Když se na mé hrudi jednoho dne znovu rozehřála magická značka, věděl jsem, že nastal čas a tak jsem zanechal všeho, co jsem právě dělal a omluvil se všem, se kterými jsem právě byl, abych se mohl vydat zpátky do skal za Caladriem. Cesta netrvala tak dlouho jak jsem čekal, jelikož po své proměně jsem byl o něco rychlejší a má křídla byla lepší než ta, která jsem si vytvářel z temné magie a většinu cesty jsem přemýšlel spíše nad tím, co řekne Caladrius na mou proměnu, než nad tím co mě čeká. Jakmile jsem dorazil do skal, chvíli jsem hledal vchod do jeskyně, protože jsem si už nedokázal přesně vzpomenout, kde byl a pak doběhl tunelem a jeskyní přímo za Caladriem. „Vítej Kaeli, jsem rád, že jsi dorazil tak rychle. I když to nemohl být takový problém s tvou novou silou“ řekl Caladrius, jakmile jsem k němu přišel a já jen otevřel pusu a chvíli jsem na něj zíral, než jsem se zmohl na otázku „jak víš o mé proměně?“. Caladrius jen zacvakal zobákem, jako by se chtěl zasmát a prozradil mi „díky mé značce, kterou nosíš na svém těle, dokáži více méně vědět o všem co se s tebou a kolem tebe děje“. To mi tak trošku zkazilo náladu, jelikož jsem se těšil na jeho překvapení nad mým nenadálým zesílením a takhle jsem přišel o tu zábavu, ale rychle jsem se vzpamatoval a začal vyzvídat, co tedy budeme dělat. Caladrius mi popsal nějaký chrám na samotných nebesích a artefakt v něm, který musím získat, jinak se nám nikdy nepodaří temnotu porazit, dále mi vysvětlil, že chrám je zasvěcený jemu, ale přesto do něj nemůže vstoupit, jelikož temnota na tento chrám společně s chrámy všech ostatních Asmodianů zaútočila jako první a pomocí své síly jim brání ve vstupu.
Když už jsme vyletěli z jeskyně a letěli směrem k chrámu, řekl mi ještě Caladrius, že v nitru chrámu u samotného artefaktu na mě bude určitě čekat přisluhovač temnoty, který se mi bude ze všech sil snažit zabránit v získání artefaktu, jelikož ho není schopen nadobro zničit. Dál už jsme letěli bez jediného slova a já si jen třídil myšlenky v hlavě.
Po nějaké době letu jsme začali stoupat, až jsme se dostali nad samotné mraky a Caladrius kolem mě musel vytvořit jakousi vzdušnou bariéru, aby se mi lépe dýchalo. V dáli před námi jsem si všiml místa, kde byla koncentrace mraků o hodně hustší než kdekoli kolem a my mířili přímo tím směrem. Když jsme se o něco přiblížili, všiml jsem si, že obrovský chumel mraků je jako pomalu a neustále se otáčející koule. Když jsme však proletěli skrze ty mraky, čekalo mě překvapení v podobě obrovské vznášející se skály s prastarým kamenným chrámem na samotném vrcholu. Pomalu jsme se přiblížili a já přistál na skále, těsně před vchodem do chrámu, zatím co Caladrius zůstal kousek dál ve vzduchu. Stačil mi jediný pohled na chrám a bylo mi jasné proč, temnota si zabrala chrám pro sebe a ze všech otvorů pomalu vystupovala ven, jako by byl v chrámu požár a ze všech otvorů vycházel kompletně černý kouř, který ale, místo aby stoupal vzhůru, padal k zemi a tam se rozplýval. Na některých místech se však temnotě podařilo zůstat, a místo aby se kouř rozplynul, se pomalu hromadil a chystal se pohltit vnější část chrámu. „Odtud už budeš muset jít sám, porazit cokoli tam na tebe čeká a získat můj artefakt… a věz, že pokud selžeš, nic nás už nedokáže zachránit.“ řekl ještě Caladrius, než jsem se hluboce nadechl a začal se přibližovat k temnotě, která zaplňovala celý chrám. Sotva jsem se přiblížil, temnota jako by ožila a z nehmotného kouře se stala pevná chapadla, která po mě okamžitě chňapla. Už jsem se chtěl začít bránit, ale značka na mé hrudi se rozzářila a i skrz oblečení donutila temnotu se stáhnout. Postoupil jsem tedy ještě dál a temnota přede mnou ustupovala, ale když jsem vstoupil do chrámu, zase se za mnou uzavřela a lepila se co nejblíže ke kruhu světla, který značka kolem mě udržovala. Jak jsem pokračoval dlouhými chodbami hlouběji do chrámu, všiml jsem si na zdech kolem různých kreseb, ale nevěnoval jsem ji m moc pozornost, dokud jsem si na jedné nevšiml Caladria. Zarazil jsem se a otočil ke stěně, která si získala mou plnou pozornost. Nebyl tam pouze Caladrius, ale další magičtí tvorové a každý z nich vypadal jako by tvořil nějaký element, a když jsem jich napočítal devět, bylo mi jasné, na co se dívám. Podrobněji jsem si kresbu prohlédl celou a radši ustoupil dál, aby mi neunikl ani jediný detail kolem a pak jsem zalapal po dechu. Byly tam vyobrazeny tři světy, které za svými zády chránilo devět Asmodianů, před kterými se otevírala obloha přesně tak jako v mé noční můře a z toho otvoru vstupoval do našeho světa tvor, který jako by ani neměl vlastní tvar. Byl však obrovský jako nebe samo a natahoval se ke světům za Asmodiany, jako hladové zvíře po kusu masa. Mé odhodlání získat artefakt a zastavit tu temnotu bylo ještě posíleno a stejně jako mé odhodlání i záře vystupující ze značky ještě zesílila a kruh světla kolem mě se o něco zvětšil. Rozběhl jsem se chodbou dál, stoupal po schodech, které jsem bral po třech a škrábal se obrovským chrámem až do jeho nejvyššího podlaží.
Když jsem se konečně dostal až úplně nahoru, uviděl jsem skrze temnotu druhý bod, který zářil bílým světlem a vydal se tím směrem přesvědčen o tom, že to musí být ten artefakt. Po pár krocích jsem si však uvědomil, že světlo je moc velké a vysoko nad zemí, na to aby to byl ten artefakt, a vlastně se lehce pohybuje, něco jako plápolající oheň. Jen jsem si to uvědomil a zastavil se na místě, světlo se naopak začalo přibližovat ke mně, a když bylo dostatečně blízko, vyvalil jsem oči na bílý plamen, který jako by hořel uvnitř velké, černé lebky nějakého temného tvora, ze kterého jsem sice kvůli temnoty moc neviděl, ale už podle velikosti hlavy a ramen musel být obrovský. Temnota kolem se pohnula a začala se točit kolem kruhu světla jako tornádo, ve kterém se ztratilo vše až na bílý plamen, zářící skrze tvorovu pusu, očí otvory a vrch lebky. Okamžitě jsem kolem sebe vztyčil bariéru temné magie, což bylo to jediné, co mě zachránilo před obrovskou tlapou s pařáty velikosti mého těla, která se vyřítila z temnoty nalevo ode mě. Jen tlapa narazila na bariéru, stáhla se a ve stejnou chvíli vyrazila přesně taková z opačné strany. Nevěděl jsem, jak je ten tvor veliký, ale pokud tu byl jen on sám, musel být vážně obrovský, pokud jsem jeho hlavu viděl před sebou a jeho tlapy na mě mohli zaútočit každá z jiné strany, aniž bych viděl jejich konec, když kruh světla kolem mě musel mít alespoň osm metrů v průměru. Nashromáždil jsem tedy nějakou temnou magii do své dlaně a vystřelil ji jako výboj na místo, kde jsem si myslel, že musí být tvorovo rameno, ale uslyšel jsem jen náraz do zdi chrámu, se kterým to zjevně vůbec nic neudělalo. Byl jsem překvapen, jelikož jsem opravdu nepoužil malé množství magie a napadlo mě, že musí být magicky chráněn proti zničení, ať už časem, tak i útokem, když už tady stojí tak dlouho a vše vypadá skoro jako nové. Temnota kolem se stále točila v obrovském tornádu kolem a já poprvé za celou návštěvu podsvětí zalitoval, že tu nemám Blackeyho sebou, i když jsem si nebyl zcela jistý, jestli by byl schopný prosvítit tenhle druh temnoty. Vystřelil jsem různými směry další magické výboje a podle zvuku některé z nich zasáhli cíl, ale nevypadalo to, že by něco dělali a jako v odpovědi na můj magický útok se v temnotě kolem objevily výboje energie stejné bílé barvy jako ten oheň a já si připadal, jako by mě obklopovaly černé bouřkové mraky, ve kterých se proháněly blesky. Jelikož jsem stejně nic neviděl, zavřel jsem oči a soustředil se na magii, kterou jsem cítil a zvuky, které jsem slyšel. Vždy když jsem ucítil, jak se ke mně odněkud přibližuje jeden z výbojů, posílil jsem svou bariéru na místě, kam mířil a všechny je tak vykrýval, aniž bych si musel plýtvat magickou energii na udržování silnější bariéry kolem celého těla. Vypadalo to, že naše magie je skoro stejně silná, a i když jsem byl já ten, co měl lehce navrch, nebylo to o dost, abych mu nějak silněji uškodil, ale bylo dobré vědět, že ani ten tvor mi svou magií nemohl nic udělat. Když jsem pak uslyšel, jak něco obrovského proletělo vzduchem přímo nade mě a pak se to začalo přibližovat směrem ke mně, vyvolal jsem svou loutku, která tak tak stihla zvednout ruce nad hlavu a zablokovat další úder tlapou, kterou se mě snažil ten tvor rozmáčknout. Vypadalo to, že síla mé loutky a toho tvora je také poměrně podobná, ale tvor měl jednu velikou výhodu, a sice velikost. Jakmile si uvědomil, že loutku nepřetlačí, máchl ze strany druhou tlapou a smetl loutku, jako kus smetí ze stolu. Loutka odletěla a narazila do zdi, kde zůstala pochroumaná ležet a čekala, než se zregeneruje, aby mohla znovu fungovat. Byl jsem si jistý, že to nebude fungovat, ale i tak jsem zkusil vyvolat asi deset Flesh a Essence Eaterů, které jsem poslal na jedinou část tvora, kterou jsem viděl, a sice jeho hlavu. Jakmile Flesh Eaterové vletěli do energií nabité temnoty, okamžitě byli zničeni a stačilo jediné líné mávnutí tlapou, aby stejný osud potkal i Essence Eatery. Když jsem ucítil, že loutka, která mi zmizela v temnotě okolo, se úplně zregenerovala, dal jsem jí jediný rozkaz, zaútoč. Chvíli jsem čekal, a když jsem uslyšel lehké zavrčení, ušklíbnul jsem se. Podle místa odkud jsem svou loutku cítil, musela tvora seknout svými drápy přes tlapu a tak jsem vyrazil opačným směrem a když jsem uviděl uvnitř svého kruhu světla jeho druhou tlapu, vyskočil jsem pomocí Evade nad ní, z temné magie udělal obrovský klín a pomocí plné síly CounterForce s ním probodl tlapu tvora a pokusil se ji připíchnout k podlaze jako lísteček na nástěnku. S čím jsem nepočítal, však byla ochrana chrámu, která nedovolila mé magii projít do podlahy a tvor, který zařval bolestí, škubnul tlapou nahoru a odhodil mě o několik metrů, kde jsem se zastavil těsně nad podlahou pomocí Evade a pak na ní dopadl. Hned na to jsem ucítil další silný výboj magie, který ale nebyl mířený na mě. Chvíli jsem si myslel, že se tvor jen kvůli bolesti netrefil, ale když jsem cítil, že mou loutku kompletně zničil, tiše jsem zaklel. Dalších útoků tlapami jsem se nedočkal a asi bylo bezpečné věřit, že ani žádné další nepřijdou vzhledem ke zraněním, které jsem na jeho tlapách zanechal. Zato magické výboje létající mým směrem byly čím dál častější a kolikrát jich bylo i několik najednou, což mě donutilo posílit celou magickou bariéru kolem mě, jinak bych ji jednou nemusel stihnout posílit těsně před útokem a mohl bych toho litovat. Také jsem vystřelil pár magických výbojů, ale vypadalo to, že si před sebou vytvořil magickou bariéru stejně jako já kolem sebe a mě nenapadal způsob jak ji obejít vzhledem k jeho velikosti a mé omezené viditelnosti.
Po několika minutách neustávající obrany před jeho útoky jsem si však vzpomněl. Vždyť mám teď temný grál a okamžitě jsem si v ruce materializoval svůj luk Tempest. Natáhl jsem tětivu, na které se okamžitě objevil šíp z mé magie, zamířil jsem a vystřelil. Bohužel se stalo úplně to samé jako s každým jiným magickým útokem a roztříštil se o magickou bariéru. Vystřelil jsem ještě několik šípů, než jsem usoudil, že takhle to nepůjde a tak jsem své další šípy spojil se svou schopností Essence Eater. Tyhle šípy proletěli magickou bariérou, jako by tam nebyla a trefily tvora přímo do hlavy. Jen jsem se zasmál, když znovu zařval bolestí a příští šípy spojil s Evade. Vystřelil jsem několik šípů, každý jiným směrem proti stropu a zdem, kde se jen odrazily a zamířily na tvora každý z jiného směru. Jeho bariéra, která ho chránila před čelními útoky, mu byla úplně k ničemu, když na něj letěly šípy ze stran a dokonce i zezadu a všechny ho trefily. Magické výboje v temnotě kolem zmizely a tak jsem se pomocí Evade rozběhl k tvorově hlavě, vyskočil, až ke stropu od kterého jsem se znovu odrazil a vší silou mého pádu a CounterForce jsem mu přistál na hlavě, která to nevydržela a za strašného skřeku, před kterým jsem si musel zacpat uši, praskla. Bílý oheň začal pohasínat a spolu se skřekem zmizel, ale jakmile se to stalo, temnota se znovu pohnula, ale nesnažila se zaútočit, bylo to spíš jako by se ji snažilo vcucnout teď už mrtvé tělo. Veškerá temnota v chrámu byla nasávána jako černou dírou do lebky, kde ještě před chvílí plál bílý oheň. Když veškerá temnota z chrámu zmizela, pohnulo se i obrovské tělo toho tvora a kompletně se zpřelámalo, aby se také mohlo nechat vtáhnout do lebky a nakonec zmizela i samotná lebka. V místě, kde zmizela, se znovu rozzářil bílý plamen, ale jako by teď byl čistší a vydával skutečné teplo. Přiblížil jsem se k němu a zjistil, že ať se přiblížím sebevíc, stále vydává pouze příjemné teplo, ale nikdy nepálí a tak do něj bez jediné myšlenky strčím ruku a uchopím něco, co musel bez jakýchkoli pochyb být ten artefakt. Oheň začal pohasínat a za chvíli bych mohl vidět, jak onen artefakt vypadá, ale to mě teď nezajímalo. Nejbližším oknem jsem vyrazil nadšeně ven za Caladriem, roztáhnul křídla a doplachtil k němu. Když jsem se k němu přibližoval, už jsem nadšeně volal, že ho mám, že jsem to dokázal a představoval si chválu, jakou mě zahrne a co asi budeme muset udělat dál, ale místo toho se Caladrius ani nepohnul, jen sledoval oblohu, na které byla stále kulatá bariéra z praků a nic jiného k vidění a jakmile jsem přistál a došel téměř k němu, řekl, aniž by ke mně obrátil hlavu „Požírač světů se blíží.“
