Sangmin + Chin-Min

"Aha... Nám ubližuje temná magie a temné prostory..." Povzdechl jsem si a dal si další ovoce. "Nemám dát tvému koni vodu, nebo tak něco?" Zeptal jsem se a podíval se z okna na koně. Nějak moc se mu otvírám, asi bych měl být víc tichý a neotvírat se mu tolik. Ještě by mi něco udělal...

Kývl jsem a pousmál se, kdy jsem se napil. ,,Dle všeho naše rodina v minulosti měla k temné magii blízko, ale moji rodiče mě vedli ke světlu, nedokázal bych ublížit člověku," zamrkal jsem očima a vzal si jahodu a malinu. ,,Voda by byla pro něj vhod, doma má velkou vanu s napuštěnou vodou, bude stačit nějaký velký kýbl, jestli máš... odnesu mu to," zamrkal jsem a kývl. ,,Pokud tě tedy nerušíme a nemám už jít," dodal jsem, když jsem viděl trochu nejistotu v jeho očích. Nebo nerozhodnost? Nevím, čemu to přirovnat.

Měli blízko k temné magii, ale vedli ho k dobru... To je dobře... Bylo by mi líto se s ním přestat bavit. "Mám..." Kývl jsem a vytáhl z kuchyně kýbl. "Ještě nemusíte nikam, nerušíte mě..." Usmál jsem se a natočil vodu do kbelíku. Nechci, aby už šel... Co bych tu sám dělal? Hrál si s plyšáky? Vařil, ukízel?

Usmíval jsem se a díval se na něj, ale když se rozešel do kuchyně pro kýbl, tak jsem šel za ním. ,,Dobře... to... jsem rád... je mi dobře," usmál jsem se a kývl. ,,Ukaž, vezmu ho," zamrkal jsem a šel blíž, kdy jsem se dotkl kýble a podíval se do jeho očí, které mě zaujaly. Nevím proč... ale dokázal bych se do nich dívat neskutečně dlouho.. klidně i celý život. Sangu! Dej si zpátečku! Ale ticho.. nebudu tě poslouchat!

Celkem dost rychle se mi rozbušilo srdce, když se naše pohledy střetly. Totálně jsem se zarazil, nemohl jsem se hnout a jen jsem jej sledoval. Lehce jsem cítil mravenčení v prstech, protože on položil ruce blízko mých, kde jsem držel kývl a lehce jsme se prsty dotkly, kdy mnou projel podivný elektrický náboj. Mé oči začaly modrat a já skoro nedýchal.

Mé srdce rychle bušilo a hleděl jsem mu do očí. Cítil jsem se divně, můj mozek vyhodil službu. Cítil jsem, že mi všechno odešlo. Všechno mé logické myšlení a uvažování. Nedokázal jsem vnímat, kdyby chtěl, mohl na mě vytáhnout kudlu a vrazit mi ji do zad, klidně by mě nyní mohl zabít, protože jsem nebyl schopný jakkoliv reagovat! Hlavně ne ve chvíli, kdy se naše prsty dotkly. Překvapeně jsem sledoval jeho modrající oči, kdy ty mé chytly malinko fialový nádech možná, ale přesto mě ty jeho upoutaly mnohem víc. Přišel jsem o jakýkoliv dech, nedokázal jsem dělat víc a pak... pak můj pohled padl na jeho rty... Lákaly mě mnohem víc než ty jeho oči. Ta vize... ne! Ale... no... Polibek a pohled z očí do očí... Skousl jsem si ret, ale pak své rty jemně přitiskl k těm jeho a mnou projel neskutečně nádherný pocit. Pocit štěstí a největší lásky. Nevěděl jsem, co to dělám... Teda, věděl jsem to velice přesně, mé srdce to vědělo. Líbám ho! Zabijte mě! Ale... můj mozek byl v čudu a já poslouchal jen své bušící srdce.

Jeho oči... Lehce zfialověly a mně se strašně moc líbily... A pak se ty oči podívaly na moje rty. Překvapeně jsem sledoval Sangmina a ani nedýchal, nemohl jsem. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem mluvit, nic... A pak najednou... se jeho rty dotkly těch mých. Zkoprněl jsem ještě mnohem více a mé srdce bušilo jako o závod. Co to dělá... proč... proč... Zachvěl jsem se, ale nedokázal jsem se odtáhnout, jen jsem cítil, jak mi kýbl proklouzl mezi prsty a já ho pustil.

Díval jsem se na něj. Tak dlouho, překvapeně mě sledoval, ale pak... nedokázal jsem proti tomu nic udělat. Jen... jen jsem přitiskl své rty k těm jeho. Všiml jsem si, jak se zachvěl a ztuhl. Ale nic víc nedělal. Neutekl a ani mi jednu nevrazil. Ucítil jsem najednou těžký kýbl v rukou, který jsem opatrně položil na zem a lehce se odtáhl. V tu chvíli mi blikl mozek a já... Sakra! Já ho fakt políbil!! ,,M-M-Mian-ham-nida..." Vykoktal jsem ze sebe a ucouvl od něj, kdy jsem se celý chvěl a čekal na cokoliv... I na řev.

Vykulil jsem oči, když se odtáhl, položil jsem si ruce na rty a rychle jsem utekl do vedlejší místnosti, kdy jsem si sedl na zem, obmotal ruce kolem kolen a chvěl se. Porušil jsem zákon andělů? Co když mi teď něco udělá? Využije mě k něčemu? Co mám dělat? Hlavou mi létalo tisíce myšlenek a já se chvěl.

Díval jsem se na něj. To jak utekl... já mu nechci ublížit! Odložil jsem kýbl a rozběhl se za ním. ,,M-Minnie!" zamrkal jsem přiškrceně a vyděšeně. Při běhu jsem ale zakopl o vlastní nohy a přistál čumákem na zemi přímo před ním! Už jsem zase sletěl! ,,Ta vize... trochu mi lhala... líbali jsme se... a teď se zčásti zase vyplnila..." Špitl jsem, ale chvěl se taky.

Co?! On mě vizi o nás? "P-proč jsi mi neřekl, že... jsi měl vizi o našem líbání.." Špitl jsem a zachvěl se. Hodil pěknou šlupnku na zem... "Není ti nic?" Zeptal jsem se a skousl si ret. Co mám čekat? Já vůbec nevím co mám sakra dělat! Nikdy jsem...

Zakňučel jsem a posadil se, kdy jsem si promnul ruce. ,,J-já... m-myslel jsem, že... že se to nestane... že to je nějaká... nějaká legrace někoho... n-nechtěl jsem tě tím strašit... a nechtěl jsem o tebe přijít... neznáme se pořádně, ale... chci mít kamaráda... j-je mi s tebou dobře..." Dostával jsem ze sebe s menším koktáním. ,,N-ne.. to je dobrý... jsem nešika..." Zamrkal jsem, když se mě zeptal, zda jsem v pořádku. ,,Nechci ti ublížit... něco ti udělat... ale hrozně.... hrozně... přijdu si ve tvé přítomnosti... nádherně..." Skousával jsem si ret a natáhl k němu ruku, ale nedotkl se ho. Myslel jsem si, že je jak z porcelánu a mohl bych mu ještě více blížit.

Ale stalo se to Sangmine... Stalo... "Mě... kamaráda?" Zamrkal jsem. Mně je s ním taky fajn. Moc hezky, příjemně... Ale já nevím, jestli mohu... Podíval jsem se na jeho ruku a opatrně ho za ní vzal. Jeho horká ruka mě trochu sklidnila a já konečně mohl klidněji dýchat a normálně uvažovat.

,,Jo... možná... možná i něco víc... já... já nevím... tolik let jsem byl v lesích sám... od doby, co... moji rodinu zabili upíři... málem jsem tam skončil i já... konečně se na mě.... možná usmálo štěstí..." Zamrkal jsem očima a skousl si ret, když mě chytil za ruku. Byla teplá a přišlo mi, že začal klidněji dýchat. Odvážil jsem se k němu přiblížit více a opatrně ho objal. ,,Nechtěl jsem ti... ublížit... nechci nikdy nikomu ublížit..." Špitl jsem. ,,Jen pro obranu svých nejbližších... ublížím..." Dodal jsem pološeptem.

"To... to štěstí jsem já?" Zamrkal jsem překvapeně a nechal se objímat. Má smutný osud... Měl bych mu říct, že není sám... "Mého brášku odtáhli vlkodlaci, nemůžeme zemřít, ale nevím, co s ním je... Možná je padlý anděl... Nevím.." Zavrtěl jsem hlavou a... objal jsem ho taky a přitiskl ho k sobě.

Zamrkal jsem a kývl. ,,Ano... ty..." Pousmál jsem se a pevně ho sevřel v objetí, když se nechal. Poslouchal jsem ho a překvapeně vykulil oči. ,,To mě mrzí," zamrkal jsem očima. ,,Ale... ve vizi jsem nic neviděl a určitě žije... pomohu tu ho najít," špitl jsem a pořádně ho u sebe sevřel, kdy jsem si položil hlavu do jeho hrudi.

Pomůže mi ho najit? Zamrkal jsem překvapeně, když si položil hlavu do mé hrudi. Cítil jsem se krásně, ale... Co když tohle nesmím? Přijdu o křídla? Na chvilku jsem se soustředil a pokusil se si vyvolat křídla. Po chvilce jsem něčím zatřepotal... Pořád je mám... Stále..

Pevně jsem ho objímal a tiskl se k němu. Pomalu jsem možná i usínal, ale vzpomněl jsem si na hřebce. Měl bych mu odnést tu vodu. Jenže po mých myšlenkách mě něco zarazilo! Ucítil jsem náhlý vánek a... když jsem se podíval na Mina... Měl křídla! ,,Páni..." Šeptl jsem a zamrkal jsem překvapeně očima. ,,Jsou úžasný," špitl jsem a opatrně ho po pravém křídle pohladil.

Zatřepotal jsem s nimi ještě a pak jsem je nechal zmizet. "Snad o ně nepřijdu..." Vydechl jsem a lehce mu dal pusu na tvář. Byl to skvělý pocit. "Tvůj kůň na nás kouká..." Zamrkal jsem, vykulil oči a sledoval okno. On ten kůň nás sleduje!!!

Zamrkal jsem a zamyslel se. ,,V rodinné knize kouzel to bylo... myslím... bylo tam vše, ale jsem mág a ne temná bytost," usmál jsem se a dal mu pusu, když mi ji dal a roztlouklo se mi srdce. Když poznamenal, že na nás Corsio kouká, tak jsem se na něj podíval. ,,Je to zvědavka!" zasmál jsem se. ,,Dává na mě pozor... je to můj bráška... skoro jako bráška," vydechl jsem s úsměvem a podíval se na China. ,,Možná... chce tu vodu," uculil jsem se.

"Jo... Tak... Mu jí dej..." Zamrkal jsem a pustil Sanga. "Ale pak přijď..." Dodal jsem rychle a sedl si na gauč k plyšákům. "Možná bys tu... mohl přespat.." Šeptl jsem, ale skousl si ret a podíval se jinam. Co jsem to řekl?! No... Vlastně nic konkrétního...

Kývl jsem a usmál se. ,,Přijdu, neboj," pousmál jsem se, a když se mi řekl o přespání, tak jsem překvapeně zamrkal očima. ,,Jo... tak klidně... doma mě stejně nikdo nečeká," zamrkal jsem překvapeně očima a šel pro kýbl s vodou, kdy jsem vešel ven a podíval se na hřebce, který ke mně přišel. ,,Krasavče můj..." Zašeptal jsem a dal mu kýbl na zem. ,,Já... myslíš... že dělám dobře?" zeptal jsem se ho opatrně, kdy hřebec frkl. ,,Já... taky doufám, že jo..." Vydechl jsem a sledoval ho, jak pil. Podíval jsem se kolem sebe, ale pak si natrhal pár bylinek, kdy jsem je smíchal s vodou a se zaříkáváním mu udělal vodu tak, aby ji do rána nevypil celou. ,,Povedlo se mi to! Teď máš do rána dostatek vody!" usmál jsem se nadšeně, dal svému zlatíčku pusu na čelo a on mi olízl tvář. Zasmál jsem se, otřel si tváře a šel pomalu zpět do domu.

Sledoval jsem ho z okna, ale pak jsem si lehl na gauč a nechal plyšáky, aby po mě běhaly a skákaly. Najednou mi plyšové štěně vběhlo pod košili a několik knoflíků se rozeplo. Hlasitě jsem se smál, protože to lechtalo. "No ták!" Smál jsem se a snažil se plyšáka vyndat.

Vrátil jsem se, zul se a šel do obýváku, kdy jsem slyšel jeho smích. ,,Co se tady děje?" zamrkal jsem, ale pak ho spatřil, jak má pod košilí štěně! Rozesmál jsem se. ,,Ty máš super plyšáky!" zubil jsem se a smál se.

Zrudl jsem, když jsem tu tak ležel a pak jsem vyhnal štěně zpod mé košile a sedl jsem si, kdy jsem si ji rychle zapl až ke krku. To je trapas. "Jo, jsou fajn..." Kývl jsem a zapl si límeček košile.