Ara & Rachel

Seděla jsem ve své oblíbené kavárně a popíjela vynikající kafe které tady měli. Dnes byl jeden z těch klidných, příjemných večerů, které jsem si užívala v tichosti a sama. Vlastně... to jsem byla pořád. S úsměvem jsem si prohlížela kolemjdoucí skrze výlohu, kteří se vraceli z práce domů. Bylo něco kolem desáté večer, brzy jsem však zaplatila a vyrazila ven do ulic. Vítr si sem tam pohrával s mými vlasy a tak si je už po několikáté odrhnu z obličeje a usadím se na lavičku v parku. Vůbec jsem nevěděla co budu dělat, bývala bych zůstala v kavárně ale tam zavírali a já je nechtěla rušit. Bylo mi sice řečeno že tam mohu kdykoli přijít, ale nerada jsem otravovala a tak jsem se pomalu vydala domů. Nebylo to nic moc, byla to malá chatka na kraji města... nebo spíše vesnice, za tu už se okraj Atrei považovat dal. Dnes bylo moc pěkné počasí a hvězdy šly opravdu krásně vidět, až jsem dostal chuť vylézt někam na kopec a nějakou chvíli je jenom pozorovat, jenže mi to přšlo nebezpečné a tak jsem se chtěla brátit co nejrychleji domů. 

Všechno šlo nádherně. Lov upírů na kraji města. Já a Jay, který měl být brzy povýšen na lovce. Věci se trošku zhoršily, když nám upíři utekli do lesa, ale byli jsme schopni je pronásledovat. Jen z toho byla hoňka a stopování po lese, ale co... Stává se. Zabili jsme tři z nich, poslední utíkal. Ztratili jsme ho, byli jsme od sebe s Jayem jen kousek, když najednou vyjekl a když jsem si otočila, už jsem jen viděla, jak padá k zemi a upír mizí někde mezi stromy. Nemohla jsem ho začít ošetřovat na místě, schytala bych to také a tak... Jsem ho musela odnést. A to nás dostalo do téhle pitomé situace. Z lovců byla kořist, Jay měl ošklivou ránu na hrudníku, o které jsem ještě nevěděla, jak moc je vážná, upír byl někde za námi a já se konečně blížila na kraj města. Podařilo se mi ho trochu setřást a tak se rozhodnu zamířit do nejbližší chatky, kterou jsem si hodlal vypůjčit. Vypáčím zámek, než vejdu dovnitř, zabouchnu za sebou dveře a položím Jaye, který byl v bezvědomí, na pohovku. Ihned mu rozepnu mikinu, rozervu tričko a dám se do ošetřování hluboké rány, která by však jeho život ohrozit neměla. A doufala jsem, že nás ten upír nenajde a majitel domu se v nejbližší době nevrátí.

Tiše si povzdechnu a ohlédnu se za sebe. Měla jsem zvláštní pocit, jako kdyby mi pořád někdo šlapal na paty. Tentokrát to nebylo způsobené mým vlčím já, ale jako kdyby mě někdo sledoval. Nebo jsem prostě byla paranoidní. S úsměvem přeběhnu silnici a zamířím rovnou domů. Jakmile jsem ale byla u dveří, zašmátrám v kapse a po chvilce vytáhnu klíče, které dám do zámku ale ihned se zaseknu. Nejenom že nebylo zamčeno, ale skrze okno jsem viděla tlumené světlo. Zamračím se a pomalu vezmu za kliku, než se tiše vkradu dovnitř. Neměla jsem nepřátelé, takže mě napadalo jenom jedno jediné... zloděj a dle všeho byl ještě vevnitř. Zamračím se a pomaličku vejdu do vnitř. Snažila jsem se jít opravdu potichu a podaří se mi dostat přes chodbu do kuchyně, kde sáhnu po kuchyňském noži a sevřu ho v rukách. Natěžko polknu, kdo by... kdo by mě chtěl vykrást? Skoro nic jsem tu neměla, žádné cennosti, minimum nábytku a většinu z toho jsem si vyřezávala a vyráběla sama. Peníze jsem neměla a ani práci, ani dům mi nepatřil... vlastně po smrti majitele by se dalo říci že už ano. Vchodové dveře jsem nechala otevřené, bylo riskantní zavírat. To co mě však zarazí nejvíc, byl pach krve, který se vznášel ve vzduchu. 

"Ať jsi kdo jsi, zmiz odsud! Nevím co chceš... ale tohle je můj dům tak ti radím... vypadni odsud, nemáš tu co ukrást!" zavrčím hlasitě ale zůstanu schovaná za stěnou, před obývákem kde se svítilo. Roztřeseně jsem držela nůž v rukou, než jsem se postavila mezi dveře a zamračeně prolétla pohledem celý obývák.

Čistila jsem ošklivou ránu a doufala, že bude Jay v pořádku. Ztratil hodně krve, ale dařilo se mi zastavit krvácení. Celé ruce jsem měla od krve a rychle jsem zašívala ránu, když se mi najednou za zády ozve ženský hlas. Pootočím hlavu, ale nikoho jsem za sebou neviděla. Takže majitelka chatky se vrátila. Znovu se otočím na mého parťáka a znovu se pustím do zašívání rány.
"Nepřišli jsme nic ukrást, jsem lékařka, mám tu zraněného, potřebovala jsem nějaké místo, kde ho můžu ošetřit," odpovím zcela klidně a došiji ránu zrovna ve chvíli, kdy za zády zaslechnu kroky a tak se otočím. Zpoza rohu vyjde mladě vypadající dívka s krátkými vlasy a chladnýma očima. Trochu se na ni pousměji, ale nehýbu se, zůstanu klečet vedle Jaye s rukama pokrytýma krví, které pomalu zvednu. Držela nůž a já... Nechtěla aby zaútočila. Sice by to skončilo špatně pro ni, ale přeci jen... Tohle byl její dům.
"Omlouvám se," vydechnu tiše.

Pohled mi spadne na záda nějaké dívky, která měla dlouhé blonďaté vlasy. Chvíli se na ni jenom dívám, když mi rázem odpoví že nepřišla nic ukrást a má tu zraněného. Trochu se nakloním na stranu a když si všimnu mladíka na gauči, který krvácel, nuž svěsím podél těla a povzdechnu si. To by vysvětlovalo ten pach krve v celém domě. Zamračím se... a já dneska chtěla nikým a ničím nerušený večer. Párkrát se nadechnu, než se pomaličku vydám k ním. 

"Dobře," vydechnu prostě a obejdu si dívku obloukem. Opravdu ošetřovala zraněného, byla to lékařka. Zadívám se na muže na pohovce, měl dlouhou hlubokou ránu na těle a tak se zamračím ještě víc. 

"Co se mu proboha stalo? Chci říct... potřebujete něco? Obvazy, vodu... cokoli," vydechnu a zadívám se lítostivě na jeho ošklivou ránu, než se tiše nadechnu. Nemohla jsem říci, že by se mi ta vůně příčila.

Uleví se mi, když vydechne "dobře" doufala jsem, že to znamená, že nás tady chvíli nechá a nebude volat pomoc. Trochu se pousměji, doufala jsem, že kvůli nám nebude v ohrožení, což by se mohlo stát, pokud se ukáže onen upír. Znovu svou pozornost přesunu na Jaye v bezvědomí a koutkem oka zahlédnu dívku, která si nás obloukem obcházela a poté se zeptá, jestli něco nepotřebuje a co se mu proboha stalo.
"Nejsem si přesně jistá... Byli jsme v lese, neviděla jsem ho... Najednou vyjekl a když jsem se k němu dostala, byl už takhle," povzdechnu si, než mu přiložím ruku na tvář. Byl studený, pobledlý, ale jeho dech i tep byl stabilní.
"Trocha vody by pomohla," řeknu po chvilce, než z brašny vytáhnu obvazy, obvážu mu hrudník a poté se otočím na dívku. Natáhnu k ní ruku, že se představím, ale když si všimnu, že je celá od krve, zase ji stáhnu.
"Jsem Rachel a ty?" zeptám se.

Pozorně jsem si je prohlížela, byla jsem ostražitá, přeci jenom byli v mém domě a to mě znervózňovalo. Tiše jsem poslouchala její vyprávění, ale nůž jsem stále držela v ruce, nemohla jsem si být opravdu jistá tím, že nejsou nepřátelé a i když jsem byla většinou naivní a to v mnoha směrech, dneska jsem měla opravdu zvláštní pocit a to už od rána a tak nebylo na škodu být opatrnější. Trocha vody by pomohla a tak s úsměvem přikývnu a pro nějakou skočím, než ji podám dívce, která ke mě natáhla ruku. Byla celá od krve a představila se jako Rachel. 

"Ara," vydechnu krátce a popojdu o pár kroků dál, ne žse zadívám na nůž v mých rukou. Neměla jsem ale v plánu s ním nikomu ublížit, nechtěla jsem a tak ho po chvilce přemáhání odložím na poličku a otočím se na dívku.

"Bude v pořádku? Vypadá pobledle, musel ztratit hodně krve, měl by jít do nemocnice..." vydechnu po chvilce a popojdu až ke gauči, na který položím ruce a prohlédnu si mladíka v bezvědomí. Vypadal jako kdyby měl každou chvíli umřít. Chvíli jsem si ho mlčky prohlížela, mohla jsem mu pomoci magií, ale... bylo to příliš riskantní. Navíc jsem netušila co za člověka to je. Tiše jsem přemýšlela nad slovy té doktorky. V lese... tohle nebyla rána od vlka ani vlkodlaka a navíc... jsem z něj cítila pach upíra a tam se zamračím, než se uvolním a starostlivě se otočím na dívku. 
"Opravdu nevypadá dobře..." vydechnu tiše. 

Dívka se mi představí jako Ara a tak jí věnuji vděčný úsměv, byla jsem však stále ostražitá kvůli noži, který nepustila, ani když mi přinesla vodu pro Jaye. Zůstanu stát se skleničkou v ruce a až když nůž odloží, trochu se uklidním, opatrně Jaye posadím, zatímco jsem ho podpírala a naliji mu do pusy trochu vody. Ara se mě začne vyptávat, zda bude v pořádku a že by měl jít do nemocnice.
"Bude v pořádku. Je to bojovník a jen tak se nevzdá. Někomu zavolám, aby nás odvezl, nebudeme tě otravovat dlouho," vydechnu a stále ji sleduji. Nakonec zraněného Espera znovu položím a zbytek vody sama vypiji, než si oddechnu a prázdnou skleničku odložím na stolek, než se poprvé rozhlédnu po místnosti.
"Díky, že jsi na nás... Nikoho nezavolala. Vypadneme co nejdřív," zapakuji a zadívám se na okno, za kterým se mihne nějaká postava. Měla jsem špatný pocit, že je to onen upír...

Zhluboka se nadechnu krvavé vůně, než zavřu oči a vydechnu všechen vzduch z plic. Dívka dala zranénému v bezvědomí napít a nakonec mi odpoví, že bude v pořádku a tak se na oba dva pousměji.

"To slyším ráda," vydechnu nakonec s úsměvem a jakmile odloží skleničku, trochu se vzdálím. Dívka mi poděkuje s tím, že jsem na ně nikoho nezavolala a znovu naváže na to, že mě nebude dlouho otravovat. Přikývnu, ne že bych nechtěla být sama, ale ani u mě nebyli v bezpečí, navíc mě mladíkova krev nehorázně provokovala, ale díky lékům jsem zůstávala klidná. Tak nějak se mi ale líbilo být v jeho blízkosti, i když jsem nechtěla ať je to tolik nápadné a proto jsem jenom zamyšleně a nervózně pochodovala po místnosti. 
"Neděkuj mi, přeci jenom jsem vás dovnitř nezvala, vkradli jste se tu, stále bych to mohla udělat," vydechnu tiše. Až odejdou, zůstane mi tu po nich zakrvácený gauč, navíc... krev byla i všude na zemi, měla bych to tu uklidit... a vědomí že nemám na nový nábytek... mě štvalo mnohem víc, než celé dnešní vyrušení. Zamračím se, než dojdu k umyvadlu, vezmu hadr a vydám se otřít zem kolem gauče, do kuchyně a k hlavním vchodovým dveřím. Nebylo vůbec jednoduché postarat se o vlastní přežití. Popravdě kdyby nebyl v bezvědomí, s největší pravděpodobností... bych je vyhodila.

Slyšela ráda, že bude Jay v pořádku, ale poté mi řekne, že nemám děkovat, že nás dovnitř nepozvala a stále by to mohla udělat. Jen přikývnu, vnímala jsem ji tak napůl, snažila jsem se najít nějaké známky toho, že dům opravdu obchází onen upír. Když však začne hadrem umývat podlahu, kterou jsme zašpinili a zničili jí gauč... Navíc s tím, jak to tady vypadalo... Dojde mi, že Ara toho nejspíš moc nemá a tak vytáhnu peněženku a na stůl jí položím celkem velký obnos peněz, který by měl stačit jak na nový gauč tak na pár dalších maličkostí. Než však stačím cokoliv říct, ozve se zaskřípání dveří a tak zpozorním.
"Zůstaň tady," zasyčím, než vyběhnu do chodby s úmyslem odtud upíra vykopnout, sotva však zaběhnu za roh, ani se nerozkoukám a už mě držel pod krkem. Jen tiše zasípám, zatímco mě držel ve vzduchu a škrtil. Silně ho nakopnu do břicha, čímž ho donutím mě pustit, dopadnu na zem a odskočím na druhou stranu chodbičky, co nejdál od něj, což... V tak malém prostoru nebylo moc.

Krev z podlahy šla těžce dolů, ale nakonec se mi ji přeci jenom podařilo všechnu smýt a tak vyliji špinavou vodu do umyvadla a povzdechnu si. Tahle návštěva mi byla čert dlužná. Povzdechnu si a pohled mi znovu spadne na mladíka, když dívka najednou zasyčí abych tady zůstala. Nechápavě se na ni zadívám, ale jakmile zaslechnu jansé zaskřípání vchodových dveří, zamračím se a natočím uši tím směrem. Slyšela jsem kroky a dle zvuků jsem hned rozeznala že se jedná o dvě osoby. Okamžitě hrábnu po noži na skříňce a vydám se ke dveřím, kde mě udeří upíří pach do nosu a tak se zamračím. Je troufalý, normálně by se od mého domu držel dál, nebo přes zápach krve jenom otupěle cítí ten můj. I já s tím měla problém, ale vlk ve mě byl na všechno hrozně citlivý a tak jsem uměla rozeznat i ty nejmenší detaily. Sotva vyběhnu do chodby, uvidím blodnýnku, která byla dál od vchodových dveří a neznámého hosta, po kterém se oženu nožem a pokusím se ho tím zastrašit. 

"Vypadni z mého domu!" zavrčím na něj a zamračím se. Moje tělo si pamatovalo jak se pohybovat při boji, ale já mu nechtěla ublížit, chtěla jsem ho jenom vyhodit...

Chtěla jsem se proti upírovi rozběhnout, ale zpoza rohu se vynoří Ara s nožem v ruce a ožene se po upírovi. Zavrčí, aby vypadl ze jejího domů, ale upír se jen rozesměje a vyhne se její ráně.
"Drž se dál! Zabijí tě!" zavrčím na Aru, než zpod pláště vytáhnu svou zbraň, twinblady. V úzké chodbě se s nimi však bude těžko zacházet, takže jsem potřebovala ven. Sotva se upír dostane jen kousek od Ary, prudce se proti němu rozběhnu, proběhnu kolem dívky, vyskočím do vzduchu a oběma nohama ho kopnu do hrudníku tak silně, že proletí dveřmi až ven. Ihned jsem zamířila za ním a začala na něj útočit. Nechtěla jsem ho pustit k dívce, ani k zraněnému Jayovi, co jsem však netušila bylo, že do domu vešly dvě osoby a zatímco tenhle upír zůstal v chodbě, druhý se stihl schovat v kuchyni a teď mířil rovnou k Aře.

Nad mými slovy se jenom rozesmál, přišlo mu to k pobavení a navíc se vyhnul mojí ráně, která mu měla jenom pohrozit. Zamračím se a cuknu sbeou, když dívka zavrčí že se mám držet dál, že mě zabijí. Jenže tohle byl můj dům... má zodpovědnost i když jsem tušila že tu musí být jenom kvůli nim. Zamyšleně si olíznu rty a když dívka vytáhne dvě zbraně, zamračím se. Kde je vzala? Ani jsem netušila že nějaké má... Tohle celé bylo nějak podezřelé, vůbec se mi to nelíbilo. V momentě kdy ale odkopne upíra a oba dva proletí dveřmi, které vyletí zpantů, vytřeštím oči. Moje dveře! Zruinují mi celý dům! Kde budu bydlet? Na nic nového nemám! Okamžitě začnu panikařit a couvat dozadu, dneska byl příšerný večer a to teprve začal... Povzdechnu si a jakmile do něčeho narazím, téměř instinktivně se otočím a poplašeně zabodnu dýku přímo před sebe. Jakmile si všimnu že přede mnou stojí muž, teď už s nožem v břiše, vyvalím na něj oči.

"J-já se hrozně omlouvám!" vykoktám ze sebe, ale muž jenom bolestně zasyčí a přirazí mě ke stěně. Nebyl to člověk, musel patřit k němu.
"Pusť mě!" vyhrknu, hned co mi chytí obě ruce. Okamžitě na něj zavrčím a několikrát ho nakopnu do břicha a jednou se mi ho dokonce podaří trefit přímo mezi nohy. 

Blokovala jsem rány mého nepřítele a na oplátku se mu snažila nějaké zasadit. Byl však silnější než ti předtím a využíval toho, že jsem ho nechtěla pustit blíž k domu. Nedokázala jsem mu zasadit pořádnou ránu, spíše menší, povrchové zranění, která pomalu ani nekrvácela. Najednou však z domu zaslechnu nějaký hluk a tak se poplašeně otočím. V dalším momentě mě upír srazí k zemi a měla jsem jediné štěstí, že jsem mu před obličej nastavila ostří zbraně, jinak by se mi zakousl do krku. Teď se zakousl do ostří a zasyčel, jelikož se mu zarylo do koutků. Zadívám se na něj chladnýma očima, než mu druhou zbraň zarazím do břicha, které mu rozpárám, než ho ze sebe shodím, zabiji a rychle se rozběhnu do domu, abych zjistila, co se to sakra děje.

Kdyby se ti dva neukázali nic z toho by se nestalo! Proč zrovna můj dům? Tiše si povzdechnu, teď na to nebyl čas. Podařilo se mi ho nakopnout mezi nohy a tak jeho stisk povolil, čehož jsem hodlala využít. Chtěla jsem se okamžitě rozběhnout pryč, ale když si vytáhl nůž z břicha a otočil se na zraněného, zarazím se. Nebyl mou starostí, mohl mi být ukradený, prostě jsem mohla běžet dál a vykašlat se na něj, stejně mám kvůli tomu že nebyl opatrný poničený dům, gauč, dveře... Místo útěku se však rychle otočím a vyskočím na záda upírovi, než mu obmotám ruce kolem krku a začnu ho škrtit. Chtěla jsem ho uvést do bezvědomí, alespoň to a pak ho prostě odtáhnout někam do lesa. Prudce se však napřáhne a zarazí mi dýku do stehna. Hlasitě vyjeknu a zamračím se, když sem nou začne couvat a prudce naběhne do zdi za ním. Okamžitě mi vyrazí dech a tak ho pustím a skončím na zemi. Byla jsem v pěkném průseru, ale podařilo se mi na sebe strhnout jeho pozornost. Otočí se a probodne mě zarudlýma očima, než na mě vycení své ostré zuby. 

"Já vám... opravdu nechchci ublížit, odejděte prosím..." vyhrknu se slzami v očích a nepřestávám muže sledovat s doširoka rozevřenýma očima. Měla jsem ještě jeden... její nůž... vždy schovaný pod obi, šerpou obvázanou kolem kimona. 

Vběhnu co nejrychleji do domu, očekávala jsem nejhorší, ale situace byla ještě celkem zvladatelná. Upír stál nad Arou, která měla dýku zaraženou ve stehně. Upírova pozornost se upírala zcela na ni, cenil bílé zuby a chystal se po ní vrhnout. Dívka vyhrkne, že mu nechce ublížit, že chce aby odešel. To ale nefungovalo, v momentě, kdy se upír napřáhne, hodím po něm jednu zbraň, která mu usekne napřaženou ruku. Zařve bolestí, to už jsem však byla u něj a rychle ho usmrtím zásahem do krku. Schovám své twinblady zase pod plášť na záda, než se otočím na Aru a zadívám se na ni chladnýma očima bez emocí. Párkrát zamrkám a vrátím se do normálu, než se k ní bez jediného slova rozejdu a zadívám se na nůž, který jí trčel ze stehna.
"Ošetřím tě," vydechnu tiše a netušila jsem, jestli mě to vůbec nechá udělat nebo ne. Nedivila bych se, kdybych jí právě způsobila nějaké trauma.

Nedal si říci, nechtěl odsud vypadnout a já si začínala myslet že nemám na výběr. Ne, nějak bych si poradila. Zamračím se na upíra, ale jakmile zahlédnu dívku která po něm něco hodila, znovu zeširoka rozevču oči. Jeho ruka dopadne na podlahu a mě potřísní větší množství krve, zatímco se ostrý předmět zabodne do jediného obrazu na zdi, který jsem doma měla. Párkrát zamrkám s pohledem upřeným na obraz, než se roztřesenýma očima zadívám na mrtvolu před mýma očima. Chvíli nehybně sedím na zemi, než se i s ostrou bolestí ve stehně postavím na nohy, opřu o stěnu a oči mi spadnou na blondýnku. Chtěla mi to ošetřit, ale já se zaseknu na místě, než párkrát nechápavě zamrkám a nadechnu se.

"Okamžitě vypadněte z mého domu! Hned!" vydechnu nevěřícně a zamračím se na ni.

"Všechno jste mi zničili! Byli tu kvůli vám! Moje dveře... gauč... obraz... fotku...to jediné co mám! Odnes si ho jak chceš, ale... jenom prostě VYPADNĚTĚ!" řeknu důrazně a přesto jsem nepůsobila nijak agresivně, násilně. Nechtěla jsem je tu už ani vidět! Ta holka byla šílená, nebezpečná a já se zděsila jenom jednoho, že mám v bytě lovce. Ne... takovou smůlu mít nemůžu, ale jak jinak vysvětlím její pach a to co jsem právě viděla? 

Ara se postaví, než mi zcela klidně řekne, abychom vypadli. Tiše si povzdechnu, než provinile sklopím hlavu k zemi a přikývnu. Rychlými kroky se vydám k Jayovi, kterého si vyhodím opatrně na záda, než se vydám ke dveřím.
"Omlouvám se," vydechnu tiše, než se rychle vydám pryč. Nechtěla jsem jí způsobit ještě více problémů, už tak... Jich bude mít dost, zvláště když má v chodbě a před domem mrtvé upíry. Sakra! Měla jsem se o ně postarat! I když... Jak to, že tak klidně reagovala, mohla by být... Ne, Ray, ani na to nemysli, pomohla ti, no ne? Jestli je nadpřirozený tvor, nevíš o tom a... Budeš se zajímat až když na ni znovu narazíš za... Lepších podmínek. Povzdechnu si a tiše jsem doufala, že alespoň yt peníze, co jsem jí nechala budou k něčemu...

Omluvila se mi a tak se zamračím a povzdechnu si. Vyhodila jsem je a čekala jsem cokoli, jenom ne to že se opravdu rozejde k muži a už jen když ji chvíli sleduji jak bojovala s tím aby si mladíka vyhodila na záda, povzdechnu si a zakroutím hlavou, než se za ní rozmrzele ohlédnu a rychle se vydám ke dveřím, kde je předběhnu a zabarikáduji jim cestu. 

"Uh," vydechnu a zaseknu se na místě, než se mi párkrát zaleskne v očích.

"Omlouvám se... já nejsem zvyklá na návštěvy a moc toho nemám, i to málo je pro mě důležité. Nechtěla jsem vás tak ošklivě vyhodit po tom co vás napadli a když je váš přítel zraněný..." vydechnu a povzdechnu si, než omluvně sklopím pohled k zemi.

"Zůstaňte, zavolejte si odvoz, může jich tu být víc... ještě jednou se omlouvám, nechtěla jsem být nepříjemná," zavrtím hlavou a byla jsem odhodlaná je nepustit přes dveře. 

Byla jsem už skoro u dveří, když se kolem mě mihne Ara a zablokuje mi cestu. Překvapeně se zamračím, když se mi začne omlouvat a nabídne mi, abych zůstala. Skousnu si ret, než se zadívám stranou. Čím dál víc jsem měla pocit... Že není obyčejný člověk, minimálně tohle nebylo obyčejné chování mladé dívky.
"Aro... Nemyslím si, že je to dobrý nápad," vydechnu, povzdechnu si a zadívám se jí do očí.
"Já... Nebudu se ptát, jestli jsi člověk, nechci to vědět. Pár věcí by se potom mohlo zvrtnout a to... Nechci zvláště potom, co jsi nám pomohla a vystavila jsem tě nebezpečí. Nejlepší bude, když půjdeme, zvládnu ho odnést," řeknu potichu a věnuji Aře úsměv. Vypadala jako milá dívka a já... I kdyby byla třeba démon, momentálně jsem to vědět nechtěla.

Její gesto, skousnutí rtu a pohled stranou... Hned když promluvila s tím že to není dobrý nápad a že nechce vědět jestli nejsem člověk, se mi potvrdilo pár věcí. Stále jsem však nic neříkala, jenom ji sledovala a s jejími slovy a jistotou že ho zvládne odnést, sklopím pohled k zemi a přikývnu, než ji ustoupím stranou. Po těchto slovech jsem ji tu nehodlala držet, určitě by mě zabila jako ty upíry. Obzvláště když to byla lovkyně. Navíc jsem chtěla dát dům do pořádku co to půjde a... pro jednou jsem zase proklínala svou hodnou povahu. 

"Nebudu tě tu držet..." vydechnu potichu a odsunu stranou to, že by mohli být jednoduchým terčem. Nemělo by mě to zajímat, byli to lovci, bez milosti by mě zabili kdybych jim nepomohla. Mohla jsem je však sledovat a ujistit se že dojdou v pořádku... no ne? 

Ustoupí mi stranou a mě bylo jasné, že je opravdu nadpřirozený tvor. Nehodlala jsem to však momentálně řešit. Potichu vydechne, že mě tady nebude držet. Sotva jsem ji slyšela a tak se na ni pousměji, než přikývnu a vydám se ke dveřím.
"Děkuji... Doufám, že se již neuvidíme," řeknu s povzdechem a přejdu rozbité dveře ven, než se vydám k naší základně. Spěchala jsem a neustále jsem se otáčela, abych zjistila, jestli nás někdo nesleduje. Nechtěla jsem narazit na další nebezpečí. S Jayem na zádech jsem bojovat nemohla a nebyla jsem ani dostatečně rychlá. Po chvilce chůze vyšmátrám mobil a zadívám se na seznam kontaktů. Chtěla jsem, aby nám někdo přišel naproti, ale... Netušila jsem, komu zavolat. Hodně lidí bylo na misi, nebo zranění a já přemýšlela, kdo by tak mohl mít čas.

I když jsem ji nechala jít, rozhodla jsem se je sledovat alespoň do města, kde už bude více lidí a nebude takové velké riziko napadení. Povzdechnu si a s tím se také vydám do ulic. Místo pozemní chůze jsem však volila spíše střechy a díky magii jsem nemusela řešit jejich vzdálenost od sebe. Jediné co jsem potřebovala, bylo skrývat se před nimi a hlídat okolí. Vlastně jsem ani netušila proč tohle dělám. Nějak extra mi nezáleželo na tom že jsou to lovci, prostě jsem jen chtěla ať dorazí v pořádku, nic víc v tom nebylo. Proto jsem se skrývala ve stínech a udržovala si stále bezpečnou vzdálenost. Zároveň jsem nechtěla jít moc daleko, nechtěla jsme vědět kde je jejich základna, akorát by mě to ještě více ohrozilo.

Celou cestu jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje, ať jsem se ale rozhlížela sebevíc, nikoho jsem neviděla a tak jsem to připsala své paranoie. Nakonec jsem zavolala Grayovi, který mi přišel naproti a převzal si ode mě Jaye, který se dokonce probere a mě se tak ohromně uleví. Pocit toho, že nás někdo sleduje také zmizí a tak jsem se v klidu mohla vrátit na základnu. Stále jsem se však nemohla zbavit myšlenek na Aru. Působila hrozně mile, nechtěla nikomu ublížit, ale... Vždycky je nějaké ale...
---------------------------
Zvědavost mi nakonec nedala. Po pár dnech se vydám, tentokrát pro jistotu za bílého dne, k Aře domů. Brzy jsem stála před malou, starou chatkou a musela si povzdechnout. Jestli opravdu bydlí tady... Určitě žije sama, bez rodiny. Po chvilce váhání se přeci jen vydám zaklepat na dveře.