Návrat do budoucnosti

Podivné neodbytné stahy v mém břiše mě už po několikáté vytrhly z klidného odpočinku. Líně jsem nadzvedl hlavu a nedokázal odolat zívnutí. Cítil jsem se podivně odpočatý. Celé ruce...přední nohy mi však brněly...nejspíš jsem je přeležel. Otráveně jsem zamručel a protáhl se podobně, jako kočka. Nejprve přední nohy, následně zadní. Ještě jsem trochu zatřepal křídly, aby z nich opadla ta podivná ztuhlost. Rozhlédl jsem se po jeskyni, kde seděla poněkud malá Fárn. Přesto jsem ji bez problémů poznal. "Co novýho?" Zeptal jsem se místo pozdravu a zvědavě ji provrtával pohledem. Očividně držela hlídku mezitím co jsem..."TO SNAD NE!!! JÁ USNUL!" Chtěl jsem se chytit za hlavu, místo své tváře a vlasů však nahmatal pouze divnou opancéřovanou kůži s nejrůznějšími bodci a opravdu hodně divným tvarem lebky. "EHH COOOO?! JÁÁÁ-ŽE-COŽE? NENENE...TO NENÍ MOŽNÝ! JÁ NECHI...." Motal jsem se jako nudle v bandě a omylem vrážel do všeho...Co se ke mě přiblížilo dost blízko. Jakoby mi až teď došlo, co se vlastně stalo. Byl jsem však přesvědčen, že můj spánek se mi stal osudným. Někde tu určitě je! Celé je to past. Nejspíš svět kolem ani není momentálně skutečný. Můj pohled padl znovu na elfku. Couval jsem od ní, co to šlo, dokud nenarazil na stěnu. V ten moment mnou otřáslo naprosté zoufalství, neměl jsem totiž tušení, co z toho je pouze hra a opravdu hodně nechtěl zjišťovat svoji roli. Vzhledem k tomu, že jsem neměl jak zmizet jsem se nahrbil, trochu roztáhl křídla a na tu osobu vycenil zuby, přičemž dost výhružně zavrčel. "Vypadni a hned! Nech mě být!" Já už znova nechci...p-p-prosi...PROSTĚ NE!

Fárn: Opravdu dlouho jsem seděla vedle něho a malovala si, samozřejmě co jiného než impozantního tvora přede mnou, který se dnes vidí opravdu vzácně. Dělal mi krásnou předlohu. Nohy už mě pomalu začínaly bolet. Vyhoupla jsem se proto do stoje a pečlivě si protáhla celé tělo. Slunce bylo vysoko a do vypálené krajiny pařilo ostrými paprsky. Tohle je opravdu děs. Moje oči upoutala nádherná třpytící se hladinou modrého jezera. Té lochnesky je opravdu škoda. Na tváři se mi objevil krátký smutný výraz, který ale rychle zmizel, tenhle druh by stejně dřív později vymřel. Dlouhé vlasy se mi vlnily v hebkém svěžím vánku. Netrvalo dlouho a svázala jsem je do pěkného volného copu, aby mi nelezly do obličeje, tenhle účes jsem si v poslední době docela oblíbila. S okolní krajinou je potřeba taky něco udělat, takhle si nás brzo nikdo všimne, i když kolem jsou akorát samé horské vrcholky. Udělala jsem několik kroků ven z jeskyně, položila ruku na zem a zavřela oči, po pár vteřinách se objevily první známky zeleně i mladé stromky, které se díky zachovaným kořenům začaly rychle obnovovat, mě to ovšem dost vysilovalo. Stačí pár dní a zeleň kolem se alespoň částečně obnoví. Vrátila jsme se do jeskyně, po dlouhé návštěvě jezírka a uhašení nepříjemné žízně, vrátila na své místo. Asi půl hodině a Zareth se vzbudil. Následovalo jeho zajímavé zívnutí a protažení přeležených končetin. Celou dobu ho doprovázel můj pohled a na tváři se mi objevil spokojený milý úsměv, takhle vypadla docela roztomile, no svým způsobem. Vyskočila jsem na nohy a klidně k němu promluvila. "Už si vzhůru, ahoj, tak co hlava, je to lepší." Místo odpovědi začal hrozně trojčit. Co se mu děje, nepomohlo to snad. Se zmatením jsme se snažila vyhnout jeho nebezpečným končetinám, s kterými mával všude kolem. Ze skály spadlo i pár kamenů, jak do ní ocasem flákl. "Zarethe, co to děláš, uklidni se. HEEEJJJ." Vykřikla jsem a následně musela uskočit před ostrým křídlem, kterým mávl přímo proti mě. Krev mi zalil adrenalin a dech se zrychlil. Přesné hbité pohyby mě dostaly z jeho dostanu. Co to do něj vjelo! Na malý okamžik se zastavil u stěny, nestihla jsem ani nic říct a prostory vyplnilo výhružné a hodně hlasité vrčení. To, že je zle mi připomínal jeho postoj připravený k útoku. Rychle jsem se rozběhla směrem ke vchodu, přičemž si dvěma rychlými pohyby sáhl pro luk a toulec a následně rychle zmizela z jeskyně do lesa nad ní, aby mě neměl na očích. Co tohle jako bylo, je naštvaný k vůli těm lékům, co jsem mu podala, nebo ho stále bolí hlava. Myslím si že odpověď z ní jinak, nebyla jsem jediná, kdo dostal strach. Z jeho očí přímo zářil, on se uklidní....., snad.

Osoba přede mnou téměř hned začala prchat směrem ven z jeskyně, což mě sice trochu překvapilo, protože to bylo proti mému přesvědčení o tom, co se tu vlastně děje, přesto ji můj varovný hlas vyprovázel do té doby, doku mi byla na očích. Zůstal jsem stát v rohu a vyčkával, co se bude dít teď. Mé smysly běžely na maximum, dokonce jsem i teď cítil Fárn, jejíž prokletá krev byla pro mě na hodny daleko dobře rozeznatelná. Čekal jsem tam asi půl hodiny, než se konečně odvážil, znovu přemýšlet nad tím, proč jsem se ocitl v téhle situaci. Dalších pár minut mi zabraly úvahy nad tím, co by ta mrcha mohla chtít provést tentokrát. Opatrně jsem se trochu stáhl, protože už mi přišlo zbytečné hrozit okolnímu vzduchu a udělal několik váhavých kroků směrem ke vchodu do jeskyně. Je možné, že to byl pouze planý poplach a elfka měla pravdu? Už to tak vypadá. Mě, šikulovi, se podařilo ji po včerejšku znovu vyplašit...dobrá práce. Jestli ji ztratím, kdo mi asi pomůže, vysekat se z téhle šlamastiky. "Ehmm...Fárn?" Vypadlo ze mě nejistě a já pokračoval ke vchodu, abych se mohl trochu porozhlédnout po okolí. "Fárn?" Potřeboval bych ji nějak naznačit, že už je všechno dobrý, pokud nepřijde, prostě ji půjdu hledat,. V nejhoším nějak přitáhnu zpátky...mno a pak snad nějak vysvětlím. "Fárn? Pojď sem...už je to v pohodě."

Fárn: Velice rychle jsem stoupala vzhůru po svahu. Zbraň jsem si hodila přes záda, aby mi v pohybu před nevadila. Srdce mi divoce bušilo a dodávalo sílu mým svalům, které zabíraly na plno. Za mými zády se stále ozývalo ono vrčení a hrozný ryk. Ještě chvíli jsem běžela, když mě přepadla únava i pálivá bolest nohou, musela jsem zastavit. Oči těkaly po mém okolí a hledaly jediný náznak přítomnosti toho magora. Kolem mě ale panovalo ticho a klid. Opřená o kmen starého listnatého stromu jsem si snažila urovnat myšlenky a uklidnit se, obvykle patřím mezi velmi dobré vytrvalé běžce, ale dnes mě tíží nepěkná zranění ze včerejšího rána. Bez dalšího váhání se mé tělo dalo opět do pohybu, tentokrát mě dál posouval svižný tichý krok. Ztracená ve svým myšlenkách, které mi nedávaly odpověď, co bych měla dělat, mi cesta ubíhala pod nohama. Jestli tohle bude opakovat denně, dřív nebo později mě, byť třeba omylem, zabije. Doufaje, že se uklidní a najdeme nějaký způsob, jak se trochu dohodnout, jsem to nechala být, neboť se mi odsud mizet nechce, sama budu proti Kiirah bezmocná a jeho se mi tu taky nechce nechávat jen tak, celé tahle patálie, je stejně kvůli tomu, že jsem se mu chtěla pokusit pomoc, což dopadlo.... Zase jednou špatnej nápad s ještě horšími následky, to už je stejně fuk, stalo se. Když už ten luk sebou mám, chytím něco k večeři. Pomalu a velice tichá jsem se plížila okolní krajinou. Po ani ne 10 minutách se přede mnou objevilo malé stádečko srnčího sestupující do údolí za pastvou. Chvilku jsem si schovaná za velké kameny vybírala kus, který se mi líbil. Po několika málo vteřinách se na zemi válelo mrtvé tělo dospělé srnky. Na tváři se mi objevil krátký úsměv, nebylo na co čekat. Tělo bylo brzy bez krve a vnitřnosti se válely opodál. Čerstvě zabité zvíře jsem si přehodila přes ramena a pomalu se vydala zpátky. Přece jen pár minut mi trvalo, než se do mého zorného pole připletla jeskyně. Srnku jsem nechala asi 100 metrů od vchodu a velice tiše se začala přibližovat. Vlezlá nejistota a strach mě nutily postupovat ještě opatrněji. Prosmýkla jsem se kolem skály tvořící stěnu, ale dovnitř nelezla. Můj sklopený zrak zabořený do země, nejistý postoj a tázavý pohled naznačovali, že se určitě nechci prát, po očku Zaretha sledovala, kdyby ho to náhodou ještě nepřešlo. Srdce mi dost bušilo, je mi jasný, jak je tahle situace nebezpečná.

Stále jsem zůstával v jeskyni, dokud mé smysly nezachytily blížící se elfku. Velice pozorně jsem proto sledoval její další počínání, na kterém se však nezdálo nic nebezpečného, či podezřelého, přestože mě překvapoval fakt, že se tentokrát rozhodla vrátit a ne vzít do zaječích. Možná si už na mě trochu zvykla. Poměrně dlouhou dobu, jsem ji hodnotil pohledem, ona však působila, jako někdo, kdo se rozhodl vydat mi na moji milost a nemilost. Obavy,, které narostly s jejím návratem tedy postupně mizely pryč. Hodně opatrně jsem se k ní přibližoval, jako bych se snad mohl spálit. Dával jsem si opravdu pozor, aby mé pohyby nepůsobily vyloženě agresivně. Natáhl jsem krk blíž k ní, jako bych ji chtěl šťouchnout nosem do břicha. V momentě, kdy už byla na dosah ruky, mi došlo, že to, co z ní cítím, není pouze její pach. Výhružně jsem poodkryl své zuby a pořádně zavětřil. V tuhle chvíli, by ucvaknutí její hlavy, nestálo moc námahy. Sotva jsem se však trochu víc nadechl, znovu jsem se uklidnil. Šlo jen o nějaké čerstvě zabité zvíře...srna konkrétně. Měla v krvi trochu větší obsah železa, než je běžné, to však byla jediná podezřelá věc. Abych dokázal Fárn, že mezi námi dvěma už žádná nedůvěra nepanuje, na několik vteřin, jsem svoji hlavu sklonil, tak nízko k jejím nohám, jak to dokázal. Raději jsem zapudil myšlenku o tom, proč mi tohle zvířecí chování přišlo tak přirozené. To vzájemné lezení do zadnic už mě však přestalo bavit, proto jsem nasadil svůj klasický výraz a oznámil jí. "Musíš mě z toho těla nějak dostat...Potřebuju ven chápeš?" Ještě dříve, než však stačila odpovědět Fárn, ozvalo se mé škrundavé břicho. "S tebou tu nikdo nemluv.." Odsekl jsem.

Fárn: No alespoň nezavrčel hned, jak jsem se objevila, docela příjemná změna, hlavu jsem zvedla trochu výš a napřímila se v zádech. Zareth byl blíž a blíž a já do poslední chvíle stála a čekala co bude. Když na mě začal zase cenit zuby, couváním jsem zvětšila vzdálenost mezi námi, dokud moje záda nenarazila do skály. Obočí se mi svraštilo, jak jsem přemýšlela nad tím, zda by nebylo lepší ještě na nějakou chvíli zmizet a ukázat se třeba až zítra ráno, nebo někdy během noci, což by teda nebylo fajn, neboť obloha pomalu tmavla a sluneční paprsky překryly mraky, dnes v noci bude asi pršet. Ve chvíli, kdy na mě začal mumlat mi spadl kámen ze srdce, jo už dobrý, ale stále mu nějak nerozumím. Když se prostory vyplnilo hladové kručení Zarethova břicha, na tváři se mi objevil krátký úšklebek. "Jo to chápu, jsme na tom stejně. Něco jsem chytla mezitím, co si mě vyhnal." Zamračila jsme se a slovu vyhnal dala speciální vyčítavý nádech. Následně zmizela z jeskyně, je mi jedno jestli Zareth půjde za mnou nebo ne stejně jdu jen pro čerstvé maso. Strnku jsem si hodila přes ramena a zamířila zpátky. Těsně za vchodem jsme ji hodila na zem a očima vyhledala Zaretha. "Tak protijed na to neustálé kručení." Prstem poukázala na mrtvolu a následně hrdá na svůj úlovek prohlásila. "Sněz ji.." Tak to by bylo moje cesta vedla k jezírko, mám totiž docela žízeň. Chladná voda mě brzy zbavila nepříjemného vyschlého hrdla.

Fárn mi zdá se, rozuměla lépe, než já sám, protože dokázala sehnat protijed, na to břicho. Pronásledoval jsem ji, neboť byl sám zvědav, o co se jedná. Jakmile jsme však dorazili k srnce, zmateně jsem střídavě létal pohledem mezi elfkou a srnkou. Přičichl jsem k té zdechlině a šťouchl do toho drápem. Určitě to byla ta, jejíž pachem zůstala elfka nasáklá. Nějak nerozumí tomu, co by to mělo dělat. Ani jsem si neuvědomil, že nechal jednu přední tlapu ještě ve vzduchu a nechápavě svoji pozornost obrátil na eflku. "Nějak nechápu, co já s tím." V momentě, kdy mi oznámila, že to mám sníst, mé podivení jen vzrostlo. "Já nejím." Oznámil jsem elfce a zamířil za ní k jezírku, protože mi fakt vadilo, když neustále odbíhala, mezitím, co se jí něco snažím vysvětlit. Krom jiného...tohle se jí snažím vysvětlit už dvě stě zpropadených let! Copak elfové nemají lepší paměť, než alespoň lidé? "A kdybych jedl, tak to teda určitě nebude tohle...Za co mě jako máš? Já nejsem žádný špinavý...nižší...tohleto." Snažil jsem nějak vysvětlit svoji situaci. Kdo ví, třeba z ní ten protijed teprve nějak vyjme. "No tak udělej s tím něco." Jestli tohle má být řešení mého břicha, nejspíš budu mít smůlu, protože elfka ale vůbec netuší, co vlastně dělá.

Fárn: Zaretha jsem měla za zády, ale to mě nijak moc nevyrušila od klidného pobytu u jezírka. Po pravdě ani jsem nedoufala, že by si tu srnu mohl dát, ale tak za zkoušku to stálo. Zatěkala jsem očima mezi drakem a srnou. Bylo mi naprosto jasný, co právě mumlá. Na obličeji mi pohrával usměvavý výraz. Oči se mi upnuly na do těch jeho a kolem se rozezněl můj hlas. "Jo jo uklidni se, já vím, co chceš říct." Dala jsem ruku na hrudník a plně napřímila svoje tělo, přičemž vznešeně zvedla hlavu, na tváři vykouzlila hraný povrchní úšklebek a pokračovala ve svém monologu se značně pozměněným trochu hlubším a procítěnějším hlasem s vážností v obličeji. "Elfko hloupá, já přeci... nejím! Já, taková dokonalá entita, které je pro tento svět škoda, přeci jíst nemusím, neboť podřadné pocity jako hlad a žízeň nejsou mojí starostí. Což samozřejmě prostý tvor, jako jsi ty nemůže chápat ani po dvou stoletích. Ach světe já jsem tak dokonalej." Celou dobu proslovu jsem velice přehnaně gestikulovala a ke konci projevu se nemohla vynadívat na zdviženou ruky, jako bych obdivovala své prsty, či nehty. Celou tu dobu jsem zadržovala smích, což nešlo potom už vydržet, rozesmála jsme se se slovy a mým typickým hlasem. "To bylo přesný, nemyslíš." Můj herecký výkon povolil napjatou náladu, alespoň na mé straně. S dýkou v ruce jsem se vrátila k mrtvole, začala ji stahovat z kůže a zároveň ještě v monologu, tentokrát už se vší vážností, pokračovala. "Vím, jak to s tebou je, ale teď to možná bude trochu jiný. Opravdu by sis to měl dát. Jestli pravdu mám, pomůže ti to, jestli ne nijak ti to přeci neublíží. Dělej, jak myslíš." Však ona ještě bude příležitost ho přesvědčit. Třeba mu to pečené bude připadat lepší a ono taky bude.

Fajn...beru to spět...Lepší bylo, když mě ignorovala. Jakmile začala s tím hloupým napodobováním...ve kterém jsem se poznal pochopitelně pouze proto, že na rozdíl od ní mám vyvinutější mozek, než tenhle balvan, po její pravici. Vlastně by to nejspíš nepoznal vůbec nikdo, neboť v tom jejím výstupu nebylo podoby ani za mák. Pravděpodobně to stejně dělá, jen proto, že na mě neskutečně žárlí. Jak by taky ne. Konec konců ve své klasické podobě mám havraní vlas, hlas jako bas..no dobře spíš tenor, ale rozhodně mi to nijak nevadí, aspoň nezním, jako nějaká hnusná gorila, co řídí školní autobus a už jenom její hlas smrdí potem...No a vůbec mám senzační tělo, čehož by si všiml i slepej. Mám se za to snad stydět? Jasně že ne! Ale určitě se nenaparuju tak, jak se tu předvádí ona. Nenene, mezi mnou a tou divnou snůškou keců, byl totiž jeden zásadní rozdíl...Já mám styl. Hrrr...tohle teda nedělám. NAVÍC! Já bych řekl "STALETÍ", rozhodně ne "století." Její dobírání je tudíž zcela zcestné. A ne! Nejsem uražený! Vůbec nic si z toho nedělám! Krom toho...takhle se rozhodně nenosím! Pokusil jsem se zakrýt dotčený výraz, což se mi příliš nedařilo, proto jsem jen, s hranou lhostejností pohodil hlavou, ocasem a se slovy. "Nemám tušení, na co narážíš elfe." Těmito slovy, jsem náš rozhovor utl, abych následně odkráčel trochu hlouběji do jeskyně, kde se ležérně uložil a smotal ocas okolo sebe. S předstíraným zájmem pozoroval jezírko opodál, čímž ignoroval Fárn. Její další slova, mi byla úplně lhostejná. Nemá pravdu...já o to nestojím. Sotva vteřinu na to, se znovu ozval můj žaludek. "Dej mi už konečně svátek...Fakt už mě to nebaví."

Fárn: Pousmála jsem nad celou situací jeho odchod a dotčený výraz byly jako má pochvala. Urážlivka přecitlivělej. Nijak jsme si ho nevšímala a věnovala se odřezávání budoucí kožešiny od povázek a podkoží. V tomhle mám už určitou praxi, tudíž jen po pár minutách se kůže natažená a zatížena kameny sušila na ostrých paprscích zlatavého slunce. Dečka z ní bude pěkná. Hlavu a dolní části nohou i s paznehty jsem šla vyhodit kus od jeskyně do lesa. Sice se i tyhle části dají zpracovat, ale nejsou zdaleka tak chutné a já mám masa dost, proč se tím zdržovat. Maso jsem naporcovala na tenčí kusy a vyskládala si je na kámen. Jednu z těch flákot jsem si vzala do ruky a zamířila k Zarethovi, zvedla ji do vzduchu a prohlásila. "Opravdu si nedáš, koukej, takový pěkný kousek, chutnal by ti. Alespoň to zkus." Kus masa mi i nadával zůstával v ruce. No nic. Vrátila jsme ho na své místo a zamířila ke vchodu. "Pojď mi aspoň pomoc, anebo raději ne, zůstaň tu a hlídej." Pár klacíků na oheň a nějaké bylinky si snad přinesu sama, navíc nevím, jak by je sem dotáhl. Nechci stejk na divoko s vůní Zarethova dechu, jestli by vůbec ty ožužlaný větvičky chytly. Tiše jsem se vytratila z jeskyně a namířila si to k horské louce nedaleko odtud.

Ještě nějaký čas jsem se zabýval vymýšlením argumentů na to, proč nemá pravdu a jak ta její pardie byla nepovedená. Jistě bych si nad tím lámal hlavu o dost déle, kdyby se elfka nerozhodla, znovu mě vyrušit. Kriticky jsem si přeměřil ji i tu flákotu, se kterou mě neustále otravovala. Sotva mi to čerstvé maso zavonělo pod nosem, měl jsem co dělat, abych stačil polykat sliny, které se začaly nekontrolovatelně tvořit. Já tohle tělo prostě nesnáším. Vlastně se divím, že můj žaludek nevyskočil z těla ven, aby sám sežral to maso. Já však zdvihl hlavu a otočil ji pryč od Fárn se slovy. "Snad jsem se vyjádřil jasně. Já nejím a kdybych jedl, tak teda určitě ne tuhle...věc." Zdálo se, že mě snad konečně pochopila, s čímž jsem byl dá se říct spokojený...jen tak,jak to dokážu. Znovu mě dopálila, když se mi snažila říkat, co mám a nemám dělat. "Pfff! To teda ani náhodou. Jdu s tebou, stejně se chci trochu protáhnout. Jestli chceš něco na hlídání, kup si psa." Podrážděný ton se z mého hlasu vytratil v momentě, kdy jsem se zvedl, zamířil za ní a uchechtl se. "Ačkoli...možná radši ne...Chudák pes." Svižným klusem jsem ji během chvilky doběhl. "Takže co přesně to sháníš za kytky?" Stopy které jsem zanechával v zeleni, vypadaly, jako by místa, kterých jsem se dotkl, někdo vypálil. A jo vlastně...skvělý...

Fárn: Jak se dalo čekat Zareth se rozhodl dělat přesný opak toho, co po něm chci, momentálně to však nijak moc nevadí. S tou obludou za zády se před mýma očima brzy vynořila krásná louka. Chodila jsem od trsu k trsu a trhala si voňavé byliny. Původně jsem jich chtěla jen pár do toho jídla, ale roste jich tu tolik. Třeba se budou hodit, určitě. Spoustu z nich má docela užitečné vlastnosti. Nechám je usušit budou pak lepší. Poletoval jsem tu do kola, unesena těmi nádhernými barvami, jak včelka hledající nektar. Je pravda, že Zaretha jsem trochu ignorovala, ale co on to přežije, navíc jsem ne něj stále naštvaná, když se mi do zorného pole dostala spoušť, kterou za sebou nechával, hořce jsem se zamračila. "Dávej pozor, koukej, co děláš.." Nepříjemný výraz mi na tváři nezůstal dlouho neboť vím, že to není tak uplně jeho chyba. Mou pozornost dále upoutala zářivá květina s mohutnými listy a bílou barvou květů. Má v sobě látky zmírňující bolest a ano vyrábí se z toho ta látka, kterou jsem včera bodla Zarethovi do krku. Tak té vezmi raději víc. "Vidíš, to je na tu tvojí hlavu." Náruč už jsme měla plnou, ale stále se mi chtělo sbírat a hledat další. Rostliny mám opravdu ráda, nečekaně. Na tváři mi zářil veselý spokojený úsměv. Když jsme přes nadílku už skoro neviděla, otočila se a očima vyhledala Draka, né že by to bylo něco těžkého, je dost rozměrný řekněme. S výrazem jako bych se za svůj nasbíraný úlovek asi za čtvrt hodiny styděla, možná jsme to .....trochu přehnala, tiše prohlásila. "Tak už asi půjdeme." Hrdě jsem si to namířila do jeskyně, bohužel klacíky na oheň se mi už nikam nevejdou asi bude ještě jeden výlet. To nevadí čerství vzduch je fajn.

Během toho, co jsem postupoval za elfkou, má nálada se neustále zhoršovala, neboť občasný pohled na spoušť, kterou jsem nechával za sebou, mi připomínal, jak malou kontrolu mám vlastně nad tímto tělem, tudíž celou situací. Ve své podobě, jsem byl schopný alespoň nějak normálně fungovat, aniž bych v rámci sekund nebo pouhého kontaktu neúmyslně likvidoval vše okolo, což se přesně teď dělo. Že já radši nezůstal v jeskyni. Proč to všechno musí hned zdechnout? No...to je vlastně vcelku jedno. Stejně ani nemám kytky rád...vlastně... nemam nic rád, takže proč se tím vůbec zabývat. Ta blecha hopsala kolem, celá nadšená z rostlin, které různě nacházela, což se mi sice zdálo divný, přesto její přehnané chování nijak nekomentoval, na rozdíl od ní. Co si o sobě vůbec myslí? Skrček jeden drzá. Já si můžu dělat co chci, kdy chci a hlavně jak chci!"No tak fajn!" Odvětil jsem dost podrážděně, lehl si na zem, abych elfce NÁHODOU nepřekážel v práci, ačkoli si dobře uvědomoval, že po mě zbude moc pěkný obtisk, uraženě odvrátil hlavu od ní a nemínil se o tom dál bavit. Informaci o květině, jsem sice pečlivě uschoval v paměti, stále však předstíral, jak mě její práce nezajímá a mnohem záživnější, je pozorovat svůj ocas, kterým plácal po zemi, čímž vykresloval nová vypálená místa. Něco podobného dělalo jedno mládě, které jsem měl za úkol odstranit. Myslím, že se tomu říkalo "andělíčci" Brrr, fuj. Každopádně efekt to mělo velice podobný. V momentě, kdy mi ten křovák ohlásil, že už se dost pokochala tou svoji přírodou, beze slova jsem se zvedl, máchl křídly a za krátko už měl pod nohama opět kamenitou zem naší jeskyně. Mé břicho hlasitě protestovalo, měl jsem tedy co dělat, abych zaplašil myšleny na flákotu, ležící jen kousek ode mne. Nakonec, jsem se však usadil čelem ke zdi do jednoho rohu, kde se uložil, ještě stále trucující a vyčkával na příchod té potvory.

Fárn: Samozřejmě! Už mě to snad ani nepřekvapuje, je to možný, to si opravdu řekl, že bude dělat vždy přesný opak toho, co já řeknu, to je ale hodně dětinské chování. Když jsem se uviděla ten perfektní obrys jeho těla vypálený v zeleni, střelil po něm můj pohled, ale raději to ponechala bez komentáře, ještě by se tím situace zhoršila. Když mi konečně zmizel z očí pomalu a velice klidně se vydala do jeskyně natěšená na svou večeři. Ještě před mým odchodem se trávy z kořenů opět vytáhly do zrostlých rostlin až mě zapíchalo v boku. Na takovém prostoru to vyžaduje opravdu hodně soustředění a magie, ale já nechci mít před jeskyní ceduli "pozor drak" viditelnou z několika kilometrové výšky. Plánuji se před Kiirah schovat, tohle by mi nepomohlo. Vědomí, že ani obnova zeleně nemusí stačit a ona nás dřív nebo později vyčmuchá mě dovádělo k šílenství a neskutečné frustraci. S náručí plnou květin mi cesta ubíhala pod nohama a mé myšlenky opět spadl k Zarethovýmu chování. Opravdu co řeknu, udělá pravý opak. Nech lochnesku.....zabije lochnesku. Zůstaň tady.....jde se mnou. Dávej pozor kam šlapeš.....jasně tak si lehnu, aby té škody byla, co největší plocha. Já bych ho nejraději něčím pořádně praštila po hlavě, třeba by se mu rozsvítilo. Hmm kdyby to pravda byla, už mu dávno palice svítila na dálku. Klidným krokem jsem se nakonec doploužila do jeskyně, kde jsem nechala bylinky rozprostřené na kameni vedla voňavého masa. "Ještě klacíky." Vypadlo ze mě sebejistě a následně se bez dalšího otálení vydala nad jeskyni pro suché větvičky, kdyby Zareth nevypálil, vše u vchodu, nemusím chodit tak daleko. Po pár minutách se pod mýma rukama tvořilo úhledné ohniště.

Ještě stále podrážděný z toho, jakým způsobem se mnou elfka jedná, jsem zůstával na svém místě a vyčkával na její příchod, zatímco bolest hlavy se pomaličku začínala opět projevovat. Zatím to však nebylo nic hrozného. Jak jako "Dávej pozor?" Copak já za to můžu? Samozřejmě, že ne! Stejně jako s tou lochneskou! Ona si prostě furt myslí, že potřebuju věci ničit, jenže já za to nemůžu. Jediný, co opravdu potřebuju, je to, aby někdo vyřešil to svědění mezi křídly. Teda cože? Pochopitelně návrat do své klasické podoby...Něco tu na mě zřejmě má opravdu špatný vliv. Dříve, než jsem čekal, se Fárn vrátila s náručí těch hloupých kytek. Vzápětí však znovu zmizela pro klacky...jak tvrdila. Spět byla téměř okamžitě. Já s rozděláváním ohně ovšem zásadně nesouhlasil, protože měl stále strach...nebyl si jistý tím, jestli na sebe tak nebudeme přitahovat přílišnou pozornost. Zvedl jsem se tedy, došel k elfce a téměř okamžitě nosem sfoukl začínající plamen. "Někdo nás najde. Raději to nech být. Syrový to zvládneš." Nějak jsem si nechtěl připustit, že několikametrový drak je možná krapet nápadnější, než plamínek na Fárnino vaření.

Fárn: Po Pár minutách mého snažení se konečně objevil malý skomírající plamínek a slabí, dřevem vonící kouř, než jsem se otočila pro další klacíky a nějaká polínka, aby mi ohýnek nevzal vítr, Zareth ho ihned sfoukl a něco zamumlal. Na mé tváři se objevil, poněkud otrávený pohled. Upřímně řečeno, dost mě to v první chvíli naštvalo, s touhle provokací může jít k šípku. Svůj zamračený výraz a značnou sbírku nadávek, které bych moc ráda hodila na hlavu, jsem si nakonec nechala pro sebe, nedorozumění a naschválů z jeho strany už bylo víc než dost. Povolila jsem se v ramenou, dlouze vzdychla a střelila po něm pohledem se zvednutým obočím. "Hele, vždyť ten ohýnek nebyl ani vidět a už vůbec nebude vidět za bílého dne, navíc já se potřebuji najíst a syrové to teda určitě jíst nebudu, neměj strach neplánuju vypálit les stejně jako ty." Konstatoval jsem klidně, přičemž mi oči zatěkaly na nízký porost těsně nad zemí, který se mu už podařilo obnovit. Na nic dalšího jsme nečekala a klekla si vedle provizorního ohniště s jediným účel, opět nechat zaplát zářivé plamínky. Jen doufám, že to vůbec zvládnu polknout, viděla jsem se v odrazu jezírka, vypadám, jak nějaké strašidlo. Potrhaný bolavý obličej mi bude asi ještě chvíli dělat problémy, ale snad né na dlouho. Menší rány po celém těle se už pomalu začaly zatahovat, vím, že zrovna v prosliněné puse to bude trochu horší, ale snad to nějak zvládnu, navíc potřebuji nějaké živiny a energii, s které půjde postavit nová tkáň. Ještě, že se mi netvoří jizvy, představa toho, že by má tkáň byla tak primitivní a neschopná regenerace jako mají třeba lidé je dost odporná.

Během elfčiných slov, jsem se nepřestával mračit, něco na nich ale přeci jen bylo. Sám jsem pohledem zatěkal ven z jeskyně, kde se vytahovala nová zeleň. "Hmmm...kdyby tu ty hnusný kytky nebyly vůbec, nemusela by mě bolet hlava." Odfrkl jsem si rozmrzele, přesto už znovu Fárn do práce nezasáhl. Zamířil jsem k jezírku v naší jeskyni, nad kterým sklonil hlavu, abych se mohl v klidu prohlédnout. Ta bestie, která se na mě dívala spět, vypadala vážně trochu děsivě. Nejvíc mě štvalo, že ty otravné ostny jsou prostě úplně všude. Jasně, při boji je to rozhodně užitečný aspekt, jež hraje v můj prospěch, jenže takhle nemůžu do Fárn pomalu ani vrazit, abych ji náhodou nezabil. Můj nenávistný, opovrhlivý pohled, se náhle změnil. Prostě jsem chtěl zjistit, jak funguje moje mimika v téhle podobě. Nějaké změny jsem pochopitelně zaznamenal, přesto si nebyl jistý, co si o tom myslet. Je to až legrační. Tahle podoba mi prostě bude neustále přidělávat práci. Neboť ačkoli já sám, nejsem pořádné schopen většiny lidských pocitů, pitvořit se, mi nikdy nedělalo problém. Tohle tělo, jako by se mi vysmívalo, neboť ať jsem se snažil jakkoli, vždycky viděl pouze pravdu. Nebezpečnou bestii, která zničí všechno kolem sebe...tak jo...moc pěkný. Svůj poněkud otrávený pohled, jsem obrátil spět na elfku. "Tak jo Fárn...už jsem si užil až až...ehm...Změň mě nějak spět. Tohle nemám zapotřebí." Vrátil jsem se znovu k plápolajícímu ohni a zopakoval, trochu zoufalej. "Fááárn...Já chci spět."

Fárn: Po několika málo neúspěšných pokusech konečně pod mýma rukama zaplál malý zlatavý ohýnek. Tak fajn, no to by šlo, spáleniště jsem trochu rozšířila a šla hledat nějaký dobrý plochý kámen, což není vůbec nic těžkého, kameny se povalovaly všude, stačí si pouze vybrat. Oči mi zatěkaly po démony, co to tam vymýšlí, asi se nemůže vynadívat na sou tvář. Narcis....jeden, no dokud mě neotravuje nebudu to řešit. Pár kamenů po asi dvaceti číslech jsem naskládala do ohně a ještě přiložila větvičky kolem, aby se ohřály a sloužily jako malá plotna, no... malá, nakonec to bylo docela velké, pro případ, že by si nakonec Zareth taky dal. Popadla jsem nádobu a přeměřila draka, který přišel až ke mě a něco mumlal, zvídavým pohledem. Prostory se rozezněl můj klidný a vyrovnaný hlas."Co pak...Zase tě začala bolet ta hlava? To snad ne." Na odpověď jsem nijak nečekala a vydala se k jezírku pro vodu, potřebuji v ní rozmíchat ty bylinky a následně maso polít, aby to mělo nějakou chuť, nejsme přece zvířata, teda já... zasmála jsem své myšlence. Na druhou stranu je fakt pěknej, tahle jeho podoba se mi líbí asi nejvíc, nemůžu se na něj vynadívat, sice má palici i tělo podobné ježkovi, ty bodliny a rohy .....a trny, těch má opravdu dost vypadá, jak obrněný monstrum, v dobrým slova smyslu. Sedla jsem si na zem a začala květy i některé listy drolit do malého množství vody. Tak aby se to co nejlépe vylouhovalo. Sice jsem se snažila vypadat klidně, ale naleptával mě škaredý pocit. Obrátila jsme zrak k Zarethovi a nejistě se ho zeptala. "Co myslíš. Najde nás, nebo jak dlouho to bude trvat. Je bezpečné tu vůbec zůstat. Možná by bylo lepší se ukrýt někam, kde nás bude chránit magie." Při mých slovech mi v hlavě běhaly vzpomínka na můj dům, ale tuhle možnost jsme zahnala hned, jak mě napadla. Navíc tam teď asi bude i Cassie a nechci ji do toho tahat, jak se asi má. Ta jedině dobře.

Trochu zmateně jsem sledoval ty velké ploché kameny, které nezabíraly zrovna málo místa a přemítal nad tím, jestli si elfka hodlá ke stolování přizvat ještě smečku vlků nebo co vlastně. To už je konec konců její věc, nijak jsem se tomu tedy dále nevěnoval a raději se soustředil na zkutečný problém. Upřímně, začínal jsem být už opravdu nervní z toho, že mi Fárn nerozumí, proto podrážděně odpověděl. "Jo trochu jo, to teď ale není podstatný. Navíc by se to jednoduše vyřešilo, kdybych měl spět svoji podobu protože...ZATRACENĚ FÁRN! Já na tebe mluvím jestli sis nevšimla, můžeš mě přestat ignorovat laskavě?!" Nasupěně jsem ji propaloval pohledem, dokud nahlas nevyslovila své obavy. Sám jsem si byl moc dobře vědom toho, že tohle je problém, který se dá řešit dost špatně a já si nejsem jist, jestli to zvládneme. Její zoufalé návrhy by pravděpodobně nic neovlivnily. Nepamatuju si, že by se mi někdy podařilo zmizet z jejího radaru. Důvod, proč si pro nás ještě nepřišla, je zřejmě právě má podoba. To byl však pouze odhad. Mě samotnému podobné myšlenky naleptávaly klid. Z nějakého důvodu jsem však cítil potřebu to mládě ujistit. Proto jsem hrdě zvedl hlavu, nadmul se pýchou a prohlásil. "Jen ať přijde, udělám s ní krátký proces." Na to jsem se skokem dostal z jeskyně, dvakrát máchl křídly, usedl na nedalekou skalku která byla zatraceně špičatá, proto jsem do ní zabodl drápy, obmotal kolem ocas jak světýlka na vánočním stromku, roztáhl křídla a nechal svůj burácivý hlas nést údolím, aby každého blázna, který sem měl namířeno, přiměl změnit směr cesty. Následně jsem ještě jednou přelétl krajinu ostražitým pohledem, než se pustil a doplachtil spět do níže umístěné jeskyně. Kde si lehl ke kraji vchodu hlavou ven, čímž se pokusil dát Fárn najevo, že vše hlídám a ona tak nemusí mít žádné další obavy.

Fárn: Hned, jak jsem své obavy vyřkla nahlas, přišla rázná odpověď. Zareth roztáhl křídla a letěl na protější výstupek hory až se kolem zvedl prach. Zaujatě jsme sledovala jeho počínání, když se ovšem údolím ozval hrozný ryk, na obličeji se mi vykouzlil podráždění naštvaný výraz. Propalovala jsem ho pohledem při celé jeho zpáteční cest, když si lehl pozorně do vchodu. Došlo mi to, snažil se mě uklidnit. Dříve bych na něj za ten řev vyjela okamžitě, ale od Cassie vím, že se to někdy nemusí uplně vyplatiti. Proto jsem jen klidným hlasem se špetkou hraného uznání řekla. "Teda, no tak jo...." Následně svraštila obočí a značně tázavým hlasem pokračovala. "Ale....příště..Jo vynech ten řev, chceme se schovat, to nebylo ideální, ale samozřejmě smečka lvů se ti nevyrovná." Tak to snad vezme. Má večeře se už pomalu začala rýsovat, maso nakrájené na kusy asi po půl kyle se pod marinádou z bylin peklo a prskalo na horkých kamenech. Kolem mě se začala linout překrásná vůně a mě se už pomalu začínaly zbíhat sliny. Občas jsem zatěkala očima po drakovi. Stále prohlížel naše okolí, jak kdybychom čekaly, že přiletí smrtící blesk z nebes a ono možná taky jo, upřímně řečeno možná by ten blesk napáchal méně škody. Ne nesmím na ni furt myslet, jinak zešílím. Pomocí trocha magiie, která mi ještě v žilách zbyla jsem z jednoho klacíků vytvarovala docela hezké pevné kleštičky, kterým jsem maso několikrát otočila. Ta vůně byla už opravdu k nevydržení. Nemůžu se dočkat.

Spokojeně jsem strážil vchod do jeskyně, přičemž poslouchal to, co má Fárn na srdci. Byl jsem se svým výkonem spokojen a ještě lepší náladu měl z toho, že ho dokázala ocenit i elfka. Přesto její slova byla na místě a já si to uvědomoval. Už nějakou chvíli mě v nose dráždila omamná vůně pečeného masa, do teď se mi však dařilo odolávat. Svíjení v mém břiše tak nabralo na obrátkách a já musel polykat sliny snad po litrech, abych se sám nezadusil. Můj pohled začal každou chvíli utíkat směrem k ohništi, přestože jsem se stále snažil bdít nad naším okolím. Plíživým krokem jsem se vydal k elfce a očima se ládoval tou dobrotou, která bohužel pro mne stejně nijak nechutná. Chvilku jsem se jen plížil z místa na místo, jako bych přemýšlel, jestli ta flákota uloví mě nebo já ji a s nervozním mumláním propaloval očima tu falešnou pochutinu, dokud se nezastavil u Fárn. Opatrně jsem do ní šťouchnul nosem a zeptal se. "Jak to děláš...že to tak strašně voní? To umí všichni elfové?" Tak a dost...tohle prostě ochutnat musím, vždyť je to mučení. S předstíraný zájmem, jsem trhl hlavou směrem k východu, skokem se k němu přesunul a zavolal na elfku. "Fárn podívej, co jsem našel...tady něco je! Rychle se pojď podívat!" Vážně jsem chtěl její pozornost někam odvést, neboť nemohl dopustit, aby mě Fárn viděla u jídla. Bylo by to trochu trapné po tom, co jí neustále opakuji, jak jídlo nepotřebuju.

Fárn: Nevím proč, ale Zareth mi připadal docela nervózní, možná něco cítí, tohle chování naleptávalo i můj klid, proto mi oči občas taktéž zatěkaly po okolí a rozhlídly se pečlivě po krajině. "Co pak je... Je tu něco...?" Zeptala jsem se dost nejistě....ale nepřišla odpověď, díky které bych sáhla po své oblíbené zbrani. Dál se proto věnovala opejkání perfektních kousků libového masa. Po malé chvilce některé kousky zdobily dřevěnou nádobu položenou na kameni, kterou jsem dnes ráno vytvořila. Všechny už byly z ohně pryč a já se do nich chystala pustit i přes bolavá obličej a potrhané dásně, když v tom Zareth vystřelil směrem ke vchodu...Co to ... Na nic jsem nečekala a i s lukem v ruce se rozběhla za ním. "Kde to je, já nic nevidím." Nervózně mi oči přelétávaly nad celou krajinou. Dech se zrychlil, ale přesto jsem zůstala v klidu, aby mě při případném boji nic nezaskočilo. Nic... Tomu nerozumím. Nic jen nádherná hladina odrážející zlatavé paprsky slunce a jemný vítr česající koruny stromů, které Zareth ještě nestačil zničit. Po pár minutách usilovného hledání jsem se otočila čelem do jeskyně a očima vyhledal draka..."Co tohle mělo být? hmmm" Trochu jsem si povzdechla a odložila luk ke skále, samozřejmě tak, aby mi byl kdykoli po ruce. S myšlenkami ztracenými v minulé situaci jsem se vydal zpět ke svému jídlu, když v tom jsem uviděla jen prázdnou misku. Zasekla jsme se v půlce pohybu a zaraženě svraštila obočí, následně svou pozornost obrátila k jedinému možnému viníkovi tady "Eh eh. Kde je moje jídlo." Pomalu mi začala celá situace docházet..."Ty..." Skoro jsme to zavrčela, ale následně už pokračovala klidným mírně pobaveným hlasem. "Takhle mě lekat, tak co chutnalo chutnalo..... Já ti říkal ať si dáš, kvůli tomu mě nemusíš strašit." Pak že nejí, vždyť ten jeho žaludek je slyšet na kilometry. Dlouze jsme se na něj zasmála a dala na horké kameny další kus masa a ještě trochu přiložila.

Můj plán vyšel dokonale a Fárnina pozornost byla upoutána ke vchodu. V nestřeženém okamžiku jsem se tedy vrátil k masu, nasál jeho vůni a nejprve si opatrně kousek vzal. Bylo to naprosto nepopsatelné. Málem jsem začal příst blahem. Ta chuť byla tak rozmanitá...chtěl jsem víc. Musel to však provést nějak nenápadně. K jídlu jsem si lehl a ještě značně zoufale olízl podlahu...která kupodivu měla také jistou chuť, masu se však nemohla rovnat. Zatavila mě Fárnina slova. Jakmile na mě spustila, odvrátil jsem hlavu směrem do jeskyně, jako bych něco zaujatě pozoroval a ocasem líně poklepával o zem. "Já? Já vůbec nic..." Oznámil jsem ji nevině. Přesto si byl jejích dalších slov dobře vědomý. "Já ne to vůbec ne...já přeci nejím..." Zamumlal jsem nejistě a rozhodl se svůj plán zopakovat. Znovu jsem tedy vyskočil na nohy a zíral do tmy jeskyně. "Fárn! Fárn!Rychle! Vrátilo se to." Nakonec jsem svoji přetvářku vzdal...stejně už to ví. Proto jsem tedy zvědavě i váhavě zároveň zamířil k ní, zběžně přičichl, jestli nemá něco po kapsách a opatrně do ni šťouchl nosem. "Nemáš ještě? Já víš....dal bych si ještě." Sedl jsem si před ní a naklonil hlavu trochu na stranu, vyčkávajíc na další lahodný flák masa. "Máš?"

Fárn: "Hmmm nech mě hádat, vidíš další příšeru, no tak doufám, že si s ní poradíš, já budu hlídat maso... jo." Docela jsem se tím bavila, jak odvedl mou pozornost, aby mi mohl maso ukrást. To nebylo vůbec nutné, vždyť jsem mu sama jídlo nabízela, takhle mě děsit. Zakroutila jsme hlavou ze strany na stranu a setrvávala na zvědavém drakovi pohledem. Bylo dobře, že si nakonec maso vzal, to břicho mu kručelo, že by to slyšeli na míle daleko. Když ke mě přišel, snažila jsem se mu uhnou z cesty, ale nic z toho, šťouchl do mě čumákem a mě přejel mráz po zádech, tohle je opravdu nepříjemný. Svraštila jsme obočí a ještě víc ustoupila, aby už na mě nedosáhl, alespoň abych měla ten pocit. "Hele jestli, chceš další, už se ti támhle pečou." Pohodila rukou směrem k provizorní plotně a pokračovala. "Jen musíš chvíli počkat, nejsou hotové a nestrkej do mě, není mi to příjemný." Hlas byl trochu nervózní, ale né přímo vyděšený, jako včera nebo dnes ráno. Vrátila jsem se k plotně, abych mohla krásné kousky otočit a maso se tak propeklo ze všech stran...Můj pohled opět zakotvil v očích toho úctyhodného tvora. "Vidíš ještě chviličku a bude to." Na tváři mi pohrával příjemný úsměv, ale můj žaludek docela protestoval. Jen klid... přece mi nesní celou srnu... horké rozpálené kousky se rázem ocitly v dřevěné misce a já ji zvedla do vzduchu, jako by před Zaretha. "Pozor, je to horký, nechceš raději ještě pár minut počkat až to vychladne." Zeptala se starostlivě, aby si ten čumák nespálil, jestli je to vůbec možný..

Byl jsem odhalen, tudíž nemělo smysl předstírat cokoli jiného. Důležité byla, že se každou chvíli dodělá další maso. K mé smůle mi však stále přišlo, že je toho žalostně málo. Fárn z mé blízkosti nebyla nijak nadšená, což nechápu proč...možná...se jí nelíbím...přijdu jí ošklivý . Nerad bych však dělal unáhlené závěry, proto se jí nechápavě zeptal. "O co jde?" Dál už jsem ji ovšem raději nechal být a nervozně vyčkával na kousek lahodného masa. Jakmile mi ho Fárn nabídla, spokojeně jsem nasál jeho vůni, její další slova pro mě měla význam asi stejný, jako bzučení mouchy u mého ucha. Chtěl jsem si kus podat a okamžitě se do něj pustit, ovšem v momentě, kdy jsem Fárn málem urazil tlapou hlavu, mi došlo, že ruce tak docela nemám. Zastavit v pohybu už jsem však nedokázal a v momentě, kdy se pokusil misku vzít se maso rozlétlo po místnosti a mě zůstala dřevěná miska zaseknutá za drápy. Nevěděl jsem, co teď dělat a proto se snažil misku, za nejistého couvání po třech nohách, setřást. Mé nadávky se během pár okamžiků změnily v zoufalý nářek. Já to s tímhle tělem prostě neumím... Když jsem však na misku vydechl oblak černého kouře, který se po chvilce rozplynul, agresivní kus nádobí byl pryč a já měl zas všechny končetin volné. Ta miska mě normálně napadla! Ještě že jsem ji zastavil dřív, než mi stačila ukousnout ruku. Došel jsem k nejbližšímu kusu voňavého masa, lehl si těsně naproti němu, jako bych ho pečlivě hlídal a nešťastným, hladovým pohledem ho nepřestával probodávat, zatímco hltavě nasával tu rajskou vůni. "Fááárn...co mám teď děla? Přeci nemůžu jíst ze země."