Ariana & Lukas

Ariana si s Lukasem hrála jako opravdové štěně s puberťáckým štěnětem, ale musela jsem se smát i já. Alespoň ze začátku jsem se tomu smála na celé kolo, ale brzy jsem je nechala, ať si hrají a sama jsem se začetla do knihy, kterou jsem si přinesla. Nebylo divu, že si ani nevšimli, když jsem se zvedla a šla se trochu projít. Zrovna zahučeli do nějakého křoví, takže mě neviděli ani odcházet, ale vzhledem k tomu, že jsem zanedlouho po té uslyšela cákání vody, si toho prostě nevšimli. Bylo mi to trochu líto, na druhou stranu jsem možná byla i trochu ráda za chvilku soukromí. *Vypadali v té podobě tak šťastně a já...* Smutně jsem si prohlížela svoje ruce, když jsem šla pomaloučku dál a dál lesem. *Třeba by se mi to taky zalíbilo. Být zvíře, vlk, štěně, které nic nemusí a může si jen hrát.* Přemýšlela jsem tak nad tím, že mě zastavil až podivný pocit, který se pomalu měnil na bolest. Nechtěla jsem, aby si o mě dělali starosti a tak jsem zatla zuby a sedla si v naději, že to pomůže, ale jak jsem brzy pochopila, tohle by mi ani vzdáleně nemohlo pomoct, protože ta bolest byla kvůli tomu, jak se mi měnily kosti, svaly, šlachy, kůže... prostě všechno.
Ale netrvalo to dlouho a bolest byla zase ta tam. Najednou jsem se na svět dívala jinýma očima. Bála jsem se a nevěděla co dělat. Ale zdálo se, že moje instinkty to věděly docela dobře. Zvedla jsem se ze země v podobě černého vlka a radši se pomalu vrátila, aby mi Lukas s Arianou mohly pomoct. *Jenže..Co když mě teď nepoznají?* Radši jsem tu myšlenku rychle zahnala a pomalu se vynořila z křoví zase na mýtinku, kde se moji sourozenci bavili ve vodě.

Samozřejmě po chvilce zahučím ve vodě, ale bylo to příjemné a navíc jsem ji nechal, takže mi to vůbec, ale vůbec nevadilo. Ponořím se do vody jak jen to šlo a začnu ji pít. Byla příjemná a Ariana stále dělala blbosti. Znovu jí plácnu tlapkou přes čumák, než zaslechnu šustění listí a tak se otočím. Kráčel k nám velký, černý vlkodlak, kterého jsem neznal. Okamžitě vyskočím z vody a rozběhnu se k Naomi, která tam ale nebyla. Na chvíli mě zachvátí panika. Zuřivě na vlkodlaka zavrčím, než mě do nosu udeří jeho, tedy spíš její pach, který jsem velmi dobře znal. Omluvně zakňučím, než k Naomi doběhnu a lehce do ní strčím čumákem. Bylo by lepší, kdybych jí mohl dát instrukce, nebo se proměnila ve vlka, dokud však byla ve vlkodlačí podobě, nehodlal jsem riskovat přeměnu na člověka, hrozilo, že se neovládne.

Jak jsem myslela, když jsem vylezla Lukas už běžel k dece, ale ta byla prázdná. Zřejmě si vážně neuvědomil, že jsem odešla. Jenže mu také nejdřív nedošlo, že teď stojím před ním a nevím, co a jak. Naštěstí mu stačilo jedno zavětření a pochopil, jak se věci mají. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi schoulit se do klubíčka a nechat se objímat. Ale takhle to nešlo. Zoufale jsem se na něj dívala, na něj a na Arianu, která se ke mě už taky hnala. Jenže ta se za běhu proměnila do lidské podoby a snažila se mě obejmout i když jsem teď byla nejméně dvakrát tak velká jak ona. I to mě dost chlácholilo. Ale to, že se bratr neproměnil mi moc nepomohlo. "Hlavně buď v klidu Naomi, bude to dobrý, jsme tu s tebou. Zvládneš to." uklidňovala mě sestra a já jí věřila. Jen jsem nevěděla, co dělat, ale ona zřejmě také moc ne.

Hlavě jsem lokala vodu, která mě osvěžovala, stejně jako to dělal bratr. Bylo zvláštní a při tom zábavný pít takhle, jako vlci. A proto jsem pořád blbla, i když už o dost míň, jak mi docházela energie. I tak mě bratr pokáral plácnutím přes čumák, ale já na něj jen vyplázla jazyk a zase pila. Dokud se bratr vedle mě nenapnul, jako struna před prasknutím. Ihned jsem zpozorněla i já a rozhlížela se, co se děje. Ale nikde nic - nikde nic. Ani Naomi! To mi však došlo pouhou vteřinku, než se z křoví vynořil ten velký černý vlkodlak a než se Lukas nerozeběhl k prázdné dece. Zkameněla jsem strachem, než jsem si uvědomila,že ty oči znám. Že se dívám do svých očí, tedy do očí svého dvojčete. Zřejmě na to přišel i bratr, který k ní došel a postrčil ji čumákem a já se už taky rozeběhla a při tom se proměnila do lidské podoby. Netušila jsem ani jak, ale musela jsem ji obejmout. Ujistit jí, že to bude v pořádku, že to zvládneme, že se jí nebojíme a že by se toho neměla bát ani ona. Ne vážně jsem netušila co dělám, jen jsem věděla, že mě moje sestřička potřebuje stejně jako Lukase, stejně jako jsem je potřebovala já při své první proměně.

Stál jsem u své o dost větší sestry a přemýšlel, co udělat. Najednou se k nám ale vyřítí Ariana, která byla celá mokrá a v lidské podobě. Začnu trochu panikařit, že ji Naomi napadne, moc dobře jsem věděl, co se ze začátku může stát, ale... Vypadalo to, že se obě ovládají velmi dobře. Tiše zakňučím, než odklušu ke svým věcem na dece, které vezmu do tlamy a rozběhnu se k nejbližšímu křoví, kde se proměním, obleču si kalhoty a vrátím se na malou mýtinku.
"Vedeš si skvěle, Naomi," řeknu jí a obejmu ji, než se natáhnu a podrbu ji za ušima.
"Bude pro tebe lehčí se proměnit na vlka, než zpátky do lidské. Zavři oči, uklidni se a představ si, jak se tvé tělo zmenšuje a mění na vlčí. Určitě to zvládneš," řeknu jí konejšivě a poté hodím tričko zpátky na deku. Její oblečení bude určitě roztrhané, ale moje tričko ji pak zakryje a může se i zabalit do deky.

Sledovala jsem bratra ve vlčí podobě, jak se pak vzdálil, vzal si své věci a odběhl. Smutně jsem za ním koukala. Věděla jsme, že odešel jen aby před námi nebyl nahý a mohl se obléct, ale i tak jsem znejistila. Bylo mi v jeho přítomnosti prostě lépe, bezpečněji. Ale byla tam se mnou Ariana. A objímala mě, dokud nepřišel zase Lukas, který mě pak také objal a podrbal za uchem. Z hrdla se mi vydralo tiché varovné zavrčení, ale nepatřilo mně. Nechtěla jsem na něj vrčet! Ale ono to nějak samo vrčelo. Omluvně jsem sklopila uši a dívala se na ně. Ariana o kousek ustoupila, ale povzbudivě se na mě dívala. "To nic...to vlk v tobě. Bude to dobrý, jen se ho musíš naučit ovládat." Pousmála se na mě a pak koukla na Lukase. Jistě, chtěl abych se změnila do čistě vlčí podoby. Pomalu jsem tedy přikývla a pokusila se udělat to co mi řekl. Představovala jsem si, jak se mé tělo zmenšuje a mění na vlčí. Šlo to podivuhodně lehce. Nevím jak to, ale najednou jsem byla ve vlčí podobě a tentokrát to ani nezabolelo. Jen to byl divný pocit. Před chvilkou jsem se dívala na Lukase z výšky a teď jsem o dost menší než on.