Fen'lin a Dale (+Nat)

Překvapeně se na něj podívám. Co to s ním je? Poslední dobou na všechno reagoval nějak přehnaně a příliš to na sebe vztahoval. Nechám to nakonec být a když řekne, že nemá hlad, jen přikývnu a vydám se ke dveřím.
"Jdu se projít," řeknu a vyjdu ven z domu. Zhluboka se nadechnu vzduchu a vydám se do malé zahrady u domu. Ta byla také neudržovaná, ale nakonec se posadím pod strom, kde jsem kdysi rád sedával a zadívám se na dům. Cítil jsem se velmi nostalgicky a bylo divné být zase zpátky.

Táto výprava mi ukázala čo všetko Fenlin má a čo ja nemám. Vzdychnem si a z myšlienok ma vytrhne keď povie že sa ide prejsť tak len prikývnem. Dívam sa ako odchádza z domu. Keď odišiel tak som sa oprel o stenu a zatvorím oči. Začnem spomínať aké by to bolo ak by som mal rodinu. Fenlin mal otca a sestru a ja som nemal nikoho. Nemal som mamu a ani otca pretože som ich zabil. Tak rád by som ich nejako oživil aby som sa im mohol ospravedlniť a byť zase s nimi. Bohužiaľ to nešlo. Aj keď som si už na to zvykol tak táto výprava mi vrátila všetky spomienky na rodinu a zrazu som sa cítil smutne a sám. Pred Fenlinom som sa to snažil skrývať a preto som reagoval tak ako som reagoval.

Seděl jsem ještě dlouho pod stromem a jen pozoroval okolí, ztracen ve svých vzpomínkách. Nakonec se z toho ale oklepu, postavím se na nohy a vydám se zpátky do domu. Neměl jsem vůbec hlad, což bylo dobré, protože tady bych ani žádné jídlo nenašel. Všimnu si Dala, který stál stále v kuchyni a zadívám se na něj.
"Děje se něco?" zeptám se ho a posadím se na židli, tiše jsem doufal, že se pode mnou nerozpadne, ale očividně jsem měl štěstí a ještě držela.

Neviem koľko hodín ubehlo čo som bol sám a spomínal na rodinu ale zrazu sa ozval Fenlin hlas. Pozriem sa na neho a pýtal sa ma čo sa deje. Zamyslím sa nad tým. Mám mu to povedať alebo nie? Čo ak mu to poviem a on sa mi začne smiať že som mekota a že by som sa mal chovať ako chlap a nie ako ufňukaná ženská. Miesto toho radšej nahodím inú tému. "A ty si kde bol?" Opýtam sa ho a dúfam že to zaberie a nebude sa silou mocou domáhať k tomu aby som mu to povedal.

Odfrknu si, odpověděl mi na otázku otázkou a nic jsem se nedozvěděl. Chvilku se na něj dívám, jako bych nechtěl odpovědět, nakonec si povzdechnu, zavrtím hlavou a posadím se na židli.
"Před domem, tohle místo pro mě nese hodně vzpomínek," řeknu potichu, ale poté ho probodnu pohledem.
"Nevyhýbej se otázce, něco tě očividně trápí a možná by ti pomohlo si promluvit. Buď mi rovnou řekni, ať do toho nestrkám nos, nebo povídej. Jsem dobrý v naslouchání," řeknu mu potichu a zcela klidně.

Všimol som si že ho to nahnevalo keď som mu neodpovedal na otázku a miesto toho som sa ho opýtal kde bol. On mi povedal kde bol a potom sa znova vrátil k tomu. Povzdychnem si. "Nejde o to že by som ti to nechcel povedať. Skôr ide o to že sa bojím ako by si na to zareagoval." Vzdychnem si a nakoniec si to rozmyslím a poviem mu to. Nech už reaguje ako chce. Bolo mi to už jedno. Ide o to že táto výprava mi vrátila spomienky na rodičov. Závidím ti že máš otca a sestru. Čo ja by som dal za to mať rodičov späť a ospravedlniť sa im za všetko čo som spravil." Vzdychnem si a odvrátim pohľad a zadívam sa do zeme.

Tiše jsem ho sledoval a nechal ho mluvit. Jeho důvody mi byly hned jasné, ale předtím mě ani zdaleka nenapadly.
"Mám jen sestru... Matka mě nenávidí a otec mě chce zabít... Taky to není výhra, ale ty nemáš nikoho... Chápu..." řeknu potichu s pohledem upřeným do stolu, poté ale vzhlédnu a chvíli ho pozoruji.
"Je ale krevní příbuznost tak důležitá?" zeptám se ho a na chvíli se odmlčím, aby se nad tím mohl zamyslet.
"Znal jsem jednoho démona, první jsme byli jen spolubojovníci, ale později se stal mým nejlepším přítelem a začal jsem ho považovat za bratra. Měl jsem k němu stejný vztah jako teď k mé sestře a nezáleželo na tom, že nejsme příbuzní. Pořád můžeš mít rodinu, jen musíš hledat. Můžeš si někoho najít, mít děti, nebo se s někým spřátelíš natolik, že se ti stane sourozencem. Nemusíš být sám," řeknu potichu a raději zase zmlknu, aby nad tím mohl přemýšlet.

Stále som sa díval do zeme ale počúval som ho. "Tak vidíš." vzdychnem si a počúval som ho. Pochyboval som že by niekto chcel nájomného vraha ktorý ma na celom svete veľa nepriateľov. Ale nad otázkou či je príbuznosť dôležitá tak sa zamyslím. "Asi nie ale nikto ťa nepozná tak dobre ako rodina." Vzdychnem si a počúval som ho. "Tak to ti závidím že si mal niekoho tak dobrého. A pochybujem že by niekto chcel nájomného vraha a k tomu ešte upíra. Ja som si myslel že ..." Odmlčím sa a nedokončím to pretože to bolo asi len z mojej strany a tak to nechám tak.

"Rodiče tě znají od malička, ale nemusíš s nimi později vycházet. Můžete se odcizit. Pokud s někým cizím trávíš hodně času, také tě bude velmi dobře znát a sám ho začneš považovat za rodinu. Nejdůležitější je důvěra," odpovím klidně a zadívám se na stůl. Tato konverzace mi připomínala Ravena a na něj jsem nechtěl myslet. Bylo to tak dávno, co zemřel, ale stále mi chyběl.
"Nezáleží na tom, co jsi. Záleží na tom, jaký si a co chceš se svým živote dělat. Pokud lituješ, že jsi nájemný vrah, změň to. Začni dělat něco, čím lidem pomůžeš. Času na to máš dost," odpovím klidně a poté se na něj zase podívám.
"Co jsi si myslel?" zeptám se ho, chtěl jsem, aby tu větu dokončil.

V tomto mal pravdu čo sa týkalo rodičov ale aj v tom ostatnom. „Ja viem ale pochybujem že by mne niekto veril. Potom všetko čo sa stalo.“ Vzdychnem si a stále som sa díval do zeme a ani raz som ju nezodvihol. „Lenže ja nič iné robiť neviem. Od kedy som sa stal upírom tak som len zabíjal ľudí a nič iné. Nikto ma nič iné robiť neučil.“ Poviem a keď sa opýta čo som myslel tak pokrútim hlavou. „To nie je podstatné.“ Poviem a trochu sa pousmejem. Nechcel som ho otravovať s tým. Dosť že som ho zaťažoval s rodinou. Čo by sme sa mali venovať tomu ako získať informácie tak tu rozoberáme mňa. „Nemali by sme sa venovať tvojmu plánu?“ Opýtam sa ho a konečne sa na neho pozriem.

"Vždycky se někdo najde," odvětím jednoduše a dál ho poslouchám. Tohle bude složitější, než jsem si myslel, ale opravdu si potřeboval promluvit a poradit.
"Také mě vycvičili jako nemyslící zbraň, neuměl jsem nic jiného, než zabíjet. Poslali mě do lidského světa a musel jsem se zařadit mezi lidi ve světě, který jsem neznal. Ani nevíš, kolika věcem se naučíš jen pozorováním. Zkus to... Třeba se dokonce přihlaš na vysokou školu, najdi si povolání.." navrhnu s úsměvem. Dale změní téma na můj plán a tak s povzdechem přikývnu.
"Kousek odtud je menší vojenská základna, půjdeme tam, ale nevím, kdo tam bude, teď je nejdůležitější si odpočinout a nabrat síly," odpovím.

"Ja viem ale je to dosť ťažké." Povzdychnem si a počúvam ho. Prikyvoval som tomu čo hovoril. "To vážne? Tak to by som o tebe ani nepovedal. Pretože nevyzeráš ako zabijak. Vyzeráš ako normálny človek teda ak vynechám to že si démon tak sa chováš skoro rovnako ako ľudia." Poviem a potom sa zamyslím nad tým čo povedal. "Vysoká škola? Možno by som to mohol skúsiť. Pretože vždy som túžil sa stať vojakom ale nikdy mi to nebolo dopriaté ale teraz by to možno šlo." Poviem a rozmýšľal som nad tým. Základné veci viem takže by to nemal byť problém. "Lenže nie som na to už dosť starý?" Opýtam sa a pozriem sa na neho. Možno som mal 150 rokov ale nevyzeral som na to takže by to nemusel byť problém. Lenže čo budem robiť cez deň? Vzdychnem si. "Nejde to do školy sa chodí cez deň a to mi vadí." Poviem sklamane. Na chvíľu som si myslel že by to šlo ale nejde to pretože som upír. Keď začal hovoriť o pláne tak som ho počúval a prikývol som. "Dobre."

"Ano, zachoval jsem si vlastní osobnost, vlastní vůli ale to jen díky mému nejlepšímu příteli. Kdyby tam tehdy nebyl... Ztratil bych sám sebe a byl bych doteď nemyslící zbraní," řeknu potichu a sklopím hlavu. Můj neutrální výraz se nezměnil, ale když jsem vzpomínal na Ravena, vždycky jsem cítil smutek, lítost, byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem ho nedokázal zachránit.
"Tak vidíš, máš nějaký cíl a jdi si za ním, jsi upír, vypadáš dost mladě, když budeš tvrdit, že ti je dvacet, uvěří ti to," poté se ale zmíní o slunečním svitu a na chvíli se zarazím.
"Říká ti něco lapis lazuli? Je to kámen, který chrání před slunečním světlem, když ho budeš mít, nic ti neudělá. Je těžké ho najít, ale času máš dost," řeknu a pousměji se.

Počúval som ho ako hovorí o svojom najlepšom priateľovi a povzdychnem si. Ja asi nikdy nebudem mať takého dobrého priateľa ako mal on. „Tak to je od neho pekné.“ Poviem a povzdychnem si. Síce v tomto mal pravdu. Ak poviem že mám okolo 20 rokov tak mi to uveria a nebudú to riešiť. „To máš pravdu. Nad týmto som nerozmýšľal.“ Potom ale keď začne hovoriť o nejakom kameni tak zbystrím pozornosť. Ale nikdy som o tom nepočul. „Nie o tom som nikdy nepočul. Dokonca ani Viktor mi o tom nikdy nehovoril. Takže vďaka tomu kameni by som mohol bez problémov chodiť po slnku? To by bolo skvelé. Dobre času je síce dosť ale kde by som ho mal hľadať?“ Opýtam sa ho a pozriem sa na neho. Celkom by som bol rád ak by som mal ten kameň aspoň by som mohol chodiť cez deň von.

Přikývnu, Raven mě mnohokrát zachránil, před smrtí, před ostřím zbraní i přede mnou samým. Ale už tady nebyl. Tiše si povzdechnu a dále jen poslouchám, uznal že mám pravdu a viděl jsem, jak okamžitě zbystřil, když jsem se zmínil o kameni.
"Mágové by měli být schopní jej očarovat, jen musíš nějakého najít. Není jich moc, ale nějaký se ve městě, nebo blízkém okolí jistě najde..." odpovím zamyšleně a postavím se pomalu na nohy.
"Pomůžu ti nějakého najít, až se vrátíme, ale teď si jdu lehnout. Nahoře jsou dvě ložnice, nevím, v jakém jsou stavu, ale můžeš si tam odpočinout... Pokud chceš," řeknu a pomalu se vydám do druhého patra.

Povedal mi ako to s tým kameňom je a že potrebujem mága. Povzdychnem si pretože som žiadneho ešte nestretol ale Fenlin sľúbil že mi ho pomôže nájsť. „Dobre. Ďakujem to by som ti bol moc vďačný.“ Pousmejem sa a potom prikývnem keď povedal že si ide ľahnúť a hovoril o posteliach. Možno by som si aj ja mal ísť ľahnúť veď som už dosť dlho nespal ale na moje prekvapenie som nebol vôbec unavený čo som bol prekvapený. „Dobre pôjdem si ľahnúť.“ Poviem a postavím sa hneď po ňom a idem za ním na druhé poschodie kde boli postele. Bol som zvedavý či sa mi vôbec podarí zaspať. Vošiel som do jednej izby a ľahol som si do postele. Chvíľu som sa len tak díval do stropu a ani neviem ako a po chvíľke som zaspal.

Došli jsme do druhého patra, ihned zamířím do jednoho z pokojů, ale zůstanu stát ve dveřích. Koutkem oka si všimnu, že Dale zašel do bývalého matčina pokoje. Stál jsem před pokojem Miriam a chvíli vzpomínal na to, jak byla malá. Na všem byl prach a pár věcí se rozpadlo, ale jinak se nic nezměnilo. Po chvíli se rozejdu do svého pokoje, natáhnu se do postele a spokojeně usnu.
Ráno se probudím velmi brzy, posadím se na posteli a rozespale se protáhnu. Měl bych si obstarat něco k snídani. Vydám se tedy do malé vesničky, vyhlídnu si jeden z domů, vkradu se dovnitř a vezmu si od nich jídlo. V tichosti se opět vytratím a vrátím zpátky. Snídal jsem u rozpadajícího se stolu a přemýšlel, zda Dala probudit, nebo ho nechat odpočinout.

Ráno som sa zobudil a bol som prekvapený že som prespal celú noc. Keď som vstal postele tak som sa trochu upravil a mal som hlad. Ale vedel som že si budem musieť niečo uloviť vonku čo nebol žiadny problém. Rád som lovil a ešte radšej som mal ten pocit keď som pil čerstvú krv. Keď som bol ako tak upravený tak som išiel dole po schodoch. Zišiel som dole a všimol som si že Fenlin už raňajkuje. „Dobré ráno a dobrú chuť.“ Poprajem mu a sadnem si. „Krv by sa asi nenašla čo?“ Opýtam sa a pousmejem sa. Viac menej som vedel že tu nebude žiadna krv ale to mi nevadilo. Tešil som sa na to že si pôjdem zaloviť.

Zaslechnu tiché kroky a po chvíli se ozve Daleův přátelský hlas.
"Dobré ráno," odpovím mu a pokračuji v jídle. Mé dilema, jestli ho budit bylo rázem vyřešeno. Zeptá se, jestli by nebyla nějaká, krev, ušklíbnu se a zavrtím hlavou.
"Tady ne, ale venku jí běhá dost..." řeknu a ušklíbnu se, poté rychle dojím snídani.
"Mám jít s tebou?" zeptám se ho. Věděl jsem, že to zvládne, ale vždycky se hodil někdo, kdo vám bude krýt záda.

Pozdravil ma a ja som sa díval ako je. "Dobrú chuť." Trochu som mu zvidela že mu stačí obyčajné jedlo a nemusí jesť krv ako ja. Kéž by bola nejaká možnosť sa stať zase človekom. Povzdychnem si a keď mi povie to čo som vedel tak sa pozriem na neho a pousmejem sa. "To som si mohol myslieť." Pousmejem sa a potom sa zamyslím nad tým či ho mám zavolať aby šiel so mnou alebo nie. Nakoniec myknem plecami. "Ako chceš. Ja ťa nenútim. Pokojne sa rozhodni sám či pôjdeš so mnou alebo nie." Poviem a sledoval som ho ako je.