pro Ariana Rose 28/10/2018, 11:36
Zavřela jsem oči a chvíli čekala. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Bála jsem se, že zklamu. A bála jsem se nyní nevýslovně víc, než kdykoli před tím. Vždyť tam dole byla má sestra a bratr. Byla tam má rodina, stejně jako jiné rodiny, které si nezasloužili zemřít. Po tváři mi stekla slza a v tu chvíli jsem pod rukou ucítila něco měkkého. Otevřela jsem oči a podívala se tam. Můj asmodian tam byl a jeho konejšivý pohled mi upíral do oči. "Bude to těžké a možná nás to zabije. Ale slibuju, že udělám všechno pro to, abychom se odtud dostali živí a jako vítězové." Slíbil mi povzbudivě. Zlehka jsme zvedla koutky úst do náznaku úsměvu. "Jistěže. Zvládneme to. Zkrátka musíme." Vydechla jsem trochu roztřeseným hlasem. "Nemusíš mít strach, nenechám tě v tom. Nikdo z nás. Nejsi sama, víš, co jsem ti řekl. Je nás víc." Zatnula jsem odhodlaně zuby a přikývla. "Jo, tak tě v tom nenechám." Tentokrát jsme se už usmála pořádně, než jsem se odhodlala vzhlédnout od uklidňujících zelených očí asmodiana k těm krvavým očím netvora, který nás všechny chtěl zabít. Naprázdno jsem polkla. "To je on?" Vytřeštila jsem oči. Teď už jsme si tak jistá, že to zvládneme, nebyla. A kolem něj se z té temnoty, kterou šířil, tvořily další a další obludy.
"Jdeme na to. Tvojí prací bude zaměstnat ty potvory. Vidíš je? Každá má někde na těle krystal. Ty půjdeš jen po těch, kterých krystal je zelený. Kdykoli nějakého zabiješ, získáš z toho krystalu esenci a tu budeš ukládat do artefaktu, který jsi získala, jasný?" Znovu upřel své oči do těch mých. Přikývla jsem neschopná slova. Budu je muset zabíjet. Jen mi neřekl, jak to udělat. Ale ani jeden z nás už nic dalšího neřekl. Jen jsme na sebe kývly a pak mě asmodian pustil na zem a v mžiku se už hnal na pomoc ostatním. Tedy mohla jsem jen hádat, že to jsou ostatní, ale z toho mála, co jsem v dáli viděla, bych na to vsadila život.
Proměnila jsem se do vlčí podoby a rozeběhla se proti jedné z potvor. Nechala jsem si své lidské oči, takže jsme jasně rozeznala barvu drahokamů, když jsem je teda zahlédla. A pak už to šlo z kopce - co se mé lidské podstaty týče. Nechala jsem vlka, aby mě pohltil a aby se s tím vypořádal. Zaplavila mě chuť po smrti a v přívalu adrenalinu jsme se s několika prvními vypořádala docela snadno. Ať už pomocí drápů a zubů nebo magie. Ale čím víc jsem jich zabila, tím těžší bylo zabít další a další. V záblesku další kapky naděje jsem se proměnila do své vlkodlačí podoby, ve které jsme byla větší a silnější a pokračovala s zabíjení. Nebylo to snadné. Ale zatím jsem žila.
Měla jsem na těle postupem času víc a víc ran, které mě víc a víc oslabovaly. Byla jsem unavená a začínala být i vyčerpaná. Neměla jsem pojem o čase. Pojem čas, mi nic neříkal. Dokonce jsem i přestala počítat, kolik jsem těch oblud zabila. Každá část mého těla mi přišla těžší a těžší. Hlava mi třeštila kvůli používání magie. Muselaj sem použít víc magie než za celý svůj život. Alespoň jsme si tak připadala. Ale bojovala jsme dál. Poháněly mě vzpomínky na své sourozence i na rodiče. Na lidi v Atrei, kteří mi mnohokrát pomohly. A dál jsem bojovala kvůli nim všem. Nevšimla jsem si, že mě obklíčilo víc těch potvor, ale brala jsem jako štěstí to, že všechny měly někde na těle zelený krystal. Všechny se na mě vrhly současně. Sebrala jsem poslední střípky své sily a magie a nechala zem kolem mě vybuchnout i s těmi potvorami. Jenže pak jsem byla vyčerpaná už natolik, že jsem se ani nezvedla. Ležela jsem tam ve své vlkodlačí podobě a zmohla se jen na ohlédnutí. Viděla jsem ostatní vyvolené. Bojovali dál. Byli stejně vyčerpaní jako já a dál se snažili. A pak jsem si všimla, že jsou u nich jejich asmodiané. Tedy..možná že se mi to už zdálo a možná jsem už byla mrtvá...
"Ariano! Neboj se, jsem tu. Zvládla jsi to báječně, ale musíš vydržet, musíš ještě bojovat." Slyšela jsem známý hlas vedle sebe. Zatla jsme zuby a posadila se. "Jdeme tomu grázlovi nakopat zadek." Zasýpala jsem sotva slyšitelně, ale naplnila mě nová vlna odhodlání. Co nejpevněji jsem se chytila asmodiana a postavila se. On mezitím nasál esence, které jsem pro něj nasbírala. Viděla jsem, jak se mu zalesklo v očích. "Přesně tak!" Souhlasil se mnou konečně a tak jsme se společně rozeběhli proti jedné z částí, na které se požírač světů rozdělil. Vrhli jsme se na něj a já věděla, že naší největší nadějí je zabít ho rychle. Popravdě řečeno, ani nevím jak se nám to povedlo. Sotva jsem popadala dech, ale hnala jsem se dál. Bojovala jsem dál po boku asmodiana, který si mě zvolil za vyvolenou. Věřila jsem tomu, že tu zemřu. Ale...nestalo se tak. V jednu chvíli jsme se na něj vrhly společně, ale v další jsem veškerou jeho pozornost upoutala na sebe. Stálo mě to hodně. Zakousl se mi do masa na boku a odhodil mě. Víc si už nepamatuju. Jen vím, že tak měl asmodian možnost zabít ho, když se na něj nesoustředil.
A to se zřejmě i stalo. Protože jsem se probrala až když už kolem nás nezuřil boj. Asmodian mě ošetřil tak, jak to dělal s rostlinami, ale já se ho neptala, jak je to možné. Neměla jsem na to sílu. I on vypadal dost strhaně. "Zvítězili jsme?" Zasýpala jsem a znovu zavřela oči. "Jo...Zvládli jsme to." Přitakal asmodian, jehož tělo jsem pak ucítila vedle sebe. "My i ostatní... S požíračem už je konec." Hlas asmodiana zněl radostně. Což jsem chápala. Ale oba dva jsme byli až moc vysílení na to, abychom pokračovali v jakékoli konverzaci. A tak jsme mlčeli a odpočívali.
