Nathalia + Caleb

Počasí: Zataženo, přičemž fouká vítr a poprchává
Místo: Park/Postupem hry se může změnit
Pořadí: Nath/Caleb

Od domu se někam rozešla, jelikož ani neví, kam by šla. Někdy mívá chuť být sama venku a vnímat to ticho a klid. Tohle počasí se jí náramně líbí. Díky tomu moc lidí nechodí ven. Na sobě má černé riflové kraťásky s delším volnějším tričkem na ramínka v tmavě modré barvy. Na zádech má větší batoh. Nohy ji zavedli do parku, kde naštěstí není nikdo. Jen se nad tím pousmála a posadila na lavičku, přičemž si sundala batoh. Hned z něj vytáhla pouzdro, ve kterém byly její housle a smyčec. Pouzdro schovala zase zpátky do batohu. Zhluboka se nadechla a začala si pro sebe hrát, přičemž u toho zavřela oči. Vcítila se do melodie, která nebyla ani rychlá, ani pomalá. Uklidňovala se tím, jelikož housle jsou jediné, před kterýma nic neskrývá. Do nich vkládá veškeré pocity. Vítr si mezitím hrál s jejími vlnitými vlasy. Nedoufala v to, že by tu někdo chodil.

Dnes mu čas ubíhal pomaleji, než kdy jindy. Možná to bylo proto, že před pár hodinami přišel ze směny a byl stále trochu chcíplý, i když se šel vyspat. Nicméně, teď odložil hrnek, ve kterém se předtím nacházelo kafe, na linku, vklouzl do bot a vyšel ven. Na sobě pak měl pouze tričko a kalhoty sladěné do černé barvy, rozlišené pouze jejím odstínem. Povzdechl si, neb jej kroky vedli do parku, avšak nenamáhal se uhnout pryč z cesty. Počasí, které v tuto chvíli panovalo mu pomohlo probrat se z otupělosti, kterou předtím pociťoval. Díky tomu se mu podařilo zaregistrovat zvuk, z parku vycházející. V podstatě linoucí se z jednoho místa a vytvářeného jedním nástrojem. Trvalo mu delší dobu, než zvuk i nástroj poznal, ale přeci jen se mu to podařilo. Takováto hudba se mu líbila, i když ji v tento čas moc nezaslechl. Jen hudbu vycházející z útrob klubu, které měl již plné zuby. Proto ve svém volnu utíkal k takovým tichým skladbám. Chtěl se na toho, kdo hraje podívat blíž, avšak bylo mu to blbé. Zase nechtěl očumovat a být nějak vlezlý nebo něco podobného. Po chvíli váhání na sebe vzal podobu černého chrta, který mu byl patronem a kradmo se přiblížil k dívce, která seděla na lavičce a hrála. Přikradl se tedy ještě o něco blíž, než si sedl za olíznutí tlamy a upřeně se na ni zadíval. Nechtěl ji tím však nikterak rušit a nejspíše by bylo nejlépe, kdyby jeho přítomnost ani nezaregistrovala. Její hudba jej však vnitřně přiváděla do stavu klidu, což se mu opravdu líbilo.

Hrávala od mala, dost svého volného času do hraní dávala, jelikož housle ji prezentují jinak, než jak se prezentuje. Díky tomu přestala vnímat okolí, čímž si nevšimla ani toho chrta, který se na ni přišel podívat. Je však pravdou, že před nikým ještě nehrála. Hraje na své housle jedině v soukromí a doma. Tohle je pouhá výjimka, když nikdo v okolí není, či není podobné počasí, kdy nikdo nechodí ven. Ten zvuk.. je jednoduše dokonalý.. uklidňující.. Po několika minutách dohrála a odtáhla od sebe housle. Otevřela oči, čímž po chvíli zaregistrovala chrta. Nechápala, co trn tu dělá, avšak housle velice rychle schovala do pouzdra a vložila do batohu, který zapnula. Nebyla si jistá, zda je to opravdový pes, či jen něčí podoba. Byla hodně nedůvěřivá, proto nahodila batoh na záda a chtěla odejít. Jak by se tu zničeho nic objevil a i kdyby.. opravdového psa by někdo hledal, ne?? Zase tak blbá rozhodně nebyla. Ne, že by se ho bála, ale.. Nemá chuť se dostat do problému.

Poslouchal ji, takže po chvíli i on zavřel oči. Díky tomu téměř znovu usnul, avšak velice rychle se probral, když hrát přestala. Všiml si tak, že housle rychle schovávala do pouzdra. Zvedl se tedy a ustoupil kousek stranou, přičemž ji dost nechápavým pohledem několikrát přejel. Zašmrdlal však ve vzduchu špičkou ocasu vtaženého mezi nohama a sklonil hlavu, než se podíval za sebe a opět na dívku. Tenký proužek na krku, který tvořil jeho obojek, na kterém vysela známka se díky tomuto pohybu posunul. Z krku jej nemohl stáhnout, když se proměnil. Sundal jej tedy jedině v podobě havrana, kdy mu dost překážel. Několikrát se pak otočil do kolečka a vyběhl do několika směrů, avšak vždy se vrátil na místo, kde předtím seděl, než se otočil zpět k dívce a zamával ocasem. Kdyby si jej předtím nevšimla, ještě by se snad stihl proměnit, takže by teď nemusel vypadat jako naprostý idiot, ale pochytil již, jak se chovají ostatní psy. Zůstal na dívku zírat, přičemž přemýšlel.. v tuto chvíli o všeličem.

Nechtěla být zase taková, že hned po něm vystartuje, či po něm něco hodí. Na to byla opravdu dost unavená. Je však pravdou, že moc psy ráda nemá. K názoru došla proto, že na ni stále vrčeli a rozhodně ji rády nemají. Možná přeci jen cítí, že se od lidí odlišuje, ale on byl v naprostém klidu. Chtěla odejít, jelikož nechtěla, aby někdo věděl o jejím hraní. Ještě chvíli tam jen tak stála, než se pomalu odebrala pryč. Takhle tam jen tak stát s zůstat se psem, který ji stále pozoruje?? Ne. Co by z toho měla?? Tiše si vydechla a beze slova, či náznaku nějaké špatnosti, pokračovala v odchodu. Prohrábla si trochu mokré vlasy a promnula paži. Začalo ji být trochu chladno, avšak to teď ignoruje. Sama neví, co si o tom myslet, tak to nechávala tak.

Popravdě.. byl dost zmatený. Alespoň v tuto chvíli. Nevěděl, co by měl dělat. Nakonec si odfrkl a sklonil hlavu k zemi, načež se proměnil, i když psí oči ještě nějakou chvíli přetrvávali. "Promiň.. já.. nechtěl jsem tě nějak.. vyrušit." Houkl za ní, ale zůstával stát na místě, neb váhal. Co, když něco udělal špatně? Sice z ní cítil, že je něco jiného, než-li člověk, ale stejně. Nebylo neuvážené se takhle proměnit? I to je jedna z možností, ale to, co učinil již nejde vzít zpátky. Nerozhodnost, která z něj v jistých situacích ještě stále sálala, mizela jen, když měl směnu. Nemohl se půl hodiny rozhodovat, koho má vyprovodit ven. To by se rozhodně nikam nedostal. Navíc by jej za chvíli vyhodili.

Pokračovala v chůzi se zvláštním pocitem, ale nedokázala jej nějak přirovnat. Zastavila se, až se ozval hlas za ní. Tímto se jí potvrdilo to, co si myslela. Nebyl to pes. Otočila se a muže si od hlavy až k patě prohlédla. Zafoukal vítr, čímž se jí vlasy nahrnuly do obličeje. I brýle měla od malinkých kapek, přes které viděla hůř, ale neřešila to teď. Nasála zhluboka vzduch a vlasy si odhrnula z obličeje. Rozhodně se jej ani trochu nebála. "Rád takto šmírujete lidi??" Nemyslela to nijak, jako urážku, jen se špatně někdy dokáže vyjádřit, avšak je jí jedno, jak si to přebere. Chvíli stála na místě, než k němu pomalu udělala krok. Byla však opatrná, kdyby se ji pokusil nějak ublížit. "Nikdo o tom vědět nemusí, ano??" Nechtěla, aby ji viděl hrát, avšak se stalo. Raději, kdyby na to zapomněl.

Její otázka jej sic zarazila, avšak byla naprosto oprávněná. "Popravdě? Ne. Ale nechtěl jsem Vás nějak vyrušit svou.. přítomností.. Víte, líbí se mi.. když někdo hraje na housle. Ta hudba.. dokáže člověka úžasně uklidnit." Znělo to sice divně, ale bylo to tak. Navíc byl zvyklý, že na jeho psa většina lidí reagovala líp, než na něj osobně. Zůstal na místě, i když k němu udělala krok. Neměl však v úmyslu jí cokoli udělat. To jej přešlo již před.. pro něj dlouhou dobou. Otřásl se při té vzpomínce a uhnul pohledem. "Jistě.. nechám si to pro sebe." Odpověděl, i když bylo možné, že na to postupem času dokonce zapomene. Avšak to se mu bohužel moc často nestávalo. Byl však zvyklý na to si mnoho věcí nechávat jen pro sebe, k čemuž jej vedlo jeho současné zaměstnání, které si hodlal udržet. Nicméně, uvědomoval si, že poslouchat ji.. zjevně byla chyba, neb.. na to.. nebyla zvyklá? Nejspíše. On si však nemohl pomoci.

Trochu jí jeho odpověď překvapila, proto malinko naklonila hlavu na stranu. Na jednu stranu nevěděla,
co na to říct. "Opravdu.. se Vám to líbilo??" Optala se trochu překvapeně. Přeci jen jí to polichotilo, jelikož.. před nikým nehrála, takže od nikoho neznala názor. Nikdy tohle neřešila, jelikož jí to nepřišlo důležité. Prohrábla si vlasy a stále jej měla na pozoru, i když.. spíše si začíná myslet, že nevypadá na někoho, kdo by ji chtěl něco udělat. Ani by se nenechala. Zhluboka se nadechla a koukla kolem. Byla trochu ve fázi, že pro prosbě by housle znovu vytáhla. Na druhou stranu nebylo špatné pro někoho hrát, když ji nijak nevyrušoval. Měla by sic na to, aby hrála pro lidi, ale nechtěla. Hrát pro sebe jí vyhovuje více.

Zněla poněkud překvapeně, což jej na jednu stranu dost zmátlo. "No.. ano. Rád poslouchám, jak někdo hraje na housle, či na nástroje jim podobným. Hlavně, že to není pop." Odpověděl upřímně a pousmál se. "Navíc je poznat, že se do toho umíte vžít." Dodal a sklopil pohled k zemi. Bylo mu na jednu stranu v tomto okamžiku líto, že ji svou přítomností tak blbě vyrušil a ona přestala hrát. "Když jsem byl mladší, také jsem chvíli hrál, ale.. bohužel se to moc dlouho neudrželo." Nehrál sic přímo na housle, ale na mandolínu. Avšak, ztratil chuť k tomu, aby hrál díky rodičům, kteří na jeho koníčky nebrali zřetel. Snad by ji ještě požádal, aby zahrála, ale.. nechtěl být nijak vlezlý, když ji vlastně ani nezná.

Pozorovala ho neustále a v tichosti poslouchala. Poupravila si batoh, který ji klouzal z jednoho ramene. Jí upřímně pop nevadil, ale.. hraní na housle je něco, co upřímně milovala. Prohrábla si vlasy a nadechla se, aby něco řekla. Těšilo jí, že se mu líbí její hraní. "Hraji už od mala, ale.. spíše v soukromí. Nestalo se, že by mě někdo poslouchal.. ani jsem na to nepomyslela.." vydechla a porozhlédla kolem. "Každý umí něco jiného.." Pokrčila nad tím malinko rameny. Do hraní věnovala dost času, aby se dostala na takovou úroveň, jakou má teď. Tím se však chlubit nechtěla. Byla teď rozhodně jinak, než obvykle, jelikož.. se o ní někdo dověděl něco, co nechtěla, aby vyšlo napovrch. Doufá, že se o tom s nikým bavit nebude.

Poslouchal ji, přičemž se k ní opět vrátil pohledem. Cítil, že je něco víc, ale v tuto chvíli nedokázal pořádně určit, o co se jedná. Naklonil hlavu ke straně, jako to dělával, jakožto pes a pousmál se. "No jo.. mě by zase nenapadlo, že někdo, kdo umí tak hezky hrát se raději schová se svým talentem do parku v době, kdy v dohledu není ani živáčka." Broukl, avšak nemyslel to nijak zle. Chápal, že ne každý se chce předvádět s tím, co dělá. Avšak, rozhodně to, že hraje nikomu neřekne. Udělal by to však, několik let nazpět. Ale to se změnilo. Naštěstí. On sám by nenakreslil rovně ani blbou čárku, kdyby se na něj při tom někdo měl nedej bože dívat. Avšak, jeho kresby se.. líbili jen jemu. Zřejmě za to mohl divný styl, ale to teď nechal být a opět se soustředil pouze na dívku s houslemi.

Momentálně se nestarala o to, kým je, ale byla si na sto procent jistá, že není člověk. Lidi se na psy měnit nemohou. Nebyla hloupá, ale zároveň nic, čeho by se měla bát. Bojí se vůbec něčeho?? Nemyslí si. Aspoň se nenaskytlo něco, čeho by se měla bát. Byla sama a její zbytek rodiny byl daleko. Trápilo jí to?? Nikoliv. Nad jeho poznámkou se musela krátce zasmát. Nebyl přirozený, spíše znamenal něco mezi 'To si děláš srandu??' a 'Dobrý vtip'. "Nepotřebuji se tím chlubit před ostatními. Takhle hrát v soukromí mi přijde jako nejlepší nápad." Pokývla hlavou, aby tím ujistila sama sebe, že je to správně.. že je to, co doopravdy chce. Chvíli tam jen tak stála, než se opět přesunula k lavičce, na které seděla předtím, než ji vyrušila jeho přítomnost. Rukou ho pobídla, aby si sedl taky, pokud se jí tedy nebál. I to už se jí stalo. Hlavně u malých dětech, které upřímně nenávidí.

Trochu sebou cukl, když se zasmála a.. pak ji zase jen poslouchal. Přikývl u toho hlavou, neb to chápal. Ne každý byl na to, aby ho poslouchal někdo jiný a ještě se tím bavil. Dlouze se pak nadechl a sledoval ji celou dobu toho, kdy se přesouvala na lavičku. Byl to blbý zvyk, kterého by se měl urychleně zbavit, ale i tak. V jeho psí podobě mu to nikterak nevadilo, ale takhle to mohlo pár lidí obtěžovat. Když jej pak vybídla, aby si sedl k ní na lavičku, nezaváhal, i když zase nijak nepospíchal. Rozhodně neměl, proč se jí bát. Nedala mu k tomu důvod, i když.. možná by se nebál ani tak. Za jedno měl stále svou schopnost, kterou se učil lépe ovládat v hektických situacích, no a.. pak tu byl onen útlum veškerých emocí.

Sundala si batoh a položila jej k lavičce na zem. Nijak se k tomu více nevyjadřoval, proto se tím více nezabýval, ať ji rozumí, či nikoliv. Myslela si své a pochybovala, že by byl z těch, co by se jí snažil do něčeho nutit. Ani by jej neposlechla. Do života si nenechá kecat od nikoho. Pozorovala ho, jak se k ní blíží. Přesunula se spíše ke kraji, aby se mohla lépe opřít do rohu. Nic osobního v tom rozhodně nebylo. Hodila si nožku přes nožku a pozorovala ho. Trochu ji zajímalo, zda se mu aspoň trochu líbí jako žena, či nikoliv. Alespoň ji žádný neodmítl. Tím však nechce říct, že ho míní tady svádět.. kdyby chtěl, samozřejmě by se tomu vůbec nebránila. Teď tohle však nevyhledává, i když ani on nevypadá k zahození. zahodila tyto myšlenky, než se k němu natáhla s nataženou pravačkou.
"Jsem Nathalia, vy??." Představila se. Je pravdou, že i trochu chtěla, aby se koukl do výstřihu.

Zvedl pohled k řídce vysázeným stromům a cosi si pro sebe zabrblal. Samozřejmě, že by bylo lepší, kdyby jich tu bylo více, ale.. to na něm nezáleželo. Byl to jen jeho názor a on.. byl v podstatě nikdo. Dlouze se nadechl, než k ní sklopil pohled, neb koutkem oka zaregistroval, že se pohnula. Pousmál se a její ruku přijal. Samozřejmě si nemohl odpustit to, že sklonil pohled a podíval se jí do výstřihu. "Caleb." Představil se též. Jméno, které dostal od rodičů sice stále vlastnil, ale již jej nepoužíval. To jen občas, při delší známosti, ale rozhodně ne teď. Však ji neznal. Nakonec se jí s pousmáním opět podíval do očí.

Všimla si, že jeho pohled zamířil k jejímu výstřihu. Žádný chlap by neodolal.. Po chvíli svou ruku stáhla, i když se stále potutelně usmívala, což ji však nevydrželo dlouho. "Ty si vážně nedáš pokoj?! Musíš se každému ukazovat?? Víš, že se mi to nelíbí!!" Žárlivá scéna z jeho strany byla na světě. Protočila nad tím očima. Vypadalo to, že je její přítel, avšak opak byl pravdou. Zvedla k němu pohled a nadechla se. "Myslím, že jsme si to vyjasnili. Dej si odchod, ano??" Zatím se chtěla udržet v klidu, ale na tohle si rozhodně zvykat nehodlá. "Pojď domů prosím, chybíš mi.." Zamumlal Daniel a přešel k ní, přičemž ji chytil za ruku. Hned se cukla a vstala. "Ještě jednou se mě dotkni a budeš toho do smrti litovat.." Zavrčela mu přímo do obličeje. "Zlato.. no tak. Nebuď protivná.." Snažil se, i když se jej snažila odpálkovat. "Dej mi už pokoj, je ti to jasný?!" Začínala toho mít po krk. Cítila, že mezi prsty ruky, jenž má za sebou, se ji proplétají proudy elektřiny. Ani si neuvědomuje, že je může Caleb vidět.

Když svou ruku stáhla, udělal totéž, avšak vzápětí sebou trhl. Cizího chlápka si vůbec nevšiml. Zněl.. nu, dost žárlivě. On sám byl sice majetnický, ale žárlivost se u něj ještě neměla šanci projevit. Poslouchal je. Zprvu dost nechápavě, ale stačila mu chvilka, aby pochopil, o co tu jde. Jeho pozornost pak upoutalo cosi, co jí běhalo po prstech. Došlo mu, že to zjevně bude její schopnost, takže se alespoň v tomto nemýlil. Zhluboka se nadechl, i když se v podstatě docela napjal, takže to jakožto uklidnění rozhodně nezabralo. "Máte nějaký problém?" Zeptal se, když se zvedl a stoupl si vedle Nath. Téměř automaticky jí přitom téměř vzal za ruku, avšak.. dostal šlupku, takže se zase velmi rychle stáhl. Jeho tón byl však chladný bez jakéhokoli vyššího projevu emocí. Uměl se velmi dobře v tomto ohledu ovládat. To bylo také jedno velké plus. Avšak, žárlivé scény naprosto nesnášel.

Doufala, že toho nechá a odejde, ale.. vypadalo, že se jen tak vzdát nechce. "Nechovej se přeci jako děvka. Všechno ti odpustím, jen pojď se mnou.. Budeš ta nejšťastnější na světě.." V jeho hlase zněla i jistá zoufalost. "Jsi se léčit a už vypadni!!" Zavrčela po něm a trpělivost ubývala. Pohlédla na Caleba, který nestál opodál a zastává se jí. Rozhodně mu nechtěla ublížit, ale.. nečekala, že se ji dotkne. Jemu 'kopanec' nepatřil. Daniel pohlédl vražedně na muže. "Ty seš tu ten navíc, tak vypadni!! Je moje, je ti to jasný?!" Zavrčel dost žárlivě a majetnicky zároveň. Nevykal mu. Spíše od ní se snažil všechny odhánět. Stále se chtěla uklidnit, aby na jeho vraždu neměla svědky. Kdyby vždy nebyl někdo okolo, zabila by ho už v ten den, kdy tohle začal opravdu přehánět. Zhluboka se nadechla, aby proudy elektřiny zmizeli. téměř automaticky jemně položila ruku na rameno Caleba. "Já nejsem ničí majetek, je ti to jasný?!" Probodávala ho vražedným pohledem.

Jeho vražedný pohled ignoroval, neb se dnes a denně setkával s daleko horšími. Zamračil se, avšak měl toho za dnešek už dost. Sem si přišel odpočinout. Ne poslouchat čísi žárlivý výlev. Naběhly mu žíly, které jen za malý okamžik zčernaly. Už se neovládal. To bylo dost špatné, každopádně on nebyl tím, kdo tady překážel. Možná by také bylo lepší, kdyby dostal od Nath šlupku,namísto něj. Nicméně už se to nedalo vrátit. Zvláště pak, když mu zbělali oči ve chvíli, kdy se propojil s právě vyvolávaným démonem. Nedokázal vyvolat démona, který byl již na tomto světě. Na druhou stranu je však dokázal vytáhnout z podsvětí. Díky tomu se po chvíli vedle něj zhmotnil Andras. Démon, který na sebe vzal podobu vlka, či také pekelného psa. Jeden ze Satanovy nejoddanějších démonů. Vlk byl však o dost větší, než kdyby jste potkali normálního. Z mordy mu vykukovali špičáky a rozhodně už na první pohled nevypadal nikterak přátelsky. "Seber se a odejdi. Hned teď.. nebo to pro tebe nedopadne dobře." Hlas měl zvláštně zabarvený, avšak nestaral se o to. Nestaral se ani o to, zda-li je to jen normální člověk. Avšak udržet tohoto démona v klidu jej stálo poměrně dost úsilí.

Pohledem přejížděla po nich obou, takže ji neuniklo, jak začíná ztrácet kontrolu, sic je pravdou, že neví proč. Jeho rameno jemně stiskla. "Hlavně klid ano??" Snažila se ho uklidnit, avšak asi to nepomáhalo. Pozorovala tohle celý, I toho velkého vlka. Pocítila strach. Danielův strach, proto taky od nich couvl, než bez dalších slov utekl pryč. Dal ji pohledem však najevo, že se vrátí. Zhluboka se nadechla se zavřenýma očima. Beze strachu se podívala na něj trochu vážně. "Tohle nebylo nutný." poukázala na vlka, kterého poškrábala na hlavě. Je pravdou, že tohle nečekala, ale i tak ji tohle přišlo přehnaný. Usuzovala, že se asi dokáže ztěžka ovládat, i když tohle.. se jej vůbec netýkalo. "On by nic neudělal. Štěká, ale nekouše." Dodala po chvíli a sedla si. Snad i on se uklidní a vlastně ji šlo o to, aby se k tomu více nevracelo.

Na Nath se v tuto chvíli ani nepodíval. Soustředil se pouze na dvě věci a na další.. už prostě nějak nezvládal. Teprve, když utekl, začal pracovat na tom, aby démona procpal zpátky, což se mu nakonec povedlo. "Jo.. já vím. Ani jsem to nechtěl udělat.." Zamručel, což.. v podstatě bylo pravdou. Chovat se ukázněně celý den v práci bylo těžké, i když to dost zvládal. Nicméně, tentokrát to bylo moc, i když to vlastně vůbec nebyla jeho věc, takže se do toho v podstatě ani nemusel motat. "Dneska byl jen nějaký špatný den." Dodal poněkud zamyšleně, když se úplně uklidnil a sedl si vedle Nath. Nikdy.. tedy, alespoň už hodně dlouhou dobu démona nevyvolal jen proto, že mu někdo opravdu hodně vadil, což byl případ právě toho, co utekl. "Ještě se mi to občas vymkne." Pousmál se, avšak pohled držel sklopený k zemi.

Je pravdou, že ona se dokázala uklidnit, aby nikdo nepřišel k úrazu.. Svou druhou podobu rozhodně nechtěla ukazovat. Nikdy nebyla v takovém nebezpečí, aby ji musela použít, proto.. by ji zřejmě nedokázala kontrolovat. Dobře by to nedopadlo, tím si je jistá.. Vyposlechla si jeho důvod a pokývla. "Fakt by sis měl dávat pozor." Spíše tohle myslela jako radu, ne že by ho chtěla sprdnout,. jako malého kluka. Týká se jí to však, když se do toho i on připletl. Opřela se zády o lavičku a vydechla si. "Jo.. to se mi taky stává a ti hlupáci s oplzlými poznámkami moc mi směnu neulehčují." Zastěžovala si trochu, než nasála čerstvý vzduch. "Jo.. to jsem si všimla." utrousila s klidem. Pohledem přejela po ruce, na které se zase objevilo několik proudů elektřiny. "A asi bych se měla omluvit. Neměla jsem v úmyslu tě zasáhnout, netušila jsem, že se mě dotkneš." Vysvětlila a na chvíli pohlédla na něj.

Poslouchal ji, a přitom zamyšleně pozoroval. "Tady není za co se omlouvat. Je to moje chyba, že jsem na tebe sáhl. Ale.. čekal jsem, že to bude větší rána." Broukl tiše. Ne, že by ji chtěl nějak urazit. To rozhodně v úmyslu neměl. Prostě jen sáhl špatně, což se mu stává v jednom kuse. Díky tomu se pak opilí lidé chtějí ptát. Neboť na ně jen sáhl. Každopádně tohle tady nechtěl rozebírat. Na práci si stěžovat nemohl, i když to někdy byla opravdu pěkná nuda. Promnul si oči, ze kterých mu ani nezačala téct krev. Za to byl rád. Tenhle démon se nikdy moc nevzpíral, i když to už taky zažil.