Fen'lin a Mirys

Byla opravdu zvědavá a nedivil jsem se. Lidé to měli v povaze, hlavně pokud to bylo něco, čemu nerozumí, nebo něco, co neznají. Magie byla velkým lákadlem pro mnoho z nich a přáli si, aby jí ovládali. Ne všichni však měli to štěstí.
"Zaříkadla, kouzla, rituály, vyvolávání démonů..." odpovím a zamračím se.
"Jak se to dostalo do lidské knihovny?" zamumlám spíše pro sebe a až příliš pozdě si uvědomím, že mě ta dívka uslyší.

Zvědavě jsem pátrala očima po stránkách knihy. Bylo to hodně zajímavé, ale uznávám, trochu mě to i děsilo. "Démonů?" Zopakovala jsem překvapeně a slabě a krátce se zachvěla. Moc jsem toho o démonech neslyšela, ale to co jsem slyšela mi stačilo, abych se jim vyhýbala. Zaslechla jsem, co si Fen'lin říkal spíš pro sebe a nedošlo mu, že stojím těsně u něj a slyším každé jeho slovo. "Hmm... Co jsi zač?" Zeptala jsem se a jednou rukou si nenápadně zkontrolovala dýku za opaskem. Ucouvla jsem o malý krůček dál a prohlížela si Fen'lina od hlavy až k patě.

Slyšela mě, co jsem si taky sakra myslel? Ucouvne a obezřetně se na mě podívá. Chtěla vědět, co jsem zač. zadívám se na ni a nic neříkám. Nemohl jsem jen tak člověku říci, že jsem démon, no ne? Leda že by věděla o nadpřirozenu, ale to jsem nemohl vědět.
"Na to samé bych se mohl zeptat já tebe... A i kdybych řekl, že jsem třeba... upír, věřila by jsi mi?" zeptám se jí a stále ji pozoruji. Nesnášel jsem tyto situace, stane se něco divného a jeden si ani nemůže být jistý, co je ten druhý zač. S čím se tady potýkám, s neškodnou dívkou, nebo s něčím jiným? No, věděl jsem alespoň to, že upír nejspíš není, ty jsem většinou poznat dokázal...

Zamračila jsem se. "Kdybys byl upír, už by ses mě pokusil zabít." Namítla jsem zamračeně a zlehka chytila svou štíhlou dýku. "Upíry jsem už potkala...Nevypadáš jako oni." Zamyslela jsem se pak a nakonec mi pohled sklouzl ke knize. "Vážně umíš latinsky, nebo jen znáš tuhle knihu?" Zeptala jsem se a prudce ji jednou rukou chytila. Alespoň jsem na ní upozornila a měla co po něm hodit, kdyby se o něco pokusil.

Takže ví o nadpřirozenu, to... Netušil jsem, jestli je to dobrá zpráva nebo ne.
"Možná... Umím latinsky... Něco málo, ale tu knihu vidím poprvé. Jsem démon a ty?" řeknu nakonec, když si usmyslím, že hrát si na něco nemá cenu. Vytrhne mi knihu z ruky, nelíbilo se mi to, ale očividně se cítila ohrožená.
"Klid, chci jen tu knihu, pokud ji najdou lidé, vyvolá to zmatek... Nechci ti ublížit, ne všichni jsme krvelačné bestie," řeknu klidným hlasem a zvednu ruce do vzduchu, jako bych se vzdával. Neuniklo mi, že v druhé ruce něco svírá a dal bych ruku do ohně za to, že je to zbraň.

Ucukla jsme sebou jen stačil vyslovit, že je démon. Znovu jsem si ho prohlédla od hlavy k patě. Je fakt, že démony jsem si představovala jinak. "Nemyslím že ti ji vrátím. Už podle toho, cos mi řekl, že tam je napsané." Namítla jsem a pustila dýku. Přitáhla jsme si knihu k hrudi a udržovala si zatím odstup. "Jak myslíš to, že nejste všichni krvelačné bestie? Co jsi tedy ty? Když ne krvelačná bestie?" Vyzvídala jsem a přešla při tom jeho otázku, jako by se ani neptal.

Nechtěla mi vrátit tu knihu a to mě trošku rozčilovalo. Je tam bůh-ví co, nehodlal jsem to svěřit někomu, koho jsem neznal. Také jsem ale nechtěl, aby se té dívce něco stalo. Bylo nebezpečné zahrávat si s démony a jejich magií.
"Co jsem? Démon, který nesnáší násilí, ať už to zní jakkoliv vtipně. Nehodlám ti ublížit, chci jen tu knihu, nevím, co všechno v ní je, ale může to být nebezpečné," odpovím jí zcela upřímně.
"Co jsi zač?" zeptám se znovu, teď už trochu netrpělivě.

"Promiň mi, ale bohužel nevěřím, že bys ji k něčemu nepoužil." Mračila jsem se furt a tiskla si knihu na hruď kvůli nervozitě, kterou ve mě nyní Fen'lin vzbuzoval. "Já nejsem démon a neumím latinsky. J..já nevím co přesně jsem, ale... Nejspíš zvěromág." Špitla jsem trochu sklesle. Pořád mě štvalo, že nevím, co vlastně jsem. Ale nikdy jsem si svou "proměnu" nepamatovala. A tak jsem to nemohla říct s jistotou. I tak jsem si připadala trochu jako nějaká stvůra. Rychle jsem zahnala tyhle myšlenky a zaměřila se zase na démona přede mnou.

Nevěřila mi a nedivil jsem se tomu. Bylo by to bláhové a naivní. Sotva jsme se znali a když už věděla, co jsem... Řekne, že je nejspíš zvěromág, pomalu přikývnu.
"Pokud se měníš na různá zvířata, tak ano, jsi zvěromág," odpovím ji a svěsím ruce podél těla. Zůstanu však stát na místě, abych ji nevyděsil. Připomenu si, že přede mnou stojí mladá dívka, zvěromág, co pořádně neví, co je zač. Nechtěl jsem ji vyděsit.
"Mirys..." řeknu a povzdechnu si. Nemohl jsem jí tu knihu nechat...
"Nemůžu ti tu knihu nechat a ani ty ji nechceš dát mě... Je nebezpečná, chci ji zničit, co to udělat společně?" navrhnu. Nebyla by to moje první volba, ale bylo to lepší, než ji nechat v rukou mladé dívky.

Přinutila jsem se trochu uvlonit. Možná mi nelže. Zamyslela jsem se a když navrhl, že ji zničíme společně, přikývnu. "Dobře...to by asi šlo." Zamumlala jsem a začala v ní listovat. "Ale jednu stránku si nechám." Oznámila jsem mu a vytrhla z knízky stránku se symbolem, na který jsem se Fen'lina ptala a který jsem měla na pravé lopatce jako znaménko. Tu stránku jsem si schovala a knihu mu pak podala i když jsem moc nechtěla.

Nakonec souhlasí a dokonce mi neochotně podá knížku. Schovám si ji pod bundu a povzdechnu si, to by bylo...
"Tak pojďme," řeknu a otočím se k ní zády. Možná právě dělám velkou chybu, ale co... Vydám se po schodech dolů a pryč z knihovny. Občas se ohlédnu, jestli mě následuje a stále jsem ve střehu. Přeci jen její kroky nešly slyšet a mohl jsem se spoléhat tak maximálně na "šestý" smysl pro nebezpečí.
"Ty nevíš jistě, že jsi zvěromág? Jak to?" zeptám se, celkem mě to zaujalo, přeci jen většina lidí si uvědomuje, že se právě přeměnila na něco chlupatého... Leda by si na to nepamatovala, ale to byl spíše případ vlkodlaků.

Obezřetně jsem následovala Fen'lina a rozmýšlela, jestli jsem neudělala chybu, když jsem mu knihu vrátila. Ale teď už bych mu ji vzala těžko. "J..já si to nepamatuji." Zamumlala jsem trochu smutně. "Prostě...párkrát se mi stalo že jsem se probrala někde...kde jsem vůbec neměla být." Přiznala jsem. "Ale nebylo to o úplňku." Dodala jsem pak a následovala ho dál.

Nepamatovala si přeměny, ale nebyly o úplňku... Zvláštní... Pootočím se na ni, ale pokračuji v chůzi pryč z města. Knihu bude nejlepší spálit někde jinde a nebylo to zase tak daleko.
"Zkoušela ses někdy přeměnit vědomě?" zeptám se jí, neznal jsem moc zvěromágů, ale věděl jsem, že mají i více proměn, než jen jednu a do všech se mohou libovolně přeměňovat. V čem byla jiná?

Zavrtěla jsem hlavou. Srovnala jsem s Fen'linem krok a šla vedle něj. Usoudila jsem, že oba budeme klidnější když na sebe uvidíme. "Nezkoušela jsem to, třeba se pletu. To že si nepamatuji pár hodin z pár dnů... To nic neznamená. I když...pár útržků...na něco málo si vzpomínám, ale jsou to vážně jen takové útržky, které ani nevím jestli nejsou ze snů." Vydechla jsem a pak se zarazila nad tím, proč mu to vlastně vykládám? Sice je pravda, že mi řekl, že je démon ale i tak-kde jsem měla jistotu že mi nelže? No...teď už je stejně asi pozdě.

Vysvětlí mi svou situaci, no, bylo na ni jednoduché řešení...
"Můžeš to pak zkusit... Proměnit se na nějaké zvíře a odpověď bude jasná," odpovím a jsem opravdu rád, že jde vedle mě. Koutkem oka jsem na ni pořád viděl a kdyby něco zkusila, stihl bych se bránit. Dostaneme se do části města, kam moc lidí nechodilo, bylo tady hodně opuštěných továren a temných uliček, do jedné z nich zabočím, po pár metrech se zastavím a vytáhnu knihu a zapalovač.
"Dávej pozor... Cítím z té knihy temnou magii, která by se nějakým způsobem mohla aktivovat, až se pokusím knihu zničit," varuji ji a zadívám se na knihu. Bylo v ní tolik informací, které bych se mohl dozvědět... Byla by škoda ji ničit...

"To bych asi mohla... Ještě uvidím." Zašeptala jsem a šla dál vedle Fen'lina. "A ty? Odkdy víš že jsi démon?" Zeptala jsem se a zahla do jedné z uliček za ním. Na jeho varování jsem jen přikývla, ale držela se pořád u něj a ani se nehla, ale byla jsem připravená odstoupit tak rychle, jak to jen bude rychlé. "Víš...vtrhla jsme si stránku a připadá mi fér aby sis třeba taky jednu, která tě bude nejvíce zajímat, vytrhl." Řekla jsem ještě rychle, než knihu Fen'lin stihl zničit.

"Narodil jsem se v podsvětí, vím to od začátku," odpovím jí. Díval jsem se na knihu ve své ruce a přemýšlel, jestli ji opravdu zničit, nakonec mi navrhne, abych si také vytrhl stránku. Potlačím nutkání si knihu nechat celou a otevřu ji. začnu listovat a vytrhnu první stránku, která mě opravdu zaujme. Pečlivě ji složím do kapsy a poté knihu zapálím. Začne hořet a chvíli se nic neděje, poté se z ní ale začne uvolňovat obrovské množství energie, pustím knihu a odskočím od ní směrem k Mirys. Kolem knihy vířila magie, která postupně začala nabírat tvar něčeho velkého.

Pečlivě jsem ho sledovala, jak vytrhává stránku i jak ji zapaluje. I pak když ji odhodil. Vlnu uvolněné magie ucítím ve chvíli, kdy Fen'lin knihu odhodil a uskočil ke mě. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale něco mě i tak k té hořící knize táhlo, nebo k té energii, která teď nabírala tvar čehosi? Zírala jsem na knihu a energii a zatajila dech. Musela jsem u toho ale potlačovat nutkání jít k tomu blíž.

Kniha stále hořela, ale temnota čím dál tím více nabírala jasných tvarů. Viděl jsem ostré drápy a dlouhé tesáky, poté rudé oči a dlouhý ocas. Temná energie nabrala tvar něčeho, co připomínalo dvoumetrovou kočkovitou šelmu. Rozzuřenou kočkovitou šelmu. Tiše zanadávám a instinktivně si stoupnu před Mirys. Utéct, nebo bojovat? Nemohl jsem něco takového nechat prohánět se po městě a tak se rozhodnu pro to druhé. Na rukou se mi objeví drápy a něco jako brnění pokryje moje ruce až po lokty. To už se ale démonická šelma připravovala k útoku.

Sledovala jsem, jak temná hmota nabírá tvar se zatajeným dechem. Vlastně ani nevím co mě to popadlo, ale když si Fen'lin stoupl přede mě a pak mu na koncích prstů narostly velké drápy, něco ve mě se začalo probouzet a nutilo mě to proměnit se. Možná instinkt-vždyť tu přede mnou stál jeden démon a kus od nás stála kočkovitá šelma z temné hmoty. Zavrčela jsem hlasitě a dlouze jako panter a pak mi přeplo v hlavě. Vládu nad mým tělem převzala divoká šelma. Přeskočila jsem Fen'lina a dopadla těsně před tu temnou hmotu už v panteří podobě s vyceněnými tesáky a drápy připravenými někoho ošklivě poranit.

Slyšel jsem za sebou vrčení a pootočil hlavu, abych viděl, co to je. Člověk totiž takový zvuk vydávat nemohl. V tu samou chvíli mě přeskočí černý panter a dopadne těsně před tu stvůru. Takže je opravdu zvěromág... Vypadá to na boj dvou kočkovitých šelem, ale nehodlal jsem se jen dívat. Zatímco se ten "démon" soustředil na Mirys a sekl po ní drápy, oběhnu si ho z boku a skočím mu na záda. Zaryji mu drápy hluboko do těla, ale nezačne z nich téct krev. Co jsem si taky myslel, je to stvůra z magie. Seskočím a dopadnu za stvůru, já i Mirys jsme stáli každý z jedné strany. Měl jsem teorii... Pokaždé když to zraníme, bude se to muset obnovit pomocí temné energie, která ale jednou musí dojít. Hold do toho budeme muset mlátit tak dlouho, dokud to nezmizí. Povzdechnu si a připravím se znovu zaútočit, nebo bránit.

Nečekala jsem na žádný povel a hned jsem začala )točit šelmě po hlavě a krku. Povedlo se mi zakousnout do krku, ale bylo to jako bych se zakousla do nějakého dýmu. Šelma ve mně mě ovládala a přecházela zranění utrpené od té temné energie, jako by o nic nešlo. Vlastně mi ani neudělala žádný pořádný, i když bych přísahala, že několikrát mi už měla udělat pořádnou hlubokou ránu na zádech nebo jinde. Ale bylo to vlastně jen hodně temné energie a magie. Očividně panter ve mě mou schopnost uměl ovládat.

Oba jsme útočili na temnou energii ze všech stran, vyhýbal jsem se jejím zubům a pařátům a občas se podíval na Mirys, jak si vede. Vypadala jako zuřivé zvíře a nemilosrdně útočila na "démona." Znovu zaryji drápy hluboko do toho tvora a z rány začne unikat temná energie, ušklíbnu se, ta potvora pomalu zpomalovala a přísahal bych, že se i zmenšuje. Ožene se po mně dlouhým ocasem a tak uskočím dozadu, abych se vyhnul, ale opět zaútočím.
"Jsme celkem dobrý tým," řeknu směrem k Mirys, jakmile se ta potvora rozplyne a zadívám se na hromádku popela, která kdysi bývala knihou.

Vrčela jsem a nepřestávala na tu temnou hmotu útočit. Když potom Fen'lin zasadil poslední ránu a ta šelma zmizela a místo ní tam ležel jen popel místo knihy, zaměřila jsem pozornost na něj. Ne-ne já. Já teď neovládala nic ze svého těla. To ten panter. Vycenil zuby na toho, kdo tam už zbyl jako jediný, totiž na Fen'lia. Olízla jsem si hladově čumák a šla pomalu k němu.

Nijak nereagovala, místo toho na mě panter vycení zuby a pomalu se ke mně rozejde. Povzdechnu si a z mého krku se vydere zavrčení, které ani zdaleka neznělo lidsky.
"To bych nedoporučoval," zavrčím a probodnu tu šelmu pohledem. Byl jsem připravený se bránit, zároveň jsem si však byl vědom, že Mirys se neovládá. Tedy, myslel jsem si to. Pokud ano, zabiji ji, pokud ne, budu se snažit jí neublížit. Jenže jak to zjistím? Tiše si povzdechnu a bedlivě sleduji, co ta přerostlá číča dělá.