3. Vánoční úkol

Přišlo ráno, další ráno a další den, o který byly Vánoce blíž. Hrozně jsem se na ně těšila. O to víc, že se lidé k sobě chovali hned mileji. V městě byl vidět na každým rohu úsměv, slyšet smích a všude se vznášela vůně borovic nebo smrků, pečeného cukroví, grogu a tak dále. Prostě nádhera! Oblékla jsem se do modrého trička, černých džínů, ještě svetr, teplá šedá bunda pod zadek a šedé kozačky a mohla jsem vyrazit. Sice jsem se na trzích byla podívat už včera, ale to všichni všechno teprve připravovali. Dnes to mělo propuknout naplno. Proto jsem neztrácela ani vteřinku. Dojít do města od mého domu mi sice trochu trvalo, ale nadšení mi umožnilo ani nevnímat délku cesty. Bohužel, když jsem došla k trhům, čekalo na mne zklamání. Většina lidí se teprve se zíváním dávala do příprav. Vyndavali své zboží na pulty, rozpalovali gril, ohřívali grog a bůh ví co všechno. Zamířila jsem tedy nejdříve do své oblíbené kavárny, kde jsem si objednala čaj a malý kousek koláče k snídani. Až tady mi došlo, že jsem z domu vystřelila až moc rychle. V klidu jsem se tedy najedla v té úžasně ozdobené kavárně a při jídle jsem obdivovala ozdůbky a vánoční dekoraci. Majitelka byla vskutku nápaditá. Poučila i šišky částečně natřené na bílo, světýlka, zelené, červené a zlaté potahy na židle nebo ubrusy. Na kase seděl malý Santa Klaus a prodavačka měla na hlavě santovskou čepici. Napila jsem se z mého oblíbeného Heřmánkového čaje s medem a trochou zázvoru. Opravdu už měla v malíčku tu úžasnou chuť, kterou jsem na čaji tolik milovala. Vykoukla jsem vn z okna a překvapeně se dívala na trh, který jako kouzlem najednou ožil. Rychle jsem dopila čaj a dojedla koláč. Zaplatila jsem a zdvořile poděkovala a rozloučila se. Hned na to jsem ale zamířila mezi stánky, které byly naplněné všelijakými blbostmi, které se týkaly Vánoc. Na kraji byla káď s kapry. Jednoho jsem si pohladila pro štěstí po šupinkách a nasadila zářivý úsměv. Vyšla jsem pomalým krokem a dívala se kolem sebe. Jedna paní nabízela vlastnoručně malované ozdoby na stromeček, jeden dědeček je dokonce sám vyřezával. U něj jsem neodolala sobíkovi a koupila si ho. Ten dědeček byl hrozně milý a přátelský. Zdržela jsem se u něj nakonec celých deset minut, než jsem pokračovala dál. Kousek ode mě něco zasyčelo. Trochu jsem sebou cukla, ale když jsem zjistila, že syčení je od olova, ihned jsem zamířila ke stánku. Koupila jsem si olůvku a odlila si něco, co mě připomínalo korálové útesy. Odlévání olova jsem na Vánocích měla vždy ráda. Rozhlédla jsem se dál a s nadšením si šla koupit i jablíčko, které jsem rozkrojila. Ta hvězdička tam je asi vždy, ale i přesto je to pro mě tradice. Malá, nenáročná a přesto kouzelná. Došla jsem až na druhou stranu trhů, kde byl živý betlém. Tedy ohrádka se zvířátky včetně oslíkla. Nabídla jsem mu ono jablíčko, aby měl z Vánoc taky radost a pak si ho chvilku hladila. O kousek dál u stromečku zpívaly nějaké šikovné děti koledy a s jejich zpěvem se postupně rozsvěcel stromeček, který byl nejméně tři a půl metru vysoký a opravdu krásný. Přišla jsem o trochu blíž k dětem, mezi jejich rodiče zřejmě. A pak se s úsměvem přidala a zazpívala si s nimi pár koled. K mému překvapení se ke mě pár z nich přidalo. Což bylo úžasné. Po pěti koledách, jsem je ale opustila a prošla si trhy ještě jednou zpět. Koupila jsem si grog, abych se zahřála, protože začalo sněžit a byla opravdu zima.  Ale já byla ráda i za ten sníh. Natáhla jsem ruku a dívala se, jak se mi na ní usazují sněhové vločky a postupně se rozpouští. Zhluboka jsem se nadechla té vánoční atmosféry a koupila si ještě pár ozdob, věnec na dveře a santovskou čepičku. Když jsem prošla trh podruhé, cestou zpět, usoudila jsem, že to by stačilo. Bylo to sice nádherné, to všechno, ale kdybych si to prošla znovu, nechala bych tam o hodně víc peněz, než jsem původně chtěla. Ale jednu věc jsem tu vyřídila. A sice, že jsem tu koupila pár maličkých dárků pro Alexe. A teď už jsem se nemohla dočkat, jak se na ně bude tvářit. A tak jsem zamířila domů, kde je budu moct zabalit a připravit, abych je pak mohla dát jen pod stromeček.

//Schváleno administrátorem,
Alexander

"Dobré ráno, ospalče," ozve se hned vedle mě. Měl jsem stále zavřené oči, ale na mé tváři se objeví spokojený úsměv. Okamžitě se lehce pootočím a přitáhnu majitelku hlasu k sobě. Pevně ji obejmu a zabořím obličej do jejích voňavých vlasů.
"Dobré ráno," odpovím rozespale a teprve teď otevřu oči. První co uvidím, jsou dlouhé, bílé vlasy mojí upírky a jakmile zvedne hlavu, zadívám se do jejích nádherných modrých očí. Pohladím ji po tváři a jakmile se jen trochu pohne, okamžitě svůj stisk zesílím, aby nikam nešla, což u ní vyvolá vlnu smíchu.
"Fenny! Mám zakázku, musím do práce!" zasměje se a já něco nesouhlasně zamumlám. Nechtěl jsem ji pustit, ale věděl jsem, že se mi zase vrátí. Až po chvilce si všimnu, že již byla oblečená a nachystaná jít. S povzdechem jí políbím na rty, než ji neochotně pustím a zamračím se.
"Buď opatrná," zamumlám a sleduji, jak odchází. Jakmile se za ní zavřou dveře do ložnice, spadnu zpátky do peřin a zamračím se na strop. Co budu dělat? Neměl jsem nic v plánu, ale zůstávat doma se mi nechtělo. S povzdechem se vyhrabu z postele a zamířím rovnou ke skříni, odkud vytáhnu nějaké oblečení, se kterým se vydám do koupelny. Zadívám se do zrcadla a povzdechnu si, když se podívám na všechny ty jizvy, které jsem za poslední rok získal a které ještě nestihly vyblednout. Jedno jsem věděl, v brzké domě se do podsvětí nechystám a příští století se mu budu vyhýbat obloukem. Sám jsem však věděl, že kdybych se dozvěděl, že je má sestřička třeba u samotného Mephistophela, ani vteřinu bych neváhal a šel bych si pro ni. Zajímalo by mě, kde je, chtěl jsem ji konečně najít, zatím jsem však neměl to štěstí. S těmito myšlenkami zalezu do sprchy a pustím na sebe horkou vodu. Rozhodnu se jít dneska Miriam hledat, i když jsem neměl žádnou stopu, kvůli roční přestávky, co jsem byl pryč, můžu se poptat pár známých, jestli o někom takovém neslyšeli.
Rozhlédnu se po ulici a pousměji se, když uvidím několik dětí, které stavěly sněhuláky, nebo se koulovaly. Bylo krásné počasí, z nebe padaly vločky sněhu a vytvářely úžasnou atmosféru a dokonce i vítr se pro dnešek umoudřil a skoro vůbec o sobě nedal znát. Jiní by řekli, že je velká zima, ale ta mi až tolik nevadila. Ani jsem netušil, kam jdu, jenom jsem se procházel po městě a užíval si zimní atmosféru a krajinu kolem mě. Už jsem navštívil několik svých známých, nikdo však nic nevěděl a moje pátrání zatím nemělo úspěch. Teď už jsem se spíš jen tak bezmyšlenkovitě procházel po městě, než se vydám domů. Brzy si však všimnu, že mě někdo sleduje a tak trochu přidám do kroku ve snaze je setřást. Byli to tři muži, něco mi však na nich nesedělo. Měl jsem špatný pocit, že to nebyli lidé. Zahnu do jedné menší uličky a když mi dojde, že na druhé straně je náměstí, sám pro sebe se ušklíbnu a rozběhnu se. Zaslechnu i za sebou hlasitější, rychlejší kroky, než mě však doženou, je příliš pozdě. Na konci uličky se k nim otočím čelem a probodnu je pohledem, než se k nim prostě otočím zády a splynu s davem lidí, kteří tady byli. Jak jsem si myslel, moji pronásledovatelé za mnou nešli, jen mě probodávali pohledem, než se otočili k odchodu. Neměl jsem náladu s nimi bojovat a tak jsem se jich rychle zbavil jiným způsobem. Věděl jsem, že řádní démoni by nezačali bojovat před tolika smrtelníky. S povzdechem se rozhlédnu po náměstí, bylo tady mnoho stánků a něco sladkého provonělo celé náměstí. Zadívám se na vysoký jehličnatý strom, který byl ozdobený a chvilku ho sleduji. Co se tady děje? Že by nějaká další lidská zbytečná tradice. Nemají jich už tak dost? Přišlo mi, že lidé téměř pořád něco slaví. Povzdechnu si, ale po chvilce se rozhodnu zůstat a užít si tu atmosféru. Začnu se rozhlížet okolo a poté se vydám prohlédnou si všechny ty stánku, které tady byly. Některé ještě nebyly postavené a když uvidím mladíka, jak zápasí s konstrukci stánku, s povzdechem k němu přijdu a beze slova mu začnu pomáhat. Chvíli se na mě zaraženě dívá, než se usměje a společně dokončíme práci. Vydám se dál, když najednou zahlédnu mě až moc dobře známou postavu. Co tady dělá Ireth? Vydám se k ní přes náměstí, než se k ní však dostanu, zmizí mi v davu lidí. Zmateně se rozhlédnu a chvilku ji hledám, než to zase vzdám a rozhodnu se koupit si pití, které měli hned v několika stáncích a které většina lidí na náměstí popíjela. Začnu si užívat zdejší atmosféru, ale brzy se náměstí vylidní, jelikož začne foukat prudký vítr a klidné počasí se začne rychle měnit na vichřici. Ještě chvíli zůstanu na náměstí, než se vydám domů. Díval jsem se do země, aby mi vločky pořád nelétaly do očí a proto si nevšimnu dívky, která zakopne a při letu k zemi mě stáhne sebou.

//Schváleno administrátorem,
Alexander

Šel jsem pomalu po cestě směrem k náměstí. Zadíval jsem se po jeho rozloze a nemohl si nevšimnout nádherné atmosféry. Trhy. Jak dlouho to je, kdy jsem byl naposledy na trzích? Navíc na vánočních! Vánoce, měl by to být nádherný čas. Je to nádherný čas? Sangmine, jsi pesimista! Najednou do mě něco strčilo a já viděl černé uši. Ušklíbl jsem se. ,,Corsio, chlapče,“ usmál jsem se nakonec a podrbal ho po krku, kdy si on odfrkl a vyfoukl teplý vzduch z nozder, kdy se mu od nich vznášely bílé obláčky. Pár lidí nás zaregistrovalo a usmívalo se. Nevím vlastně proč. Nějaká veselá nálada? Nebo mě snad chtějí zabít! Ne, nesmím hned myslet takhle špatně, já přeci takový nejsem! Musím být v klidu, nic jiného se ode mě snad ani neočekává! Tak jo, klid Minnie, klid. Svého Minnieho jsem neviděl dlouho. Já chci svého andílka, mám pro něj dárek. Lehce jsem se zachumlal do šály a rozešel se vstříc trhům, kdy jsem se zastavil u jednoho stánku. ,,Mohl bych poprosit… o čokoládu?“ zeptal jsem se mladíka, který s úsměvem kývl a nalil mi ji, kdy mi pak podal plastový kelímek, ze kterého se kouřilo. ,,Děkuji,“ usmál jsem se, dal mu peníze a lehce usrkl, kdy se mi rozzářila očka nad tou nádhernou vůní a chutí a teplostí, která mě hned zaplavila. Spokojeně jsem vydechl a rozešel se dál, kdy hřebec kráčel za mnou. Měl na sobě menší santovský přehoz. Nádhernou červenou deku s bílými lemy jako beránky. Navíc měl i roztomilou santovskou čepičku! A santovské kamaše! Jsem asi blázen, ale bylo to nádherné a já mu to musel koupit! Jo, Sangie, jsi prostě blázen. Ale tak co, proto mě má můj Chinminnie tolik rád! Hřebec se objevil po chvilce vedle mě a lehce do mě strčil, kdy jsem se zasmál a pohladil ho. ,,Ty jsi moje štístko, co?“ mrkl jsem na něj, kdy on odfrkl a už mi začal chňapat po kelímku! ,,Hej, to je moje!“ zabrblal jsem se smíchem, ale zaslechl jsem klapot kopyt, který donutil i Corsia ztuhnout. Napjal se a zvedl hlavu, kdy se podíval na koně, který se objevil na náměstí. V jeho sedle byl mladík, blonďák, který měl celkem roztomilý úsměv. Hřebec zaržál na druhého koně, který měl rošťácký výraz ve tváři a lehce si dupl. ,,Asi nebude chtít být tvůj kamarád,“ zamumlal jsem směrem k vraníkovi a pohladil ho po krku, kdy si on dlouze odfrkl a stříhl ušima. Napil jsem se, ale rozešel se dál, kdy mě hřebec následoval. ,,Hele! Počkej!“ ozvalo se najednou za mnou, kdy jsem se překvapeně otočil a podíval se na kluka, co seskočil ze svého koně. Dobře, jako kluk nevypadal, byl to mladík, starší než já, ale asi to byl taky Korejec! Měl nádherné oči, ale Chinnie je má hezčí! ,,Uhm… ano?“ zamrkal jsem a pohladil hřebce, kdy on ke mně přišel blíž. ,,Za chvilku sem přijdou děti z domova… původně sem mělo přijet více koní, ale nakonec jsem tu sám… tady s Cherokeem, je to valach, andalusan… tak, nechtěl bys tady zůstat s tím svým?“ zeptal se s úsměvem, kdy jsem překvapeně zamrkal očima. ,,No… jako…. Můj hřebec… sice je zvyklý na děti, ale nevím… nemá sedlo, on ho nesnese, nerad bych, aby nějaké dítě spadlo,“ zamrkal jsem očima. ,,Ale ne, neboj se, oni s nimi přijdou lidé, co si je ohlídají,“ usmál se a mrkl, kdy se zazubil. ,,Á nepředstavil jsem se, což se omlouvám… jsem Ryeowook,“ usmál se. ,,Uhm… těší mě, já jsem Sangmin,“ vydechl jsem a přijal jeho ruku, kterou ke mně natáhl. ,,Těší mě, Sangie, tak, myslím si, že sem brzy přijdou,“ usmál se a podíval se kolem sebe. ,,J-jo… tak jo, stejně bych byl asi jinak zalezlý doma,“ pousmál jsem se a napil se. ,,To není pravá zábava… tvůj kůň má k tobě velký vztah,“ usmál se Wookie. ,,Jo, to on má… mám ho odmala, zachránil jsem mu život,“ usmál jsem se, kdy on obdivně kývl. ,,To je skvělé, skočím si pro grog,“ usmál se, kdy přehodil valachovi otěže přes krk a ten zůstal stát, jen se podíval za svým jezdcem, který zmizel u stánků. Avšak brzy se vrátil, pochválil valacha a napil se. ,,Umí odložení?“ zeptal jsem se zvědavě. ,,Jo, učím to všechny koně, je to dobré,“ usmál se. ,,To zaručeně je, tedy, Corsia jsem to neučil, on zůstane vždy tam, kde potřebuji,“ zasmál jsem se a pohladil hřebce, který frkl. ,,Tak on ani nemá nic, čím bys ho mohl odložit, je jako divoký kůň,“ zasmál se Ryeo a já kývl na souhlas. ,,Nikdy jsem ho nechtěl trápit něčím, co se nazývá ohlávka nebo vodítko,“ uculil jsem se a nabídl hřebci pamlsek, kdy ke mně natáhl hlavu i ten druhý. ,,Mohu?“ zeptal jsem se Wookieho. ,,Ale samozřejmě,“ usmál se a kývl, kdy jsem s úsměvem dal i jeho valachovi. Brzy se na náměstí objevilo několik dětí. Objevil se i mladík s foťákem! ,,Musím zdokumentovat tuto akci!“ usmíval se na nás, kdy jsem trochu nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Na fotkách vypadám vždy příšerně,“ zabrblal jsem. ,,To záleží na fotografovi a já jsem nejlepší!“ zasmál se mladík, kdy jsem lehce pozvedl obočí, avšak otočil se na hřebce a pohladil ho po nosní kosti. ,,Nezklam mě, bráško, ano?“ usmál jsem se, kdy on frkl a pohodil hlavou. Pak ovšem udělal poklonu a já vzal první dítě a posadil ho jemu na hřbet. ,,A nespadne, když nemá ten kůň žádné věci?“ podívala se na mě žena. ,,Ne, nebojte, on je hodný,“ usmál jsem se a přitom se podíval na děvčátko. ,,Regitaferge…“ šeptl jsem formuli a lehce zkřížil dva prsty, kdy jsem tak pojistil, že z hřebce během následující hodiny nikdo nespadne. No, ale já pak třeba jo! Usmál jsem se, ale pak jsme už vyrazili za Ryeowookem, který začal s prvním dítětem objíždět náměstí. Pil jsem u toho občas čokoládu, povídal si s děti a brzy jsme povozili opravdu všechny děti! Bylo jich tu kolem dvaceti, nepočítal jsem to, ale nikdo z nich nebyl dvakrát a prostřídaly se všechny děti. Myslím si, že nejnádhernější okamžik z dnešního dne bude vzpomínka na nadšené a šťastné úsměvy dětí, které si užily spoustu legrace na Vánoce. Když celá akce skončila, rozloučil jsem se s Ryeowookiem a vyrazil i s hřebcem domů, kdy jsem si na něj naskočil. ,,Corsio… co myslíš, jsou ty děti šťastnější po dnešním dni?“ zeptal jsem se hřebce a přejel rukou v jeho huňaté srsti. Hřebec frkl, stříhl ušima a zaržál. ,,Mám nápad, budeme je dělat šťastnějšími od dnešního dne už napořád! A i spolu s Chinminem!“ zvolal jsem a nadšeně roztáhl ruce, kdy se můj čtyřnohý přítel dal do cvalu po cestě v parku, která byla díky bohu travnatá.
//Schváleno administrátorem, 
Mirys

Vstala jsem a sledovala vločky padající k zemi. Byla mi zima, moje tělo bylo celé poseté husí kůží. Z vánoc, nebo z té zimy? "Ne, zima mi není...jsem zvyklá být v chladu, stejně jako moje duše, je i mé okolí stejně ledové." Opřela sem se zády o sklo, bylo tak chladné, rukama jsem přejela po zmuchlaných rukávech velké košile, už si ani nevzpomínám, který z mých milenců jí zde zapomněl, ale vím, že ten, který leží v posteli to není. */Zavři to okno, táhne sem!* "Jak galantní....jak si přejte chodící vibrátore..." Otočila sem se a okno zavřela. Šla jsem se umýt, přece se z něj neposeru. ,*Až odejdeš, jen zabouchni, nechci tě tu večer vidět. Sbohem...jo mimochodem, nebyl jsi moc dobrý, pod stromeček čekej kamasutru.* Zamručela jsem při odchodu, kdy jsem si přes uplé džíny, vysoké pohorky a vánoční svetr, oblékala dlouhý černý kabát a motala si šálu kolem krku. V prstech jedné ruky klíče a mobil (tou jsem si motala šálu), v druhé koláč a kabelku. "Kam jsem se to dostala? Zoufalství, nebo svoboda? Nebylo by to s babičkou lepší žití?" Vyběhla jsem ven a nestačila se divit, život v podkroví mě naučil nikdy nehledět k zemi, ale toto jsem nečekala. Brodila jsem se sněhem do práce, sledovala, jak ostatní zdobí v oknech svých domů a bytů stromky, jak dávají světýlky kolem okapů a staví sněhuláky. "Jaká to šťastná mládež." Zafuněla jsem si do šály a přitom se mi zamlžila sklíčka brýlí. Slunečních...logicky, tak však nejsem blbá a nebudu v tom bílém hnusu, s kocovinou, pobíhat bez brýlí. Došla jsem až do centra města, stačila jsem během toho dojíst koláč, odepsat na zprávy, domluvit si dnešní rande a učesat vlasy do drdolu. Namalovat si pihu na rudo. Jsou vánoce přece, Santa potřebuje Rudolfa. */Laureen! Už jsem chtěl volat! Máme zákazníka.* "Kdo tu otravuje tak brzo?" Pomyslela jsem si kysele a podívala se na muže, sedícího v čekárně s hrnkem kávy v ruce. *A-ahoj?* */Huh? Mito? Vy jste ta vyhlášená tattérka?* Přikývla jsem, byl to on, moje dnešní rande...nejsem nalíčená, nejsem nic. *Vteřinku...prosím.* Kývl a usmál se, "Bože jak já z něj kvetu...." rozplynula jsem se za dveřmi, když jsem po nich zády sjela k zemi. Skousla jsem si ret a dala se do práce, nalíčila di rty na rudo a oči orámovala tenkou linkou. Připravila jsem si kafe a vydesinfikovala si strojek, jehly a připravila si inkousty. Otevřela jsem s úsměvem dveře. *Tak jdeš?* Pobídla jsem ho, když mne spatřil, usmál se ještě víc a zvedl se s tím, že se ihned posadil do křesla. *Tak co bys rád?* Zamyslel se. *Seznámil jsem se s jednou dívkou, myslím, že bych si chtěl nechat vytetovat naši budoucnost? nevím, nebo její jméno, však já jí sakra miluju!* Zasmála sem se. *Koukej se mi do očí...jak můžeš milovat někoho, koho neznáš ani den?* Zadíval se mi do očí a tiše promluvil. *Znám ji od školky.* Pohled byl upřený, minuta....minuta a půl. Uhnula jsem pohledem a kopla do sebe kafe. Tohle nebyl on. "To není on! Vypadá stejně jako na fotkách!" *Jdeme na to.* Vzala jsem strojek, tohle jsem chtěla mít rychle z krku...vyšvihla jsem mu tam jméno, nějaká Karin..."chcípni Karin." Brzy bylo poledne a já měla už tři zákazníky, co to sakra je s těmi vánoci Běžně pracujeme hodinu na náčrtku výtvoru a několik hodin na jeho tvorbě a teď? Samá malá tetoávní, jak nalepovačky....ať si s tímhle vytřou zadky, tohle já nedělám, jsem umělkyně! Na oběd jsem zašla na trhy, ne, že bych měla vánoce v lásce, ale chtěla jsem si dát trdlo s nutelou a jahodami, je to snad hřích? Opřela jsem se zády o stěnu stánku. Sledovala zamilované páry a afektovaně jedla jahody. Ucítila jsem ostrý parfém..."Pepř, hřebíček, dřevo...podtržené vůní travin." Otočila jsem se, byl tam, temný stín mezi stromy. Omámená onou vůní jsem se vydala za ním. Táhl ji dál a dál od stánků. "Měla bych se vrátit do práce." Pomysllea jsem si, ale byla jsem už tak blízko. Natáhla jsem ruku a chytila ho za rameno, otočil se. *Co chceš Laureen?* "Kurva..." *A-hoj, Gabrieli.* "Bývalý, to mi tak scházelo.* Naklonil hlavu a usmál se, vždycky se tak usmíval, vždycky byl tak dokonalý, to tělo, ty vlasy, ta vůně...já si říkala, proč je mi tak povědomá. *Chceš někam jít? Pozvu tě, když řekneš ano...hm?* *Gabrieli, jsi milý, ale musím do práce.* *Počkám na tebe, pracuješ zase do devíti, jako vždy? Uděláme si rande.* Zmizel a já jsem poslušně vyťukávala 100+1 důvodů, proč nedorazím na to předem smluvené. Práce utekla rychle, konečně jsem dělala umění a ne sračky. Upravila jsem se a převlékla do oblečení, které jsem měla v kabelce. Vyměnila boty za lepší kozačky a přelíčila se do temně vínových barev. V práci mám celý arzenál svých kostýmků. Vyšla jsem ven a on tam byl, vůně mi dala pěstí už ve dveřích, ale nebyl sám. Stál tam s mým oblíbeným karamelovým latté. "ah jak já ho žeru." Rozplynula jsem se. Přijala kávu a nabízené rámě Vyrazili jsme opět na trhy, prč? Nikdy na vánoce nebyl..teda, tehdy, kdy nám bylo sedmnáct a on se mnou slavil již druhé vánoce, tohle tvrdil. Když nám bylo osmnáct, byla to naše poslední chvíle, proto to nesnáším? "Protože mi dal kopačky....doopravdy kopačky v krabici." Vzpomínky bolí, podívala jsem se na něj. "Vždycky jsi byl zmrd a já to viděla, ale nevěřila jsem svým předtuchám, víš to? Víš vůbec, co ti teď říkám?" ,,Vím." ozvalo s emi v mysli, trhla jsem sebou a zakopla o hromadu sněhu, spadla jsem, kafe se rozlilo do bílé přikrývky země a vypálilo do ní díru. Gab se na mě díval shora, jako vždycky, nabídl ruku. Raději jsem si po zbytek večera nemyslela nic. Mohl by to použít proti mě. Rande to bylo ale parádní. Byli jsme na rozsvícení stromečku, obřího a zářivého tak moc, že by jeho hvězda mohla nahradit polárku. Dali jsme si svařák a zakončili večer polibkem pod jmelím. *Už tě nikdy nechci vidět Gabrieli.*  *Ani neuvidíš, odjíždím do jiného města, tady je to divné, dějí s emi zvláštní věci a nechci být jako ty.* Nechápavě jsem naklonila hlavu hledala jsem klíče od domu. *Jako já? jak to myslíš...hm?* *Tvé oči, viděl jsem tě, jak zářivé oči doopravdy máš, už tyto jsou divné. Nejsi normální.* Ah, ano miláčku, to nejsem....*Nejsem normální, to máš pravdu, ale na rozdíl od tebe jsem na to pyšná. Doopravdy jsi se nezmenil.* Zavřel ajsem za sebou dveře a rozhlédla se po ateliérovém bytečku. Ten lbeček za sebou uklidil, to je miláček. Otevřela jsem dárek, který mi babička poslala, taky jsem jí poslala. Výlet do lázní a ona mě....rukavice. s liškami a vlky..."ah babi, i když mé pravé já nenávidíš, bereš mne takovou, jaká jsem, děkuji." Opřela jsem se o okno a hleděla dolů pod sebe. "Možná bych se měla držet při zemi. N ahoře mě spálí slunce a hvězdy." Pomyslela jsem si s hrnkem teplého kakaa v rukou. Opět sama, vánoce a já jsem sama. Dnešek byl vyčerpávající. Otevřela jsem okno a nechala vzduch a ledový vítr proudit bytem, vločky mne šlehaly do tváře, ale já si to užívala, dlouhá, zmuchlaná bílá košile se mi ve větru zvedala. Obnažovala mé boky před celým městem, ale nikdo si toho nevšiml...však jak by také mohli, všichni se drželi moc při zemi. Ozdboy, sněhuláci, rodinné večeře a v jejich čele podpantofláci. Ulehla jsem 24. do postele s tím, že mne Ježíšek nevyslyší. Santa je komerční sračka, nicméně po probuzneí jsem našla dárek u mé postele. Krabičku a v ní...."Parfém? Hm..." otevřelajsem vkaz. "abys nezapomněla, jak voní vánoce." Sledovala jsem papírek a přivoněla k parfému. Pomalu se zvedla a došla k oknu, na zemi pod domem byla hromada sněhu. Parfém i přes to proletěl prašanem až na dlažební kostky a roztříštil se. Tak mi jeho vůně bude doprovázet při každém odchodu i příchodu, ne?

//Schváleno administrátorem,
Alexander

*Ďalšie sviatky bez otca, ďalšie sviatky osamote. Rawen sa ako vždy potuluje s krabičkou cigariet a jedným ubalenym jointom po uliciach a sleduje okoloidúcich. Všetci sú s rodinami a ona má maximálne tie svoje cigarety* Mohla by som si kúpiť pohár vareného vína. *Povie si sama pre seba a zastaví sa v najbližšom stánku. Zaplatí za pohár teplej dobroty a posadí sa na lavičku. Uvidí  kúsok od seba maličké mačiatko, ktoré má strach sa k nej priblížiť* Čo ty, maličké? Stratilo si sa? *Na to mačiatko ujde a Rawen sa zamračí. Dúfala aspoň v nejakého kamaráta a ono nič. Rozhodne sa preto zájsť do ďalšieho stánku, kde si kúpi opekanu rybu na ohni a znova sa posadí na lavičku. Snaží sa jesť naozaj pomaly a vyhliada krásneho štvornohého tvora, či sa znova niekde okolo nepotuluje. A mačiatko naozaj príde. Rawen jeho smerom hodí kusok ryby ale to maličké eušte viac vydesí. Avšak, skrz hlad nakoniec k masku príde a odnesie si ho kamsi preč* Kam utekáš? Však pod sem, ja nehryziem. *Postaví sa z lavičky a nechá tam svoju rybu. Začne mačiatko hľadať všade naokolo ale nikde ho nevidí. Ani žiadne mňaukanie, proste nič. Trochu ju to rozosmutni, chcela mať nejakého kamaráta aspoň počas Vianoc a ono nič. Keď sa však vráti k lavičke, po jej jedle ani stopy, len prázdna tácka po mäse. Naštvane zavrčí a hľadá pôvodcu škody ale okolo nevidí žiadneho bezdomovca, ktorých tipovala ako prvých. Začuje však za lavičkou spokojné oddychovanie. Keď sa tam pozrie, uvidí prepapané mačiatko a vedľa neho nedojedenu večeru Rawen. Tej to príde hrozne milé a tak sa pokúsi malé mačiatko vziať do rúk ale to jej znova ujde. Holt je moc zbrklá. Tak sa nakoniec znova len usadí na lavičku a uvažuje čo ďalej. Nemá za kým ísť a kluby sú momentálne aj tak zatvorené. Možno nejaké pajzly ale tam nájde akurát starých ochlastov a to nie je práve podľa jej gusta. Ona si totiž vždy hľadá len krásnu spoločnosť. Zapáli si cigaretu a pokojne vyfukuje dym, keď k nej odrazu príde staršia žena s platenou taškou prehodenou cez rameno* Dobrý večer. *Rawen sa otočí tam, odkiaľ vychádza hlas a prekvapene si prezerá starenku* Dobrý. *Odzdravi a čaká, čo zo ženy vypadne. Tá sa však bez opýtania posadí vedľa Rawen a spustí nejaké starenecké žvásty, na ktoré Rawen reaguje len slovami ako "uhm", "áno, určite" a "jasné". Nemá moc rada podobné reči o ťažkom živote. Zastáva názor, že každý má v živote nejaké problémy a musí si ich proste vyriešiť nejak sám. V tom však starenka vytiahne z tašky balíček s prskavkami* Nechcete si kúpiť aspoň jeden? Viem, že mladí ľudia majú tieto veci radi.... A mne by malý príspevok pomohol. *Rawen si povzdychne. Vie moc dobre, že inak sa jej nezbavi a tak vytiahne zopár mincí, ktoré by mohli na úhradu stačiť* Nezabudnite si po zapálení niečo želať. *Rawen zažmurká očami a nechápavo na ženu hľadí* Aké želanie? *Spýta sa okamžite a starenka sa len usmeje. Vytiahne si otvorene balenie a zápalkami zapáli jednu prskavku, ktorú natočí smerom dole* Ak si budete niečo želať s prskavka vám dohori až do konca, vaše želanie sa splní. *Rawen otvorí ústa dokorán a cigaretu zahasi. Vytiahne je jednu prskavku a zapaľovačom ju zapáli. Napodobní starenku a prskavku natočí smerom dole* "Prosím, nech sa vráti to malé mačiatko a nech chce so mnou stráviť aspoň sviatky." *Zažela si v duchu Rawen a pozoruje prskanie iskričiek okolo prskavky a aj to, ako sa pomaličky zmenšuje. Na jej šťastie prskavka dohori až so konca. Chce sa otočiť ku starenke ale keď sa pozrie smerom, kde sedela, uvidí na lavičke len maličký lístoček, na ktorom je napísané "Hlavne sa nezabúdajte usmievať." To Rawen skutočne donúti k úsmevu. Po dlhej dobe naozaj od srdca. Keďže sa stanky už pomaly zatvárajú, tak vykročí smerom domov. Ruky má vo vreckách bundy a topánkami kope do kamienkov okolo seba. Sneh je len na niektorých miestach ale to jej nevadí, aspoň si nezašpiní topánky a nešmykne sa na ľade schovanom pod bielou prikrývkou. Pred domom sa zastaví, pretože okolo nej prejde bezdomovec, z ktorého ťahá lacná vodka na kilometre* Dajte almužničku. *Rawen na neho so znechutenim pozrie a otvorí dvere* Hovorí sa prosím. *Za touto vetou vchodové dvere do bytovky zabuchne ale nevšimne si, že tam za ňou preklzne aj čosi maličké a nenápadne. Cestou ku schodom začuje pomalé ťapkanie pazurikov po zemi a tak sa otočí. Uvidí biele mačiatko, ktoré videla na trhoch* Ako si... *Tentoraz už mača nie je plache a začne sa jej dokonca otierať o nohy. A čo ju ale zaskočí najviac je jeho farba. Je fialové s miernymi náznakmi modrej. Rawen ho opatrne vezme na ruky a utŕži skrz to aj zopár škrabancov. Vybehne rýchlo na druhé poschodie a vojde do bytu, aby nezvyčajnú farbu mačiatka nikto nevidel. V byte sa pokúsi nájsť niečo, čím by mu aspoň čiastočne zabezpečila bývanie, kým pôjde nakúpiť potrebné veci. Nájde nejakú nádobku, ktorú položí do malej miestnosti slúžiacej ako skládka nepotrebných veci. Následne vybehne von a zaklope opatrne na susedine dvere* D-Dobrý deň a krásne sviatky. Chcela som sa len spýtať, či nemáte ešte trochu piesku navyše... Viem, že chovate mačičky a ja teraz nemám kde kúpiť. *Stará suseda vojde teda dnu a Rawen vidí, ako ju nasledujú tri dospelé mačky. Schválne išla za ňou, keďže vie, že ich chová snáď tucet. Po pol minúte sa žena vráti a ťahá za sebou vrece plné kamienkov do mačacieho zachoda* Na, je to lepšie než piesok, nesmrdi to tak moc. *Všimne si, že Rawen vyťahuje peniaze a tak jej chytí ruku a zavrie do päste* To nechajte tak. Berte to ako vianočný darček. Ak sa o mačičku riadne postarate, bude mi to úplne stačiť. *Rawen s úsmevom teda vrece vezme a vojde s ním domov. Bežne nebýva taká milá ale počas sviatkov je to predsa len iné. Štrk nasype do nádoby a mačiatko hneď vykoná malu potrebu. Rawen mu zatiaľ naleje do misky čistu vodu a do druhej natrha trochu šunky z chladničky. Zatiaľ nemá nejaké špeciálne jedlo pre mačičky, tak si maličké bude musieť vystačiť aspoň s týmto. A nezdá sa, že by s tym malo nejaký veľký problém, keďže šunku zje v momente, kedy k nej pričuchne. Dokonca sa už nechá aj normálne hladkat a neprotestuje, keď si ho Rawen vezme na ruky* Ako ťa len budem volať? Si môj maly vianočný zázrak... Čo tak Violet? Je to celkom mile, čo povieš? *Mačička na ňu hľadí s veľkými zelenými kukadlami ale nakoniec jej drsným jazykom prejde po líčku* To beriem ako súhlas, Vi. *Prvé vianoce od smrti otca, ktoré boli pre Rawen aspoň trošku vesele a necítila sa počas nich tak hrozne sama*

//Schváleno administrátorem,
Alexander

Neslaví svátky, jako každý další. Opustila krásný úkryt v závětří polorozpadnuté budovy na kraji města. Vyjde si ven nahá. Už se pomalu blíží stmívání. Uvnitř svého úkrytu má nějaké kožichy, co stihla nakrást a používá je v lidské podobě k nošení, nebo místo deky a postele. Cítí, jak ta zima s mrazem dolejzají. Kolem nikoho neslyší, když si to kontroluje. Bělost způsobovaná sněhem jí moc nevyhovuje. Promne si ruce krátce před tím, než se změní v luňáka. S albinismem v tom sněhu není skoro vůbec vidět. Pootevře zobák. Postává na sněhu. *Pařátky zebou...* vydechne nad tím svým konstatováním. Párkrát přešlápne, než zavane silně vítr. Tomu jde vstříc. Naplno rozpřáhne svá křídla. Každým pírkem procítí chlad toho větru, jenž ji vynese do vzduchu. Sice ji o kus vzdálí a prodlouží jí to cestu, ale je nad zemí. Párkrát zamává křídly, aby se nadnesla. Okamžik potom se rozletí vpřed. K pohybu proti větru už holt namáhavě bojuje. Proletí prve ulicí mezi domy. Míří do středu města k náměstí. Proplachtí příznivým větrem, který ji vytáhne do výše. Vysoko nad střechami shlíží dolu na všechen shon. *Celkem hladovím..* Rozhlíží se po něčem co by snad mohla ukrást díky náletu. Povšimne si vhodné oběti. Aspoň ji za vhodnou oběď má. Stáhne křídla k postupování volným pádem v němž může zůstat jen pár krátkých okamžiků, aby se nerozmázla o zem. Vyrovná to s předstihem. Přilétá do zad muže, který ledabyle drží v ruce sáček. Obsahem sáčku je něco čím se průběžně cpe. *Mám tě!* Jásá, ale sotva o sáček škrábne jedním drápkem. Neukořistila nic. *Do háje! Tady taky nemůžou převažovat lidé..!* Rozčílí se, když odlétá s prázdnou. Muž jí s tím stihl uhnout. Opět plachtí nad městem, kde přeskakuje z dění na dění. Jeden stánek za druhým. Pohlédne k místu, kde postává ten muž. *Vytratil se... Mno, nic.* Není z toho nadšená. Obralo ji to o mstu. Sletí níž, až přistane na střeše, kde se znovu změní. Tentokrát v Zaavan. V podobě svého patrona už se jen uloží u komínu rodinného domku, bradu podloženou pařátky, křídla složená, ocas stočený kolem sebe a jen čeká. Čeká na tmu v té zimě, která jí nesvědčí. *Aspoň od komína jde nějaké to teplo.* Povzdechne si. Létání na lačný žaludek nebylo příliš fajnové. Jde na ni spánek z té zimy. Zvukovody si zaklapla, proto má naprostý klid. Nakonec upadne do krátkého spánku. Zdá se jí o minulosti. O dobách, kdy byla malou holčičkou v jiné zemi. Tehdy ještě žili její adoptivní rodiče a určitě i babička. Nebyla zlodějkou z povolání. Žila vcelku pohodový život. Vánoce. Ano, tehdy je slavila. Vždycky to její domov tak prozářilo. Spousta dobrého jídla na stolech, vysoký jehličnatý a opravdový stromeček. Zdobila ho společně s babičkou, když rodiče dávali pozor na služebnictvo při zbytku výzdoby. Během vzpomínání na ty okamžiky ve snu v němž je prožívala znova, byla šťastná. S trhnutím se probudí po pár hodinách do temné noci a tvrdé reality. Nyní už na ni jde jenom žal pro to o co přišla. *Byla chyba v tuhle dobu navštívit město..* Uhne zvědavé kočce, která si ji spletla s večeří či mršinou, až jí to uklouzne a zády napřed spadne do ulice na dlažbu. *Možná budeš večeře..* Až jdou na ní sliny z hladu při té představě. Posbírá se. Zkontroluje se jestli nic nechybí. Vše se zdá v pořádku, tak jen krátce koukne ke střeše odkud na ní mručí zlobně kočka. "Jen se nedělej, neměla bys šanci.." Krátce na ni Lahmi přimhouří oči. Protáhne se. Cítí se hodně ztuhle. Vyrazí tedy shánět teplo a lovit jídlo od kohokoliv, kdo bude nepozorný v okolí stánků. Cestou se drží stínů, tmavých koutů a co nejméně na očích. Pevně věří, že si mnozí její osobu spletou s nějakým havranem, nebo jemu příbuzným. To peří co je její součástí. Samozřejmě následuje svůj čich. Uši uzavřené. Jediné na co se tedy spoléhá, je ten čich. Vždyť v téhle podobě strádá zrovna její zrak, jakož i v lidské. Pohybuje se jen po zemi. *Klobásy.. Víno..* vyjmenuje věci co ji ve vůních kolem, nejvíc táhnou. Doslova se nad nimi rozplývá a to je jenom cítí. Nos ji zavede k dalším přížívníkům, kterými jsou dvě kavky. Přetahují se o klobásu, která někomu spadla na zem, čímž se stala pro majitele odpadem. Rozběhne se mezi ty dva rváče. Vrhá se rovnou po mase. Cítí i pach peří z místa. Před okamžikem, než by měla maso v tlamě, z poloviny rozpřáhne křídla. Uštědří jim tak nepříjemný žďuchanec a donutí opustit pole. Nekoukala po tom, co byli zač. Pozděj si bude prostě nějakých pár dní dávat pozor na jiné opeřence. Mohli by si na ní počíhat. Aspoň klobásu ukořistila. Cpe se ještě teplým masem v bezpečí před liknavou pozorností většiny pohybující se náměstím k mrchožravému ptactvu. Ani koledy neslyší a jsou jí putna.

Sytémovka Reiny Yoshiko.

//Schváleno administrátorem,
Alexander