Abby, Raziel, Zareth

Počasí: zima a sněží
Den: Odpoledne
Místo: před Razielovým domem.
Pořadí: Abby, Raziel, Zareth

*Někdo..kdo by si ze mě udělal hračku?* Řeknu si v hlavě a pak se na něj podívám. ,,Jestli sis všimnul, neroztáhla jsem je úplně." Odfrknu si a prohrábnu si vlasy. ,,Udělal hračku? Využil mě? Mluvíš o sobě, že Raziele?" Podívám se na něj než zatnu ruce v pěst a vlezu do malého okénka díky, kterému se dostanu na půdu. Křídla jsem smotala tak aby tvořila tetování a hned jsem seběhla schody z půdy a běžela jsem dolů, kde jsem si na pohovce vzala svůj svetr a zastavila se u vchodových dveří. Byla jsem slabá. A tak to asi zůstane už navždy. Pro něj budu jen ta malá otravná sestra, která šla kam šel on. Měla bych se rychle zapamatovat a postavit se na vlastní nohy. Otevřela jsem a vyběhla jsem ven, ale hned co jsem vyběhla jsem vrazila do silné postavy a padala.

"Překvapivě.. zrovna toho jsem si všiml." Zamručel a opět otevřel oči. Chtěl jí pomoct, i když to tak nejspíše nevypadalo. Štve jej a zároveň mrzí, že kvůli němu přestala létat. To jí však neřekl. Vlastně, toho co jí řekl bylo po málu. Nicméně se zarazil a přivřel poněkud zlobně oči. "Já si z tebe udělal hračku? To myslíš vážně?!" Naštvala jej, když pak jednoduše utekla. Vyrazil za ní, avšak zadržet v domě jí už nestihl. Protočil očima a chytl se za hlavu. "Bože.. proč musí být taková?!" Vyštěkl do prázdna otázku. Chvíli pak ještě postával vevnitř. Popravdě to v něm dost vřelo. Nenechala si to však vysvětlit a jednoduše prchla. Musel ji však najít a.. alespoň se pokusit jí to vysvětlit. Natáhl na sebe tedy kabát, který se ani nenamáhal zapnout a vyrazil ven. Nejenže začalo sněžit, ale ona tam byla vlastně jen v jeho košili a teplácích, což byla opravdu skvělá kombinace na pobíhání venku v téhle zimě. Ještě k tomu, když začne sněžit. No, proč ne. Její rozhodnutí jí sebrat nechtěl. Všiml si až teď, že se nedostala moc daleko, neb.. do někoho zřejmě narazila.

Procházel jsem uličkou a přemýšlel nad tím, jak se té zatracené věci zbavit. Nic z toho by se nestalo, kdybych rituál provedl správně a nesnažil se spěchat. Do teď jsem si vybíral, co jsem si sám natropil, to skončilo. Z mého zamyšlení mě vytrhla nějaká šílená holka, která mě málem srazila k zemi. "No to si snad děláš srandu." Zavrčel jsem na ni, a těsně nad zemí ji zachytil. Byl to spíš reflex, než že bych jí chtěl nějak zvlášť pomoct. Okamžitě jsem začal cítit, jak moje magie, začíná naleptávat čistotu její krve. Něco tu ale nesedělo, její krev byla až příliš čistá. Vytáhl jsem ji na nohy a rychle ale pozorně si ji prohlédl. Nasadil jsem svůj obvyklý široký úsměv a se smíchem se jí zeptal. " Co vyvádíš?" Ve skutečnosti jsem se měl na pozoru, zdálo se, že je jednou z těch okřídlených ovcí, které mě všude možně hledají. Tihle šváby nebývají sami, možná tu s ní někdo je. Měl jsem za sebou dlouhý den, ne že by mi vadilo roztrhat jednu tuhle otravnou věc na kusy, ale ani jsem se nehodlal nechat chytit.

Muž mě chytl kousek od zemí. Chvíli jsem ho jen sledovala, než mě stihl zvednout a postavit mě na nohy. ,,Já..omlouvám se." Skloním hlavu a podívám se stranou. ,,Já..no," polknu a chytnu se za hlavu. *Bože moje hlava.* Udělám dva kroky do zadu a jeden do předu. Otočila jsem hlavu a všimla jsem si bratra. Opět jsem se otočila na toho vysokého muže. Měl divné oči. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a tipla jsem si že to budou jen barevné čočky. ,,Omouvám se že jsem do vás vrazila." Zašeptám a promnu si rameno. Byla mi zima. Měla jsem na sobě pouze bratrovu košili a tepláky a v ruce svetr. A byla jsem bosá. ,,Já.." bylo mi natolik blbě, že jsem nemohla ani mluvit. Byl silný. Nebo měl spíše dost silnou stránku.

Později pohledem přejel i muže, do kterého Abby narazila. Jen si ho v rychlosti prohlédl a dál se k němu pohledem navracel. Stále byl až příliš naštvaný, než aby mohl cokoli říct. Nejspíše by na ni začal křičet, což se zrovna v tuto chvíli moc nehodilo. Všiml si také jejího zakolísání, takže jí zjevně nebylo dobře. Nu, vypadalo to, že se ocitla proti bytosti, která se přikláněla k temnotě a ke světlu se nadobro obrátila zády. I když jemu samotnému nebylo v její přítomnosti nejlíp, nedával to na sobě znát. Avšak tohle jej donutilo udělat ještě několik kroků vzad, takže se dostal téměř za ní. Přitom si muže znovu přeměřil pohledem. Nesoustředil se, takže mohl jen hádat, co je zač. Každopádně neměl nikterak v úmyslu zasáhnout slovně do toho, co zrovna řešili, což se s největší pravděpodobností týkalo právě onoho vražení do druhé osoby.

Až teď mi došlo, že na sobě nemá nic teplého a ani v nejmenším vhodného do tohohle počasí. "To je v pořádku." Věnoval jsem jí další dokonale nacvičený úsměv. Nabídl jsem jí svůj kabát a na oko starostlivě se zeptal. "Co donutí dívku, jako jsi ty vybíhat do ulic v tomhle?" Měl jsem jí na dosah ruky. Nejspíš by stačil jen jediný pohyb a na světě by bylo zase o jednu z těch okřídlených opic míň. Jenže ona se zdála být zlomená. Nikdy jsem se sice v citech nevyznal, ale jestli jsem čekal na někoho, kdo by mi mohl pomoci byla to právě ona. Snažil jsem se proto zachovávat přívětivý výraz a omezit svoji magii i když to bylo jako vždy úplně k ničemu. Nemohl jsem tohle ovládat, prostě to nešlo. Byla to jedna z daní, kterou jsem musel platit. Většinou je tahle, schopnost užitečná, ale pokud se jednalo o vyjednávání nebo navazování vztahů...Mno...Nic moc. "Nevypadáš vůbec dobře." Začal jsem starostlivě. "Můžu ti nějak pomoct? Za někým tě zavést, nebo tak něco?" Dával jsem si pozor aby to nevyznělo škodolibě, protože přesně tak jsem to cítil. Má magie začala naleptávat o další osobu na víc, podle toho jsem ho taky našel. Zastavil se za ní a já si jako první všiml některých rysů, kterými se velice podobali. Možná byli příbuzní nebo tak něco. To teď nehrálo roli, důležité bylo, že jsem tu měl nejspíš dva anděli a na to úplně nejsem stavěný. Nikoho dalšího jsem zatím neviděl ani necítil. Pokračoval jsem tedy ve svém divadle, abych o nich něco zjistil popřípadě zahrnul dalšího okřídlence do svých počtů

Na chvíli jsem s zamyslela co mu odpovím. Měla jsem z něj dost strach. ,,No já..byla jsem zrovna u bratra a my no..trošku jsme se chytli.." polknu a otočím se za sebe kde jsem ho viděla jak byl naštvaný. Věděla jsem že jsme v pytli. Ale co bylo lepší? Divný chlápek ze kterého jsme měla strach nebo naštvaný bratr? Tohle bylo těžké. ,,Ne jsem v pořádku. Jen to počásí asi." Usměju se a až teď si všimnu, že padá sníh.

Zdá se, že byl zprvu ignorován, alespoň z mužova pohledu, což mu naprosto vyhovovalo. Nicméně později si jej onen muž všiml. Nezatvářil se díky tomu zrovna dvakrát nadšeně. Vlastně ani neví, co jej vedlo k tomu, že za sestrou vyběhl ven. Akorát v sobě všechen vztek dusil, což rozhodně nebylo moc dobré. Založil si ruce na hrudi a zabodl naštvaný pohled do sestřiných zad. I kdyby teď odešla, měl v plánu si to s ní vyříkat. Buď v klidu, což bylo o dost přijatelnější. Tedy, alespoň pro ni. V horším případě by prostě vybouchl. I když si nemyslel, že by jí něco udělal, sic bylo pravdou, že se v takové chvíli nedokáže kontrolovat. Každopádně, ať už přemýšlel v tuto chvíli o čemkoli, muž stojící u jeho sestry se mu ani trochu nelíbil. Byť se snažil působit mile, avšak.. nevěřil mu, což ostatně platilo u většiny lidí. On neměl sebemenší problém nechat sestru, aby s ním odešla. Alespoň by si vyzkoušela, jaké to je, když vám někdo, kdo se tváří mile, podrazí nohy, když během chvíle otočí. Ale.. také se mohl plést. Nicméně, odmítal se k němu nadále přibližovat. To by raději seděl v místnosti se silnou bytostí světla.

Povytáhl jsem obočí. "Jestli takhle dopadá každá hádka s bratrem, jsem rád, že ho nemám." Poznamenal jsem. Pek jsem se k ní trochu naklonil, aby nás neslyšel. "Předpokládám, že tvůj bráška je ten, co se nás snaží už nějakou chvíli, usilovně zabít pohledem." Na to jsem si ho znovu přeměřil a pokračoval. "Takže, půjdeš radši řešit rodinné záležitosti, nebo tě můžu pozvat na něco, čím se trošku zahřeješ?" Nechal jsem ji se rozhodnout, i když jsem předpokládal, že se teď za bratrem chtít vrátit nebude, jestli jo. Najdu si je později. Nehodlal jsem si mezi prsty nechat proklouznout jednu z největších příležitostí.

Chvíli jsem ho poslouchala. ,,No a..co kdyby šel s námi i bratr? Hádám, že si nikoho ještě nenašel. Myslím tím, ze tu nemá moc přátel. Takže..co myslíš?" Podívala jsem se na něj a pak jsem se otočila na bratra. Podívala jsem se na nej takovým tím prosebným pohledem. Měla jsem z toho muže opravdu strach a sama jsem tam nechtěla jít. A ať je na mě bratr sebevice naštvaný. Musí pochopit, že jeho sestra má strach a měl by jít semnou. A ten muž by to mohl povolit. Promnula jsem si rameno a prešlápla jsem z nohy na nohu.

S naštvaným pohledem stále zabořeným v sestřiných zádech, si tiše povzdechl. Byla hloupost snažit se ji zadržet, avšak teď se jen tak neotočí a neodejde. Když ji pak muž kamsi pozval, jen protočil očima. Připravoval se tedy k odchodu, avšak ztuhl, když zaslechl sestřinu odpověď. To si ze mě děláš srandu.. Ani její prosebný pohled s ním nic neudělal. Tvrdohlavě stál na určeném místě. Tak sama s ním jít nechce? Super. On sám měl dost věcí, které potřeboval udělat. A, že zde nemá moc přátel byla sic pravda, ale nepotřeboval je. Však, k čemu potřebujete přátele, když stačí jen malá jiskra k tomu, aby vznikla hádka, ze které může vzejít dokonce i smrt daného přítele? Pohled jí jen chladně opětoval. Kdyby na střeše neřekla to, co řekla, přikývl by. I když s menším váháním. Teď se však zdráhal ještě více. Neměl v úmyslu ji využít, ale pokud si to myslela, tak jeho pomoc by jí byla v podstatě k ničemu. Vlastně.. ani by žádná nepřišla.

Trochu mě její otázka zarazila, ale nedával jsem to na sobě znát. "Jestli bude chtít, klidně se přidat může. Já sám jsem se přistěhoval teprve nedávno, takže bude jedině dobře, když tu poznám pár lidí." Zalhal jsem a čekal na jejich reakci. Respektive na reakci jejího bratra, který se tvářil dost překvapeně, když ho zmínila. Jejich vztah vysel na vlásku a to mi dávalo určitou výhodu. Musela ze mě mít strach, což bylo vlastně docela roztomilé a já cítil pocit zadostiučinění. Jestli je ona opravdu anděl, mohlo by to být ještě lehčí než jsem čekal. Jenže s ním za zády si budu muset dávat pozor. "Oh...promiň úplně jsem zapomněl...Jmenuju se Zareth.

Bratr mě spražil pohledem a já se mírně pokrčila dolů. ,,Em..Abby." Pokývnu hlavou a udělám pár kroků k bratrovi, kterého vezmu za ruku a začnu ho táhnout k tomu muži. ,,Prostě pojď a pak mě můžeš klidně zabít." Zašeptám , i když já i on jsme věděli, že zabít mě bude těžké. ,,Půjde s námi." Usměju se a rukama ho obejmu kolem paže a nehty mu zareju do vnitřní strany paže aby se neopovážel odmítnout.

Vážně se mu nikam chodit nechtělo. A ještě s někým, kdo mu byl od prvního pohledu nesympatický. A to nejen svým chováním. Sklopil pak pohled k sestře, která k němu zatím došla a za ruku jej začala táhnout blíže k.. Zarethovi. "Zabít tě.. sice by to nebylo nejlehčí, ale svedl bych to, takže moc nepokoušej své štěstí takovouhle nabídkou." Zavrčel tiše, než se strojeně a díky tomu i "velmi" nadšeně usmál. Střelil pak po Abby varovným pohledem, když rozhodla, že půjde také. "Mám ještě nějaké věci na vyřizování." Vydechl a stočil k ní pohled. Byla to pravda. Měl naplánováno, že se dostaví k temným. A teď by mu to měla překazit? No budiž. Možná to chvíli vydrží. Kolem těla smotaná křídla se mu zacukala, avšak nic vidět nebylo. Nicméně, její nehty zaryté do jeho paže nebyli nic moc příjemného. Nechal ji však být a jen se soustředil na to, aby se alespoň zčásti uklidnil. Ublížit jí mohl pouhým dotekem, což teď, když se jej držela, nebylo nic těžkého.

Pozorovat ty dva jak se navzájem snaží nezabít byla docela zábava. "No vidím, že z vás sourozenecká láska přímo sálá, ale jsem rád, že se k nám s takovou vervou přidáš. Rád poznávám nové lidi. " Ušklíbl jsem se. "Dobře... já znám jen jeden bar tady poblíž tak vyrazíme?" Nečekal jsem na jejich odpověď a zabočil do postranní uličky. Stačí se jen zbavit toho otravy. Samozřejmě, že jsem se ani jednomu nezamlouval, ještě aby. Ale pokud mě "poznají" trochu lépe, třeba mi některý z nich bude ochoten poskytnout pomoc.

Všimla jsem si jak Zareth odchází. Zatáhla jsem bratra za ruku a pomalu se tam rozešla než jsem se zastavila a podívala se na něj. ,,Pojď." Zavrčím na něj a jeho ruku pustím a rozejdu se podél boku bratra za Zarethem než jsme přistoupily k velkým černým dveřím. Jako druhá jsem do nich vešla a usadila jsem se na první židli, která byla volná a vedle byly další dvě volné.

Ještě k tomu měli jít do baru. Nu, neznal nic lepšího. Proto předvedl další a ještě nadšenější úsměv. Na tohle dnes neměl náladu, ale už raději mlčel, neb jakékoli protesty mu byli houby platné. Proto se nakonec rozpohyboval, aby alespoň udržel krok se sestrou. Měl však i nadále v úmyslu si s ní ještě promluvit. Jednoduše mu ze dne na den po x letech znovu vpadne do života a ještě jej osočí z.. takové kraviny. Zhluboka se teď nadechl, aby se uklidnil. Nebylo to vůbec lehké. Musel se uklidnit úplně. Takhle už stačilo jen jedno jediné špatné slovo, aby vybouchl. Do dveří pak vešel jako poslední, i když oba dva stále kontroloval pohledem. A nemohl říct, na koho se zaměřoval více. Jestli na toho, komu nevěřil ani nos mezi očima, či na někoho, kdo jej před několika okamžiky nehorázně naštval.

Po příchodu jsem si pozorně prohlédl celou místnost. Když jsem tu byl naposledy, narazil jsem tu na jednoho anděla. Byla to nějaká vyšší třída či co, takže to nebyla úplně dobrá zkušenost. Jak jsem nenáviděl bary, snad neexistovalo méně přehledné místo, ale pokud vím, je to takový lidský zvyk. Pít...kymácet se do rytmu hudby a tak podobně. Sedl jsem si na jednu z volných židlí abych na oba dobře viděl. "Takže vy dva tu žijete od mala? Ideální dětství dvou sourozenců?" Zeptal jsem se a pozoroval lidi kolem sebe. Jednotlivě jsem cítil, jak na každého, kdo byl na blízku začala působit moje magie.

Seděla jsem na barové židličce a když si ke mě sedl Raziel jen jsem se pro sebe usmála. Byla jsem ráda, že tu ne. Objednala jsem si kolu a sledovala jsem lidi kolem sebe. Dost kluků se na mě dívalo a já začala být dost nervózní. ,,Takže..co teď?" Zeptám se opatrně.

V baru si sedl vedle sestry a dlouze se nadechl. Pak se podíval na Zaretha a zavrtěl hlavou. "Ne.. já se sem přistěhoval tak dva roky zpátky." Odpověděl, ale samozřejmě neřekl proč. K tomu už důvod neměl. Nakonec však sklopil pohled k Abby. "To já nevím. Ty jsi utekla ven, takže je to této tvůj problém." Zašeptal, když se k ní sklonil a pousmál se.

Konečně jsem je měl vedle sebe a mohl si je krásně prohlédnout. S tím větším nejspíš budou problémy, ale zdálo se, že by mu nevadilo se sestry zbavit. Jak je ale rozdělit? Možná bych mohl jednoho omráčit. Ne na to je moc brzy, nevěděl jsem co můžu čekat. "Jenom dva roky? To jsi se přistěhoval k ségře? No dobře." Zasmál jsem se. Tak a dost. Tyhle přetvářky mě už nebaví. Je čas vzít věc do svých rukou, než tu pojdu nudou. Z těhle dvou toho asi stejně o moc víc nedostanu. I šutr je sdílnější.

Překveně jsem se na něj podívala. ,,Já tu jsem pár týdnů." Zašeptám a kouknu na Zaretha. ,,Slib mi že neutečeš jinak ti to dám sežrat." Zavrčím na něj a povzdychnu si. Pak se opět na něj podívám. ,,Takže..co jsi od nás potřeboval?" Zašeptám a prohrábnu si vlasy.

Zamračil se a založil si ruce na hrudi. "Ne.." Odfrkl si a protočil očima. Proč si musí myslet zrovna tohle? "Ale no tak sestři.. přece by jsi neublížila někomu, kdo je jen pouhým člověkem. Nebo ano?" Zašeptal, i když.. popravdě tohle jej moc nebavilo. Nicméně, nadále držel hubu a o Zarethovi si myslel své. Nebyl mu moc příjemný, ale co s tím nadělá. Avšak na první pohled nikdy moc nedal, i když to u některých jedinců právě k tomu svádělo. Avšak i tak se s ním prostě nemusel bavit. Na to jej znal příliš krátkou dobu.

"Fajn."řekl jsem a usmál se na ně. "Dojdu nám pro něco k pití." Na to jsem se zvedl a zamířil k baru, objednal jsem tam třikrát bůh ví co. Když jsem si zkontroloval, že se nedívají mým směrem, vytáhl jsem z kapsy lahvičku s průhledným krystalickým práškem podobného cukru a přisypal tam, bylo to jakési uspávadlo, které se v tekutině okamžitě rozpustilo. Samozřejmě jsem to přidal jen do jejich pití. Ještě jednou jsem se na pití podíval. Nic ani stopy. S širokým úsměvem na tváři jsem proto zamířil spět k nim. "Tahle várka je na mě."