Abby a Raziel

Počasí:zima, sněží
Místo: les, ale v průběhu se to může změnit
Pořadí:Abby, Raziel

Co jsem utekla od bratrova domu, tak jsem pomalu šla cestou, která mě odvedla až k lesu. Měla jsem na sobě pouze jeho oblečení což byla košile a tepláky. Jinak jsem byla bosá. Když jsem vrazila do toho muže jen jsem se mu omluvila a rozeběhla jsem se sem. A teď? Teď stojím na kraji lesa. Zvedla jsem hlavu a nechala si na obličej dopadnout pár vloček než jsem vešla celá už dost promrzlá do onoho lesa, který byl temný a já měla teď už dost nutkání se otočit a odejít.

Ještě pár chvil zůstal doma poté, co utekla. Nakonec se však sebral, navlékl na sebe kabát, vzal do ruky zimní bundu a na chvíli se zarazil, když zjistil, že tu nechala i boty. To, že jí šel najít však ještě neznamenalo, že už na ní není naštvaný. To stále byl. Na druhou stranu nechtěl, aby zmrzla. Tiše si povzdechl, když za sebou zavíral dveře a pomalu šel po jejích stopách vyvedených v poprašku sněhu na ulici. Zavedli jej do lesa, de na kraji chvíli zaváhal, než konečně vstoupil a teď se ještě více soustředil na stopy, které mu mohli při hustějším sněžení brzy zapadat.

Chvíli jsem jen pozorovala veverku jak poskakuje po sněhu a rozeběhla jsem se za ni. Ignorovala jsem větve které mi trhaly oblečení a když veverka uskočila já se propadla do nějaké díry. Podívala jsem se kolem sebe a všimla jsem si že ležím ve vodě. Rychle jsem se postavila a svlékla ze sebe všechno oblečení. Lepší než umrznout. Šla jsem ještě chvíli než jsem unavená padla na zem. Byla jsem svhoulená v klubíčku a nechala jsem na sebe dopadat sníh. Vím že tak to neumřu, ale byla jsem unavená. Zhmotnila jsem křídla a jedním jsem se přikryla, tak že jsem si ho přes sebe dala a tím měla trošku teplo.

Stopoval ji dál a.. v jednu chvíli si všiml, že běžela. Pak stopy končili a svedly jej k vodě, kde také našel veškeré oblečení. Bez zájmu jej překročil a pokračoval dál. Avšak, tentokrát nemusel jít tak daleko. Sic měla bílá křídla, ale peří od sněhu ještě rozeznat dokázal. Navíc cítil přítomnost bytosti světla. Tiše si povzdechl a došel až k ní, načež jí k nohám položil boty, než si stáhl kabát a košili, načež si kabát hodil zpátky na ramena a zapnul jej. Nepotřeboval, aby viděla jeho křídla. Pak do ní nikterak jemně rýpl prstem. "Abby.. vstávej. Tady nemůžeš spát." Z hlasu bylo poznat, že je stále ještě naštvaný, ale už ne tak, aby jí byl schopný něco udělat.

Uslyšela jsem kroky. Pomalu jsem se posadila a podívala jsem se na bratra. ,,Razieli.." Zašeptám a když si uvědomím, že se mi ti nezdá, tak se mu vrhnu okolo krku a tiše vzlyknu. ,,Omlouvám se. Omlouvám se že jsem tě z toho obvinila. Byla jsem naštvaná, že jsi mě opustil a najednou se to všechno nahrnulo a já..proto jsem to řekla." Zašeptám a odtahnu se než se podívám na boty. ,,Nechci je." Řeknu jako malé dítě.

Trhl sebou, když se mu rozhodla zavěsit kolem krku. Zadržel na několik chvil dech, než ji s protočením očí zlehka pohladil po zádech. Poslouchal ji, přičemž si odfrkl. Omluvit se mu slovně byla jedna věc, avšak on jen tak nějakou omluvu nepřijal. Zvláště poté, co byl takhle uražen. Když se od něj odtáhla, podal jí svou košili a zimní bundu, avšak zamračil se ve chvíli, kdy řekla, že boty nechce. Zadíval se jí do očí. "Ty boty si prostě vezmeš. Bez protestů." Avšak neubránil se tomu, aby jí přejel pohledem. Naklonil přitom hlavu ke straně, než se jí opět zadíval do očí vážným pohledem.

Vzala jsem si přes ramena košili a schovala křídla do tetování. Vzala jsem si boty do ruky a pomalu se postavila. ,,Tak pojď." Řeknu a pomalu se rozejdu zasněženou cestou. Začalo se stmívat. Najednou jsem si všimla černého stínu. Dala jsem hlavu má stranu a rozešla jsem se tam. ,,Kůň?" Řeknu si pro sebe a zastavím se metr od černého hřebce. Sledovala jsem ho a to samé dělal i on. Udělal ke mě krok a natáhl ke mě hlavu. Zvedla jsem ruku a položila mu ji na čumák. ,,Co to znamená Bráška?" Zašeptám, když si uvědomím, že za mnou stojí.

Tiše zavrčel, když si boty vzala do rukou. Takhle to rozhodně nemyslel. Navíc.. nepotřeboval se ještě starat o někoho nachcípaného. Tohle í totiž rozhodně dobře neudělá. Šel však za ní a.. už se jí v podstatě nesnažil nic říct. Když pak náhle změnila směr, jen nad tím protočil očima, avšak ve chvíli, kdy se podíval na to, na co se dívala ona, ztuhl. Ustoupil pak ještě o krok vzad, než konečně zůstal stát. Na její otázku neodpověděl hned, neb si lépe prohlížel koňskou linii. "To, že ty máš štěstí a já.. problém." Vydechl a sklouzl k Abby pohledem. Potkal ho jednou jedinkrát, když padl a nereagoval na něj zrovna nejlíp, avšak nemohl říct, jestli se mu nelíbil celkově nebo jen kvůli tomu, že byl temný.

,,Vypadá to že se mu líbím." Obešla jsem ho a ruku jsem sunula ke krku až k zádům. Byl to nádherný černý firský hřebec. ,,Říkal jsi že máš stáj." Podívám se na bratra a pak na koně, který Zavrtěl hlavou. ,,Ty nechceš do stáje? Nevadí. Ty si mě určitě zase najdeš." Řeknu směrem ke koni a položím si čelo na jeho čumák. Ze spoda jsem ho pohladila po čumáku.

Na několik chvil uhnul pohledem, než se na Abby znovu zadíval. Koně si vůbec nevšímal. Vlastně dělal, jakoby vůbec neexistoval. "Není to má stáj. Já jen chodím trénovat koně." Zamručel. Pokud jí řekl, že má stáj, tak lhal, i když nevěděl, že by se o tom někdy bavili. "Ale.. existuje jedno malé pravidlo. Dokud ty budeš poslouchat jeho.. nebude to fungovat." Dodal tiše, než došel k jednomu ze stromů, o který se opřel zády.

,,Kdo řekl, že ho poslouchám?" Povzdychnu si a kůň mě obejde a klekne si. To gesto se mi líbilo. Nasedla jsem na něj a on se pomalu postavil a došel k Razielovi. Odrkl si a já se chytla jeho hřívy.
,,Tak pojď. Ne půjdeme domů pěšky." Natáhnu k němu ruku v prosbě aby neodmlouval.

"Já.." Zamručel a naklonil hlavu ke straně. Když se k němu kůň přiblížil, znovu o krok ucouvl. "Nesnaž se jí lézt do zadku." Zavrčel kousavě a obešel ho. Ne, ještě ho to nepřešlo. O koních věděl své a rozhodně si nesedne na něco, co si kdesi létá a jinak si v podstatě dělá co chce.

,,Takže co? Jdeš vedle nás? A je to hřebec Bratře." Protočím nad jeho tvrdohlavostí hlavou oči. Kůň se pomalu rozejde a já ho začnu hladit po krku. ,,A vypadá mile." Otočím hlavu na bratra.

Přivřel oči a tiše zavrčel. "Rozeznám hřebce od klisny velmi dobře. Navíc.. jsem to neříkal tobě." Zvedl k ní hlavu a tím i pohled. Tomuhle koni nevěřil. Ne, že by se jej bál. O tom žádná. Avšak přeci jen byl raději, když kůň poslouchal spíše na myšlenku, nežli na pohyb, či zarvání otěží, co někteří praktikovali.

,,Bratře prosím. Vyskoč nahoru. Je mi zima a chci být už v teple u tebe." Zašeptám a Natáhnu k němu ruku. ,,Prosím. Pak mi to můžeš vyčítat, ale fakt mrznu." Zaseptam.

Zastavil se a založil si ruce na hrudi. "Dům je odemčený. Většinou nezamykám.." Vydechl a uhnul pohledem. Pak se jen pousmál a zadíval se jí do očí. "Já tu ještě chvíli zůstanu, ale přijdu brzy." Promnul si oči. "A ty se drž." Přikázal, když koně přes zadek plácla neviditelná ruka, která jej popohnala vpřed.

Kůň se vzepjal na zadních a vyběhl směrem z lesa. Skrčila jsem se aby mě žádná větev netrefila a zabořila jsem si obličej do jeho hřívy. ,,Je to idiot." Zašeptám tiše, když kůň zastavil u okraje lesa a hlavou se mi otřel o hlavu. Zvedla jsem ji a slezla jsem z něj. Objala jsem ho kolem krku a chvíli tak zůstala. ,,Děkuju." Zašeptám a políbím ho na nos. ,,Dávej mi na něj pozor. Ale kdyby tě štval klidně ho kopni." Mrknu na něj a rozejdu se do domu kde za sebou zavru a svalím se do bratrova postele abych se zahřála.

Ještě nějakou dobu chodil v lese, než konečně vysel na ulici. Nikam nespěchal. Když se pak dostal domů, ani se nešel podívat, kde je Abby. Jednoduše jen vešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Pomalu přešel až ke skříni, kde se zastavil a svlékl si kabát. Jen, co tak učinil, roztáhl křídla a několikrát jimi mávl. Neudělal by to, kdyby věděl, že leží u něj v posteli. Došel pak k oknu s košilí v rukou, aby se podíval ven. Možná by se proletěl, ale ne teď.

Uslyšela kroky a tak jsem se pomalu zvedla a podívala se na bratra, který si zrovna svlékal košili. Sledovala jsem jeho mohutná křídla a tiše a neslyšně jsem slezla z postele. Mezitím co došel k oknu jsem se k němu doplížila a objala ho kolem zad. ,,Měla bych být naštvaná, že ses dal na tuhle stranu, ale spíše jsem ráda. Ráda, že máš opět křídla zpátky." Zašeptám s obličejem zabořeným do jeho zad.

Ztuhl a napjal se, jakmile se jej dotkla. Také nemohl říct, že se vůbec nelekl. To by totiž lhal. Zaměřil se na ni a za pár chvil ji od sebe odtrhl a přirazil zády ke zdi. "Ne.. neměla bys být naštvaná. Neměla bys vlastně cítit vůbec nic a rovnou mě zabít!" Křikl na ni, než ji pustil a založil si ruce na hrudi.

Když mě chytl za rameno a přitiskl mě na zeď tiše jsem zakňourala. ,,Jsi můj Bráška. Nezabila bych tě i kdyby ses stal upírem či démonem. Budeš vždy můj velký Bráška." Když mě pustil, tak jsem si promnula bolavé rameno.

"Chápeš, že tě potom můžu zabít já?" Vydechl téměř zoufale a zadíval se na ni. Nezapomněl na to, co mu vzkázal onen temný v baru. Na to se ani zapomenout nedalo. Nicméně teď na ni zíral, jako by ji snad prosil, aby jej zabila.

,,Ty mě nezabiješ bratře. Vím to. Protože by tě to uvnitř zabilo. A teď pojď. Půjdeme to zapít." Chytnu ho za ruku a vedu ho dolu do obýváku. ,,Taak, kde to máš schované. Ah tady!" Vylezu na kredenc a vezmu flašku a sednu si na onu linku. Naliju si panáka a jemu podám flašku. ,,Dáme si sázku? Vydržím toho déle než ty. Pokud to dám dostanu od tebe pusu pokud ne..udělám cokoliv mi řekneš." Mrknu na něj a houpnu flaškou.

Přivřel oči a odfrkl si, avšak.. měla pravdu. Nedokázal by ji zabít. Sic brblal, ale nechal se stáhnout do obýváku, kde ji pak zamyšleně pozoroval. Když si pak sedla s flaškou v ruce, jen protočil očima, ale ani necekl, když pak vysvětlovala, o co půjde. Zamračil se, ale nakonec si od ní flašku vzal. "Řekněme,
že pokud vyhraju.. povíš mi, co si skutečně myslíš o tom, že nás otec zasnoubil." Nakklonil hlavu na stranu, neb čekal, jestli se jí do toho bude chtíti teď.