Zkouška Měsíčního Svitu

"Tak jo holky, musím teď ven, ale do půlnoci se vrátím slibuju." To náš bratr Lukas zase plánoval jak vzít roha na pár hodin. Už jsme bezpečně věděli, že holku nemá. Buď makal, nebo byl s námi nebo... Chodil ven. Nejdřív nám to bylo jedno - tedy byly jsme rády, že se chodí i bavit. Jenže pak se nám otočil svět vzhůru nohama, když jsme zjistili, že jsme vlkodlaci. Jenže od té doby nás také více zajímá kam po večerech chodí. Když ne za holkou.
"A vážně nemůžeme s tebou?" Žadonila Ariana a já se k ní přidala se štěněcíma očima, které na brášku většinou fungovaly.
"Ne holky, vážně to nejde. Navíc - nikdy jste se mnou nechtěli." Zarazil se zamyšleně a my se se sestrou po sobě podívaly.
"Jo jenže od té doby se toho hodně událo, nemyslíš? Třeba jsi nám konečně řekl, jak to bylo s rodiči a co jsme zač a vůbec... Kam jdeš že je to tak tajný? Nikdy jsi nám nic netajil - kromě toho že jsme vlkodlaci." Zamračila jsem se na Lukase už já a Ariana jen souhlasně přikyvovala.
"Proč nemáš holku a nechodíš za ní? To bychom s tebou ani nechtěly." Zašklebila se sestra a pak se uchechtla. Jo, ona si z toho dokázala vždy dělat i srandu.
"Ježíši Kriste! Jste otravnější než blechy!" Zasmál se Lukas a pevně nás objal. "Nemám holku, protože mi v domě vy dvě stačíte. A jdu ven, za...kamarády. A vážně se nehodí, abyste tam chodily se mnou." Dodal a pak nás pustil a šel do kuchyně, kde se ještě napil, než zamířil ke dveřím.
"Jsi vážně hroznej lhář!" Prohlásila jsem zamračeně. Už jen to jak zaváhal jak je nazvat nám všechno řeklo.
"To je jedno holky, prostě... Budu do rána zpět a vy to ten jeden večer - tu jednu noc zvládnete. Dobrou a neponocujte!" Zavolal na nás ještě Lukas, než za sebou zavřel dveře a vytratil se. Ariana nad tím tedy jen pokrčila rameny a trochu zklamaně se sesunula na gauč. Stejně jako já chtěla i ona vědět, kam se vytrácí. Zamračila jsem se na dveře a zamyslela se nad tím. Kam jen tak může chodit?
"Víš co? Když nám to nevyšlo tak já si dám sprchu a pak můžeme kouknout na film." Navrhla Ariana. Přikývla jsem, ale moc jsme ji nevnímala. Ale když jsem zaslechla dveře od koupelny a sprchu, neodolala jsem. Potichu jsem vylezla z baráku a hned jsem se proměnila ve vlka. Takhle v šeru jsem vypadala jako přerostlý pes a mohla jsem stopovat bratra. Nemohla jsem se zkrátka smířit s tím, že nevím kam chodí.
Jeho pachová stopa mě dovedla k lesu, což mě zmátlo. Sice jsem nevěděla, kam chodí, ale myslela jsem, že to bude nějaký bar nebo tak, ve městě. Ale v lese? Ohlédla jsem se k městu, kde jsem doma nechala svou sestru. Trochu jsme si to vyčítala, ale ona... Kdo ví jestli by mě zrovna v tomhle podpořila. Nejspíš by řekla něco jako: "Ty snad chceš aby špehoval on nás? Tak ho nech."
Jenže já byla zvědavá. Nerozmýšlela jsem se tedy nějak moc dlouho a s čenichem u země jsem klusala lesem po stopě Lukase. Ani jsem se nesnažila běžet tak rychle jako on. Neměla jsem tak dobrou kondičku jako on, tak jsem poklidně poklusávala a soustředila se hlavně na to, aby se mi jeho stopa neztratila. Párkrát jsem dokonce zpomalila abych si trochu odpočinula, než jsem běžela dál. Rozhodně nešel jen na okraj lesa, ale tak hluboko, až jsem si myslela, že každou chvílí narazím na druhý konec lesu.
Když v tom jsem zahlédla šedou srst svého bratra - a mimo to i spousty jiných vlků. Zarazila jsem se na okraji křoví, které mě trochu skrývalo a jen jsem zírala, kolik vlků tu je. Dokud po mě někdo neskočil. Ani jsem si ho nevšimla a už jsme oba váleli sudy. Zavrčela jsem na něj instinktivně a ohnala se po něm zuby. Uskočil, ale vzápětí se po mě vrhl a i když působil trochu nešikovně, pořád na tom byl líp než já, protože já se nestihla ani zvednout. Chtěla jsme na něj zakřičet, aby mě nechal jenže - rozuměl by mi vůbec? Zůstala jsem tedy radši u vrčení a štěkání, stejně jako on. Jenže pak mě rafnul do tlapky, až jsem zakňučela dost nahlas. Chtěla jsem ho odstrčit tou druhou tlapkou, ale nestihla jsme to. Na toho útočníka se totiž vyřítil můj bratr a váleli se teď po sobě oni dva. Ale to byl dost nevyrovnaný souboj. Můj bratr měl navrch, ale nesnažil se mu ublížit. Naopak, chtěl ho jen zastrašit. Pak přiběhl ke mě, krátce na mě zavrčel, ale pak se otočil k ostatním a vrčením je udržoval dost daleko ode mě. Dokud tedy nepřišel jeden vlk. Na toho se neodvážil zavrčet. Sklopil před ním uši a letmo koukl na mě. "To je má sestra Naomi - která měla zůstat doma." Vysvětlil Lukas, i když tu druhou část spíš zavrčel na mě. Teď už mi došlo, že ten vlk před námi musí být alfa téhle smečky. Rychle jsme se vyškrábala na nohy a modlila se, aby mě všichni nesežrali.
Dlouhou chvíli bylo ticho, než si alfa nevzal Lukase stranou. Asi kvůli mě dostal bratr trochu čočku, jenže já tu teď byla s cizími vlky sama. A oni zrovna nevypadali moc přátelsky.
"Neboj se, nic si neudělají. A nakonec je dobře, že ses tu objevila. Naše malá smečka uvítá každého nového člena. Mimochodem já jsem Felicita." Zjevila se najednou vedle mě světlejší vlčice a usadila se tam. Naklonila jsem hlavu trochu nechápavě a prohlédla si ji.
"Já vím, že jsem ho  neměla sledovat, ale... Nemoha jsme si pomoct. Jen jednou nám něco tajil - mě a mé sestře a teď tohle..." Než jsem stačila pokračovat, zaslechla jsem vytí mé sestry. Znělo bezradně a taky trochu naštvaně. Každopádně tak jako tak nevěděla, kde je a kudy má jít dál. "Ariana." Vyštěkla jsem jen na vysvětlení, než jsem se dala do běhu přesně k místu, odkud jsem její vytí slyšela. A při tom jsem narazila na načervenalého vlka. Nebo červeného? V té tmě to šlo hůř rozpoznat. Skočila jsem po něm s vrčením a ke mě se brzy připojila i má sestra. Ne, že bychom mu chtěly ublížit, spíš mi bylo hned jasné, že tu něco nehraje, když je ten vlk tak blízko Ariany.
Ale než jsem se stihla na cokoli zeptat, přiběhl Lukas a s ním i alfa.
//Uznáno, po vytvoření profilu ve společenství je možno začít plnit úkoly//

Ta malá zrádkyně! Nestačí, že nám bratr nechce říct, kam to chodí, ale Naomi zmizela s ním! Tedy asi ho sledovala, protože vyšla až po něm - ale stejně! Vylezla jsem ze sprchy a nikde nikdo. Televize byla sice puštěná, ale Naomi nikde. Zrádkyně! Ale mě rozhodně jen tak neobejdou. Navíc co bych měla dělat samotná doma? Oblékla jsem se, rychle si trochu vysušila vlasy a už jsem utíkala k lesu. Stmívalo se sice už, ale já nechtěla riskovat a tak jsem se proměnila do vlčí podoby až kus za krajem lesa. A jak se ukázalo, bylo to jen dobře, protože jsem cestou narazila hned na několik lidí a pár jsem jich málem i srazila. Naštěstí jen málem. No co říct? Byla jsem zbrklá, aby mi neutekli moc daleko. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem zůstala poslední, i když je určitě najdu. Byl to nepříjemný pocit. Ale já jim dám co proto! Jen co je najdu a doběhnu.
No běžela jsem lesem dlouho. Ale já už měla les alespoň trochu zmapovaný i když ne moc, trochu ano. Alespoň ze začátku. Držela jsem se Naominý pachový stopy, která zakrývala slábnoucí Lukasovu. A tak jsem po ní běžela dál a dál, ale vyběhla jsem zřejmě moc pozdě. I stopa Naomi se mi vytrácela a já se nakonec zarazila, protože jsem nevěděla kudy dál. Rozhlédla jsem se a povzdechla si. Šlo tu zřejmě ještě nějaké zvíře, nebo tu Naomi sešla z Lukasovi stopy? Ať už tak nebo onak, byli ty přede mnou najednou dvě 'cestičky'. A já nevěděla, kterou se vydat.
Po docela dlouhých několika minutách jsem se rozhodla pro cestičku vpravo. A dál jsem už šla jen lehkým poklusem, abych se mohla soustředit na cestu. Abych vnímala stopy, které mi tu ten někdo nechal - a já doufala, že to byli mí sourozenci. Dívala jsem se po zlámaných větvičkách, promáčklém mechu a tak dále. Ani jsem si to neuvědomila, jak jsem se soustředila na stopování, ale začala jsem se točit v kruzích. A točila jsme se v nich dost dlouho, aniž by mi to došlo.
Ale pak mě zarazilo něco jako vlčí uchechtnutí. Zarazila jsem se a rozhlédla se. Zvuk byl ihned ten tam, ale já bych přísahala, že jsem někoho slyšela. Jenže dalších několik minut se nic nedělo a tak jsem se pustila znovu do stopování - ale nyní jsem již byla obezřetnější. A pak, asi po půl hodině dalšího motání se v kruzích mi došlo, co se děje. Zavrčela jsem naštvaná sama na sebe, že jsem tu ztratila bůhví kolik času a nevšimla si toho takovou dobu. Ale co teď? Rozhlédla jsme se kolem sebe, ale byla jsem dokonale ztracená. A pak jsem znovu zaslechla ten štěkavej smích. Určitě si tu ze mě někdo dělal srandičky! Ale na Naomi ani Lukase to nevypadalo. Zkusila jsem běžet za tím smíchem, ale ten, kdo se mi smál, brzy pochopil, že jdu po něm a začal mi utíkat. Ale bral to jako hroznou srandu - zjevně. Zatímco já ho chtěla čím dál tím víc zakousnout. Byla jsem mu v patách, ale vypadalo to, že neběží naplno, abych mu stačila. Skočila jsem po něm, takže jsme se najednou kutáleli po zemi oba, až jsme se zastavili a jen se tam váleli. A on se dál smál. "Co si myslíš že děláš?!" Zavrčela jsem na něj a chtěla jsme se po něm vrhnout. Byla jsem vzteky bez sebe.
"Je s tebou sranda! pojď si ještě hrát." Zasmál se znovu a uskakoval přede mnou, zatímco já se mu snažila jakkoli ublížit. On z toho měl dál srandu a utíkal mi. "Mimochodem jsem Archie." Představil se mi ten hajzlík, když po mě skočil tentokrát on a povalil mě na zem. Byla jsem už celá zadýchaná a unavená, a taky naštvaná.
"Nech mě!" Štěkla jsem po něm a odkopla ho.
Zase se zasmál. "Ale prosím tě! Vždyť to do teď byla taková sranda."
"Ha! To tys mě navedl na tu špatnou cestu a pak jsi mě tu vodil do kolečka, že jo?!" Došlo mi to konečně.
"Jo, to jsem byl já." Zazubil se na mě ve vlčím úsměvu.
"Ještě se tím chlub ty blbečku jeden!" Zavrčela jsem a vyskočila na nohy."
"A měl bych se ti snad omlouvat?" Smál se dál pobaveně a začal mě obcházet jako šelma obchází svou kořist.
"Jo! To bys měl! Ale blbečci jako ty se většinou omluvit neumí." Zavrčela jsem. Alespoň ze mě trochu ta zloba opadla.
"Tak se tolik nečerti. Byla to zábava. Ty jí jen nedokážeš ocenit."
"To máš pravdu - protože to byla blbá zábava." Zamračila jsem se a konečně si všimla, že je červeno-bílej a takovej - divnej. "Co jsi vůbec zač?" Zeptala jsem se ho tedy rovnou.
"Jsem Elin. Jsem... no napůl člověk a napůl vlk, to je asi nejlehčí vysvětlení." Odpověděl mi bez problémů, což mě až překvapilo. A pak se postavil na zadní. Teď vážně vypadal jako tvor mezi mužem a vlkem. Jenže pořád vypadal jinak než vlkodlak. Alespoň mě to tak připadalo. "Proč jsi tady? Tak hluboko v lese?" Položil na oplátku otázku on mě.
"Hledám své sourozence. Brácha se vypařil a sestra ho sledovala. A kdybys mě nezmátl tak jsme je už dávno našla!" Zamračila jsem se.
"Oni si tě najdou neboj." Uchechtl se zase.
"Jo a jak asi?" Zamračila jsem se na něj.
"Prostě zavyj." Odpověděl, jako by to bylo nadmíru jasný.
Chvíli jsem nad tím přemýšlela. A nakonec jsem usoudila, že Naomi s Lukasem nemůžou být nijak moc daleko a tak jsem zkusila zavýt. Netušila jsem, jestli to zabere - jestli mě takhle poznají a najdou, konec konců jsme to nezkoušeli. Ale všechno je jednou poprvé.
A jak se ukázalo, tak to zabralo. Brzy se k nám přiřítila má sestra a pomohla mi s tím hajzlíkem. Ovšem teď jsem z toho měla srandu já.Jenže než jsem stihla cokoli udělat, nebo cokoli vysvětlit sestře, přihnali se další vlci a mezi nimi i náš bratr po boku trochu většího vlka, který se hned chopil slova a vyštěkl po nás: "Tak dost!", ale pak se zarazil. Zjevně ho zarazil pohled na mě, protože na mou sestru se díval, jako by ji už viděl, zatímco mě doslova probodával pohledem.
A stejně tak mě probodával pohledem i Lukas, jemu se ale v očích zračila zloba za to, že jsme ho ani jedna neposlechly. "Ariano! ty taky?! Holky já vás jednou zabiju!" Zavrčel na nás Lukas a pak se otočil zase k alfovi. "Tohle je Ariana, moje druhá sestra." Vysvětlil tomu vedle sebe - zjevně alfovi smečky, která se kolem nás najednou seběhla.
"Fajn - můžou se přidat." Zavrčel na nás dvě alfa a pak se k nám otočil zády. "Jeden průser a vyrazím vás." Dodal a pak odešel. Rozhodně to nebylo příjemný přijetí a my dvě vlastně ani nevěděly, k čemu že se to můžeme přidat.
Ale to už k nám přišla vlčice. "Ahoj, jsem Felicita. Nic si z toho nedělejte. Na pohled je to hroznej bručoun, ale je rád, že se naše smečka rozrostla. Nikdy by to nepřiznal, ale je vážně rád." Vysvětlila nám Felicita mile s pohledem upřeným na odcházejícího alfu.
//Uznáno, po vytvoření profilu ve společenství je možno začít plnit úkoly//