Aileen a Aelin

S nadějí v očích přejedu pohledem po všech přítomných, nikdo se však netvářil, jako by chtěl začít. Povzdechnu si a postavím se na nohy.
"No, hádám, že je jen fér, abych začala," pousměji se a všimnu si úlevných pohledů hned na několika tvářích. Pomalu přejdu ke klavíru, cítila jsem na sobě pohledy svých studentů, což mě znervózňovalo, ale nebylo to tak strašné. Posadím se za klávesy a položím na ně ruce. Chvilku přemýšlím, co zahrát, než si vzpomenu na jednu mou oblíbenou písničku, od které si dokonce pamatuji slova. Je to sice slaďárna, ale co. Usměji se a začnu hrát skladbu All Of Me. Začnu také zpívat a zcela se ponořím do hudby nevnímajíc své okolí. Jakmile zazní poslední tón, zůstanu ještě chvilku sedět za klavírem s nepřítomným výrazem a vrátím se zpátky na své místo.
"Vidíte, není to tak těžké. Nejde o to, jak dobře umíte hrát nebo zpívat, hudbu si musíte hlavně užívat. Pokud děláte něco co vás baví, nezáleží na tom, jak dobře to děláte. Kašlete na ostatní, dělejte to, na čem vám záleží," řeknu s úsměvem a jeden z kluků ve třídě se konečně rozhoupe a rozejde se pro kytaru, na kterou začne hrát. První úspěch. Zatímco hraje, pohled mi sklouzne na Aelin a věnuji jí povzbudivý úsměv. Chtěla jsem aby i ona něco zahrála a trochu se zapojila do kolektivu.

Sledovala jsem každý Aileenin pohyb, ale radši bych zůstala tou šedou myškou. O samotě, jsem byla klidně i otevřená, ale před svou třídou ne. Byli a jsou to hrozní blbci. A ani oni nemají rádi mě. Ale nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší to mít za sebou. Šla jsem tedy po tom klukovi. Sedla jsem si za klavír a zahrála Warriors. Bylo to sice spíš pro kytaru, ale já si našla noty a naučila jsem se to na klavír. Nebylo to zase tak těžké i když jsem se to učila sama. Po dohrátí jsem se zase vrátila na své místo a skousla si ret. Sice šel další, ale já se stejně cítila jaksi divně. A radši jsem se snažila ponořit do hudby, což nešlo vždy dobře, když většina dělala chyby, ale snažili se. No, alespoň se v téhle první, seznamovací hodině chovali slušně. Což se o jiným předmětech nedalo říct.

Jakmile dohraje první student, podívám se na hodiny a zjistím, že nám zbývá jen pár minut do konce hodiny.
"Tak to by bylo pro dnešek všechno, můžete jít," řeknu jim a trochu starostlivě se podívám na Aelin. Celá třída vypadala jako fajn parta, až na Aelin, která byla samotná a bylo vidět, že ji ostatní moc v lásce nemají. Skousnu si ret a vydám se za ní.
"V pořádku? Dneska to vypadá, že nejsi ve své kůži," sice zahrála na klavír bezchybně, ale... Když vystupovala na koncertě, zcela se ponořila do hudby, vychutnávala si ji. Tohle mi přišlo krapet nucené. Zamyslím se nad něčím, co bych jí mohla říct, abych jí podpořila, nebo nějak pomohla, ale nic mě nenapadlo. Bylo těžké začlenit dvanáctiletou do kolektivu o zhruba čtyři až pět let starších puberťáků.

Aileen řekne, že můžeme jít a v ten okamžik půlka třídy ihned zmizí. Zhluboka jsem se nadechla a sbalila si věci. Zůstala jsem ve třídě poslední, jako vždy. Vstala jsem, abych šla za ostatními, ale zarazí mě Aileen s otázkou, jestli jsem v pořádku. "Jsem...zvyklá." Přikývnu opatrně a maličko se pousměju. Věděla jsem, že by mi ráda pomohla, přímo jí to čišelo z očí. Ale s tímhle jsme se musela poprat sama. ale když se teď budu hodně učit, třeba přeskočím třeťák a budu moct příští rok maturovat. Byla to krásná představa, že by mi stačil už jen dokončit tenhle rok a pak půlrok a maturita. "Vážně jsem v pořádku, ale dávej si pozor. Někteří tu jsou fakt blbí a za chvíli budeš mít třeba žvýkačky na židli, pero od inkoustu nebo tak něco. Nehledě na to, že ve škole je pár blbců, kteří zničí nástroje, když je necháš aby na něco hráli." Varuju ji a pak už proklouznu rychle dveřmi a jdu do další třídy na další hodinu.

Odpoví, že je zvyklá a trochu se pousměje. Dostanu ještě větší chuť jí nějak pomoct, ale místo toho pocítím spíš bezmoc. Zůstanu stát na místě a jen si vyslechnu její radu, abych si dávala pozor a čeho všeho jsou její spolužáci schopní. Jestli je někdy chytím, jak tohle provedli jí, budou mít co dělat se mnou! Sleduji, jak Aelin zmizela za dveřmi a ještě chvíli zůstanu na místě, než se začnu připravovat na další hodinu.
I další dvě hodiny proběhly v pořádku a trochu jsem poznala studenty, které budu učit. Začínala jsem mít hlad a konečně byla přestávka na oběd. Zamknu za sebou svůj kabinet a vydám se pryč ze školy. Na chodbě před sebou si všimnu Aelin. Zatímco všichni studenti chodili po skupinkách, bavili a smáli se mezi sebou, mladá dívka šla úplně sama a všichni ji ignorovali. S povzdechem ji doženu a srovnám s ní krok.
"Máš ještě dneska další výuku?" zeptám se jí s úsměvem.

Ještě pár hodin, jsem byla jako šedá myš a pak jsem se vydala šouravým krokem k jídelně. Všude kolem mě se do jídelny hnaly skupinky poberťáků, ale já šla sama. Bylo to lepší, než aby mě provokovali ostatní. Brzy však zaslechnu kroky, jak se blíží. Trochu jsem se lekla, že to zase jeden z těch blbečků, kteří mě chtěj naštvat, ale při prvním pohledu jsem si oddechla. Aileeniny zrzavé vlasy bych teď už snad poznala kdekoli. Zmateně jsem se na ní podívala a nechápavě zamrkala. Myslela jsem, že půjde za kolegama a bude se seznamovat. Ale ona šla se mnou k jídelně. "Mám ještě odpoledku." Přikývla jsem. Bohužel jsem měla ještě odpoledne tělocvik. Nevím kdo vymyslel tělák po obědě, ale je blbej. Promnula jsem si ruce. Vlastně jsem byla trochu nervózní a nevěděla jsme co dělat. Ani jak se chovat. V dělání si přátel opravdu dobrá nejsem. A je toho důkazem jediný kamarád Thomas, který ani není člověk.

Aelin se na mě trochu vyplašeně otočí a tak jí věnuji omluvný úsměv, hned se však uklidní a odpoví, že má ještě odpoledky. Přikývnu a na chvilku se odmlčím než mi pohled sklouzne na vzdálené dveře jídelny, zašklebím se a zastavím.
"Jak tady vaří?" zeptám se trochu nejistě a při vzpomínce na má školní jídla se znovu zašklebím a rozhlédnu se. Školní jídelna, má největší noční můra a nejen proto, že je tam hodně lidí, občas létající jídlo, které vám občas přistane ve vlasech, nebo jednotná chuť všeho, co jíte.
"Nemáš chuť na něco jiného... Poživatelnějšího? Přes ulici je restaurace a přestávka na oběd je dost dlouhá, aby jsme to stihly... Zvu tě," usměji se. Myslím, že i Aelin bude ráda, když na chvilku vypadne od spolužáků.

Dál se pomalu šoupu k jídelně, když se Aileen zastaví a zašklebí. Následně se zeptá, jak tu vaří a zase se zašklebí. Zřejmě u nich ve škole moc dobře nevařili. "Tady..no jde to. Většinou jsou tři jídla na výběr. Jedno z nich je vždycky pro vegetariány. Ale ti se moc nenají. Většinou maj salát nebo tak." Přiznám a zamyslím se. "No něco je tu fakt hnusný jako brambory, ale něco zase vařej dobře. Jako buchtičky se šodou nebo bramborovou kaši." Pokrčím rameny a dívám se na ni.Když navrhne, že bychom mohly jít do restaurace, trochu jsem ztuhla. Samozřejmě jsem neměla moc peněz. Ale ona hned dodala, že mě zve. "Já...já nevím, nechci ti být dlužná a peníze teď u sebe nemám." Řeknu nejistě a při tom si skousnu zevnitř tvář.

Aelin potvrdí moje obavy o místním jídle, ale hned jakmile navrhnu, že půjdeme na oběd spolu, ztuhne s tím, že nemá moc peněz a nechce mi být dlužná. Pousměji se a zavrtím hlavou.
"S tím si starosti nedělej, zvu tě, no ne? A nic mi dlužit nebudeš... Myslím, že je to lepší, než abychom obě seděly samy v jídelně nad nějakou břečkou, no ne?" odpovím. Na penězích mi opravdu nezáleželo, měla jsme jich víc než dost po rodičích a myslím, že za dva roky není v lidských silách je všechny utratit. To bych se musela opravdu snažit. Navíc jsem pro ni chtěla něco udělat. Připomínala mi mě na střední, také jsem byla ztracená, bez přátel a nemohla se dočkat, až vypadnu. Horší byla snad už jen nemocnice, kde ze mě měli pokusného králíka a snažili se zjistit, co mi je. Při těchto vzpomínkách mi zamrzne úsměv na tváři, rychle však zavrtím hlavou a znovu se pousměji.
"Tak co? Nutit tě nebudu..." dodám nakonec.

Aileen mě ujistí, že jí nic dlužit nebudu, že mě zve a že je to lepší než jíst to, co nám dají tady. Opatrně jsem se pousmála a nakonec přikývla, když dodala, že mě nutit nebude. Uchechtla jsem se a přikývla znovu. "Zní to jako fajn nápad." Souhlasila jsem tedy. "A vaří tam dobře? V tý restauraci jsem ještě nebyla." Přiznám a trochu se uculím. Vlastně jsem se trochu asi bála, aby mezi námi nebylo trapné ticho. Přeci jen to byla moje učitelka a bylo zvláštní, že mě zve na oběd. Žádný jiný kantor by to neudělal. Ne, to rozhodne ně. Zkoumavě jsem si Aileen prohlédla, ale usmála jsem se a šla s ní tedy do té restaurace, kterou navrhla. Určitě tam budou mít lepší jídlo než tady. I když v jiných školách určitě vaří ještě hůř, než zde.

Nakonec souhlasí a tak se spokojeně usměji a jakmile se zeptá, jestli tam dobře vaří, pokrčím rameny.
"Nebyla jsem tam, ale měla by to být jedna z nejlepších restaurací v Atreii," řeknu a jen pokrčím rameny. Možná bylo trochu divné jít se studentkou na oběd, ale... zaprvé, nepřipadala jsem si jako učitelka, zadruhé jsem věděla, jaké to je být o několik let mladší než zbytek třídy a vlastně celé školy a za třetí... Obě jsme tu víceméně nikoho neznaly, takže... Proč nejít, že ano?
"Doufám, že ti není moc nepříjemné, jít někam s 'učitelkou,'" pousměji se trochu nervózně a při slově 'učitelka' se trochu zašklebím, pořád to byl nezvyk.
"Já jen že vím... Jaké to je... Přeskočit pár ročníků a byt totální outsider," zasměji se a otevřu dveře ven z budovy, abychom mohly obě projít.
"Chtěla bych ti nějak pomoct, ale moc dobře vím, že nemůžu a musíš se s tím poprat sama, ale minimálně podpořit tě můžu," dodám po chvilce.

Aileen přizná, že ani ona tam ještě nebyla. A tak jen přikývnu a už trochu přemýšlím, co si dám. Jestli něco s masem, nebo se sýrem... Ale stále jsme ji poslouchala. "Je to..zvláštní." Přiznala jsem, když se mě zeptala, zda mi není moc nepříjemné jít s učitelkou. "Mám pocit, že jiný učitel by s žádným žákem na oběd nešel. Ale těším se." Dodala jsem nakonec s milým úsměvem a rozhlédla se, když jsme obě prošli dveřmi ven a zalily nás paprsky zimního slunce. Dnes bylo opravdu hezky. Ale pak Aileen začala o tom, že ví, jaké to je přeskočit pár ročníků. Dokonce i přizná, že by mi chtěla pomoct, ale neví jak. "Já to zvládnu. Jsem tu už dva roky. Příští bych snad mohla přeskočit, což znamená dodělat jen tenhle a pak maturitní ročník. Uvidíme, ale nějak se s tím poperu." Vydechla jsem a pousmála se. Aileen se mi začínala líbit, a já rozhodně nechtěla, aby se kvůli mě zbytečně trápila. Stejně, jak řekla, mi nemůže pomoct. *A třeba do té doby najdu i otce a budu zase alespoň s jedním rodičem.* Problesklo mi hlavou a já se mimoděk usmála. Protože v mých představách se mě otec ujme hned, jakmile zjistí, že jsem jeho dcera a bude mě milovat. Žádnou jinou variantu jsem si teď nemohla dovolit. Protože tohle je ta jediná naděje, která mě ještě drží pohromadě.

Bylo to pro ni zvláštní, ale ne nepříjemné, i když si myslela, že jiný učitel by tohle neudělal.
"Já si ani jako učitelka nepřipadám, je to jen hudebka na rok a pak...." odmlčím se a zamyšleně se zadívám do země. Co bude pak? To nejspíš nikdo neví. Možná se už ani v tu dobu nevyhrabu z nemocnice. Povzdechnu si a rychle zavrtím hlavou, abych z ní vyhnala veškeré, teď zbytečné, myšlenky a znovu se usměji. Aelin mě ujišťovala, že to zvládne a že doufá, že přeskočí další ročník. Měla to naplánované dobře.
"Tak doufám, že se ti to podaří, do té doby se však můžeš kdykoliv obrátit na mě," pousměji se a zadívám se na restauraci před námi. Hned na první pohled si člověk mohl všimnout, že je to luxusní, nóbl restaurace, čemuž budou odpovídat i ceny. Rozhlédnu se okolo a jakmile si všimnu stolu, který byl trochu stranou dál od všech ostatních lidí, i když jich tu moc nebylo, vydám se k němu a pohodlně se usadím. Jakmile Aelin udělá to samé, podám ji menu a sama si ho začnu procházet.

"Snad to projde no. Uvidím, jestli se na to stihnu naučit." Pokrčila jsem rameny a rozhlédla se. Pak jsem vstoupila za Aileen a šla za ní i ke stolu. Vypadalo to tu vážně krásně. Vzbuzovalo to tu dojem, že tu nemůžou vařit než úžasně, ale zdání často klame. Přes to jsem doufala, že to tak nebude, a že tu budou vařit opravdu skvěle. Usadila jsem se naproti Aileen a byla jsem ráda, že vybrala stůl trochu dál od ostatních. Vzala jsem si od ní menu a vybírala. Výběr měli docela dost široký, ale já zůstala u klasiky, u které si jsem jistá, že ji sním. Bylo by mi vážně blbý objednat si něco co pak nesním. A tak jsem si nakonec objednala trochu exotičtěji připravené kuřecí maso s hranoklama. "A po tom roce? Co budeš dělat pak?" Zeptala jsem se trochu zvědavě. Přeci jen tu větu nedokončila předtím. A já bla zvědavá dost.

Pobaveně zavrtím hlavou nad jejím odhodláním naučit se látku celého ročníku střední školy, aby mohla přeskočit do maturitního ročníku. Zajímalo by mě, jak to stíhá. Pročítala jsem si menu, ve kterém bylo vypsaných spoustu dobrých jídel a nemohla jsem se rozhodnout, co si dát. Nakonec si vyberu makaróny se sýrem a odložím menu stranou. Brzy přijde číšník a tak mu sdělíme naše objednávky, jakmile odejde, podívám se na Aelin, která se mě ptala, co budu dělat po tom roce. Skousnu si ret a podívám se ven z okna na rušnou ulici. Co bude po roce? Co budu dělat? Nebo spíš lepší otázka: Co budu moct dělat a co mi mé tělo dovolí? Dříve jsem nevěřila strašení doktorů, že poslední rok strávím v nemocnici, ale zároveň jsem věděla, že se to každým rokem zhoršuje a tak je to celkem dost pravděpodobné. Povzdechnu si a znovu svůj pohled přesunu na Aelin. Pokusím se o milý úsměv a pokrčím rameny.
"Kdo ví? Uvidím, co se naskytne," odpovím ji nakonec a rychle začnu přemýšlet o jiném tématu, abych přišla na jiné myšlenky.
"Máš ještě něco, kromě hudby, co tě baví?" zeptám se jí rychle.

Sledovala jsem Aileen při výběru jídla, tedy po té, co jsem si sama vybrala. Objednaly jsme si u číšníka a pak jsem se dál bavily. Odpověděla mi, že neví, co bude pak dělat. Nebyla to lež. Ne tak úplně, bylo to složitější. Pokrčila jsem nad tím však rameny. Vypadalo to totiž, že se o tom nechce bavit a já jí nehodlala nutit, to opravdu ne. Jen jsem doufala, že bude v pořádku a ať už ji trápí cokoli, že se to vyřeší. Určitě se to vyřeší. Pousmála jsem se na ní a zase si houpala nohama, kterými jsem nedosáhla na zem. Naštěstí se následně o změnu tématu postarala sama tak jsem se ho rozhodla chytit. "Baví mě ještě tanec, ale nikam už nechodím. Jako už se neučím." Odpověděla jsem jí. A byla to lež. Tedy neměla jsem peníze na zaplacení, ale chodila jsem tajně. Nebylo těžké vmísit se do davu dětí a tančit s nimi. Jenže já bych se ráda učila víc. Třeba balet mi chybí, jenže tam se tajně neprocpu. A do lepších tříd latinsko-amerických tanců také ne, protože tam jich je příliš málo na to, aby si mě nevšímali. Trochu mě to mrzelo, ale stále jsem chodila alespoň někam a tančila, kde se dalo. "Možná bych ráda i mazlíčka, ale na intru ho stejně mít nesmím." Dodala jsem a pak si povzdechla. Mít kamaráda alespoň zvířecího by bylo hrozně fajn. "A ty? máš ráda tanec? Nebo něco jinýho?" Zeptala jsem se a napila se džusu, který nám zatím číšník donesl.

Byla jsem ráda, že se Aelin změny tématu chytila a když mi sdělí, že ráda tančí, pousměji se. Stále to souviselo s hudbou, která, jak jsem viděla, byla pro ni velmi důležitá a velkou součástí jejího života. Když mi sdělí, že se už neučí, nakloním hlavu na stranu a tázavě se na ni podívám. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlím a tak ji chviličku nechám. Byla jsem sice zvědavá, ale nehodlala jsem se ptát. Muselo jí to mrzet. Jakmile se zmíní o mazlíčkovi, na tváři se mi objeví úsměv a hned si vzpomenu na Setha, kterého jsem měla sice jen pár týdnů, ale i tak mi přirostl k srdci.
"Hmm a doma u rodičů žádného nemáte?" zeptám se a poté se zamyslím nad její další otázkou.
"Tančila jsem, když jsem byla malá, ale to už je dávno. Nějakou dobu jsem se učila různá bojová umění, ale nejvíce času asi trávím v přírodě, procházkami po lese. Příroda a les mi byly vždy bližší, než lidé," zasměji se a také se natáhnu pro svůj pomerančový džus, jakmile nám číšník donese naše objednaná pití.

Dívala jsem se jak Aileen naklonila hlavu a dívala se na mě. Chvilku jsem čekala, co mi na to řekne a pak jsem rychle vymýšlela, co jí na to říct. O tom, že rodiče teď vlastně nemám - tedy otce neznám a matka mě chtěla dát do děcáku, jsem se vážně bavit nechtěla. "No, oni naši nechtějí abych měla mazlíčka, když by ho v týdnu museli obstarávat oni a já jen přes víkendy." Řekla jsem rychle a pousmála se jako by nic. A následně jsem poslouchala, co mi o sobě prozradila Aileen. "A tančení...už tě nebaví? Nebo proč jsi přestala?" Zajímala jsem se dál, ale naprosto jsem chápala, proč tráví radši čas procházkami v přírodě než mezi lidmi. Přesto bylo zvláštní že si našla práci jako učitelka. Ale jak jsem už poznala, hudba jí bavila a s dětmi je to nejspíš snazší než s dospělými. A práce v přírodě asi není tolik, nebo není moc dobře placená. Ale to už jsou její věci. A do toho jsem se tolik montovat nechtěla.

Chápavě přikývnu a hned na to se pousměji.
"Jednou se dočkáš, já si svého prvního mazlíčka pořídila teprve před pár týdny, doma bylo až moc prázdno," zasměji se a poté se zamyslím nad tím, proč jsem vlastně přestala chodit tančit.
"Přestěhovali jsme se a potom jsem se k tomu už nějak nedostala... Nebylo už tolik času a našla jsem si jiné zájmy... Nejspíš, je to dávno," zasměji se a všimnu si číšníka, který nesl naše jídlo. To bylo rychlé. Pousměji se a s chutí se pustím do svého jídla.
"Dobrou chuť," řeknu ještě Aelin .

"A co máš za mazlíčka? Kočku? Morče? Pejskáá?!" Zeptala jsem se nadšeně. "Ukážeš mi ho někdy?" Dodala jsem hned nadšeně, že bych si mohla zase po nějaký době pomazlit nějaké zvířátko. Bylo to povzbuzující. Pak jsem si ji poslechla, když se zamýšlela nahlas proč vlastně přestala tančit a přikývla jsem, i když to že se přestěhovali - mohla chodit jinam tančit ne? Ale jestli pak neměla čas, tak jsem to chápala. Ale než jsem se stihla vyptávat na další a další věci, už před nás číšník položil talíře s horkým jídlem. "Děkujeme." Usmála jsem se na něj mile a vzala příbory. "Dobrou chuť." Popřála jsem taky Aileen a pak se už pustila do toho jídla.

Jakmile zmíním, že mám mazlíčka, Aelin se doslova rozzáří s tím, jestli jí ho někdy ukážu. Rozesměje mě to a nakonec přikývnu.
"Mám psa, jmenuje se Seth, nedávno jsem si ho přivezla z útulku, ale občas mám pocit, že udělali chybu a dali mi vlka," rozesměji se a znovu se napiji ze svého džusu. Na chvíli se zamyslím, kdy bych jí ho mohla ukázat, ale nejspíš nebude vůbec problém dovést ho někdy do města.
"A klidně ti ho někdy ukážu," dodám po chvilce a poté se už pustím do jídla, aby jsme to stihly, než začne vyučování. Nechtěla jsem, aby Aelin kvůli mě přišla pozdě na hodinu. To by nejspíš nebylo dobré, hned první den zdržovat jednu z nejnadanějších studentek na obědě mimo školu.

Oči se mi doslova rozzáří, když mi Aileen prozradí, že má psa jménem Seth. "Co kdybys ho přivedla někdy s sebou do školy? Určitě je třeba den, kdy máš jen pár hodin výuky." Zkusila jsem. Opravdu bych ho ráda viděla a nejen to. Ráda bych si ho pomazlila. Milovala jsem zvířata, i když asi ne tolik jako hudbu nebo tanec. Ale byli to prostě mazlíčci. Co víc dodat. Nakonec jsme tedy nadšeně přikývla a pak se konečně pustila do jídla. Měla jsem už jen půl hodinky, abych všechno stihla. Ale učitelka na tělocvik stejně chodí taky pozdě. Takže jsem doufala, že z toho nebudu mít problém.

"Není to proti školním pravidlům, tahat zvířata do budovy?" pousměji se. Nedělalo by mi problém Setha dovést, ale nemyslím si, že by z toho byl ředitel, nebo učitelé nadšení. I když jsem věděla, že by ve škole nic neprovedl. Někdy mi přišlo, že to není ani pes. No, odmítal psí žrádlo, granule, hračky, psí dobroty.... Uměl snadno otevírat dveře, ledničku a přísahala bych, že jsem ho viděla i zamykat dveře, když jsem na to já zapomněla. Pousměji se a poté v tichosti dojím své jídlo, než odložím příbory stranou a pohodlně se opřu.
"Musím uznat, že jídlo tady mají opravdu skvělé," zasměji se.

"To se dá určitě okecat. Stačí říct, že bys ho musela nechat doma samotnýho a že s ním pak musíš na veterinu nebo tak něco. Určitě by ti to dovolili! Prosím!" Zkoušela jsem Aileen dál přesvědčit, aby ho přivedla. Byla jsem totiž opravdu zvědavá na jejího pejska. Nestávalo se totiž často, že by někdo z mých přátel měl mazlíčka. Vylučovalo to už jen to, že jsem neměla moc přátel. 
Brzy jsem však stejně jako Aileen dojedla a dopila sklenku džusu. Následně jsem se taky opřela o židli a ztěžka vydechla. "Tak teď ale opravdu nevím, jak mám cvičit. Jídlo bylo výborné ale jsem nacpaná že prasknu! A to i bez tělocviku." Povzdechla jsem si, ale v skutečnosti jsem byla ráda, že jsem se po dlouhé době zase tak báječně najedla výtečného jídla. Věděla jsem totiž, že se to jen tak nebude opakovat.