Inori & Nagash

Inori se jak jsem doufal podařilo dostat se ke zbrani a dokonce i zranit toho démona. Vyměnili jsme si dalších pár úderů, když se znovu ozval ten hlasitý řev a tentokrát byl dost blízko na to abychom všichni poznali odkud se ozývá. Nechtěl jsem se otáčet k našemu nepříteli zády a tak jsem se stále soustředil na něj ikdyž jsem měl neskutečné nutkání se otočit za tím řevem. Najednou se však ozval zvuk praskajících větví a něco proletělo kolem nás takovou rychlostí, že nás to všechny srazilo na zem. Jediné čeho jsem si všiml, bylo jak se od toho tvora odráželo měsíční světlo, jako by byl z kovu. Ještě jsem se ani nezvedl, když jsem slyšel jak Inori zavolala ať utíkáme pryč a nemusela to říkat dvakrát, okamžitě jsem se zvedl a vyrazil za ní. Během chvíle jsem ji doběhl a pokračoval po jejím boku směrem k městu, zatímco se za námi ozval výkřik, který nemohl znamenat nic dobrého. Během chvíle jsme doběhli ke zdi, která byla kolem města a až když jsme ji přelezli a já se znovu proměnil do své malé a nenápadné lidské podoby jsem si všiml řezné rány přes můj hrudník, kterou mi musel uštědřit ten tvor když proletěl kolem. Jeho křídla očividně nevypadala jako z kovu, ale skutečně byla jako čepele a to tak ostré, že jsem si ani nevšiml, že mě řízla.

Syknu bolestí, ale po bližším prozkoumání si oddychnu, že rána není nijak hluboká. Když se za mnou ozve Inori jakoby z posledních sil, otočím se a na vteřinku se mi zastaví srdce když ji vidím na kolenou a se zvětšující se rudou skvrnou na boku. Okamžitě se k ní vrhnu a zachytím ji těsně před tím, než se vyvrátí na zem. Chvíli se mi hlavou žene tisíc myšlenek co bych měl dělat a koho bych měl zavolat, než se praštím do poraněného hrudníku a nechám palčivou bolest aby mi projasnila hlavu. Znovu se pomocí značky proměním do své pravé podoby, Inori si opatrně zvednu do náruče a lehce, ale co nejrychleji se s ní rozběhnu do našeho sídla, kde se o ní už postarají. Cesta domů mi připadala mnohem delší než si jí pamatuju a zdálo se mi, že uběhla celá věčnost než jsem zastavil u stráže, která v noci stála u brány. Jakmile mě démon uviděl, vyrazil ke mě s nárazem, že si teď užije možnost mě potrestat za opuštění domu, ale jakmile spatřil mou zakrvácenou sestru zbledl a okamžitě se rozběhl pro léčitele.

Léčitel se okamžitě ujal mojí sestry a mě poslal pryč abych mu nepřekážel, ikdyž jsem chtěl zůstat se sestrou. Zůstal jsem tedy stát alespoň na chodbě před pokojem, kde byly a čekal jsem. Po necelé hodince léčitel vyšel z pokoje a řekl mi, že Inori bude za pár dní úplně v pořádku. Pak se podíval na mé zranění a očividně nerad mi ho alespoň vyčistil a obvázal. Také mi s úšklebkem řekl, že mám štěstí, jelikož otec byl právě mimo město, ale že se zítra vrátí. Myšlenka na rozhovor s otcem po tom co se stalo se mi vážně moc nezamlouvala, ale dokud byla Inori v pořádku, bylo mi to jedno.
Bylo mi zakázáno jít se za Inori podívat a tak jsem vyšel ven a sedl si ke stromu pod oknem do pokoje ve kterém ležela. Po nějaké době jsem tam musel usnout, jelikož když jsem znovu otevřel oči už bylo světlo a co víc, slunce už pomalu klesalo, takže už musel být znovu večer. Okamžitě jsem vyrazil zpět do domu léčitele, ale ten mě ani nepustil dovnitř, že sestra musí odpočívat a tak jsem se vrátil pod její okna a chvíli tam pochodoval nervózně sem a tam, než jsem za sebou zaslechl hlasy. Ty hlasy jsem bohužel moc dobře znal a teď jsem na ně opravdu neměl náladu, ale nechtěl jsem se vzdalovat od sestřiného pokoje víc než už se stalo a tak jsem si znovu sedl pod strom a snažil se čtyři mladé auriny ignorovat. Přesně jak jsem čekal, přišli si ze mě dělat srandu, ale zarazilo mě, že věděli o tom co se v noci stalo. Nikomu kromě léčitele jsem neřekl co se stalo, takže to musel roznést dál, abych z toho měl co největší problém. Nesnášel jsem každého démona v tomhle zatraceném městě, ale nic jsem s tím nedokázal dělat... alespoň dřív ne.
Jejich staré urážky a pošklebky jsem už znal téměř nazpaměť a naučil jsem se je ignorovat, ale jakmile se začali zmiňovat o včerejších událostech o kterých zřejmě měli opravdu zkreslené informace a nakonec řekli, že je to moje vinna, že je Inori zraněná, zavrčel jsem a celé mé tělo se napjalo. Nebyla sice pravda, že byla zraněna když mě chránila, ale to nijak nesnižovalo můj pocit vinny nad tím, že jsem to byl já koho napadlo jít za hradby a tak do jisté míry můžu za to, že Inori byla zraněná. Jak jsem se napjal, rána na mém hrudníku se znovu otevřela a fyzická bolest jako by byla poslední kapka. Otevřel jsem čelisti a co nejhlasitěji na ně zařval... doufal jsem, že to bude dost na to aby přestali, ale kvůli vzteku jsem zapomněl na to, že si všichni myslí, že jsem stále stejně slabý a tak se pouze rozesmáli. V tu chvíli mi zrudlo před očima a chtěl jsem se co nejrychleji dostat k těm čtyřem abych jim jednou pro vždy ukázal, že už nejsem někdo z koho si můžou jen tak dělat srandu a šikanovat ho jak se jim zlíbí.
Netuším jak se mi to povedlo, ale ve chvíli kdy jsem se odrazil, jako by se svět kolem mě posunul a já okamžitě stál mezi nimi. Nijak jsem nad tím dál nepřemýšlel, pouze jsem se ohnal drápy kolem sebe a všem čtyřem roztrhl hrudník. Tři aurini šli okamžitě k zemi s hlasitým výkřikem, ale ten čtvrtý, který byl o něco větší a silnější jen překvapeně ukročil do strany a okamžitě se po mě ohnal nazpět. Jeho ruka, jako by se pohybovala zpomaleně, proletěla vedle mě, když jsem se jí bez sebemenší námahy vyhnul drobným úkrokem a odhalila jeho nechráněný bok, do kterého jsem zabořil svou ruku až po zápěstí.
Zůstal jsem tam ještě chvíli stát, než jsem si uvědomil co jsem udělal, ale místo toho abych okamžitě utekl což bych udělal dřív jsem se jen hlasitě rozesmál.

Smál jsem se... byl to tak úžasný a osvobozující pocit stát nad všemi, kteří na mě dřív shlíželi. Ze smíchu mě vytrhne až když na mě někdo zavolá. Neotočím se, jen se znovu rozhlédnu po démonech, kteří se svíjeli v bolestech na zemi pokryté jejich krví. Když však znovu uslyším ten hlas, který mě prosil abych jim zavolal pomoc, dojde mi komu patří a tak se otočím a uvidím Inori jak se vyklání z okna. Chvíli na ní hledím a jsem rád, že ji vidím v pořádku, než si znovu vzpomenu na to ci říkala, nakloním hlavu na stranu jako bych nechápal a řeknu jen "a proč?". Pak se jen otočím a vydám se domů, stále plný toho úžasného pocitu, který jsem doufal, že nikdy nezmizí.

Došel jsem domů a smyl ze sebe všechnu tu krev, než jsem se vydal do kuchyně a řekl si o něco k jídlu. Nejdřív mi řekli, že už je po večeři a mám smůlu, ale dnes jsem měl pocit, že mé staré já je pryč a neměl jsem v úmyslu nechat někoho aby se po mě vozil jako dřív a tak stačil jediný naštvaný pohled a všem bylo jasné, že je se mnou něco jinak. Okamžitě mi vyhověli a šli připravit nějaké jídlo. Bylo krásné, když vás najednou lidi poslouchali a já si spokojeně vzal jídlo, se kterým jsem se posadil do jídelny. Spokojeně jsem do sebe začal házet první jídlo celého dne a byl se sebou vysoce spokojen.

Po chvíli přišla Inori a sedla si proti mě. Krom jednoho letmého starostlivého pohledu na její bok když si sedala jsem nijak nedal najevo, že jsem si jí všiml a pokračoval v jídle. Oslovila mě, ale zřejmě nevěděla co vlastně chce říct a tak se zase odmlčela, ale po chvíli se opřela o stůl a pokračovala. Chvíli jsem nad jejími otázkami přemýšlel, než jsem zarazil ruku s vidličkou a řekl "dostali co si zasloužili a navíc... byli jsme hned vedle domu léčitele a bylo jasné, že když někoho nezavolám já, uděláš to ty... a kdyby přeci jen zemřeli, mě by rozhodně nechyběli". Jakmile domluvím, hned se znovu pustím do zbytku jídla a svůj pohled celou dobu upírám do talíře.

Když už jsem skoro dojedl, přiběhla k nám jedna z kuchařek a donesla Inori také něco k jídlu. Odfrknu si nad tím, že mě jídlo málem nedali ani když jsem si o něj šel sám říct. Chvíli jsem si pohrával s posledním soustem na talíři, než i Inori dojedla a okamžitě se postavila a rychle odešla se slovy, že mluvím jako ostatní démoni. Zarazilo mě to a celou noc jsem strávil přemýšlením. Nelitoval jsem toho co jsem udělal ani toho co jsem poté řekl, zasloužili si to a za tím jsem si stál. Konečně jsem měl sílu se bránit a dokonce sám někomu ublížit, jako všichni ostatní a měl jsem v plánu si to pořádně užít. Už nikdy se nenechám ponižovat ani nic podobného a každý kdo by se mi chtěl smát nebo mě, či mojí sestře nějak ublížit pozná čeho jsem schopen. Nebyl jsem z toho tak nadšený jak se mohlo všem kolem zdát, ale mnohem radši budu ten kdo ubližuje ostatním, než se vrátit na místo toho komu je ubližováno.

Od onoho incidentu uběhlo skoro pět let a já si stále živě pamatoval jejich horkou krev na mých rukou a jejich zděšené pohledy, když se vrátili od léčitele. Nikdo si na mě od té doby nic nedovolil a všichni se ke mě začali chovat úplně jinak, dokonce i otec mě potrestal jen naoko před rodiči těch které jsem zranil, ale já věděl, že je ve skutečnosti rád, že jsem tak zesílil. Přesto jsem svého otce potěšil nejspíš poprvé a také naposledy v mém životě, jelikož jsem si od té doby začal dělat co se mi zachtělo a nenechal jsem si bránit ani svým otcem. Vysloužilo mi to hned několik vážně ošklivých trestů v průběhu prvního roku, než otci došlo, že je zbytečné mě trestat, ale vůbec mi to nevadilo. Jediný koho jsem do jisté míry poslouchal byla Inori, která byla stále jedinou osobou, kterou jsem miloval nade vše, ikdyž jsem to přestal dávat tolik najevo, abych před démony kolem neprojevil žádnou známku slabosti. Když jsem s ní byl však sám, částečně jsem se uvolnil, ale už to nikdy nebylo takové jako dřív, ikdyž jsem věděl, že ona bez problémů pozná, když něco jen hraju.
Dnes jsem si přispal a vybodnul se na trénink, na který se mi vůbec nechtělo, takže jsem se s Inori viděl až u snídaně. Vypadala, že se jí něco honí hlavou a já měl tušení, že vím co to je. I když už jsme měli dovoleno opouštět město, tento týden nám otec nakázal, abychom zůstali doma a oba jsme přemýšleli nad tím co pro nás asi tak chystá.

Když Inori vešla do jídelny a pozdravila mě, nadechl jsem se s tím, že odpovím, ale když jsem koutkem oka zaregistroval u dveří služebnou, jen jsem na sestru kývl a pokračoval v jídle. Po chvíli se Inori lehce naklonila a šeptem mi prozradila její obavy. "Nejspíš se chce ujistit, že tu budeme až povede nějaký svůj další útok... asi po nás bude chtít abychom se k němu tentokrát přidali, a ten Xaphan... nejspíš to bude nějaký žoldák, kterého náš otec využije pro svůj velký plán a pak ho tam nechá uprostřed bojiště ať se o sebe postará sám... nebyl by první" rozvedu svoje myšlenky, taky raději šeptem. Vlastně mi bylo tak nějak jedno, co má otec v plánu... pokud se mi to nebude líbit, nedonutí mě abych se toho zúčastnil.

Prý bych neměl otce podceňovat... něco na tom asi bude, ale nic to nemění na tom, že nemám v plánu dělat cokoli co se mi nebude líbit. Inori to ale vážně vrtalo hlavou a asi se i trochu bála, což mě trochu donutilo nad tím víc uvažovat a když dodala, že by otce určitě naštvalo, kdybychom mu překazili jeho plány byl jsem její. Na svou sestru jsem prostě neměl, viděla do mě jako nikdo jiný. "A co se dnes v noci vykrást ven a někam se vypařit?" řeknu dost nahlas, aby mě zaslechla i služebná a mrknu přitom na sestru. Byl jsem si jistý, že se to během chvíle otec dozví a večer se nás nenápadně pokusí udržet doma, při čemž bude muset opustit svou pracovnu, kde má veškeré své dokumenty schované.

Inori okamžitě pochopila o co mi jde, jak taky jinak, a zahrála to se mnou. Dojedli jsme tedy jídlo a vydali se do mého pokoje, kde se mě okamžitě zeptala co mám v plánu. "Je to prosté, ty se z nás dvou umíš lépe skrýt, takže večer počkáš někde na cestě mezi otcovou pracovnou a mým pokojem a jakmile projde, můžeš se bez problémů podívat co vlastně má v plánu, zatím co já ho zdržím... myslím, že ti můžu zajistit víc než dost času, ale stejně si raději pohni" řeknu a lehce se ušklíbnu, tohle náš drahý tatínek určitě nebude čekat. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, jsem rád, že mě do toho Inori zatáhla a já mu budu moci pro jednou taky něco provést a pokud jeho plány budou vážně důležité, užiju si každý moment co se budu dívat na jeho výraz až zjistí, že mu to nevyšlo jako oplátku za všechny ty tresty, které mi kdy udělil.

Inori se můj plán líbil a tak s ním souhlasila, jenže teď jsme byli zavření v pokoji a museli počkat až do večera. Vzpomněl jsem si na svou skrýš, ve které jsem už dlouho nebyl a vyrazil k ní. V rohu místnosti jsem měl pod kobercem malá dvířka pod kterými byl úložný prostor, o kterém zřejmě nikdo nevěděl krom mě a jako malý jsem si tam ukládal vše co jsem nechtěl aby můj otec našel, třeba jako knihy s úžasnými příběhy, které by můj otec nikdy neschvaloval, jelikož jediné knihy, které nám dával číst byli plné učení a bojových technik. Otočil jsem se na Inori, která se rozvalovala v mé posteli a jednu po ní hodil. Tohle nám určitě zkrátí čas dokud nepodnikneme naši tajnou operaci "jak nasrat tatínka".

Nějakou dobu jsme si četli a pak se jen tak bavili a doladili náš plán s pauzami pouze na jídlo. Bylo to poprvé po dlouhé době co jsem se svou sestrou strávil celý den a ikdyž bych to neřekl nahlas, byl jsem za ten den rád. V podvečer se Inori vytratila schovat a já se spokojeně rozvalil na posteli a čekal na příchod otce. Zajímalo mě, jakou výmluvu si asi najde pro to, aby nás mohl dnes večer mít pod dozorem.

Nemusel jsem čekat moc dlouho, než se za dveřmi ozvaly kroky a bez zaklepání vtrhl do pokoje otec. Střelil jsem po něm hraným naštvaným pohledem, ale nic jsem neříkal. Otec očividně čekal, že nás tu zastihne se sestrou jak něco řešíme, nebo už dokonce lezeme oknem ven a tak se zarazil když uviděl, že jsem tu jenom já. Počkal jsem ještě pár vteřin, než jsem na něj vyštěknul "chceš po mně něco?". To otce naštvalo, ale také vzpamatovalo a tak se mě zeptal "neviděl jsi Inori? mám pro ni jeden úkol". Očividně si myslel, že když už jsme rozdělení tak mu stačí zajistit, že tu zůstane jeden z nás a ten druhý sám neodejde a vybral si mou sestru, která nebyla tak zvyklá jako já mu odporovat.
"Viděl jsem ji... jaký úkol?" začnu vyzvídat ikdyž je mi jasné, že mi to otec neřekne a možná sám ještě neví čím ji vlastně zaměstná. "Do toho ti nic není, tak kde je?" odsekne a já se v duchu tiše bavím jak ho dalšími a dalšími způsoby zdržuju, až si nakonec řeknu, že Inori měla dost času zmizet a navíc bylo už nebezpečné otce více vytáčet.
Když otec odešel, vydám se ke dveřím od pokoje, které za sebou ani nezavřel, jak rychle vystřelil. Než dveře zavřu, vykouknu z pokoje a všimnu si Inori, která pomalu šla z opačné strany než je otcova pracovna a vypadala, že ji něco naprosto vyděsilo. Rychle jsem ji zatáhnul do pokoje, zavřel za námi dveře a posadil ji na posltel. "Tak co jsi zjistila?" zeptám se a ikdyž vidím jak je bledá, nemyslím si, že by mohl mít otec v plánu něco kdo ví jak strašného.