Ariana & Lukas

Počasí: Není již sníh, ale venku stále panuje zima a fouká studený vítr
Místo: Dům Lukase & dvojčat
Pořadí: Lukas -> Ariana
*hra se odehrává před třemi lety, kdy bylo dvojčatům 15 let a Lukasovi 23 let*

Vystupuje zde NPC jménem Lukas, za kterého hraje Fen'lin

Seděl jsem za počítačem a už několik hodin pracoval na nové zakázce, kterou jsem měl už z poloviny hotovou, když ucítím vůni jídla, která se teď už musela linout celým domem. Usměji se a rozhodnu se, že dneska na to už kašlu a půjdu se věnovat mým sestřičkám. Postavím se na nohy a protáhnu, několikrát mi zakřupe v zádech, ale ignoroval jsem ten zvuk a zamířím do kuchyně. Poslední dobou se toho dělo nějak moc, měl jsem hromadu práce a neuniklo mi, že se u Ariany začínají projevovat náznaky toho, že by se mohla proměnit. No a vzhledem k tomu, že jak rodiče tak i já jsme chtěli, aby měly co nejnormálnější dětství... Jsme jim nic neřekly a... Zůstalo to na mě. Měl bych jim to co nejdříve říct, jenže jak? Jak řeknete dvěma holkám v pubertě, že jsou vlkodlačice? Na to jsem musel ještě přijít, ale vůbec jsem se na ten moment netěšil. Když jim to řeknu, budou mě mít za blázna. Když se proměním, můžou se mě začít bát... Skvělé. Povzdechnu si, ale rychle nasadím úsměv, když dojdu do kuchyně.
"Co máme dobrého? Mám hlad jako vlk!" zasměji se.

Naomi vařila svoje oblíbené lívance. Vždycky měla ráda sladké, zatímco já dávala přednost slaným pochoutkám, ale střídaly jsme to. A bratr by snědl cokoli, takže to tak těžké nebylo. A navíc nás obě docela bavilo vařit. Jen to uklízení.. no koho by bavilo uklízet že? "Pozor už jde!" Sykla jsem k Naomi, která už připravovala na tác marmelády, nutelu, nože na mazání, talíře, lívance..no prostě všechno co budeme k večeři potřebovat. A já se zatím schovala za dveře. Přijít na to, kdy se náš bratr hodlá vkrást do kuchyně bylo dnes lehké. To křupání když se protahoval jsme obě nesnášely a bylo dost hlasité, abychom ho slyšely. A tak jsem se stihla schovat, abych mu mohla na záda skočit jen co vešel do kuchyně s otázkou co máme k jídlu. "Mám tě!" Vískla jsem radostně a obě dvě jsme se zasmály. "Vlkům nevařím." Vyplázla na něj pak jazyk Naomi, když mu do rukou dávala těžký tác se vším možným a sama vzala jen pití.

Cítil jsem vůni lívanců, takže musela vařit Naomi, což se mi také potvrdilo, když jsem vešel do kuchyně. Vteřinu na to mi však něco přistálo na zádech. začnu se smát a hlavu pootočím na Arianu, která měla úsměv od ucha k uchu. Hned na to mě však má milá sestřička obeznámí s tím, že vlkům nevaří. Krátce žalostně zavyji, než přestanu, jelikož mi dá do rukou tác se vším možným. Vonělo to úžasně a už teď se mi sbíhaly sliny. Odnesu tácek ke stolů, velký talíř s lívanci dám doprostřed a sám si vezmu jeden prázdný, než se posadím ke stolu.
"Holky... Dneska si uděláme menší výlet za město," řeknu jim, jakoby nic, ale byl jsem si jistý, že na mě poznají nervozitu, kterou jsem cítil už jen při pomyšlení na to, co jim budu muset říct. A i když Naomi zatím nejevila známky toho, že se promění... Hodlal jsem jim to říct naráz a připravit je na to, co je čeká. Raději se pustím do jídla, abych přišel na jiné myšlenky. A lívance byly opravdu výborné, takže se mi to celkem dařilo.

Znovu jsme se obě zasmály, když náš bráška žalostně zavyje, ale já se ho nepouštěla, ani když dostal do rukou tác s jídlem a šel ke stolu. Naopak jsem se nechala odnést. Až u stolu jsem se ho pustila a usadila se na svoje místečko, naproti sestře a po pravé straně brášky, který se tak hladově díval na jídlo. Naomi šla hned za námi a samozřejmě si vzala první lívanec, který si nechala na vrchu pro sebe. Okamžik na to už měl v rukou naši oblíbenou malinovou marmeládu a mazala si jí na lívanec. Když však bráška řekl, že si udělám výlet za město, obě po něm střelíme pohledem. "Teď?" zeptala jsem se já a hned mě doplnila má sestra: "Večer?" Obě jsme na něj poznaly, že nemluví o normální procházce a ani jedné z nás se to moc nelíbilo, to jak byl nesvůj. On byl nesvůj jen zřídka! Což znamenalo že je něco špatně...nebo bude špatně.

Samozřejmě poznaly, že je něco špatně a okamžitě se mě zeptají, jestli teď večer. Jen přikývnu a obě si prohlédnu s vážným výrazem. To, že je večer mi hrálo do karet, alespoň nás nikdo neuvidí.
"Až dojíte nachystejte se, ať jsme doma co nejdřív, sice je zítra sobota, ale i tak..." povzdechnu si, ale dnešní výlet se určitě trochu protáhne. Navíc jsem jim zatím odmítal říct cokoliv více a tak se jen rychle najím, než se zajdu převléct. Venku bylo sice chladno, ale po dnešku se už nebudu muset před holkami navlékat do teplého oblečení, i když mi není zima. Proto se vydám jen v tričku ke dveřím, kde se obuji a počkám na mé malé sestřičky. Celou dobu jsem nervózně přešlapoval a když se konečně objeví, donutím se uklidnit a usmát se. Hned na to vyrazíme z domu směrem k lesu. Po cestě jsem byl potichu, ztracený ve svých myšlenkách a vzpamatuji se, až když jsme byli na okraji lesa.
"To... Co vám řeknu, bude ze začátku znít... Zvláštně, ale... Je to pravda," začnu a vydám se mezi stromy do lesa.

Nechápavě jsme si prohlíželi brášku, než jsme usoudily, že nám k tomu teď víc neřekne a tak jsme se pustily zase do jídla. Bylo to zvláštní... Jedli jsme poprvé za dlouhou dobu potichu, každý ztracený ve svých myšlenkách a stejně tak probíhala i cesta, po té, co jsme se s Naomi obě oblékly a vzaly si radši i baterky. Bráška šel jen v tričku, což bylo první zvláštností. To že nás vedl do lesa, byla druhá. Za tmy jsme většinou do lesa nechodily, to jsme maximálně šly do parku. A další zvláštnost byla ta, že byl bráška celou cestu potichu. A my, protože jsme nevěděly co čekat, jsme byly také zticha. Když nás vedl dál mezi stromy a začal nám říkat, že to co nám poví bude znít zvláštně, podívaly jsme se po sobě a pak na něj. "Tak co se děje?" Zeptaly jsme se obě naráz nechápavě.

Zeptají se, co se děje, zatím jsem nic neříkal, ale zastavím se až o několik desítek metrů dál v lese. Holky měly baterky, ale já naštěstí ve tmě viděl dobře. Otočím se a na obě se zadívám. Nechápavě mě pozorovaly a dostanu špatný pocit, že to vezmou jako vtip. Čím bych měl začít? Rodiči... Raději ne.
"Je toho hodně, co ještě nevíte, chtěli jsme, aby jste měly co nejnormálnější dětství, ale myslím, že to tak už dlouho nebude. Lidé nejsou jediní tvorové, kteří na tomto světě žijí... Pamatujete si na pohádky, které nám rodiče říkali, když jsme byli malí? Ty o andělech, démonech, upírech, vlkodlacích? Co když vám řeknu, že to všechno byla pravda? Že žijeme ve světě plném magie?" začnu a nervózně přešlápnu na místě.
"Co když ani my nejsme obyčejní lidé? Všichni tři máme vlkodlačí gen po našich rodičích.. Ariano, myslím, že se u tebe začíná projevovat a brzy... Se začneš měnit," vydechnu

Bylo zvláštní že jsem i teď po tmě viděla a nepotřebovala jsem baterku stejně jako Lukas, jenže Naomi ji potřebovala, aby nezakopla. Začínalo mě děsit, že se se mnou něco děje. Taky mi nebyla taková zima. Takže já šla jen v mikině, Naomi měla i bundu. Bylo to zvláštní a k tomu všemu to co nám po chvíli, když zastavil, bratr řekl... Nechápavě jsme se podívaly jedna na druhou a pak na něj s trochu starostlivým pohledem. "Bráško..?" Začala jsem, ale dokončila to za mě sestra: "Je ti dobře?" Obě jsme se o něj bály. Už jsme k sociálce nechtěly a jestli se ukáže, že je blázen...ztratily bychom i jeho a to jsem se bála, že ani jedna z nás nesnese.

Vystrašeně se na mě dívaly a po chvilce se mě dokonce zeptají, jestli mi je dobře. Povzdechnu si, vůbec mi nevěřily a já... Se jim nedivil. Zadívám se na Arianu.
"Ariano... Copak jsi nepostřehla žádnou změnu? Třeba... Vidíš líp ve tmě, tvůj sluch je mnohem citlivější, stejně jako čich. Není ti tolik zima a bez jakéhokoliv tréninku se ti zlepšila fyzička... Říká ti to něco?" zeptám se jí a poodstoupím trochu dozadu. Věděl jsem, že jim to budu muset ukázat, aby mi věřily.
"Ukážu vám to, ale... Pamatujte si, stále jsem to já a v životě bych vám neublížil," řeknu jim potichu, než se zhluboka nadechnu a mé tělo se začne měnit na to vlčí. Lehce sklopím hlavu k zemi a protáhle zakňučím s pohledem upřeným na moje dvě sestřičky. Modlil jsem se, aby neutekly.

Zamračila jsem se na něj hned co řekl, že se mi jen tak zlepšila fyzička a to ostatní. Tse, znělo to, jako bych se jen poflakovala a nic nedělala. Možná že to tak nemyslel, ale znělo to tak a bylo to urážlivý. Ale pak řekl, že nám to ukáže. Sice jsem úplně nechápala co nám ukáže, jenže to mi došlo hned, jakmile se proměnil ve vlka. Vytřeštily jsme na něj oči obě a rychle jsem se k sobě natiskly. "Ty-ty...jsi..jsi vlk?" Zakoktala jsem se ale hned na to má sestra vypálila s další otázkou "Jak to že jsi vlk?"

Upíral jsem na ně svoje vlčí oči a doufal, že nezačnou utíkat, jenže pak se mě začnou ptát, jestli jsem vlk a jak je to možné. Obrátím oči v sloup a odfrknu si, než se k ni pomaličku rozejdu. Tiskly se k sobě a v jejích očích se mísilo překvapení se strachem. Copak mě neposlouchaly, když jsem jim vysvětlovat to o vlkodlacích? Nakonec se v půlce cesty změním zpět v člověka a zadívám se na ně.
"Vlkodlak, přesněji řečeno. Tohle byla jedna forma, kdy vypadám jako obyčejný vlk... V druhé opravdu připomínám vlkodlaka, tak, jak si ho lidé představují. Obrovské zvíře na dvou nohách," vysvětlím klidným hlasem. No... Nešlo to zrovna nejlíp, ale lépe, než jsem čekal.

Nechápavě jsem se na něj obě dívaly dokud se nerozešel k nám. Stály jsme jako přibité, ale když se pak zase proměnil v člověka, cukly jsme se a naše nohy se zamotaly do sebe, takže jsme obě sletěly na zadek. "Ale..jak...jak to že to je skutečné?" Nechápala ani jedna z nás, ale ptala jsem se já. A pak se Naomi zarazila a odtrhla se i ode mě. "Říkal jsi, že se to projevuje i u Ariany...a u mě? Jsem...já jsem taky vlk..-kodlak?" Překvapeně jsem se na ni podívala, vlastně jsem tomu ani nechtěla moc věřit, ale teď...štípla jsem se abych se ujistila, že se mi to nezdá, ale nezdálo.

Když se změním zpátky, nadskočí a obě skončí na zemi. Raději jsem se nepřibližoval, i když jsem jim chtěl pomoct zase zpátky na nohy. Ariana se mě zeptá, jak to, že je to skutečné.
"Svět takto funguje, magie v něm existuje, i když se jí bytosti snaží skrývat před zraky lidí. Je tady, všude kolem nás stejně jako nejrůznější bytosti. Začal jsem se měnit velmi brzo, také to pro mě bylo nové, ale s rodiči jsme se rozhodli, že chceme, aby jste si co nejdéle užívaly normálního dětství, aby jste měly co nejnormálnější život," vysvětlím s povzdechem a Naomi se hned začne ptát, jestli je také vlkodlakem.
"Zatím jsem si u tebe žádných náznaků nevšiml, ale... Máš čas. Je... Malá pravděpodobnost, že se neprojeví," vysvětlím a až teď dojdu až k nim a podám jim ruce, abych je mohl vytáhnout na nohy.

Stále jsme tomu ani jedna nevěřily. Bylo to tak...pohádkové, neskutečné...neuvěřitelné a přesto nám tu bratr tvrdil, že to je pravda. Držel se dál, dokud si nebyl jistý, že před ním neutečeme, ale to bychom neudělaly. ne, to ne. Pomohl nám na nohy, ale já se teď třásla po celém těle..."Takže co? to se teď...budu měnit ve vlka jako ty? A...bolí to? jak...jak se to vůbec dělá?" Zahrnula jsem ho otázkami, ale v hlavě se mi už rodily další. Sestra poznala, že lehce panikařím a tak mě chytila za jednu ruku a snažila se mě ukonejšit...ale teď to moc nepomáhalo.

Sotva je vytáhnu na nohy, Ariana začne panikařit a ptát se na všemožné otázky, které jsem i já kdysi s panikou pokládal rodičům. Přitáhnu si ji k sobě a obejmu. Začnu ji konejšivě hladit po zádech a počkám, než se trochu uklidní. Stále jsem ji však k sobě tiskl. Zadívám se na Naomi, která také vypadala vystrašeně a tak i ji k sobě přitáhnu.
"První přeměna je při úplňku, možná se poprvé přeměníš už při tom příštím, nebo... Když zažiješ nějaké velmi silné emoce. Poté se budeš měnit pravidelně při každém úplňku, nebo kdykoliv budeš chtít, jak na vlka, tak na vlkodlaka... Přeměna na vlka je bezbolestná, ale první přeměny do druhé formy... Trochu bolí, hlavně když proti ní bojuješ, ale pak si zvykneš a bude to lepší, slibuji. Jakmile se poprvé přeměníš, když se začneš soustředit, ucítím v sobě přítomnost vlka, necháš ho převzít kontrolu a vezmeš na sebe jeho kontrolu, tak se měníme," vysvětlím tiše a trochu víc ji k sobě přitisknu.

Byla jsem ráda, že si mě přitiskl bráška k sobě. I když jsem ho předtím viděla jako vlka, stále mi jeho náruč přišla jako to nejbezpečnější místo na světě. A stejně tak byla ráda i Naomi, když si i ji přitáhl blíže k sobě. A pak mi začal odpovídat. Ne tedy rychle, jen zvolna. "Budeš se mnou, že jo? budeš...budeš se mnou až se to stane?" Vydechla jsem svoji snad největší obavu a přitiskla se k bráškovi a sestře ještě blíž.

"Samozřejmě, nenechám vás v tom samotné, ani jednu. Budu s vámi při vaší první přeměně a při každém úplňku, nebojte se, zvládneme to, dobře," odpovím okamžitě a každé dám pusu do vlasů.
"Jsem váš starší bráška, vždycky vás budu chránit, ať už se stane cokoliv," vydechnu, než je pustím a s úsměvem na rtech se na ně zadívám. Můj úsměv však po chvilce zmizí.
"Ale... Musím vás i varovat, tento svět je mnohem nebezpečnější, než si dokážete představit... Upíři jsou naši nepřátelé a nebudou váhat vás zabít. V takovém případě musíte co nejrychleji utéct," řeknu jim a když zmíním upíry, z hrdla se mi vydere vlčí zavrčení, které jsem se až do teď před nimi vždy snažil držet zpátky.

Pomalu jsem se přestala třást, když mě bráška ujistil, že s námi oběma bude při každém úplňku, nejen při tom prvním když se proměníme. Byla to jistá úleva, protože jsem vůbec netušila, co znamená být vlkodlakem.. Mohl mi to vysvětlovat sebelépe, ale tohle se prostě...muselo zažít, abyste pochopili a stejně tak to budeme muset zažít i my. Nakonec nás pustil a usmál se, jenže ne na dlouho. Úsměv mu na rtech zamrzl když začal mluvit o upírech. "Takže ty pohádky co jste nám povídali...ty i rodiče...to všechno je skutečné? čarodějové, démoni, andělé, mořské panny elfové a tak?" Zeptala jsem se a přitom mě Naomi doplnila o upíry, kouzla a kouzelné tvory - obě dvě jsme teď nevěděly, jak si to pobrat...Bylo to tak...zvláštní. Nevěděla jsem, jestli se toho bát, nebo z toho mít radost...a stejně se cítila i sestra.

Udiveně se na mě zadívají a zeptají se, jestli ty všechny pohádky byly pravdou a zmíní všechny ty bytosti. Trochu se pousměji a lehce zavrtím hlavou.
"Většina ano, ale ně všechny. Existují vlkodlaci, upíři, démoni, andělé, mágové, zvěromágové... O mořských pannách a elfech pochybuji... Možná někde, ale tady rozhodně ne," zasměji se a zadívám se na jejich tváře. Tvářily se tak nějak neurčitě a nemohl jsem ani určit, jestli jsou nešťastné z toho všeho, co se dneska dozvěděly.
"Každopádně... Magie existuje většina tvorů má nějaké speciální schopnosti, ať už umí ovládat elementy nebo jiné... Já například umím vytvářet... Iluze, nebo by se dalo říct, že zkresluji realitu, aby ostatní kolem mě viděli, to co chci, aby viděli," usměji se hrdě. Takhle schopnost mi pomohla oblafnout nejednoho člověka na úřadu a dost mi pomáhala i v "normálním" životě.

Vysvětlil nám, že něco existuje a něco možná, ale tady to nežije. chápavě jsme tedy přikývly a každá jsme ho vzaly za jednu ruku..."Můžeme už jít? Mě je tu už zima..." přiznala se Naomi, ale já věděla, že to není jediný důvod. Bála se, že když to všechno existuje, bude to taky někdy lovit...A já jí chápala. Taky bych se nerada stala potravou nějakého upíra. "Ano..pojďme už prosím..." přidala jsem se k ní a tak jsme brášku táhly, aby šel. Rozhodně ho tu nenecháme..nechtěly jsme jít samy.

Byl jsem rád, že to vzaly celkem dobře a nebály se mě, Naomi začne prosit, ať se vrátíme, že je jí zima, ale cítil jsem, že má strach a rozhlížela se okolo, jako by na nás mělo něco vyskočit. Ariana se k ní rychle přidá a tak přikývnu a nechám se táhnout zpět do domu. Kráčeli jsme rychle prázdnými ulicemi, ale brzy dostanu pocit, jako by nás někdo sledoval. Zbystřím, ale navenek nedám nic najevo. Místo toho se zhluboka nadechnu a když ucítím pach upíra přeběhne mi mráz po zádech. Sledoval nás a jelikož hned nezaútočil, nejspíš věděl, co jsem zač.
"Ariano, Naomi... Běžte rychle napřed, ještě něco potřebuji vyřídit," řeknu jim potichu a lehce pootočím hlavu směrem k budově na protější straně ulice, ze střechy se na nás dívaly dvě rudé oči, které po chvilce zmizí. Okamžitě zastavím a přitáhnu holky blíž k sobě a schovám je za sebe. Za námi byla vysoká budova, ke jejíž stěně se trochu přesunu, aby byly sestřičky mezi mnou a budovou. Z hrdla se mi vydere hrozivé zavrčení a očima jsem těkal ze strany na stranu.

Bratr nejspíš poznal, že se Naomi a vlastně i já, že jsme se bály a tak nic nenamítal a šel s námi domů... I při chůzi jsme se k němu obě tiskly. Bylo to teď zvláštní.. ale alespoň jsme už chápaly, kam každý úplněk mizel. Ne na žádnou párty, ani na procházku ani za svojí holkou, kterou nám nikdy neukázal a vždy nás jen odbyl, že je s ní když jsme my ve škole a o úplňky. To byla prostě blbost. A pak se najednou, uprostřed cesty k nám domů, mezi spícími domy zarazil. Nejdříve chtěl, abychom šly napřed domů, ale pak se mu z hrdla vydere zavrčení, při kterém nás obě zamrazilo a to už nás odsunul k vysoké budově a stoupl si ochranářsky před nás. "Co se děje?" Zeptala se Naomi a vyděšeně se ohlížela, zatímco já jsem už očima pátrala po tom důvodu, proč se chová náš bratr ochranářsky a na krátký okamžik jsem i zahlédla rudé oči. "To je upír?" Zeptala jsem se a když zmizely i já se vyděšeně začala ohlížet kde se co děje.

Věděl jsem, že se obě bojí, ale teď jsem s tím nemohl nic moc udělat. Jen jsem hrozivě vrčel a díval se do všech směrů, jestli někoho neuvidím. Naomi se zeptá, co se děje a Ariana po chvilce doplní otázku o to, jestli je to upír. Nepatrně přikývnu a když uvidím kus od nás nepatrný pohyb, začnu se měnit ve vlkodlaka. Ozve se zakřupání kostí a trhání látky, když se mi kompletně rozerve tričko na cáry. Hned na to se vrhnu proti upírovi, se kterým se srazím a pokusím se ho kousnout do ramena. Vyhne se mi a kopne mě do břicha, což mě ale jen trochu odsune dozadu a podaří se mi jej škrábnout drápy přes obličej. Zařve bolestí, když mu poraním jedno oko a znovu se po mě naštvaně vrhne. Shodí mě na záda a pokusí se mě kousnout do krku, nastavím mu ale tlapu a tak se zakousne do ní. Hned na to ho kopnutím ze sebe shodím a rychle vyskočím na všechny čtyři. Stál jsem mezi mými sestřičkami a tou zrůdou. Stále jsem naštvaně vrčel a cenil na upíra dlouhé, ostré tesáky.

Vyděšeně jsme se tiskly jedna ke druhé a obě ke stěně budovy. Náš bráška se za pár vteřin proměnil na toho vlkodlaka, kterého si všichni představují a to křupání kostí, které proměnu doprovázelo bylo opravdu hnusný. Zachvěla jsem se, ale Naomi ta se už třásla hrůzou a pak se do sebe pustili. "Musíš domů...musíš utéct!" řekla jsem jí když jsem se konečně dala dohromady. O brášku jsme se bály obě, věděla jsem to. Byl pro nás důležitý a kdyby se mu něco stalo...Naomi byla jako v transu a jen se třásla a ani pořádně nevnímala co jí říkám... No a já...bála jsem se o brášku natolik, že jsem se začala měnit, ani sama nevím jak. Vím jen to, že jsem se rychle odsunula od sestřičky a taky to, že to dost bolelo, ale když už jsem byla v podobě bílého vlkodlaka, neváhala jsem a hned jsem se přidala k bratrovi a po jeho boku jsem taky začala vrčet na upíra.