Do města pomalu přicházelo jaro. Po sněhu už nebylo ani vidu a místo toho se příroda začínala probouzet jako ze zimního spánku. Bylo to hezké, ale já měla vždycky radši zimu. Ale jako každé dítě jsem se těšila i na léto, vodu, sluníčko a rozkvetlou přírodu plnou vůní a chutí čerstvého ovoce.
Právě jsem šla ze školy a přemýšlela o tom, jak asi prožiju tohle jaro, léto a podzim, jenže když jsem konečně stála před naším domem, uvědomila jsem si, že se včera táta nevrátil. Bála jsem se, že utekl, aby se o mě nemusel starat, ale Mirys se mě snažila uklidnit. Trvala na svém, že kvůli tomu určitě pryč není a já věděla, že nelže. Avšak ten strach stejně nezmizel. Včera se mě Mirys pokusila rozptýlit tím, že mě požádala, abych jí něco zahrála a musím uznat, že to pomohlo. Hrála jsem celé hodiny, když jsem se ztratila v hudbě. Dnes jsem tátu ještě neviděla a něco mi říkalo, že ho ani neuvidím.
Vešla jsem dovnitř a pozdravila se s Mirys. Odnesla jsem si batoh k sobě a vrátila se s otázkou, co budeme dělat dneska, když jsme doma je my dvě. Nepochybovala jsem o tom, že i ona nad tím přemýšlela, než jsem se vrátila ze školy, ale byla připravená. Poslala mě převléct, že půjdeme ven, ale víc mi neřekla, tedy ještě to, že tam něco zkusíme. Byla jsem zvědavá a, díky bohům, má zvědavost utlumila na chvíli obavy. Převlékla jsem se a už jsme s Mirys šly ven. Došly jsme až k lesu, daleko od města a cestou si povídaly a vzájemně se více poznávaly. Dost jsem toho o ní zjistila a posledních dvě stě metrů mě dovezla na hřbetě v podobě koně. Byla to zábava!
Na kraji lesa se znovu proměnila do lidské podoby a oznámila mi, že bychom si buď mohly něco zahrát nebo zkusit trochu trénovat vzlétnutí, protože bez toho se na oblohu ani nedostanu. Celá jsem se napjala radostí a hned jsem zvolila vzlétání. Varovala mne, že to je to nejtěžší asi a že musím být opatrná a nebýt zklamaná, když se mi to hned nepovede. Také mě ujistila, že při vzlétání a přistávání budu dost často padat a že to bude bolet, ale to mi nevadilo. Myslela jsem jen na ten pocit, který jsem cítila, když jsme s Fenem letěli oblohou tak vysoko, až jsem se mohla dotknout mraků a málem i hvězd. A tak jsem na nic nečekala. Při tom zasnění mi vyrostla šedá křídla, což jsem si uvědomila až když mě na ně upozornila Mirys. Nadšeně jsem se zaculila a chvilku je zkoumala. Už se mi to párkrát povedlo, ale bylo to obtížnější než teď.
Mirys mi dala chvilku, abych si je prohlédla a pak mi začala vysvětlovat co a jak mám udělat, že lehčí bude začít s rozeběhem a pak mi to i následně předvedla. Rovnou mi ukázala i jak mám přistávat a pak mě vybídla abych to zkoušela. A tak začalo mé učení. Rozeběhla jsem se a roztáhla křídla. Pak jsem s nimi máchla, ztratila rovnováhu a už jsem se kutálela. Mirys byla hned u mě. Byla jsme trochu potlučená, ale počítala jsem s tím, že mi to hned napoprvé nepůjde a tak jsme jen urovnaly trochu peří na mých křídlech a pak jsem to zkusila znovu a znovu a znovu a znovu. Při prvních pokusech jsem se vždy chviličku udržela tak půl metru nad zemí a zase jsem přistávala. Znamenalo to hodně námahy, hodně modřin od potlučení a pádů, ale nikdy nic vážnějšího. Ale já se nevzdávala a zkoušela jsem to dál a dál.
Po hodině tréninku jsem byla vyčerpaná, že bych se nejradši jen schoulila do postele a spala. Ale zkusila jsem to ještě jednou. Konečně se mi podařilo vzlétnout víc jak metr a půl nad zem a udržet se ve vzduchu déle než pět minut. Křídla jsem měla slabá, ale Mirys mě ujistila že zesílí když je budu trénovat stejně jako ta její. A to mě pohánělo dál. Ale vyčerpání si také vybralo svou daň, což poznala i Mirys. Podle mě to viděla už dávno, ale nechtěla mě zastavovat, když já chtěla pokračovat. Pokusila se mě zastavit teď, že už by to stačilo a půjdeme domů, ale já nechtěla ani teď. Znamenalo to totiž vrátit se myšlenkami k otázce, proč tu táta není a tak jsem míst toho trénovala dál a dál a dál... Až jsem po jednom přistání prostě usnula a probrala se až v noci, doma, v teple mé postele jen abych zase usnula hlubokým spánkem.
//Pěkný trénink, bez problému uznávám. Fen'lin//