Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    Pátý úkol

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    Pátý  úkol Empty Pátý úkol

    Příspěvek pro Admin za 28/6/2018, 14:23

    Temná bytost z chrámu poražena, artefakt Asmodiana získán. Konec světa se však rychle blíží v podobě Temné bestie - Požírače světů - která se velmi rychle blíží k Atreii. Každý Asmodian se do ní musí urychleně dostat, ale ani tato cesta nebude bez překážky. Jakmile se dostanete do blízkosti Atreii, váš Asmodian začne ztrácet hlavu, jeho srst i oči se zbarví do černa a začne útočit na vše okolo. Musíte ho přivést zpátky k rozumu díky artefaktu a magického pouta, které vás spojuje, než můžete pokračovat v cestě. Mezitím se již Temnota pomaličku šíří nad Atreiou a bílý den se během pár minut změní na temnou noc. Musíte se černé obloze vydat naproti a jakmile se ponoříte do temnoty... Ocitnete se na zcela jiném místě, v jiné dimenzi, kde temnota pomalu nabírá hmotnou formu.
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Mikoto za 7/7/2018, 00:07

    "Musíme si pospíšit," řekne mi Arashi a vypadal opravdu nervózně. Nijak to raději nekomentuji a když se sníží trochu k zemi, abych mu mohl vylézt na záda, udělám tak. Usadím se na jeho hřbetu a brzy jsme byli vysoko nad zemí.
    "Kam vůbec letíme?" zeptám se ho a sám pocítím nervozitu. Vybaví se mi můj sen, nebo spíše noční můra. Opravdu jsem nechtěl, aby se něco takového stalo. Celý svět zaplaven temnotou. To jsem nemohl dovolit. A nemohl jsem si ani dovolit zemřít. Čekala na mě Nyssa, kterou jsem chtěl opět vidět. Chtěl jsem ji vzít na místo, kde bude moci být sama sebou, nebude se muset skrývat. Kde bude moct být šťastná. Zavrtím hlavou, na to teď nebyl čas.
    "Nemůžu jen tak někde otevřít portál, potřebuji najít místo s velkou koncentrací magie," odpoví mi Arashi. I on byl kupodivu potichu, alespoň že mu docházela závažnost situace, i když jsem měl pocit, že mu to dlouho nevydrží. Najednou si však všimnu, že se mu srst i peří zbarvuje do tmavších barev. Jakoby vybledly a ztmavly, černá se objevila na více místech a brzy sebou začne cukat.
    "Mikoto..." zaslechnu ho, ale hned na to se mu z hrdla vydere bestiální řev, se kterým začneme rychle klesat k zemi. Dopadneme na písčitou půdu a Asmodian můj pád naštěstí zmírní. Rychle se však vyškrábu na nohy a zadívám se na Arashiho, který se zmítal na zemi, jako by měl bolesti, nebo proti něčemu bojovat.
    "Arashi, co se děje?" křiknu na něj a udělám k němu pár kroků. Místo odpovědi se však po mně jen ožene a málem se mi zakousne do ruky. Hned na to vyskočí na nohy a roztáhne křídla, jeho oči mě propalovaly s jakousi krvežíznivostí a byly zcela černé. Vypadal jako nebeská bestie nakažená temnotou a já doufal, že ho nebudu muset zabít. Teď jsem měl však jiné starosti. Vrhne se po mě a tak se mu začnu vyhýbat. Byl však rychlý a tak jsem byl brzy nucen využívat magii k tomu, abych zvýšil svoji rychlost.
    "Co to s tebou je?" zařvu na něj a když se vznese vysoko do vzduchu, dostanu strach, že uletí. Místo toho se však obrovskou rychlostí rozletí proti mě a kolem jeho těla se objeví elektřina. Zanadávám a jen o fous stačím uskočit do boku. Začnu se kutálet z písečné duny dolů a dřív než se zastavím, něco mě chytí kolem pasu. Byl to Arashi, svíral mě v drápech a zarýval je do mého těla, zatímco se s vrčením natahoval k mojí hlavě. Sledoval jsem jeho ostré zuby, které se ke mně nebezpečně přibližovaly.
    "Vzpamatuj se, ty přerostlá slípko!" zařvu na něj a obalím své tělo vibracemi, které uvolní jeho stisk, takže mě pustí k zemi. I tak po mě chňapne, naštěstí mu uhnu z cesty a uskočím dozadu. Až teď si uvědomím, že z artefaktu, který jsem měl v kapse vyzařuje jakási magie a dokonce i má značka opět hřála. Bylo to, jako by mě prosil o pomoc. Stisknu artefakt pevně v ruce a vyšlu do něj svou magii, čímž se mi ho podaří aktivovat.začne kolem něj probíjet elektřina, která mi ale nijak neublížila a tak se rozběhnu proti Arashimu, který roztáhne křídla a znovu zařve, než se po mě ožene křídlem. Vyhnu se mu a skočím po něm, netušil jsem, co dělám, bylo to, jako by mě vedl instinkt. Přitisknu artefakt k místu, kde bylo jeho srdce a elektřina obalí celé jeho tělo a začne zahánět temnotu. Jeho peří se zbarví zase do normální barvy a i jeho oči se vrátí do normálu.
    "D-díky," řekne roztřeseně a otřese se, než se znovu zadívá na oblohu.
    "Nečekal jsem, že temnota bude tak silná," vydechne naštvaně a prudce dupne nohou o zem.
    "Zabiju ho," zavrčí. Jen jsem stál kus od něj a nakonec si povzdechnu.
    "Raději pojďme," zamumlám, než mu opět vylezu na záda. Nakonec však neodolám a bouchnu ho silně do zad, až se trochu prohne a kvůli mě se mu nepodaří vzlétnout.
    "Za co to bylo?!" zařve, ale kupodivu jeho tón nezněl naštvaně. Jak zněl jsem však identifikovat nedokázal.
    "Za to, že jsi idiot!" prsknu na něj, což u něj vyvolá smích, se kterým vzlétne do vzduchu. Vypadal, že už je sám sebou, což mě potěší a tak si jen povzdechnu a brzy se před námi objeví portál, kterým proletí. V další vteřině jsme letěli nad Atreiou a tak vzhlédnu k modrému nebi bez jediného mráčku. Slunce však brzy zahalí temnota, která se začne rychle šířit a brzy to vypadalo jako v noci.
    "Řekni mi, že nejdeme pozdě," zeptám se s obavami v hlase a oddechnu si, když Arashi zavrtí hlavou.
    "Ne, ale už to začalo, musíme si pospíšit," zamumlá a máchne prudčeji křídly. Pevněji se ho chytím kolem krku, stoupali jsme výš a výš, brzy jsme byli nad mraky a začne nás obklopovat temnota. Dostanu pocit, jako by se prostor kolem nás změnil, stejný, jako když se prochází portálem a najednou jsme byli na neznámém místě. Místě plném temnoty.



    Can you remember who you were,
    before the world told you who you should be?
    Ariana Rose
    Ariana Rose

    Posts : 92
    Join date : 14. 03. 18

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Ariana Rose za 12/7/2018, 16:24

    Nehybně jsem stála na roztřesených nohou, které se mi třásly námahou a vyčerpáním. Adrenalin mi v těle rozhodně neklesal, ne po tom, co Asmodian prohlásil, že se blíží požírač světů. *Znamená to snad, že jsme to nestihli? že už nemáme šanci? - Ne šance je tu vždy!* Nevědomě jsem zavrčela i se smaragdem v tlamě a upřela pohled na temné nebe nad lese.
    "Jdeme!" Zavelel Asmodian a rozeběhl se napříč lesem zpět k městu, zpět k Atreii. Ihned jsem ho následovala. Nemusela jsme se rozmýšlet ani váhat. Musela jsem pokračovat. Teď, takhle blízko jsem nemohla jen tak zastavit a vzdát to. Běžela jsem co nejrychleji, abych Asmodianovi stačila. Přesto bylo vidět, že by klidně běžel rychleji, kdybych mu stačila. Ale ani z toho jsem si nic nedělala. Běžela jsme jak jen jsem mohla - dala jsem do toho všechno. Hlavně, abychom to stihli.
    Asmodian si ani nedělal moc starosti s tím, kdo nás uvidí. To bylo první varování, že se něco děje zase špatně. A pak? Když už jsme byli na okraji města, skočil po nějakém dítěti a zakousl se mu do lýtka. Rychle jsem přiskočila a místo smaragdu jsem hned měla v tlamě jeho kožich vypadající jako mech. Asmodian naštěstí lýtko dítěte pustil a zakňučel, takže jsem ho mohla odhodit trochu dál. Jenže to ho nezastavilo a hned začal přímo šílet. Jako by ho temnota zasáhla plnou silou a zaplnila mu hlavu. Zavrčela jsem na něj a snažila se jeho pozornost přesměrovat na sebe. Což se mi naštěstí povedlo. Lidé z téhle části města s křikem utekli. No, to se povedlo. Skočili jsme po sobě a oháněli se oba zuby i drápy. Nakonec se mi zakousl do krku, protože jsme byla neopatrná. Naštěstí netrefil tepnu ani žílu, ani průdušnici. Nic důležitého neprokousl, ale bolest to byla hrozná. A právě při tom jsem nevědomě škubla za pouto, kterým jsme byli spojeni. Zakňučela jsem a odpadla vedle smaragdu. Byla jsme unavená už jen z toho běhu, nedivila jsme se, že mě tak snadno kousl do krku. Ale přesto jsem horlivě přemýšlela jak zastavit tohle jeho šílenství. Ale nic mě nenapadalo. Jen nějak použít onen artefakt. Ale jak? Ztěžka jsem se zase postavila na nohy, čelem k Asmodianovi, který vypadal, jako by ho někdo praštil do hlavy, ale když mě zpozoroval, zase se na mě vrhl. Záměrně jsem v duchu nahmatala ono pouto, kterým jsem předtím nevědomě trhla a nyní jsem za něj zatahala už naprosto vědomě. A tahala jsem za něj dál a dál. Těsně přede mnou se Asmodian zastavil a s kňučením se schoulil do klubíčka. Dál jsem škubala za to pouto a ani jsem nevnímala smaragd, který se slabě zaleskl. Byla jsem vyčerpaná jak fyzicky tak psychicky. Naštěstí to všechno stačilo na to, aby Asmodian zase přišel k rozumu.
    "Já... Omluvám se. Ta temnota je silnější, než jsem čekal." Omluví se rychle Asmodian a stejně jako já vzhlédne k nebi. Místo původně slunečného dne se nad Atreiou nyní rozprostírala černočerná temná noc. Nic jsem na jeho omluvu neřekla. Neměla jsem co, tak jsem jen přikývla. I Asmodian pochopil, že jsem vyčerpaná a že mu na to nic neřeknu. Prohlédl si mě a nakonec roztáhl křídla, která připomínala větvě stromů a místo peří měl listy. Dvakrát s nimi máchl a dostal se nade mě. Popadl mě kolem pasu a ocas mi omotal kolem boků, aby mě opravdu nepustil. A pak už jen namáhavě máchal křídly a oba jsme se vznášeli výš a výš vstříc temnotě. Když jsme se jí však přiblížili dost blízko, najednou nás jakoby spolkla a my se ocitli úplně někde jinde. V jiném vesmíru? Dimenzi? Kdo ví. Každopádně temnota tu byla cítit naprosto všude a dokonce i nabrala hmotnou formu, na kterou jsem zůstala třeštit oči.
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 21/7/2018, 19:05

    Jakmile jsem uslyšel Caladria říct, že se požírač světů blíží, bylo mi jasné o co jde a tak jsem okamžitě zvážněl a zapomněl na jakékoli vytahování s tím jak jsem úspěšně porazil strážce artefaktu a přinesl ho zpět. Přeci jen mě na tento okamžik připravil a tak mě vůbec nepřekvapilo, když se před námi objevil stejný portál, kterým jsem se tehdy dostal do podsvětí, akorát o mnoho větší aby skrz něj mohl projít i Caladrius. Na nic jsme nečekali a okamžitě prošli skrze portál, který za námi okamžitě zmizel. Byli jsme na stejném místě, ze kterého jsem já prvně odešel do podsvětí. Byli jsme u na skalce, nedaleko od Atrei a já byl celkem rád, když jsem ji uviděl stále nedotčenou ničím co jsem viděl ve svém snu. Vydal jsem se okamžitě směrem do Atrei, ale po chvilce jsem si uvědomil, že Caladrius neletí se mnou. Otočil jsem se a vytřeštil oči na svíjejícího se Asmodiana, kterému se po nádherném bílém peří začínala plazit černo černá barva. Vypadalo to, jako by se po něm plazil nějaký sliz a všude, kde se ho dotkl přeměnil jeho bílé peří na černé. (že by Venom? xD) lol!  Jen jsem tam stál a nevěřícně zíral na to co se přede mnou odehrávalo. Během pár vteřin pohltila temnota Caladria kompletně celého a on sebou přestal házet. Nebyl jsem si jistý co se stalo, ale vypadalo to, jako by se nějakým způsobem proměnil. Nic mi neřekl o tom, že se umí proměnit, co to vůbec je? Nějaká jeho silnější forma? Když však otevřel oči, které teď byly také úplně černé a podíval se mým směrem s nenávistným pohledem, uvědomil jsem si okamžitě, že je něco špatně a díky tomu jsem se měl na pozoru a tak tak se vyhnul vzdušnému útoku, který proti mně najednou poslal jediným mávnutím křídla. Útok však trefil skálu za mnou, okamžitě ji roztříštil a její úlomky letěli všemi směry, včetně toho mého. Vyvolal jsem tedy před sebou Shadow Puppet, která všechny úlomky vykryla. Caladrius hned na to vyvolal kolem nás hned několik tornád a já děkoval pánu bohu, že kolem nás jsou jen holé skály, kterým tornáda nemohla nic udělat. Nevypadalo to ale na útok mířený na mě, nebo na to aby mě uvěznil mezi nimi, vypadalo to spíš, jako by útočil na všechno v okolí. Jen jsem si to pomyslel, máchl Caladrius znovu křídly a poslal hned několik dalších vzdušných vln všemi směry, jako by mi chtěl dát za pravdu. Další části skal se roztříštily, ale jelikož neútočil přímo na mě, stačilo nařídit loutce, aby mě chránila a já mohl zatím přemýšlet nad touhle ne zrovna dobrou situací.
    Caladria očividně temnota dovedla k jakémusi šílenství když ho nedokázala plně ovládnout aby ji poslouchal na slovo, což znamenalo, že se stále v nitru ještě brání a já mu musím nějak pomoct. Abych Caladria uvolnil ze sevření temnoty, musel bych porazit Požírače světů, ale abych porazil požírače světů, budu potřebovat Caladria… aaagh, tohle je zamotanější než sluchátka které po týdnu vytáhnete z kapsy.
    . . .
    Kapsa… proč mi to slovo najednou připadá tak důležité? Strčím ruku do kapsy u mikiny a něco v ní ucítím. No jasně, to je ten artefakt, který jsem získal v Caladriově chrámu. Uchopím ho do ruky a najednou, jako bych přesně věděl co mám dělat si ho přiložím k magické značce na svém těle a on se lehounce rozzáří. Poprvé od doby co jsem ho získal se na něj podívám a všimnu si, že to je křišťál vybroušený do tvaru mé značky, pírka. Nebyl jsem si jist, jak přesně jsem to věděl, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že když dostanu ten artefakt až na Caladriovo tělo, bude zase v pořádku. Znovu jsem obrátil svůj zrak ke Caladriovi a má teď dobrá nálada z nalezeného řešení trošku poklesla, když jsem si všiml vichru, kterým se Asmodian obalil. Zdá se, že můj plán, střelit po něm artefakt s šípem z mého Grálu asi nevyjde. Nemyslím si, že by ten šíp dokázal projít takovou vzdušnou bariérou. Dal jsem tedy onen artefakt své loutce a aktivoval kolem nás magický štít a kolem sebe ještě CounterForce. Pomalu jsme se vydali kolem Caladria, abychom se mu dostali za záda a pak vešli do jeho vzdušné bariéry tak abych já sloužil loutce jako štít po jeho boku odkud do nás narážel silný vítr. Udělal jsem pouze jeden krok dovnitř a musel jsem se zastavil a kompletně soustředit na udržení svých magických ochran, jinak by nás to okamžitě smetlo. Chvíli jsem tam jen tak stál a snažil se si na tu zátěž zvyknout než vyrazím dál. Pak jsem si ale uvědomil, že čím déle zůstanu stát, tím více magické energie vyplýtvám a tak jsem pomalu udělal opatrný krůček kupředu… a další a pak další. Bariéra kolem Caladria nebyla až tak dlouhá, ale já si nedovolil dělat víc než pár centimetrové krůčky a tak trvalo poměrně dlouho, než jsme se dostali na konec. Když už jsem si myslel, že se mi to povedlo, Caladrius se otočil a střelhbitým pohybem zobáku přeštípnul Shadow Puppet napůl. Okamžitě jsem zareagoval a pomocí temné magie zachytil artefakt, než ho stihl odnést vítr, přitáhnul si ho k sobě a přitiskl mu ho k noze. Vítr okamžitě ustal, jako by tady ani nikdy nebyl a od artefaktu se začali táhnout po Caladriově těle prasklinky. Když pokryly celé jeho tělo, temnota po celém jeho těle se rozsypala jako rozbité zrcadlo a i jeho oči se vrátili do normálu. Sedl jsem si na zem a pomalu uklidňoval svou magii, která teď vířila v mém těle jako adrenalin, připravená k boji.
    Když jsem svou magii uklidnil a Caladrius mi poděkoval za pomoc společně s vysvětlením toho co se s ním stalo, vyrazili jsme konečně k Atrei, nad kterou se pomalu začínala objevovat ona temnota z mého snu. V mém snu jsem začal cokoli dělat příliš pozdě a byl jsem sám, ale tentokrát mám náskok a po svém boku mocného Asmodiana a tak jsem se ani moc nebál toho co by se mohlo stát a spíš byl zvědavý jak oné katastrofě zabráníme a jak vlastně onen Požírač světů vypadá.
    Spolu s Caladriem jsme letěli přímo k černé díře na obloze, ze které se šířila temnota a já si znovu vzpomněl jak jsem se nemohl ve svém snu přiblížit. Byla tam jakási neviditelná stěna, kterou jsem nedokázal prorazit a musel jsem se dívat, jak temnota pohlcuje všechny, které mám rád. Když jsem se dostal téměř k místu, kde jsem si myslel, že bude ona bariéra, zpomalil jsem, ale Caladrius jako by spíš zrychlil a najednou se ozval zvuk, jako když se tříští porcelán a Caladrius sebou cuknul, jako by do něčeho narazil, ale stále letěl dál. Já jen s otevřenou pusou letěl za ním a znovu si říkal, že s Caladriem po boku nemůžu prohrát a navíc… říkal, že je tu hned několik Asmodianů, se svým vybraným pomocníkem.
    Když jsme se dostali až k oné díře v obloze, Caladrius se na okamžik zastavil ve vzduchu a než proletěl skrz, varoval mě “teď vstupujeme na nepřátelské území, buď neustále ve střehu“. Jakmile proletěl dovnitř, zmizel a já tedy letěl za ním. Ve chvíli, kdy jsem proletěl otvorem jsem se ocitl v prostoru, který se zdál bez konce, nebo jsem pouze žádný konec neviděl přes všechnu tu temnotu, která nás obklopovala, nebyl jsem si jistý. Jediné čím jsem si byl jistý byla přítomnost Caladria a ještě něčeho… něčeho co jako by se formovalo z temnoty před námi akorát tam kam už naše oči nedohlédli.
    Sangmin
    Sangmin

    Posts : 243
    Join date : 08. 06. 17

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Sangmin za 25/7/2018, 00:22

    Požírač světů? ,,Hej… Ruby… o čem to mluvíš? Myslíš tím… že temnota je už na cestě?“ zamrkal jsem očima a sevřel ruce v pěst. On jen tupě přikývl, svěsil hlavu a zatřásl s ní. „Nemáme moc času… Sangmine…“ znovu ji zvedl a podíval se do mých očí. „Co musíme udělat?“ zeptal jsem se. „Musíme do Atrei… a to hned…“ kývl a snížil se, kdy jsem na něj vyskočil a on se mnou vyletěl zpět na cestu domů. Zastavili jsme se daleko od města na místě, kde jsem zanechal Dynamita. Hřebec zaržál, kdy jsem ho pohladil a pohladil Rubyho, ale pak jsme se pěšky vydali k městu. „Musíme si pospíšit… jestli si nepospíšíme, tak bude konec!“ popoháněl mě hlas v hlavě. „Jen hlavně aby byla noc stále… však víš…“ zamrkal jsem a podíval se na amosdiana, který zamručel, pokýval hlavou a běželi jsme dál.
    Spatřil jsem pláně a hřebec vedle mě neklidně zaržál. „Klid Dynamite…“ usmál jsem se a pohladil ho. V tu chvíli jsem se otočil na Rubiana. ,,Ruby…“ jenže… on nebyl takový, jakým byl. Jeho srst byla více a více černější. Dokonce i oranžové měsíce mezi jeho parohy byly najednou černé! „Ruby… co to…“ podíval jsem se mu do očí a cítil jsem, jak se mi něco vkrádá do hlavy. ,,Ne… Ruby!“ zakřičel jsem, ale zahlédl něco příšerného. Upíry. Plno upírů. Kolem mě. Ale něco mě z toho vytrhlo. Hlavně bolest. Byl jsem na zemi. Dynamite do mě strčil a nyní zaútočil kopyty po Asmodionovi, který už s otevřenou hubou šel po mně. Vykulil j sem oči. Jeho oči měly černou barvu, byl prostě černý! Temný… jako ta temnota! Co mám dělat? Co mám sakra dělat?! Sáhl jsem si na značku, ale pak na Asmodiana, kdy jsem se mu nedíval do očí. „Ruby, to nejsi ty!“ zavrčel jsem a začal se mu šťourat do hlavy, kdy jsem uskočil a vytáhl z kapes nádherný artefakt ve tvaru měsíce a v barvě tyrkysové. Stiskl j sem to v dlani a skrčil se, kdy mě Rubian přeskočil. „Přeskočilo ti… kamaráde… doslova ti přeskočilo!“ zavrčel jsem, ale přiložil prsty k poutu. Přivřel jsem oči a zamumlal pár formulí, kdy mi zablýskala fialová barvička v očích a pak jsem se rozběhl proti Rubianovi. Ten se rozběhl proti mně a těsně u něj jsem vyskočil, na něj využil telekinezi a srazil ho k zemi. „Za chvilku bude den, ty pako!“ zabrblal jsem, ale skočil na jeho hřbet, kdy se pokusil zvednout, zavrčel, ale já zasadil kouli na jedno chybějící místo mezi parožím.
    „Tak se prober! Rubiane!“ zasyčel jsem a pevně se chytil jeho srsti, kdy jsem zavřel oči a více do něj vstoupil, do jeho hlavy. „Ruby… no ták!“ nadechl jsem se a vydechl, kdy jsem cítil, jak temnota odchází, nebo alespoň z Asmodianova těla. „S-Sangmine…“ ozval se mi trhavý hlas v hlavě. Otevřel jsem oči a podíval se na Rubyho. ,,No… vítej zpět… co to sakra bylo?“ vydechl jsem. „Požírač světů je blízko… zatraceně blízko… musíme jít…“ kývl, kdy jsem si povzdechl. ,,Bože… příště mě neděs…“ vydechl jsem a podíval se na hřebce, kdy jsem mu naznačil jednoduchým gestem, aby odletěl domů.
    Hřebe zaržál, ale zmizel. Povzdechl jsem si, držel se Rubiana a podíval se na město. „Jdeme…“ usmál jsem se, kdy on vyfoukl dým z nozder a rozběhl se k Atreie. „Je to tady… bude den…“ poznamenal jsem a podíval se s obavou na asmodiana. „Neřekl bych, podívej se,“ vydechl a zavrčel, kdy skutečně… Atreiou se šířila příšerná temnota. Byla tady! Nadechl jsem se trhaně a pevně se držel na hřbetě svého asmodiana, kdy jsem ze hřbetu vytáhl svoji katanu, pevně ji sevřel v ruce a jeli jsme vstříc temnotě před námi. Temné noci, obloze. „Noc je tvým domovem, ne, příteli?“ zeptal jsem se. „Je, ale ne tento druh, to sám víš nejlépe,“ poznamenal a pohodil hlavou, kdy jsme zmizeli v mlze.
    „Nic tu není vidět…“ poznamenal jsem, ale… najednou…co to? Nebyli jsme ve světě, ze kterého jsme přišli… byli jsme úplně… ale úplně někde jinde? V temnotě, který nás vyplivla do úplně odlišného světa, jiné dimenze! „Sangmine… jde do tuhého…“ potřásl hlavou a já se podíval kolem nás, kdy jsem se zamračil a pohrál si s prsty, kde mi trochu zajiskřila moje magie. „Jsem připravený na cokoliv, co nás čeká… to ty víš nejlépe…“ usmál jsem se. Snad mám toho dostatek, ale jsem připravený! Očima jsem probodl kreatury, co se začaly tvořit z temnoty… ta totiž pomalu dostávala hmotnou podobu. A to nebylo vůbec dobré. To bylo zlé, dost zlé!




    "There is no shortcut to perfection. All it takes is hard work and more hard work." Kim Jonghyun SHINee~
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Nagash za 11/8/2018, 13:07

    Ani jsem se nestihl zeptat co teď budeme dělat a Ragnarok už se nadechl a z plných plic zařval. Vzduch před ním se zachvěl a objevil se tam jakýsi kruh skrz který Ragnarok prošel a zmizel. Musel to tedy být magický portál a tak jsem se okamžitě vydal za ním. Jakmile jsem se objevil na druhé straně, přišlo mi místo kde jsme byli povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Byli jsme u řeky na kraji lesa poblíž nějakého města. Nevypadalo to ale jako podsvětí, dokonce tady nebyla ve vzduchu cítit téměř žádná magie, takže to musel být svět lidí. Podíval jsem se na Ragnaroka se slovy "tak co dál?", ale vypadalo to, že se s ním něco děje, jeho rudé plamínky poseté tělo se chvělo a po chvíli začali plamínky černat, až přede mnou stál kompletně zahalený v černém plameni a zíral na mě. Nebyl to však jeho obvyklý pohled, i dřív se na mě díval s pohrdáním, nebo přísným či útočným pohledem, ale nikdy s takovou nenávistí. Jen jsem si řekl, že by to mohlo být nebezpečné, už po mě seknul packou a tentokrát letěla mnohem rychleji, než když jsem se s ním poprvé setkal, letěla s úmyslem zabít. Okamžitě jsem sebou plácnul na zem aby rána proletěla nade mnou a pak znovu vyskočil na nohy a raději mezi nás nabral nějakou vzdálenost. Nechápal jsem co přesně se děje, ale ta černá barva mohla znamenat pouze jedno. Nevěděl jsem však co teď dělat, Ragnarok měl s mou pomocí porazit Požírače Světů, ale teď to vypadalo, že je spíš na jeho straně. Ještě chvíli jsem přemýšlel, když mě z toho vytrhne obrovský sloup ohně, který vyrazí z Ragnarokovi tlamy a a jak hodí s hlavou, podpálí kus travnatého povrchu a začátek lesa, který se okamžitě rozhoří vysokým ohněm až do korun stromů a začne se rozšiřovat. Vyvalím na to oči a okamžitě mi je jasné, že ho musím nějak zastavit... buďto přivést ke smyslům, nebo... zabít. Jen na to pomyslím, objeví se mi záře z kapsy, do které jsem hodil Ragnarokův artefakt a tak pro něj šáhnu a jakmile se ho dotknu rukou na které jsem měl svou značku, je mi jasné, že musím ten artefakt dostat k Ragnarokovi. Tohle tedy bylo zdá se jednodušší, než se zdálo, řeknu si a vyrazím směrem k němu. Když jsem se k němu však přiblížil, okamžitě jsem ucítil šílený žár a také po mě znovu vystartoval a já se musel znovu vzdálit. Dobře... možná to nebude tak jednoduché pousmál jsem se a znovu se začínal dobře bavit. Rozběhl jsem se kolem Ragnaroka v bezpečné vzdálenosti a sledoval, jak se otáčí a sleduje mě očima. Věděl jsem, že jen tak zaútočit bude zbytečné a tak jsem přidal a rozběhl se svou nejvyšší rychlostí a jak mile jsem si byl jist, že rychleji už nepoběžím, použil jsem Quick Step opačným směrem a místo sebe nechal Afterimage, takže Ragnarok se stále otáčel doleva ,ale já uskočil doprava a dostal se mu za záda. Okamžitě jsem vyrazil a natáhnul směrem k němu ruku, ale můj šestý smysl mi říkal, že to nemůže být tak lehké a v poslední vteřině uskočím pryč, což bylo jedině dobře, jelikož na místě, kde bych jinak stál vyrazil proud lávy směrem vzhůru a mě přeběhl ledový pot po zádech, jak jsem si představil, co by ze mě zbylo, kdybych tam zůstal.
    Pokud však nad ním mám na vrch pouze rychlostí a tu on víc než dostatečně dobře ruší pomocí své magie, byla jen jediná možnost jak tohle udělat. Znovu jsem se začal přibližovat, tentokrát čelně a dělal jako, že se ho snažím zmást. Když jsem se dostal dostatečně blízko, vyrazil jsem a když po mě znovu seknul packou, místo abych se vyhnul jsem jí vykryl... vykryl jsem ji jeho artefaktem, který se rozzářil a v tu ránu, když jsem letěl vzduchem dozadu se plamenům vrátila jejich původní barva a Ragnarok jen hodil hlavou, jako by se probíral z noční můry. Udělal jsem salto vzad, dopadl opatrně na nohy a vzhlédl s úšklebkem k Ragnarokovi, který se právě rozhlížel na spoušť kolem nás a jediným dupnutím uhasil všechny plameny kolem.
    Na to aby mi poděkoval byl příliš hrdý, ale jeho "dobrá práce" mi bohatě stačilo a tak jsme se vydali dál do lesa, kde se už začínala pomalu rozlézat temnota, do které jsme vkročili a najednou jsme se ocitli na zcela jiném místě. To místo byla černé kam až oko dohlédlo a ne jen země, ale i vzduch, obloha... jako bychom byly v naprosté tmě, ale jelikož jsme viděli jeden druhého, bylo nám jasné, že to není tma ale temnota a v dáli před námi, jako by nabírala nějaký tvar. "Tak pojďme na to... už se třesu nedočkavostí" řeknu jen a udělám krok vstříc tomu co na nás čekalo.





    Pátý  úkol Nagash12
    Pátý  úkol Nagash11
    Pátý  úkol Nagash10
    Balaur
    Balaur
    Admin

    Posts : 2049
    Join date : 28. 04. 17

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Balaur za 15/8/2018, 00:34

    Povzdechnu si, pitomej vlk, měl by se vzpamatovat a... Najednou se po mě Ash ožene zuby a já taktak uhnu jeho ostrým zubům. Jeho srst byla zcela černá, už neměla ani světlejší části, jako předtím. Jeho oči byly zcela černé, vrčel a z tlamy mu dokonce odkapávaly černé sliny. Zamračím se a když se naproti mě rozběhne, uhnu mu rychle z cesty. Netušil jsem, co to do něj vjelo, ale má značka zase hřála, stejně jako artefakt v mojí ruce. Otráveně si povzdechnu a když proti mě opět vyrazí, vyskočím mu na záda a přiložím ruce na záda. Vpustím mu do těla pár výbojů elektřiny, kvůli kterým zakňučí a po chvilce sebou sekne na zem. Brzy se však začal sbírat ze země a znovu proti mě vyrazí. Byl jako smyslů zbavený. Jako nemyslící zvíře. Odfrknu si, než před sebe vypustím temnou magii a nechám do ní vlka narazit. Pevněji stisknu artefakt, než ho instinktivně připlesknu vlkovi na tělo. Zavyje, než se temnota stáhne a Ash párkrát zamrká.
    "Co... Se stalo?" zeptá se zmateně a já ho praštím do hlavy, čímž si vysloužím ublížený pohled.
    "To bys mi měl spíš říct ty, zaútočil jsi na mě," řeknu mu zcela klidně a založím si ruce na prsou.
    "Temnota... Nemyslel jsem, že se ke mě tak snadno dostane. Omlouvám se, už jsem v pořádku, už se to nestane," vydechne a tak přikývnu. Hned na to Ash vytvoří portál do lidského světa, kterým projdeme a ocitneme se nad Atreiou. Zadívám se modré nebe, které se však velmi rychle začne zbarvovat do černa. Až nepřirozeně rychle. Temnota se však držela pouze na nebi a tak jsem nepanikařil.
    "Musíme si pospíšit," poznamená Ash a na zádech se mu objeví velká černá křídla, kterými máchne a vzletí do vzduchu. Přikývnu, než se sám vznesu pomocí levitace a brzy ho doženu.
    "Budeš opravdu v pořádku?" zeptám se ho a pootočím na něj hlavu. Zavrčí na mě a odfrkne si.
    "Už jsem ti říkal, že ano," zavrčí podrážděně a tak vyšlu další silnou vlnu magie, která do něj narazí a odsune ho stranou. Na tváři se mi objeví arogantní úšklebek, chtěl jsem mu ukázat, kdo je tady pán.
    "Ano, artefakt stále působí, temnota mě znovu neovládne," odpoví mi neochotně Asmodian. Rozesměje mě to a se smíchem proletíme jakousi temnou vrstvou a ucítím, jako bychom se právě teleportovali. Bylo to podobné jako průchod portálem z lidského světa do podvětí. Brzy jsme stáli úplně někde jinde a tak se začnu rozhlížet okolo. Všechno tady bylo temné, černé... Mrtvé. Všude kolem nás byla temnota, přesto jsem mohl vidět i na velkou vzdálenost. Zvednu hlavu k nebi, kde se pomalu něco formovalo. Bylo to obrovské, ale nehýbalo se to. Po chvíli to akorát otevře velké, červené oči, které jsem viděl ve snu.
    "To je ten požírač světů?" zeptám se nadšeně. Chtěl jsem si s tím zabojovat. Ash ale už tolik nadšený nebyl.



    Pátý  úkol 3946849218
    Pátý  úkol 3958390022
    Pátý  úkol 3951523327
    Khora
    Khora
    Admin

    Posts : 641
    Join date : 01. 05. 17

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Khora za 15/8/2018, 05:49

    Trvalo mi dobrých pět minut než se ten kretén probral a vrátil mě zpátky do reality a mého pravého těla. Jak já byla ráda že se všechny mé rány zahojily a cítila jsemse zase živá a okolí začala nabírat barev, které jsem znala. Brzy na to řekl že se urychleně musíme dostavit k Atrei, přeci jenom temnot se blížila a tak jsem se ohlédla na Asmodiana s tím aby mi pomohl otevří portál, ale místo toho se zasekne na místě a zůstane na mě hledět jako kdybych mu najednou byla cizí. 
    "Hej ty jedna pitomá liško, dost tlachání... neříkal si že máme práci?" vyhrknu na něj ale vypadalo to že mě vůbec nevnímá. Jenom stál na místě a za celou dobu se ani nepohnul. Viděla jsem jeho hrudník, který se nadzvedával v pravidelném rytmu, ale to byl tak jediný jeho pohyb za celých pár minut. Brzy na to sebou začal házet ze všechn stran a já sledovala jak se mu po kůžu plazí temnota. Cítila jsem ji, byla silná, mocná a pohlcovala asmodiana jako kdyby to nic nebylo. Párkrát nechápavě zamrkám, když se z oranžové lišky stane klubko černých chlupů. 
    "Drakone?" zeptám se jej ale ležel na zemi a vůbec se nehýbal, choval se divně. Netušila jsem jestli ej to součástp lánu nebo ne, ale najednou se ta pitomá liška ohnala po mé ruce a tak prudce odskočím dozadu a spražím ho pohledem. 
    "O co se to kurva snažíš?" zavrčím na Asmodiana který mě vůbec nevnímal. Stejně tak jako jeho kůže i jeho oči byly černé a jejich rudá barva se vytratila někam do pozadí. Párkrát nehcápavě zamrkám, ale asmodian se proti mě opět vrhne a pokusí se mě kousnout. Prudce uskočím dozadu a jakmile se proti mě opět vyřítí, praštím ho vší silou do boku. Nevypadalo to však, že by ho to jakkoli omezilo jenom se otřepe a se zavrčením se po mě znovu vrhne. Vyvalím na něj oči a zamračím se. Něco s ním bylo, celý se změnil a ani nemluvil, vůbec neodpovídal a co mě překvapilo, nebránil se, pouze zuřivě útočil a tak jsem ho pokaždé co se ke mě až nebezpečně přiblížil praštila do určité části těla. Netušila jsem co mám dělat ale nechtěla jsem mu nějak vážně ublížit, nebyl ve své kůži a dle všeho byl sám ovlivněný cizí magií. Že by to byl ten požírač o kterém mluvil? Na chvíli se zamyslím a děkovala jsem jen své podvědomé schopnosti, díky které jsem se vyhnula Asmodianově ráně jen o pár milimetrů. Nebylo by hezké kdyby mě praštil a tak když se po mě znovu ožene, chytím jeho tlapu a zavrčím na něj. 
    "Vzpamatuj se ty pitomá liško!" vyprsknu na něj a už jsem chytala nervy. Blbnul a já netušila co s ním, docela jsem si ho oblíbila i za tu krátkou chvíli a uměla s ním být i legrace, když se zrovna nevztekal i když i to na něm bylo svým způsobem sladké. Párkrát zamrkám a smýknu s Asmodianem do strany, což nečekal a tak přepadne na bok. V tu chvíli po něm skočím a zabořím mu ruce do srsti. Ani nevím jak, ucítím výboj magie který vyšel z mého těla přímo do jeho a brzy se temnota z jeho kůže začala stahovat a už byl zase ve své obvyklé barvě a jenom do mě zabodl své chladné oči. Nicj sem neříkala jenom se prudce napřáhnu a praštím ho do krku. Se zavrčením vycení zuby.
    "Za co to sakra bylo?" zavrčí naštvaně a tak se na něj zamračím a povzdechnu si než z něj konečně slezu. Ohlédnu se na temné nebe a oklepu si ruce, než se otočím na Drakona.
    "Pokusil ses mě zabít... nevím proč ale..." vydechnu jenže démon se začne sbírat na nohy a tiše zavrčí než se ke mě skloní.
    "Temnota," odpoví zcela jendoduše a já se odrazím od země a vyskočím mu na záda. Povzdechnu si než zamyšleně zabořím ruce do jeho srsti a povzdechnu si. "Už mě takhle neděs ano?" vydechnu trochu klidněji zatímco se lišák ušklíbne a přikývne. Brzy na to spolu otevřeme portál do města a když proskočíme portálem, zděsím nad tím co mé oči spatřily. Bylo to jako kdyby temnota pohlcovala...ne ona pohlcovala všechno okolo a já skrze ní neviděla ani oblohu...
    "To je to o čem jsem mluvil... požírač světů," začne Drakon a rozběhne se přímo vstříc temnotě před námi. Jenom zakroutím hlavou a chytím se pevněji jeho srsti, než se hravě pousměji. 
    "Tak mu nakopeme prdel," zavrním spokojeně a promnu si zápěstí zrovna ve chvíli, kdy proskočíme temnotou v ulicích. Chvíli jsme běželi temnotou a kolem nebylo nic než prázdná tma, ale když nás oba dva obalí silné množství magie a ocitneme se na úplně jiném místě, pokynu Drakonovi aby se zastavil. Bylo to jako kdyby jsme se oba nacházeli v jiné dimenzi. Černé, matné, zašedlé a přitom existující a děsivé...



    Pátý  úkol Coolterlr
    Pátý  úkol Cooltepsp
    Pátý  úkol Cooltemqm

    Sponsored content

    Pátý  úkol Empty Re: Pátý úkol

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 02:09