítit vděčnost, ale to neznamenalo, že jsem nevěděl co pro mě právě udělal a nebylo to poprvé co mě zachránil. Pomalu se zvednu, vyrazím domů a říkám si, že příště musím byt opatrnější jestli nechci vážně umřít.

Hodně věcí se změnilo od té doby, co Fen'lin upravil runovou magii, která k němu Eliase poutala. Od té doby byl pouhou loutkou, mazlíčkem, který musel poslouchat a stejně to bylo i teď. Král se chtěl pobavit a tak nakázal Eliasovi, aby bojoval s démony, kteří porušili zákony a vzbouřili se proti králi. Co na tom bylo pravdy nikdo netušil. Elias se díval na pět démonů před sebou rudě žhnoucíma očima a pomaličku rozevře tlamu, stál na místě a jen je sledoval, čekal, co udělají. Měl za úkol si s nimi pohrát a to hodlal udělat. Zaútočí na něj, ale všechny jejich útoky jen neškodně projdou Eliasovým tělem, než se omotá kolem jednoho z démonů. Jeho tělo bylo stále nehmotné, tvořeno pouze stíny, jen jeho lebka byla stále viditelná, hmotná. Démon vyděšeně zařve a ostatní se k němu rozběhnou ve snaze mu pomoci. Elias je však jednoduše odhodí, než démona omotá trny a vysaje z něj veškerou životní energii a jeho duši uschová do své hůlky. Znovu nehnutě stál na místě s rozevřenou tlamou a čekal, co ostatní udělají. V jejich očích se zračil strach ale Elias necítil lítost, necítil vůbec nic. Pomalu se k nim rozejde a s každým krokem udeří holí do země. Proti všem démonům vyšle několik desítek trnů a tři z nich se mu podaří omotat. Vysával z nich energii a jen se díval, jak z nich vyprchává život. Najednou si však všimne, že na něj poslední démon zaútočil a vyl už hodně blízko. Tak nějak automaticky zastaví jeho ránu holí, ta však byla mnohem silnější, než čekal a napuštěná obrovským množstvím temné magie. Tato rána zcela vyvede z rovnováhy Eliasovu magii, uvězněné duše se ze všech sil snažily dostat ven, jejich hlasy byly silnější než kdy jindy, chtěly pryč, hůl vibrovala, sálala z ní síla a bylo jen na Eliasovi, aby ji udržel. Ze všech sil se snažil stabilizovat prostor v holi, který duše udržoval na místě. Jeho rudé zorničky zmizely, stál nehnutě na místě a hůl svíral v rukou. Nemohl o duše přijít, sbíral je tak dlouho a stále nedosáhl svého cíle. Snažil se magii ustálit, znovu ji dostat pod svou kontrolu a to se mu taky brzy podaří. Naštvaně zavrčí a prudce se otočí na čtyři démony na pokraji smrti, než je v rychlosti připraví o duše, které uzavře do hole a dřív, než stačí kdokoliv, cokoliv říct, změní se na stín a zmizí.

//Uznávám, Mirys.//

Už jsem věděla co dokážu, jakou mám schopnost. Ale vlastně jsem úplně netušila, co všechno pomocí ní svedu. A tak jsem se to rozhodla zjistit. Zlomila jsem tužku, roztrhla papír, rozbila vázu a nožem zničila křeslo. *No.. Jestli to nespravím, tak mám možná průšvih.* Problesklo mi hlavou, když jsem se na to tak dívala, ale pak jsem si sedla a začala. Nejdřív jsem vzala do rukou papír a soustředila se na něj stejně jako na svou schopnost, na magii ve mě. A najednou byl zase celý. Bylo to neuvěřitelný! Ale...Skvělý! Odložila jsem ho tedy a vzala do rukou místo něj zlomenou tužku. Přiložila jsem zlomené okraje k sobě a znovu se soustředila na ni i na magii, která ve mě nyní kolovala jako hravé kotě, které se potřebuje vyblbnout. Za pár minut soustředění byla spravená i tužka. Další na řadě byla váza. Tu jsem už nemohla vzít do rukou, ne všechny ty kousíčky a tak jsem natáhla ruku nad střepy a zase se ji snažila spravit. Když se mi to podařilo, po spánku mi už stekla kapka potu. Nebyla jsem zvyklá svou magii využívat, ale rozhodně jsem se to chtěla naučit. Určitě jsem to chtěla umět, zvlášť když jsem přemýšlela nad tím, co všechno bych mohla, kdybych svou schopnost rozvíjela.
Ale pro teď bylo na řadě křeslo. Klekla jsem si před něj a přejížděla rukama po roztržených částech a pomalu jsem je scelovala. Tentokrát už mi to netrvalo tak dlouho. Stačilo si představovat jak se vlákna zase scelují a spravují. Byla jsem ráda, že to někam vede, že je vidět pokrok i když ne veliký, ale byl tu. A to bylo pro mě důležité. Přešla jsem tedy k zadním dveřím do zahrady a rozbila jsem u nich skleněnou část. Střepy se rozlétly do trávy a některé spadly i dovnitř domu. Zase jsem jen natáhla ruku k místu, které jsem rozbila a představovala si, jak se sklo znovu spojuje pomocí mé magie a zaceluje se tak dobře, že i prasklinky mizí. A přesně tak se to i stalo. Ale já se cítila jaksi vyčerpaná. Ne po fyzické stránce, ale po psychické. A tak jsme rozhodla, že to pro dnešek stačí a že budu pokračovat zase až naberu energii.

Zamířil jsem do své oblíbené jeskyně, dobře skryté za blízkým vodopádem. Nikdy jsem tu nepotkal ani živáčka, proto jsem předpokládal, že o ní nikdo jiný neví a ani dnes tu tedy nepotkám nezvané hosty. Není to zas tak dlouho, co jsem se tak nějak naučil používat temnou magii. Ano, používat...to je asi to správné slovo, protože jejímu skutečnému ovládán, jsem měl zatím opravdu daleko. Tak nějak se sice objevila pokaždé, když jsem to potřeboval, jenže to bylo celé založené pouze na tom, jak je situace kolem vypjatá, či nebezpečná. Proto už jsem na to nemohl spoléhat. Usadil jsem se na jeden hladký kámen a pokusil jsem se ji probudit. Mezi kovovými drápy se mi však objevilo jen pár náznaků temné hmoty, která okamžitě zase zmizela. Nehodlal jsem se pochopitelně tak snadno vzdát, proto jsem se o to pokusil znovu. Druhý pokus však nebyl o nic víc úspěšný a mě už začínala docházet trpělivost. Následoval další, ale ani ty mi radost neudělaly. Rozhodl jsem se, dát si na chvíli přestávku. Opřel jsem se o stěnu a dobrou půl hodinu. Vnímal jsem jen  tiché kapání vody a naprostý klid, který v jeskyni panoval. Teď byla ta vhodná chvíle na to, zkusit to znovu. Mezi prsty se mi začaly zhmotňovat drobné proužky temné hmoty a já už se začal radovat, ježe nevydržely dlouho. Za chvilku po nich opět nezbylo ani památky. Zlostně jsem zavrčel a všechen svůj hněv soustředil na velký kámen před sebou. Z ruky mi okamžitě vyletěl výboj fialovočerné hmoty a kámen doslova explodoval. Jakmile se prach trochu usadil, zjistil jsem, že na místě, kde ještě před okamžikem stál kámen, nezbylo vůbec nic. V tu chvíli jsem pochopil, že můj věčný hněv není slabost, ale obrovská výhoda, kterou jen musím obrátit správným směrem a ve svůj prospěch.

Trénink schválen - Alex

Byl to právě Kael, který mě i mou sestru naučil jak vycítit magii někoho jiného. Tehdy nás to naučil hlavně hrou, když nám magií podrazil nohy a my se ho pak snažily chytit. Zatímco on nám do cesty stavěl z magie neviditelné překážky. Ale musela jsme uznat že to fungovalo. Teď jsem se procházela ulicemi města a snažila se vycítit sebemenší záchvěv magie a celkem se mi to dařilo. Tedy bůh ví kolik jsem toho zachytila, jestli jen polovinu nebo víc. Ale cítila jsem magii jiných a už jen to jsem pokládala za úspěch. Párkrát jsem ji ucítila, když ji někdo používal a párkrát jsem ji cítila jen z někoho, kdo prošel kolem mě. Bylo jich tu tolik, tolik bytostí, které měly dar magie mezi tak málo lidmi. Skoro se mi tomu nechtělo uvěřit. A pak mě napadlo, jestli i oni ze mě cítí magii tak, jako já z nich. Proto jsem se radši vytratila domů, kde jsem si v našem pokoji zase potichu potrénovala ve využívání magie. Fyzicky jsem ničila, co jsem našla a pak to pomocí magie dávala zas a znovu dohromady. Nejdřív jsem rozbila vázu, pak ji zpravila. Další na řadě bylo zrcadlo, i to jsem dala ihned do pořádku a pak jsem převrhla stůl a všechno na něm se na zemi rozkutálelo, něco se rozbilo a na samotném stolu se objevila prasklina. Na chvíli jsem zaváhala, jestli jsem to nepřehnala. Jestli i na tohle budu mít dost síly. A nakonec jsem měla. Ale pak jsem už radši magii nevyužívala. Nechtěla jsem dospět na dno, ten pocit, když už mi v žilách nekoluje ani kapka magie, než se stihne obnovit, byl neuvěřitelně nepříjemný. A k němu jsem se dnes dostala docela blízko, ale pár kapek magie mi v těle ještě zbylo.

Schváleno, Kael

Požádala jsem Mirys, aby mi dnes pomohla trochu potrénovat svou schopnost. Vypadala tak nadšeně, že jsem za ní sama zašla, že už jen to mi zvedlo náladu. Sedly jsme si do obýváku s limonádou a sušenkami a já se jí začala vyptávat. Chtěla jsem po ní aby se snažila co nejlépe zamaskovat pravdu od lži když mi bude odpovídat i aby zkoušela polopravdy. A sobě jsem si dala za úkol rozpoznat každou lež. Ze začátku na mě sice byla hodná a mírná, ale viděla, že se chci opravdu zlepšit a tak se postupně snažila zamaskovat přede mnou pravdu. Dokonce zkusila odpovědět pravdivě, ale ta pravda patřila někomu jinému a ne jí. Ale i na to jsme přišla. Opravdu byla ve lhaní dobrá, tedy ve lhaní ne, ale v obcházení pravdy byla dobrá. Ale já byla lepší díky své schopnosti. A já se jí ptala dál a dál, na všechno možné co mě napadlo. Naštěstí toho bylo dost, protože Mirys neměla tak lehkou minulost, jak jsem zjistila. Vlastně jsem toho zjistila dost, a jen párkrát mi po odhalení, že mi neříká celou pravdu, odmítla odpovědět pravdivě. Jinak mi většinou, když jsem odhalila v čem lže, dala buď další polopravdu nebo lež a třeba až na pátý pokus mi řekla pravdu. Několikrát se mi i stalo, že jsem jí nechtěla věřit, že mluví pravdu, ale to bylo kvůli tomu, co mi řekla. Třeba to, že jí cvičili i tak, že jí donutili zlomit si ruku. Věděla jsem, že říká pravdu a při tom jsem tomu nechtěla věřit. Nakonec jsme takhle seděly a já trénovala přes dvě hodiny. Pak už nám oběma začala kručet v žaludku a tak jsme přestaly a šly si uvařit něco dobrého k jídlu.

Schváleno, Kael

Magie. Ta proklatá magie se mi stále vzpouzela a vymykala se mi z rukou. Už při tréninku s Kaelem se to naplno projevilo. Měla jsem zasáhnout terč nakreslený na stromě a místo toho jsem ho celý pokácela. Tedy zasáhla jsem terč, ale použila jsme při tom příliš moc magie. Prošla jsem si krajem lesa a nasbírala pár větších klacků. Nějaké tenčí, nějaké tlusté a pak jsem i s nimi zamířila na louku, kde nikdo a nic nebyl široko daleko. Takhle to bude bezpečnější. Větve jsem zabodla do země dost daleko od sebe do kruhu, v jehož středu jsem nakonec skončila já sama. Otočila jsme se na nejtlustší větev a uvolňovala postupně svou moc. Nic se nedělo. Soustředila jsem se čím dál víc, až se nakonec větev rozletěla do všech stran v podobě třísek. Tedy na mě neletěly, ale všude jinde ano. Povzdechla jsem si a pak se nadechla zhluboka a zkusila to znovu. Znovu, znovu a znovu. Dvacet větví, které jsem našla bylo brzy na kousky rozlítaných všude možně po louce, ale pomalu jsem své magii přicházela na kloub. Pomalu, ale jistě. *Tohle bude určitě i zkouška mé trpělivosti, protože ta mi brzy dojde. Ale chci umět ovládat svou magii. Takže to dokončím!* Napadlo mě, když jsem hledala další větve pro trénink a tentokrát jsem vzala i pár kamenů. Zase jsem se vrátila na louku a znovu a znovu zkoušela pomalu zničit věc, na kterou jsem se zaměřila. Dalších pět větví a tři kameny jsem zničila mírněji, než dvacet větší před tím, ale stále ne tak mírně, jak jsem chtěla. Ze samé zloby, že mi to stále nejde, jsem zničila jeden kámen prudce a zuřivě. Opravdu zbytečně jsem vyčerpala dost magie. Ovšem pak už mi to šlo mnohem lépe. Byla jsem zpocená jako bych uběhla maraton, ale v těle jsem měla jen malé množství energie, které jsem nyní mohla využívat. A s tím mírným pramínkem místo obrovské řeky, se pracovalo mnohem lépe. Takže jsem nakonec odcházela z louky šťastná a pyšná na sebe, že jsem zvládla, co jsem zvládnout chtěla. Použít pouze mírný závan své ničivé magie.

Schváleno, Kael