Až příliš postav na to, aby se nám chtěly vypisovat....

S úsměvem mi poděkuje, ale poznamená, že jsem se stejně vyhnula. Rozesměje mě to a pobaveně se zadívám na mladíka přede mnou.
"Víš, bývala jsem lovkyní a trénuji s Espery už dvanáct let, zkazila bych nám jméno, kdybych se nechala zasáhnout," řeknu se smíchem a poté se znovu pustíme do souboje. Bavilo mě motat se kolem Killui a vyhýbat se útokům jeho joja. Teď byl ještě méně předvídatelný, ale téměř se nehýbal. Znovu jsem si zvykala na tempo a proto mě překvapí, když při dalším pokusu o vykrytí jeho zbraně se mi jojo kolem ní omotá. Ani jsem si nevšimla, že povolil lanko. Ušklíbnu se a když trhne jojem, pustím svou zbraň a jedním rychlým pohybem mu druhou čepel přiložím ke krku.
"Dobrý tah proti protivníkovi s jednou zbraní. Odzbrojil bys ho, ale na chvíli jsi i ty sám bez vlastní zbraně. Pokud bude mít nepřítel stejně tak jako já zbraně dvě, zemřeš," řeknu mu a zbraň stáhnu.
"Myslím, že souboj pro dnešek stačí, mám nápad, jak trénovat tvou přesnost a zacházení s jojem," vydechnu s úsměvem.

Povytáhnu obočí, když vidím, jak zbraň vyklouzla Rachel z ruky, ale než se jen stihnu nachystat k dalšímu útoku, už stojí u mě a její druhá zbraň je na mém krku. Znovu mě pochválila za dobrý tah, ale poučila mě zároveň, že proti protivníkovi, který má dvě zbraně jako je ona je to neefektivní, jelikož mě to otevře k protiútoku. Bohužel to byla pravda, kterou jsem musel uznat, ale příště budu připraven a třeba se mi povede o něco lépe. Ukončila náš dnešní cvičný souboj s tím, že ji napadl způsob jak bych mohl trénovat i sám, což mě velice zajímalo. "Jsem jedno velké ucho" řekl jsem jen a nechal jojo namotat na lanko, sebral ze země zbraň, kterou jsem jí před chvílí vytrhl z ruky a podal jí ji.

Řekne mi, že je jedno velké ucho a podá mi mou zbraň, kterou si od něj s poděkováním vezmu.
"Potřebuješ se se svou zbraní zcela žít, nejdůležitější pro tebe prozatím bude přesnost. Čím bude protivník dál, tím bude těžší ho zasáhnout. Musíš se naučit skvěle odhadnout vzdálenosti i za pohybu," řeknu mu a zamyšleně se zadívám na strop.
"Postav si překážky do různých vzdáleností, neustále se pohybuj a musíš každou zasáhnout přesně jojem, musíš se naučit kolik lanka odmotat na dané vzdálenosti. Musíš jojo absolutně ovládat, později si můžeš vzít i něco křehkého, zkusit tomu dát přímý zásah s tím, že danou věc musíš jen ťuknout, aby se nerozbila. Pokud z toho joja opravdu chceš udělat svou zbraň, musíš kontrolovat jeho pohyb za každé situace. Je to nepředvídatelná, ale zároveň dvousečná zbraň, nabízí mnoho možností, ale zároveň odkrývá mnoho slabin," vydechnu a usměji se, než natáhnu ruku a rozcuchám Killuov jeho bílé vlasy.

Poslechnu si celý návrh tréninku a po chvilce představování si ho znovu musím uznat, že má pravdu... vypadalo to na přesně ten typ tréninku, který by se mi hodil. "To vypadá vážně dobře... a taky to bude celkem sranda, myslím, že se do toho večer pustím" řeknu s úsměvem a už jsem úplně zapomněl jak mě iritovalo, že jsem ji znovu ani neškrábnul. Otočil jsem se k odchodu a při pohledu na hodiny znovu žasl nad tím jak dlouho jsme tu byli. Vím, že jsem si přispal, ale on už byl skoro čas k obědu. "Skočím si dát sprchu a pak si zajdu na oběd, přidáš se?" zeptám se Rachel cestou na pokoj a prosebně se na ní podívám.

Zamyšleně se díval před sebe a po chvilce řekne, že to zní dobře a mohla by to být legrace. Usměji se a přikývnu.
"Pokud tě trénink baví, nejvíce se zlepšíš," usměji se a následuji Killuu ke dveřím. Pro teď jsme skončili a překvapí mě, jak dlouho jsme tady byli. Večer se na něj určitě přijdu podívat a sama si zatrénuji. Jakmile se zeptá, jestli se k němu přidám na oběd, zacukají mi koutky a nakonec se neubráním tomu, abych si z něho udělala srandu.
"Ve sprše nebo na obědě?" zeptám se ho se smíchem, než se rozběhnu ke dveřím, ve kterých se zastavím a prohlédnu si jeho výraz.
"Tak v jídelně!" houknu na něj zvesela, než zmizím v chodbě.

Jakmile se zeptá, jestli se má přidat k jídlu, nebo ve sprše, okamžitě zrudnu a zakopnu si o vlastní nohu, takže zavrávorám na místě. Neubránil jsem se představě Rachel bez oblečení což bylo o to jednodušší, že stála přímo přede mnou a o to víc jsem zrudnul. Také tomu vůbec nepomáhalo, že vypadala mnohem mladší, než byla a tak mi trvalo další minutku, než se mi oheň vytratil z tváří, ale to už byla Rachel pryč s tím, že se uvidíme v jídelně.
Skočil jsem si tedy do sprchy a pořád ještě přemýšlel... s tím jaký byl poslední víc než rok jsem vážně neměl šanci na jakékoli navazování vztahů a s tím jak vypadá můj život teď se to asi nikdy nestane, pokud by to nebyl někdo od Esperů. Rachel byla fajn, ale byla o 11 let starší než já... vlastně byla spíš jako starší ségra když jsem nad tím teď tak uvažoval. Ale co... teď není čas přemýšlet nad takovýma věcma. Vyletěl jsem ze sprchy, hodil na sebe nějaké čisté oblečení a namířil si to do jídelny, kde jsem vyhlížel Rachel.

Killuův výraz byl k nezaplacení. Málem se přerazil o vlastní nohu a jeho bílé vlasy byly v opravdu výrazném kontrastu s jeho rudými tvářemi. Věděla jsem, že můj komentář byl opravdu nemístný, ale nemohla jsem si pomoct. Byl to takový malý bráška a role starší sestry... Mi přišla velmi blízká a povědomá. Vezmu do ruky ledovou dýku, kterou jsem měla jako vždy u sebe a zadívám se na ni.
"Proč si tě nepamatuji?" zamumlám sklíčeně, než dýku zase schovám a zamířím na ošetřovnu, kde dodělám práci a poté se vydám k jídelně. Už z dálky uvidím Killuu a tak na něj zvesela zamávám.
"Už mám opravdu hlad, strávili jsme tréninkem déle, než jsem čekala," zasměji se a vydám se do jídelny, kde zamířím přímo pro něco dobrého a s plným talířem se usadím k obvyklému stolu, kde se ke mě po chvilce připojí i Killua.

Když jsem pohledem našel Rachel, došel jsem si pro jídlo a sednul si ke stolu naproti ní. Stačilo se jí jednou podívat do obličeje a už jsem si zase vybavoval její předešlou poznámku, ale tentokrát než jsem stihl víc zrudnout jsem přesunul svou pozornost k jejímu talíři a řekl "to vypadá dobře, možná jsem si měl dát to samé" a pak se pustil do svého jídla. "Budeš se mnou trénovat dál každé ráno, nebo už mám trénovat jen sám s tím co jsi vymyslela?" zeptám se trošku smutně, ale raději mluvím ke svému talíři, abych jí nemusel pohlédnout do obličeje. Potřeboval jsem zapomenout na to co řekla a myslím, že můj večerní trénink mi k tomu dopomůže.

Brzy se ke mě přidá i Killua a po chvilce poznamená, že mé jídlo vypadá dobře a možná si měl dát to samé. Usměji se, než k němu pošoupnu svůj talíř.
"Ochutnej," řeknu mu s milým úsměvem a sama si dám další sousto do pusy. Bylo to opravdu dobré. Po chvilce se mě smutně zeptá, jestli s ním budu trénovat každé ráno, nebo má trénovat sám.
"Klidně tě budu trénovat každý den, je to fajn trénink i pro mě," řeknu mu s úsměvem a přitáhnu si jídlo zase zpátky.
"To, co jsem vymyslela můžeš tedy trénovat sám a ráno si budeme dávat společně souboje, nebo tě naučím pár triků, které by se mohly hodit. A taky se dneska přijdu podívat na tvůj večerní trénink, jsem zvědavá, jak ti to půjde," zasměji se.

Když mi po mé poznámce nabídne ať ochutnám jídlo, které si dala, s poděkováním tak udělám. Vážně to bylo dobré, asi si to dám zítra. Pak k mému nadšení řekne, že se mnou bude klidně trénovat dál, což mi vykouzlí úsměv na tváři a já zjistím, že už nerudnu při každém pohledu na ní. Když pak ale dodala, že se přijde podívat i na můj dnešní samostatný trénink, trošku jsem znervózněl, chtěl jsem před ní podat co nejlepší výkon. Ještě chvíli jsme si povídali a dojídali oběd, než jsme se rozloučili s tím, že se teda uvidíme kolem šesté v tělocvičně, kde jsem plánoval svůj večerní trénink. Zbytek dne jsem přemýšlel na co bych mohl útočit svým jojem a jinak se tak různě poflakoval po budově a podvědomě, zcela automaticky si pohrával s jojem.
Večer ještě před šestou jsem se vydal do tělocvičny a vytáhl lana, která tam byla na šplhání. Vytáhl jsem je pouze po stranách a střed tělocvičny nechal prázdný a rozhodl se si to rychle vyzkoušet, než Rachel dorazí abych věděl jak mi to půjde. Dokud jsem jen jojo posílal přímo dopředu, nebyl problém a když jsem se ho snažil trefit z boku s tím, že jojo muselo proletět kolem mě na krátkou vzdálenost, taky jsem měl slušnou trefu, ale jakmile jsem se trochu víc vzdálil, bylo to slabší a slabší. Už jsem tam pobíhal delší dobu, když jsem si všimnul, že už je tu Rachel. Ani jsem si nevšiml kdy přišla, ale kompletně mě to rozhodilo a poslal jsem jojo úplně špatným směrem, kde narazilo do zdi a spadlo na zem. "Příště mi řekni, že už jsi tady, vůbec jsem si tě nevšiml" zamrmlám a přitáhnu k sobě abych mohl znovu začít. začít.

"Když jen trénuju, nepočítám s tím, že na mě skočí někdo další" řeknu na její poznámku, že si musím hlídat své okolí a znovu začnu běhat, skákat a dělat všechno možné, zatím co se při tom snažím co nejpřesněji trefovat lana kolem sebe.
Po nějaké době cvičení si více zvyknu jak na ovládání joja, tak na odhadování vzdálenosti a když si začnu víc věřit, schovám lana a místo nich vytáhnu tyče na šplhání. Teď se budu snažit je jen škrábnout tak těsně, že se neozve žádná rána nárazu kovu o kov. Ohlédnu se po Rachel a všimnu si jejích ladných pohybů se zbraněmi a obdivně ji chvíli sleduju. Víc a víc se soustředím na pohyby jejího těla... na její tělo... na křivky jejího těla... najednou zase zrudnu a v duchu si zanadávám. Přestanu si jí všímat a znovu se pustím do tréninku. Nějakou dobu se mi moc nedaří a každou chvíli se ozve hlasité cinknutí jak mé jojo narazí do tyče, ale později se to stává méně a méně, ale stále jsem neměl stoprocentní kontrolu a nepovedlo se mi víc než osm z deseti pokusů.

Odpoví mi, že když trénuje nepočítá s tím, že na něj skočí někdo další, v tom měl pravdu, ale i tak by si měl zvykat.
"To sice ano, ale čím dříve si začneš zvykat na to, že krom protivníka se musíš soustředit i na okolí, tím lépe. A tím nemyslím jen osoby, ale i terén. Jednou mě málem stálo život, když jsem si nedávala pozor a zakopla o kořen stromu," odpovím mu a pousměji se, než sama začnu trénovat. Vezmu si své Twin blady, se kterými začnu cvičit. Představovala jsem si protivníky a zároveň cvičila nejrůznější útoky, které jsem se snažila co nejvíce obměňovat, abych byla nepředvídatelná a zároveň útočila snad ze všech stran, zatímco jsem používala nejrůznější akrobatické prvky.

Když už jsem začal cítit únavu, rozhodl jsem se radši trénink ukončit s tím, že mě hned ráno čeká další. "Myslím, že mám pro dnešek dost..." řeknu a ohlédnu se na Rachel, která stále trénovala "... myslím, že se po zbytek dne budu flákat, ať mám dost energie na náš zítřejší trénink" dodám a vyrazím směrem ke dveřím z tělocvičny. Netušil jsem co budu dělat, možná bych si mohl vzít nějakou knihu o nadpřirozenu, nebo si po dlouhé době zahrát nějakou hru. Sice jsem nevěděl, co by mi řekli ostatní, kdyby zjistili, že si hraju hry na počítačích určených k práci, ale vlastně mi to taky bylo vcelku jedno.

Killua odejde s tím, že má pro dnešek dost a chce, aby mu zůstala energie na zítřejší trénink. Já stále trénovala a tak jen zadýchaně přikývnu. Sama jsem neměla dost, ale Killua... U něj překonávání vlastních limitů ještě nebylo potřeba. Měl se stále co učit. A pro něj ta pravá sranda ještě nezačala.

Stále jsem ráno trénovala Killuu a den ode dne mu dávala víc a víc zabrat. Byla to legrace a bylo to také osvěžující... Změna od neustálé práce na ošetřovně a misí, na které jsem chodila převážně s Isaacem. Teď jsem však sama mířila ke Kaelovi, o kterém stále nikdo nevěděl, přestože se ze mě Connor snažil vytáhnout informace a byl dost nasraný, když jsem mu nic neřekla. Dojdu ke dveřím do Kaelova bytečku a zaklepu na ně. Mohla jsem je odemknout šperhákem, ale no... Nechtělo se mi.

Doneslo se ke mě, že si Bratrstvo všimlo, že jim umírá více členů než dříve a tak pověřili několik členů aby zjistili, jestli mezi námi není nějaký špeh, nebo zrádce. To pro mě nebylo moc dobré, ale když se na to podívám jako na příležitost ze sebe odvézt pozornost a podezření, nebylo to zase tak zlé. Stačilo najít ty, kteří byly onou misí pověřeni a taky někoho, na koho to hodím místo sebe. Najednou někdo zaklepe na dveře a tak se k nim vydám, abych otevřel. Ano... moje situace není zatím o nic horší, ani lepší než dřív. A taky bych se asi teď nějakou dobu neměl vídat s Rachel, řeknu si jen co otevřu dveře a zůstanu s otevřenou pusou zírat na... Rachel, která tam stála jako by nic. Protočím oči a pozvu jí dál. Tak jo, teď si teprve můžu začít dělat starosti o svůj život.

Dveře se po chvilce otevřou a objeví se v nich Kael, který na mě vyvalí oči a zíral na mě s otevřenou pusou, než protočí oči. Ušklíbnu se a vejdu dovnitř, než se rozhlédnu po malém bytečku.
"Co to bylo za výraz?" zasměji se zvesela a upřu na něj zvědavý pohled. O většinu démonů, o kterých nám dal info jsme se už postarali a tak bylo načase získat další. Jeho informace byly opravdu užitečné a... Bylo zvláštní, že mi je dává, ale už jsem si tak nějak zvykla na myšlenku hodného temného anděla.
"Jak to jde? Nepřišli na tebe? Doufám, že nemáš problémy..." začnu se starostlivě vyptávat. Rozejdu se ke gauči, na který se svalím a trochu se protáhnu, po včerejším náročném tréninku mě bolely veškeré svaly, ale nebylo to nic, co by se nedalo překousnout.

Její otázku co to bylo za výraz přejdu s mlčením a vydám se s ní do obýváku. Když se však začne vyptávat, jak to jde a jestli na mě nepřišli, jen se nervózně zasměju a řeknu "vlastně si nemohla přijít v horší dobu... o mě zatím neví, ale začínají podezřívat práci špeha, nebo zrádce a bylo vybráno pár členů, kteří to mají prošetřit". Sednul jsem si na druhý konec gauče a poklepal prsty o jeho opěrku. "Předpokládám, že jsi tady pro další informace a já ti je samozřejmě dám, ale mohli by jste trošku zpomalit s tím zabíjením? Přeci jen mám svůj život rád a když jsem nedávno měl možnost vidět zlomeček síly našeho vůdce, to poslední co mě napadlo bylo, že bych s ním chtěl mít nějaký problém" řeknu a otočím se na Rachel.

Nervózně se zasměje s tím, že jsem nemohla přijít v horší domu. Nakloním hlavu na strnu a tázavě se na něj zadívám, když mi však vysvětlí, že společenství pojalo podezření, skousnu si ret a omluvně se na něj zadívám. Požádá mě, abych s tím zabíjením zpomalila a tak ihned přikývnu.
"Možná... Bude fajn svést pozornost na někoho jiného... Dej mi vědět, až se tak stane a Bratrstvo se ho zbaví, na nějakou dobu se zabíjením přestaneme úplně," vydechnu a zamyšleně se zadívám na strop.
"Dáme tomu nějakou dobu, než s tím zase začneme, tentokrát pomaleji, slibuji... Nechci tě vystavit nebezpečí, nebo aby se ti kvůli mě něco stalo," řeknu s povzdechem a zavřu oči. Tohle jsem vážně nechtěla. Byl to mladý kluk, který nám pomáhal a... Já si toho opravdu vážila.

"Přesně něco takového jsem měl v plánu" řeknu jakmile navrhne, že bych měl odvézt pozornost na někoho jiného a uleví se mi když řekne, že jí mám pak dát vědět a oni s zabíjením na chvíli přestanou. To by mi velice pomohlo, jelikož by to vážně vypadalo, jako by ten koho jsem určil byl zrádcem. "Díky, to by mi velice pomohlo" řeknu a poprvé za dobu co tu je se upřímně usměji.
Dál se bavíme o všem možném co se stalo od doby co tu byla naposledy a předali jsme si také nějaké informace. Zdálo se, že moji přátelé nebyli na radaru Esperů, jelikož na sebe neupozorňovali žádným zabíjením, což bylo celkem logické. "Myslím, že by jsi už měla jít" řeknu, když se podívám na hodiny a uvědomím si, že už je tady přes hodinu. "Když mi dáš své číslo, dám ti vědět, až se situace uklidní" řeknu, když už se zvedám z gauče abych jí vyprovodil.

Odpoví, že přesně to měl v plánu a na jeho tváři se zračila úleva, sdělí mi, že by to opravdu pomohlo a poprvé se upřímně usměje. Také s úsměvem na rtech přikývnu a poté se dáme do řeči o tom, co se za poslední dobu událo. Nakonec řekne, že bych už měla jít a tak přikývnu a když mě požádá o číslo, rychle mu jej nadiktuji a počkám, než si mě uloží do mobilu.
"Díky, ráda jsem tě zase viděla," řeknu s úsměvem a nechám se vyprovodit ke dveřím. Jakmile však otevřu vchodové dveře, všimnu si, že sem jde nějaký bělovlasý muž. Nehodlal jsem nic riskovat, mohl být z bratrstva a tak se otočím na Kaela, mile se usměji, postavím se na špičky a přitáhnu si ho k sobě. Políbím ho na rty, než ho pustím a mile se usměji.
"Budeš mi chybět zlato," vydechnu smutně, než se otočím, u auta na něj ještě zamávám a pak odjedu pryč.

Nepodařilo se mi na základně sehnat Kaela, se kterým jsem si chtěl promluvit a jelikož jsem neměl moc co dělat, rozhodnu se ho navštívit. Bratrstvo si zjistilo, kde bydlí a tak nebyl problém najít si adresu v papírech, nastoupit do auta a za chvíli jsem parkoval před domem, ve kterém bydlel. Vystoupím z auta a rozejdu se k jeho dveřím, když z nich najednou vyjde mladá, blonďatá dívka. Otočí se na Kaela, než ho políbí a s tím, že jí bude chybět se rozejde k autu. S rukama v kapsách se zastavím, sleduji, jak prošla kolem mě a až když odjede se s znuděným výrazem otočím na Kaela.
"Přítelkyně?" zeptám se a nadzvednu obočí, než dojdu k mladému padlém.
"Dlouho jsme spolu nemluvili... Mám na tebe pár otázek," vydechnu a čekám, jestli mě pozve dovnitř... Nebo se mám pozvat sám.

Doprovodím Rachel ke dveřím, které jí otevřu a... zmrznu na místě a polije mě studený pot. Přímo k nám mířil Balaur, tohle musel být buď ten nejhorší vtip, který sem za dlouhou dobu slyšel, nebo můj konec. Rachel však zachová chladnou hlavu a i když pravděpodobně neví o koho jde, nebo spíš možná právě proto, že neví o koho jde, zahraje scénku odcházející přítelkyně a až když mi dokonce dá polibek na rozloučenou se taky proberu a když mi zamává od auta, gesto zopakuji.
Když se mě Balaur zeptá, zda to byla přítelkyně, málem si hluboce oddychnu, ale udržím se a jen přikývnu s něčím co jsem považoval za spokojený úsměv. Jakmile řekne, že na mě má pár otázek, ustoupím od dveří a nechám ho projít dál. Měl jsem Balaura rád, ale to nic neměnilo na tom, že se nesměl dozvědět o mě a Esperech. Zavřel jsem za ním dveře a nabídl mu nějaké pití, které jsem vytáhl z ledničky, když si sednul na gauč. "Tak... za co vděčím návštěvě samotného Balaura?" řeknu a zasmeju se, jen co si sednu naproti němu do křesla.

Přikývne a lehce nejistě, ale spokojeně se usměje. Nadzvednu obočí, bylo to.. Zvláštní ale dál se neptám a připíšu to tomu, že je přede mnou nervózní. Nejspíš. Pozve mě však dovnitř a tak se usadím na gauči a rozhlédnu kolem po skromném bytečku. Nabídne mi pití a přisedne si ke mě s otázkou, proč jsem tady.
"Nových členů máme hodně, ale jen pár těch nadaných, o které má cenu se více zajímat," začnu a natáhnu se pro skleničku, ze které se napiji.
"Což však neznamená, že to dotáhnou daleko," ušklíbnu se po chvilce a propálím Kaela pohledem, než pití položím na stůl a pohodlně se opřu.
"Jsem tady ale kvůli nedávným událostem... Jak si zvykáš na Asmodianovi sílu?" zeptám se ho se zájmem.

Řekne, že je sice spousta nových členů, ale o málokteré má cenu se víc zajímat. Já se mezitím už úplně uklidním a vlastně jsem docela rád, že je tady a má o mě dobré mínění. Když mě propálí pohledem s tím, že to však neznamená, že by to i ti museli dotáhnout daleko, ani to se mnou nehne, jelikož když už jsem klidný, je mi jasné, že kdyby něco tušil, už dávno by jsme se jen nebavili. Pak se opře a s tím, že tu je však kvůli něčemu jinému se mě zeptá jak si zvykám na sílu Asmodiana. Vyvalím na něj oči, částečně proto, že netuším kde se o tom dozvěděl a nejvíc kvůli tomu, že jsem sám úplně zapomněl, že mám vlastně nové schopnosti, které jsem ještě ani nepoužil. Když si k tomu vzpomenu na dobu kdy jsem byl zraněný a uvědomím si, že mám schopnost regenerace, taktak se ubráním tomu aby si jednu nevrazil. "Vlastně jsem toho měl teď tak nějak hodně, takže jsem na své nové schopnosti úplně zapomněl..." řeknu se zasmátím, které znělo spíš jako povzdech "... pokud se ale můžu také zeptat, jak o tom víš?" dodám a velice mě zajímá jeho odpověď.