Gabriel & Maya

Pustím bezvládné tělo na zem a spokojeně si utřu trochu krve z brady. Párkrát se zhluboka nadechnu, než ucítím, že mi pomaličku mizí drápy na rukou. Lhostejně se zadívám na toho ubožáka, než se ušklíbnu a kopnu do těla muže, který mi posloužil jako večeře. K ničemu lepšímu stejně nebyl. Dokonce i jeho krev nebyla dobrá. Rychle po sobě zahladím stopy, tak jak jsem byla naučená a urovnám si oblečení. Všude kolem bylo ticho, ani můj citlivý sluch nezachytil sebemenší pohyb. A ani jsem se nedivila, mohlo být kolem třetí-čtvrté ráno a na ulicích nebylo pomalu ani živáčka. Pomalu se vydám pryč z místa činu, nepotřebovala jsem spát, ale zároveň jsem neměla co dělat. Rozejdu se tedy ulicí bez jakéhokoliv cíle a doufala jsem, že si zábava najde mě. Bohužel jsem nemohla jít otravovat nikoho z mých známých, protože by se divili, co dělám tak pozdě vzhůru a... No určitě by se jim nechtělo. Budižkničemové... Proč musím být jediná, která nespí? Nemůžu mít upíří přátele? Jo vlastně... Všichni mě chtějí zabit.

Už pár hodin chodím po městě a hledám nějaké krvelačné bestie... normální lidi by od nich chtěli být možná co nejdál, ale já ne. Chtěl jsem ty pijavice vidět svíjet se na zemi jako červy... nejsem totiž jen tak nějaký človíček, ale lovec... lovec upírů a jiných stvoření když je potřeba. Nebezpečí je moje esence života a lov si značně užívám, ale bohužel dnešní noc byla klidná a já zatím narazil jen na pár sjetých dětí a spící pobudy v parku. Byla to příjemná noc a můj stříbrný kufřík se leskl pod měsíčním svitem.
Ten kufřík byl něco jako můj přítel, který mě nikdy nezradí a pomůže mi zabít každé hnusné stvoření co by chtělo ubližovat nevinným.
*To se ty pijavice snad někde schovávají ne?* pomyslím si a zklamaný procházím temnými uličkami s touhou po tom, aby si na mě nějaké z těch zbytečných tvorů troufl a pak toho litoval.
Doufal jsem že tuhle noc si užiji nějaký lov.
Takhle bych neměl přemýšlet... měl bych být rád že všichni lidé jsou v pořádku... teda alespoň jsem v to doufal... nikde nebyl slyšet žádný křik tak jsem to podle toho odhadoval. Přesto mě trochu svrběli prsty, protože jsem si už dva dny nezabojoval. Noc je ale mladá tak jdu s úsměvem na tváři vstříc dobrodružství noci.

Bezmyšlenkovitě jsem pokračovala zcela klidně ulicí. Jiná dívka by byla nejspíš nervózní, ale... Já věděla, že jsem jedním z nejhorších predátorů, kteří se v noci po městě pohybují a tak jsem zůstávala zcela klidná. Když si však na konci ulice všimnu pohybu a po chvilce mé oči rozeznají mužskou postavu, lehce se pousměji, než nahodím nervózní výraz a přitáhnu si malou kabelku blíž k tělu. začnu se rozhlížet po ulici, jako bych hledala nějaké nebezpečí a nervózně si skousnu ret. Věděla jsem, že když mě takhle nějaký muž uvidí, je větší pravděpodobnost, že ho zaujmu. Buď bude chtít využít situace, nebo mi pomoci a doprovodí mě. Každopádně jsem měla dobrou náladu a společností bych rozhodně neopovrhla. Přeci jen jsem neměla co dělat, ještě zbývalo pár hodin, než mi začne šichta a do té doby... Třeba najdu nějakou zábavu...

Vyjdu z uličky a rozhlédnu se po okolí. Málem jsem si ani nevšiml poměrně malé postavičky v dálce.
*Co by dítě dělalo takhle pozdě venku.* pomyslel jsem si a rozešel se k té postavě... noci jsou nebezpečné. Když jsem se k postavě přiblížil uvědomil jsem si že to je mladá dívka a vypadala nervózně. Nebylo čemu se divit, byla noc a já nemohl riskovat že by se jí něco stalo po cestě samotné a tak jsem jí oslovil.
"Ahoj, co tady děláš, tak sama uprostřed noci ?" řeknu a nasadím co nejmilejší úsměv abych jí nevyděsil. "tyhle dny jsou noci poměrně nebezpečné... neměla by jsi chodit takhle sama." pokračoval jsem.
Byla malinká a v měsíčním svitu vypadala naprosto krásně, ale nemohl jsem nechat odvést svojí pozornost od jejího bezpečí a tak jsem pozoroval hlavně okolí zda okolo není nějaké nebezpečí.

Moc dobře jsem věděla o muži, který se přibližoval, dívala jsem se však spíše do země a když byl dostatečně blízko, ohlédnu se za sebe. Zrovna v tu chvíli promluví a tak polekaně vypísknu, než se na něj prudce otočím s vyděšeným výrazem. S milým úsměvem na tváři mě pozdraví a zeptá se, co tady dělám sama, že jsou noci nebezpečné. Skousnu si ret a chvíli ho jen pozoruji. Vypadal mladě, ale na rozdíl ode mě dospěle. Pramínky černých vlasů mu spadaly do tváře a všimnu si, že část jeho vlasů je dokonce bílá. Pozoroval mě pronikavě modrýma očima, které jakoby zářily i ve tmě. Dostanu pocit, že tenhle se mi nic nepokusí udělat, ale bude mě chtít dovést domů.
"D-Dobrý večer," vysoukám ze sebe a přešlápnu na místě. Bavilo mě tohle hraní a doufala jsem, že je můj odhad správný a opravdu se zdrží.
"J-já vím, ale... Nemohla jsem spát a... Až moc pozdě mi došlo, že procházka není nejlepší nápad," řeknu mu stydlivě a obdařím neznámého milým úsměvem. Doufala jsem, že se chytí.

Když jsem jí pozdravil tak trochu vypískla a z toho jsem usoudil že se mě lekla.
"Promiň nechtěl jsem tě vylekat" a pořád se usmívám. Mezitím mě taky pozdraví a řekne že nemohla spát, tak se vydala na procházku a rozmyslela si to , když už bylo pozdě. Usmála se na mě a byla tak nevinná že se mi ani nechtělo věřit že někdo takový čistý a neposkvrněný na světě existuje. Takhle mi alespoň připadala... nemohl jsem si pomoct... prostě jsem jí musel ochránit.
"Dobře, to je v pořádku... mě se nemusíš bát a klidně tě doprovodím k tobě domů pokud budeš chtít." pronesu s úsměvem... nechtěl jsem na ní nijak tlačit abych jí nevyděsil, přeci jen zdála se tak křehká.
"Jak se vlastně jmenuješ ?" zeptal jsem se směle a zahleděl se do jejích očí.

Moc dobře jsem znala ten pohled, kterým se na mě díval a musela jsem potlačit samolibý úsměv. Omluví se mi, že mě nechtěl vylekat a tak jen přikývnu a trochu se na něj pousměji. Čekala jsem, co mi řekne dál a vůbec mě nepřekvapí, když mi nabídne doprovod domů s tím, že se ho bát nemusím. Okamžitě nasadím široký úsměv, se kterým přikývnu.
"Děkuji! Myslím, že s někým jako ty po boku se opravdu bát nemusím," řeknu mu nadšeně a trochu uvolním svůj postoj. Páni. Já jsem vážně skvělá herečka.
"Já jsem Maya, a vy?" odpovím, jakmile se mě zeptá na jméno a po chvilce váhání mu podám ruku. Přeci jen, to jak jsem studená můžu lehce vysvětlit tím, že mi je zima. Byla noc a celkem chladno, takže to nebude divné.

S širokým úsměvem poděkovala a řekla že s někým jako já po boku se bát nemusí, což mi vážně lichotilo. Pak se představila jako Maya a chtěla znát mé jméno.
"Jmenuji se Gabriel" odpovím mile a pohotově jí podám ruku, když mi nabídne svojí... stisknu jí pevně, ale ne tak aby jí to bolelo... jen tak aby to nebylo jako leklá ryba což by bylo neslušné.
Překvapivě měla měla vážně studenou ruku...
"Mayo, tobě je zima?" zeptám se a začnu si sundavat svojí mikinu, kterou jsem na sobě měl.
Následně jí ji podám. *Tohle by jí mělo zahřát.* pomyslím si a usměji se.
"Mohla by jsi mi říct kde zhruba bydlíš abych věděl kam půjdeme ?" zeptám se zvědavě... přeci jen nemohl jsem jít na slepo... musel jsem vymýšlet cesty kudy by mohla Maya uniknout kdyby nás něco napadlo. Byl to můj aktuální úkol...ochránit tuhle dívku.

Představí se mi jako Gabriel a stiskne mou ruku, oproti mojí kůži byla ta jeho opravdu hřejivá a příjemná. Měla jsem ráda teplo, dokonce jsem se ráda vyhřívala na sluníčku, přestože by mě bez Lapis Lazuli okamžitě sežehlo. Mělo být mým nepřítelem... Ale řekněme, že mám ráda nebezpečí. Gabriel se mě zeptá, jestli mi je zima a tak lehce přikývnu a zadívám se stranou. To už si ale sundával svou mikinu, kterou mi následně dá. Nasadím vděčný úsměv a natáhnu na sebe mikinu, která na mě musela vypadat opravdu obrovsky. Byla od něj vyhřátá, ale... To mi mohlo být jedno. Nic mě nezahřeje. Ani mé ledové srdce. V duchu se ušklíbnu nad svými myšlenkami, než se otočím na Gabriela.
"Děkuji," vydechnu a když se mě zeptá na cestu, řeknu mu svou adresu a pomaličku se vydám na cestu po jeho boku.
"Co tady vlastně děláš ty?" zeptám se ho zvědavě.

Když si nasadila mojí mikinu vypadala v ní roztomile a přesto trochu vtipně jak jí byla celá velká, až jsem se neudržel a začal se trochu smát. Poděkovala za ní a zdělila mi svojí adresu.
Vydali jsme se pomalu na cestu a já se rozhlížel po okolí zda na nás nečíhá nějaké nebezpečí... byl to prostě zvyk, takhle jsem se rozhlížel vždycky když jsem chodil v noci na lov a nemohl jsem si pomoct.
Z mého rozhlížení mě až vytrhla její otázka kdy se mě zeptala co tu vlastně dělám. chvíli jsem mlčel...
"To samý jako každou noc lovím upíry." řeknu s lišáckým úsměvem zadívám se na Mayu a čekám na její reakci... přeci jen někdy nejlepší lež je říct pravdu... navíc pro normálního člověka tohle byl jen vtip a určitě mi věřit nebude takže musím začít přemýšlet nad něčím co bych jí mohl říct... nerad jsem lhal, prostě mi to přišlo špatný.

Šli jsme bok po boku a já tiše přemýšlela, co s ním. Zatím mi přišel... Obyčejný. Fajn, vypadal opravdu dobře, přímo k sežrání... Ale zatím mě ničím nezaujal, což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že jsme se potkali teprve před pár minutami... Ach, Mayo... Ty a tvá neexistující trpělivost. V momentě, kdy však řekne, že loví upíry, tak jako vždycky, málem se zaseknu na místě, ale nakonec to zahraji tak, že jen klopýtnu a zadívám se na něj s doširoka rozevřenýma očima, než párkrát zamrkám.
"U-upíry?" vydechnu a podaří se mi nasadit zmatený tón. Po chvilce se však pousměji a rozhodnu se s ním hrát tuto hru. Netušila jsem, jestli je člověk, který má rád vtípky, nebo hodně hloupý nadpřirozený tvor. Nebo naopak geniální, protože říct tohle člověku... Nebyl nejhorší nápad.
"Mám se začít bát, že se mi změníš ve vlkodlaka?" zeptám se pobaveně, ale pozorně sleduji jeho reakci.

Když jsem Maye řekl že lovím upíry tak klopýtla a začala na mě koukat možná trošku vyděšeným pohledem... asi byla překvapená, tak takovouhle odpověď nikdo nečeká. Sice jsem čekal že se mi spíš začne smát, ale každý na podněty reaguje jinak tak jsem to nijak neřešil.
Po chvilce se mě zeptala jestli vážně upíry a zněla docela zmateně... no mě to přišlo roztomilý... celá mi přišla roztomilá, ale moc jsem to nedával najevo aby si nemyslela že bych jí něco mohl udělat.
Pak se mě zeptala jestli se má bát že se jí přeměním na vlkodlaka... to mě zarazilo a já se trošku rozkašlal... ale pak jsem se usmál protože moje krytí vyšlo a já v tomhle mohl pokračovat...
Zadíval jsem se na měsíc...
"No není úplněk, tak snad ne... leda že by jsme se dostali do nějaké hodně špatné situace..." vydechnu ustaraně "takže budeš se mě teď bát?" pokračuji s úsměvem celou dobu jí pozoruji protože jsem zvědavý na její reakce a zda bude pokračovat v téhle nevinné hře, která by mohla vyústit v to že by se mě zalekla a utekla, což jsem v tuhle chvíli za žádnou cenu nechtěl. Takováhle krásná dívka by si dneska nezasloužila zemřít... pomalu pokračujeme temnými ulicemi Atreii.

Pozorně jsem ho sledovala, zarazí se, rozkašle a já v tu chvíli netušila, co si myslet. Ale tato konverzace mě opravdu bavila. Možná stejně jako já věděl víc, než dával najevo. A myšlenka, že by opravdu mohl být tvor nadpřirozena, nebo dokonce vlkodlak... Se mi líbila. Ještě jsem neochutnala krev mnoha tvorů a tak jsem vždy byla nadšená, když se nějaký nový objevil. A navíc celá situace byla hned zajímavější. Odpoví mi, že není úplněk, takže snad ne, leda bychom byli v hodně špatné situaci. Rozesměji se zvonivým smíchem, který se nesl ulicí a zavrtím hlavou, když se zeptá, jestli se ho teď budu bát.
"Ne, pane vlkodlaku, opravdu se vás nebojím," řeknu mu pobaveně a natáhnu se k němu. Přitáhnu si jeho ruku blíž a lehce se na ni zavěsím.
"Nebo bych měla?" zeptám se po chvilce a zvídavě se na něj zadívám.

Když jsem jí řekl o tom že se nemusí být že bych se jí tu proměnil když není úplněk, tak se rozesmála... přišlo mi to jako roztomilý smích a tak jsem si ho užíval. Byl jsem rád že je tak uvolněná a že se okolo mě nebojí.
Na mojí otázku jestli se mě bojí ihned odpověděla že ne a nazvala mě pane vlkodlaku což mi přišlo hrozně vtipný když jedním jsem a tak jsem se začal smát taky. pak si přitáhla mojí ruku a lehce se na ní pověsila. Ačkoliv jsem to nečekal tak mi to nevadilo, chtěl jsem aby se okolo mě cítila co nejlíp a neměla strach z okolí... které jsem zapomněl hlídat... a tak jsem se jen tak zběžně rozhlídl po okolí tak jak jsem to dělával a vrátil se ke konverzaci.
Po chvilce se mě zeptá jestli by se mě měla bát.
"No vzhledem k tomu, že není úplněk tak by ses mě měla bát jen pokud jsi upír." řeknu s milým úsměvem. Nic podobného jsem v životě nezažil... žádná dívka se takhle ke mě nechovala a tak jsem z toho měl trochu smíšený pocity a nevěděl jsem co si o tom mám myslet, ale to šlo stranou protože můj hlavní úkol byl ochránit tuto mladou krásku.

Po mém oslovení se rozesměje a nijak neprotestuje, když se na něj zavěsím. Trochu se pousměji a sleduji, jak se rozhlédl okolo. Dával pozor na okolí, ale... Nebyl nervózní. Musel věřit ve své schopnosti. Celého si ho prohlédnu a až teď si všimnu stříbrného kufříku a chvíli se na něj zadívám. Netušila jsem, co v něm je, ale.. Ani mě to nezajímalo. Gabriel byl mnohem zajímavější. Odpoví mi, že se bát nemusím, leda bych byla upír. Znovu se tomu zasměji a tahle situace mi přišla opravdu komická.
"Ne, to opravdu nejsem," odpovím mu zcela upřímně. Ani to nebyla lež, nebyla jsem upír. Byla jsem něco horšího.
"Je s tebou legrace, úplně jsem zapomněla na to, že jsem měla strach," řeknu mu vděčně a z dálky zaslechnu nějaké hlasy. Nijak jsem však na ně nereagovala. Moc dobře jsem věděla, že člověk by je nezaslechl.

Odpověděla mi že upír není, což mi spadl kámen ze srdce.. ani nevím proč, ale byl jsem rád že řekla že není i když je logické že by to ani upír nepřiznal když jsem jí řekl že jsem lovec upírů.
Pak mi řekne že je se mnou legrace a že úplně zapomněla na to že se bála. Já se usměji protože to byl přesně můj cíl. Chtěl jsem dosáhnout toho aby se nebála a já jí v klidu mohl doprovodit domů.
Osud to tak, ale asi nechtěl a já po malé chvilce začal slyšet nějaký hlasy a smích poměrně z dálky... přeci jen jsem měl dobrý sluch když jsem byl vlkodlak. když jsme se přiblížili tak jsem si uvědomil že se naproti nám blíží nějaká partička opilých chlapů. Já se podíval na měsíc.
"Ach jo... zrovna dneska..." řekl jsem si vážně potichu pro sebe a pokračoval s Mayou pověšenou na své ruce věděl jsem co přijde.
Když jsme se dostatečně přiblížili tak ta partička obrátila pozornost na nás.
"Copak to tu máme ?" řekl ten největší z nich a stoupl si nám do cesty. "když nám dáš tu holku tak tě necháme jít" pokračoval a jeho celá parta se začala smát. Pak vytáhl nůž a namířil mi ho na obličej.
Já si posunul Mayu za sebe a s lehkostí vysmekl svojí ruku z jejího sevření.
"Neboj se a zůstaň za mnou, za chvilku bude konec." řeknu jí v klidu a otočím se na týpka který je o trochu větší než já.
"No pánové myslím že pokud to dneska přežijete, tak se alespoň měsíc nepostavíte!" řeknu s nadšením a rychle otevřu kufřík ze kterého vytáhnu rozloženou tyč. Ostatní chlapy už taky vytahují zbraně.

Všímala jsem si Gabriela a ne těch hlasů, zadívá se na měsíc, než něco pro sebe potichu poznamená. Bez upířích smyslů bych mu nerozuměla, ale takhle... Ano. I tak na to nereaguji a jen nahodím tázavý výraz. Až když se v dálce objeví skupinka lidí, začnu si jich všímat a víc se natisknu na Gabriela. Cítila jsem z nich alkohol až sem a tak lehce nakrčím nos. Jeden z nich vytáhne nůž a řekne, že pokud mě jim Gabriel nechá, nechá ho jít.
"Gabrieli..." vydechnu vystrašeně a překvapeně zamrkám, když mě velkou rychlostí schová za sebe a vysmekne se mi. To jsem opravdu nečekala. Slíbí mi, že za chvilku bude konec a tak lehce přikývnu a položím mu ruce na záda. Čekala jsem, co ti kreténi udělají a co hodlá udělat Gabe. Ale vypadal připravený, když s nadšením vytáhne zbraň z kufříku a připraví se k boji. Jenže mi dojde... Že to s tím lovcem upírů myslel nejspíš opravdu vážně.

Maya zněla vystrašeně a to mě docela naštvalo... celou dobu se snažím aby neměla strach a pak přijdou nějaký chlapíci co nemají nic lepšího na práci než hledat problémy.
Zhluboka jsem se nadechl a jedním pohybem složil tyč. jakmile do sebe všechny části zapadly tak se ukázali i čepele na obou stranách. Obvykle bych proti nim ani nevytahoval zbraň ale měl jsem sebou Mayu a oni zbraně takže jsem nic nechtěl riskovat.
Ani jsem nečekal na to až se oni připraví a začal jsem... byli pro mě lehké cíle protože byli opilý a já byl zvyklí bojovat proti upírům a podobným potvorám, takže jsem se ani nebál že by mi něco udělali.
Začal jsem s hlavním chlápkem kterému jsem jedním pohybem prořízl krk... byl jsem zvyklí upírům oddělovat hlavy takže to bylo pro mě přirozené... jen jsem si dával pozor abych mu tu hlavu neoddělil. Když to zbylí viděli tak se tři dali na útěk a zbylí dva na mě zaútočili. Já se jim obratně vyhnul a dostal se za ně. Hned jsem jim prosekl svaly na nohou aby se nemohli dobře hýbat a neohrozili tak Mayu. Pak jsem je už jen postupně zabodl a vrátil se k Maye mezitím co jsem si čistil čepele od krve.
"Promiň že jsi to musela vidět." řeknu s nervózním úsměvem." normálně bych to vyřešil jinak, ale měli zbraně a já nechtěl riskovat že by ti něco udělali." pokračoval jsem. Ty zbylí tři jsem nechal běžet. Ani jsem si nevšiml že mě ten krátký boj tak rozpumpoval že mi trochu svítili oči.
Složím tyč do kufříku a zavřu ho.
"Půjdeme ? Ještě tě musím dostat domů jak jsem slíbil." poznamenám už s naprosto vřelým úsměvem a podám Maye ruku aby se zase mohla chytit.

Tenhle večer byl lepší a lepší. Začnu si prohlížet Grabielovu zbraň, kterou byla dlouhá tyč s čepelemi a věděla jsem, že ti lidé nemají šanci. S narůstající radostí jsem sledovala, jak prvnímu z nich prosekl krk, ale přišlo mi, že se drží zpátky. Měla jsem pocit, že kdyby chtěl, s lehkostí by mu odsekl hlavu. Klasický postup při zabíjení upírů. Mluvil pravdu. Opravdu byl lovec. Mohl být Esper, nebo je nějaký nadpřirozený tvor, který tady dělá pořádek a vzal spravedlnost do vlastních rukou? Nebo si jen užívá boj. Každopádně... Vypadal neuvěřitelně sexy, zvláště, když na něj dopadne pár kapek krve a ten jeho výraz. Neubráním se úsměvu, který však zmizí, jakmile zabije posledního z nich. Bylo to na můj vkus moc rychlá, precizní práce. Začne čistit svou zbraň a já stála nehnutě na místě. Až teď mi dojde, že reakce obyčejného člověka se mi absolutně nehodí a... Nejspíš by to byl útěk.
"Ty... Ty jsi opravdu lovec upírů?" dostanu ze sebe nakonec a jelikož jsem netušila, jaký nahodit tón, rozhodnu se pro neutrální. Mohla bych to zahrát tak, že jsem v šoku!

Jen tam tak stála a pozorovala mě... najednou ze sebe dostala jestli jsem opravdu lovec upírů... nezněla vystrašeně nebo zmateně... spíš neutrálně. Nevěděl jsem jak to chápat, protože bych se ani nedivil kdyby utekla.
Nahlas si povzdechnu "Ohledně tohohle... ano mluvil jsem pravdu... jsem lovec upírů a ano upíři, vlkodlaci, démoni, andělé a podobné bestie o kterých jsi slyšela existují taky... to ani nemluvím o magii." odpovím trochu se špatným pocitem že bych to člověku prostě říkat neměl "ale byl bych rád kdyby jsi na to nějak zapomněla, aby jsi se tím nemusela zatěžovat a jen si v noci dávala pozor." pokračuji s trochu skleslým obličejem protože se mě asi začne bát.
"Jinak jsi v pořádku ?" zeptám se se zájmem a zakoukám se jí do očí.

Pomalu jsem si urovnávala myšlenky a pomalu mi docházelo, jak by se asi zachoval člověk. Měl by rozhodně strach a utekl, ale... Já to nechtěla. Musí být alternativa! Jedna má část se mu chtěla vysmát, že je idiot a říká to "člověku," ale ta druhá se téhle přetvářky ještě vzdávat nechtěla a chtěla si užít trochu legrace. Možná si s ním pohrát a pak mu zlomit srdce. Jo... To by šlo. Sdělí mi, že mluvil pravdu a taky mi řekne, že magie existuje, stejně jako další bytosti. Vykulím na něj oči a prohlédnu si jeho skleslý výraz. Ustoupím o krok dozadu a přitáhnu si jeho mikinu blíž k tělu.
"Co jsi teda zač?" zeptám se ho a tiše si pogratuluji, když se mi do hlasu podaří vtlačit lehký náznak paniky! Měli by mi dát nobelovku ta tyhle moje každodenní herecké výkony! Dobře... To přeháním... Ale... No, nevadí. Ještě se mě zeptá, zda jsem v pořádku, ale rozhodnu se jeho otázku prozatím ignorovat.

Ustoupila o kousek dozadu a zeptala se mě co jsem tedy zač... v jejím hlase jsem slyšel trochu paniky.
Bylo to jedno z nejhorších možných věcí co se mohla stát... takhle otázka... jedna věc je člověku říct že lovíš ty monstra... ale druhá je říct mu že jsi jedno z těch monster... to jsem si dovolit nemohl.
"Jsem jen člověk kterému se v životě stalo pár špatných věcí a tak se vydal na cestu lovce." řeknu s úsměvem a doufám že jí takováhle odpověď bude stačit.
"Každopádně musíme jít než sem dorazí policie... já to s nimi potom vyřeším, ale teď tě do toho zatahovat nechci." řeknu s nejmilejším úsměvem, který se mi mohlo podařit vykouzlit na mé tváři.
Přistoupím k Maye a pohladím jí po vlasech tak jak to dělávala moje matka když jsem byl malý a bál se. "Chápu že jsi vystrašená a zmatená a asi jsem ti tohle všechno říkat neměl... ale na to je už pozdě a musíme jít." řekl jsem klidným hlasem a otočil se směrem k domu Mayi.

Sdělí mi, že je jen člověk, kterému se stalo pár špatných věcí a tak se vydal na kariéru lovce. Pomalu přikývnu a pocítím zklamání z toho, že není nadpřirozený tvor. Opravdu jsem doufala, že bude vlkodlak. Povzdechnu si a po chvilce přikývnu. Chtěl odejít kvůli policii a nechtěl mě do toho zatahovat, za což jsem byla ráda. Už jsem se k němu chtěla rozejít, když to najednou udělá on a pohladí mě po vlasech. Překvapeně zamrkám a mé překvapení bylo pro jednou opravdové.
"Dobře," řeknu nakonec tiše a bez dalšího slova se chytím Gabrielovi ruky a vydám se domů. Brzy jsme stáli před velkou budovou, kde byl můj byteček.
"Nechceš jít na chvíli nahoru? Já... Ocenila bych teď společnost," vydechnu potichu a snažila jsem se vypadat co nejzranitelněji. Přeci jen tohle na chlapy fungovalo a to, když ochránili křehkou dívku v nesnázích a pomohli jí jim vždy pohladilo ego.

Po tom co jsem jí pohladil po vlasech vypadala překvapeně... ani se jí nedivím když jí chlap kterého dneska v noci pohladí po vlasech ještě k tomu po takovéhle situaci. Tiše souhlasí a jen se chytne mojí ruky. Po chvíli chůze jsme se dostali k k velké budově u které se Maya zastavila a zeptala se mě jestli nechci jít na chvíli nahoru, že by ocenila nějakou společnost... což jsem chápal po tom co se stalo a co se dozvěděla, ale dostal jsem jí v bezpečí domů a musel jsem ještě projít části města, které jsem nestihl projít předtím. Podíval jsem se na nebe a zamyslel jsem se jak to tedy udělám dál a všiml jsem si že v dálce pomaličku začíná svítat... podle odhadů bylo tak tři čtvrtě na pět.
No a se svítáním má práce končí takže jsem se rozhodl že nějaký ten čas mám a proč bych ho tedy nestrávil s touhle dívkou. Navíc v tuhle chvíli vypadala opravdu zranitelně jako by jí jakýkoliv prudký pohyb mohl ublížit.
"No hádám, že nebude vadit když půjdeme na chvíli nahoru, přeci jen pomalu začíná den..." řeknu s úsměvem a čekám kam mě Maya zavede.