Mirys & Ezekiel

Zimu nemám ráda. Jedno se mi na ní ale dnes hodilo. Byla brzy tma. Lidé se schovali do tepla svých domovů a nikoho ani nenapadlo, být takhle v noci venku na louce. Tedy já nikoho neviděla. Potřebovala jsem se naučit pořádně létat. Zjistila jsem, že dvě z mých proměn - zatím - mají křídla. Také jsem se dočetla, že zvěromágové jsou schopni proměnit jen části svých těl. Byla jsem zvědavá tak, jako vždy a chtěla jsem to zkusit. Po chvíli zkoušení mi přišlo, že toho snad já schopná nejsem. Proměnit celé své tělo se najednou zdálo jako hračka. Za to proměnit jen část bylo obtížné. Ale já se nevzdávala. Nad hlavou mi zářily hvězdy a já jich viděla mnohem více než ostatní. Viděla jsem hvězdy jako bych byla mezi nimi. Dodalo mi to energii k dalším pokusům. A brzy se povedlo. Ze zad mi vyrostla krásná, bělostná křídla s nádechem ledové modré. Protáhla jsem si je a v duchu jásala. Přeci jen kdyby byl někdo ještě venku, nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Cvičně jsem s křídly máchla a pak se rozhodla, že je začnu hned trénovat. A tak jsem začala s pokusy o vzlétnutí. Ale zatím jsem se snažila jen vznést se pár metrů nad zem a zase klesnout.

Zima? S tím Ezekiel nemá problém, když léta vysoko nad zemí tak tam je ještě větší zima než dole. Ezekiel se rozhodl se dnes proletět, chce cítit trochu svobody, kterou získal tím, že ztratil své místo na nebesích. Ezekiel cítí ohromnou nenávist proti andělům to je pravda ale za to že tam není, by jim mohl částečně i poděkovat. Ovšem v dálce uvidí něco, co ho donutí zastavit svůj postup a zastavit. *Anděl? *Zeptá se sám sebe při pohledu na ženu s křídly, je ještě celkem daleko takže nedokáže říct jistě, zda to je muž nebo žena ale odhaduje ženu. Následně se tedy dá k střemhlavému letu pod úhlem směrem k té ženě s úmyslem jí srazit a opět nabrat výšku. Chce jí jen srazit k zemi nic víc, nejdřív potřebuje zjistit, co přesně dovede.

Byla tak nadšená z toho, že se jí konečně začalo dařit, že si zapomněla hlídat okolí. Jindy to dělala automaticky, ale je to už docela dlouho, co tenhle způsob života opustila. Vznesla se do vzduchu asi pět metrů nad zem a chvíli zůstala ve vzduchu. Byla to pro ní námaha, už jen kvůli tomu, že létat se jen učila, zároveň ještě neměla tak vypracované svaly, takže se moc ve vzduchu neudržela. Než ale stihla pomalu klesat, zaslechla jakýsi zvuk. Nejdříve ho nedokázala rozlišit, ale blížil se. Když se konečně ohlédla směrem, odkud přicházel, zahlédla někoho, kdo se k ní přiřítil a srazil ji k zemi. Stihla zaregistrovat sotva černá křídla stejně jako vlasy, mužskou tvář a zelené oči. Pak následoval tvrdý dopad na sněhem pokrytou zem. Naštěstí si nepolámala křídla, než dopadla, tak jí ze zad zmizely. Vypadalo to, jako by jí bleskurychle vrostly zpět do zad. Ale dopad jí i tak otřásl a trochu vyrazil dech. Nic vážnějšího, na to stačila její schopnost. Teď ale nebyl čas na slabost a nepřipravenost. Hned plně zaktivovala svou schopnost, která ji měla ochránit jak před magií tak před fyzickým napadením. Při tom vstala na nohy a rozhlédla se. "Co to kruci děláš?! Tos mě chtěl zabít?!" Vyštěkla hned po dotyčném, který jí srazil k zemi. Byl to anděl nebo co, jen s černými křídly. Možná taky zvěromág, ale létal jistě. Každopádně si před ním nemusela hrát na člověka. Teď jen zjistit, proč ji chce zabít.

„Srazily jste mě z nebes jen kvůli tomu, že jsem se slitoval! Slíbil jsem si, že vám to všem vrátím! Nechutný anděl jsi!“ Toto jejím směrem zakřičí, když se rychle letěl opět jejím směrem. V pravé ruce se mu zjeví meč, který ze sebe uvolňuje něco podobné temné mlze. Jedná se o Ezekielův temný grál. *Sundám ti hlavičku. * Pomyslí si a jak letí jejím směrem tak se pokouší udržet trochu nad ní, aby následně jen sekl, směrem k jejímu krku a pak aby mohl proletět kolem. Nechce jen provádět nálety, takže pak přistane na zem a otočí se čelem na Mirys.

"Hmm...tak fajn." Zavrčela jsem naštvaně. Zjevně si myslel, že jsem anděl. To už je druhej parchant, kterej chce zabít všechny anděli. Blázen! Před jeho druhým náletem jsem uskočila jen tak tak. Nečekala jsem, že se mu v ruce zjeví meč. Teď jsem ho neměla ráda ještě víc, ale co. Dvě ruce a dvě nohy proti meči. Uvidíme, jak velký je to parchant. "Jsi blázen, jestli chceš všechny anděli zabít!" Odsekla jsem mu do obličeje, když se konečně postavil nohama na pevnou zem. Jediná šance byla zaútočit jako první. Sice nerada útočím jako první, ale on už si začal. V klidu jsem došla blíž k němu, ale když jsem byla tak metr od něj, nenechala jsem mu jedinou vteřinu na rozmyšlení. První výkop byl zaměřený na jeho ruku se zbraní. docela jistě jsem věděla, že tuhle ránu vykryje, pokud není úplný nemehlo. Další ránou jsem se ale opravdu zaměřila na to, abych mu ten jeho meč vyrazila z pracek.

„Všechny? Bohatě mi stačí, když vás zabiju co nejvíc. Všechny sám zabít nemůžu, ale mohu vás zabít, co nejvíc zvládnu!“ Je si naprosto jistý že jich zabije mnohem více než jen tuto, pak už se Mirys přiblíží s prvním výkopem, proti tomu zaútočí čepelí svého meče. Následuje druhý útok směřovaný na jeho meč, proti tomu už mečem zaútočit nestihne a tak se pokusí o něco nezvyklého, tedy aspoň tak dle něho. Otočí se totiž na patě kolem dokola s úmyslem zasáhnout jí svými křídly, a když už jí aspoň překvapit, ne-li jí zasáhnout a odhodit jí trochu stranou. Ono dvě století služby nebesům při zabíjení různých bytostí se mu nyní hodí. Nasbíral přitom totiž nejednu zkušenost.

Moc jsem nečekala, že při mém druhém útoku na jeho meč, se pokusí otočit kolem dokola a zřejmě mě zasáhnout z druhé strany. To by bylo docela ubohé, jenže já nepočítala s křídly. Rychle jsem pokrčila vykopnutou nohu v koleni a setrvačností i jeho obratem jsem ho silně zasáhla do křídla, které se zdálo být stejně křehké jako ruka. Po tomto úderu jsem však musela o krok ustoupit, ale nic mi nebránilo zaskočenému andělovi podrazit nohy. "A co když nejsem anděl?!" Zavrčela jsem zatímco jsem čekala, co udělá teď.

Byl si tak jistý, že mu jeho pokus vyjde, že si nepřipustil, že by mohla jeho křídlo zranit. Při té bolesti kroutí tvář, bohužel nemá čas se tou bolestí zdržovat je tu totiž jeho nepřítel. Proto se odrazí od země, vyskočí aby ho nemohla podkopnout a druhým křídlem trochu zamává. Aby se od Miry mohl trochu vzdálit. *Sekl jsem jí do nohy, nic se jí nestalo. Tady něco nehraje. Tuhle schopnost by anděl mít neměl. * Toto mu proletí v mysli stejně jako možnost že osoba, na kterou nyní zaútočil, nutně nemusí být anděl. Použije svou schopnost Sanus díky které se mu ihned začne regenerovat křídlo, které naštěstí neutrpělo takové škody, takže se vyléčí poměrně rychle. Párkrát s ním zahýbe a spokojeně se usměje, když necítí bolest. Stojí stále ve střehu připraven na útok ze strany Mirys. „Viděl jsem ty nechutná křídla, musíš být anděl!“ Okřikne jí a trochu se zapře jednou nohou, kterou posunul za sebe. Jako by se připravoval na něco, co by do něj mohlo narazit a on to musel ustát.

Zasmála jsem se a uvolnila se. Chtěla jsem vidět co udělá, až zjistí, že mi nemůže ublížit. "Tak prosím. Jsi přesvědčený, že jsem anděl. Tak do toho, zabij mě." Upřela jsem mu své pronikavě modré oči do těch jeho. Byla jsem odhodlaná a to se mi zrcadlilo v očích. Na tváři mi nyní pohrával mírný úsměv. I když se zdálo, že mu bolest v křídle nedělala problémy nějak dlouho. Vypadalo to, že je zase v pohodě. Vykročila jsem k němu a zastavila se zase až metr od něj. Tak, aby mě jedním pohybem mohl probodnout - tedy, aby si to myslel. Posílila jsem svůj štít díky jediné myšlence a čekala, co udělá. Zároveň jsem si ze zad nechala narůst zase ona bělostná křídla. Roztáhla jsem je do celé délky, byly o maličko delší než toho anděla přede mnou, a trochu mohutnější. díky jejich tvaru se hodila jak do lesa, kde se musíte vyhýbat stromům, tak i na otevřené pláně. 
Ať už se mě pokusí ten blázen bodnout kamkoli, jeho zbraň se zarazí o mou pokožku jako o kámen. A na tu chvíli já čekala. V jeho překvapení jsem mu totiž vyrazila meč z rukou a nechala ho dopadnout pár metrů za mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Měl by sis ověřit, proti komu jdeš." Poradila jsem mu a prohlédla si ho od hlavy až k patě. "Koho ses zastal?" Zeptala jsem se, když jsem si vybavila, co mi vlastně všechno prozradil.

„Kdyby to bylo tak lehký.“ Zamumlá si pod nos nespokojeným tónem hlasu. Pokud Ezekiela něco znervózňuje tak to je ten odhodlaný výraz Mirys a její úsměv. Jakoby si byla téměř jistá, že ho dokáže dostat a on jí nedokáže zranit. Když v tom se Mirys přiblíží a to velmi blízko, ještě její křídla, která se tam zjeví. Už jen pohled na ta křídla ho provokuje, nevydrží to a plnou silou se opře do jednoho jediného úderu. Pokusí se jí z pravé strany seknout přes bok, ozve se zacinkání kovu a následně mu je jeho meč vyražen z ruky. *Meč nebo ne, budu bojovat až do konce. * Tato myšlenka mu proletí hlavou, i když stále uvažuje nad svou strategií, chce totiž opět získat svůj meč. Nevěří, že by nedokázal prorazit její obranu, všechno má nějaký limit a slabinu a Ezekiel chce najít limit té její obrany. „Dvojice bezbranných démonů.“ Odpoví pravdivě, proč by jí lhal? Nemá nejmenší důvod lhát. „Moje největší chyba, slabost.“

Zdálo se, že i po názorné ukázce se nehodlá jen tak vzdát a uletět. Trochu jsem povolila štít. Už neměl meč a já nechtěla hned vyplýtvat energii. Potřebovala jsem jí co nejvíce. Zjevně tu totiž budeme dlouho. "Ah...bezbranní jsou tvá slabost." Zopakovala jsem více méně po něm a zvedla ruce. "Nemám zbraň, neublížila jsem ti. A přesto mě chceš zabít. To nevypadá na čestného, odsouzeného neprávem, ale na pokrytce." Řekla jsem už trochu naštvaně. "Měl bys poznat kdy je konec. Vezmi si ten meč, přestaň vraždit a vypadni." Odsekla jsem a otočila se k němu zády. Možná to byla chyba a možná ne. Jestli se nepoučí teď a nezmizí, asi mu budu muset trochu zmalovat obličej. Ne že by mi to vadilo a ne že bych se do toho hrnula. Na svůj výcvik jsem chtěla zapomenout. Chtěla jsem od toho života utéct, jenže jsem se zastavila na zjevně špatném místě, kde se mě stále někdo snaží zabít nebo využít tak, že bych bez toho výcviku byla nejspíš dávno už mrtvá.

„To bylo kdysi, slíbil jsem, že se andělům pomstím. Nebo se o to aspoň pokusím.“ Ezekiel ovšem zůstane skoro až v šoku, nikdy nečekal, že by ho nechala. Však teď si mohla vytvořit svatý grál a jednoduše ho zabít nebo to udělat pomocí magie světla. To se nestalo, místo toho se k němu Mirys otočí zády a začne kráčet pryč. „Když nejsi anděl tak kdo jsi?!“ Je jasné, že se nechce jen tak sebrat a utéct jako někdo kdo se pokusil někoho zabít a bez úspěchu zase odejde. Chce aspoň zjistit, s kým měl tu čest, Ezekiel má bojový výcvik a zkušenosti jako válečník nebes ovšem ani tak si proti této ženě ani neškrtl. Usuzuje, že pokud se jedná o anděla tak disponuje nějakou zvláštní schopností nebo je to nějaký elitní bojovník s velmi dobrými schopnostmi. *Musím zjistit kdo to sakra je, tohle jsem ještě nikdy neviděl. *

"Pomstíš se smrtí za to, že tě nezabili. Máte podivná pravidla, to je pravda. Ale smrt tisícům za odebrání křídel... Jak vidím, našel sis cestu, jak se ke křídlům zase dostat. Proč se stále mstíš? Pravidla jsi znal a porušil je, nebo se mýlím?" Zeptala jsem se ho, ale neotočila se k němu čelem. Jen jsem se zastavila. O andělech jsem se dočetla hodně. A několik jsem jich i potkala. Těžko říct, zda vše, co jsem přečetla, byla pravda, ale nevěřila jsem, že by vše byly lži. Něco málo jsem se dozvěděla i posloucháním cizích hovorů a tak jsem si poskládala jistou představu. Ale asi jsem se zabrala do svých myšlenek až moc. Vyrušil mě zase jeho hlas. Tentokrát se ptal, co jsem zač. Ohlédla jsem se za ním přes rameno. Křídla jsem složila na zádech, abych na něj viděla a pousmála se. "Jsem nikdo. Pro tebe jsem anděl, protože vidíš křídla, pro lidi jsem člověk, protože nevidí nic... Jsem ten, koho ve mě vidíš." Odpověděla jsem mu, ale má odpověď mu nic moc neřekla. Jenže mě bavilo, takhle si s ním hrát.

Nevidí v ní ani člověka a ani anděla, teď už ne. Navíc její řeči že znal pravidla a že to zabíjení andělů není nejlepší, moc neřeší. Sice to ohledně zabíjení neřekla přímo ale on si to tak vyložil. Zní to tak že se jich zastává, tak se s ní asi nemá moc cenu bavit, rád by ale trochu natáhl jejich setkání. Svůj Temný Grál stále nenechal zmizet, nyní ho svírá v pravé ruce, jakoby chtěl znovu zaútočit nic, ale nepodniká. „Nehraj si se mnou! Zabilo by tě, kdybys mi normálně odpověděla?!“

Otočila jsem se k němu zase čelem a usmála se pobaveně. "Nevím... Zabilo by tě, kdybys mě nechtěl zabít?" Otočila jsem otázku hned proti němu. "Schovej si tu zbraň, nebo ti zmaluju obličej." Varovala jsem ho trochu otráveně, trochu naštvaně. Vlastně jsem nevěděla, proč mu prostě nedám pár facek a neodejdu. Bylo to zvláštní, ale bavilo mě, že chce vědět, kdo jsem a přitom to má pod nosem. "Když budeš takhle pokračovat, sám přijdeš brzy o hlavu. Ne kvůli andělům, ale kvůli strážcům. Jestli nevíš kdo to je, brzy je poznáš. A oni...nejsou příliš shovívaví." Mrkla jsem na něj. Bylo to částečně varování a částečně jsem mu tím chtěla pohrozit. Ale kdo ví, jak si to on přebere. Každopádně jestli nepřestane, tak je opravdu pozná.

„Jak myslíš, tak si to kdo jsi, nech.“ Ezekiel ještě několikrát mávne svým mečem do prázdna, pak se ovšem jeho meč vypaří a prostě zmizí. Když to není anděl tak k čemu by ho vlastně držel? Jen tam tak stojí, studený vítr cuchá jeho vlasy. Cítí, jak se studený vítr opírá do jeho pokožky, nesnáší zimu to je pravda, ale neuteče kvůli tomu, že mu je zima. Jen sleduje Mirys, rozhodně se nepohne. *Tohle se mi dneska teda moc nepovedlo. * Pomyslí si během toho, co sleduje Mirys. Jak moc ho provokuje, že neví, o koho se jedná. „Počkej!“ Zavolá jejím směrem a začne k ní kráčet. „Bylo to nedorozumění, tak mi dovol se ti omluvit!“ Zavolá na ní, jak se k ní přibližuje.

Jak rychle ty dnešní opouští zvědavost? Bylo to trochu zklamání, ale na druhou stranu jsem se mu ani nedivila. Už už jsem se tedy chystala k odchodu, ale zarazil mě jeho křik. Schovala jsem křídla úplně a počkala, než přijde, ale rozhodně jsem ho nenechala jít moc blízko. To že se jeho zbraň jakoby vypařila, mě moc neuchlácholilo, když se zjevně mohla kdykoli zase objevit. A tak jsem si udržovala bezpečnou vzdálenost jednoho metru, abych měla alespoň pár vteřin na obranu, kdyby ho napadla nějaká pitomost. "Mě teď spíš napadá otázka, kolik těch co jsou jako já, jsi zabil v domnění, že to jsou andělé? Kolik opravdu nevinných jsi zabil?" Prohlédla jsem si ho znovu od hlavy až k patě. "Hnusíš se mi, a tvá omluva pro mě nemá cenu." Dodala jsem pohrdavým tónem. Možná jsem na něj v tomhle byla tvrdá, ale stála jsme si za svým. Jen bohové vědí, koho vlastně už zabil. A s touhle povahou... To určitě nebylo málo.

Dojdu k Mirys, dodržuju tu potřebnou vzdálenost jednoho metru, abych nebyl moc blízko. Její otázka mě trochu zaskočí, když se zamyslím, jak dopadlo tohle nedorozumění tak mě to na druhou stranu tak moc nepřekvapuje. „V tomhle světě jsem poměrně krátce, takže jsem ještě moc bytostí nezabil. Abych byl přesnější tak život jsem vzal jen jednou a to vím, že byl stoprocentně anděl. Ona napadla mě, tak jsem jí zabil během sebeobrany ale tohle nedorozumění a celkově napadení někoho se mi stalo poprvé.“ Povím to naprosto upřímně a jistě, nebojím se jí říct pravdu, proč bych měl. Jen stojím a dívám se jí pozorně do očí. „Mimochodem to zabíjení nevinných je diskutabilní, neexistuje nikdo, kdo je nevinný.“ Proč jsem to řekl? Protože nemám rád řeči ohledně toho, že někdo je nevinný. „Omluvil jsem se, takže to že tu omluvu nebereš, je už tvoje mínus ne moje.“

"Je celkem jedno, jestli jsi už zabil nebo je teprve zabiješ. Jestli je tohle tvá povaha, je jen otázkou času, kdy to uděláš." Namítla jsem a zamračila se. "Fajn, tak tedy nevinných co se tvého sesazení týče." upřesnila jsem slovo nevinní, když se mu to nelíbilo. Ale bylo to jen slovíčkaření. A jeho další věta mě nezajímala už vůbec. "Měl bys toho nechat. To že se pomstíš andělům může mít jen pár následků, které jsou nevyhnutelné. Za prvé, ti to o hodně zkrátí život, za druhé bílá křídla a titul 'Anděl' ti to stejně nevrátí, za třetí po tobě půjdou strážci a za x-té zemřeš nechutnou a bolestivou smrtí." Teď jsem už mluvila docela klidně. To že se mi hnusí byla pravda. Přesto jsem nechtěla, aby v tom pokračoval. Andělů moc neznám, ale určitě na vině nejsou všichni. Navíc jak se právě ukázalo, snadno si je mohl splést s mou rasou a bůh ví jestli ještě s někým.

„Pokud ta těla nikdo nenajde tak se bát nemusím, pokud mě zabijou tak prosím. Možná že časem mě to přejde, kdoví.“ Povím to naprosto upřímně, je mi celkem jedno, že jednou třeba zemřu, pokud zemřu pro své přesvědčení tak milerád. Jen se tiše dívám do jejích očích, třeba se jednou změním a třeba i ně, jak to bude, to ukáže teprve čas. „Tak se jednou spálím, až to přijde tak to přijde a já určitě prosit o milost nebudu.“ Povím odhodlaně, chtěl bych sice vědět, do jaké rasy tato žena patří, ale očividně to od ní nezjistím. Zkouším vymyslet jak z toho vybruslit a získat jí na svou stranu nebo spíše aspoň do neutrálního postavení. „Chápu, bylo to nevhodné, ale každý chybuje, děláš jako bys nikdy nikoho nezabila.“ Moji pozornost nyní poutá něco jiného, v dálce slyším kroky, které se blíží. Někdo by si mohl říct, že to jsou jen zvířata, ale já mám pocit, že o obyčejné zvířata se nejedná. Prozatím to ale ignoruji.

"Jsi jako dítě." Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. "Těla najdou. Strážci ví, co děláš a cos udělal." namítla jsem. Teď už mi přišlo, že se s ním nemám o čem bavit a chtěla jsem odejít. Jenže pak obviní on mě z toho, že dělám, jako bych nikdy nikoho nezabila. "Jenže já je zabít nechtěla. A už to zabít nehodlám. To je rozdíl mezi námi. Já k zabíjení byla vychována! Měla jsem být vraždící stroj! Ale nejsem. Tys jím být neměl, ale rozhodl ses jím stát." Namítla jsem naštvaně. Vlastně se ve mě mísilo dost pocitů a já nevěděla, který převládá. Ale bylo mi to jedno. Konečky vlasů mi začaly bělat, ale já si toho všimla a tak jsem rychle zavrtěla hlavou, abych se uklidnila. Když v tom jsem zaslechla kroky. Křupání sněhu pod nohama někoho. Nebyl sám. Zjevně dva možná při postavy. Ohlédla jsem se jejich směrem. Nemohli se tu schovat, byli jsme na širé pláni, na louce, kde jsou vydáni světlu poloviny měsíce, která dnes byla vidět.

„Pokud z těla nic nezůstane tak nenajdou.“ Její mě začínají docela nudit a zároveň štvát. „Dvě století jsem zabíjel ve jménu nebes tak mi tu neříkej nic o tom, že já jsem k tomu nebyl vycvičený a vedený. Když jsem jednou odmítl zabít, skončil jsem tak jak jsem skončil, tak mi tu neříkej nic o tom, že já nikdy zabíjet nemusel. Nebesa musí splatit svůj dluh vůči mě nic víc.“ Neuteče mi fakt, že je naštvaná, já jsem naštvaný taky ale hlavně kvůli tomu že stále jsem nedokázal přijít na to, proč jsem jí nedokázal zranit. Všimnu si, že se k nám něco blíží a tak se tím směrem taktéž otočím, zahlédnu trojici blížících se osob. Celá trojice vypadá lidsky, takže nevím, zda se jedná jen o lidi nebo o nějaké další nadpřirozené bytosti. Všechno to jsou muži, jejich oči září červeně a mají tesáky, je jasné, že to jsou upíři. Už dle pohledu je jasné, že sem nejdou zrovna s přátelskými úmysly, navíc to jsou celkem mladí upíři, což Ezekiel nemůže vědět. „Tak to jsem zvědavej, zda dokážeš tohle vyřešit bez boje.“

Zavrčela jsem naštvaně a musela potlačit přeměnu, abych se na něj nevrhla v podobě pumy. Ale zvládla jsem se ovládnout. Už jen kvůli tomu, že jsem se nechtěla hned prozradit před tím, kdo k nám přicházel. Chvíli jsem mohla jen hádat, zda to jsou obyčejní lidé nebo jsou z jiné rasy. Ale brzy mi to prozradily jejich tesáky a rudé oči. Temný anděl mě popíchl slovy, že je zvědavý, zda tohle dokážu vyřešit bez boje. "Ne, nejspíš. Ale bez mrtvých ano." Odsekla jsem mu. Když má o mě tak nízké mínění, bylo jen bonusem ukázat mu, jak se vyhnout mrtvým.  Jedinou myšlenkou jsem posílila svůj štít a vyšla jim naproti. "Tady nemáte co dělat." Oznámila jsem jim a nenápadně si všechny přeměřila. 
"Ale ale krasotinko, my si můžeme dělat co chceme." "A máme hlad." Začali se hned olizovat, jak kdyby týden nejedli. Jen jsem si povzdechla a když to nečekali, začala jsem s nimi "tančit". Bohužel pr ně, oni "tančit" neuměli a tak schytávali jednu ránu za druhou. Sem tam nějakou zachytili, vykryli a sem tam nějakou uštědřili oni mě, ale konec dopadl tak, jak jsem plánovala. Jeden v bezvědomí a další dva těžce potlučení, možná měli i něco zlomeného. Netrvalo to sice jen pět minut, jak jsem plánovala, ale odtáhli. A já z toho vyvázla nakonec jen s pár modřinami, když sem tam omylem narazili na slabé místečko mého štítu. Ale byla jsem vyčerpaná. Proto jsem dále neudržovala svůj štít, ale na sobě jsem nedala nic znát. Bohužel až teď mi došlo, že to vyvolá jen další otázky u toho temného anděla. Proto jsem radši posbírala zbytky své síly a energie a rozeběhla se do lesa, kde mě snadno ztratí z dohledu.

Sledoval jsem to, bylo jasné, že to skončí takto. Sice upíři disponují super rychlostí a super silou ale bylo jim to k ničemu, když neměli žádné zkušenosti. Jen čekal, že to bude trvat déle a dají Mirys trochu více zabrat. Místy mi ovšem přišlo že Mirys obdržela nějakou tu ránu, která nevrazila do štítu, mohlo to být jen zdání, ale taky nemuselo. Když Mirys začne utíkat směrem k lesu tak zamávám svými křídly a vyletím vysoko do vzduchu, snažím se držet nad Mirys, i když vběhla do lesa a tak jí sleduju ze vzduchu. Sice jí nevidím moc dobře, ovšem místy jí zahlédnu v mezerách mezi stromy ze vzduchu, abych mohl upravit svůj směr letu, proč jí sleduju? To vlastně sám nevím.