Khora & NPC

Jakmile k ní přiskočím, vylekám ji, ale její nevěřícný výraz, když jsem začal vtipkovat, byl k nezaplacení. Chladně mě pozorovala a jakmile domluvím, zavrtí hlavou a zamračí se, než mi sdělí, že se opravdu chtěla vzdát a... Kdyby to bylo opravdové, zabije mě. Jen přikývnu, věděl jsem to. V momentě, kdy jsem ta slova vyslovil jsem byl připravený zemřít. Zemřít pro démona, který si mě neváží a udělal bych velkou chybu. Jenže... Jsem mu to dlužil. Život za život. Tiše si povzdechnu, než přikývnu a když ode mě odstoupí a začne se pomalu měnit, se zájmem ji pozoruji. Vydechne, že je to její démonická podstata a já si ji mlčky prohlížel.
"Jsi opravdu nádherná," vydechnu zcela okouzlen, než se k ní rozejdu a pohladím ji po tváři.
"Víš... Je to už opravdu dlouho, ale co si vzpomínám... Má pravá podoba by vypadala celkem podobně, jako tahle tvá... Ale už jsem ji tisíc let nepoužil, zrušilo by to tuhle iluzi," vydechnu tiše a stále si ji prohlížím.

Mlčenlivě si mě prohlížel, ale když vydechl že jsem nádherná, ucítím jak mě lehce zaštípou tváře a usměji se. Chvíli jsem ho pozorovala a nechám se pohladi po tváři. Poté ale vydechne že jeho démonická podoba vypadala podobně jako má, ale že už ji tisíce let nepoužil a že by to zrušilo tuhle iluzi. Nehcápavě se na něj zadívám a nakloním hlavu na stranu.

"Iluzi? Podobná?" vydechnu nechápavě a zadívám se na něj, než se pousměji a obejmu ho krátce, než se od něj odtáhnu. 

"I v téhle mám určité věkové formy, zdá se že díky své schopnosti ji mohu využívat i pro tyhle podoby," vydechnu nakonec a zadívám se na dveře. Chtěla jsem si vyposlechnout jeho příběh, důvod a potom jít za Azaelem, ten ale počká.

Nechápavě se na mě zadívá, než se zeptá na onu iluzi. Tiše si povzdechnu a když mi sdělí, že i v téhle podobě může upravovat svůj věk, jen přikývnu.
"Už jsem říkal... Že poté, co mě našel Astaroth jsem si změnil jméno a dokonce i můj vzhled. Jeden mág na mě tehdy použil iluzi, která mění vzhled mé lidské podoby, aby mě nemohl nikdo poznat," vysvětlím krátce a zamyšleně se zadívám na strop, než se můj pohled přesune na Khoru. I já ji tehdy požádal, aby mi ukázala svou pravou formu. Bylo by jen fér, abych udělal to samé.
"Ale hádám, že po tak dlouhé době je to jedno a nikdo mě už nepozná," zamručím, než zavřu oči a změním se do mé pravé, démonické podoby. Hned jsem věděl, že i iluze mága se zrušila a tak s povzdechem pomalu otevřu oči. Už nebylo cesty zpět, ale kupodivu... Mi to nevadilo. Spíše jsem cítil úlevu a radost, že jsem zase ve své pravé kůži, přestože jsem doteď netušil, že mi chyběla.

Poslouchala jsem ho a vybaví se mi že něco takového opravdu říkal, jenom jsem si to nespojila dohromady až v takové hloubce. Párkrát se nadechnu a přikývnu. Netušila jsem, vlastně mi to ani nedocházelo, že by mohl vypadat jinak a přesto mi to říkal, jak hloupé Khoro. Když sle zamručí něco ve smyslu že už ho stejně nikdo nepozná a přemění se do své démonické podoby, zůstanu na něj hledět. Ne, zůstanu hledět na bělovlasého démona, který na sobě nesl modré démoní znaky a tak se úplně zaseknu na místě. 

"Jsi... si jistý že nejsme příbuzní?" zamrkám několikrát v úžasu. Chvíli si ho jenom prohlížím, než k něm přistoupím blíž, a změním se do starší podoby která.... vypadala skoro jako ta jeho. Vyvalím na něj oči a zanču si ho nevěřícně ve stálém šoku obcházet. 

Pomalu otevřu oči a zadívám se na Nephalemku, která na mě s překvapeným výrazem hleděla a zcela se zasekla na místě. Ušklíbnu se a když se mě zeptá, zda nejsme příbuzní, rozesměji se.
"Pokud vím, Azael a Ferael opravdu příbuzní nejsou a nejsem si vědom toho, že bych měl předky mezi anděli," zasměji se, ale musel jsem uznat, že jsme opravdu vypadali dost podobně, zvláště když se změní do své starší verze. Pousměji se a když si mě začne obcházet, zůstanu stát na místě.
"Možná... Spřízněné duše?" řeknu s hravým tónem a zasměji se tomu, než se otočím na Khoru a přitáhnu si ji k sobě. Chvíli jsem pozoroval její nádherné, modré oči a poté ji pohladím po tváři.
"No... Půjdu to tady prozkoumat a ty... Jsi chtěla jít za otcem," vydechnu tiše, než se změním zpátky do lidské podoby, která již také vypadala trochu jinak a prohrábnu si vlasy.

Stále jsem si ho obcházela a usmívala se na něj. Jakmile od něj dostanu odpovědi a také pohlazení o tváří, pousměji se a uculím na něj. Měl pravdu, ti dva příbuzní... nebyli a spřízněné duše zněli hrozně moc fajn. Jakmile mi ale sdělí, že jsem chtěla jít za otcem, povzdechnu si. Měl pravdu, chtěla jsem s nim mluvit, nespěchalo to a ani se mi od něj nechtělo, ale když se změní a já se zadívám na jeho lidksou podobu, ve které vypadal torchu jinak. Usměji se a změním sě zpět na menší formu, než se k němu natáhnu a políbím ho na rty.

"No... ale v téhle vypadáš opravdu sexy," ušklíbnu se, než vyhrabu z kapsy královskou pečeť, co jsem použila v souboji a zadívám se na ni, než ji hodím Balaurovi.

"Aby mi tě nezabili, v nejhorším ji použij," zakřením se a nakonec dojdu ke dveřím, ve kterých mu zamávám a zmizím.

Usměje se na mě, než se změní zpátky do své menší, mladší formy a natáhne se pro polibek, který jí s radostí oplatím. Ušklíbne se s tím, že v lidské vypadám sexy a tak se ušklíbnu a vezmu si od ní královskou pečeť.
"Neboj se, jen tak se nedám. Ale díky, ušetří mi mnoho problémů," pousměji se a když mi zmizí za dveřmi, chvilku jen postávám uprostřed místnosti, než se vydám na průzkum paláce.

Azael:

Mé království... Bylo v katastrofálním stavu. Rád bych z toho vinil někoho jiného, ale byla to čistě má chyba a chyba mého nezájmu. To však teď mělo skončit a tak jsem se hned po krátkém rozhovoru s Khorou pustil do práce a od té doby štěkal jeden rozkaz za druhým. Stále jsem se bavil překvapenými tvářemi mých podřízených, kteří se natolik báli, že neměli ani odvahu se zeptat, co se stalo, ale někteří byli opravdu nadšení. Mým prvním rozkazem bylo však najít jednoho podvraťáckého démona, kterému jsem chtěl dát přes hubu a hezky pomalu ho zabít za to, co udělal. Momentálně jsem však seděl v mé pracovně a už téměř dva dny jsem nespal. Stále jsem nebyl unavený a měl jsem dostatek energie, což... Bylo asi kvůli tomu, že jsem posledních několik stovek let vůbec nic nedělal.

Měla jsem docela dobrou náladu a to hlavně díky Balaurovi. Také jsem věděla že by bylo fér jenom poděkovat Azaelovi za naši zachránu, přeci jenom kdyby nás nenašel, oba bychom byli mrtvý. Povzdechnu si a pomalu se ho vydám hledat. Trvalo mi to asi půlhodinu, než jsem se nějak vymotala z prostorů paláce a když jsem si všimla dvou stráží u velkých dveří, rozejdu se k nim. Lehce sebou cuknu, když se mi postaví do cesty a hlasitě na mě zavrčí. Chvíli jsem je jenom propalovala nerozhodným pohledem, než jsem hrábla do kapsy a vytáhla pečeť kterou jsem jim ukázala. Jejich překvapené výrazy byly k nezaplacení a když jeden z nich přeci jenom naklepe na dveře s tím, že má král návštěvu a pustí mě dovnitř, opatrně do nich vejdu, než se za mnou zabouchnou a můj pohled spadne na démona za stolem, který něco vypisoval.

Azael:
Od práce mě vyruší až hlas stráží před dveřmi, kteří zaklepou a sdělí mi, že mám návštěvu. V tu chvíli jsem opravdu doufal, že to bude Khora a ne nějaký otrava. A mé přání bylo vyslyšeno. Můj pohled spadne na mou dceru, která vypadala jinak než když jsem ji viděl včera. Díky mé schopnosti jsem však věděl, že to je ona. Pouto mezi námi mluvilo jasně. Vypadala teď víc jako démonka, ale zároveň jako dítě, kterým byla.
"Khoro," vydechnu, než se usměji a postavím na nohy. V mé démonické formě jsem ji o dost převyšoval a bylo oproti mě vážně malinká. Na tom však nezáleželo.
"Posaď se, jsem rád, že jsi přišla," dodám po chvilce a znovu si ji celou prohlédnu.

Démon za stolem na mě upřel svůj pohled a oslovil mě s tím, že se mám posadit a že je rád, že jsem přišla. Chvíli jsem ho pozorovala, nic neříkala jenom si ho prohlížela, jeho výšku, tělo, oči. Bylo to zvláštní, byla jsem na démony zvyklá a přesto... Krátce se pousměji, než se rozejdu ke stolu a vyskočím na židli na kterou se posadím. 

"Lu, tady... mi prosím říkej Lu," vydechnu tiše a už teď jsem věděla že budu muset rozlišovat svou osobu tady jako Azaelova dcera a v bratrstvu, alespoň do té doby dokud bude Astaroth ve velení. Potom si o tom budu potřeboval promluvit s Balaurem. Znovu upřu pohled na démona, než přelétnu celou místnost pohledem. 

"Jsou tě některé věci které bych s tebou chtěla probrat, ať už se týkají nás dvou nebo něčeho jiného," vydechnu a zamyslím se nad tím, co bych lastně měla říct. V mluvení jsem nebyla moc dobrá a stále jsem byla v jeho přítomnosti nervózní. 

Posadí se na židličku, než mě požádá, abych jí tady říkal Lu. Jen nadzvednu obočí a přikývnu, aniž bych se na něco ptal. Byla to její věc. Potichu jsem čekal, co řekne, zatímco si prohlížela místnosti a po chvilce vydechne, že jsou tady některé věci, které chce probrat.
"Také jsem s tebou chtěl mluvit. Konečná rozhodnutí jsou však na tobě. Nehodlám tě nutit dělat cokoliv, co nechceš. Nemám na to právo," řeknu s povzdechem a zadívám se na dívku před sebou. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že mám dceru. Vždy jsem chtěl následovníka, dítě, které budu moct vychovat, naučit bojovat... Ale mé milenky těhotenství nikdy nepřežily a teď... Mě Nyjuun o to vše připravil. Na chvíli zavřu oči, než pokynu Khoře, aby mluvila.

Stále jsem si ho prohlížela, bylo jenom k neuvěření že démn přede mnou je můj otec. Byla to zvláštní představa a přitom... mi byla tak vzdálená a cizí. Na malý moment se uvolním, ale to se změní když začne mluvit. Ani jsem netušila proč jsem napnutá jako struna, možná protože jsem vůbec netušila co od démona očekávat. Jeho slova mě však velmi překvapí a tak se nadechnu abych něco řekla, ale místo slov jenom přikývnu a lehce se pousměji. 

"Tahle slova slyším ráda, protože života jaký jsem žila do teď se vzdát nehodlám a to ani za předpokladu že jsem opravdu tvá dcera," vydechnu a položím ruce na stůl, než se Azaelovi zpříma podívám do očí. Nelhal, ve všem co říkal, nelhal. 

"Proč? Proč jsi mu Abbygail nechal?" vydechnu po chvilce co jsem mu zírala do očí. 

Azael:
Viditelně se jí uleví a řekne mi, že se nehodlá vzdát života, který do teď žila, i kdyby byla opravdu má dcera. Přikývnu, bylo to logické a kdybych jí do něčeho nutil, tím spíše ji ztratím. pohodlně se opřu v židli a čekal jsem na otázku, už teď jsem věděl, že jí některými svými odpověďmi ublížím, ale nehodlal jsem lhát. Zeptá se mě, proč jsem Nyjuunovi Abbygail nechal a tak si povzdechnu.
"Za svůj život jsem měl mnoho milenek, vždy jsem toužil po dítěti, ale žádná těhotenství nepřežila. Věděl jsem, že tak to bude i Abbygail, nemohla přežít, stejně jako dítě. Byla mi už k ničemu a když o ni Nyjuun projevil zájem, nechal jsem mu ji. Řekl mi, že zemřela spolu s dítětem. Lhal mi a za to zaplatí, jakmile se mi ten had dostane pod ruku," odpovím a konec rozzuřeně zavrčím. Ten parchant... Bude trpět.

Sledovala jsem ho a přemýšlela, poslouchala. Snažila se v jeho hlase najít jakýkoli náznak lží ale nebyly tam. Mluvil ke mě zcela otevřeně a zpříma a toho jsem si cenila. Žádná pžetvářka ani žádná výmluva, říkal to narovinu tak jak to bylo. Zhluboka se nadechnu a když se zmíní o Nyjuunovi, povzdechnu si a zavrtím hlavou.

"Nyjuun je mrtvý, můj bratr ho zabil spolu s Abbygail když mě od něj po patnácti letech osvobodil. Viděla jsem to na vlastní oči, ten muž neměl šanci to přežít..." vydechnu a zadívám se na Azaela. Proč mu na tom aby ho zabil tolik záeželo? Je to kvůli tomu že se cítil podvedneý? Ne, že byl podvedený samotný král?  

"Takže byla tvým pobavením, nemiloval jsi ji... to chápu, takhle to v podsvětí chodí. Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje... spíše tvůj zájem který projevuješ teď nebo nevím jak jinak bych to měla nazvat," vydechnu a celou dobu z něj nespouštím oči. Nemyslela jsem si že by mě cokoli z toho co mi řekne mohlo rozhodit, tak nějak jsem si uměla představit co za člo- démona to je a já nebyla tak slabomyslná jak si možná myslel. 

Azael:
Odpoví mi, že Nyjuun je mrtvý a tak se zamračím, když mi však řekne, že to bylo už před rokem, tiše si povzdechnu. Žil, naposledy jsem ho viděl před pár týdny.
"Nyjuun... Rád dělal pokusy a dokázal nemožné. To, že jsi tady to dokazuje. Nepodceňuj ho, žije. Mluvil jsem s ním před několika týdny, už jsem však poslal své podřízené, aby ho dovedli. Živého," řeknu ji zcela na rovinu a když začne mluvit o Abbygail, přikývnu. Měla pravdu, netajil jsem se tím, že byla pouhým pobavením. Ještě jsem nepotkal démonku, kterou bych miloval. Zeptá se mě však, proč teď projevuji zájem a tak se opřu lokty o stůl a nakloním se k ní.
"Už jsem řekl, že jsem vždy toužil po dítěti... Jsi má dcera, máš mou krev. Pokud mi to umožníš, chci být součástí tvého života. Nic po tobě nežádám, pokud nebudeš chtít, ani tě za svou dceru před ostatními neprohlásím. Pokud se rozhodneš odejít, že se mnou nechceš mít nic společného, nebudu tě pronásledovat... Nevzdám se ale tak snadno a chci tě požádat jen o jedno. Aby jsi mi dala šanci napravit chyby, které jsem udělal," řeknu jí zcela upřímně a zahledím se jí do očí. Na tomhle mi opravdu záleželo. Chtěl jsem ji ve svém životě.

Tiše vydechnu a zadívám se na Azaela když začne mluvit o Nyjuunovi. Tohle mi nemusel říkat, věděla jsem to, věděla jsem co dělal a jak moc byl zběhlý vesvých pokusech a proto sevřu ruce v pěst a zadívám se do stolu. Když ale řekne abych ho nepodceňovala a sdělí mi že žije, v mých očích se objeví lehká avšak krátká panika, kterou rychle potlačím a odkašlu si. Po mé otázce ohledně zájmu se opře loky o stůl a nakloní se ke mě. Bylo to zvláštní, ani jsem nejspíš netušila proč. Všechno co říkal dávalo smysl a jeho přístup mě udivoval čím dál víc. Nenutil mě, nechtěl mě nutit, ale stále jsem měla tolik otázek a doufala jsem, že ho jimi nezačnu nudit.

"Můžeš mi odpovědět na jednu mou otázku?" vydechnu a zpříma se mu zadívám do očí, než se při vzpomínce na Nyjuuna lehce zachvěji a donutím se sevřít ruce v pěst.

"Myslíš si že máš na to být... lepším otcem než  mi byl on?" vydechnu vážně a nespouštím z něj oči. Nemohl tušit jaký byl můj vztah s ním, ale přesto tady seděl a tvrdil že se mě snadno nevzdá a já chtěla vědět kolik pravdy a upřímnosti se skrývá v jeho slovech. 

Pozoroval jsem ji, byl jsem za tuto příležitost rád. Přišla, mohli jsme spolu mluvit a já si plně uvědomoval, že to, jestli získám dceru, nebo ji navždy ztratím záleží na mých odpovědích. Proto jsem ji nechtěl lhát, přestože bych pravdou mohl leccos zkazit. Ne, nehodlal jsem lhát a mít vztah postavený na lži. Zeptá se mě, jestli jí mohu odpovědět na jednu otázku a tak bez váhání přikývnu a jakmile se zeptá, jestli si myslím, že jí můžu být lepším otcem než Nyjuun, zamyšleně se na ni zadívám.
"Nevím, jak se k tobě choval, ani jaký jste měli vztah... Z toho, co jsi řekla si však nedokáži představit, že by byl jakkoliv dobrý. Nebudu však hned říkat že ano, nemůžu to vědět," odpovím, než zavřu oči a po chvilce se znovu zadívám do těch Khořiných.
"Chci vědět, jaká jsi, poznat tě. Ne tě měnit. Ukázat ti tento svět, krásná místa, na které jsem za svůj život narazil. Naučit tě bojovat, pokud budeš chtít, pokud ne, nevadí, v tom případě tě budu vždycky chránit. Chci vědět, co tě baví s třeba zkusit nové věci. Zameškané roky nevrátím, ale můžu ti to zkusit vynahradit," vydechnu nakonec a doufal jsem, že jí to bude stačit.

Jakmile démon předemnou domluv, na mé tváři se objeví úsměv, který tam ještě nějakou dobu ponechám, než se nadechnu a dovolím si před nim trochu zvolnit. Tohle nebyla žádná debata života a smrti, prostě jenom debata. Nevím proč, ale chvíli jsem ho pozorovala a znovu si přehrávala jeho slova v hlavě a když jsem si uvědomila že ke mě takhle promlouvá muž, který je pokládám za nejsilnějšího a nejděsivějšího Aurina na světě, zacukají mi koutky a hlasitě se rozesměji. 

"Vůbec nezníš jako Azael, krutý a mocný vládce Severního království," vydechnu s doznívajícím smíchem a natáhnu k němu ruku.

"Platí, šanci ti dám... mohlo by to být zajímavé, mít vcelku normá-, prostě otce..." vydechnu a usměji se na něj. Poté se ale zamyslím nad jeho slovy a když jsem si to představila, znělo to... hezky. Jenže ani tak jsem od něj příliš očekávat nechtěla a nehodlala. 

"S bojem si nemusíš lámat hlavu, už jsem byla nucena navštívit i tvou arénu. Je to jedna z nejméně hezkých vzpomínek co na tohle město mám... kromě Nyjuuna... ten je horší," ušklíbnu se na něj a potom se na místě zaseknu.

"Zapomněla jsem jednu důležitou otázku.... tobě nevadí že jsem... Nephalem?" zeptám se Azaela.

Usměje se a po chvilce se její postoj uvolní. Nakonec se dokonce rozesměje s tím, že nezním jako Azael, krutý a mocný vládce. Pousměji se a když mi řekne, že mi dá šanci, pocítím obrovskou radost, která však brzy zmizí a otupí. Přesto tady stále byla a emoce, kterou jsem po dlouhé době cítil tak jasně a čistě, mě na chvíli ochromí a zcela se zaseknu.
"Děkuji, vážím si toho a zkusím ti být dobrým otcem, i přesto, že nedokáži cítit lásku," vydechnu nakonec a když mi začne říkat, o tom, jak bojovala v aréně a je to jedna z jejích nejhorších vzpomínek, tiše zavrčím a zavřu oči. Nyjuun... Si to vážně sežere.
"Už ti neublíží, nedovolím to," zavrčím potichu a když se mě zeptá, zda mi nevadí, že je Nephalem, zadívám se na ni.
"Mělo by?" zeptám se jí a nadzvednu obočí.
"Ne, jsi má dcera. A tou bys byla, ať už by jsi byla aurinem, xaphanem, succubou, nebo nephalemem. Nic to nemění," odpovím jistým hlasem.

Poděkuje mi žesi toho váží a nakonec zmíní že i přesto, že nedokáže cítit lásku. Nadzvednu obočí ale na nic se jej neptám, buď mu mé lehké gesto dojde nebo o tom nebude chtít mluvit, nehodlala jsem jej nutit. Brzy na to mě ujistí o tom, že mi nyjuun neublíží a tak si povzdechnu a zakroutím hlavou než se zaměřím na jeho slova o tom, že ať už bych byla jakoukoli rasou, nci to nemění na tom že jsem jeho dcera.

"Za tahle slova ti... děkuji já," vydechnu a krátce zavřu oči než se na démona pousměji.

"Teď je řada na tvé otázky, očekávej ode mě stejnou upřímnost," vydechnu a zadívám se na něj. Nezapomínala jsem však na to že se chci zmínit o chrámu a bratrstvu, jehož místo jsem jako Daemon nehodlala opustit, už jenom kvůli Balaurovi, chtěla jsem být prostě tam kde je on, i kdyby to mělo znamenat jít s ním třeba do nebe, nezáleželo mi na tom. 

Lehce nadzvedne obočí a mě byla tahle její tichá otázka zcela jasná. Povzdechnu si, než se zadívám někam za ni.
"Víš, že jsem ztratil svou zbraň... Mephistopheles mi ji ukradl před mnoha lety. Byla do ní vložena má duše. Ne jen její část, jako u většiny aurinů, ale celá. A také mé srdce," odpovím ji s nepřítomným výrazem, než se zase vrátím do reality a zadívám se na Khoru.
"Od té doby nedokáži cítit nic jako lásku, nebo náklonnost. Ostatní emoce jako radost, hněv, vztek, pobavení... Ty cítím, ale jsou tlumené, nevýrazné," vysvětlím a když mi poděkuje za má slova o tom, že mi je jedno, co je zač, jen se pousměji a přikývnu. Poté dá prostor, abych se ptal já a tak se na ni zamyšleně zadívám. Nechtěl jsem vytahovat její minulost, ale o to těžší bylo se ptát.
"Začněme tím, co se stalo, než jsem tě našel... Také by mě zajímalo, kde bydlíš," zeptám se tedy pro začátek.

Když se zmíní o své zbrani, lehce sklopím pohled, zatímco on se díval někam az mě. Moc dobře jsem to věděla, všichni to věděli a to byl také jeden z důvodů proč byl Azael tak dlouho nečinný. Netušila jsem však, že je možné aby nějakého Aurina tak moc ovlivnila ztráta jeho zbraně, ale poté co mi vysvětlil že ta jeho je... jiná, jsem si plně uvědomovala situaci v jaké se nachází. Tiše zamručím a vyposlechnu si i jeho další část o emocích. Neodkázala jsem si představit že bych byla na jeho místě, ale rozuměla jsem tomu, co se s ním děje... přeci jenom když je duše se srdcem oddělena od těla, stává se tělo jenom bezvýznamnou schránkou, nástrojem. Když mi ale položí otázku, rozhodnu se mu nic neříkat, přeci jenom to vypadalo že o tom ani mluvit nechce. Upřu tedy svůj pohled na Aurina a nadechnu se.

"V lidském světě, usadila jsem se tam jako členka Temného bratrstva pod vedením Astarotha," vydechnu a krátce přeletím místnost pohledem, než se zase zadívám na Azaela. Chvíli na to se rozpovídám o mém společníkovi, se kterým jsme byli na misi, také o tom jak jsme našli chrám plný bohatství, šperků a magických artefaktů a také o tom, jak nás náš klient zradil, až do bodu kdy jsem ztratila vědomí a probudila se v paláci. 

"O nic moc jsi nepřišel... Patnáct let jsem byla držela Nyjuunem. Teprve rok zažívám co je to opravdová svoboda. Většinu času jsem strávila v bratrstvu a v lidském světě," sdělím nakonec a zadívám se na Azaela.

Dál se na mou zbraň neptala a tak jsme změnili téma k mým otázkám. Odpoví mi, že se usadila v lidském světě a je členkou Temného bratrstva.
"Ah, můj bývalý generál, co se pošetile snaží ovládnout lidský svět," poznamenám, než se zase začnu soustředit na Khořino vyprávění. Začne mi vykládat o Balaurovi, chrámu, který našli, o tom, co se uvnitř skrývalo a dojde až k zradě jejich klienta. Nakonec mi řekne, že jsem o nic moc nepřišel, že ji většinu života držel Nyjuun a žije na svobodě teprve rok. Tiše zavrčím a pevně sevřu víčka k sobě.
"Právě že zameškal. Kdybych to jen věděl, kdybych... Nemusela by jsi trpět," vydechnu, než vstanu zpoza stolu, obejdu ho a bez jediného slova Khoru obejmu. Selhal jsem. Byl jsem si toho plně vědom. Až po chvilce Khoru pustím a posadím se na stůl, který byl kousek před ní.
"Takže Lu... Další otázka... Co chceš aby o tobě věděli mí podřízení? Jistě se budou ptát na to, kdo si vysloužil mou pečeť," zeptám se jí.

Jakmile se zmíní o tom že byl Astaroth jeho bývalým generálem, překvapeně na něj zamrkám a na chvíli ztuhnu. O-opravdu? Když ale pronese že se pošetile snaží ovládnout lidský svět, zacukají mi koutky a své pobavení nad touto větou rozhodně neskrývám.  Jakmile mu ale sdělím že o moc nepřišel, pevně sevře víčka k sobě a když vydechne větu která mě překvapí a vstane, zvědavě se na něj zadívám. Objetí bylo to poslední co bych od něj čekala. I tak jsem se cítila zvláštně, uvnitř mě se mísilo hned několik emocí a jedna z nich byla i radost, díky které zvednu ruce a krátce démona před sebou obejmu. Zatímco on se posadí na stůl já vyskočím na židličku abych se mu alespoň trochu výškově vyrovnala a zamyslím se nad jeho poslendí otázkou.

"Za prvé bych si chtěla udržet svou identitu bezvýznamné Nephalemky v lidském světě, Khora je jméno... které mi dal můj bratr, protože Nyjuun ani Abbygail mi jméno nedali. Lu, je jméno které jsem si sama vybrala... Pokud mám být tvou dcerou, chtěla bych se prezentovat pod tímhle jménem a touhle podobou, která je také rovněž mou démoní," vydechnu a zadívá mse mu rozhodně do očí. Takhle jsem to chtěla a doufala jsem že nebude mít nic proti tomu. Také si odkašlu a povzdechnu si, než se mu rozhodnu omluvit.

"Také bych se chtěla omluvit. Nedávno jsem zabila jednoho z tvých generálů a ukradla mu tvou pečeť, kterou jsem využila v lidském světě... pod záminkou abych vyzvala Astarotha na souboj, který nemůže odmítnou a zároveň také abych si zachovala status členky. Krátce jsem se tudíž vydala za tvou geneárálku, ale o tomhle malém incidentu ví jenom hrstka pár bezvýznamných lidí. Tu pečeť jsem teď pujčila Balaurovi, chtěl prozkoumat tvůj palác a já nechtěla aby se mu něco stalo. Postará se o sebe, je silný... ale řekla jsem mu aby ji použil v nejhorším a nemsuel bojovat. Vrátímě ti ji hned jakmile se budeme chtít vrátit," vydechnu nakonec, ale ani jednou neuhýbám pohledem. Tušila jsem že rovnost a přímnost ocení. 

Udělá mi ohromnou radost, když mi rozhodným hlasem řekne, že chce jako Khora zůstat bezvýznamnou Nephalemkou, ale jako Lu bude má dcera. Radost mi ale ani tentokrát moc dlouho nevydrží, na chvíli se objeví v mých očích, než zase otupí. Přikývnu a když začne mluvit o tom, jak mi zabila generála a já si hned vybavím hlášení o jeho dceři... No i po tomhle jsem necítil ani jiskřičku zlosti, nebo jsem se nezlobil za to, co provedla. Místo toho nahodím pobavený výraz, než natáhnu ruku a pohladím ji po vlasech.
"Porazila jsi mého generála, jsem na tebe opravdu hrdý!" prohlásím, než se zamyslím nad tím ostatním, co mi řekla.
"Pečetě si nechte, obě. Je to tvůj partner, takže je také v podstatě součástí královské rodiny. Tu, kterou jsem ti však dal nedávej z ruky. Je... Speciální. Všichni ví, že patřila mě, je to přímo symbol krále. Necítím z tebe ani kapku magie, když budeš v téhle formě, nikdo nepozná, že jsi Nephalemka, takže... Nebude problém tě prezentovat jako Lu, aurinku, mou dceru. Khoru tak nikdo podezírat nebude. A s Astarothem si nelam hlavu, doufám, že jsi mu pořádně nakopala a... Aby se to nedozvěděl, můžu ti rovnou naoko dát pozici generálky, žádné povinnosti však mít nebudeš a... Můžeme říct, že jsi jí již dlouho, ale často jsi pryč a mise plníš výhradně sama, proto jsme tvou existenci prozatím tajili," vymyslím rychle a zadívám se na ni, zatímco jsem čekal, zda se jí můj návrh bude líbit.