Nervózně jsem stepovala ve svém pokoji a už poněkolikáté jsem kontrolovala, jestli mám všechno, co budu potřebovat. Snažila jsem se namluvit si, že je to jen další trénink, který hravě zvládnu. Jenže dneska to tak nebylo. Měla jsem složit zkoušku, po které se rozhodne, jestli se budu moci připojit k lovům a budu právoplatný člen, nebo budu ještě rok pokračovat v tréninku. Zhluboka se nadechnu a ještě jednou se zadívám do zrcadla, než odkráčím ke dveřím, které otevřu a málem dostanu infarkt, když za nimi uvidím mého adoptivního otce, který vypadal překvapeně a zrovna se natahoval po klice od dveří.
"Přišel jsem tě zkontrolovat, jestli jsi neutekla," ušklíbne se a rozcuchá mi vlasy, zamračím se a znovu si je upravím, než si je stáhnu do culíku, aby mi nepřekážely.
"A kam bych šla?" odvětím s povzdechem a pomaličku se rozejdu k tréninkové místnosti. Šla jsem ale spíš jako na popravu, než na zkoušku, díky které bych se mohla stát opravdovou lovkyní a dostat svou první magickou zbraň, na kterou jsem se opravdu těšila. Garett mě následoval a pokaždé, co se na něj otočím, si všimnu, že mu cukají koutky. Očividně se opravdu bavil nad mou nervozitou. V půlce cesty se ke mně ještě připojí má malá sestřička, Felicie, která mě krátce obejme.
"Zvládneš to, sestřičko, určitě budeš úžasná!" zašeptá mi do ucha a dá mi pusu na tvář. S úsměvem přikývnu a nervozita ze mě trochu opadne. Sebevědomě jsem pokračovala do tělocvičny, otevřu dveře a... Ztuhnu, když si všimnu Connora, který něco probíral s Karen. Co ten tady dělá? Moje nervozita se opět navrátí, ještě větší než předtím a tak se roztřeseně nadechnu. No bezva... Opodál stál další lovec, kterého jsem jménem neznala, věnuje mi nepatrný úsměv a potom si už vyposlechnu Connora, který mi sdělí, co mě čeká. Jako první byl souboj s oním lovcem. Beze zbraně. Postavíme se naproti sobě, sledovala jsem veškeré jeho pohyby a čekala, co udělá. Najednou vyrazí proti mě a tak se mu vyhnu a sama mu zasadím ránu do břicha. Jenže to s ním ani nehne a málem se mu mě podaří chytit. Vyhýbala jsem se jeho ranám, občas nějakou dostala, ale on jich dostal rozhodně víc. Jenže to nevypadalo, že by mu až tolik vadily, maximálně se párkrát zašklebil, když jsem mu dala silnější ránu. Nakonec však stejně skončím na zemi s rukou za zády a tak dvakrát bouchnu do země, abych mu naznačila, že se vzdávám. Okamžitě mě pustí, než mi pomůže na nohy. Zamračím se a s očekáváním se zadívám na Connora, který mě zamyšleně pozoroval.
"Tvá síla je katastrofální, ale s rychlostí a reflexy jsi na tom opravdu dobře," poznamená a kývne hlavou směrem k překážkové dráze, kterou jsem probíhala nespočetně-krát. Jenže se na ni nedalo zvyknout a vždy něčím překvapila. Karen ji často měnila a některé její nové vychytávky byly opravdu záludné. Neunikne mi, že je dráha lehce změněná i tentokrát. Zhluboka se nadechnu a když dostanu pokyn, plnou rychlostí se rozběhnu kupředu. Dráha byla navržena tak, aby prověřila co nejvíce vaše fyzické schopnosti. Ať už se jednalo o atletiku, šplh, běh, lezení... Když jste šli pomalu, byla celkem jednoduchá, když jste se však snažili o co nejlepší čas, museli jste používat hlavu. Kdykoliv uvidím nějakou zkratku, nebo místečko, které by se dalo dobře využít, použiji ho a brzy se celá zadýchaná dostanu až nakonec dráhy. Oddechnu si, ale Connor nevypadal, že by mi čas na odpočinek chtěl dopřát.
"Další je střelba ze zbraně. Pohyb, Rachel!" houkne na mě a zamračí se. Ihned jsem se k nim rozběhla, opravdu jsem velkého šéfa nechtěla naštvat. Přesuneme se na střelnici, kde mi rukama projde hned několik zbraní. Nejvíce jsem si rozuměla s klasickými pistolemi, hlavně revolver byl doslova můj miláček s celou střelbu jsem si opravdu užila. Jenže sotva ukáži, že se umím dost dobře trefovat do terče, Karen mi řekne, abych si vybrala jednu zbraň a šla do místnosti, ve které jsem v životě nebyla. Samozřejmě si vezmu svůj oblíbený revolver a vyrazím. Byla to tmavá místnost, ve které bylo mnoho překážet a krytů. Můj úkol by jednoduchý. Měla jsem co nejrychleji proběhnout danou trasou a trefovat kartonové figury nadpřirozených tvorů. Nesměla jsem však trefit ty lidské. Byla to zábava, ale brzy jsem dojela na to, že mám v zásobníku jen šest nábojů a trochu mi trvalo, než jsem ho znovu nabila, abych mohla pokračovat ve střelbě. Nakonec ale i tento úkol splním a posuneme se dál. Byla jsem celkem už dost unavená a zadýchaná a... Následoval boj se zbraní na blízko. Zhluboka se nadechnu, než vezmu do ruky tupý meč, na který jsem byla zvyklá a zadívám se na svého protivníka, kterým byl ten stejný lovec z první části. Usměji se na něj a jsem ráda, když mi úsměv oplatí. On sám svíral v ruce stejnou zbraň a po chvilce kroužení jeden kolem druhého vyrazím kupředu. Moc dobře jsem věděla, že pěstní souboj pro něj byl jednodušší, jelikož mám málo síly a když jsem proti němu nevyužila svou, nebo jeho váhu, byla jsem v háji a na lopatky bych ho jinak nikdy nedostala. Jenže s mečem v ruce to byla jiná záležitost. Se zbraní jsem se i s menší silou stávala hodně nebezpečnou, hlavně díky své rychlosti. První jsme se jen tak oťukávali, zjišťovali, co ten druhý dokáže, jednak abych věděli, co čekat a neublížil jeden druhému. Zjistím, že se zpátky opravdu držet nemusím a tak se do lovce pustím naplno. Zasypávala jsem ho mnoha ranami a nutila se bránit bez šance na útok. Byla jsem unavená, věděla jsem, že dlouho nevydržím a tak jsem to chtěla ukončit co nejrychleji. Stále jsem ho zasypávala ranami a čekala na příležitost, kdy to ukončím jedinou ranou. Na tváři se lovci objeví frustrovaný výraz, nejspíš ho štvalo, že ho takhle zatlačuje šestnáctiletá dívka. Díky tomu přestal být opatrný a v momentě, kdy se souboj pokusí otočit a zaútočí mi vytvoří skulinku, díky které mu pohotově vyrazím meč z ruky a špičku toho mého mu dál ke krku. Pohledem sklouznu k našemu obecenstvu, které vypadalo spokojeně a potěší mě Connorův výraz. Najednou se však zamračí a já hned na to letěla k zemi. Ani si neuvědomím, že jsem vyjekla a překvapeně se zadívám na lovce, který držel ostří meče u mého krku a smál se.
"Nikdy nepolevuj na ostražitosti," řekne mi s úsměvem a tak přikývnu a nechám ho pomoct mi na nohy, než se s nervózním úsměvem otočím na Karen a Connora. Nic jsem z jejich výrazů vyčíst nedokázala, tvářili se stejně jako obvykle, ale nakonec zajásám v momentě, kdy mi Connor sdělí, že od dnešního dne jsem oficiální členkou Esperů a můžu se připojit k lovům. Konečně! Navíc dostanu svou první zbraň a... A... Půjdu na svůj první lov. Nadšeně vypísknu a poskočím na místě, čímž si vysloužím vražedný pohled od šéfíka, ale teď mě to nezajímalo. Nadšeně se rozběhnu obejmout svou sestru a otce.
//Úžasně využitá fantazie i NPC postavy. Velmi čtivé a pěkně napsané, takže nemohu jinak než zkoušku schválit! Jen tak dál! Gratuluji, Mirys.//
