Isaac & Rachel

Byla to jedna z prvních misí na které jsem byl a abych pravdu řekl... užil jsem si ji. Tedy až na to, že se mi má horlivost a zapálenost do mých povinností trochu vymstila. Bojoval jsem s jakousi stvůrou a abych pravdu řekl, vůbec jsem se nehlídal, byl jsem příliš nadšený z toho, že ho můžu zabít, že jsem v tom neviděl žádné překážky. Byly tam, jenom já je necítil... a díky tomu jsem také začal upadat do bezvědomí. Netušil jsem proč, i když jsem viděl své zakrvácené oblečení, necítil jsem vůbec nic a to se mi nejspíše v životě ještě mnohokrát vymstí. Bez bolesti... jsem se neuměl hlídat, nemohl jsem. Mé unavené oči se ještě zadívaly na Graye, který běžel mým směrem, než jsem dopadl na zem a ztratil pojem o světě.

Byli jsme docela daleko od základny a proto jsem si tiše zanadával a položil Isaaca na zadní sedačky, zatímco jsem rychle nasedl do auta a dupl na plyn. Spěchal jsem, proto jsem jel městěm jako šílený a bylo mi to jedno. Brzy jsem byl v podzemním parkovišti našeho úkrytu a tak jsem si hodil zraněného Espera přes rameno a vydal se na ošetřovnu. Netušil jsem co s nim je, ale jeho tělo bylo pokryté několika ranami a já věděl že jediný kdo si s tím poradí byla Rachel. Ani jsem se neodvažoval klepat, sám jsem vletěl do místnosti tak, že jsem skoro spadl, vzhledem k tomu že se mi podlomila má zraněná noha a má žebra na tom taky nebyla nejlíp.
"Kam s ním?" vydechnu sotva se dostanu dovnitř a zadívám se na mladou modrookou blondýnku, na kterou se mile pousměji, než se můj pohled změní na zcela vážný. Co jsem ale naprosto nečekal bylo to, že se Isaac probudí a tak když zaslechnu jeho zamručení jen kousek od mého ucha, málem vyletím z kůže.

Sotva se ke mě dostaly nějaké hlasy, pootevřel jsem oči abych se podíval kde to jsem. K mému překvapení nebo spíše očekávání jsem byl na ošetřovně a tak jen tiše zavrčím, než se donutím otevřít oči dokořán. Líně zvednu hlavu a zadívám se na Rachel, která se mračila jak na mě tak na Graye, který mě po chvilce položí na lůžko a sám si s provinilým a omluvným výrazem lehne o kousek dál. Sám natočím hlavu jejím směrem a přestože jsem měl pocit že ji vidím stále trochu drozmazaně, donutím se zaostřit a pozorovat ji při mém ošetřování.
"Ne," odseknu zrovna ve stejnou chvíli, co se ozve Gray s tím, že jsme opatrní byli, ale ukázalo se že nešlo jenom o pár nadpřirozených ale přímo o jejich hnízdo. Okamžitě se na mě nevěřícně zadívá, než se ušklíbnu zatímco zakroutí hlavou a raději si začne prohlížet cosi na stropě, když svůj pohled stočím k modrookému kuřeti, která dělala s jehlou a nití opravdové zázraky a nikdy bych neřekl že je tak zručná, dokud bych to neviděl na vlastní oči.

Párkrát zamrkám když se natáhne a udeří mě rukou do čela. Na tváři se mi vyloudí pobavený úšklebek, se kterým vyhledám její oči.
"Řekl bych že máš oblibu v mlácení lidí," vydechnu než mi Rachel došije a zkontroluje všechny mé rány, než se ohlédne na Graye. Stova mu sdělí že to zvládne bez umrtvení díky tomu že jsem to zvládl i já, podle se ušklbíbnu nad jeho zblednutím a sotva se vydá ošetřit druhého Espera, zadívám se na strop, než dodělá svou práci. Poté se vydá znovu zkontrolovat mé rány, nectušil jsem proč, tak jsem se po chviličce posadil a zamručel nad celou tou situací.
"Bylo jich víc, ale byli to jen pěšáci těch které jsme zabili. Stejně se tam budeme muset vrátit, mělo by se to ohlásit Connorovi. Než jsem omdlel, zahlédl jsem jak pár z z nich utíká do podzemí," oznámím směrem k Rachel a ke Grayovi, než je oba přejedu zamyšleným pohledem. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči, ale to se ukáže jako chyba a blbý nápad, když se zaseknu a rozkašlu na místě. Z úst začnu plivat krev, než se konečně uklidním a zadívám se na červené chomáčky krve na zemi.
"Hmmm," zavrčím otráveně a zamračím se, než si zhluboka povzdechnu a zapřu se rukama o postel s čímž zakloním hlavu.

Odvětila mi že ráda mlátí pitomce ne lidi. Zakřením se a se smíchem se ji zadívám do modrých očí. Ona občas uměla být i vtipná! Nakonec mi ale sdělí že se mi dva v nejbližší době nikam vracet nebudeme a jakmile řekne že zůstáváme tady, okamžitě nakrčím nos a chtěl jsem začít prohazovat jednu nadávku za druhou, ale to už mě donutí si lehnout a začne mi kontrolovat plíce. Brzy na to se ale úlevně posadí vedle mě na postel a zadívá se na mě. Nesnášel jsem když mě takhle pozorovala.
"Tak vidíš, není to nic vážného... to znamená že můžu jít?" zavčím na ni otráveně, než dostanu nutkání se zase posadit, ale zaseknu se na místě a položím si ruku na oči.
"Hej, hej, kuře! Mohla by jsi zhasnout ty protivný světla?" zasyčím nahlas ale chvíli na to si povzdechnu a otráveně zavrčím. "Není to nejhorší," odpovím na její otázku po chvilce ticha.

Bylo mi docela jasné že mě nepustí, ale musel jsem to zkusit, kdo by chtěl většinu času trávit na ošetřivně? Jistě ten co se necítí dobře... Ale to nebyl můj případ. Její hravý tón a vyplázlý jazyk mě na chvíli zmate a tak se na ni nechápavě zadívám. V tom ale zavrčí že není kuře a že má jméno, ccož mě jenom rozesměje, než začne vyjmenovávat mé nemoci, nad čímž se jenom ušklíbnu.
"Děláš jako kdyby to byla má vina," zasyčím a když zhasne světla, konečně se rozkoukám okolo. Ignoroval jsem Graye, který prohodil pár nějakých poznámek a otočím se na Rachel.
"Časy se mění a lidé taky," zavrčím naštvaně. "Už nejsem důstojník a ani chlap, který by si takovou hodnost zasloužil," dodám po chvilce a zasměji se. "Navíc mě vykopli," zavrčím podrážděně, než nad tím zavrtím hlavou.
"Ta zbraň... umí víc než na co vypadá," prohlásím nadšeně s jakýmsi vítězným úšklebkem a zakřením se.

Měla pravdu, no i tak jsem se rozhodl na to nic neříkat, jenom jsem ji sjel chladným pohledem a zamračil jsem se. Nakonec zavřu oči a rozhodnu se trochu relaxovat. Popravdě jsem byl docela unavený a chtělo se mi spát, proto když sdělí že řekne Connorovi že jsme tady a také to aby někoho poslal na ono místo, jen líně přikývnu. V tom se ale ozve Gray ohledně filmu, na což jenom zavrčím a propálím ho pohledem. Když ale pustí nějaký film a Gray se tomu začne smát, nechápavě je sjedu pohledem a nějakou chvíli mi trvalo, než mi pointa toho všeho došla a tak jen zavrčím několik nadávek mířených na kuře, které opouštělo místnost... než si zase lehnu.

Zamyšleně jsem pozoroval strop, ale nikdy jsem to dlouho nevydržel a proto jsem si chvíli dělal legraci ať už z Graye nebo z Rachel, která se mi to snažila vracet a tím mě kolikrát akorát vytočila. No, zasloužil jsem si to, ne že ne... Přeci jenom já začínal a někdy jsem si to opravdu nemohl odpustit. Ani jsem raději nepočítal hodiny které jsem tu byl nucen strávit a tak zanedlouho zase zavřu oči a ztratím se v dlouhém spánku.
Proudím se po pár hodinách a tak se rozhlédnu po místnosti, kde jsem si zase vyřval obvyklé přítmí, které mi vyhovovalo. Párkrát zamrkám a když mi kuře sdělí, že se mnou chtěl Connor večer mluvit, ušklíbnu se a vyhoupnu do sedu, s čímž mi moje společnice zase začne kontrolovat rány.
"Argh, jsi s tou kontrolou vážně otravná, ale hádám že s tím nic neudělám," odpovím chladně než se postavím a zadívám na blonďatou před sebou.

"Eh..." vydechnu a dostanu zděšený tik do oka když mi sdělí to co mi právě sdělila. Měla pravdu a tak si rezignovaně povzdechnu, než se mi na tvář vyloudí můj obvyklý úšklebek a zvednu ruce v jakémsi gestu smíření. Sdělí mi že mám jít s ní že s Connorem potřebuje také mluvit a tak si povzdechnu a natáhnu na sebe oblečení, než se vydám spolu s ní do společenské místnosti. Když začne otom že někdo jako já ji tu nechyběl a že jednou budeme prosit o to aby nás ošetřila, ušklíbnu se a natáhnu k ní ruku abych ji tloukl do hlavy.
"Můžu tě ujistit, že to se nestane...alespoň ne u mě," utrousím s úšklebkem v odpověď a když mě doslova strčí do dveří, které za námi zavře, jenom se po ni ohlédnu a nechápavě na ni zamrkám než pohled stočím zpět do místnosti. Byli tady úplně všichni... Sotva udělám krok, přiskočí k nám Raze se skleničkami a tak na něj vyvalím oči, než se zděšeně podívám na všechny okolo.
"Zack, preferuji Zack..." zavrčím chladně a otráveně, než si povzdechnu a tik z mého oka zmizí. Tohle jsem vůbec nečekal a...nesnášel jsem oslavy a přehnanou společnost. Nakonec se ale zaseknu na místě a zadívám se na skleničku, vůbec jsem nevěděl co mám dělat nebo jak se mám tvářit a tak zůstanu nechápavě stát na místě.
"Eeeh?!" rozevřu oči zeširoka a až teď si uvědomím co vlastně říkal a zatvářím se tak nečinně jak jsem jenom mohl.

"Já..." zaseknu se a zadívám na Raze, který měl na tváři stále široký úsměv, než sjedu pohledem všechny, kteří se naskytli v mém zorném poli. Stále jsem nechápavě koukal před sebe, než můj pohled spadne na Ray, která mi sdělí že tohle je má oslava a že bych neměl stát u dveří ale bavit se. Nevěřícně se na ni zadívám, než se zhluboka nadechnu a zadívám na blonďaté kuře a zavrčím.
"...Nesnáším oslavy," zavrčím hlasitě a otráveně a měl jsem co dělat abych nezačal prskat na všechny okolo. Nakonec se ale zaseknu a zadívám se do očí mé malé společnice, než se rozhodnu kapitulovat a napiji se ze skleničky alkoholu s hlasitým povzdechem, který se v mžiku změní na znuděný.
"Vzdávám se," zasyčím nechtěně a rozejdu se více do místnosti.

Znovu se zatvářím otráveně, když se kuře vítězoslavně usměje a z místnosti se ozvou veselá zajásání a pustí se do pití a klábosení mezi sebou. Bylo to divné, nečekané a já byl stále lehce mimo a k neuvěření. Reagoval jsem přehnaně, ale kdo by tak nereagoval obzvláště když nemá rád oslavy, společnost, milé úsměvy lidí a hlavně tu... společnost?
Rachel mě dotáhne někam na gauč a tak se posadím a zatímco se natáhne pro nějaké jídlo na stole, já do sebe kopnu zbytek skleničky. Na její poznámku o tom že jsou jako jedna velká rodina se zatvářím poněkud kysele a raději to nekomentuji. Místo toho se ohlédnu do místnosti abych si ji znoivu prohlédl. Byla velká ale ne zase tolik, bylo tu spoustu věcí, bar, posezení uprostřed i po stranách, nějaké stolní hry a pár dalších pokojů. Párkrát zamrkám a když se otočím na Rachel zrovna ve chvíli kdy domluví a někdo zapne hudbu, zaseknu se.
"Žádat mě o tanec ani nezkoušej," začnu se okamžitě rozčilovat a natáhnu se pro něco na stole, co do sebe naštvaně nahážu, než se otočím zpátky na Ray.
"Šipky, docela bych si zahrál šipky..." vydechnu nakonec a zamračím se.

Cukaly ji koutky a s tím mi sdělí, že ji to napadlo a má chuť mě tam dotáhnout. Navíc... bych ji měl o tanec žádat já. Jenom zavrčím a pokrčím rameny, než zapne terč já se zadívám na to jak sbírá špiky. Chvíli jsem ji jenom pozoroval a prohlížel si ji, než se k ní rozejdu, vezmu ji šipky z ruky, odstavím je zpět na místo, vypnu terč a čapnu ji za límec, než ji doslova odtáhnu jiným směrem.
"Víš co kuře... rozmyslel jsem si to," zavrčím a dotáhnu ji až na menší taneční parket a zašklebím se, už jen když si prohlédnu podlahu a okolí. Bylo to dlouho co jsem netancoval, nakonec se ale otočím na Ray a zaseknu se. Chvíli jsem na ni jenom hleděl, než sám pro sebe zavrčím a s povzdechem k ní natáhnu ruku.
"Smí mumie prosit?" ušklíbnu se hravě a drze.

S nataženou rukou a úšklebkem jsem čekal co mi řekne a když odpoví, kdo říkal že se mnou chce tancovat, zaseknu se a nakloním hlavu na stranu. Vážně právě sama sebe nazvala kuřetem? I když počkat, já udělal to... samé. Stále jsem si ji nechápavě prohlížel a když ruku k mému překvapení přijala, zasměji se.
"Vážně..." vydechnu se zavrčením a nakonec se mi na tváři vyloudí pobavený úsměv, se kterým si ji přitáhnu blíž. Její zářivý úsměv a to jaký postoj zaujala, mě ujistilo o tom, že chce abych ji vedl a proto jsem to zkusil. Nutno podotknout... zkusil. Já vůbec neuměl tancovat! Nebo jsem si to alespoň vždycky myslel... ale ono to nějak...šlo a ani jednou jsem ji nešlápl na nohu, což byl nejspíš úspěch. Navíc mé postřehy nebyly vůbec špatné a podle všeho se to hodilo i v jiných chvílích než jenom v souboji.