Návrat do budoucnosti

Fárn: Samozřejmě, že to jeho mračení jsme mu vrátila, ale až v moment, kdy se k němu otočila zády tak, aby mě neviděl. Jeho mručení a podivné pazvuk jsme nechala bez povšimnutí, věnovala se svým vlasům a dělala, že ho nevidím ani neslyším. Už mi ale pomalu začalo vrtat hlavou, proč se ještě nezměnil zpátky do své klasické podoby. Možná mu vyhovuje mě neustále děsit, nebo což je pro tuhle chvíli asi ta horší varianta se změnit nemůže. Sice si to už přesně nevybavuji, ale mám pocit, že minule se změnil hned, jak se trochu zklidnil a to, že jsem mu toho séra do krve napumpovala daleko víc. Byl sice víc zraněný, ale to by na to nemělo mít přece vliv. Dost pravděpodobně Kiirah nějak sérum upravila a vylepšila nebo ještě poslední varianta. Těsně před tím, než mě moje magie svázala říkal, že ho ta potvora nějak blokuje. Možná to kouzlo, jenž vyslala má dlouhodobější účinek. V každém případě je to dost na nic. Přeměňování určitě není moje parket a on mi asi postup nějaké pomoci určitě nevysvětlí. Když udělal několik kroků ke mě a něco žbrblal. S předstíraným nezájmem jsem odpověděla. "Já ti nerozumím." Hrozně huhňáš. Druhý část věty zazněla pouze v mojí mysli, ale stejně tuším o co jde. Jeskyni opakovaně zahlcovalo kručení jeho břicha. Má hlad, ale jestli si myslí, že potom, co uděl se teď hned zvednu a poběžím mu něco ulovit, tak se plete. Když je tak dobrej lovec, že zabíjí vzácná vodní stvoření, nebo se o to alespoň snaží, stále totiž doufám v hloubi duše, že mu uplavala, určitě je schopný si něco chytit sám, mě k tomu nepotřebuje, já jsi dojdu chytit zajíce ať mám co k obědu a on ať se zařídí sám. K mému překvapení nevypadal zrovna dvakrát čile. Sice se ve změnách jeho tváře nijak moc nevyznám, ale ty oči i pohyby naznačují únavu. Možná celou noc hlídal. Dává to smyl má hlad..... je unavený.

Nejprve jsem si myslel, že je můj odhad špatný a Fárn prostě neví, co po ní chci. Ta drzá elfka mě ale ignorovala úplně záměrně, jak jsem brzy zjistil. Už teď jsem se tvářil dost podrážděně, když mi však oznámila, že mi nerozumí, měl jsem co dělat, abych jí nerozmáčkl hlavu. Místo toho se z mého hrdla vydralo temné vrčení a já si to namířil do nejvzdálenějšího rohu. "Slíbilas to! Navíc se ani nesnažíš. Tě tam příště nechám..." Stočil jsem se na zemi do klubíčka a doufal, že budu mít trochu klidu. Jeskyně bohužel neměla dostatečně silné stěny, takže neskutečně otravný zvuk života kolem, ke mě přesto doléhal. Možná za to mohla i jistá slabost, která mě nyní provázela, a protože se elfka nijak neměla k řešení mých problémů, má frustrace mi přerostla přes hlavu. "Držte hubu!" Zavrčel jsem, jakoby bezcílně ven z jeskyně. Znovu se zvedl na nohy, abych následně mohl přeskočit Fárn a dostat se ven z jeskyně. Byl jsem tak zoufalý, že začal pálit svoji obdobou plamene vše v okruhu asi sta metrů. Jestli mám vystát Fárninu přítomnost, potřebuju alespoň klid od všeho ostatního, nebo přísahám, že ji do večera zabiju. Já už chci pryč...tohle se nedá vydržet.

Fárn: Po zádech mi přejel mráz hned, jak se ze Zarethova hrdla ozvalo docela hlasité vrčení. Svraštila jsem obočí, ale nahlas nic neřekla. A teď je zase špatně, že mlčím...? Tak si vyber. Navíc já mu opravdu nerozumím. No co, on se uklidní. Sice se v jeho výrazech příliš nevyznám, ale ta únava, která se mu vtírala do pohybů i do očí se nedala přehlédnout, jako chápu, že rány ze včera ho ještě bolí, jsem na tom stejně, ale nemusel by si to vybíjet na mě. Setrvala jsem na něm pohledem, když se stočil do kuličky, takhle prostě vypadá hrozně pěkně, je docela fajn, že má trochu rozumu a šel si odpočinout, tohle u něj byl vždycky hrozný problém. Mám docela chuť na čaj, mám sebou celou škálu nejrůznějších bylinek, ale nad jeskyní nám dozrávají borůvky, nějaké do toho naházím. Nejprve ten oheň. Pod stromy se válelo hodně suchých klacíků, stačilo si jen vybrat. Přede mnou se rozprostíralo malé černé spáleniště z večera. To místo je fajn, proč jej měnit. Než jsem polena stačila položit a srovnat. Zareth na mě hrozně zařval a následně i za vrčel. Lekle jsem se tak, že mi spadla z náruče. S tichou otázkou jsem se mu nakonec klidila z cesty. "Co je...?" K Mému překvapení začal pražit na popel vše v našem okolí. Co to do něj vjelo, zmateně jsem na něj koukala. Aha tohle nebylo na mě. nevypadá zrovna v pohodě, snad se zase nepromění v tu bestii, jakou byl v aréně. "Zarethe, nech to." Zařvala jsme na něj doufaje, že se trochu uklidní. "No tak uklidni se, co se ti děje?" No doufám, že teď nepůjde po mě. Vzhledem, k té nervozitě asi nebyl účel lepší výhled do okolí. Super vypadá to tu jako by jsem někdo hodil bombu, docela jsem si o něj začala dělat starost, stále jsem naštvaná, ale vynadat mu můžu i později. "Tebe něco bolí, že. Zkus mi to nějak vysvětlit, já ti totiž opravdu nerozumím, pokusím se ti pomoc." Můj hlas byl klidný a zněl přívětivě, já však stála u vchodu, nebyla jsem si jistá, zda na mě nezaútočí, kdyby na mě vychrlil tu jeho mlhu pokusím se schovat za skálu jeskyně. Ta mě snad uchrání.

Po té, co jsem spálil značnou část našeho okolí, mě z mého běsnění až na podruhé vytrhl hlas elfky. Oddechoval jsem hodně ztěžka, pomalu se však dokázal soustředit i na ni. Když mi došlo, co tady provádím, pokusil jsem se trochu uklidnit obrátil svoji pozornost na Fárn, která stála docela šikovně, jak jsem si mohl všimnout. Dokonce se zdálo, že by konečně mohla chtít začít chápat moji situaci. Znovu jsem pohledem zavadil o tu spoušť, kterou natropil a pomalu svěsil hlavu, abych se následně přišoural spět k Fárn. Tohle pustošení okolí nebylo úplně ideální, pokud chceme být nenápadní. Věděl jsem to a styděl se za to. S omluvným výrazem jsem ji obešel, abych mohl zalézt trochu hlouběji do jeskyně, kde panoval trochu větší klid. Snad se nějak domluvíme, když se oba dva posnažíme. Usadil jsem se naproti ní a snažil se uhýbat pohledem. Na její vlastně docela milou otázku jsem pomalu přikývl. "Jo...hlava tak, že mi asi za chvilku přeskočí...Musíš mě nějak dostat spět, pak to bude v pohodě. Je to hrozný, čím dýl v tom jsem. Tím podivnější náladám propadám. Je to divný...neznám je, nechci je. Mohla bys to už nějak utnout?" Téměř jsem žadonil a nejradši bych se zahrabal pod zem, aby na mě nemusela koukat, což jsem si na poslední chvíli rozmyslel.

Fárn: Zareth mě nakonec poslechl a šel zpátky do jeskyně, trochu nejistě jsme ho doběhla a posadila se na šutr proti němu. Dýchal docela ztěžka a stále se zdál značně nervózní, ale hádám, že si svou chybu uvědomil, snad se to nebude opakovat. To co vypálil bych možná zvládla nějak obnovit během pár dní. Najdeme několik semínek a já uvidím co zmůžu, ano nebude to zrovna prales, ale i to bude lepší než vypálená plocha. Vzhledem k tomu, jaký měl výraz ho teda něco bolí.... a asi docela hodně. Z jeho vysvětlovaní se mi nepodařilo chytit vůbec nic. Začala jsem na něj naléhat. "Hele já ti opravdu nerozumím. Kroutit hlavou umíš takže. Takhle jo ...." zakroutila jsem hlavou nahoru a dolů. "A takhle ne." Teď doleva a doprava. Tohle by bylo. "No a navíc máš pěkný tlapy, ukaž místo, kde to bolí. Musíš prostě zahrát takovou pantomimu. Jinak se asi nedohodneme." Uvidíme, ale v tašce toho mám opravdu hodně, snad i dostatečně početně. Kolik může vážit? No...dost.

Byl jsem už opravdu zoufalý z toho, že nemám, jak Fárn vysvětlit, o co vlastně jde. Přesto jsem byl alespoň vděčný za to, jakým způsobem se snažila zapojit do debaty. Pozorně jsem ji sledoval i poslouchal. "Jo jasně." Odpověděl jsem spíš sám sobě, než jí a přikývl na důkaz pochopení. Prej tlapy...mám ruce jsou to ruce...normální ruce...No dobře...jako asi to budou tlapy. Bohužel s tím ukazováním to není tak jednoduché. Tohle tělo vyžadovalo jistou oporu, tudíž jsem jen tak nemohl rozhazovat rukama kolem sebe, tak dobrou stabilitu jsem si prostě ještě nezískal. Lehl jsem si tedy na zem, přitáhl hlavu trochu blíž k tělu a následně ji schoval do dlaní. I když to asi vypadalo trochu jinak, než v klasické podobě, zpráva by snad měla být jasná. "No tak Fárn...říkal jsem ti, jak to funguje. Jen si vzpomeň." Naléhal jsem na ni, jako by to snad něčemu mohlo pomoci. "Hlava! hlava mě bolí." Téměř jsem to zakňoural.

Fárn: Zdá se, že mě Zareth chápe, když si lehl na zem a schoval hlavu pod tlapy, došlo mi to. Předtím mě to nijak nenapadlo, i když jsme v hloubi duše doufala, že mu okolní život nebude vadit, když o sobě ví. Ne nadarmo se tomu říká bestiální podoba, když dělá z už tak kolikrát otravných démonů chtě nechtě bestie. "Emm jo....chápu." Odvětila jsem rychle a zamyslela se. Můžu se to pokusit potlačit něčím na uklidnění a proti bolesti, ale nevěřím tomu, že budu schopna zařídit vymizení tohodle otravného faktoru, spíše potlačení jeho projevu. "No ..Zůstaň tu ležet." Prohlásila jsme a vydala se ke své tašce. Nejprve jsem otevřela docela velkou lahvičku s velmi silnou látkou proti bolest, kupodivu toho mám opravdu dost, navíc ji umím vytvořit. Rychle jsem si přepočítala množství z mojí na jeho přibližnou váhu. Bylo toho docela hodně. V nádobě se bílí prášek rozmíchal s vodou z jezírka. Následně vytáhla dost silnou jehlu. Stála jsem k němu zády, neviděl, co dělám, injekce nejsou zrovna jeho parketa. Přesto, že obvykle skoro nebolí, Zareth je opravdu nemá hodně rád a něco mu píchnout, když není na pokraji smrti nebo nemá uplně otupené smyl, je takřka nemožné, kord ještě k tomu v téhle podobě. Pod tím plátováním s šupin má určitě hodně pevnou kůži, asi nebudu ani schopna jehlu zapíchnout. Bohužel mu budu muset udělat do krku nejprve ranku nožem, abych k jeho krvi vůbec dostala. Celý docela hustý obsah jsem natáhla do injekce, kterou pečlivě schovala do kapsy. Následně do ruky vzala kus hadru, abych nešla s prázdnou a on neměl potřebu mě podezřívat. Vybavena nožem jsem se k němu vrátila. "Mohl bys stočit hlavu k tělu a napnout tím kůži na krku. "Neboj se, uleví se ti." Nebudu lhát, zahltil mě strach, mohl by mě jedním pohybem rozmačkat, což by určitě nebylo vhodné.

Jakmile mě elfka pochopila, hlavu jsem zase pustil a čekal, co z ní vyleze za plán. K mému překvapení ji vážně něco napadlo. Zůstal jsem na zemi, jak řekla, přesto ji nepřestával plný očekávání sledovat. "Co tam máš?" Zeptal jsem se nedočkavě, ovšem bez nějaké odezvy. Neustále jsem Fárn propaloval unavený, přesto velmi zaujatým pohledem. Nebyl jsem si zcela jistý jejími dalšími kroky, ale tak nějak doufal, že ví, co dělá. Něco tam připravovala, to bylo zřejmé. Natáhl jsem tedy krk jejím směrem, abych viděl, oč se jedná. Bránila mi však ve výhledu svým těle. Možná je to nějaká mast. Než jsem se stačil zvednout, abych svůj odhad potvrdil, Fárn už ke mě zamířila s nějakým divným hadrem přes ruku. Nervozně jsem poklepával ocasem o zem a trochu se odtáhl. Po té, co mě požádala, abych se natáhl, jsem ji ještě chvilku podezřívavě pozoroval, vyhověl. "Co jdeš dělat?" Ptal jsem se, zatímco se pokusil hlavu vykroutit tak, abych na tu její operaci viděl. Po chvilce to ovšem vzdal a zůstal ležet, jak řekla. Nervozity se mi ovšem zbavit nezdařilo, ačkoli jsem se snažil přesvědčit, že mě elfka nechce ublížit. Dýchal jsem hodně trhaně, jako bych se snažil ze vzduchu nasát, co se vlastně děje, kdybych mohl, určitě bych byl celý zpocený. Neposedná křídla, která se každou chvíli cukala, stejně jako ocas, jsem se snažil držet u těla. Nerad bych totiž elfku nedopatřením přerazil vejpůl. To bych se mohl jít pak klidně nechat sežrat lochneskou.

Fárn: Teda, ta hlava mu musí dávat opravdu zabrat, čekala jsem kde jaké obštruce a dohadování, jak je u něj zvykem, ale on mi vyhověl hned. Sice se snažil koukat, co se děje, ale k mému štěstí hlavu brzy položila. Vypadal hodně nervozně, což na jednu stranu chápu, taky nemám zrovna ráda, když mi je špatně a někdo mi che něco provádět, ale bez toho to prostě občas nejde. Na tu druhou, já mu přece ublížit nechci. "Teď to možná trochu píchne." Vypadlo ze mě tiše a nožem udělala malou ranku mezi šupinami. Dávala jsem si velký pozor a stála co nejdál to šlo, kdyby sebou náhodou nějak cukl. Z rány začaly vytékat malé kapičky krve. Paráda. V moment, kdy se nekoukal jsem jehlu opatrně zabalila do hadru a následně mu ji jemně píchla do žíly a celý obsah mu tak vpravila do krve. Jehla byla opět velmi rychle schovaná v mé kapse. Na ranku jsme ještě chvilku hadrem tlačila, aby se krvácení zastavila o ani kapka látky nespadla ven. Tu jehlu nemohl ani cítit, tudíž je nepravděpodobné, že by mě prokoukl. Po krku jsme ho následně poplácala, aby se látka rychleji posunula do oběhu se slovy. "Tak dobrý.."  Ještě by to chtělo ten čaj. "Zůstaň asi ještě ležet, jsem hned u tebe." Řekla jsme tak ledabyle, ono to je ve skutečnosti jedno, ale když už leží, tak proč ho v tom nenechat. Po pár minutách před jeskyní plápolal ohýnek a ohřívala se voda, nemusí to být přímo vařící, jen teplá. Netrvalo dlouho a plná nádoba se zbarvila žlutou barvou louhujících se bylin na uklidnění a značná část na spaní. Teplotu to mělo akorát. "Tak... teď tohle, je to jen takovej čaj... nemůže se ti nic stát. jen to všechno vypij." Položila jsme misku před něj, tohle ale není nejlepší nápad. Takhle to spíš rozleje. Nádobu jsme zase rychle zvedla a setrvala na Zeárethovi dlouhým zamyšleným pohledem. Třeba když si stoupnu na kámen a on bude ležet, jen trochu zvedne hlavu a otevře tu svojí tlamu, tak mu to budu moci nalít skoro až do krku, no ideální, jak jen ho k tomu přesvědčit.

Má zvědavost i nejistota byly sice nesmírné, přesto jsem dokázal vytrvat alespoň do té doby, než mě něco štíplo. Fárn mě na to ovšem upozornila předem, proto jsem nijak zvlášť nevyšiloval a jen nadzvedl hlavu, nezdálo se však, že by Fárn dělala něco hrozného, proto jsem si znovu lehl. Vzhledem k bolestem téměř celého těla, jsem tuhle věc prakticky nevnímal. Přes moji neskutečnou únavu, mě velice zajímalo, jaký má vlastně elfka plán, proto se jí zeptal. "Co tam děláš?" Rád bych totiž věděl, co se mnou teď bude. Jakmile mě však poplácala po krku, otočil jsem se na ni s hodně nechápavým výrazem, nijak se však nezmohl na podrážděný ton hlasu, když se jí ptal. "Mám snad na čele napsáno Potřebuju pohladit? To bych neřekl..." Její zmatené pobíhání kolem, mi toho moc neobjasnilo, ačkoli se jeskyní začala linout vůně teplého nápoje. Mě ovšem neustále vrtalo hlavou, co to prováděla u mého krku. Sotva jsem k misce stačil nedůvěřivě přičichnout, Fárn ji zase vzala pryč. Čímž si vysloužila můj nechápavý pohled. "Co je?" Vážně jsem tomu nerozuměl. Já bych ten čaj klidně vypil, abych se zbavil bolesti, pokud existuje nějaká šance alespoň částečného úspěchu. Nevím, proč se nedokáže rozhodnout, jestli mi ho podat, když se s ním tak dlouho připravuje. Leda by zvažovala možná rizika s ním spojená. Třeba pro mě vážně jeho požití může být nebezpečné. Nedůvěřivě jsem se od Fárn odtáhl a přeměřil ji zamračeným pohledem. "Koukej mi říct, o co jde." Byl jsem pevně rozhodnutý jednat, na základě její odpovědi. Já jí dám, že mi nerozumí. ona mluvit sice může úplně normálně, přesto jsem byl z ní stejně zmatený, jako ona ze mě...Komunikace ještě hold trochu vázne.

Fárn: Proč se na mě zase mračí. Nemohl by toho nechat, jsem z něho prostě hrozně nervózní. Čaj ve své ruce jsem si dále prohlížela a přemýšlela, jak to udělám. Nejlepší bude mu to vysvětlit, jestli ho to opravdu bolí dohodne se se mnou pokud ne, zas tak špatné to nebude, navíc látku proti bolesti už v sobě má. "Poslyš, né že bych o tobě pochybovala, ale měl bys to vypít všechno, aby to mělo nějaký účinek a nejsem si si jistá zda se ti to povede z takhle malé nádoby. Na zemi ten čaj bude uplně k ničemu." Můj hlas měl poněkud nervozní tón, má snaha se uklidnit nebyl nic moc platná proto, jsem raději pokračovala. "Chci ti trochu pomoc." Ohlédla jsem se za sebe a propálila očima velký balvan. "Já si stoupnu nahoru a no té pusy ti to naleju, co ty na to....? Určitě to bude nejlepší způsob, pojď to zvládneš." Nervozita ze mě opadla a já se vydala právě k tomu kusu skály, po vynaložení určité námahy , jsem už stála vzpřímeně na něm a čekala, co na to ta obří ještěrka řekne.

Fárn mi sice neřekla, co se dělo předtím, za to však docela jasně objasnila, co a proč plánuje dál. Její nejistota byla sice docela legrační, já ale neměl sílu na to, nějakým způsobem to využít, proto jsem ji pouze bezeslova sledoval, jak šplhá na kámen, přemýšlejíc, jestli vyhovím tomu, co po mě chce. Nebyl jsem úplně nadšený z toho, že mi chce čaj lít do pusy. Pít přeci dovedu. Sice to nepotřebuju, ale problém jsem s tím nikdy neměl. Pravda, vždycky v mé lidské, či klasické podobě a vzhledem k tomu, jak na tohle tělo jsem nebo spíš nejsem zvyklý, ten elfčin nápad možná nebude taková blbost, jako jsem si nejdříve myslel. Krom toho pokud to pomůže, nemám s tím v zásadě takový problém. Po chvilce přemítání jsem se tedy zvedl, popošel k Fárn, která už čekala na vyvýšeném bodě. Lehl si kousek od ní, nadzvedl hlavu, tak abych ji jakoby trochu zaklonil a doširoka rozevřel tlamu. S trochou štěstí, do ní Fárn nespadne. Chutná totiž vážně mizerně, takže si nejsem jist, jestli budu schopen ji tentokrát pouze vyplivnout. K mému překvapení, se bolest mé hlavy začala nepatrně snižovat, což jsem sice nechápal, zatím však zůstával rozhodnutý, že nechám Fárn dělat svoji práci tak, jak uzná za vhodné, pokud se můj stav opět záhadně nezlepší.

Fárn: K mému překvapení vše vyšlo, jak jsem chtěla, Zareth bez většího přemlouvání došel až ke mě a otevřel tlamu. Dívala jsem se teď do chřtánu té obludy, při čemž mi přejel mráz po zádech, můj zrak se upnul na všechny ty špičaté zuby, kolik jich vlastně má..? Jsou ohromné. Bez dalšího otálení mu začala lít do tlamy ten čaj, pro něj to nemohlo být skoro nic. S prázdnou nádobou v ruce a s vraštěným obočí stále zrakem propalovala ty zubyska. Zhluboka jsem se nadechla a seskočila dolů. "..Emm... Kolik máš vlastně zubů." Vypadlo ze mě tiše, ale otázku raději rychle zamluvila už celkem sebejistým hlasem. "No to by taky bylo. Je tu už je poslední věci... Měl by si to zapít a pořádně, voda v jezírku je docela dobrá. Zkus vypít.." Zamyslela jsem se a následně jistě prohlásila. "Alespoň dvě stě litrů. Jinak by to nemuselo zabrat." To je samozřejmě kravina, ale snad by ho to mohlo donutit se napít. Pokud má hlad musí mít i žízeň a sám od sebe se určitě napít nepůjde, na to, abych tomu věřila už ho znám dostatečně dlouho a aby se k tomu všemu ještě potýkal s dehydratací a stál si za svým jako mezek, že on přeci nepije, to by bylo až moc i na takovou příšeru. Nádobu jsem šla uklidit a porovnat si věci, napít se prostě musí sám, jezírko mu do krku nenaliju.

Polkl jsem tu zvláštní tekutinu a překvapeně několikrát ještě poválel v puse její zbytky, protože to k mému překvapení mělo nějakou chuť. Byl jsem z toho úplně unešený. Jak je to možné?! Pravda je, že i Fárn mi přeci nějakým způsobem chutnala, tedy spíše nechutnala. Z mým myšlenek mě vytrhla až elfka, která se ptala na dost osobní otázku. Pusu jsem rychle zaklapl a trochu se od ní odtáhl se zamračeným výrazem. "Co to jako je za debilní otázku?" Raději jsem to nechal být, když poměrně jednostranný rozhovor sklouzl k jinému tématu. Nebyl jsem nijak zvlášť nadšený z toho, že bych měl jít zase ven, neboť svět plný zeleně a kdejaké havěti mi zatím přinášel spíše utrpení, přesto jsem jen propálil Fárn nedůvěřivým pohledem, zvedl se a následně líně zamířil k jezeru. Ať už Fárn udělala cokoli, maličko se mi ulevilo, za což jsem byl upřímně vděčný. Jen nechápu, jak mám odhadnout dvě stě litrů. Jako jasně, jsem teď trochu větší, stejně se mi to ale zdálo, jako docela dost. Zvláštní to čaj...nikdy jsem neslyšel o takovém, který se musí zapíjet. Obrátil jsem se na elfku s otázkou v očích. "Jdeš taky?" Nakonec jsem se k ní vrátil, protože stále nechápal, jak je možné, že ta věc chutnala...nějak! Vrtalo mi to hlavou a potřeboval jsem zjistit, zda-li to není náhoda. Opatrně jsem se k ní blížil víc a víc, přičemž k ní přičichl. Celá byla nasáklá vůní těch bylin, neřekl bych ale, že má u sebe další. Jemně jsem do ni šťouchl nosem, při čemž se naprosto nevinně, trochu zvědavě zeptal. "Nemáš ještě ten čaj? Já se pak klidně napiju víc."

Fárn: Otázka ohledně zubů byla spíše řečnická, ale jak tu tlamu rychle zavřel, schválně zda by to fungovalo, kdyby na mě vrčel, no zkoušet to asi nebudu. Všímala jsem si svého. V tašce byl docela binec, snažila jsem se totiž pracovat co nejrychleji a na nějaké spořádané hledání potřebných věcí mi nezbyl čas. Po očku jsem sledovala Zaretha, který se někam rozešel, ale po málo nestřežených okamžiků jsem ho měla za zády a nevypadal, že se napil a jé, je to tady. Tak co vymyslím, teď. Byl stále blíž a blíž. Zatím jsme to nějak neřešila, i když mě naleptával takový nepříjemný povit. Následně do mě drkl. Tělo se mi ošilo a já rychle uskočila několik kroků stranou, na mé tváři se objevil nepříjemný nervózní obličej, ale Drak nevypadal momentálně zle. Můj výraz povolil, já udělal krok zpátky k němu a s tázavým výrazem spustila. "Co by si chtěl. Měl by ses jí opravdu napít. Vím, že ty jsi ty a pít nemusíš, ale tohle by bylo opravdu fajn zapít. Hmm pojď. "Pronesla jsem a rozešla jsem se sebejistě k jezírku. Zarethem se ani neohlédla, ale doufala, že jde. Z vodní hladiny se mi do dlaní vešlo několik doušků vody, které uhasily mojí žízeň. Zrak se upřel na ještěrku. "Tak a teď ty..." Prohlásila jsem docela sebejistým a nesmlouvaným tónem hlasu. Za chvíli snad usne a bude od něj na chvíli pokoj. "Co vlastně hlava už je to malinko lepší mělo by být, ještě tu vodu..." Zeptala jsem se starostlivě, jestli to totiž nezabere, znamená to celkem velký problém, který opravdu nevím, jak budu řešit.

Fárn vyskočila, jako čertík z krabičky v momentě, kdy jsem se jí dotkl. Bylo to vlastně docela zábavné. Vůbec ale nepochopila, co od ní chci. "No... ten čaj." Odvětil jsem na její otázku, jenže Fárn neustále mlela své, o té vodě. Než mě napadl způsob, jak ji lépe přiblížit, že bych dal přednost spíše čaji, odešla k jeskynnímu jezírku. Dlouze jsem si povzdechl, protože mě únava zmáhala stále víc, ale já si nemohu dovolit takovou pošetilost, jako je spánek. Klidně jsem ji tedy následoval a čekal, až se napije. K mému překvapení to po mě začala poměrně rozhodně chtít taky. Nijak jsem na to neodpovídal, pouze sklopil pohled dolů na vodní hladinu, abych stejně jako ona, mohl nabrat vodu mezi prsty. Tohle bylo zatraceně náročné na stabilitu, proto jsem byl značně podrážděný, když mi voda bez větších problémů protekla mezi drápy. "A jo..." Zamručel jsem rozmrzele. V téhle podobě, se nejspíš budu muset napít tak nějak...no prostě jako zvíře. Chvilku jsem ještě vodu probodával vražedným pohledem, jako by ji to snad mělo donutit, aby mi sama skočila do pusy, k čemuž ovšem nedošlo. Své zoufalé, unavené oči jsem následně upřel na elfku, jako bych ji chtěl naznačit. Fááááárn...řekni jí něco....Ta voda vůbec nespolupracuje. Místo toho si ani neuvědomoval, že jsem téměř zakňučel. "Když ono to nejde...to po mě přece nemůžeš chtít." Opravdu hodně jsem se nechtěl snižovat k tomu, abych pil přímo ksichtem z jezírka, příslib klidu mě ovšem po několika dlouhých minutách přesvědčil. Hlavu jsem sklonil a rychle jazykem olízl hladinu. "Tak...hotovo." Oznámil jsem Fárn a čekal na další pokyny. Nevím odkud se objevilo nutkání v pití pokračovat. Přísně jsem ho však uzamkl v hloubi své mysli. Hlava mě už ovšem bolela znatelně méně. Fárn měla nejspíš pravdu, chtělo to trochu vody.

Fárn: Setrvala jsem na něm pohledem a rukou ho jakoby postrkávala k tomu, aby se napil taky. Na tváři mi zamrzl trocho překvapený trochu zmatený pohled. To jako fakt.. Opravdu se po mě snažil opičit a nabrat vodu do pazoury, no to snad ne. Takhle blbej být nemůže ani po těch lécích, určitě si ze mě dělá srandu. Už už jsem se do něj chtěla pustit, ale na konec to nechala být, svůj mírně podrážděný výraz jsem si na konec také nechala pro sebe. Když na mě dost zoufale houkl, dlouze jsme vzdychla a podívala se mu do očí. "No takhle to nepůjde." Naštěstí se po pár minutách konečně napil, alespoň to tak ze začátku vypadalo. Olízl hladinu a to....bylo všechno. Ten jeho sebejistý obličej ze splněné práce mi teda určitě nemohl uniknout. Věnovala jsem mu ještě jeden pohled a pak trochu podrážděně a trochu pobaveně pronesla. "Ty jsi ze mě děláš srandu, viď. Tohle teda určitě dvě stě litrů nebylo." Na tváři mi pohrával pobavený úsměv z celé situace. "Tak dobře. Ukážu ti, jak v téhle podobě musíš pít.... že ti to není blbí, k tomuhle mě nutit." Prohlásila jsme a s úsměvem si lehla na břeh. "Ty si lehat nebudeš, ty na rozdíl ode mě máš dlouhý krk." Vysvětlovala jsem jako kdyby se jednalo o bůh ví jak složitou techniku, měla jsem z toho spíše srandu, nikdo jiný to nevidí a jestli se pak díky tomu teda uctivě napije tak proč ne. Následně svou váhu opřela o ruce, jako bych se držela v kliku, sehnula hlavu k vodní hladině a jemně ponořila celou bradu a rty, což pěkně pálilo, a krátce se několikrát napila. Z brady mi ještě stále kapala voda, ale no co to nevadí. "Takže si to viděl teď ty a nezapomeň aspoň těch dvě stě litrů." Hlavou jsem pohodila a ještě klidně prohlásila. "Doufám, že tě tohle divadlo pobavilo."

Já si z ní legraci nedělal, jen nemám v povaze se takhle snižovat. Vzhledem k tomu, jakou jsem měl chuť na čaj, jsem se s ní dal do živého diskutování. "Jasně že bylo...aspoň něco kolem. Radši udělej ještě ten čaj." Když však Fárn začala vysvětlovat celý postup, při čemž ho předváděla, sedl jsem si na zadek, ocas stočil kolem sebe a se zkoumavým výrazem ji sledoval. Nejdříve jsem ji pouze pobaveně brzy, brzy se však dal do skutečného, hlasitého smíchu, který zněl jako sněť nejrůznějších hrdelních zvuků. Jestli mě to pobavilo? Víc, než bych byl ochoten připustit. "Já bych řekl, že už mi tam dvě stě litrů snad ani nezbylo." Poznamenal jsem a odhalil zuby v širokém, děsivém úsměvu podobnému tomu, který jsem vždy dokázal vykouzlit...možná ještě trochu lépe Zyra. Byl jsem si téměř jistý, že takhle se draci neprojevují, to ovšem není má starost, pokud mi to anatomie dovoluje. Téměř hned mi však zmizel z tváře, zaprvé bylo náročné ten výraz udržet, především už jsem byl ale příliš unavený na podobné věci. Sklonil jsem se nad jezírko a vpravil do sebe několik chladivých doušků, dokud se nezbavil toho příšerného vyprahlého pocitu v krku i ústech. Svět kolem mi přišel podivně pomalý, má hlava mi však dopřála svátek. Tělo bylo stále těžší. Chtěl jsem se vypravit ven, abych zjistil, jak dobře ten Fárnin čaj zabral, ale cestou ke vchodu se mi trochu zamotaly nohy. Rychle jsem zamrkal, abych zahnal nesnesitelnou únavu a znovu se na ně nejistě vyškrábal. Normálně bych začal panikařit, protože víc, co přesně se může stát. Teď mi to však nepřišlo nijak zvlášť podstatné, jen bych řekl, že spánek není dobrý nápad. Hmmm...ale ten čaj bych si ještě dal. "Fááááááárn?" Zeptal jsem se a doploužil se až k ní, načež k ní znovu důkladně přičichl, jestli neschovává ten zvláštní, chuťově výrazný lektvar. "Farn, Farn, Farn, Farn, Máš to?" Oťukával jsem jí nosem, kterým se snažil vydobýt její pozornost. Ucítil jsem zvláštní, šimrání na hlavě, proto jsem se o ni otřel trochu silněji, abych se té věci zbavil. Nějak jsem si neuvědomoval, že není úplně vhodný objekt na drbání...ale co...vždyť je to fuk. A je mi fuk, že mi je to fuk.

Fárn. Pobaveně jsem ho pozorovala, předpokládám, že ty podivné hlasité zvyku vycházející z jeho hrdla je smích, což mi nakonec potvrdil nebezpečný úsměv, který nevidím poprvé. I já se usmála a věnovala mu ještě jeden dlouhý pohled. "Ha Ha Ha, děsná sranda." Ano takovou kašparádu nedělám každý den a už vůbec ne v poslední době, co svět demolují neustálé války. Jak to teď asi vypadá doma. Vědomí, že se tam asi hned tak neukážu mi sebralo smích ze rtů. S Kiirah za zády bude asi problém všechno. Jak jsem se do téhle pakárny zase dostala, to opravdu nemám tušení. Obávám se že tohle nepřejde samo od sebe a ani pár let strávených zašitá v úkrytu mi nebudou co platné. Raději jsem nad tím přestala přemýšlet, alespoň se snažila. Nevidím žádné rozumné řešení, alespoň né teď, což mě neskutečně frustruje a dohání k šílenství. Z mého rozjímání mě vyrušilo až pár kapek dopadající na mou hlavu. "Hej já nepotřebuji sprchu." Je fajn, že se nakonec napil a teď by měl jít spát. Z jeho nepřesných a pomalých pohybů únava jen zářila. Zareth do mě po pár minutách místo spánku začal šťouchat čumákem. To je dost nepříjemný. Se svraštěným obočím jsem po něm trochu vyjela. "A teď si do mě otíráš čumák... Já nejsem utěrka." Najednou mi zmizela zem pod nohama, oči mi málem vypadly z důlku a tep se zrychlil. Téměř instinktivně jsem velice pevně stiskla jeden ze Zarethových rohů na hlavě. Ten parchant mě zvedl do vzduchy. Když jsem konečně našla ztracenou rovnováhou se zamračením obličejem následně seskočila dolů. Dech se mi ještě trochu klepal. "Tohle už neděl, za co to bylo...? " Po několika málo okamžicích se konečně vrátil můj klid a jistota. "Co bys ještě chtěl." Probodla jsem ho pohledem a dlouze vzdychla. "Měl by sis jít odpočinout. Běž si lehnou a zkus usnout, prospělo by ti to."

Abych byl upřímný, příliš mi nezáleželo na tom, co Fárn říká, ať už to byly námitky o sprše, či utěrce. Stále jsem se dožadoval svého, k mé smůle však bez úspěchu. "No vidíššs a mě přijde, žujejsi prááávě povšila na utěrrrku. UUUtěrku...hmmm jo...k utrni..." Konstatoval jsem, ačkoli se mi slova slévala dohromady. Měl jsem hold trochu problémy s artikulací, protože můj mozek tak nějak odmítal pracovat, jak bych si představoval. Ta únava byla naprosto nesnesitelná. Nevěnoval jsem pozornost Fárniným protestům, neboť můj problém se svědivým místečkem stále přetrvával. Doploužil jsem se tedy ke stěně, o kterou se začal hlavou třít, abych utnul, otravné svědění. Maličko to zabralo. Vlastně to bylo zatraceně příjemné. Mé spokojené mručení se neslo jeskyní, dokud jsem se podél stěny vláčně nesvezl do lehu. Jakmile však mé otupělé smysly zachytily další elfčina slova. Ona je tedy řekla už před hodnou chvílí, jejich význam ke mě ovšem došel se značným zpožděním. S obrovským úsilím jsem se znovu vyškrábal na vratké nohy. A urputně zakroutil hlavou, při čemž procestoval pár kroků po jeskyni, jak se snažil najít rovnováhu. "Ne, ne." Vypadlo ze mě zoufale. Usnul jsem přesně jednou v táboře od té doby, co jsme se naposledy viděli s Fárn. Stejnou chybu už nikdy neudělám...prostě nesmím. Kiirah mi připomněla, že spánek je zatraceně nebezpečná věc. Můj dech se trochu zrychlil, když jsem si s hrůzou uvědomoval svoji neskonalou únavu, stáhl jsem ocas mezi nohy a jakmile se mé tělo únavou celé zatřáslo, prosebně jsem zopakoval. "Ne, ne." Já prostě nesmím spát! Nikdy!

Fárn. Musela jsme se smát, když si začal drbat hlavu o stěnu, v jeho podání bych marně hledala jiné slovo než, že je to vtipné. Když si konečně lehl, oddechla jsem si. Tak snad už od něj bude pokoj. Vypadá otřesně, bylo jen otázkou času, kdy sebou na tu zem třískne. Nepřesné pohyby, špatná rovnováha a hlavu skoro vláčel po zemi. Po pár vteřinách se zase ale vyhrabal na nohy. Způsob, jak se mu to povedlo mi zůstává utajený. Dlouze jsem vzdychla a s vraštil obočí. Né vždyť už ležel, achjooo. Otočila jsme se k němu čelem a namířila si to za ním. Ten pohled nebyl pěkný. Proč se tomu tak usilovně brání, vždyť o nic nejde. Na tuhle otázku odpověď znám už dlouho. Další z věcí, za kterou by si ta mrcha zasloužila shořet na popel. Moje oči se opřeli do těch Zarethových a velice klidný přátelský hlas vyplnil prostory kolem nás. "Zarethe, lehni si zpátky, vždyť se celý klepeš. Potřebuješ se prospat. Vím, že Kiirah ti je trnem v patě už dlouho, ale opravdu potřebuješ spát.." Už jsem si o něj začala pomalu dělat starost, to uspávadlo nebylo nijak slabý, obdivuji jeho vůli ale tohle nejde. Má snaha ho ukonejšit ke spánku nepolevila. "Slibuji ti, že tu budu s tebou, kdybych zaslechla byť jen podezřele dopadající kapku vody na hladinu jezírka okamžitě tě vzbudím." Že zrovna tohle musím řešit, Hrrr. Vyděšenej unavenej drak, no to je opravdu výhra. Já mu prostě nemám jak pomoc, chování malého kluka, který se bojí skříně. No dobrá teď mu asi dost křivdím, ani přesně nevím, co mu mohla udělat, ale nic pěkného to nebylo a teď to komplikuje snad uplně všechno. Kdybych mu mohla alespoň rozumět a on jen něco nemumlala a nehekal. "Už ..spíš????" Vypadlo ze mě trochu podrážděně, ale můj hlas ihned z mírnil a nabral přívětivý tón, který bylo dost těžké držet po celou dobu mého monologu.

S prosbou v očích jsem sledoval Fárn, která se teď znovu blížila ke mě. Potřeboval jsem se té únavy nějak zbavit a doufal, že mi v tom elfka pomůže. Její slova mi ovšem na klidu nepřidala. Nervozně jsem se rozhlédl kolem. "Cože Kiirah? Kde? Ne já nemůžu. Nesmím." Snažil jsem se zoufale udržet na gumových nohách. V momentě, kdy mě ujišťovala, jsem už propadal opravdovému zoufalství. Ačkoli jsem jí věřil, že se pokusí varovat mě v případě potřeby, nezvládne to...Tím jsem si byl jistý. "Já nechci." Zabědoval jsem, ovšem při dalších poněkud rozhodných slovech Fárn, jsem se ne úplně elegantně usadil na zemi. Přišlo mi tak nějak logické, respektovat staršího draka. Uhnul jsem proto pohledem a připlácl nos co nejvíce na prsa. "Ale..." Jenže ona se zaručeně mílí. Rozhodl jsem se ji tedy obejít tak, aby byla spokojená. Jednoduše budu spánek chvilku předstírat. "Hmmm..." Zamumlal jsem a stočil se do klubíčka, přičemž schoval hlavu pod křídlo, aby nebylo vidět na mé doširoka otevřené oči i roztažené nozdry námahou z toho, jak jsem se pokoušel zůstat bdělý. Nepředpokládám, že Fárn bude chtít lézt tak blízko ke mě, aby podobné detaily zjišťovala.

Fárn: Už jsem opravdu nevěděla, co s ním budu dělat. Zbývá poslední řešení, majznout ho něčím po hlavě. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, ale úsměv mi rychle zmizel s tváře, tohle totiž k smíchu uplně není. V jeho klasické podobě by ho silná rána možná do říše snů poslala velmi rychle, ale teď to prostě nepůjde a navíc, by napáchala více škody než užitku. Možná by ho ale přestala bolet hlava od okolního světa, protože by ho bolela od té rány. Tak jo konec vtipkování, které stejně mělo sloužit jen jako zmírnění docela vážné situace. Zareth se po chvíli zřítil do sedu, těžko říct, jestli už dostal rozum, nebo ho nohy zkrátka neudrželi, ale výsledek je stejný. Když si konečně nakonec lehl do klubíčka a hlavu schoval pod křídlo, málem jsem ho pochválila. No konečně, mezku paličatá. Zaznělo mi v hlavě. Na tváři se mi objevily krátký spokojený úsměv. Tak to by bylo. Rozhodnuta tu s ním zůstat jsem se vydala do tašky pro svůj deník a následně si sedla kousek od něj a opřela si záda o skálu. Seděla jsem tak, abych dobře viděla ven a zároveň mohla pozorovat Zaretha. Bez většího otálení jsem svým deníkem začala listovat a připomněla si některé z nedávných i velmi starých událostí. Oči mi občas po démonovi zatěkaly. Něco mi tu nehrálo. Připadla mi celý takový napnutý, určitě ne uvolnění sladký spánek. Pečlivě jsem se zaposlouchala do svého okolí tak, abych mohla slyšet údery jeho srdce. Svraštila jsem obočí, neboť kvapík, který jsem zaslechla určitě nebylo to, co měl dělat. Dlouze jsem vzdychla a vyhoupla se na nohy. "Ty nespíš, že ne." Můj hlas byl velice tichý skoro až neslyšný, kdybych se přeci jen mýlila, ale to je hodně nepravděpodobné. Můj zrak se zaměřil na místo, kde schovával hlavu pod křídlem. "Zarethe, nevím, jak ti to mám jinak vysvětlit, potřebuješ si odpočinout, Koukej teď hned zavřít oči a usnout, rozuměl si mi." Slova jsem vyslovovala pomalu a velice zřetelně, aby vynikla jejich vážnost.

Bylo to náročnější, než jsem čekal. Přesto mi zatím plán vycházel, neboť mě strach odmítal nechat usnout. Poslouchal jsem šustění papíru, jak Fárn listovala nějakou knihou. Byl jsem rád, neboť to znamenalo, že na mne neupírá svoji pozornost. Mnohem raději bych ale byl, kdyby opustila jeskyni a já tak měl lepší podmínky pro svůj souboj vůlí. V duchu jsem žadonil, aby konečně odešla, protože tušil, že tohle už dlouho nevydržím. Než jsem však sám stačil přiznat porážku, Fárn na mě houkla. Úplně jsem zkoprněl, zadržel dech a předstíral, že neexistuju. Ona však mluvila dál, tím podivným tonem hlasu, který mě nutil, dávat pozor a přikládat jejím slovům velkou váhu. Trochu jsem nadzvedl křídlo, abych se z pod něj mohl podívat na Fárnin výraz. Měl jsem totiž trochu obavy z toho, že mě bude chtít za trest kousnout, čehož bych se opravdu rád vyvaroval. Sice na mě zuby zatím necenila, přesto jsem raději překontroloval náš vzájemný odstup. Netroufl jsem si teď ležet s hlavou schovanou pod křídlem, je-li takhle napružená, proto jsem se raději s poměrně velkou námahou přesunul do trochu bezpečnější polohy. Křídla jsem přitáhl k tělu, hlavu položil na překřížené přední nohy, abych ji mohl neustále po očku sledovat a ocas stočil kolem sebe. Tímhle způsobem budu moct v případě potřeby vstát o mnoho rychleji, tudíž i reagovat, než kdybych byl schoulený, jako doposud. Přepadl mě zvláštní pocit a než jsem se nadál, mé tělo se rozhodlo vyřešit problém za mě, což mělo za následek dlouhé zívnutí. Hned po tom jsem přikryl oko třetím víčkem, aby nemohla říct, že jsem je nezavřel. Bylo to ideání. Popravdě ani nevím v jakém momentě, se mé předstírání změnilo v opravdový spánek. Připadalo mi to, jako vysvobození.

Fárn: Dál jsme Zertaha propalovala pohled, takový komedie u tak obyčejné věci. Když se mu tlama do široka otevřela trochu jsem se ošila, než mi došlo, co se vlastně děje. Na tváři se mi objevil úsměv a já se snažila zadržet smích, co to půjde. Možná by měl víc zvednout hlavu, aby si ten dlouhý jazyk nevyválel na zemi. Zívnutí v jeho podání je opravdu srandovní, taková tlama a ještě plná zubů, by spolkl jelena i s parohy. Nakonec mě konečně poslechl a položil si hlavu na přední nohy, vypadalo to, že skutečně oči zavřel. Stále mi však přišlo, že je celý podivně napjatý, navíc jeho tep se na a ne uklidnit. Možný by mu trochu pomohla další látka na spaní, s touhle myšlenkou jsme si už nějakou chvíli pohrávala, když se na něj podívám, unaveně určitě vypadá, spát se mu che, jen ta jeho zabedněná palice to nechápe. Díky této zkutečnosti jsme to raději nechala být. Dám mu ještě pár minut a pak se uvidí. Po malé chvíli jsem se opět svezla až do sedu u skály a nechala své myšlenky unášet kdesi v minulosti, přesto mi ani ten nejjemnější zvuk z venčí nemohl uniknout, stejně jako tlukot Zarethova srdce, který se po pár minutách uklidnil. Moje oči zakotvily na pravidelně se roztahujících nozdrách draka. Teď už určitě usnul. Bok se mu zvedla v pomalých pravidelných intervalech a křídla mu ležela okraji na zemi. No konečně, že to ale byla doma. Z tužkou a deníkem v ruce jsme si krátila onen čas, který nemilosrdně plynul, paprsky slunce zdobily vchod do jeskyně. Čas utíkal a Zareth naštěstí ještě stále spal. Žaludek se mi stahoval do nepříjemné křeče, mám už docela hlad, no až se vzbudí půjdeme něco najít. To bude další těžký úkol, nacpat do něj něco k jídlu.