Návrat do budoucnosti

Vyděšené Fárn po chvilce došlo, že by se mohla podívat, co jsem vlastně vyváděl a k mému překvapení ji ani netrvalo zas tak dlouho rozluštit můj vzkaz, což vzhledem k tomu, co vyváděla do teď, vlastně byl docela pokrok. V momentě, kdy se trochu uvolnila a zandala to svoje párátko, jsem pochopil, že už to je snad na dobré cestě. Raději jsem se nijak nesmál, nešklebil, jen pomalu přikývl i tak měl ale radost, že poznala, co bylo třeba. "Jo." Bylo na čase naši komunikaci trochu posunout, jinak to nepůjde, dokud se nenaučí rozeznávat má jednotlivá slova. Při jej poslední poznámce jsem popošel ještě kus od ní a začal se upřímně smát, což bylo projeveno, podivnými trhavými hrdelními zvuky. Měla vidět svůj obličej...jenom škoda, že jí to nemůžu říct. Brzy jsem se však znovu uklidnil. Nebyl jsem si jistý, jak moc je z mé přítomnosti nervozní, proto postupoval velmi opatrně a znovu k ní s tázavým výrazem a nejistými pohyby přibližoval. Hlavu nesl nízko a díval se tak na ni tedy hodně zespoda, abych naznačil, že nehodlám dělat žádné problémy, navíc jsem ochoten poslechnout její námitku. Možná bych jí totiž mohl sundat dolů sám, aby znovu nemusela šplhat. Hodně pomalu jsem hlavu začal zvedat k ní, připraven ji kdyžtak kdykoli odtáhnout. Jestli na ni vyleze, nebo zase začne dělat scény, to byla otázka.

Fárn: Už bych opravdu dneska ocenila chvíli klidu. Myšlenka, že jsem něčí svačina, konečně zmizela do hloubi mé mysli. Když se ze Zrethovy tlamy začaly linout podivné zvuky, tep mi opět vylítl na vysoká čísla. Dost znatelně jsem sebou škubla a zpevnila své svaly, pro případnou reakci. S tázavým nervózním výrazem a se svraštěným obočím jsme ho propalovala skrz za skrz. Co to za se, dělá ...? Vždyť teď naznačoval, že už je to dobrý, nebo jsme jen špatně předtím pochopila. Proč už se nezmění zpátky. Vyděšený výraz mi nějak zamrzl na tváři, ale zatím jsme se nehnula přesto, že se ke mě přibližoval. Působil docela klidně a už žádné podivné pazvuky nevydával a já jsem fakt hodně unavená. Po pár dalších vteřinách už mě to nedalo a začala nenápadně couvat zpátky do té dutiny. Chladná stěna o sobě dala, ale brzy znát, ten prostot tu byl prostě malý. "Nepřibližuj se." Vyhrkla jsem na něj. Prostě jen chci, aby si udržoval odstup, mam mu problém věřit po tom, co mě tu celé odpoledne nahání. "Zarethe ne, zůstaň tam." Adrenalin pět začínal zalívat mou krev, až mě to donutilo podstavit se na nohy. Chci se sním nějak domluvit, ale to jde přeci i z větší vzdálenosti.

Já už jsem opravdu doufal, že se nějak dohodneme, jenže elfka začala znovu trojčit. Rozhodl jsem se jí však vyhovět a zase se stáhl do uctivé vzdálenosti tak, abychom na sebe viděli, ale ona měla stále dost prostoru. Až když jsem se uvelebil na zemi jsem otráveně zahučel. "Fajn..." Tentokrát jsem však ležel tak, aby východ z jeskyně byl volný. Vlastně bylo docela dobře, že jsem musel řešit elfku, protože nebyl čas na ten drobný detail, kterým je mé uvěznění v tomhle těle. Pokusil jsem se změnit, ale bezvýsledně. Zatím však nebyl čas panikařit. Jistě se to brzy vyřeší, to jsem si aspoň nepřestával opakovat. Rád bych elfku vybídl k tomu, aby si konečně ošetřila ty rány, jenže netušil jak to udělat. Z mé strany začínat rozhovor by asi nebylo příliš efektivní. Pohledem jsem zavadil o malé jeskyní jezírko, ve kterém bych alespoň mohl zjistit jak vypadám, neboť jediné, co je mi známo, je z Fárniny kresby, tudíž realita může být dosti jiná. Brzy jsem si to rozmyslel...nezajímá mě to. Jen klid. Elfka na to přijde...Za dva dny pěkně hup spět do svého těla. Nemá smysl se tím zatěžovat. Hlavně že jsme pryč od tý mrchy. Snažil jsem se sám sebe uchlácholit. Dá to nějak do pořádku. Já si aspoň vyzkouším něco novýho. I když je to jen tahle...obludnost. Dřív jsem draky studoval, byl jsem jimi přímo posedlý, jenže od té doby, co jsem se prvně změnil, změnil se i pohled na ně. Nenáviděl jsem je i ten zvláštní pocit bezmoci ve zdánlivě neporazitelném těle a obrovský zmatek. Přestal jsem se o ně zajímat, jako bych doufal, že se něco změní...kdo by to byl řekl? Samozřejmě se nic nezměnilo...

Fárn: K mému překvapení mě Zareth poslechl a stáhl se pryč. Po nějaké chvíli jsem zas popadla dech. Chtělo se mi zase spát, ale nejdřív bych si asi měla nějak poradit s těmi ranami, levá strana vypadala nejhůř. Ruka a stehno nejsou tak akutní, ale bok, který ještě před hodinou silně krvácel mi dělal dost strastí. Svoje šití naštěstí nosím neustále u sebe, ale potřebovala bych oheň a vodu. Nejlepší by bylo slézt dolů, ale nějak se mi nechce opouštět prostor, který se mi zdál nebezpečnější, navíc je odsud vidět hezky ven. Možná, že trny porušili částečně i některé orgány, ale to jen hodně okrajově, kdybych měla nějaký proražený, o vědomí bych přišla daleko dřív, díky intoxikaci, kterou bych navíc cítila z chuti krve, jenž mi né a ne zmizet s pusy. Ale i tak žasnu. Trvalo mi dlouho než jsem se svou magii naučila ovládat tak, abych podobné zranění mohla způsobit a ta hnusná mrcha ji bez mrknutí oka obrátí proti mě, ve zlomku vteřiny. Nikdy nás nesmí najít. Rychle jsme se pokusila myšlenky na ni zaplašit, neměli totiž uplně dobrý vliv na můj momentální stav. Několikrát jsem se rozhlédla po jeskyni, možná bych opravdu měla slézt. Přepadl mě takový hnusný pocit bezmoci, ale já se toho Zaretha prostě zeptat musím. O několik dlouhých minut přemlouvání sama sebe se jeskyní rozezněl můj tichý nejistý hlas "Zarethe." Chvíli čekala, jestli na mě zase nezačne vrčet. "Asi s tím potřebuji pomoc." Mírně jsem kývla hlavou směrem k boku, který překrývala má ruka. "Musím s tím něco udělat. Sundáš mi tu tašku zase dólu, asi bych ji neunesla a házet ji nechci." Snažila jsem se situaci vysvětlit, doufajíc, že nenastane nějakej problém. Celou dobu si ponechávala nejistý výraz a tichý nervózní tón hlasu. Nechci ho naštvat, ale nezvládnu to sama.

Jakmile jsem zaslechl své jméno, velice rychle zvedl hlavu a plný očekávání vyčkával, jestli se konečně pohneme dál. Na malý okamžik jsem se trochu zamračil a chtěl něco namítnout, neboť se odtamtud zrovna vrátil. Zarazil jsem se ovšem dostatečně v čas na to, abych situaci nijak nekomentoval, pomalu se zvedl, abych Fárn neplašil prudkými pohyby a opatrně se k ní začal přibližovat. Uvidíme, zda-li se nechá přesvědčit k tomu, abych ji mohl sundat. Jestli tu totiž znovu plánuje šplhat, něco si udělá, což v jejím případě bude poslední kapka. Zastavil jsem se od ní tak daleko, abych s nataženým krkem, sotva dosáhl k místu, kde se nachází, načež hlavu přiblížil k té podivně malé bytosti. Všechno kolem bylo menší, na tuhle skutečnost se mi naštěstí už celkem podařilo přivyknout. Jednoduše jsem klidně čekal na to, co Fárn plánuje dělat. Dost možná mi pověsí tašku za některý z ostnů na hlavě, já však doufal, že pokud budu dostatečně dlouho vyčkávat, nakonec pochopí a sama přeleze. Fakt si myslím, že ji bez problémů unesu. Když nic jiného, alespoň už je ochotna udělat něco s těmi ranami. O Vyčištění těch svých mě ani nenapadlo se hlásit. Na bolest jsem zvyklý a Fárn se ke mě nejspíš nebude chtít moc přibližovat, nebude-li to nezbytně nutné, jako například teď. To její vyrušení však mělo jednu milou výhodu. Odvádělo mě od stále zoufalejších myšlenek týkající se mé budoucnosti.

Fárn: Chvíli jsem tam ještě vyčkávala, ale reakce se nezdála nijak záporná ba naopak. Ještě než jsem tašku dala k okraji římsy, sundala si potrhaný děravý kabát a hodila jej přes tašku kolem ucha, už takhle bude oříšek slézt dolů nemusí mi výhled zaclánět kus oblečení. Můj zrak stále kotvil v Zaretových velkých očí. Vím, že jsem se dneska nad tím už pozastavovala, ale on je opravdu o dost větší než minule, prostě vyrostl. Na druhou stranu, je to dlouho, co jsme se společně dostali z té hnusné arény, do dneška mi při vzpomínce na ni přeběhne mráz po zádech. Tašku jsem stále víc strkala k okraji, ale Zareth jsi ji nechtěl vzít. Po chvilce přemýšlení, mě zaujali ty všemožné výstupky.....růžky. "Můžu ti ji pověsit na.... nos.....čumák, spíš nos?" Vypadlo ze mě s tázavým tónem hlasu. Pečlivě jsem ho pozorovala, ale nezdál se nějak proti. Za pár vteřin už mu vysela taška na jednom z rohů na hlavě. "Dík." Špitla jsem skoro neslyšně a sama se vydala na cestu dolů. Chvíli jsem tu římsu propalovala pohledem. Ksakru, jak jsem se sem dostala. No cesta dolů je vždycky těžší než nahoru. Nakonec mi přišlo nejlepší místo na jednom okraji těsně vedle končící vypouklinu. Tohle bude trochu na slepo. Ruce mě pevně drželi ve vzduchu zatím, co nohy hledali nějaký úchytný bod, který by mě unesl. Musím si pospíšit, síla a pevnost rukou, by mě mohla brzy zradit.

Elfka zatím nijak nemlátila hlavou do zdi ani neřvala, ať jdu okamžitě pryč, tudíž předpokládám, že už konečně přestává vyšilovat. V momentě, kdy mi tašku pověsila na hlavu, jsem trochu znejistěl, neboť zmizela z mého zorného pole. No tak to je nepříjemný. Fárn na hlavu sama ovšem nevylezla, proto jsem se ji cestou dolů rozhodl alespoň jistit. Kousek pod ní jsem nechal svoji palici, abych jí v případě potřeby s trochou štěstí mohl zachytit. Brzy mi však došlo, že by asi nebylo úplně ideální, kdyby se napíchla na některý z ostnů. O krok jsem tedy couvnul, přičemž jí nepřestával napjatě sledovat. Moje nervozita byla téměř hmatatelná. S mým tělem zatím nebyla tak docela řeč, proto jsem si ani neuvědomil, že můj ocas lítá ze strany na stranu. Ještě štěstí, že jeskyně byla opravdu hodně prostorná. Raději jsem si lehl a připlácl hlavu k zemi mezi přední tlapy.  Zaprvé, abych se trochu uklidnil, zadruhé, abych nezačal pobíhat kolem nebo hůř, pomáhat Fárn, protože už bych ji nejspíš nikdy neviděl. No a za třetí, aby až se dostane dolů, mohla v klidu dosáhnout na svoji tašku. "Jen...pozor." Zamumlal jsem nervozně, jako by to snad mohlo něčemu pomoct.

Fárn: Malinko mě znervózňoval Zarethův pohled neustále zabořený do mých zad. Ale s tím se mi asi nepovede nic udělat. Ruce se mi klepaly, ale naštěstí jsem zatím lezla bez větších problému, každý výběžek, jsem si nejprve prohlédla a následně na něj teprve položila nohu nebo ruku. Se šplhem obecně nemám problém, takže si jsem celkem jistá i takhle potrhaná. Navíc tady je těch výběžků až až. Asi v půlce mě však jeden zradil a pod náporem mé váhy povolil. Prach a pár kamenů spadlo dolů. Ale pro mě to neznamenalo nijak velké rozhození. Jen dost štíplo. Po malé chvíli se konečně přiblížila zem. Od Zaretha jsem si vzala tašku a vydala se trochu blíž ke vchodu, věci tam zůstaly ležet. Mou pozornost už nějakou dobu upoutávalo jezírko, nepříjemně vyschlé hrdlo a pocit žízně. Zaretha jsem přestala řešit, přesto si ho ale hlídala. Naprázdno polkla a vydala se k vodě. Chladivou vodu následně jemně a opatrně srkala z dlaní. Celá rozbodaná tvář v četně, pusy, jazyka i dásní mě začaly hodně bolestivě štípat. Voda byla totiž docela bohatá na minerály, což je na jednu stranu super, ale to bolí. S napětí svalů jsem vypila několik dalších malých doušků. Pár dní to vidím na dietu. Jestli dělá takovej problém voda, nedělám si naději, že bych zvládla něco rozkousat. Žízeň stále neustávala a ani pachuť krve nechtěla zmizet, ale to zatím bude stačit. Jemně jsem si otřela tvář a propálila Zaretha pohledem. "Já ji nesnáším. Dofuám, že tuhle válku nepřežije."

Každý její pohyb jsem velice pečlivě sledoval, naštěstí se jí za chvilku podařilo dostat pevnou zem znovu pod své nohy. Jak mile jsem se dostal z pod nadvlády tašky, se kterou Fárn zamířila k jeskynnímu jezírku, vydal jsem se za ní. Podle napjatých svalů v jejím obličeji soudím, že ji pravděpodobně trnový náhubek moc neprospěl. Dle mého mínění se však napila příliš málo. Nějaký čas už elfku znám, takže vím, kolik do sebe normálně láduje. Ještě než jsem zasáhl, moji pozornost upoutala řeč o Kiirah. S Fárninými slovy jsem sice ani nemohl více souhlasit, přesto jim nevěřil ani za mák. "Jo!...Ale dost silně o tom pochybuju." Přitakal jsem elfce a natáhl krk k vodě. Chtěl jsem jí naznačit, aby se napila ještě trochu. V momentě, kdy se ale podíval do vody, bych přísahal, že jsem prodělal infarkt. "Sakra!" Uskočil jsem stranou, protože se neuvěřitelně lekl té potvory, která na mě čuměla z hladiny a byla tak hrozně blízko. To, že se jednalo o moji vlastní tvář mi došlo, až v momentu, kdy jsem se pořádně praštil o vedlejší stěnu. Sesypaly se na mě nějaké uvolněné kameny a já okamžik zůstal ležet na místě, zatímco se mi hrudník divoce zdvihal. "Fuj!..." Následně jsem zatřásl hlavou, abych z ní dostal prach, jež mě dráždil v nose, což se sice na jednu stranu zdařilo, neboť prach byl ta ta, jenže jeho přítomnost v dutinách mi opravdu hodně vadila. Sklonil jsem tedy hlavu a tlapou se pokusil nějak si nos podrbat. Dýchalo se mi vážně špatně. "He-he.....he pčík!" Po tom podivném zvuku, jsem se prachu konečně zbavil a stále trochu vyjeveně opět zamířil k jezírku. Tentokrát už však čekal, co uvidím. Když jsem hlavu opět zkoumavě naklonil nad hladinu, jen zhnuseně i naštvaně zároveň zavrčel. "Obludo...ohavná..." Svůj odraz ve vodní hladině bych snad dokázal řešit ještě hodnou chvíli, jenže se znovu ozval ten divný bublavý zvuk z mého břicha. Už dost vyjeveně, jsem se otočil, abych mohl zjistit, jestli na něm něco nemám nebo podobně. Vše se ale zdálo v pořádku. Divný pocit ovšem nezmizel. Značně zoufale jsem ze sebe dostal. "Co zase? To jako fakt vybuchnu? Já nechci...Fárn to teď jako vybuchnu?"

Fárn: Zareth vypadal jako by se chtěl napít taky, což je docela zajímavé na to, že nikdy pít nechce. Pozorovala jsem každý jeho pohyb. Najednou se však něčeho hrozně lekl v jezírku. Takřka nastejno s ním jsme několikrát uskočila pryč od jezírka i od něj. Srdce se mi divoce rozbušila a oči těkaly mezi jezírkem a zaprášeným Zarethem. Musel se pěkně praštit, ta rána nebyla zrovna tichá. Vypadal opravdu vyděšeně, čeho se mohl leknou, vždyť v té vodě nic nebylo. Pak mě to ale došlo, lekl se v moment, kdy se na hladinu podíval. Napětí ze mě opadávalo a na mé tváři se rázem objevil pobavený výraz. Po celou dobu, co se snažil zbavit prachu, které na něj ze skály napadalo, můj pobavený úšklebek nechtěl zmizet. Jako mile si pčiknul už jsem to nevydržela a začala se tiše tlemit, což teda nebylo nic příjemného, ale nějak jsem nemohla přestat. Můj tichý smích doprovázal místy nářek. "Au ha au au haha au." Jak se potrhané svaly klepaly. Když se ke mě vrátil, ztichla jsem, samozřejmě mě napadalo mnoho slov, kterými bych mohla jeho výstup okomentovat a udělat si z něj větší srandu, ale nedovolila jsem si mu dál posmívat. Když zavrčel sám na sebe, trochu jsem svraštila obočí a lehce pronesla alespoň jednu větu, prostě mi to nedala. "Je to děsivý že, dej si bacha ať tě ten v tom jezírku nekousne do čumáku." Už už jsem byla na odchodu, když se ze Zarethova břicha ozvalo kručení a jeho pohled se stočil ke mě, začala jsem pomalu couvat s výraznými slovy. "No mě nejez. Chápu že máš hlad, ale já nejsem k jídlu. Musíš si jít chytit něco jiného."

Jejího posmívání jsem si nijak nevšímal. Ano...já jsem možná uskočil, ale na rozdíl od ní mi to došlo dříve, než po třech hodinách. Bohužel jsem neměl, jak jí to vmést do obličeje. Dokonce ani na její uštěpačnou poznámku jsem nijak nereagovat a to, že je opravdu hodně nemám rád. Navíc já přeci nemám čumák sakra! Mám nos...úplně normální nos. Teď mě však více vyvádělo z míry mé divně se ozývající břicho. Moc jsem nerozuměl tomu, co mělo elfčino chování znamenat. Cítil jsem potřebu, nějak se ospravedlnit a rozhodl se protentokrát přehlédnout její urážku. Nejsem žádný divoký zvíře, abych jedl elfy přece. Duše jo, to jo...Jenže to je něco úplně jinýho. Vykročil jsem tedy jejím směrem, se zkoumavým výrazem ve tváři. "Já tě nechci sníst. Kam jdeš? Ty si taky myslíš, že vybuchnu? Je se mnou konec? Co blázníš, já přece nehryžu. Nevíš, co mám dělat?" To, že jsem ještě teď nemohl z pusy dostat chuť její krve sice možná bylo trochu zavádějící. Pravda, vlastně jsem ji několikrát kousl, ale to bylo ještě když jsem měl takovou slabší chvilku a byl závislý na její krvi, což byla úplně jiná situace. Teď jsem svá slova myslel vážně.

Fárn: Sice jsem couvala, ale vzdálenost mezi námi se nikterak nevzdalovala, ba naopak, Zareth se totiž vydal přímo za mnou. S rukama zdviženýma na úrovni svých ramen a dlaněmi otočenými k němu se moje tempo pomalu zrychlovalo. "Ne, stůj, kam jdeš." Stále jsme se snažila odolat té podivné myšlence opět začít utíkat. Už několikrát naznačoval, že nejsem jeho svačina a vzhledem k tomu, že si sám sebe uvědomuje, tak by mě asi nezachraňoval před tou mrchou, jen aby mě nakonec mohl sežrat. Navíc celou domu něco mumlal a chrčel. "Hele já ti fakt nerozumím, ale jestli ti kručí v břiše, tak máš hlad a na to ti pomůže jedině, když si něco dáš, samozřejmě něco kromě mě." Snažila jsem se mu to povysvětlit, ty zvuky skutečně zněly jako prázdný žaludek, jen hůř a víc nahlas. Možná, když v téhle podobě nemůže používat magii a požírat duše, musí jíst klasický jídlo, aspoň hádám. "Víš, co když to vydržíš do zítra a necháš mě odpočinout, nějak to zařídím." Když mu chytím nějaké zvíře, tak si to snad dá a přestane mě ohrožovat. O tom že má raději kus masa než nějaké ovoce, ani nemusím přemýšlet, ty tesáky, které mu v tlamě skoro svítí, představují dostatečný důkaz. Navíc jsem se v žádné literatuře nedočetla o existenci býložravého draka. Dneska na to ale opravdu nemám energii ani sílu. Už bych si opravdu měla vyčistit ty bodance, než se to zanítí. Ze zkušenosti vím, že podobně způsobené rány se velice rády nechtějí hojit, nejlépe když v mase nebo kůži zůstanou urvané trny. To pak je pakárna na docela dlouho.

Po svém monologu jsem si konečně uvědomil, že Fárn nejspíš couvá, protože se mě stále ještě bojí mé maličkosti. Vyhověl jsem tedy elfce a zastavil se, aby kolem sebe měla dost místa. Jakmile promluvila, zvědavě, možná trochu nechápavě jsem ji pozoroval. To co říkala by možná dávalo smysl, jenže komukoli jinému kromě mě. "Fárn...já přeci nejím..." Připomněl jsem ji, protože jí to nejspíš uniklo. Tohle je úplný jiný pocit, než když potřebuju vzít duši...jestli je to hlad...je divný...přesto pochybuju, že by to nějak pomohlo. Krom jiného...nějak si nedovedu představit, jak bych měl momentálně stolovat, jen doufám, že nečeká, že půjdu chytat nějaká smradlavá zvířata. Dost se mi ulevilo, když mě Fárn ujistila o svém zítřejším plánu, jen doufám, že myslí úplně všechno, včetně mé přeměny. Já už totiž vážně chci spět. Ačkoli sem ruch okolního života téměř nedoléhal, Fárn zapříčinila, že mě hlava nepřestávala bolet, proto jsem se brzy sebral a zamířil do nejvzdálenějšího rohu jeskyně, kde se stočil do klubíčka, schoval hlavu pod křídlo, abych se následně mohl utápět v ponurých myšlenkách a třeba nějakým způsobem vypnul škrundavé břicho. "Já už chci pryč..."

Fárn: Po malé chvíli se z ničeho nič rozhodl Zareth zmizet do roku jeskyně, kde se stočil a schoval hlavu pod křídlo. Ještě chvíli jsem na něm setrvala pohledem. Draky totiž od jak živa obdivuji, no a navíc mě konečně nepropalují ty jeho velký oči. Teď vypadal celkem roztomile. Klidně se mu zvedal bok i s křídly, při každém vydechnutí. To se jako rozhodl jít spát, to je dobře i na jeho těle bylo dost hlubokých ran, ale on snad bude v pohodě. Konečně jsem se dohrabala k těm svým. Po nějaké době jsem konečně zašila ty nejhorší. Zbytek sroste sám. Uklidila jsem věci zpět do batohu a znovu zavadila pohledem o Zaretha. Takhle si ho musím někdy nakreslit, moc pěknej dráček. Kde já mám vlastně ty kresby z minula. Hmm moment.... Zahrabala jsem v tašce a vytáhla svůj deník. Jako pravděpodobně to bude doma mezi knížkami, ale možná. Po krátkém listování jsme našla několik obrázků různých stromů, Meginky i jiných zvířat a ke konci i Zaretha. Drak tu sice nebyl, ale místo toho o dost vtipnější věc. Ani nevím, že jsme si tohle malovala. To mu musím potom ukázat, sice stále opakuje že nespí, ale tady spal dokonce ve své klasické podobně, z obličeje mu jsou pomalu vidět jen rohu za těmi křídly. No nic teď s tím nebudu otravovat. Deník jsme zas schovala a zamířila ke vchodu, chci se podívat, kde se nacházíme. Kolem jeskyně stálo spousta mohutných stromů. Dole pod námi se rozkládalo velké jezero, příroda tu byla nádherná. Do plic jsem zase mohla nasát čerství vzduch, což se v místech zubožených válkou nepodařilo už dlouho.

Nějakou dobu byl v jeskyni docela klid, koutkem oka jsem v nestřežený okamžik zahlédl, jak elfka pečuje o své rány, přesto však zůstával zašitý v rohu, abych si trochu odpočinul a elfku neznervozňoval. V momentě, kdy se však zvedla k odchodu, což mému sluchu neuniklo, rychle jsem nadzvedl křídlo, abych se mohl podívat, co se chystá. K mému překvapení odcházela pryč. Ven se mi sice nechtělo, ale odporný vlezlý pocit, který mi říkal, že bych ji vážně neměl nechat jít samotnou, mě donutil zasáhnout. "Počkej! Půjdu s tebou." Zavolal jsem na ni a vytáhl se na nohy. Celou jeskyni jsem svižně překlusal, ale zpomalil dostatečně daleko od ní. "Půjdu s tebou." Oznámil jsem jí, abych následně vystrčil hlavu ven z úkrytu. Otravné okolní zvuky života mě sice neskutečně vytáčely, přesto jsem jim nepřikládal příliš velkou váhu. Něco snad ještě vydržím. Rozhlížel jsem se kolem, dokud pohledem nezavadil o docela šikovný vyvýšený bod. Skalní výběžek umístěný tak, že z něj bylo vidět téměř celé údolí. "Jdu se porozhlédnout." Oznámil jsem Fárn, roztáhl křídla která rozvířila okolní vzduch i zeleň brzy už seděl na svém novém kontrolním bodě. Zahlédl jsem stádo jelenů, spoustu ptactva, podivný pohyb v jezeře, nikde však nebyly stopy po nepříteli. Znovu jsem se odrazil, abych se mohl porozhlédnout ještě o kus dál a pečlivě Fárn ze vzduchu sledoval. Nakonec jsem se rozhodl přistát na kraji jezera, kde mě na písečné pláži zaujal velký otisk něčí tlapy. "Fárn pojď sem!" Zavolal jsem na ni a vyčkával jestli dorazí.

Fárn: Moje rozhodnutí vyjít ven, ale překazil Zareth, který začal zase vydávat podivné zvyky, docela mě překvapuje jejich škála i rozdílnost, jedno mají ale společné, nedají se poslouchat a jsou děsivé. Tak a mám po čistém vzduchu. Drak se vznesl do vzduchu čímž rozvířil veškerý prach, listí i binec v okolí. Dlouze jsme si povzdychla a vydala se pomalým tempem dolů k jezeru. Zdejší les byl plný života. Takové zapomenuté místo řekla bych. Pod nohama mi uteklo několik veverek a zajíců. Hmm z ušáka by byla dobrý večeře no snad jindy. Hejno špačků se prudce vzneslo do vzduchu hned, jak se lesem rozezněl Zarethův ryk. Protočila jsem očima a pokračovala v cestě dolů, netušíc, co mu zase přelétlo přes nos. Tahle pláž byla prostě úžasná. Krásný jemný písek žlutý písek odrážel poslední sluneční paprsky dnešního dne. Kus ode mě něco zkoumal a vypadl tím docela zaujatý, čímž probudil i mou zvědavost. O několik minut později jsme už stále vedle něho. Byl tam velký otisk, spíše stopy mizící v jemných vlnkách jezera. S úžasem jsem to musela jít prozkoumat a tak nějak zapomněla na tu obludu stojící nade mnou, až jsme se mu skoro připletla pod nohy. Stopa patřila něčemu opravdu velkému, ten tvar mi byl povědomí, kde já jsme ho jen viděla, chvíli mi zabralo než se rozsvítila jediná vzpomínka, ale v téhle době je to tak nepravděpodobné. V dřívější dobách žily v podobných jezerech bájná stvoření. Které jsem považovala už za vymřelá. Celá jsem se rozzářila. "Zarthe, víš, co to je. Tady žije lochneska. To je skvělí." Můj hlas náhle zhrubnul. "Řikám ti, ne že jim ublížíš." Nevím kde se ve mě vzala taková odvaha, ale prostě jsme to na něj vyštěkla.

Chvilku jí sice trvalo, než se sem doploužila, nakonec jsem se přeci jen dočkal. Já sám neměl nejmenší tušení, které ze žijících zvířat, by tohle mohlo udělat. Fárn však došla k poměrně šílenému závěru. To je hloupost...lochnesky už přeci nežijí. Já myslel, že jsou vymyšlené úplně. Chtěl jsem zdělit Fárn své pocity z jejího objevu, než jsem to však stačil udělat, docela nepěkně se na mě utrhla. Dost mě to překvapilo, proto jsem doslova ztuhl v půlce pohybu,jakoby trochu zakloněný od elfky, jednu přední nohu zvednutou, div si nesedl na zadek. Už už jsem ji chtěl ujisti, že nic podobného v plánu určitě nemám, když v tom mi došlo, kdo tu je v jaké pozici. Znovu jsem pevně stál na všech čtyřech, které se mi neskutečně bořily do jemného písku, přestože jsem měl prsty co nejvíce roztažené vycenil na tu troufalou zuby, ostatně tak, jako vždycky a výhružně zavrčel. "Tímhle tonem se mnou nemluv! Nejsem žádný nevychovaný psisko!" Co si to o sobě vůbec myslí, ba co víc? Co si jako myslí o mě? Nevím sice proč, ale z nějakého důvodu, se mě to trochu dotklo. Odmítal jsem se s ní o tom dál bavit. Uraženě jsem se otočil, přičemž po ní ledabyle hodil ocasem a zamířil přímo do jezera. Byl jsem sám osobně zvědavý, jak se vlastně v téhle podobě dá plavat. Jakmile mi chladivá voda proklouzla skrz šupiny až na kůži, maličko jsem se zachvěl, pokračoval však dál, rozrážel vlnky před sebou a v momentě, kdy to hloubka umožňovala, se pořádně nadechl a potopil.

Fárn: Nejprve vypadal, že ho má slova zaskočila, ale no co, snad je vezme na vědomí, dál jsem obdivovala onen obtisk a snažila si ho vštípit do paměti, v četně její velkosti. Když se po okolí rozezněl Zarethův ryk a vycenil na mě zuby, několika spíše skoky jsem se od něj trochu vzdálila. Utíkat na otevřeném prostranství nemělo smysl. Postavila jsem se k němu bokem do nejistého postoje a po zádech mi přejel mráz. Hlavu jsem sklonila dolů a očima uhnula před jeho pohledem, zrak se mi zabořil do bílých oblázků na zemi. Já tohle gesto tak nesnáším, ale vím, že Zareth ho pochopí. Ano omlouvám se, že jsem si dovolila něco říct. Dmula jsme se vzteky, ale navenek nedala nic znát, jen chtěla, aby mě nechal být. Postoj se mi zpevnil hned, jak se rozešel k jezeru. To ne. Ocasu jsem se bez větších problému vyhnula, možná nebyl ani účel mě s ním praštit, ale to je teď jedno. Nechci, aby tam chodil. Nebylo by to poprvé, co udělal pravý opak, jen aby mi ukázal že si rozkazovat nenechá. On ji zabije. Ksakru, protože se mu nelíbil můj tón hlasu, vyhladí posledního jedince svého druhu a hodí mi to pak na krk. Srdce se mi divoce rozbušilo a strach šel stranou. Na Zaretha jsem začala skoro až zoufale pokřikovat. "Zarethe NE, nedělej to. Neubližuj ji. VRAŤ SE SEM." Má slova zůstala bez jediné odezvy. Začala jsme poskakovat těsně před mokrým pískem. "Tak fajn" Špitla jsme si pro sebe a rychle ze sebe shodila kabát a skopala boty. Bez většího váhání jsem skoro vběhla do studené vody. "No tak, počkej." Snažila jsem se ho dohonit, voda mi sahala už skoro po prsa, ale mě to nijak nezastavilo. Už už jsem ho chtěla šťouchnout do ocasu, ale on najednou zmizel pod hladinou. Co to... "NEEE." po pár dalších krocích dno pod mýma nohama zmizelo. Než jsem máchla rukama ocitla jsem se pod vodou, jedno rychlé nadechnutí a šup zase dolů tentokrát chtěně. Ohromná skalní římsa se propadala do hlubin a Zareth mizel pryč. Voda byla krásně průzračná, což zaručovalo výbornou viditelnost. Vnořila jsem se z temné vody a plavala zpátky na břeh je prostě pozdě. Teď už jsem jasnou změnu barvy mezi hloubkou a mělčinou viděla, předtím se moje oči zaměřovali na toho otrapu. Vylezla jsem na suchou zem a tam si sedla na nějakou kládu. Foukal nepříjemně studený vítr a já byla celá mokrá. Neskutečně mě mrzelo, že ji ublíží, nezbývá mi jen doufat, že lochneska ve svém přirozeném prostředí bude schopná Zarethovi uplavat, měla by být. Já ho zastřelím až vyleze z té vody, sice nevím čím, luk mám nahoře a žádnou další střelnou zbraň nemám, ale to je jedno, tak ho uškrtím na liáně, proč mě tohle dělá. Fuj zima, celá jsem sebou ošila na druhou stranu jsem ze sebe alespoň smyla špínu. Smutné oči neustále těkaly po vodní hladině a čekaly na sebemenší pohyb.

Mé vidění bylo tady dole ve tmě téměř totožné, jako když jsem v klasické podobě, což mi celkem vyhovovalo, jen lepší v tom, že se mi díky třetímu víčku, nedostala voda do očí, tudíž jsem neviděl příliš rozostřeně. Plavalo se mi ale daleko líp, než obvykle, hlavně o mnoho rychleji. Připadal jsem si tu téměř stejně obratný, možná i více , než na suchu. Samozřejmě jsem si pomáhal i nohama, hlavním nástrojem k rychlému pohybu mi přesto byl mohutný ocas, který když jsem společně s tělem rozvlnil, fungoval nejen jako kormilo, ale i jako solidní motůrek. Bylo tady toho tolik k vidění. Nespočet ryb, různých velikostí, tvarů i barev, které se mi velice rychle klidily z cesty, tančily kolem a já se na to nemohl vynadívat. Proplouval jsem v blízkosti úkrytu nejrůznějších tvorů. Někteří z nich byly magického charakteru, což mě sice nepřekvapilo, mnohem více jsem byl udivený z toho, kolik těch druhů vůbec neznám. Netuším, jak jsem tu byl dlouho. Možná patnáct, dvacet minut. Díky tvrdému výcviku jsem na tom byl z dechem dobře, přesto tato podoba zdá se vydržela ještě více než bych dokázal já samotný. Svižně jsem tedy zamířil k hladině, kde vystrčil nos, nadechl se a velice rychle opět zmizel do hlubin. Konečně jsem začal pátrat po tom, kvůli čemu jsem přišel. Trvalo mi další tři nádechy, než jsem zahlédl opravdu velkého tvora, jakoby z jiné doby. Oválné tělo barvy, kterou jsem tady v hlubinách nedokázal rozlišit, čtyři velké ploutve, opravdu hodně dlouhý ocas i krk s hlavou, která byla vyzbrojena obrovskými zuby. Ta věc civěla přímo na mě. Připadal jsem si proti ní vlastně docela malý, proto se raději moc nepřibližoval. Takže Fárn měla nakonec pravdu. Byl to neuvěřitelný zážitek. Hodnou chvíli jsme tam na sebe zíraly, dokud ze to nevydalo mým směrem s tou tlamou otevřenou dokořán. Napadlo mě, že bych ji trochu mohl postrašit, jenže si uvědomil, v jaké nevýhodě tu bez možnosti chrlit svoji mlhu vlastně jsem. Proto jsem tu teritoriální potvoru nechal na pokoji a byl od ní vyprovozen, téměř až k mělčině. Tak to by pro dnešek radši stačilo. Musím o tom říct Fárn! Fakt tu je a dle toho chování bych řekl, že není sama. Brzy už jsem dosáhl na dno a pomalu se začal z vody víc a víc vynořovat. Jako první moji pozornost upoutal velký měsíc, který okolní krajinu zaléval stříbrným světlem. Trochu jsem ztratil přehled o čase. K mému překvapení se ovšem na obzoru tvořily docela velké mraky a divoký, studený vítr, který mě zábl, jen nabíral na síle. Nejvyšší čas jít.

Fárn: Dalších asi 10 minut jsem tam naštvaně seděla a čekala. Ten vítr byl opravdu nepříjemný. Tak o dost. Však on přijde sám, vynadat mu můžu později. Vzala jsem si věci a zamířila zpátky do jeskyně. Tam jsem dorazila o několik minut později s náručí plnou suchých klacíků a větví. Nejprve mě žral nemilý pocit, že tohle není dobrý nápad, podle ohně by nás mohl najít a to já opravdu nechci. Na druhou stranu, když bude malý, ve dne si ho nikdo nevšimne a v noci ho plápolat nenechám. Musím si pospíšit Slunce se pomalu překulilo přes hory, za chvíli bude tma. Za nedlouho už plápolal malý ohýnek na skalce před vchodem a mokré věci se válely kolem, sušící se na studeném větru i teplem plamene. Vítr se zvedal čím dál tím víc. Ale věci zatížené kameny zatím neodnesl. Sice to už je asi jedno, neboť lochneska dnes asi definitivně vymřela, ale i tak jsme popadla svůj deník a začali si načrtávat tvar jejích stop. Jak asi mohla být velká, no obří... možná za nedlouho uvidím její mrtvé tělo. Se svraštěním obočím jsem zakývala hlavou a s dlouhým výdechem deník zase schovala. Já toho Zaretha prostě přetrhnu, takovej blbec. Kde vůbec vězí, možná ho lochneska sežrala. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, bohužel ne že by ji to život zachránilo, takové sousto by ji asi stejně přivodilo smrt. Nebo lepší varianta někde se utopil dřív něž ji zahlídnul. Krajinu už zahltilo šero, oblečení jsem měla suché, což je fajn. Z ohýnku zbyly spíš jen doutnající kousky. Cloumala se mnou únava, Rozpletla jsem si vlasy, které do teď zdobily má záda dlouhým volným copem a z tašky vytáhla vlněnou deku do které se zabalila. Mé okolí pohltila tma, jenž místy zdobily paprsky stříbrného měsíce. Unavená po dnešním náročném dni jsem prakticky ihned usnula docela tvrdým spánkem.

Fárn jsem nikde neviděl, což mi nijak zvlášť nevadilo, vzhledem k tomu jejímu věčnému povykování a urážení. Pěšky se mi každopádně jít nechtělo, proto jsem opět roztáhl křídla a rozhodl se postavit proti nemilosrdnému větru. Vždycky jsem byl dobrý letec, tahle podoba na tom nic neměnila, proto už jsem brzy zahlédl z výšky naší jeskyni, do které se nejspíš elfka vytratila. Přistávání bylo trochu složitější, protože se mě vítr neustále opíral do křídel, která tak nedobrovolně dostával do nechtěných pozic, což jsem silou musel napravovat, přesto se mi s jistou námahou nakonec podařilo přistát přesně tam, kde jsem zamýšlel. Dýchal jsem trochu ztěžka , což možná zapříčinil úprk z tábora, odpolední nahánění Fárn, podvečerní koupání a noční větrolesky. K tomu ty otravné stahy žaludku i okolní život mě pomalinku doháněly k šílenství. Přepadl mě trochu povědomí pocit. Únava, která mě nabádala ke spánku. To jsem samozřejmě nemohl riskovat, proto jsem se naposledy ohlédl, jestli někde v okolí není náznak nebezpečí a následně už zmizel do závětří jeskyně. Fárn zatím ležela na zemi, přesto mi bylo jasné, že ji má přítomnost probere, ať už to bude mít na svědomí má energie, či ne úplně lehký krok, neboť mé drápy o kamenitou podlahu docela hlasitě skřípaly.

Fárn. Ze spánku mě probrala docela velká rána. Škubla jsme sebou a zvedla hlavu. "Co, to." Před vchodem se zjevil v měsíčním světle obrys ohromného tvora. Nejprve jsem se trochu lekla, ale po pár vteřinách mi došlo, že je to jen Zareth. Propálila jsme ho zamračeným pohledem a už jsem se do něj chtěla pustit, kvůli té lochnesce. Nakonec mi ale hlava zase spadla a oči se zavřeli. Té už stejně nikdo nepomůže a jestli se s tím parchantem pohádám teď nebo ráno je konec konců jedno, ale určitě to ode mě pěkně schytá, to se nemusí nikdo bát. Únava prostě byla momentálně silnější. Moje mysl se už zase pomalu nořila do spánků, bohužel Zareth mě zas vyrušil, když se rozhodl procházet kolem mě, nepřirozeně dupat a škrábat drápy o skálu. On to snad dělá naschvál. Tiše a naštvaně jsem zamručela, ale ani neotevřela oči, jen jsem mu chtěla dát najevo, aby se ztišil. Já chci totiž teď spát. Nakonec jsem se ale dočkala, Opět mě pohltila temnota a konejšivý klid.

Fárn se nezdála nijak zvlášť zaujatá mým příchodem, kromě nespokojeného bručení, kterým mi toho tedy moc nesdělila. Nejprve jsem myslel, že zalezu někam dozadu, abych si odpočinul od okolních ruchů. Nejistota mi to však nedovolila, vzhledem k tomu, před kým utíkáme a kdo nám nejspíš bude dýchat na záda. Zůstal jsem tedy velmi blízko vchodu, abych měl přehled o tom, co se venku děje. Lehl si tak, abych se mohl co nejrychleji zvednout, stočil ocas okolo sebe a s hlavou zdviženou., jako hlídací pes u domu. Přestože mě únava neskutečně zmáhala, nebyl jsem sto zavřít oči. V momentě, kdy se na obzor opět začaly vkrádat sluneční paprsky se mi trochu ulevilo, jako by snad s sebou noc přinášela jakousi hrozbu. Navíc mi Fárn slíbila, že dnes vyřešíme mé břicho i podobu, za což jsem byl celkem vděčný. Už aby to bylo... Dokonce i prudký vítr, který přešel přes noc v prudkou vichřici, začínal slábnout a okolní vzduch nabíral vyšší teplotu. Nálada mě přešla v momentě, kdy otravní ptáci, začali štěbetat kolem jeskyně. Prostě až se Fárn vzbudí, zalezu dozadu a od toho hrozného vzduchu si trochu odpočinu.

Fárn: Ze spánku mě tentokrát probudilo docela příjemné štěbetání ptáčků a však oči ještě zůstaly zavřené. Nějak se mi stávat nechtělo, po asi půl hodině, co jsem tam ležela, jak mrtvola, jsem se konečně dohrabala k nějakému pohybu, postupně jsem si ještě zachumlaná protáhle všechny svaly. Au, ztuhlý, celý. Po pár dalších chvil už jsem stála na nohou a přísným podrážděným pohledem vyhledala Zaretha, který se válel u vchodu. Ani jsem nepozdravila a uraženě si to rovnou namířila k jezírku. Dlouze jsem se několikrát napila, což nebylo vůbec nic příjemné spíš naopak, ale nemůžu zůstat bez vody, už takhle jsme vypadal, jak kdybych prolezla ostnatým drátem. Sebevědomím krokem jsme se vrátila a tentokrát na Zarethovi setrvala pohledem o dost déle. Chtěla jsem ho seřvat, jak malého fracka. Vztek a částečně lítost mi zahlcovala mysl. Zhluboka jsem se nadechla, když v tom mi to došlo. Včera jsem si na něj pusu sice otevřela, ale neřekla jsem nic špatného a ani jsem to nemyslela zle a lochneska za to zaplatila životem. S těmi urážkami, co se mi jen hrnuly na jazyk, by dneska na krk šlápl mě. Nesnáším, když si musím dávat pozor, co říkám, ale tady jiná možnost není. Nemůžu se sním měřit a jestli chci klidný průběh dalších dnů, musím to nechat být. Lochnesce můj výstup stejně nepomůže, akorát mi přinese další množství problémů. Je to fakt parchant, což byl vždycky. Pusu jsem zas zavřela a zaskřípala zuby. Pak se ale otočila a namířila si to pryč. Už začínám mít docela hlad, ale to bude asi ještě nějaký čas počkat. Dlouze jsem vzdychla a začala si česat vlasy, vypadaly totiž dost neupraveně.

Zavadil jsem o elfku, která zrovna vstávala unaveným pohledem, který se částečně změnil ve zmatený. Proč na mě tak divně civí? Nějak jsem to nedokázal pochopit. Kdo ví, co jí zase přelítlo přes nos. V momentě, kdy se vrátila od své vody, už jsem se na ni taky zamračil, protože nevěděl, jakou reakci ode mě čeká, bude-li se tvářit, jako by mě chtěla zabít pohledem. Kdyby místo těhle blbostí radši vyřešila mé ustavičně protestující břicho nebo, což by bylo ještě lepší, moji proměnu spět. Jakmile si však řekla, že už se mračila dostatečně, začala se věnovat jiné činnosti. "To jako fakt? Nehodláš to třeba nějak vysvětlit." Zeptal jsem se jí trochu podrážděně, neboť neměl rád, když nemám tušení, o co se vlastně jedná. Řekl bych, že až se vrátím do své klasické podoby, vážně si budeme muset promluvit. Jenže abychom se k tomu mohli dostat musí mi nejdřív pomoct, nějakým způsobem se do ní vrátit. Ale...je to efl...určitě bude znát nějaký trik, protože...prostě musí. Druhou variantu jsem si odmítal připustit a myšlenku na ni pohřbil hluboko ve své mysli. Má nálada se nacházela pod bodem mrazu, nejen kvůli bolavému tělu ze včerejška, ale i hlavě, podivné únavě, suchu v puse i svíjejícím se útrobám. Vstal jsem tedy a popošel k Fárn, bylo třeba to vyřešit co nejrychleji. "Říkala jsi, že to břicho napravíš." Připomněl jsem jí, bez nějakých zbytečných řečí kolem a usadil se naproti ní.