Killua & Isaac

Místo: Atreia
Počasí: Slunečný den, skoro nefouká a je vedro k padnutí
Pořadí: Killua -> Isaac

Za otcem jsem se do nemocnice nestavil od doby, co mě poslal ke svému známému... nevěděl jsem jak bych se měl chovat a tak jsem se tomu radši vyhýbal. Místo toho jsem trávil čas běháním po Atrei a se svým kámošem, který mě znal dost dobře na to, aby věděl, že nechci mluvit o tom co se stalo a tak se tématu posledních několika týdnů vyhýbal. Také jsem stále trénoval, i když už sám a ani jsem nepočítal dny jak dlouho už tu jsem. Věděl jsem, že se tu otec jednou ukáže a vlastně jsem se trošičku i těšil až ho uvidím, ale zároveň jsem věděl, že to nebude stejné jako dřív.
Právě jsem byl v domě a rozhodně se nechystal jít nikam ven s tím jaké vedro tam bylo, seděl jsem v obýváku, jedl zmrzlinu a užíval si, že nikdo jiný není doma s nahlas puštěnou televizí.

Stál jsem před domem, který jsem už skoro ani nepoznával. Byla to dlouhá doba co jsem naposledy byl u Marka a věděl jsem že teď není doma. Před hodinou jsem s nim volal a raději ho informoval o tom, že se stavím. S povzdechem hrábnu do kalhot ze kterých vytáhnu klíče. Byl jsem trochu nervózní, byla to už nějaká doba a Killuu jsem neviděl od té doby co jsem byl v nemocnici. 

Díky Connorovi a Esperům jsem se dal tak nějak do pořádku a byl jsem schopný tak nějak vnímat realitu kolem sebe, už jsem nebyl ta troska v nemocnici, když za mnou poprvé přišli ale věděl jsem že mi to můj syn vůbec neulehčí. Z celé rodiny...mi zůstal jenom on a to že jsem ho dal k Markovi byla jediná věc co jsem pro něj tehdy mohl udělat aby netrávil čas po všemožných výchovných ústavech, to jsem opravdu nechtěl. Příbuzní ze strany Alissy... nebyla třeba o nich ani mluvit, dávali mi to všechno za vinu a tak se odmítali o Killua postarat, tohle byla jediná možnost... nebo jsem se na to vymlouval? S povzdechem strčím klíč do zámku a odemknu. Už z dálky zaslechnu hrát televizi, někdo byl doma. Potichu jsem vešel dovnitř a sundal si kapuci z hlavy, než jsem si začal procházet velký dům. 

Zmrzlina byla bezva osvěžení, ale měl jsem pocit, že když došla, bylo mi snad ještě vetší horko než předtím. Každopádně jsem se zvedl a šel hodit mističku a lžičku do myčky a když už jsem byl v kuchyni, rovnou sem si vzal něco studeného k pití. Když jsem se vracel zpátky do obýváku, zahlédl jsem před sebou nějakého muže jak si to míří také k obýváku a tak jsem se zarazil na místě, sáhnul do kapsy pro starý mobil, který mi Marek půjčil a naklikal tam číslo na policii.
"Jestli nechcete abych na vás zavolal policii, okamžitě odejděte" řeknu klidným hlasem, ačkoli jsem nebyl zase až tak klidný a zvedl mobil před sebe, aby ho jasně viděl, s prstem na tlačítku pro vytočení čísla. Nebál jsem se tak moc o sebe, ne po tom co mě Marek trénoval, jako spíš o to, že by se něco stalo s jeho domem zatím co jsem tu byl sám. Faktem ale zůstávalo, že ten muž musel být alespoň o hlavu vyšší než já a když se na mě otočil, ty obvazy, které měl z nějakého důvodu po celém těle, mu taky na příjemnosti nedodaly.

Některé z místnosti byly přestěhované a tak bylo trochu obtížnější se tu vyznat. Bylo to několik let co jsem tu naposledy byl a to jsem ještě sloužil u armády, ale teď... S povzdechem si prohrábnu vlasy a vydám se po zvuku televize... Heh, tu věc už jsem neviděl opravdu dlouho. Když ale zaslechnu něčí hlas, úplně se zaseknu na místě, obzvláště když se přede mnou vynoří bělovlasý mladík, který mě pozoroval klidnýma očima a obeznámil mě s tím, že zavolá policii. Zadíval jsem se na display mobilu a povzdechl si. 

"Killuo..." povzdechnu si a zadívám se na něj, zatímco svěsím ruce podél těla a prohlédnu si ho od hlavy až po paty. "Je to... dlouho, chápu že mě v tomhle stavu ani nepoznáváš," zavrčím si pod nos a znovu zabodnu oči abych si prohlédl svého syna, který za ten rok... vyspěl a já už teď věděl že Mark můj dluh splatil. Jen jsem vůbec nevěděl jak zareaguje ale příliš jsem od toho neočekával. 

Zmátlo mě, když mě oslovil jménem, ale když řekl, že je to už dlouho a já se víc zaposlouchal do jeho hlasu a vzpomněl si na vzhled svého otce z nemocnice, kde byl také celý ovázaný po těch strašných spáleninách netrvalo dlouho a došlo mi, že přede mnou stojí můj otec. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně bylo zamčeno a přes tyhle dveře by se obyčejný zlodějíček bez klíče nedostal.
"A A Ahoj, tati" vysoukám ze sebe a těkám pohledem z jeho obvázaného obličeje na zem a zpět, jak si nejsem jistý, co dál bych měl dělat. Po chvilce ticha se rozejdu do obýváku, kde si sednu a ztlumím televizi "zrovna jsem koukal na film, tak se můžeš přidat" řeknu otci, který stále stál ve dveřích do pokoje a byl jsem rád, že je tu něco díky čemu nebude jen trapné ticho, i když jsem se po chvíli zeptal "jak jsi na tom? myslím zranění".

Hleděl jsem na svého syna, kterému by mělo být patnáct a byl jsem úplně zaseknutý. Vůbec jsem netušil co bych měl říct, udělat nebo jestli mám vůbec právo něco říct a tak si jen povzdechnu a zatímco mě osloví, sleduji ho jak těkal pohledem k zemi a zase zpátky k mému obličeji. Tušil jsem že je ve stejné nejistotě jako já a já se obával jenom trapného ticha. Už nebyl dítětem a... já jsem byl úplně vyhozený ze své věčně protivné nálady. Chtěl jsem mu odpovědět ale místo toho si povzdechnu a když mi sdělí že se díval na film, že se můžu přidat a rozešel se do obýváku, po chvilce jsem ho následoval, ale opřel jsem se ve dveřích. 

"Jak jsi na tom s Markem, vycházíte spolu?" zeptám se po chvilce ale brzy na to mi položí otázku ohledně...mých zranění a tak se jenom zasměji a přejedu pohledem zbytek místnosti.

"Je to dobrý, zvykl jsem si na to..." odpovím mu a nakonec se rozhodnu vejít dovnitř. Chvíli jsem jenom tak listoval pohledem všude možně, než jsem se otočil zpátky na svého syna.

"Doufám že ti nedal moc zabrat... občas umí být dost přísný a nezná slitování," povzdechnu si a prohrábnu si vlasy, než vyhledám synovi jasně modré oči.

Otec zůstal ve dveřích, takže jsem ho viděl jen koutkem oka a tak jsem většinu své pozornosti věnoval televizi před sebou. Po nějaké době alespoň vešel do pokoje a s odpovědí mi rovnou také položil pár otázek. "Marek je v pohodě, jen ze začátku sem si připadal jako v armádě, ale..." řeknu a otočím pohled na otce "... hodně mi to pomohlo". Znovu jsem chvíli sledoval televizi, než jsem se odhodlal k další otázce "nechali si tě docela dlouho v tý nemocnici... bylo to až tak špatný?" sice jsem vůbec nevěděl, jak dlouho to bylo co jsem se s otcem viděl, ale muselo to být víc než půl, možná i tři čtvrtě roku. Dlouho jsem však byl zavřený doma a do teď jsem nezačal znovu chodit do školy, takže měření uplynulé doby bylo něco čeho jsem teď vážně nebyl schopný.

Odpoví mi že si ze začátku připadal jak v armádě což... se dalo od Marka očekávat ale v hloubi duše to byl skvělý voják, muž a přítel. Povzdechnu si a když se na mě otočí s tím že mu to dost pomohlo, přikývnu. Chápal jsem ho, pokud člověk mohl při tréninku přijít na jiné myšlenky, možná díky tomu mi pobyt u Esperů dost pomohl a mohl jsem normálně fungovat. I když ne že by každodenní život lovce byl až tak normální... Z přemýšlení mě vytrhne až syn, který mi položí další otázku a tak si nakonec povzdechnu a posadím se vedle něj na gauč, než se ohlédnu na televizi.

"J-jo, minimálně čtyři měsíce jsem nebyl schopný postavit se na nohy, ale to už je za mnou. Až na to že teď od pohledu děsím lidi a označují mě za mumii," zasměji se a znovu se ohlédnu na syna.

"Ale to není to o čem jsem chtěl mluvit. Je ti teď patnáct a máš svou hlavu, je tu hodně věcí které bych ti chtěl říct a ukázat, ale netuším jak na ně budeš reagovat, ani nevím jestli bys raději zůstal u Marka a..." úplně se zaseknu než sklopím pohled k zemi a zůstanu mlčet. Měl jsem opravdu pocit že na ni z toho nemám právo a cítil jsem se mizerně. Přepadla mě jedna z těch podělaných melancholií a stále jsem si pamatoval jeho slova.

"Killuo, co... co máš teď v plánu? Jsem ten poslední kdo by tě měl v něčem omezovat," řeknu s pohledem upřeným na svého syna. Najít slova pro to co jsem chtěl říct nebylo jednoduché. Jak vysvětlit patnácti letému synovi že je jeho otec lovcem nadpřirozených bytostí jako jsou...démoni, upíří a... znělo to tak... idiotsky. Svého syna bych měl ale mnohem raději u sebe, dohlížet na to aby se neutopil v tom všem, v čem jsem se málem, utopil já sám...

Nakonec si přeci jen sednul vedle mě na gauč a trošku víc se rozpovídal. Potichu jsem seděl a přesto, že jsem očima sledoval televizi, vůbec jsem nevnímal co se děje na obrazovce, jak jsem se soustředil pouze na otcova slova. Když se však zarazil u věty, jestli bych raději nezůstal u Marka, otočil jsem se na něj a poprvé mu pohlédl přímo do očí. Snažil se... to, že nemohl s rodinou trávit mnoho času nebyla jeho vina... a to, že jsme se teď tak dlouho neviděli také ne. Dokonce ani za smrt mamky s Keirou nemohl, i když jsem se stále nedokázal zbavit myšlenky, co by se stalo, kdyby šel pro Keiru první. Možná mohla přežít, ale možná také ne. Tahle otázka asi nikdy úplně nezmizí, ale přesto to byl můj otec a já už teď nikoho jiného neměl.
Po chvíli ticha se mě zeptal, co mám teď v plánu... Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlel a jediná budoucnost, kterou jsem viděl a vlastně se jí tak trochu obával byl příchod otce. Chvíli jsem nad tím přemýšlel... zůstat u Marka jsem nemohl, byl jsem mu vděčný za to, že si mě tu nechal, ale nemůžu mu tak přidělávat starosti déle než bylo nutné a jít bydlet sám nepřipadalo v úvahu, vždyť jsem ani nemel dokončenou školu, natož práci. Představa bydlení s otcem... nebyla nepříjemná, možná zvláštní po takové době a všem co se stalo, ale neměl jsem nic proti ní. Navíc mám pocit, že jsem zaslechl Marka říkat něco o tom, že otec už není u armády, nejspíš kvůli těm zraněním, takže by byl víc doma.
"Myslím... že půjdu s tebou, pokud bys o to stál" řeknu tedy a znovu sklopím pohled od jeho očí na gauč. Možná by se dala zachránit alespoň poslední část rodiny, která mi zbyla.

Natěžko polknu a povzdechnu si. Nechtěl jsem mu diktovat kde má být a co má dělat, ale stále mu bylo patnáct. Co jsem věděl od Marka, nechodil ani do školy a za zlé jsem mu to neměl. Přeci jenom... po tom co se stalo bylo ztěží očekávatelné, že se jenom tak vrátí do života a bude žít. Když jsem ho viděl po dlouhé době stát v té kuchyni... ulevilo se mi. Byl to jediné co jsem měl a nechtěl jsem o něj přijít... i když by jeden řekl že k tomu mám slušný náběh... To co se stalo nezměním, ale mohl jsem se pokusit o to, aby to bylo jiné. Nechtěl jsem nechat věci náhodám a už vůbec ne svého syna. Ne vždy jsem se choval jako otec a měl jsem pocit že to ani neumím, ale... chci aby vedl alespoň trochu normální život a tak mě překvapí jeho věta, která mi na tváři vyloudí opravdu zmatený výraz. Ještě chvíli jsem ho sledoval než jsem se pousmál.

"Kdybych o to nestál nebyl bych tady," vydechnu potichu a na chvíli zavřu oči, než složím ruce do klína a opřu si o ně bradu. "Tam kam tě chci vzít... nefunguje nic normálně. Ale myslím si, že to zvládneš pobrat, přeci jenom už nejsi malý," vydechnu a upřu  svůj pohled na syna, než se narovnám a postavím, zatímco přešlápnu na místě. 

"Volal jsem s Markem, ví že jsem se stavil. Dám ti času kolik chceš až budeš připravený jít, stačí... stačí mi říct," odpovím mu a zahledím se na pramínky jeho bělavých vlasů. Opravdu vyrostl.

Kdyby o to nestál nebyl by tady... to... dávalo smysl, řeknu si a trošku se ušklíbnu. To už ale otec neviděl, jelikož si opřel hlavu o ruce složené v klíně a řekl, že tam kam mě vezme nefungují věci normálně, ale věřil, že to zvládnu. Nechápal jsem co tím myslí a... ani mě absolutně nenapadalo žádné místo na které by se to dalo uplatnit. "Co tím myslíš? Kam mě chceš vzít?" zeptám se částečně zmateně, ale vcelku šťastný, že mi otec věří, že to zvládnu. Prý už volal Markovi a může si mě odvést kdykoli budu připravený. Nebyl jsem tu přímo doma a ani jsem neměl moc věcí, které by potřebovali dlouhé balení, jen pár kousků oblečení, které mi Marek pořídil a nějaké drobnosti, ale rozhodně jsem nehodlal odejít aniž bych Markovi poděkoval za... no, za všechno.
"Můžeme klidně odejít jen co se Marek vrátí, nechci po tak dlouhé době a po všem co pro mě udělal jen tak odejít, bez poděkování a rozloučení" řeknu tedy a odběhnu si naházet do nějaké tašky věci, které jsem měl v pokoji.

Sledoval jsem Killuu, který mi položil otázku, bylo jenom nomrální že chce vědět kam ho hodlám vzít. Stále jsem přešlapoval na místě a přemýšlel jak bych mu to řekl, nakone si povzdechnu, podrbu se ve vlasech a rozhodnu se být upřímný. 

"Je to základna Esperů... jsou to lidé, kteří se snaží ve světě uplatnit nějaký řád a chrání jiné lidi," řeknu se smíchem a sám se zadívám na svou ruku. Pod mikinou jsem měl modrý orb, svou zbraň kterou jsem využíval pro boj. Killua mi chvíli na to sdělí že se chce s Markem rozloučit a já to chápal, nejenom že ho také rád uvidím, ale také... jsem mu chtěl poděkovat.

"Dobře, nemám nic proti... počkáme na něj," vydechnu zatímco sy někam odběhne. Ještě chvíli jsem se díval na dveře ve kterých zmizel, než jsem se rozešel prohlédnout si barák a na jedné poličce dokonce najdu fotku sebe s Markem, když jsme u armády oba dva teprve začínali. Pobaveně se nad tím ušklíbnu a až teď si uvědomím, jak byla armáda proti tomuhle krátká. Nejendou mě za tu chvíli napadlo, jestli se v řadách nepřátel nevyskytovali i nadpřirození ale... to bylo něco o čem bych přemýšlet nechtěl. Jenže svět mi od té doby už prostě nepřišel stejný. Nemohl...

Našel jsem nějakou tašku a naházel do ní své věci, zatím co jsem přemýšlel o tom co otec řekl. Znělo to jako by si místo armády kam už nemohl našel něco podobného. Espeři... nic mi to slovo neříkalo a hlavně jsem stále nechápal, proč by zrovna ve skupině lidí, kteří chtějí řád a ochraňují lidi, neměly fungovat věci normálně. Trošku jsem se začal bát, co to bude za skupinu lidí a jestli to nejsou jen nějací fanatici, kteří stáhli mého otce, když už byl téměř na dně. Když jsem posbíral vše co jsem mohl nazývat svým vlastním, došel jsem zpět za otcem, se kterým jsme počkali než se později odpoledne vrátil Marek.
Poděkoval jsem mu za všechno a i když bych nikdy dřív nevěřil, že to někdy udělám, jsem ho při loučení objal. Když jsem ho pustil, natáhl se pro něco a podal mi malou krabičku, ve které byl úplně nový telefon... a byl jen můj. Byl jsem nadšený a hned si tam uložil jeho číslo, než jsme tedy s otcem pomalu odešli. Nevěděl jsem sice kam půjdeme, ale doufal jsem, že nejhorší už musí být za námi.

Později odpoledne se vrátil Mark a tak si povzdechnu. Nemohl si odpustit pár pitomých poznámek na to jak vypadám, ale byl jsem rád že ho vidím a tak jsem sám počkal až se s nim Killua rozloučí a nechal jsem jim prostor, zatímco jsem seběhl dolů a zamířil si to k autu, kde jsem se rozhodl na snya počkat. Brzy byl dole a tak jsem mu hodil věci do kufru, zatímco jsem sedl za volant a počkal až si nastoupí. Pomalu se stmívalo a tak jsem byl rád že vyrážíme tak nějak za světla, protože než dojedeme bude už tma. 

Zbytečně jsem po cestě moc nemluvil, spíše jsem se soustředil kam jedu a jen sem tam se ohlédl na Killua a zase se raději soustředil na cestu. Brzy jsme zamířili do veké podzemní garáže, kterou jsem sjel hned o několik pater níž, než jsme konečně dorazili na místo. Opět zaparkuji na mém obvyklém místě, než vyndám klíče a povzdechnu si. 

"Tak jsme tady," vydechnu zatímco vystoupím z auta.

Dívala jsem se na naši obrněnou dodávku, která vypadala zcela normálně, ale uvnitř byla ze železa a uzpůsobená k převážení tvorů nadpřirozena. Gray a Anastasia chytili vlkodlaka a teď ho potřebovali převést do suterénu. Jay jim s tím měl pomoct a já byla... Dohled. Chystali jsme se ho zrovna vytáhnout, když uvidím světla a tak se otočím na přijíždějící auto, ze kterého vystoupí Isaac. Zvesela na něj zamávám a dodávka za mnou se několikrát silně otřese a ozve se z ní hlasitý, nelidský řev.
"Jdeš právě v čas, máme tu hafana!" zavolám na něj se smíchem, než se postavím ke dveřím od dodávky. Gray, Jay a Anastasia svírali v rukou řetězy, které vedly malými otvory na spodku dveří do dodávky a já věděla, že jsou připevněné na obojku, který měl vlkodlak na krku.
"Na tři... Raz, dva, tři!" křiknu, než odemknu dveře a rychle uteču stranou směrem k Isaacovi. Ve vteřině z dodávky vyrazí nasraný vlkodlak, který se rozběhne pryč a škubne jak s Grayem, tak s Jayem, kteří oba málem přepadnou dopředu. Jen Anastasia si povzdechne a škubne s vlkodlakem tak prudce, že přepadne na záda.
"Držte ho pořádně, vy idioti! Nebo ho alespoň držte dál ode mě!" zařve na ně rozčileně a já se rozesměji, než se otočím na Isaaca a až teď si všimnu, že není sám.

Otec mi hodil věci do auta a jen co jsem nasedl už jsme byli na cestě. Byl jsem radši potichu, aby se otec mohl soustředit na řízení a mezitím si prohlížel nový mobil, který jsem dostal. Po nějaké době se najednou kolem setmělo a tak jsem se rozhlédl okénky ven a uviděl vnitřek podzemních garáží, které měli dokonce několik pater. Místo kam jsme přijeli muselo být obrovské. Když otec zaparkoval a řekl, že jsme na místě, hodil jsem mobil do kapsy, otevřel dveře a pomaličku se začal soukat z auta ven. Zaslechl jsem nějaké hlasy a tak jsem se po nich ohlédl, nějaká osoba se zdravila s otcem. Byla to nějaká holka... podle vzhledu o něco málo starší než já, což mi trošičku zvedlo náladu, jelikož jsem si byl téměř jistý, že tu budou samý dospělý. Byl jsem docela nervózní ze seznámení s větší skupinou lidí najednou, ale to nebylo nic oproti tomu, co jsem pocítil když se z dodávky kousek vedle ozval hlasitý řev. Nic podobného jsem ještě neslyšel, alespoň ne mimo obrazovku televize a když jsem si všiml několika lidí s řetězy v rukou, udělal jsem drobný krůček zpět k autu. Nechápal jsem co se děje, ale všichni kolem vypadali, jako by se nedělo nic zvláštního a tak jsem je dál tiše pozoroval. Když se však ozvalo hlasité raz, dva, tři a na to se otevřely... ne, přímo rozrazily dveře dodávky a vyřítila se ven příšerná obluda, nepotřeboval jsem ani vteřinu a už jsem seděl zpátky v autě a bleskurychle za sebou přirazil dveře. Neměl jsem ani na to abych se otočil a tak jsem pozoroval co sedě venku ve zpětném zrcátku auta.
Co to kur*a bylo? říkal jsem si v duchu zatím co moje srdce bilo rekordní rychlostí. Ještě chvíli jsem sledoval, jak se s obludou přetahovali v zrcátku, než jsem si dovolil se otočit a nalepit nos na zadní okno auta.

Sotva jsem vystoupil, ozval se hlasitý řev který patřil vllkodlakovi. Bylo tu hlučno a tak si povzdechnu a zadívám se na Ray, která mi mávla, než na tři otevřela dodávku, ze které vyletěl vlkodlak. Sledoval jsem tu rozzuřenou kouli chlupů a ušklíbl se, když s nim Anastyčškubne prudce dozadu tak, že přepadne na záda. Popravdě ani já bych ji nasrat nechtěl... udělala by se mnou stejně krátký proces.

"Yo," vydechnu všem na podzrav, zatímco se ohlédnu na Killuu který.... hodně rychle zaplul zpátky do auta a tak si povzdechnu a ohlédnu se na Graye s Jayem než se zadívám na Rachel.

"Mám pocit že ho z toho auta už nedostanu," povzdechnu si a prohrábnu vlasy zatímco se otočím na auto a pomalu k němu dojdu.

"Je to v pořádku, ta obluda tě nesežere... mají to pod kontrolou," řeknu mu přes okno na dveřích a pousměji se než se zase napřímím a položím si ruku na čelo. To...je pěkný začátek no ne?

Isaac nás pozdraví svým obvyklým: Yo, než se zadívá na mě. Rozejdu se k těm dvěma a když mi řekne, že ho už z auta nedostane, tiše se zasměji.
"Tvůj syn, hádám... Měl jsi říct, že ho přivezeš, varovala bych tě," zasměji se, než se zadívám na auto a zvědavě k němu popojdu blíž. Ihned mě překvapí bílé vlasy a jasně modré oči. Oni... Si vůbec nebyli podobní! Tiše se zasměji, než se rozejdu ke dveřím auta a sednu si na zadní sedadlo vedle bělovlasého klučiny.
"Ahoj, já jsem Rachel a ty?" představím se mile a natáhnu k němu ruku. Neuniklo mi, jak je vyděšený a ani jsem netušila, kolik mu toho Isaac řekl. Jak ho znám, tak nejspíš vůbec nic.
"Už ho odvádí pryč... Nemusíš se bát, jsou silnější, než vypadají, každopádně vítej u Esperů," zazubím se na něj a ohlédnu se na Isaaca.

Nejdřív mě přišel otec ujistit, že je to v pohodě a mají to pod kontrolou což jsem mu byl schopný uvěřit jen proto, že jsem sledoval jak se vlkodlak právě sbírá ze země. Po chvilce za mnou do auta vlezla i ta dívka, která se mi s nataženou rukou a naprosto klidnou tváří představila jako Rachel. "Killua" dostal jsem ze sebe a podal jí ruku, která jak jsem si všiml se netřásla, což bylo dobré znamení. Pak ještě dodala, že se nemusím bát, jelikož jsou silnější než vypadají a už ho odvádějí a rovnou mě přivítala u Esperů. Měl jsem sto chutí se na ní podívat s pocker facem jako... vážně? tohle mělo být super přivítání? ale nemohl jsem spustit oči z vlkodlaka, který pomalu mizel někde za rohem. Jakmile mi zmizel, obrátil jsem pohled zpět k Rachel a nakonec k otci na kterého jsem hned vybalil spoustu otázek, jen co jsem se dostal z auta ven "Co to bylo za potvoru? Co to je za lidi? Kam si mě to odvezl? Co se to vůbec děje?" a zarazil se jen proto, že mi došel dech.

Tiše se zasmála a pronesla větu za kterou jsem ji chtěl praštit. Nadechnu se a tiše si zavrčím pod nos.

"A jak jsem měl saka vědět že sotva dojedu, budeme mít v garáži vlkodlala? A jak jsem si mohl být jistý že se mnou bdue chtít jet?" zasyčím otráveně a rozhodím ruce do všech stran, zatímco se posadí do auta za Killuou. Nechám je tak a poodstoupím abych jim dal dostatek prostoru. Ani jsem neslyšel o čem se baví, protože jsem svou pozornost upíral na vlkodlaka, kterému Anasty smýkala někam za roh a já se v duchu smál, jak jí ti dva nestačí. Kdybych si s tím vlkodlakem dával 1 v 1, zajímalo by mě kdo by vyhrál... Z myšlenek mě vytrhne až zvuk otevírajících se dveří aut a tak sotva z nich vystoupí můj syn a vyhrkne na mě hned několik otázek, zasměji se. 

"Jak jsem řekl... jsme u Esperů. Jsou to lidé, kteří chrání ostatní lidi a nic tady není normální jak se může na první pohled zdát..." vydechnu a poto mse zarazím, než mi zacukají koutky...
"...a zapomněl jsem dodat, že to před čím chrání lidi... jsou nadpřirozené bytosti, vlkodlaci, upíři...démoni..." dostanu ze sebe se smíchem.

Byla jsem už zvyklá na to, že je Isaac neustále naštvaný a tak jsem jeho slova mohla s klidným srdcem ignorovat. Bělovlasý klučina se představí jako Killua a tak se na něj usměji a poté sleduji, jak vystoupil za auta a zasypával svého otce otázkami. Takže mu opravdu skoro nic neřekl. Povzdechnu si a sama vystoupím, než obejdu auto a postavím se k těm dvěma. Zack začne vysvětlovat, co jsme zač a co děláme, pousměji se a souhlasně přikývnu.
"Chápu, že je těžké pobrat, že nadpřirozeno a magie existuje, ale je to tak. Svět je jí plný, jen tvorové jsou dobří ve schovávání. Lidé proti nim za normálních okolností nemají šanci a jsou těmito tvory zabíjeni. Proto je chráníme a... A...." zadívám se na Killuu a uvědomím si, že lehce zakláním hlavu, abych mu viděla do tváře.
"A proč je sakra patnáctiletej kluk větší než já?!" vyhrknu, aniž bych sama chtěla a hned na to se nafouknu jako malé dítě.

Otec mi jen zopakoval co mi řekl už u Marka a pak mu zacukají koutky a dodá takový drobný detail... že Espeři chrání lidi před nadpřirozenými bytostmi. Tady jsem se musel chytit auta, aby to se mnou nepraštilo i když jsem měl mnohem větší chuť mu něco hodit do toho úsměvu. Pak se přidala Rachel, která se chovala mnohem lépe a vysvětlila mi, že nadpřirozeno a magie skutečně existují. Také, že před nimi chrání lidi, kteří normálně nemají šanci se jim ubránit a... najednou si stěžovala, proč jsem sakra vyšší než ona. Bylo to v daném hovoru tak nečekané, že jsem se začal nekontrolovatelně smát a znovu se musel podepřít o auto.
Když jsem se konečně přestal smát, podíval jsem se na Rachel se slovy "být menší než takový prcek v patnácti bych vážně nechtěl... a vůbec, co máš s patnácti lety? sama máš tak osmnáct a to sem ti ještě přidal, ne?".

Sledoval jsem je a povzdechl si, Killua vypadal že to docela zvládá aby taky ne už není tak malý a... já doufal že jsem ho teď i předtím nepředcenil. Povzdechnu si ale nakonec to nechám být, tohle byla nejlepší ukázka. Kdybych mu to řekl u Marka, myslel by si že jsem idiot a zbláznil jsem se. 

"Řekni mi spíše kdo není vyšší než ty," ušklíbnu se na Ray v momentě kdy si začne stěžovat že je menší než můj syn a když se i on začne hlasitě smát a opřel se víc o auto, ušklíbnu se. 

"Tady kuře má šestadvacet mladej... trochu úcty..." vydechnu se smíchem, než roztáhnu koutky v opravdu pobavený úsměv a dojdu až k Ray, kterou ťuknu do hlavy a potom složím ruce do kapes.

"Rád bych aby tu zůstal... hádám že to mám probrat s Connorem?" řeknu zamyšleně a rozhlédnu se po garáži. 

Killua se začne smát, až ho to donutí opřít se zase o auto. Párkrát zamrkám, ale nakonec se také usměji. Tohle bylo rozhodně lepší, než ten jeho vyděšený výraz. Jakmile však Isaac poznamená, že všichni jsou větší než já, dám mu loktem do břicha. Sice to nemohl cítit, ale mě bylo trochu lépe. Jakmile mě však zase nazve kuřetem, zamračím se a prudce na něj otočím.
"Nejsem kuře ty pošahaná mumie!" zavrčím na něj podrážděně, ale když se zmíní o Connorovi, otočím se na Killuu a sjedu ho pohledem. Mile se usměji a nakonec se znovu otočím na Isaaca.
"Nebude s tím mít problém. Patříš k Esperům a všichni tady jsme jako rodina... Jen počítej s tím, že bude Killuu tlačit do toho, aby se stal lovcem," odpovím a pomalu se vydám směrem k výtahu.
"Volných pokojů je tady dost, myslím, že zrovna jeden hned vedle tvého, takže s tím také problém nebude," dodám po chvilce zamyšleně a nastoupím do výtahu, než počkám na ty dva.
"Přinejhorším u Archibada se místo najde vždycky... Když už si tak rozumíte," řeknu ještě Isaacovi a vypláznu na něj jazyk.