Khora & NPC

Byl jsem vděčný za to, že mě Khora podepřela a tak se na ni pousměji a když vydechne, že mi to musí pořádně ošetřit a že ve vesnici v horách mají skvělého doktora, přikývnu.
"A můžeme si tam odpočinou, jsem hrozně utahaný," ozve se Valaan a tak na něj hodím naštvaný pohled, kterým ho umlčím. Vyjdeme zase před chrám a brzy jsme stáli ve vesnici a Khora nás zavedla k domu doktora, který mi ošetřil zranění a dokonce nám nabídl nocleh v jeho větším domě. Zatímco jeden pokoj si vzal náš klient, kde rychle usnul, já byl na pokoji s Khorou a okamžitě zamířím do postele.
"Hádám, že... Máš nějaké otázky. Klidně se ptej, akorát jsem o tom nechtěl mluvit před tím debilem," vydechnu potichu a trochu se na ni pousměji.

Byla jsem ráda že už jsme pryč a Balaur měl ošetřené rány. Toho doktora jsem znala, ale nedokázala jsem si vzpomenout na jeho jméno, věděla jsem jenom že je mi jeho tvář povědomá. Brzy jsme byli na pokoji a já si dám rychlou sprchu, zatímco Xaphan zamíří do postele. Brzy jsem byla za ním a jakmile se posadím na postel, ohlédnu se na něj. 

"Máš v sobě královskou krev," vydechnu nevěřícně a znovu na něj hodím zmatený pohled. Chápala jsem že je to jeho věc ale, tohle se nestávalo často a akorát mě to utvrdilo v tom, že o něm skoro nic nevím. 

Posadí se na postel a nevěřícně vydechne, že v sobě mám královskou krev. Jen přikývnu, než si povzdechnu a zadívám se na své ruce.
"Jsem prvorozený syn Feraela... A jediný, kterého uznal za svého. Když jsem byl malý, ještě byl normální, starostlivý, milující otec... To se však změnilo, když mi zavraždili matku... Zcela se změnil, už to nikdy nebyl on, byl čím dál krutější, bezohlednější. Už se o mě nestaral, ale svou pozici prince jsem si zachoval ještě dobrých sto let... Dokud mě nezradil Var'on. Nemohl jsem se už vrátit. Otec by mě nejspíš zabil jako slabocha, který se nechal porazit. Nebyl jsem nikdo. Astaroth mi dal jméno 'Balaur' a jeden mocný mág změnil podobu mé lidské formy, aby mě nikdo nepoznal. Od té doby jsem ani jednou nepoužil svou démonickou," vydechnu a zadívám se na Khoru, než se trochu pousměji.
"Ani Astaroth neví, kdo jsem byl, než mě našel..." dodám potichu a natáhnu se ke Khoře, abych ji mohl obejmout.

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na Balaura, když mi začne vyprávět jak to všechno bylo. Tiše jsem ho poslouchala a snažila se pobrat všechna slova co říká. Lehce se pousměji když začne vyprávět o tom že je jeho otec Ferael a jakým býval než přišel o svou manželku. 

"Ani nevím co říct... tohle, je... krutý," vydechnu smutně a když se ke mě natáhen aby mě objal, udělám to samé, než ho zatlačím do peřin. Přemýšlela jsem a nemohla jsem mu ani říci, že mu závidím, na tomhle nebylo nic závidění hodné, tohle si opravdu nezasloužil, ne za to všechno co udělal pro ostatní. Tím více jsem tu pro něj hctěla být, být tou která ho nezradí, stát po jeho boku... ale když si to uvědomím, zarazím se. Okamžitě si vpzomenu na naši debatu předtím a tak se na Balaura pousměji, než se postavím a dám mu pusu.

"Teď se prospi, sice tu má být bezpečno, ale chci to mít opravdu pod kontrolou, budu hlídkovat," vydechnu s úsměvem. 

Smutně vydechne, že neví, co říct a že je to kruté. Jen si povzdechnu a byl jsem rád, když mě objala a zatlačila do peřin. Pousměji se, než jí vtisknu pusu do vlasů. Najednou se však zarazí, pousměje a dá mi krátkou pusu. Chtěla hlídkovat a tak unaveně přikývnu a zahrabu se do přikrývky.
"Dobře, hlídej toho kreténa, aby se nepokusil utéct. Nebudu spát dlouho, přijdu tě za pár hodin vystřídat," odpovím, než se převalím na bok a brzy usnu.
Probudím se kolem páté ráno, zcela odpočatý a tak vystřídám Khoru a nechám ji spát do devíti, než ji i Valaana, probudím. Dáme si rychlou snídani, kterou nám dá doktor za menší obnos peněz a poté opět vyrazíme na cestu. Bylo mi už lépe, takže jsme mohli letět.
"Kam že vůbec míříme?" zeptám se našeho klienta.
"Hlavní město Severního Království," zazubí se a já se na chvíli zarazím, než přikývnu.

Brzy po tom co mě balaur vystřídal jsem se probudila a mohli jsme se zase vydat na cestu. Snídaně byla dobrá a tak jsem zase nasbírala ztracenou energii jak spánkem tak dobrým jídlem a vyrazili jsme. Balaur se semnou dohadoval že už mu je lépe am ůžeme letět a i přesto že jsem chtěla protestovat, došlo mi že se pohybuje pomocí levitace a tak nad tím zakroutím hlavou a nechám to být. Neměla jsem právo mu rozkazovat. Brzy se zeptá klienta kam letímě a sotva vysloví ono místo, trochu zblednu. 

"To jsem... netušila," vydechnu potichu a zamračím se. To místo, neslo mnoho vzpomínek, které jsem především měla na Azaelovu arénu a svého otce, co když mě tam někdo pozná? Tiše si povzdechnu a zadívám se na cestu před sebou. 

Zarazím se nad Khořiným tónem, kdy poznamená, že to netušila a tak se na ni otočím a starostlivě si ji prohlédnu, než se k ní přiblížím tak, že jsme letěli bok po boku a Valaan byl před námi a nadšeně si pobrukoval.
"V pořádku?" zašeptám potichu, aby to neslyšel náš klient a prohlédnu si ji. Nebyli jsme od našeho cíle zase tak daleko, brzy v dálce hlavní město uvidíme a já doufal, že všechno rychle vyřešíme, dostaneme zaplaceno, podíl z toho, co jsme našli a budeme se moct vrátit zpátky k Bratrstvu.

Věděla jsem že se nemám čeho bát a že můj otec je už mrtvý, ale přesto ve mě s narůstající blízkostí toho města narůstal strach. Starch který jsem neodkázala popřít. Stále jsem zamyšleně letěla za Vaalanem a brzy na to se vedle mě objeví Balaur a zeptá se mě jestli jsem v pořádku. Nesměle se pousměji a dostanu chuť ho chytit za ruku, ale sotva mi zacukají konečky prstů, neudělám to. 

"Jenom... nemám na tohle místo nejhezčí vzpomínky," pousměji se na něj a nakonec zavřu oči a začnu se za letu soustředit, než změním svou barvu očí a vlasů, než si rozpustím vlasy a změním i oblečení aby ke mě pasovalo. Inspirovala jsem se Balaurem a tak jsem teď mohla vypadat jako jeho sestra. 

"Neptej se, vysvětlím ti to potom," vydechnu nejistě a usměji se na Xaphana. 

Jen se pousměje s tím, že na toto místo nemá nejhezčí vzpomínky. Jen přikývnu a dál se neptám, najednou se mi však začne měnit před očima a tak překvapeně zamrkám. Vypadala jako moje sestra a já se tomu musel krátce zasmát.
"Nebudu, potom si promluvíme," usměji se a znovu si ji prohlédnu. Blížili jsme se k hlavnímu městu, když se najednou náš klient zarazí a zastaví.
"Co se děje?" zeptám se ho a on ukáže na nějakou skupinku démonů pod námi.
"To jsou mí přátelé! Do hlavního města tedy nemusíme!" zasměje se a zamíří k zemi. Následoval jsem ho a přistanu jen kousek za ním, než pohledem přelétnu všechny přítomné.

Zhluboka se nadechnu a byla jsem ráda že si chce promluvit až po tom a teď se mě zbytečně na nic neptal. Pousměji se a věnuji mu jeden ze svých sladkých pohledů, než se zadívám na Vaalana, který se najendou zastaví a zarazí. Párkrát nechápavě zamrkám a poslouchám jejich konverzaci. Chtěl se setakt se svými přáteli? Zamyšleně se zadívám na Balaurova záda, ale když se rozhodne sletět za ním, udělám to samé a brzy přistanu mezi nimi. Krátce se oklepu, než si prohlédnu všechyn přítomné a můj pohled spadne na město v dálce. Už jsem se těšila domů. 

Valaan se bavil s přáteli a vykládal jim o chrámu, já to chtěl mít rychle z krku a tak se k němu vydám s tím, že nám zaplatí a my zmizíme podat hlášení. Sotva mu však poklepu na rameno, dostanu prudkou ránu od démona přímo do zlomených žeber. Nechtěně vyjeknu bolestí a zalapám po dechu, to už jsem však na rukou měl pouta, která jsme získali v chrámu a já ucítím, jak mi zablokovala veškerou magii. Zalapám po dechu, to už mě ale kopanec poslal k zemi, kde zůstanu ležet a jen párkrát zamrkám. Ten zasranej zrádce!

Dívala jsem se na město a přemýšlela. Byla jsem ráda že tam nemusíme a tak párkrát zamrkám, než si nakonec povzdechnu a ohlédnu se na Balaura, který to chtěl vyřidit rychle a tak jsem se rozešla za ním, také jsem se chtěla vrátit domů. Jenže v tom se celá situace trochu zvrte, zahlédnu jak Balaur dostal kopanec do žeber a vyvalím oči na démona, který mu nasadil nějaká pouta. 

"Co to... kurva děláš?" zavrčím na něj vztekle a okamžitě vyrazím směrem k Balaurovi. Rozhodně se mi to nelíbilo, hádala jsem že nás Vaalan zradil. Nemohla jsem se ani divit při té velké odměně, která tam byla a tak hlasitě zavrčím a přemýšlela jsem co udělám... Potřebovala jsem se co nejrychleji a bezpečně dostat k Balaurovi, byl zraněný, ležel na zemi... Okamžitě dostanu strach, ale ne z nich... o něj. 

Byl jsem bez magie, na rukou jsem měl pouta, která nešla sundat a nemohl jsem kvůli nic dost dobře bojovat. Kvůli zlomeným žebrům se mi opravdu špatně dýchalo a po chvilce se rozkašlu, zatímco jsem všude kolem sebe prskal krev.
"Myslíte, že bych se dělil o takové bohatství? To tak! Díky, že jste mi otevřeli cestu, ale teď vás už nepotřebuji!" zasměje se Valaan a spolu s ním i celá parta jeho přátel.
"Xaphan je ze hry, bez magie a se zraněními je nic. Ale bacha na tu holku, jen nebezpečnější, než by se mohlo zdát. Asi to bude aurinka, hodně silná," zavrčí ten kretén, než proti nám všichni vyrazí. Nevěděl jsem, zda je Khora porazí sama. Věděl jsem, že neuteču, ne takhle. A jestli mě bude chránit, tím spíš zemře.
"Zmizni odsud!" zařvu na ni a podaří se mi malátně postavit na nohy.

Když se parta démonů rozesmála a s nimi promluvil i Vaalan, bylo mi jasné že nás zradil, zaprodal za bohatství a já se tomu ani nedivila. Tohle byla pravá povaha démonů a kdo ví? Možná bych to kdysi udělala také. Od té doby co jsem se přidala k bratrstvu, jsem se naučila pravidlům, toho že ne všechny životy je nutné brát, stejně jako spolupráci, přátelství a možná to bude znít hloupe... ale i lásce. Sotva na mě Xaphan zařve abych zmizela a já si všimnu že vyskočil na nohy, koutkem oka se na něj zadívám a věnuji mu milý úsměv, než se mi rucce pokryje má zbraň a se zavrčením svyrazím proti prvnímu démonovi.

"Zrádce... netoleruju," zavrčím naštvaně a nakopnu démona dožeber tak že odletí, hned na to se vrhnu na dalšího a moc dobře jsem věděla že čelím přesile ale nezáleželo na tom. Nehodlala jsem odsud odejít, ne bez Balaura. 

Jen mi věnuje milý úsměv, než vyvolá svou zbraň a já věděl, že mě neposlechne. Vyrazí proti prvnímu démonovi a já sevřu v ruce svou zbraň. Hodlal jsem ji pomoct, nějak... Alespoň trošku, když už byla tak tvrdohlavá a nechtěla utéct.
"Khoro," vydechnu tiše a sleduji, jak nakopla prvního démona, než se vrhne na dalšího. Jeden se rozběhne přímo proti mě a tak začnu blokovat jeho rány. Nesnažil jsem se útočit, jen jsem se bránil a pokaždé, co jeho zbraň narazí do té mé, mi projede hrudníkem ostrá bolest. Čím dál hůř se mi dýchalo a snažil jsem se nekašlat krev. Soustředil jsem se na protivníka, ale brzy mi meč vyrazí z rukou a pošle mě k zemi. Napřáhne se, aby mu dal ránu, o které jsem věděl, že bude poslední a tak jen zavřu oči v očekávání konce. Doufal jsem, že Khora bude v pořádku. Teď už jí nic nebude bránit v tom, aby odešla.

Dala jsem se do boje s démony, nehodlala jsem ho tady nechat i přestože jsem mu viděla na očích, že chce abych odsud vypadla. Nebyla tohle snad má povinnost k bratrstvu? Ne, nebylo to kvůli bratrstvu... bylo to kvůli němu. Všechny ty pochyby, záleželo na nich? Na otázkách? Na odpovědích? Zdálo se mi že mám v hlavě víc než jasno a když se ocitl v ohrožení, chtěla jsem ho ochránit tak, jak jsem věřila že by to udělal i on pro mě. Snažila jsem se od něj démony držet dál, ale jeden z nich mi proklouzl za záda a Balaur se s ním dal do boje. Takhle... takhle bojovat nemůže, ne v tomhle stavu a já usoudila že jediný důvod proč uchopil svou zbraň a nepoužil magii, byla ta pouta. Natěžko polknu a sotva se ohlédnu na svého společníka, schytám sečnou ránu do boku. Okamžitě zablokuji další, ale čím více jsem se je snažila držet dál od Balaura, tím těžší to bylo. Mohla jsem mít velkou sílu, ale byli v přesile a i tak jsem musela uznat že jsou zkušení, rozhodně se změnil i postoj Vaalana, který měl na tváři úšklebek a já si uvědomila že to všechno musela být jenom přetvářka. S další ranou na boku odskočím dozadu. Koutkem oka zahlédnu Balaura, který byl v mžiku beze zbraně a ležel na zemi. Démon se nad nim napřáhl a mě se v tu chvíli zastavilo srdce. Ne! Ne, ne, ne...ne! 

"Balaure!" vyjeknu hystericky a ani jsem netušila jak... ucítím obrovskou sílu v nohách a tak se prudce odrazím a vyběhnu jeho směrem. Byl po mém boku, daleko... a přesto jsem cítila úbytek energie v mém těle a měla jsem pocit, jako kdyby se všechno kolem mě zpomalilo. Zeširoka rozevřu oči, zatímco jsem sledovala meč, který se blížil k muži kterého jsem milovala. Musela jsem se tam dostat v čas, za každou cenu a tak vyrazím neuvěřitelnou rychlostí přímo k nim. Měl zavřené oči, přijímal smrtelnou ránu. To... jsem mu nemohla dovolit. Byl pro mě příliš důležitý na to, aby to teď vzdal. Věděla jsem však že démona nestihnu sejmout stranou, ale i přesto mi bylo jasné co mohu udělat. Bez váhání jsem se vrhla vstříc ostří meče, které mi chvíli na to projede tělem. Zapřu se rukama o zem a sevřu v rukou písek po stranách jeho hlavy. Zadívám se mu do zavřených očí a ucítím jak se mi krev začala hromadit v ústech a mé tělo se pomalu vracelo do původní podoby. Bíla barva vlasů odrůstala a měnila se do červena, stejně jako mé oči nabíraly zlatavé barvy a já se skláněla nad mužem, jehož život byl pro mě mnohem důležitější, než ten můj. 

"Na d-důvodu nezáleží.... Dokud existuje alespoň kapka n-naděje, na ničem jiném nezáleží..." zasípu potichu, než k němu natáhnu ruku a pohladím ho po tváři. Tohle byla má odpověď... Ucítím jak démon meč z mého těla vytáhl a sekl mě s ním prudce přes záda. Nehodlala jsem couvnout, ani ho pustit blíž k němu. Málem jsem přepadla na Balaura, ale díky síle kterou jsem se zapírala o zem se to nestalo. Zaslechnu za sebou hlasité zavrčení a podvědomě jsem věděla, že je to Drakon, který se dal s démony do boje. Kapky krve z mé rány dopadaly na Balaura a já mu věnovala jeden z nejsladších úsměvů, než se mé oči zalily slzami a pomaličku jsem se od něj odtáhla, přestože se mi podlomily nohy a všechny svaly v mém těle zaprotestovaly. Unaveně se otočím k démonům a i přestože jsem se cítila čím dál unavenější, vrhnu se mezi ně a tentokrát jsem si dávala pozor na to aby se nikdo nedostal k Balaurovi. Ignorovala jsem své kvácející rány a přestože jsem se několikrát v nepěkném kašli krve zasekla na místě a ránu odrazila jenom díky instinktům, pokračovala jsem dál.
Brzy jsem se ocitla tváří tvář Vaalanovi a tak se proti němu prudce rozběhnu, ale v půlce se akorát tak zapotácím a dopadnu na kolena, než se prudce rozkašlu. Blížil se ke mě s úšklebkem, ale já měla eso v rukávu a tím esem byl Asmodian, který se mu v tichosti zakousl do krku, než mu z něj vyrval kus masa a démon padl k zemi mrtvý. V tu ránu bylo po všem.

Čekal jsem na ránu, která nepřišla, místo toho se nade mnou někdo skloní. Otevřu oči a vytřeštím je, když nad sebou uvidím Khořin obličej. Skláněla se nade mnou a po chvilce jí z koutku úst začne stékat pramínek krve. Pomaličku se měnila do své pravé podoby a já ji stále překvapeně sledoval. Proč? Proč neutekla? Proč mě zachránila... Vždyť... Vždyť může umřít! Tiše zasípe, že na důvodu nezáleží, že dokud existuje jen kapka naděje, na ničem nezáleží. Doširoka rozevřu oči a když mě pohladí po tváří a démon ji znovu sekne přes záda, chci ji odstrčit, ochránit, tak jako to ona udělala pro mě. Jenže mé tělo protestovalo a nechtělo se pohnout. Ucítím její horkou krev na mém těle, což mě částečně probere, ale dřív, než se k ní stačím natáhnout, s očima zalitýma slzami se odtáhne, než prudce vyrazí proti démonům.
"Khoro..." vydechnu a začnu se škrábat na nohy, zatímco jsem kašlal krev všude kolem. Stále jsem ji pozoroval, stejně jako devítiocasou lišku, která démony trhala na kusy. Dřív, než jsem se nadál, bylo po všem a v momentě, kdy se Asmodian zakousne Valaanovi do krku, pouta povolí a spadnou na zem. Do těla se mi ihned nalije nová energie, díky které se rozběhnu ke Khoře a jakmile začne padat k zemi, zachytím ji,ale sám spadnu na kolena. Držel jsem ji v náručí a až teď si uvědomím, že mám oči zalité slzami.
"Proč?" zašeptám tiše, zatímco si ji k sobě přitáhnu a mohl jsem být rád, že je ještě při vědomí.
"Proč jsi mě zachránila? Proč jsi neutekla?" zeptám se zoufale a po tvářích mi začnou stékat slzy. Nechápal jsem to, kdyby utekla, byla by v pořádku. Nebyla by takhle moc zraněná. Nešlo by jí o život. Byl jsem ubohý, nedokázal jsem jí ani pomoci! Mohl jsem se jen dívat... Proč by pro mě obětovala svůj život? Nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal. Chtěl jsem být na jejím místě, tak moc jsem si to s ní chtěl vyměnit. To jediné, co jsem pro ni teď mohl udělat bylo dostat ji k doktorovi, do bezpečí... Ale nebyl jsem si ani jistý, jestli ji zvednu. Musel jsem to však zkusit.

Padala jsem k zemi, ale když to nejméně čekám, něco mě zachytí. Byl to Balaur, který sám dopadne na kolena. Natočím k němu svou tvář tak abych viděla do té jeho, než zavřu oči a začnu se oddávat sladkému bezvědomí. Začnu mu vzdorovat až když zaslechnu jeho uklidňující hlas. Stále mi to nehodlal říct. Pocítím v sobě hluboké sklamání ale také radost, se kterou natáhnu ruku k jeho tváři, než rozevřu oči abych se na něj zadívala. Sledovala jsem jeho krásnou tvář, nádherné stříbrné očia jenom mlčela zatímco mě pomalu zaplavoval chlad. Jizvy které nejdou vidět... se nehůř léčí. Stále jsem upírala pohled do jeho očí. Bála jsem se ta slova vyslovit, bála jsem se že oživým jeho jizvy a teď když jsem o nich věděla, bylo to ještě těžší. Jenže přijmout něco je lehčí říct... než udělat. 

"..nezáleží na tom, jak často nebo jak moc si navzájem višchni ubližují, milovat někoho není nikdy zbytečné," vydechnu s úsměvem na rtech a cítila jsem jak mě opouští síly, i má ruka bezvládně spadne z jeho tváře a aniž bych to sama chtěla, chvíli na to mu zcela ochabnu náručí. 

Dívala se na mě a nic neříkala, byla hrozně pobledlá a já o ni měl stále větší a větší strach. Tiše vydechne, že nezáleží na tom, jak často si navzájem všichni ubližují, ale milovat někoho nikdy není zbytečné. Tiše zavzlykám, než se i s ní v náruči postavím na nohy a rozejdu se k Asmodianovi, který ale začne mizet ve stejné chvíli, co Khora ztratí vědomí. Tiše zanadávám, než se zadívám na drobnou Nephalemku.
"Vydrž prosím... Bude to dobré, najdu pomoc, dají tě do pořádku," začnu šeptat, zatímco jsem šel k hlavnímu městu a ignoroval bolest, kterou jsem cítil. Jednu ruku jsem měl na jejích zádech a stále po ní stékala krev. I mě se dávno otevřely rány ze včerejška, ale to už jsem vůbec nevnímal.
"Miluji tě. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív... Nesmí být pozdě, zvládneš to," začnu znovu a lehce klopýtnu. V dálce zahlédnu démona, byli jsme snadným cílem, ale mohl být naší nadějí.
"Hej!" zařvu na něj a tím upoutám jeho pozornost. Znovu klopýtnu a tiše zasípu.
"Pomoz jí, prosím!" zavolám na něj a démon byl za chviličku u nás. Byl hodně vysoký a jen si nás chvíli prohlížel. Propálím ho pohledem, kdyby něco zkusil, stále jsem měl svou magii, ale on se k nám jen natáhne a dřív, než jsem se nadál, hodí si mě přes rameno a Khoru jemně držel v náručí.
"Vydržte," zavrčí potichu a hned na to jsem ztratil vědomí.

Probudil jsem se v neznámé místnosti a ihned se prudce posadím. Ihned zalapám po dechu, když mě zabolí celý hrudník, ale ignoroval jsem to a místo toho se začnu zběsile rozhlížet po místnosti. U vedlejší postele seděl nějaký muž, který držel Khoru jemně za ruku. Vypadal jako člověk a v momentě, co si uvědomí, že jsem vzhůru, pustí Khořinu ruku a postaví se na nohy.
"Bude v pořádku, potřebuje jen odpočinek. Nechám vás osamotě," řekne a rozejde se u dveří. Ihned jsem byl u Khory a kontroloval ji, ihned se mi uleví a tak chytím její ruku a pousměji se.
"Děkuji," vydechnu a zadívám se na neznámého muže, který se zastaví u dveří, přikývne, než se změní do démonické podoby. Byl to ten muž ze včerejška a mě ztuhne krev v žilách, když si uvědomím, kdo to je.

Měla jsem hodně bolestivý sen, ve kterém jsem Balaura neodkázala zachránit, umřel mi v rukou a nestačila jsem nic říct. Sotva vyslovím ty dvě slůvka, otevřu oči, do kterých mě udeří lehké, tlumené světlo v místnosti a bělavé konečky vlasů, které okamžitě rozpoznám. 

"Ahoj," zašeptám tiše a pevněji zmáčknu jeho ruku, když si uvědomím, že mě za ni celou dobu drží. Cítila jsem se unavená, ale už to nebylo tak hrozné a tak se zadívám na Balaura, než se pousměji. 

"Jsi v pořádku? Kde to jsme, co se..." zaseknu se a zavrtím hlavou. Na otázky byl čas, zdálo se že už ani jeden z nás není v ohrožení života, díky čemuž se mi ulevilo. Nějakou dobu jsem o sobě nevěděla, to uvědomění bylo děsivé a tak se trochu poplašeně zadívám na Xaphana, než se posunu a naznačím mu aby se posadil. Bála jsem se zavřít oči, nechtěla jsem aby se mi zdál další podobný sen. 

Držel jsem ji za ruku a přemýšlel nad tím, co se stalo. Zachránila mě. Mohla odejít, zachránit si život. Bez výčitek, protože jsem to sám chtěl. Ale neudělala to. Neuposlechla mě a díky tomu jsem byl tady. Nezradila mě... Byla pro mě ochotná obětovat život. Zaštípou mě v očích slzy a něco se ve mě zlomilo. Myšlenka toho, že ji miluji mě už neděsila. Strach, že by mě mohla zradit byl pryč. Miloval jsem ji. A ona byla kvůli mě zraněná. Když se ozve tiché ahoj, rychle zvednu hlavu a s uslzenýma očima se zadívám do těch Khořiných, než se mi na tváři objeví široký, šťastný úsměv.
"Ahoj," vydechnu a když se mě začne vyptávat, natáhnu k ní ruku a pohladím ji po tváři. Chtěl jsem říct, že na to je čas, ale sama se zasekne, než mi uvolní místo vedle sebe a tak se posadím vedle ní. Vypadala poplašeně a se k ní natáhnu a dám jí pusu na čelo.
"Jsem tak rád, že jsi vzhůru," vydechnu tiše a první slzy mi stečou po tvářích.
"Už to nedělej, už to prosím nikdy nedělej... Neděs mě takhle... Nemůžu o tebe přijít," zašeptám, než se nad ni nakloním a jemně vezmu její tvář do dlaní.
"Miluji tě," vydechnu konečně větu, kterou jsem měl říct mnohem, mnohem dřív.

Dívala jsem se do jeho očí a když promluvil, uleví se mi. Nedokázala jsem si představit, že bych už nikdy neslyšela jeho hlas a tak když si rovzpomenu na to, že tam málem zemřel, nahrnou se mi slzy do očí. Věnuje mi pusu na šelo a sdělí mi že je rád že sjsem vzhůru. Pobaveně se pousměji a pomalu se donutím posadit, nechtělo se mi ležet když byl tak blízko. Sledovala jsem jeho tvář a velice mě překvapí, když se mu po tváři začnou kutálet slzy. S nimi mi vytkne hned několik věcí a že už je nikdy nemá dělat, než vezme mou tvář do dlaní a vysloví ty dvě slůvka, která pro změnu spustí pramínky slz z mých očí. 

"Balaure," vydechnu potichu a šťastně, než spokojeně přivřu oči a natáhnu se abych Xaphana pevně objala. Netušila jsem co říct, měla jsem to úplně stejně, ale teď mi vyfoukl všechna slova a já ho prostě potřebovala jenom šťastně obejmout, než jsem ho konečně pustila.

"Omlouvám se, ale udělala bych to znovu," vydechnu a zvednu ruce abych si setřela slzy z očí. 

Pomaličku se posadí a po tvářích se jí kutálely slzy. Netušil jsem proč, ale teď jsem to nehodlal řešit. Sotva však řeknu ty dvě slůvka, vydechne potichu moje jméno a rozpláče se ještě víc. Vypadala spokojeně a hned mě pevně obejme. I já kolem ní omotám své ruce a jakmile mě pustí s tím, že se omlouvá, ale udělala by to znovu, lehce se zamračím. Opatrně si ji posadím do klína tak, abych jí neublížil a znovu ji obejmu.
"Udělal bych to samé, takže nemám právo ti to vyčítat, nebo zakazovat. Můžu jen dělat všechno proto, abychom se do takové situace už nikdy nedostali. Omlouvám se za svou slabost," vydechnu a pevně zatnu ruce v pěst, než opět povolím a zhluboka se nadechnu Khořiny vůně, než spokojeně přivřu oči.
"Mimochodem jsme... V paláci Azaela," vydechnu tiše a lehce ji zmáčknu.

Sledovala jsem ho a stále jsem měla před očima celou tu situaci a tak zatřepu hlavou a povzdechnu si. Nechtěla jsem na to myslet, byl tady a byl v pořádku, neumřel mi. Krátce zavřu oči a když si mě posadí do klína, spokojeně se o něj opřu, zatímco mě držel v objetí. Znovu promluvil s tím, že mi to nemůžže vyčítat, že by udělal to samé a omluvil se za svou slabost. Jenom zavrtím hlavou a pousměji se. Jakmile mi ale sdělí že jsme v paláci Azaela, ztuhnu a na chvíli se přestanu hýbat. 

"Azaela? V paláci? Proč? Balaure... proč jsme tady?" vyhrknu a poplašeně se otočím abych se mu tázavě zadívala do očí. 

Spokojeně se o mě opírala, tedy alespoň do doby, než jí sdělím, kde jsme. Ucítím, jak ztuhla a následně se na mě prudce otočí s tím, proč jsme v Azaelově paláci. Povzdechnu si a zamračím se. Sám jsem netušil, proč nám pomohl.
"Uklidni se, jsem tady s tebou, ochráním tě," zašeptám potichu a nadechnu se, abych jí řekl, co se stalo, když se najednou otevřou dveře a tak sklapnu a zadívám se na nově příchozího. Byl to Azael ve své lidské podobě. Kdybych ho předtím neviděl, nepoznám ho. Lehce se napnu, zatímco král pokračoval k nám.
"Jsem rád, že jste už vzhůru," řekne a po cestě chytí židličku, kterou dotáhne k posteli a následně si na ni naopak sedne. Rukama se opře o opěradlo, které měl před sebou a položí si na ně bradu.
"Jaká jsou vaše jména?" zeptá se, ale neunikne mi, že se jeho pohled upíral převážně na Khoru.